Advokát Klement Šatra měl nepokojnou cestu. Doma pověřil svého koncipienta zastupováním veliké firmy, jež se se svými věřiteli vyrovnávala, a při tom majetníky firmy hlavně důvěřováno v obratnost právního zástupce. Šatra měl pověst chytrého právníka a nerad prohrával. Příznivými výsledky prvých svých processů získal si dobrého jména a dobýval si vždy větších známostí. Dva, tři velké spory, které vyhrál nad advokáty v krajském městě, kdež byl usazen, dosud za nejlepší vyhlášenými, dopomohly mu rázem k pověsti nejdovednějšího advokáta a kanceláři jeho k hojným výdělkům. Rozšířil svůj personál, přibral koncipienta a počal si vybírat. Malými věcmi nerad se zabýval. Málo vynášely, mnoho času zabíraly a nepropůjčovaly jeho kanceláři náležitého lesku.

Teď mu padla do klína těžká ryba, právní zastupování veliké továrny na lněné a bavlněné zboží. Chytrost měla si tu podat ruku s bohatstvím. Majitelé továrny, přejíce si rozšířit značně závod a potřebujíce k tomu peněz, zaopatřili si vysoký úvěr, a když byl podnik hodně zadlužen, prohlásili, že nejsou s to platit. Byli však ochotni s věřiteli se vyrovnat, ale tak, aby jim podniknutá špekulace hodně vynesla a věřitelé se dali uchlácholit. K vyjednávání vybrali si Šatru, vědouce, že žádný jiný advokát podniku tak se nevěnuje jako on a žádný jiný že nedovede jich cílů tak pochopit a klidně k jich prospěchu pracovat jako Šatra.

Nemýlili se. Nebylo potřebí ani mu sdělovat, proč pojednou se ke konkursu odhodlali. Jakmile do hlavní knihy nahlédl a bilanci spatřil, věděl, kolik uhodilo. Usmál se významě, přikývl hlavou a klidně se ptal obou továrních společníků, jak brzy si přejí mít záležitost projednánu. Když mu sdělili, že by sice neradi čekali, ale že si nepřeji, aby spěchem zbytečně se podezření budilo, slíbil, že budou spokojeni. -

Klidně, nedávaje se vyrušiti z pokojné nálady myšlenkové, přečkal prvé výbuchy rozezlených věřitelů, kteří napřed o nějakém vyrovnání nechtěli nic slyšet . Když první rozčilení zmizelo, dostavila se chladná úvaha a teď byla pro Šatru doba, kdy měl své umění řečnické a právnické ukázat. Nemýlil se, spolehaje na to, že věřitelé do jednoho se vyrovnají. Polovina největších tak učinila a teď zbývala ještě ta "smeť", ti malí věřitelé, ponejvíce úředníci, obchodníci a podobní malí kapitalisté, kteří veškeré své úspory u firmy uložili, v domnění, že ani v žádné spořitelně nejsou tak uschovány. Když k svému zdrcení se dověděli, že mají víc než polovinu ztratit, div nesešíleli, a bylo se co obávat, aby některý z nich se nevrhl někde na kridatáře a nezardousil je.

Šatra měl s nimi velkou práci, než je přesvědčil, že by si sami rozbili hlavu, kdyby tvrdošijně se proti firmě postavili. Ponenáhlu oddávali se svému osudu a na konec se lekali, aby snad nepřišli i o to, co jim bylo slíbeno. Advokát je svolal na dnešní den, zapomenuv k svému velikému podivení, že na týž den připadá svátek jeho nevěsty, slečny Hedviky Šillerové, jejíž otec Otto Šiller měl v držení v zemských deskách zapsaný velkostatek Zahorkovice.

Teprve dva dny před tím najednou se rozpomenul, jaké chyby se dopustil. Co teď? Opustit svátek? Hm, možná, že by to znamenalo spřetrhání všech dalších styků. Opustit stání věřitelů? I to je nad míru choulostivé. Teď, kdy je potřebí pouze poslední kamének z cesty odhodit, teď by nerad couval. Jednak peněžitě, jednak morálně získá mnoho a oboje není pro advokáta k zahození. Co tedy? Opravdu mrzutá věc, že není s Hedvikou dál, že nepronesl dosud ani jediného rozhodného slova. Kdyby tomu bylo tak, pak by ovšem jí napsal lichotivý dopis, že přijede druhý den, a bylo by hotovo. Takto ale stále ještě chovají se k sobě dosti odměřeně, neodváží se soukromě někdo spolu pohovořit, nebo dokonce políbení nějaké jeden druhému vyloudit; Hedvika proto, že to považuje u dívky dobře vychované za nemoudré, Šatra, protože není se svými účty a úvahami o budoucím sňatku dosud u konce.

Tu je ten háček, kterému se advokát vyhýbal jak myš pasti. Slečna Hedvika nevzbuzovala v něm žádného mladického zanícení. Necítil onen slastný nepokoj, nalézal-li se v její přítomnosti. Nemučil se nedočkavostí, když do Zahorkovic tu a tam jezdíval. Ne, takových malicherností byl on prost, pojímal věc tuze střízlivě, než aby se dopustil nějaké střěštěnosti. A slečna Hedvika byla Bohu díky také vzdor svému mládí střízlivá, nepřítelkyně všeho planého vzdychání, tulení se, líbání a jiných pošetilostí, kterým dívky v jejích letech tak často propadávají.

Ona počítala také a nechvátala. Šatra byl příliš chytrým advokátem, aby byl ji nepoznal. Nepřičítal jí toho za chybu, ba byl spíše rád, že jeho budoucí paní je rozvážná a moudrá. Proto také při rozhodování, má-li jet blahopřát nebo s věřiteli dojednávat, rozhodl se pro blahopřání. Svého staršího koncipienta zasvětil na chvat do celého soudního řízení a svěřil mu vyjednávání. Neobával se, že to špatně provede, ale toho se lekal, aby snad koncipient nedal na jevo víc ducha, než by mu bylo milo. Za rok hodlal koncipient zaříditi si svou vlastní kancelář a nyní by mohl získat si snadno chvalného jména, čímž by mnohé do své budoucí kanceláře převedl.

Mrzut těmito úvahami ujížděl Šatra nepříjemným říjnovým počasím k Zahorkovicům. Byl ve špatné náladě a jeho myšlénky dlely víc doma v kanceláři než u nevěsty. Na konec však, když , stihnuv návrší, které zakrývalo pohled k Zahorkovicům, spatřil dole panské sídlo, povyjasnil tvář. Eh, už pustí kancelář z hlavy. Zpozoruje-li při návratu, že koncipient příliš samostatně vystupoval a nějakých zásluh přičísti si se odvážil, dá mu výpověď a tak jej z města odstraní, neboť jiný advokát jej do své kanceláře nepřijme.

Nakloniv se poněkud stranou z kočáru , podíval se na cíl své cesty. Zahorkovice kynuly mu svými špinavě žlutými zdmi, které za podzimního pochmurného počasí mezi stromy obalenými žloutnoucím listím tím zasmušilejšími se býti zdály. Jednopatrová budova zámecká, beze slohu a bez okras, tvořila jednu ze stran rozsáhlého čtverce, který panské sídlo uprostřed vesnice se nalezající zaujímalo. Před zámkem čelem do dvora bylo úzké pískem posypané prostranství, za nímž pruh křovin odděloval zámek od poplužního dvora, až sem přiléhajícího. Proti zámku na protilehlé straně táhly se stodoly a sýpky, na pravo byly stáje a kolny, na levo pivovar. K zadní stěně zámecké připojena byla zahrada, u zámku samého v park přetvořená, dál v ovocnou školku a zelinářskou zahradu vybíhající. Tam, kde park se školkou hraničil, nalézal se hezký rybník, tvořící chobot do zahrady. Tu byl divokým stromovím obklíčen a dál do polí olšemi a vrbovím osázen. Pár labutí a několik divokých kachen projíždělo po jeho hladině. Uprostřed nalézal se malý ostrůvek, kamž panstvo po loďce přejíždělo, aby tu vodní drůbež krmilo a v letě chladu užilo.

Zámek i park nebyly rozsáhlé, ale útulné. Kotlina, ve které Zahorkovice ležely, byla dosti úrodná a pěkná. Dvě, tři vesnice bělaly se roztroušeny po úbočích strání a oba druhé panské dvorce svými červenými střechami oživovaly zastrčený ten kout světa, dosti daleko od dráhy položený. Hojné panské lesy různých velkostatků tměly se po vyvýšeninách, lemujíce návrší a dodávajíce kraji výrazného pozadí.

Otto Šiller koupil Zahorkovice před třiceti léty, několik měsíců před svým sňatkem. Koupil je dost draho, poněvadž nerozuměl podobným věcem , a nemaje nic vhodnějšího v okolním kraji ke koupi, raději Zahorkovice přeplatil. Toužil co nejdříve změniti své postavení, jež mu překáželo zaujímat mezi lepší společností význačnějšího místa. Jeho otec zabýval se prodejem dobytka a zvlášť s Uhry a Polskem udržoval čilé obchodní styky. Nashromáždil tím velmi slušné jmění, které mu poskytovalo dost prostředků, aby mohl vést jiný, bezstarostnější život. Nedovedl se k tomu odhodlat. Nestyděl se za svůj původ chudý a neznámý a také svého syna Ottu přidržoval k svému obchodu, rozhodně odmítaje jeho prosby, aby jej dal studovat. V této tvrdošijnosti podporován byl také tím, že dcera jeho, sestra Ottova, provdavši se se značným věnem za státního úředníka, málo dobrého se svým mužem užila , a zemřevši po dvou letech po svatbě, celé své věno muži zanechala. Ten oženil se po druhé se sličnou dámou pověsti poněkud chatrné, jež mu pomohla věno své předchůdkyně lehce rozházet.

Těch peněz bylo starému Šillerovi velice líto a zanevřel proto proti všem studovaným pánům, umíniv si, že syna svého vychová zase jen na obchodníka dobytkem. Mezi otcem i synem byly časté rozepře, které Ottovi bránily na svůj sňatek pomýšlet. Přisvojiv si přece jemnější způsoby než otec, nechtěl dle přání otcova oženit se s dcerou bohatého řezníka, zdravou, silnou, resolutní, ale ne příliš jemnou v jednání svém. A otec zase nechtěl dovolit, aby si Otto vzal dceru vrchního řiditele jistého knížecího panství, jež by bývala ráda pro bohatství Ottovo zahmouřila oči nad původem jeho.

Z omrzelosti začal Otto udržovat známost s děvčetem chudým, dcerou písaře od soudu, jež pomáhalo otci živit četnou rodinu šitím pro městské paničky. Otec se pro tento poměr synův tuze netrápil. Jsa drsným v názorech i obcování , považoval synovy styky s chudou Pepičkou za neškodné pohráváni zámožného synka s hezkým děvčátkem, které nemůže nic zlého přinést, leda, že by někdy bylo potřebí zaplatit několik stovek odškodného.

Úvahy otcovy bídy opravdu správnými. Otto stále si v duchu svou budoucnost jinak představoval, než aby byl pomýšlel na trvalé připoutání Pepičky. Jemu se zdálo neustále o nějakém lepším, více vynikajícím postavení, a nepovažoval to ani za nic špatného, že čekal v duchu, až otec buď mu jmění své dá a tím jej učiní samostatným, nebo až snad zemře.

Dočkal se dřív toho druhého. Otec zemřel, když bylo synovi dvacet osm roků, a než minulo půl roku, koupil Otto Zahorkovice a za několik měsíců na to uváděl do opraveného zámečku svou paní Dorotu, dceru pana řiditele, jež kromě bohaté výbavy neměla žádného jiného věna.

Čestné postavení, v jakém se Otto ocitl, na čas jej činilo velmi šťastným. S ošklivostí vzpomínal na své dřívější zaměstnání a na původ bohatství otcova. Skromně zkoušel navázat se svými statkářskými sousedy přátelské styky a byl dost přívětivě přijímán. Jeho zámožnost zakrývala pohrdání, s jakým na jeho rod pohlíželi , a poněvadž se nedral do popředí, nebyl nikde odmítán, ačkoliv všudy vypravovali si o jeho hranatosti a neznalosti dobrého tónu.

Paní Dóra učinila tomuto polovičatému jeho postavení konec. Odkoukavši od panstva, u něhož její otec ve službách byl a vedle jehož sídla rodina jeho bydlila, veškeru onu vznešenou noblessu, s jakou se pohybovali, začala na Zahorkovicích zavádět nový řád. V první řadě Otto sám musel se podrobit důkladné změně. Paní Dóra zcela opravdově učila jej se uklánět, chovat se klidně a vznešeně v salonech, hrát si na velkostatkáře, který je ostatním roven.

Pořádala také několik malých zábav, ku kterým pozvala jen ony statkáře, kteří neměli proč se nad ně vypínat, a když viděla, že Šiller jakž takž uvykl odříci se dřívějších svých způsobů, zajela s ním na návštěvy i k takovým velkostatkářům, již se honosili nějakým šlechtickým nebo baronským původem. A tak navazovány zprvu velmi střízlivé a bezvýznamné styky, které později stávaly se vždy živějšími. Paní Dóra si nyní vybírala přátele sama a domohla se v krajině jakési váhy a úcty.

Šiller ovšem nabýval také větších ohledů a vážnosti, přece však, byť se na jeho minulost zapomínalo, byl pokládán za trpěného vetřelce, jenž nesmí se ostatním po bok stavěti. Jemu však to dostačilo, když jej tu a tam na hon pozvali, když o trzích mohl mezi panstvo usednout ve zvláštní místnosti a sám je na své hony pozvati.

K své paní choval se s uctivou šetrností a poslouchal ji doma dosti ochotně. Byl s ní zcela spokojen. Dobře vedla domácnost, nerozhazovala, těšila se úctě mezi vynikajícími osobnostmi kraje a rodila mu zdravé děti, které měly dojít od malička lepšího vychování než jejich otec. Popouštěl také své paní úplnou vládu nad dětmi, staraje se, aby jim zahospodařil slušná věna. Asi padesát tisíc zbylo mu ještě z věna otcova, a teď každým rokem ukládal několik tisíc. Statek a pivovar mu vynášely. Nenabral si úřednictva, spokojil se s jedním správcem a jedním myslivcem. V pivovaře měl starého praktického sládka, jenž nežádal velkého platu a sám přidával ruky k dílu. Pivo mělo dobrou pověst, šlo na odbyt a poskytovalo čistý příjem, jenž se téměř rovnal výnosu některého dvora.

Zkrátka, Šiller byl spokojen. Nikdy vyšších cílů neměl, vroucnějším vášním nepodléhal, po nadvládě doma netoužil. Přecházel ze dvora do dvora, huboval čeládku, byl přítomen měření obilí, kontroloval myslivce a doma usedal ke stolu, oddávaje se sladké nečinnosti.

Děti rostly a měl z nich radost. Nejstarší Kamil určen byl na právníka. Paní Dóra malovala si jej v duchu jako výborného advokáta nebo vynikajícího úředníka. V prvém případu může se stát poslancem a dojít toho, co jí ještě scházelo, nějakého šlechtického titulu. V druhém případu je naděje nemenší a tak bude smazáno to, co někdy paní Dóru k pichlavé poznámce o zaměstnání muže za svobodna přivádělo. -

Druhý syn Marcel, poněkud nižší svého bratra, živější letory a vřelejšího srdce, měl být dědicem Zahorkovic, aby tu založil nový statkářský rod. Také on měl studovat, ale víc pro vyplnění požadavků slušnosti. Po odbytých studiích na středních školách měl být poslán do Německa na hospodářské školy, poněvadž paní Dóra horovala pro německou vzdělanost a německého ducha, vedouc domácnost v duchu rodičů svých, kteří , z českého původu pocházejíce , snažili se stále všemu světu vštípiti přesvědčení, že jsou rodem i smýšlením kovaní Němci.

S takovou přesnosti, s jakou plnilo se její přání, vychovávala také své třetí dítko, Hedviku. Z té měla být opravdová, vznešená slečna, jež by nemusela ženichy své hledat v řadách úřednictva. A paní Dóra s velkým uspokojením pozorovala, že Hedvika plní její tužby. Od malička vystupovala s chladnou jistotou pečlivě vychované dcery velkostatkářovy. Obracejíc veškeru pozornost na zevnější své chování , dovedla vyhnout se všemu, co by snad ji mohlo snížit nebo prozradit její vniterné vzrušení. Střízlivě chladná, upjatá, vznešená pohybovala se doma i na návštěvách , nezadavši nikdy známým urozeným slečnám ve svých toiletách a ve svém chování.

A tato ctižádost vyniknout a vyšinout se nad ostatní slečny v okolí, oloupila ji o srdce. Už jako mladé děvče, vyvinující se teprv v dospělejší léta, nedala se nikdy unést horoucnějším citem, nerozesmála se rozpustilým smíchem bezstarostného mládí, nezazpívala si veselejší píseň, neposkočila si ani tehdy, když ji nikdo neviděl. Ke služebným chovala se jako malý tyran, vyžadujíc od nich uctivost rovnou uctivosti, již musili prokazovat matce.

Byla dosti sličná, hezky rostlá, ale nebyla příjemná. Celému jejímu zjevu scházel dívčí pel, srdečná veselost, vroucnější zanícení. Pobledlá v podlouhlé, plné tváři činila dojem přísné gouvernantky, jež své anglické způsoby vštěpuje svěřenkám svým svou vlastní nehybností a upjatou chladností. Byla si vědoma, že ji matka zbožňuje, a už záhy začínala se míchat do domácích záležitostí, pronášejíc své úsudky s přísnou vážností, domáhajíc se u matky i otce vždy většího vlivu.

Svých bratrů nemilovala vřelejším citem upřímné náklonosti. Stále jen o to dbala, aby bratři neuzavírali známosti s druhy sobě majetkem i původem nerovnými. Doma, když na prázdniny přijeli, vytýkala jim každou hlučnější kratochvíli, a běda začal-li některý z nich někdy hovořit s někým ze dvora neb vesnice. Bývala první se žalobami u matky, vybízejíc ji k větší přísnosti.

Bratři nestejně se sestře odpláceli. Kamil, ačkoliv starší, byl k Hedvice pozorným, rád s ní na procházky chodil a leckdy jejím přáním se řídil. Byl vůbec povahy neustálené, nemužné. V jeho nitru tkvěl zbytek dědovy krve z obojí strany. Propukaly v něm náruživosti, které jej vábily k životu veselému a k chování nesešněrovanému přísnými předpisy matčinými. Ale na druhé straně hrdý duch matky, ve které duch úřednické pýchy starých dob zkostnatěl a proměnil se v tuk a krev, zachvíval také jím. Rád si zahrál na pána, pohrdal lidmi sobě nerovnými a měl zalíbení v malicherné okázalosti. Jsa prostředních vloh , studoval dosti těžce, ale z ješitnosti sobě vrozené přece jen napínal veškeru svou pilnost, aby studia svá dokončil.

Pravým opakem jeho byl Marcel, typ rázovitý, svérázný. Byl rozhodným nepřítelem stavovské pýchy matčiny. V celém svém držení těla projevoval zdánlivou nedbalost, nebyl bedliv svého zevnějšku a nezakrýval své povahy, kypící nadšením a zápalem pro pokrok a volnost jednání. Jsa velice nadán, studoval lehce, s chutí, ne snad proto, že si toho matka přála, ale poněvadž jej k tomu srdce jeho táhlo. Své druhy vyhledával si ne dle rodu, ale dle smýšlení. Byl demokratem v čistém slova toho významu, hledaje vznešenost ne v zevnější malicherné formě, ale v duchu a mysli.

Matce své odpouštěl zásady, vyciťuje přirozeným smyslem, že vyrostla v ovzduší, které ji jinou učinit nemohlo. Miloval však vždy více otce než matku, prohlédaje dobře povahu otcovu, jež nemohla zbavit se stop jeho prvotného vychování a zásad prostým dědem jemu vštěpovaných. Sestry své však téměř nenáviděl a neminulo dne, byl-li doma, aby s ní nesvedl nějaké šarvátky. Tu jej napomínala, že přichází do salonu umazaný, jindy že u stolu zívá a pohvizduje, zase, že venku s lidmi stojí, s nimi mluví a se směje. A nejvíc proto, že mnoho knih kupuje, před hostmi česky hovoří a nedbale se chová.

Někdy se zlobíval a sestře ostře odpovídal. Ale častěji se jí jen smál a nějakou trefnou poznámkou ji odzbrojoval. Vše by mu snad byla odpustila, ale tohle mu odpustit nemohla, že jí dal hanlivý přívlastek, nazývaje ji zámeckým detektivem. Matka, otec, Kamil, všickni Marcelovi po dobrém i po zlém nařizovali, aby se neodvažoval nikdy víc tak Hedvice říkat. Ale při první příležitosti bylo tu jméno zámecký detektiv zase. A slečna Hedvika byla tak neprozřetelná, že svým vztekem prozrazovala, jak nesmírně ji toto pojmenování zlobí.

Proto také Marcel nebyl oblíben u matky a nedostávalo se mu poloviny těch výhod jako Kamilovi. Ano, paní Dóra ve svém rozčilení nad nezdárností synovou pohrozila mu zcela opravdově, že Zahorkovice může někdo jiný podědit, neodloží-li svou hrubost a beztaktnost. Pokrčil na to pouze rameny.

"Já se, mamá, uživím i bez Zahorkovic," řekl pokojně a odcházel ven, aby se vyhnul bouřlivým výjevům, které na to následovaly. Paní Dóra zavolala muže, Kamila i Hedviku a s pravým sděšením vykládala jim, jaké hrozné urážky se Marcel dopustil.

"On dorůstá pro káznici," volala, ovívajíc se šátkem napuštěným Kolínskou vodou. "Dočkala jsem se na vlastním dítěti tak hrozného sklamání. Otto, teď ukaž, že jsi muž, zjednej mi zadostučinění. Ten chlapec musí na jiný ústav a Kamil, jakmile dokončí studia, musí jít domů. Náš domov nedáme přece synovi, jenž bude jednou hanbou naší. Mne přecházejí smysly, jakmile si vzpomenu na ten okamžik, kdy mi tak spurně odpověděl."

Debatovalo se o tom, jak potrestat Marcela. Předně neměl po celý týden chodit ke společnému stolu. Vedle toho měl mu otec učinit notné kázaní. A na konec rozhodnuto, že bude dán po prázdninách na jiný ústav, kde bude postaráno o přísný dozor nad ním.

Hedvika ze srdce přála Marcelovi, že s ním rodiče tak bezohledně zatočí, a nemohla se zříci radostného zadostučinění, aby mu první nesdělila, jaký soud nad ním vyřknut. Vyšla rychle do parku, pevně přesvědčena, že tu bude Marcel někde chodit. Našla ho brzy bezstarostně prozpěvujícího.

"Raduj se ze své svobody, máš jí na mále," oznamovala mu s tváří, hodící se pro vyšetřujícího soudce. "Ty teď skrotneš."

"Á, náš dvorní detektiv už se postaral o strestání zločince," ukláněl se Marcel s posměchem, nejevě žádného nepříjemného překvapení.

"Nepřestaneš-li, vrátím se k mamá, a ona ti ještě přisolí," volala rozlícena.

"Pardón, zmátl jsem se. Zámecký detektiv jsem měl říci. Pro dámu velmi ušlechtilé zaměstnání. Radím ti, abys si pořídila rákosku, víš takovou, jako otec naší mamá nosíval, když sedláky na robotě jako kancelářský písař popoháněl. Pák tě vyfotografuji a pošlu podobiznu znalcům u policie. Uvidíš, že uděláš ještě sensaci."

Odpovědi se nedočkal. Hedvika, jakmile zaslechla o rákosce svého děda, rozběhla se domů a nastal nový křik, horší prvého. Nešetrné dotknutí se Marcelovo otce paní Dóry popudilo tuto, div se nerozplakala. Posláni poslové pro Marcela, ten však zmizel. Přišel až večer , a odebrav se přímo do svého pokojíka, hned ulehl, aby nemusel sejíti do jídelny. Sem za ním přišel pan Šiller, aby se synem dle instrukcí své paní promluvil. Posadil se k loži a začal synu domlouvat. Poslouchal jej chvíli mlčky, když však otec , ztrativ nit hovoru, zapletl se v řeči, podíval se naň svým usměvavým obličejem , a podepřev si hlavu dlaní, dal se do tichého smíchu.

"Snad se mi nesměješ?", ptal se otec uraženě.

"Tobě ne, tati, ale těm, kteří tě sem poslali. Co si o mně myslí? Že budu skákat jako loutka? Ba ne. Mně se protiví to opičení Hedvičino. Ty se o mne neboj, tati, já ti žádnou ostudu neudělám a k vůli tobě podstoupím trest, jejž jste mi vyměřili. Povídám ti však upřímně, že raději se všeho věna zřeknu, než bych se přetvařoval. Naše mamá už jiná nebude, ale Hedvika je opravdu ošklivá při své zlomyslnosti a pýše. Té se nebudu bát, ať to dopadne jakkoliv. Co pak by to byla tak veliká hanba, kdybych se sám živil? Vždyť náš otec taky nastřádal své jmění prací a přičiněním."

"Nu víš, o tom nemluv," přerušoval jej otec mrzutě. "Tehdy byly jiné časy a my žijeme v jiných poměrech. Ty také ve všem pravdu nemáš a měl bys pro lidi a z ohledu na zdraví matčino se poněkud přemáhat."

"Pro lidi bych toho nedělal," odpovídal Marcel bezstarostně. "Pro zdraví matčino to udělám. Ale ať mi Hedvika nechodí do cesty. V tom případu neručím za nic."

"Nu, nu, nehraj na takového starého," již s úsměvem jej napomínal otec. "Teď se nějaký den podrob, čemu matka nařídila. Potom , když hezky poprosíš, bude ti odpuštěno a na vše zapomenuto."

"A když nebudu prosit?"

"Pak ti nebudu moci pomoci."

"Nepomáhej, tati, prosím tě," žádal a oči se mu leskly potěšením. "Víš-li pak, mně bude samotnému velmi hezky."

Otec odcházel na oko nespokojen, ale v duši jej hřálo vědomí, že ten divoký hoch má nejlepší srdce ze všech a že jej nikdy nenapomínal, aby toho či onoho nedělal, že to není kavalírské. Však on se neztratí, s radostí sám sobě dosvědčoval, a že Hedviku nemá rád, to se mu násilím vnutit nedá ---

Kamil právě dostudoval poslední rok na právnické fakultě a odjel domů, aby se připravoval k poslední státní zkoušce a k rigorosům, když paní Dóra zemřela. Vyšla si s Hedvikou na procházku do lesa. Zde se posadily a rozhovořily tolik, že se zapomněly podívat na oblohu. Až když se setmělo, s leknutím viděly, že se blíží hrozivá bouřka.

Rychle daly se na návrat, utíkajíce seč síly měly k domovu. Ale bouřka přichvátala na perutích vichru, jenž se rozpoutal, dřív než poloviny cesty urazily. Hrom zaburácel, blesky začaly svými ohnivými jazyky brázdit těžká oblaka a za chvíli spustil se prudký liják. Omdlévajíce strachem, únavou, promočeny deštěm dorazily domů, kde právě nikoho nebylo. Šiller nalézal se v druhém dvorci a Kamil, chytaje v potoce raky, uchýlil se před deštěm do mlýna. Nebylo tu tedy nikoho, kdo by byl hned povolal lékaře a zařídil vše potřebné. Hedvika odběhla do svého pokoje se převléci a ulehnout, ponechávajíc starost o matku komorné.

Ta odvedla jen s tíží paní Dóru do její ložnice, a když ji tu položila, viděla, že začíná do opravdy omdlévat. Poslala rychle hledat Šillera. Vrátil se až k večeru a teprve potom poslal pro lékaře. Ale nepomohl ani lékař. Paní Dóra měla ze své vycházky smrt a Šiller ovdověl.

Marcel přijel na pohřeb matčin a byl velmi dojat náhlým jejím úmrtím, ne však zdrcen. Nelnul k ní nikdy plamenem horoucí lásky dětinné a nebyl tím ani vinen. Paní Dóra o takovou něžnou lásku nestála, obětujíc zevnějšku vše, i blaho svých dětí, i radost z lásky jejich.

Byl se svými hospodářskými studiemi na polo hotov, a když uplynuly prázdniny, odejel na poslední rok do světa. Vyrůstal v příjemného, zdravého mladíka, jevícího stopy nedalekých mužných let. Hedvika, nemajíc v matce více podpory, nedráždila jej, vyhýbajíc se mu a přehlížejíc jeho nezpůsoby.

Když se Marcel po roce domů vrátil, podivil se, jak se Hedvika změnila. Stala se z ní dospělá slečna. Nosila dlouhé šaty, zastávala úřad domácí paní se vší vážností a domohla se také u otce jistého vlivu, kterému rovněž Kamil často podlehal. Marcel tušil, že mu bude nyní často se sestrou podstoupit boj, se sestrou, která asi nebude chtít se zříci své vlády v domě .

Že by jí poslouchal, že by pro domácí soulad mlčky také on pořádku zavedenému se poddal, to on hned předem na jevo dát se odhodlal. Když Hedvika jednou jej začala se vší vážností u stola kárat, že v čas k obědu nepřišel, odbyl ji zkrátka a ostře.

"Hedviko, hled do svého talíře a mě nech být," zakřikl ji pohněvaně hlasem, jenž nestrpěl odporu. "Chceš-li někomu poroučet, vyndej si panny, s nimiž jsi si nedávno ještě hrála, a ty ti budou slušet víc než tvé domácí velitelství."

"Ty jsi hrubý," křikla i ona, všecka se tetelíc zlostí.

"Co jsi to řekla?", zavolal ostře a vyskočil. "Opovážíš-li se ještě něco podobného říci, vezmu tě a vystrčím ven. Zde mám taková práva jako ty, a žádá-li snad otec, abych ti poklonkoval, mohu jít já odtud. Ale mladší sestrou se zahanbovat nedám."

"Děti, děti." chlácholil je Šiller, nevěda, ke komu se přidat. "Už se zase škorpíte? Chcete, aby si o vás v zámku povídali?"

"To je mi, tati, lhostejno," řekl Marcel klidně a znovu usedl. "Mám poručníkování až po krk ze škol a od Hedviky nestrpím ani slova. Je líp, když si to povíme hned na počátku. A teď bych prosil o pokoj, abych se mohl najíst."

Hedvika očekávala, že se jí otec ujme. Když však darmo čekala, stiskla pevně rty a vynutila násilím slzičku z oka. A když ani ta neměla účinku, uzavřela se v pohrdavé mlčení, v duchu si umiňujíc, že Marcelovi při nejbližší příležitosti vše splatí dvojitou měrou.

Neměla však k tomu příležitosti dlouho. Marcel konal své povinnosti doma lépe než Kamil. Ten sice za ten rok, jejž doma trávil, složil státní zkoušku, ne však rigorosum , a dle všeho, jak se choval, těžko asi bylo lze očekávat, že ji složí. Venkovský pohodlný život se mu zalíbil tak, že vždy řidčeji bral do ruky knihu, aby studoval, ale za to vždy hojněji navštěvoval okolní známé, oddávaje se různým sportům. Otec neměl té síly, aby jej vážně napomínal, a Hedvika , nalézajíc v Kamilovi protiváhu proti Marcelovi, nepobízela otce, aby přece jednou bratra donutil k dokončení studií.

Za to Marcel snažil se dokázat, že nadarmo ve světě nebyl. Začal provádět různé malé opravy v hospodářství, staral se o využitkování nových vynálezův a zvlášť pivovaru věnoval bedlivou pozornost, rozšiřuje jej a zařizuje dle moderních vzorů.

Při všech těchto snaženích lecčemus se přiučil a leccos seznal. Mimo jiné také přišel k tomu přesvědčení, že sousední velkostatek, náležející bohaté, ale lakomé statkářce slečně Tekle Baumanové neprávem přisvojil si pastviny, které s lesy statkářčinými sousedily, a tyto pastviny dal lesem osázeti. Na jeho radu povolal otec advokáta Šatru, aby celou záležitost prozkoumal a po případě soudně provedl!

Šatra už tehdy měl zvučné jméno. Věda, že klientela velkostatkářů nejvíce vynáší, přijal ochotně nabízenou práci a horlivě se jí ujal. Výsledek byl ten, že byla pastvina vyhrána. Slečna Baumanova, asi pětatřicetiletá, hubená osůbka , byla hněvem bez sebe a přijela schválné do Zahorkovic, snažíc se Šillerovi dokázat, že ji Šatra vlastně okrádá. Ale místo Šillera odbyl ji Marcel, bez šetrnosti poukázav k tomu, že okrádal vlastně ten, kdo první ujímal se cizího majetku. Na smrt pohněvána odjížděla statkářka, slibujíc pomstu Millerovi i Zahorkovicům. Marcel však tím v očích otcových ve vážnosti stoupl a Šatra stal se častějším hostem jeho.

Advokátovi neušla Hedvika. Třeba jen při stole a chvílemi mezi jednáním se s ní stýkal, přece jej zaujala. Imponovala mu její vznešená zdrželivost v jednání, její rozvážnost, znalost a jistota v chování a neobyčejná usedlost jejím mládí. On sám byl dosud svoboden, chtěje se teprv potom ženit, až by jeho jméno a nastřádané jmění jej opravňovalo požadovat od své budoucí paní tolik, mnoho-li by jinak žádat nemohl.

Při zastupování Šillera mohl nahlédnout do jeho peněžních záležitostí a tu k svému uspokojení seznal, že Hedvika nebude špatnou partií. Její osobní vlastnosti byly mu milé, doufal, že by se mu stala dobrou pomocnicí k dosažení cíle, po němž toužil, bohatství a slávy.

Nedovedl ovšem zatajit, že při svých návštěvách v Zahorkovicích sleduje také nějaký jiný úmysl, než aby pouze právnické záležitosti tu vyřizoval. A nepřál si ani toho zatajit. Pro nějaké milostné pletky neměl ani ducha, ani času a jako advokát patřil střízlivě do budoucnosti.

U Šillerů tento úmysl advokátův napřed vzbudil téměř podivení. Zvlášť Hedvika byla skoro uražena, že se pouhý advokát osmělil na ni pomýšlet. Ale vracejíc se s chladnou úvahou k jeho osobnosti, shledávala jej vždy zajímavějším. Otec i Kamil chválili jeho pověst, postavení, budoucnost. Marcel omezil se pouze na to, že jej nazval prohnaným advokátem. Ale úsudku Marcelova Hedvika nikdy nedbala. Před jejíma očima začínal Šatra vždy víc získávat. Připomenula si, že mnoho advokátů nadělalo velikého jmění, že se stali poslanci, vynikajícími muži. Šatra byl na nejlepší cestě stát se jím také. A mimo to byl mužem dle jejího přání, uhlazeným, málomluvným, dbalým zevnějšku.

Nedala mu sice ještě slova, ale nevzpírala se víc myšlénce, že by mu je dala. Otec tomu přál, Kamil, jako poloviční právník, se Šatrou se spřátelil a Marcel se té záležitosti vůbec nedotýkal. Přál sestře úplné svobody, neprojevoval před ní, že mu Šatra není milým společníkem, ale stranil se jej právě tak jako sestry. Hospodářství, jak se zdálo, cele jej zaujalo a uklidnilo.

Když se návštěvy Šatrovy častěji opakovaly, hádali všichni, že co nejdříve se advokát vysloví. Hedvika potají už chystala různé věci do své výbavy a vítala Šatru jako dobrého domácího přítele. Svátek její měl přinést všem žádoucího vysvětlení. Aspoň Hedvika tak soudila. Slavila vždy svůj svátek okázaleji než otcův a v Zahorkovicich bývalo v ten den hlučno. Okolní známí statkáři dostavovali se blahopřát domácí slečně a byli potom hosty po celý den.

Nepřítomnost Šatrova byla by vzbudila dojista všeobecnou pozorost , a proto také se advokát s těžkým srdcem rozhodl dostavit se do Zahorkovic. Když se byl v kočáře zbavil obav, jak bez něho jednání doma dopadne, věnoval pozornost sobě. Oblečen byl bezvadně a vezl s sebou také prvý dar pro Hedviku. Byl však tolik opatrným, že nemínil dar odevzdat hned, ale až bude mít jistotu. Jakmile se mu dnes naskytne příležitost promluvit soukromně se Šillerem, poptá se jej po věnu Hedvičině. Bude-li dostatečně velkým, dobrá, bude brát hned. Ne-li, bud si vyžádá čas na rozmyšlenou, nebo dá zdvořile na jevo, že nemůže za takových podmínek k sňatku přistoupit. Bože, advokát má vždy dost příležitostí takových věcí se dotknout. Marně do Zahorkovic jezdit bylo by proti jeho zásadám a na jeho opravdovou škodu. U něho jest čas peníze a bez záruky, že to něco vynese, jím mrhat, tomu on dokonce nakloněn nebyl.

Vědomí, že tedy dnes s jistotou se bude vracet, učinilo jej jaksi spokojeným, jako_by jel ke stání, o němž byl přesvědčen, že v jeho prospěch dopadne. Když zajel mezi domky vesnice, spatřil několikeré equipáže projíždět se po rozsáhlé návsi. Nebyl tedy prvním, což mu bylo milým. Nerad trval v máločlenné společnosti, kde všichni na jednoho hosta se obrací a od něho žádají, aby je bavil a stále něco nového vypravoval. Uvykl dávat si za své řeči platit , a proto byl v soukromé společnosti málomluvným.

Dole v podjezdu zámeckém uvítal jej Kamil. Byl ve fraku na znamení, že dnes opravdu celý zámek světí svátek jediné ženské bytosti, která v zámku mezi několika muži žije.

"Vítám vás, doktore," pozdravoval Šatru. "Však se už Hedvika ptala, je-li vás vidět. Jak se vede vašim processům ."

"K mé spokojenosti, pane kollego. Mnoho panstva je už zde?"

"Dost, skoro všichni. Jsou tu Löblovi, ale pardón, začal bych vypočítávat bezvýznamné zjevy a na hlavní bych zapomněl. Dnes je u nás poprvé paní Volfová, kterou dojista znáte".

"Aj, toť ovšem vzácný host", živě přisvědčil advokát. "Je to velmi zajímavá, hezká vdovička. A jak jsem mohl se přesvědčit, jest její statek úplně prost dluhů. Nebyla by to zlá partie pro svobodného pána, jenž má zálibu ve venkovském hospodářství".

Usmál se svým podivným úsměvem, který měl být naznačením, že Kamila za takového považuje. Úsměv vypadal však spíše jako ušklíbnutí a Kamil okamžik nevěděl, neposmívá-li se mu však. Teprve cestou po schodech se mu rozjasnilo.

"Vy si, doktore, myslíte, že by si mě vzala?", ptal se , zastavuje se a dotýkaje se důvěrně jeho ramena.

"Proč by ne? Ženská, je-li samostatná, obyčejné se řídí více ohledy svého srdce než rozumu. A vy snad se nemusíte bát, že byste za okolními svobodnými pány pokulhával. Naopak, jsem přesvědčen, že váš zjev dámám velmi lahodí."

"Jen žádné lichocení", bránil se Kamil, ale jeho tvář při tom jevila radostné uspokojení. Načechral si své bohaté černé, ke straně sčesané vlasy a letmo přelétl svou vysokou postavu v zrcadle visícím na zatáčce schodů. Hm, doktor má pravdu, prolétlo mu hlavou. Jeho tvář nejevila stop nějakého namáhavého studia. Byla pěkně růžová, plná, kulatá, černé knírky nad poněkud plnými rty, bílé zuby a hezky skrojená brada dodávaly jeho tváři mladistvé svěžesti. Oči jeho byly sice poněkud mdlé, neurčité šedé barvy, ale celek přece jen nehyzdily.

Paní Berta Volfová mu ostatně tkvěla v hlavě již několik dní. Byl asi před týdnem zvát ji jménem své sestry k dnešní hostině a tehdy byl jí okouzlen. Přijala jej s půvabnou roztomilostí a dovila se tak krásně pohybovat, tak živě hovořit, srdečně se smát, že prodloužil svou návštěvu do neobvyklé za podobných příležitostí délky, odnášeje si domů její představu a těše se na její příchod do Zahorkovic.

Hedvika byla líčením bratrovým také velice zvědava na novou sousedku, jež po svém muži zdědila velkostatek Lipku, asi dvě hodiny odtud vzdálenou. Její muž byl znamenitým lékařem, který se už dosti stár ženil, když byl prvé zakoupil si ze svých honorářů statek. Snad by býval později zanechal svého postavení a šel na své sídlo trávit léta klidu po boku rozkošné ženy, dcery jednoho ze svých kollegů, kdyby býval se nestal obětí svého povolání. Nakazil se u lože jednoho pacienta a zemřel sám jako důkaz, že smrt ve svých rozmarech nevyhýbá se nikomu.

"Mladá vdova, teprv třiadvacetiletá, odjela po pohřbu svého muže trávit dny smutku na statek. Její živá povaha nabyla záhy vrchu nad zármutkem ostatně ne tak hlubokým, jak se v prvé chvíli jí samotné zdálo, a aby nudu zahnala, přijímala ráda pozvání okolních sousedů. Na vdavky nevzpomínala, protože dosud nikdo s ní o tom nemluvil, maje zřetel na její smutek.

Šatra vešel do salonu, kde bylo panstvo pohromadě. Otevřenými dveřmi bylo viděti do menšího salonku, kde seděly dámy. Napřed nalézali se páni, sedíce roztroušeni, pokuřujíce a pijíce podávané víno. Šillerovi řídili se chvalitebným zvykem hosty své hladem a žízní netrápit. Poněvadž bylo venku sychravo a nemohlo se do oběda trávit v parku, snažilo se panstvo dobu tu přečkat při dobrém doutníku a číšce ohnivého vína.

Když byl Kamil Šatru pánům představil, obrátil se tento do salonku, aby vyhledal Hedviku. Vítala jej úsměvem, a podávajíc mu milostivě ruku k políbení, vyslechla několik slov jeho přání. Poděkovala mu a pak dámám představila. Některé z nich znal, některé mu byly cizí. Paní Volfovu, o níž mu Kamil vypravoval, poznal hned. Odrážela se celým svým zjevem velmi příznivě od ostatních. Prostřední, poněkud plné postavy upoutala pozornost svou nehledanou živostí, jasným pohledem, úsměvem a zvláštní něžností. Nebylo na ní nic přecitlivělého a zase nic ostrého, zarážejícího. Pravá půvabná ženskost patřila na Šatru z každého jejího rysu a pohledu, ženskost, která ráda muže poutá , a přece jej nezotročuje, která má ráda své malé rozmary , a přece nestává se muži utrpením svými vrtochy, která není ochotná přijmout každou náruč mužovu, ale jež se neodříká sladké rozkoše lásky.

"Dlouho jste nejel," řekla Hedvika, ukazujíc na křeslo poněkud za sebou odstrčené. "Posaďte se chvíli u nás a povězte nám něco nového."

"Nevím, budu-li moci dámám něco zajímavého sdělit. Nemám smyslu pro věci, které dámy zajímají, jako jsou zábavy, toalety, různá zasnoubení. Ostatně jsem přesvědčen, že dámy mají v tom ohledu mnohem rychlejší zprávy než mužové."

"Hleďme pana doktora, jak hned na poprvé nás vyzývá k boji a nás pokořuje," směle se ozvala mladá vdova. "Domníváte se opravdu, že jsou všecky ženy takové, že mají tak skrovná chtění a takovými malichernými věcmi se spokojí?"

"Račte odpustit, neodvážil bych se něčeho takového tvrdit, kdyby byly dámy samy mne tomu nenaučily."

"Byla jsem já také mezi nimi?" zeptala se Hedvika polouraženě a hlavu málo po něm obrátila.

"Ne, slečno Hedviko, vás musím vyjmout."

"Nás tedy nevyjímáte?" volala vdova na oko pohněvaná.

"Musím také tak učinit dle právnického pravidla, že každý musí býti považován za hodného, dokud se nedokáže, že jím není."

"Dobrá, pane doktore. Dokážeme vám tedy, že si vážíme jiných hovorů, než které malicherností ženských se týkají. Mluvme o politice. Co říkáte, pane doktore, dnešní politické situaci?"

"Probůh, jen o politice nemluvte," volala paní Löblova, pokřtěná židovka a statkářka. "Já jsem celá zoufalá z podobných hovorů. Můj muž nedovede o jiném hovořit než o tom."

Dámy se rozesmály jejímu úzkostlivému zvolání; páni přivoláni hlučnou veselostí blížili se k salonku.

"Pojďte na pomoc, pánové," vybízela je paní Berta rozjařeně. "Teď aspoň poznáme, kdo z vás je naším rytířem. Pan doktor nám hodil rukavici a my ji z ohledů na naši milou paní sousedku nemůžeme zvednout. Braňte nás tedy vy."

Rozproudila se čilá rozmluva, kořeněná žerty a smíchem. I Šatra sám se rozjařil a hovořil rázně, s ohněm a živostí u něho neobvyklou. Hedvika se v duchu divila jeho výmluvnosti a čilosti, kterou u něho dosud nepoznala. Lahodilo jí, že její ženich není tak bezvýznamnou osobností, jakou se zdál být. I jeho zevnějšku jeho rozohnění prospělo. Hubená jeho tvář pozbyla své obvyklé bledosti, oči plály jasněji a na polo holá lebka nebila již tak do očí. Byla mu v duchu vděčna, že hosty její baví a ke zdaru dnešní slavnosti přispívá. Odměňovala se mu úsměvy a významnými pohledy, dodávajíc mu odvahy, aby dnes konečně odložil svou chladnost a vyjádřil se, jaké má úmysly. Začínalo ji už mrzet, že tak dlouho se nezmiňuje o tom, hodlá-li přece ze známosti dosud v mezích velmi chladných se pohybující učiniti užší svazek požádáním za její ruku.

Snad dnes k tomu dojde. Je právě k tomu nejpřiměřenější den a otec od ní dostal pokynutí, jak si počínat, kdyby se naň Šatra s podobnou otázkou obrátil. Snad advokát porozuměl jejím pohledům, poněvadž se začal dalšímu hovoru vymykati a ustupoval do pozadí. V rozjaření nechtěl podniknouti to, co za velmi důležité pokládal.

Zatím přiblížila se doba k obědu určená a panstvo usedalo k bohatě ozdobenému stolu. Dobrá nálada zmocnila se všech, jen Marcel byl dosud tichým, sleduje pozornýma očima výrazy tváří a rozmluvy hostí a odpovídaje ze zdvořilosti na otázky sobě kladené.

Při obědě již tvořily se skupiny, které, když odešlo panstvo pít černou kávu, vyhledaly si různé kouty kuřáckého salonu. Šatra ku podivu nepřipojil se k těm, kdož se odhodlali stát se rytíři Hedvičinými, mezi nimiž statkář Aurel Menhart vedl první slovo.

Opatrně přisedl k Šillerovi, jenž ve výborné náladě usedl pohodlně do rohu pohovky a pokuřoval vonný doutník.

"Dnes se tu sešla roztomilá společnost," začínal , kouře opatrně a chytrýma očima sleduje, co se kolem něho dálo. "Slečna Hedvika je opravdu velmi oblíbená."

"Pozoruji, že ji mají rádi ," spokojeně přikývl Šiller. "Divím se ostatně, jak se do svého postavení vpravila. Vždyť není tak stará. Jedenadvacet roků není ještě tolik."

"Ovšem, to jsou nejkrásnější dívčí léta. Slečna Hedvika nabyla obdivuhodné jistoty v jednání a bude jednou dům velmi výhodně representovat. Ona by se už do skrovnější domácnosti ani nehodila a nebyla by v ní také šťastna".

"Nu, v té příčině jsem pokojným. Doufám, že v budoucnosti vždy bude mít takové postavení, aby mohla užit pohodlí zámožné paní. Leckomus jí nedám a s prázdnem ji z domu také nepropustím "

Šatra se za ta slova zachytil. Odkašlal si, nahnul se k němu , a snaže se vypadat co nejklidnější, upřel naň pátravě zrak.

"To je známo zde všeobecně", řekl přitlumeně. "Ano, zvědavé obecenstvo odhaduje již výši věna slečnina."

"Opravdu? Ale proč se divit. Lidé rádi se starají o cizí záležitosti. Prosím vás, jak vysoko cení mou dceru?"

"Různě. Jsem vaším přítelem, což jenom za svou čest považuji, a proto mi odpustíte, když vám to upřímně řeknu. Od sto do stopadesáti tisíc?"

"Tolik?", podivil se Šiller , a tázavě se na advokáta podívav, obrátil rychle hlavu poněkud stranou. "Ano, byl čas, kdy i to bylo možné. Dnes jsou však poměry změněné."

"Snad nebude pan ze Šillerů naříkat", žertoval Šatra, přemáhaje svou nedočkavost. "V Zahorkovicích nejsou takové poměry jako na mnohých jiných velkostatcích, kde si páni vybírají od obchodníků obilím zálohy na budoucí sklizeň".

"To ne, ale přece jen nutno počítat", střízlivě tvrdil Šiller, věda, proč advokát chce se věci na kloub dostati. "Dokud se mi neskřížily plány s Kamilem, mohl jsem na Hedviku pamatovat víc. Ale teď, jak pozoruji, nutno se poohlédnout s Kamilem jinam. Byl bych rád, kdyby některý ze synů se mohl někam přiženit na statek, do průmyslového podniku. A proto musím prozatím Hedviku skrátit. Arci, po své smrti budu pamatovat také na ni, dá-li se něco pro ni uchránit, ale to vše záleží na tom, jak velké věno sem budoucí paní toho kterého syna přinese ."

"Arci, arci", souhlasil advokát zdrželivěji. "Je velká chyba, že jste na Kamila slabý. On tu zakrní, spohodlní a bude ostatním na úkor. Kdyby se přičinil, mohl by již být zaopatřen, měl by býval kariéru, mohl svému jménu udělat čest. Je sličný muž, dovede se chovat a hloupý také není. Ostatně, není ještě vše ztraceno. Trochu přísnosti, myslím, by vše zase napravilo, třeba pohrožení, že bude na svém věnu zkrácen, že Marcel je definitivně ustanoven za dědice Zahorkovic a podobně."

Šiller se kysele usmál a odfoukl jaksi nevrle kouř.

"Ne, pane doktore, do takových věcí se k stáru pouštět nebudu," odpovídal pevně. "Nemám chuti kazit si spokojenost. Začnu-li s chlapcem nějaké výstupy, začnu si také tím kazit duševní klid a kdo ví, nerozstonal-li bych se ze všeho toho a neukrátil si živobytí. Ať si dělá, co chce. Dostuduje-li, dobře, nedostuduje-li, nu, živobytí taky bude mít. A pro Hedviku se zaopatření již najde."

"Ovšem, o tom nepochybuji: Dnes je bohatých nevěst na venkově na mále," dosti suše souhlasil advokát.

"I ono je jich také ve městě po řídku. Padesát, šedesát tisíc hotově dostat s děvčetem, těch je dnes po málu. Děvče není tak staré, ať čeká."

"Pochybuji, že bude dlouho čekat", snažil se Šatra vesele dodat. "Velice se každému zamlouvá, a jakmile se rozkřikne, že je k zadání, dostaví se rytířů dost. Ku příkladu mnohý továrník s podobným věnem mohl by otevřít veliký závod, pomoci si z tísně, vyšinout se. Mám právě takový případ, kdy dva chytří lidé založili tovární podnik s poměrně malým kapitálem. Jeden z nich měl rozum, druhý asi čtyřicet tisíc. Dnes mají aspoň desetkrát tolik a po chytrém jich posledním kousku rozšíří svou továrnu na jeden z největších závodů. Arci, patří k tomu odvaha a štěstí. Sám žasnu, s jakým důmyslem vše připravovali."

A už vykládal o svém posledním processu, oddaluje se tím chytře od původního hovoru. Suma Šillerem udaná mu nedostačovala. Padesát tisíc pro něho bylo málo. Měl víc než polovinu sumy té sám ušetřenu a v duchu již dávno vypočítal, že Hedvika pro své zevnější vystupování potřebuje kapitál, který by ročně vynášel aspoň dva tisíce. S padesáti tisíci by tedy nic nezískal.

Počká na něco jiného. Pro jeden, dva roky nebude zle, zatím mu processy ještě něco vynesou, učiní jej známějším, a podaří-li se mu při budoucích volbách do sněmu získat vedení politické strany, aby jej někde kandidovala, pak mu bohatá nevěsta sama padne do klína. Ne, Hedvika pro něho není. Má málo a dělá velkou dámu. Nutno opatrně a se vší zdvořilostí vymknout se ze Zahorkovic a více na ně nemyslit.

Šiller byl mrzut, že doktor tak kupecky o Hedvice jednal a dle všeho nebyl s věnem jejím spokojen. Zakrýval sice dost svou špatnou náladu, nemohl však přece potlačit výraz omrzelosti. Vida, myslil si, takový advokátek jaké dělá nároky. Mohl by být rád, že si jej takové slušné děvče se slušnou pomocí béře. Co je na něm? Nic. Trochu huby, jinak ale krásy všem nepobral. A teď mu jazyk jede jako mlýn, jen aby to nevypadalo tuze sprosté. Darmo by jej poslouchal.

Když byl syt doktorova výkladu, vstal , a protahuje se , poobrátil se k Šatrovi.

"Pojďme poslechnout, co si kde povídají. Všude se smějí a jen my dva tu sedíme jako zakletí princové. Hedviko, mohla bys snad poručit, aby přinesli hrací stolek? Mám dnes chuť na partii karet. Pánové, komu se chce si zahráti?"

Hlásili se hned a Hedvika , pochopivší pohled otcův, vyšla do jídelny, kde sluha sklízel se stolu. Poručila mu, co má udělat, a ohlednuvši se, spatřila otce. Zašel za ní, na oko zcela lhostejně. Přiblíživ se až k ní, nahnul se drobátko a doutník strčil do koutku úst.

"Nic s ním není," řekl , pohodiv hlavou k salonu, kde hosté seděli. "Nedávej mu dnes ještě nic na jevo, ale nezvi ho víc."

"Odmítl?" ptala se udiveně a zlost jí šlehla z očí.

"Tak na polo. Je mu málo peněz. Ale o tom, až budeme sami. Buď ráda."

"Myslíš, že se proto hněvám ?" řekla s netajenou kousavostí. "Takových ženichů se najde, až mě mrzet budou. My jsme se neměli vůbec s tím člověkem zahazovat. Co je? Pouhý písař. Znáš, papá, poměry páně Menhartovy?"

"Jen z doslechu. Vyznamenává tě, všiml jsem si toho."

"Je mi dosud úplně lhostejný. Ale můžeš se naň poptat, Löblovi jej budou znát. Jen buď při tom opatrný. Musíme zpět."

A stahujíc svůj obličej k roztomilému úsměvu , vešla mezi ostatní. Šatra vyslal k nim pátravý pohled a poznal, že už jsou dorozuměni. Jsem tu zbytečný, napadlo mu , a vymlouvaje se na starosti s processem, poroučel se. Hedvika sice se divila, že už odjíždí, nezdržovala jej však a nezvala víc, jak obyčejně činívala. Dala si políbit milostivě ruku a usedla opět na křeslu, za nímž pan Aurel Menhart zaujal místo dvorného obdivovatele.

"Račte dovolit, milostivá slečno," pravil teď , nahnuv se k ní, "jaký je to člověk, ten pan doktor?"

"Chytrý advokát, ale člověk hrozně fádní. Doufám, že jeho odchodem naše zábava neutrpí."

Zasmála se pohrdavě a klidně obracela se s jakousi otázkou k paní Volfové.

2.

Pan Aurel Menhart teprv před půl rokem ujal se svého statku Babic. A neučinil toho z touhy po venkovském životě a hospodaření. Poměry jej donutily vzít na sebe civilní oděv, který zaměnil za uniformu. Býval před tím hejtmanem u pěchoty , a ačkoliv měl léta, nemohl se dosud oženit. Neštěstí jej potkalo, zabraňujíc mu založit si vlastní domácnost. Jako nadporučík učinil si známost se sličným děvčetem, dcerou státního úředníka, jež sice měla dobré vychování, hrála dobře na piano, mluvila francouzsky, о zábavách bývala královnou, ale věna neměla ani haléře. Pan Menhart, ačkoliv nebyl nijak poetickým člověkem, dal se přece zmást krásou vyhlášené slečny a lichotilo mu, že se mu před ostatními dostává přednosti.

Milostné dobrodružství, do něhož se takřka ne vědomky zapletl, nějaký čas poskytovalo mu velikého vyražení a přitažlivosti. Ale najednou se zhrozil důsledků, které byly z toho činěny. Rodičové slečnini začínali být netrpělivými, přáli si, aby Menhart promluvil vážné slovo, a když pan setník sám nejevil mnoho chuti, dodal mu otec vyvolené kuráže. Ptal se jej přímo, kdy chce známosti učiniti konec zasnoubením. Ale na to slovo Menhart vůbec nepomyslil a byl nemálo zaražen. Prosil přísného papínka, aby mu popřál několik dní na rozmyšlenou, a sotva přišel domů, napsal mu list, ve kterém prohlašuje, že je ochoten si jeho dceru vzít, dá-li jí věno, které by se rovnalo jeho majetku. Zároveň podal žádost za přeložení od pluku, doufaje, že unikne tak nejlépe všem nástrahám.

Ale zase se přepočítal. Uražený pan otec jej vyhledal a zcela bez obalu mu řekl, že si nyní musí jeho dceru vzít, když tak dlouhou okázalou známostí ji do lidských řečí přivedl. Že jeho dcera nemá věna, věděl už dřív a jako čestný muž a důstojník měl tedy hned dřív se vyhnout děvčeti, jež si vzít neměl v úmyslu. Bez obalu mu pohrozil, že si dojde k veliteli pluku, aby žádal za jeho potrestání.

Tím se pan Menhart octl v nemilém postavení. Nezbývalo než buď se oženit, nebo odejít z vojny. Oženit se s chudou nechtěl, poněvadž jeho statek byl zadlužen a neposkytoval mu příliš velkých příjmů. Ale přece jen mu bylo za těžko loučit se s vojnou. Domnívaje se, že rázný otec své hrozby nesplní, odmítl vyhovět jeho požadavku. Již následující den jej poučil o opaku. Byl volán k veliteli a ten mu řekl se vší rozhodností, že jen tehdy může zůstati v čestném svazku důstojnického sboru, když otřesenou čest státního úředníka napraví pojmutím jeho dcery za ženu.

Rozuměl tomu a vybral menší zlo. Poděkoval se. Doma měl na statku pachtýře, kterému dal výpověď , a zatím, než by došla nájemná smlouva, chtěl se ohlédnout po zámožné nevěstě, jež by jeho dluhy poplatila a k lepšímu životu dopomohla. Ťukal zde i onde. Slyše o bohaté statkářce Baumanové, vyhledal napřed styky s ní.

Hned však při prvém setkání považoval za nutné styky s ní obmezit prozatím na nejmenší míru, ačkoliv se nezříkal později vřelejší styky navázat. To však chtěl učinit až v největší nouzi. Baumanová by byla Menharta ráda u sebe viděla. Její staropanenské srdce cítilo k Menhartovi náklonnost, třeba jí jeho majetkový stav byl znám. Menhart vzdor různým veselým , ba bouřlivým kouskům svého mládí byl dosud dosti příjemný a statný muž, který dovedl známky svých nedalekých čtyřiceti let zakrýti. Jemu však se zdálo spojení s ošklivou statkářkou přece jen trochu nepřirozené a zahanbující.

Ťukal tedy v Lipce u Volfové. Ta jej sice přijala se vší roztomilostí mladé, živé dámy, ráda jej vídala, ráda přijímala jeho pozornosti, ale když začínal být důvěrnějším, velmi obratně jej poučila, že tu zase ona nezříká se ještě naděje získat pro sebe muže, který by jí zaručoval radostnější život než stárnoucí bývalý důstojník.

Mrzut vzpomněl si na Zahorkovice. Věděl, že sem jezdí advokát Šatra, že je na polovic ženichem Hedvičiným, pokusil se však přece o zdar. Prvních několik návštěv neposkytovalo mu žádných nadějí a už chtěl začít putovať jinam, když o svátku zámecké slečny pozoroval obrat k lepšímu.

Jakmile advokát odejel, stoupla přívětivost Hedvičina k němu a on se znažil všemi silami ji udržet. Sršel vtipem, vyznamenával ji a také k ostatním členům rodiny byl velmi úslužný. Zlobilo jej sice, že Marcel jej jaksi pomíjí, že nejeví žádné vážnosti k jeho vojenské minulosti, ale pro takového, dle svého mínění nedospělého chlapce, nemínil se dát zastrašiti.

Šiller dle přání dceřina vyhledal příhodný okamžik a začal poptávat se Löbla. Ten znal poměry okolních statkářů líp než oni sami. Ačkoliv se svého židovství zřekl, zůstal přece jen židem a vzdor svému statkářství obchodoval obilím dál, jak před tím, než ještě si koupil statek a než se odhodlal stát se zajímavějším svým přestoupením.

Löbl při první narážce věděl, kolik uhodilo, Přidržel Šillera za kabát , a nahnuv se k němu, pronášel svůj náhled.

"Pan Menhart je v každém ohledu pořádný muž," povídal s pohnutou vážností. "Jeho statek je pravda trochu zanedbaný, potřebuje do něho kapitálu, ale nikdo se nemusí bát do něho vložit peníze. On není jako jiní důstojníci náchylný k rozhazování a bude z něho výborný hospodář. Pravda, není už mladík, ale můj Bože, to je právě dobře. Bude se držet doma, nebude se shánět po dobrodružstvích a své paní poskytne příležitost, aby mohla se súčastniti všech jeho podniků. Pan Šiller udělá dobře, když jej pro svou rodinu udrží."

"Na takové věci ještě nepomýšlím", ošíval se Šiller, jemuž nebylo příliš milo, že Löbl prohlédl jeho úmysly. "Mně se jedná jen o to, abych ve svém domě nepřijímal lidi, kteří by mi po čase byli nepohodlni."

"Hm, pan soused mi nedůvěřuje," ušklíbl se Löbl. "Pane ze Šillerů, kdo tolik světa zkusil jako já, ten se dovede vpravit do každého postavení. Důvěřujte mi a na nic nedbejte. Pan Menhart je muž podle vašeho srdce."

"Nu, když jsme tak daleko, budiž. Mnoho-li má dluhů?"

"Čítám na šedesát tisíc. Za sto dvacet Babice stojí; ovšem do začátku bude potřebovat víc. Nájemce mu odevzdá prázdný dvůr i stáje a tu bude třeba zaopatřit si stroje, zásoby a jiné věci. Ale na čistý dvůr mu každý těch patnáct, dvacet tisíc půjčí. Já bych byl první, protože vím, že to v několika letech uhospodaří a splatí. Byl by to potom znamenitý dům. Slečna Hedvika dovede být ozdobou každého salonu."

Šiller chvíli zamyšleně se zamlčel.

"Nu, není spěch," řekl potom. "Zatím vám děkuji a prosím, abyste tu záležitost nechal pro sebe. Chtěl jsem pouze nabýt jistoty."

"Rozumím, rozumím. Nestarejte se, dočkáme se oba toho, že k tomu sňatku dojde a budu vám moci jenom blahopřát."

Šillera sice poněkud mrzelo, že Löbl dovedl tak hravě jeho úmysly prohlédnout, věda však, že mlčet opravdu dovede, byl na konec rád, že se k němu obrátil. Při první příležitosti kývl na Hedviku souhlasně a ona , se pousmavši, opakovala kývnutí. Byla si jista, že Menhart zcela vážně jí pozornost prokazuje.

Když před večeří panstvo na chvíli se rozešlo, Löbl přitočil se k Menhartovi.

"Gratuluji," povídal s významným úsměvem po přátelsku.

"K čemu?"

"Nu, to je otázka. k nevěstě. Ta se k vám výborně hodí. A nemusíte se obávat koše. Dost, drahý pane. Jsem váš přítel a rozumíte mi."

Chytil jej za ruku, potřásl jí a pohvizduje šel za některými, kteří si šli prohlédnout panský dvůr. Menhart, jenž se domníval, že nikdo o jeho úmyslech neví, byl poněkud zaražen, potom však cítil radost, že tu konečně najde, co hledá. Když odjížděl, ponechal ruku Hedvičinu déle ve své a snaže se dodat hlasu svému vřelosti, prosil za dovolení, aby směl častěji přijít.

Hedvika rozpačitě se pousmála, zahrála si na zmatenou , a jemně ruku svou z jeho ruky vyvíjejíc , laskavě jej ujišťovala, že bude v Zahorkovicích vždy vítán. Na druhý den ujednala s otcem vše, aby je Menhart nepřekvapil, a pak čekala jen na jeho příchod. Netajila se však otci starostí, jak bude po jejím odchodu v Zahorkovicích.

"Snad bychom měli se svatbou posečkat, až by Marcel nebo Kamil se oženili. Tři páni samotni zde zůstat, to je přece na pováženou. Nebude zde pořádku, služebné budou hospodařit, jak budou samy chtít, a může se přihodit ještě všelicos jiného."

"Pravda, bude to vše těžké," přisvědčoval otec. "Ale co počít? Nemohu přece syny nutit."

"K čemu nutit? Ať si sami najdou vhodné partie. Kamil, tuším, velice si včera všímal paní Volfové. Je to sice poněkud lehkomyslná paní, ale na konec ne k zahození. Má pěkný majetek a dobré srdce. Bylo by radno, abys s ním promluvil vážné slovo. Vždyť už není malý chlapec, aby neviděl, že musí se pro něco rozhodnout."

"Arci, uznávám to a často o tom přemýšlím. Škoda, že není Marcel starším. Ten má jiné povážení."

"Ale také víc vzdoru," dosti ostře připojila Hedvika. "Nevím, co jsem mu udělala, že mě tak odbývá a chová se ke mně, jako_bych neměla do ničeho práva mluvit. Bojím se, že mu popouštíš příliš volnou uzdu a že ty opravy, k nimž tě nutí, přinesou pouze škodu."

"To ne, já se už přesvědčil, že má rozum na pravém místě. Trochu divoký je, neotesaný, ale jádro jeho je lepší než u Kamila. Nerad bych dal Zahorkovice do jiných rukou než jeho. On je zvelebí a učiní z nich krásný statek. Kdyby bylo dost peněz, poslechl bych ho a zaokrouhlil naše pozemky. Ale takto se těším, že to učiní pomocí věna své budoucí paní."

"Jen abys se v něm nepřepočetl," jaksi kysele prohodila. "Ale o tom nyní nemluvme. Na ženitbu je Marcel rozhodně mladý. Nutno začít s Kamilem. Zeptej se ho, co tomu říká, a já bych třeba sama s ním jela do Lipky."

"Ano, to by bylo velmi dobré. Ty už takovým věcem rozumíš a ženské mezi sebou mohou všelicos si povědít, co mužům by se nehodilo. A tu právě jde. Můžeme odbýt vše při jednom. Mluvíme o tobě, Kamile. Pojď si k nám sednout."

"Hedvika asi zase se zlobí, že nestuduji", nedbale řekl , usedaje pohodlně opodál. "Ale nebudu se již dřít. Proč? To, co bych jako úředník měl, mohu mít doma také a venku se lépe žije než ve městě ."

"Ráda se podívám, jak dlouho tě to bude těšit," kárala jej Hedvika. "Život ve městě je přece jen mnohem lepší než na vesnici, uprostřed zatemnělého lidu, se kterým není žádné zábavy."

"Chceš tedy také se vdát do města? Mně se zdálo, že jsi včera byla jiného náhledu."

"Nebuď nezpůsobný," okřikla jej hněvivě. "Já vždy jen o tvé dobré se starám a ty se mi takhle odměňuješ. Zeptej se našeho papínka, že jsem před chvílí mu radila, aby tě oženil, a sama jsem se nabízela, že ti při tom pomohu."

"Nu, nedurdi se hned. Rád uznávám tvou dobrou vůli. Jen mi teď pověz, jakou nevěstu jste mi vybrali. Povídám napřed, že se s lecčíms nespokojím."

"To ti také nikdo nevnucuje. Zmínila jsem se o paní Volfové z Lipky. Jak se ti ta líbí?"

"Á, to je něco jiného", zavolal živě. "To je fešná dáma, má ducha a pěkné jmění. Tou bych nepohrdl. Máte snad nějakou zprávu, že by mne neodmítla?"

"Kamile, nebuď přece tak dětinským," kárala jej usedle. "Jak ti může něco takového napadnout! Co pak by se nám nemusela vysmát, kdybychom místo tebe ucházeli se o její ruku my? Mluvili jsme pouze o tom, že by se k tobě hodila a papá nic nenamítá proti ní. Nabídla jsem se, že bych tě tam jako nápadníka uvedla. Na tobě by bylo, abys potom se postaral o další. Ty, takový mladý, hezký muž, ve velkém městě taková léta proživší musíš přece cítit dosti odvahy, abys si dovedl získat její náklonnosti."

"Inu, to je pravda," přiznával se rozpačitě. "Nemysli si však, že je to snad jen tak snadné, jak si myslíš. Ona není tak lehkověrná a nezkušená, jak se ti zdá."

"Bože, ty jsi mi pěkný ženich," zasmála se útrpně. "Toho všeho se lekáš? Nevíš, že žena, když se jí některý muž zalíbí, je slepá k jeho radám a ráda se jeho ruky chápe? Jdi, jdi, budeš-li se takhle lekat, pak arci nic nedokážeš."

"Kdo se leká?", durdil se zahanben. "Buď jista, že nejsem takovou babou, za jakou mě vydáváš. Kdy tam chceš jet?"

"To záleží na tobě. Za dva, za tři dny, až trochu uspořádám vše po hostině, budu mít víc času."

"Dobře, přijímám. Marcel není doma?"

"Není. Hledáš jej?"

"Ne. Ale šel bych s ním trochu ven. Je mi dlouhá chvíle. On stále chodí sám, stále má tu a tam něco dělat a člověk jej nevidí celý den. Nezlobí se na nás?"

"Proč by se zlobil?" divil se otec.

"Nu, vypadá takový zasmušilý, nemluví a utíká, jakmile je po jídle."

"To je ten mladický zápal, který jej přejde, jen co se dožije několika sklamání. Jen ať nyní se přičiňuje a vše zkouší. Za čas schladne a bude z něho znamenitý hospodář. Měl bys s ním časem ven vyjít a věnovat pozornost, co podniká. Budeš toho možná brzy potřebovat sám a nebude ti tedy na škodu, když si nasbíráš trochu vědomostí hospodářských."

"Což, takovým věcem se přiučím snadno. Jak se ti líbí paní Berta? Viď, že je to roztomilá paní. Nikdo by ani neřekl, že byla čtyři léta vdaná. Rozkošná žena je to."

Luskl zálibně prsty a oči se mu zasvítily. Otec se dobrácky usmál a Hedvika cukla rameny.

"Není zlá", souhlasila zdrželivě. "Kráskou právě není. Má tupý nosík, příliš velká ústa a její ruce také nejsou nejjemnější. Také si trochu zvykla pohodlné chůzi, ale to jinak není, když se sama o hospodářství stará."

"Ty bys na ní nenechala vlasu dobrého", zlobil se Kamil. "Řekni mi, která z okolních paniček a slečen je hezčí? Ani jedná ne. Co ty jí vytýkáš jako chyby, činí jí půvabnou. Ano, ta by se mi líbila, pro tu bych se odhodlal zůstávat třeba na poušti. Ale ovšem, ona by musela být se mnou."

Rozesmál se rozpustile a druzí bezděky za ním. Chvíli se ještě s Hedvikou hádali o kráse paní Volfové. Když však Kamil v zápalu zapomněl na sestřinu ješitnost a tvrdil, že ani sestra se jí přirovnat nemůže, roztrpčena urážkou tou přerušila další hovor a odcházela ven, vymlouvajíc se zaměstnáním.

Přes to však paní Volfová zůstávala předmětem jejich častého hovoru a zvlášť při jídle znovu a znovu vracel se k ní hovor. Marcel napřed zvědavě poslouchal, nevěda, co vlastně je k tak živé pozornosti vdovy přimělo, pochopiv však později, jaksi útrpně se pousmál a nemíchal se do jejich zábavy.

Kamil nyní s ním častěji vycházel, aby se dal od něho zasvětit do tajemství hospodářských učeností. Mnoho však výkladů bratrových nedbal, obraceje hovor k různým malichernostem a k milostným předmětům. Naděje v brzké ženění jej rozveselila, rozjařila, a když neměl, co by nového o paní Volfové povídal, vtipkoval o jiných děvčatech. Ale tu obyčejně řečnil sám. Marcelovi, jak se zdálo, znechutilo se poslouchat žvasty bratrovy , a mohl-li, vyhýbal se procházkám po jeho boku.

Byl jich také zbaven událostí v rodině. Asi po týdnu přijel do Zahorkovic pan Menhart. Přijel vyšňořen, se slavnostním vzezřením a Šiller, kterýž se s ním před zámkem první setkal, byl přesvědčen, že sem jede za důležitou záležitostí. Jakou, snadno si domyslil. Nebylo mu to sice milé, že Menhart cítí se tak bezpečným a hned jako na jisto jede a tušil, že asi Löbl je toho příčinou. Ale změnit věc nebylo lze a mělo to také své dobré stránky.

Přivítal Menharta po přátelsku a vedl jej do zámku. Na cestě , dověděv se od něho, že by s ním rád soukromě hovořil, zavedl jej do pracovny a tu mu nabídl sedadlo.

"Dříve než se posadím, račte dovolit, vážený pane sousede, abych vám sdělil příčinu, pro kterou jsem se osmělil vás obtěžovat svou návštěvou. Ucházím se o ruku vaší slečny dcery a budu velmi šťasten, když mi ji neodepřete."

Šiller poněkud zmaten ujišťoval jej, že jej velice překvapil, že on sám nic proti tomu nenamítá, že však se musí napřed zeptat své dcery. Šel pro ni a sdělil jí, co se stalo. I ona nemohla pochopit, že Menhart opomenul, jak oni si myslili, napřed několik návštěv přípravných učinit, a zlobila se, že je tak vehnal do úzkých, aby nemohli nadarmo jej sem nechat jezditi. Utišivší se však, uznala za dobré, jíti s otcem a na Menhartovu otázku odpověděti ostýchavým ano. Hned si však vymiňovala, že sňatek nesmí být tak rychle proveden jako zasnoubení.

A tu byl Menhart velmi povolným. Nájemce měl teprve od prvního března se stěhovat, a uvádět svou paní do zámku, jejž zpola obýval nájemce, nechtěl. Ustanoveno tedy, že se bude sňatek slavit z jara, do které doby bude budova panská opravena, nábytkem opatřena a dvůr zařízen. Hned velmi opatrné kladla svému ženichu na srdce, aby nic nákladného nepodnikal a napřed o všem s ní a s otcem se poradil. Slíbila, že co nejdříve přijede s otcem do Babic a tam svá přání projeví.

Když bratří v poledne přišli domů, nalezli hotovou událost a mohli již jen blahopřát. Kamil to činil radostně a hned se nabídl budoucímu svému švakru, že jej navštíví, aby jej na samotě povyrazil, a když Menhart jej zval, aby již dnes s ním do Babic zajel, souhlasil.

Tu však Hedvika mu připomenula, že jsou na druhý den pozváni do Lipky k lovu rybníka.

"To je mrzuté, to arci musím do Lipky," mrzel se Kamil. "Přijedu však brzy. Teď aspoň mi zde nebude taková nesnesitelně dlouhá chvíle."

Marcel byl vedle Kamila velmi chladným. Nezakrýval sice svého překvapení nad náhlým zasnoubením sestřiným, nějaké však zanícení nebylo lze na něm pozorovat. Vyhýbal se pohledu Menhartovu, a když při obědě, ke kterému byl nastávající příbuzný pozván, dán byl Hedvikou podnět, aby si bratří s budoucím švakrem tykali, učinil tak zjevně nerad a záhy vstával, aby, jak pravil, dohlédl na oráče.

"Dnes bys také mohl nechat své horlivosti," ostře se ozvala Hedvika. "Jindy také se vše udělalo bez tvého dohledu, udělalo by se to i letos."

"Možná, ale ne dobře a v čas," odpovídal klidně. "Vždyť budem velmi často pohromadě a Aurel tomu rozumí, že nutno stále při hospodářství dohlížet."

"Ovšem je to třeba, ale pro jednou by přece jen nebylo zle," nadhazoval, dávaje také, byť velmi opatrně, na jevo, že vyciťuje z jednání Marcelova skryté nepřátelství.

"Nu, však budou brzy mrazy a pak se vám mohu všem víc věnovat," rychle odbýval kladené léčky a odešel. Po jeho odchodu nastalo trapné ticho. Hedvika se mračila, Menhart se díval zasmušile před sebe a Kamil , patře ke stropu , sešpulil ústa, jako by chtěl pohvizdovat.

"Je to ještě dětina člověk," začal první Šiller na omluvu synovu. "Má plnou hlavu učenosti a chce ji také čeledínům vliti do hlavy." Zasmál se při tom, jeho smích však vyzněl na prázdno.

"Ať má učeností co chce, nemá být nezpůsobným", vyhrkla Hedvika podrážděně. "Jeho chování je beztaktní a, ty jsi, papá, na něj tuze slabý. Zasloužil by, abys jej jednou řádně poučil, co je jeho povinností. Takto dělá jenom hanbu naší rodině."

"Nerozčilujte se, Hedviko," s milostivou dobrotivostí ji tišil Menhart. "Marcel je ještě mladý pán a takoví páni mívají své rozmary a choutky, kterým, dle jejich náhledů, mají starší a zasloužilejší lidé hověti. Nekazme si proto naši výbornou náladu."

"Máte pravdu, Aureli, nestojí nám ani za to," řekla s jízlivým úsměškem a napila se vína, aby schladila svou zlost. Kamil i Šiller byli v rozpacích a nevěděli co počít. Marcela hanit nechtěli a omlouvat jej nemohli. Začali tedy vypravovat o různých horlivých, podnicích Marcelových, při nichž by mohli ukázati na jeho nevyspělost a přepjatost. Poslouchal je s líčeným zájmem, smál se jejich vypravování, na konec však obrátil hovor jinam a zamluvil příhodu s Marcelem. Když na večer odjížděl, znovu zval velmi vřele Kamila, jemuž vůbec dával na jevo okázalé přátelství.

Sotva jeho povoz odhrčel, vrátil se Marcel s pole. Vešel do jídelny, aby si dal přinést nějaké občerstvení. Tu však se setkal s Hedvikou. Zamračila se zle a chtěla napřed kolem něho přejíti. Ale pak přece jen zlost v ní vzkypěla.

"Není ti, Marceli, hanba?" ptala se jedovatě.

"Mně? Není. Co jsi pojednou tak nesmírně starostlivá?"

"Nedráždi mě," vyjela zlostně, podrážděna lehkým posměchem v jeho hlasu a klidem jeho. "Myslíš, že když všickni ti trpí tvé uličnické kousky, i já ti je budu trpět? To se velice mýlíš. Mně na naší cti záleží víc než na tobě."

"Jak spravedlivě rozhorlená, nemilosrdná, starostlivá!" rozesmál se upřímně. "A to vše proto, poněvadž nestojím o veliké kamarádění našeho budoucího pana švakra. Hedviko, nezlob se, škodí to tvé kráse a tvé ženskosti, a víš, že obého nemáš nazbyt."

"Budu se chodit učit k mladému pánu. On velmi se poučuje u oráčů, že za chvíli nebudeme vědět, sedí-li s námi u stolu náš bratr, nebo některý z čeledínů."

"Hedviko, neporážej se sama," odpovídal zcela klidně; "kdo by tě slyšel, nevěřil by, že jsi zámeckou slečnou. Ne, sestro, Menhartovi jsem se dnes vyhnul vědomě a vyhnu se mu zas. Ať to nazýváte jakkoliv, já se pro tvůj úsměv nebudu měnit a nebudu lhát někomu do očí svou náklonnost, které k němu nemám. Už mi musíš odpustit, že doma dělám, co za dobré uznám."

"A proč se tedy chováš tak neslušně k Menhartovi? Čím ti ublížil?" Všecka se tetelila zlostí, vidouc, že je klidným.

"Čím mi ublížil? Ničím. Nemám ho zkrátka rád, protože to není hodný člověk. Nemysli si, že tě chci od něho odvracet. Bylo by to marné. Ty se chceš za každou cenu vdát a on chce za každou cenu se ženit. Ty nechceš řádného obyčejného člověka a ani ne takového, na nějž bys potom neměla vlivu, Menhart je takovým mužem: Ty mu pomůžeš z nouze a on bude za to skákat dle tvé noty. Nu, nezlob se, zase. Vždyť já také klidně vyslechnu tvůj úsudek."

"Ušetřím své nervy této nevděčné práce, abych chtěla o tobě spravedlivý úsudek pronášet," posmívala se v malomocné zlosti bubnujíc hlučně prsty na okno, k němuž se postavila.

"Jen se šetři, šetři," pobízel ji s tichou veselostí. "Kdybych tě dobře neznal, litoval bych tě, že jsi právě Menharta si vybrala. Právě včera jeden z nových oráčů, kterého jsem z babického dvora k nám přijmul, vypravoval o mém panu švakru. Nu, nezávidím ti. Dostal košem už několikrát, z vojny musel odejít a teď prý lakotí jen což. Rád by zbohatl. V takové domácnosti mladým paničkám volno nebývá."

"Půjdu si potom k tobě stěžovat," řekla pichlavě. "Vzkážu ti zase po oráči, abys mě přišel od hladu zachránit."

"Přijdu, Hedviko, zdá se mi však, že mně přístup do Babic nebude povolen. Ostatně, proč se rozčilujeme. Mám hlad, Hedviko. Na mě se nehněvej. Co mám na srdci, to na jazyku. Menhart je starší člověk, který se nasytil všeho, a teď chce si teple ustlat. Pamatuje při tom jen a jen na sebe. Dostane s tebou peníze a tvé mládí. Obé mu pomůže zase volněji si oddechnout. Ty nejsi děvče toužící po nějakém zaníceném, horoucnějším životě. Tobě dostačí, bude-li se k tobě hezky chovat a hezky poslouchat. To on bude. Věř mi, jsem přesvědčen, že vy dva se k sobě hodíte a že budete spolu spokojeni, čehož vám od srdce přeji. Nežádej však, abych jej ctil. Vždyť můžeme vedle sebe žít a kolem sebe chodit, aniž abychom si překáželi."

Zazvonil dřív , než mu mohla Hedvika odpovědít , a poroučel lokaji, aby mu přinesl z kuchyně nějaký masitý zákusek a láhev piva. Hedvika jeho klidem pobouřena a jeho slovy ve slabostech svých pokořena vycházela ven, hučíc něco, čemu Marce nerozuměl. Zaslechl sice jednotlivá slova, z nichž mohl se domyslit ostatního, ale nedal se tím vyrušit z klidu.

Než sluha žádané přinesl, zamyslil se a zrak nehybně upřel před sebe do prázdna. Zvolna rozjasňovala se jeho tvář, teplý úsměv ukázal se na jeho tváři. O čemsi velmi pěkném asi přemýšlel a nerad se s tím loučil. Když vešel lokaj, trhl sebou, prohnul se a potom se rychle chápal jídla. Ale onen světlý výraz nezmizel z jeho obličeje. Posilněn vycházel ven a na chodbě se zastavil. Slyšel z pokoje otcova až ven zaznívat ostrý hlas sestřin, jež otci něco velmi rozhorleně žalovala. Na okamžik se zamračil a nerozhodnut se zastavil.

Potom však hodil rukou , a přitlačiv si klobouk na stranu , sestupoval rychle po schodech na setmělý dvůr. K večeři nešel a teprve, když za ním poslali, ubíral se domů, tuše, že tam bude shromážděna válečná rada proti němu. Byla. Hedvika v malomocné zlosti se rozplakala, otec se hněval a Kamil pyšně se přátelstvím Menhartovým považoval za svou povinnost starého přítele se ujmout.

"Co to vyvádíš, Marceli?", začal hned otec, "vždyť nám působíš trapné nepříjemnosti, Dal ti Menhart příčinu, abys se k němu takhle choval a o něm tak hovořil, jak Hedvika vypravovala? Škoda, že jsi byl ve světě."

"Takovým věcem se musí učinit přítrž od počátku," připojoval se Kamil ostře k otci. "Naše jméno není pro to, aby smělo být uváděno ve spojení s klackovitostí. Menhart je již naším přítelem, mým švakrem a já sám už nedovolím, aby se mu něco podobného stalo."

Marcel stále mlčel trpce se usmívaje a patře na ně.

"Ještě ty Hedviko," povídal po chvíli, když se nikdo víc neozýval. "Poradím ti, co bys měla udělat. Nech přinést řetěz a zámek. Přikovejte mne někam a ústa mi zámkem zavřete, aby až ten pán, pro kterého se na mě vrháte, sem přijde, neměl tu žádných nepříjemností. Nebo snad bude lip, když mě Kamil vyzve na souboj a bez milosrdenství mě zastřelí. Má k tomu plné právo. Od dnešního rána uzavřel svaté přátelství, proti kterému je bratrství prázdným slovem."

"Zakazuji ti dále mluvit takovým tónem!" rozkřikl se Kamil s nenadálou vzteklostí a vyskočil proti němu.

"Postoupil ti otec Zahorkovice?" ptal se jej Marcel, zblednuv sice, ale zůstav stále ještě pokojným.

"Nedráždi mě novým posměchem," volal Kamil , zatínaje pěstě.

"Kamile, tebe pomalu podráždí všechno. Já se tě pouze proto ptal, poněvadž jsem se chtěl dovědít, máš-li právo zakazovat mi na těchto místech mluvit. Dokud tu bude otec, nedám si od nikoho a v ničem poroučet. Nechtěli-li jste ode mne nic víc, než mne tu ztupit, pak mohu zas jít."

"Ano, to bude moudřejší. Mezi nás se nehodíš," posmíval se Kamil.

Teď se také Marcel zamračil a změřil bratra hrdým pohledem.

"Tati", řekl za okamžik, "pro Menharta jsi měl slova obhájení a pro mne je nemáš?" Hlas se mu chvěl bolestí a hněvem.

"Děti, mějte rozum, netrapte mne," prosil Šiller, nevěda, na čí stranu se přidat.

"Odpusť, trapím-li tě já. Mohu tě toho ušetřit. Dovolíš mi zajisté, abych se směl poohlédnout někde po nějakém postavení. Ten kus chleba, který doma dostávám, vydělám si sám a nebudu odsouzen k otrockému mlčení."

Obracel se k odchodu.

"Marceli, co to mluvíš?" lekal se otec , a vyskočiv , běžel za ním , a vzav jej za ruku , vedl nazpět. "Tak daleko to přece nesmí u nás dojít, aby pro člověka cizího, jejž nedávno známe, taková roztržka nastala. Sedni si přece, utiš se a vy mějte také rozum. Pro několik prudších slov není potřebí hned tlouci na buben a trhati rodinu. Co se rozčilujete? Marcel řekl asi ve své neprozřetelnosti něco neopatrného a vy hned se naň sápete. Ani slova víc. Nechci od žádného nic slyšeti, ani pro, ani proti. Marceli, jez a vy si čtěte noviny."

Šiller už dávno neprojevil tolik důrazu a rozhodnosti jako dnes. Kamil sebou nepokojně zavrtěl a Hedvika , kousajíc se do rtů , netajila se sklamanou zlostí. S posměšnou poslušností sáhla po novinách, nahlédla do nich, po chvíli však je odhodila a vstala.

"Půjdu spat," pravila suše. "Dobrou noc, papá, dobrou noc, Kamile."

Marcela si ani nevšimla o on si nevšiml jí. Kamil okázale následoval příkladu sestřina a Šiller s Marcelem osamotněli.

"Co tě to, hochu, jenom napadlo? Udělal ti něco Menhart?," ptal se mírně, skládaje ruce na prsou.

"Ne, tati, neudělal," rovněž mírně odpovídal Marcel. "Nemohu za to, že se mi ten člověk dokonale zprotivil. Vše je na něm přetvářka. Není v něm ani trochu upřímnosti. Připadá mi jako kupec, který si přišel sestru koupit, uvažuje při tom, jak výhodnou koupi tím dělá."

"Mýlíš se a dáváš se uchvátit utkvělou myšlénkou. Ovšem Menhart není už žádným mladíkem, počíná si poněkud střízlivě, ale proto není třeba hned ho příkře odsuzovat."

"Pravím ti, že za to nemohu, že je mi tolik protivný. Vrátil se na venek, poněvadž mu ve světě nekvetla pšenice , a zde mu má sestra pomoci na nohy. To je právě to, co mě nejvíc mrzí, že má sestra má mu být nástrojem, aby svého prospěchu dosáhl. Ona s ním nic neužije. Vím také, že netouží po nějakém zvláštním blahu, že jí zevnějšek dostačí, ale přece jen je v jejich žílách krev a nosí naše jméno. Uráží mě, že takový předčasně ke starobě dozrálý člověk vybral si naši krev k svému omladnutí. Poněvadž však vidím, že bych víc věc zhoršil než polepšil, budu mlčet. Jen mě, prosím tě, nenuť, abych Menhartovi lhal do očí svou lásku. Budu k němu zdvořilým, ne však přátelským."

"Vždyť ono tě časem vše přejde. K vůli mně se trochu opanuj, abych se nerozčiloval. Teď si musím něco přečíst, abych přišel na jiné myšlénky."

Marcel se také jako lhostejně chopil novin, nečetl však. Přemýšlel o dnešním dnu. Divil se sám sobě, že se dal tolik vnitřním hnutím strhnout, ačkoliv o Menhartovi nic před tím nesoudil. Přemítal, odkud veškera ona kyselost původ svůj vzala, a znovu vracely se již pronesené jeho náhledy. Tušil v duchu v Menhartovi nebezpečného protivníka své rodiny , a ať jakkoliv se snažil odůvodnit to sám před sebou, vždy týž náhled se vracel, že to bylo přirozené vybuchnutí vniterné nálady.

To jej však upokojovalo, že otec nebyl bezpodmínečně přívržencem sestřiným. Líbilo se mu, že jej zpět zavolal, a když byli o samotě, tak otcovsky laskavě s ním rozmlouval. Umiňoval si, že už pro něho se opravdu opanuje a svou nechuť ukrotí. Dříve jen Hedviku nemohl vroucně milovat, poněvadž její tvrdé srdce a pachtění se po zevnějším lesku a vládě mu ji zprotivilo. Nyní seznal také Kamila, že nemá žádných vřelejších pocitů mužnosti a samostatnosti. Ukázal se mu jako nerozhodný, všem vlivům podléhající chabý muž, který pro titěrnost dovede se dát strhnout až k surovostem. Bylo mu hořko při tom pomyšlení, ale nemohl si pomoci. Soud, který nad vlastním bratrem vynesl, pálil jej sice na duši, zároveň však plnil jej vědomím, že on sám nikdy nedá se strhnout k takovému jednání.

Asi za hodinu, cítě únavu celodenního zaměstnání, dal otci dobrou noc a odcházel do svého pokojíku. Ráno časně byl již na nohou, a když Kamil s Hedvikou odjížděli do Lipky, stál v polích u lidí, provázeje povoz zahořklým úsměvem. Věděl , kam jedou, domyslil se, proč tam jedou, a byl přece jen zvědav, jak tam pochodí.

Paní Volfová mu byla sympatická. Nedovedla zakrýt své dobré srdce, vnímavou mysl a šlechetný názor věcí kolem ní se jevících. Nebylo v ní nic falešného, nic přepjatého. Nesnažila se být jinou, než byla, nechtěla, aby svět se jí obdivoval. Chtěla žít spokojeně, nezávisle a dívala se na svět bez předpojatých názorů, bez nesplnitelných tužeb.

Tak si ji aspoň představoval on. Snad jí lichotil svým úsudkem, což bude pravdou, dá-li se zaujmout Kamilem, jehož duševní prázdnota nemohla ujít jejímu důvtipu.

Byl by paní Bertu odsoudil hned, kdyby ji byl dnes viděl. A byl by ji odsoudil nespravedlivě na základě svých vlastních úvah. Ano, ona byla nepředpojatá, klidná duše, která patřila na vše s mírnou shovívavostí, odpouštějíc raději, než by odsuzovala. Život po boku lékaře, k němuž se utíká tolik trpících, jenž nahlédne do tolika srdcí a přesvědčí se o tolika pramenech zla, z něhož bída lidská se prýští, takový život učí soucitu a doufání v něco lepšího.

Nezvala jiných hostí mimo Hedviky, které Kamil průvod činil. Měla radost z venkovských radovánek, k nimž rybolov dojista patříc Nechtěla se proto obklopit mnoha hostmi, kteří by bývali vyžadovali její pozornosti a olupovali tak o rozkoš přítomnu být lovu samému. Považovala Hedviku za děvče, které rádo se pobaví a jež zvlášť nyní zábavy potřebuje, poněvadž neušlo jí, jako všem o hostině v Zahorkovicích přítomným, že náhlý odchod advokátův dotýkal se také jí. Bude asi, ubožátko, tím rozladěna, utrápena, třeba by sama dala advokátu výhost, a vyjížďka k takové veselé podívané velice ji rozptýlí.

S nehledanou vřelostí uvítala oba své hosty a dovedla je rozjařit. Nutila je, aby chvatně něco pojedli a pak je vedla k rybníku, asi pět minut za zámeckým parkem vzdálenému.

Na hrázi hustě diváky obsazené stála prkenná bouda, před níž vesele plápolal oheň pod velikým kotlem, v němž pro lovce teplá polévka se vařila. Čekalo se na její příchod , a sotva se objevila, zatahováno loviště. Pobídla hosty, aby se posadili nedaleko ohně, sama usedla mezi ně, a když jim komorná teplými plaidy ramena i nohy ovinula, začali vesele hovořit.

Život v rybníce byl vždy živější a veselejší. Síť stahována vždy úžeji, diváci tačili se blíž a zřízenci panští zase je s křikem odháněli. V síti ozývalo se plácání zachycených ryb, výkřiky údivu rozléhaly se, hlaholíce podzimní krajinou daleko do polí. Teď započato s vynášením ryb. Paní Berta nedovedla klidně sedět. Neustále vstávala a chodila se dívat do obsáhlých kádí, kde zlatožlutí kapři, zelenavé štiky a světle popelaví candáti poděšeně projížděli. Brzy Hedviku, brzy Kamila volala, aby se na tu či onu rybu podívali, a na konec sama v prostomilé veselosti ryby do ruky brala a jim je na ukázku nosila.

Hedvika se nadšení své hostitelky jaksi shovívavě usmívala, nemohouc ani dobře pochopit, jaké rozkoše vlastně na tom všem má. Také to neshledávala správným, že paní Berta nedbá diváků, kteří přes zábradlí na ni se dívali, sledujíce její slova a posunky a smějíce se jejím veselým výkřikům. Považovala to za zbytečné snižování a sevšedňování v očích sprostého lidu, který potom ztrácí úctu a vážnost k vrchnosti.

Mlčela však , vidouc, že Kamil při tom vždy srdečněji se s vdovou baví a pozornost její k sobě poutá. Taková zábava, při které nebylo potřebí se namáhat, myslit, duchaplným být, to se mu líbilo a mimo to byla paní Berta při tom roztomilá. S tváří uzardělou, se šelmovským úsměvem v rozzářených očích byla věru půvabna. Otáčela se tak svižně, postava její v upjatém tmavém oděvu byla tak vábná, že Kamil nemohl spustiti s ní oči.

Rozohňoval se, žertoval, pomáhal jí a na konec začal také šeptem pronášet vtipné narážky, které ji tím více rozveselovaly. Smála se srdečně, až konečně unavena šla si sednout.

"Víte, ke komu nás váš pan bratr přirovnával?" obrátila se k Hedvice. "Ke štikám. Jsme prý jako ony ukrutný, pronásledujeme pohodlné pány, chytáme je a když jsme je zachytily, tu prý jsme nemilosrdny Ráda bych věděla, která žena je k muži nemilosrdná? Za to, že svůj život k jeho životu připoutává, že s ním celý život tráví, že jeho rozmary snáší, za to má být ještě nemilosrdna? Proč se tedy páni žení?"

"Protože je život i v moci tak ukrutného nepřítele sladkým, milostivá paní."

"Aj, aj. Naposled vy také, vzdor nepřízni, kterou ke slabšímu pohlaví cítíte a na jevo dáváte, toužíte po takové sladké trýzni."

"Přiznávám se bez mučení, že ano. Ale ovšem s výhradou," dodal významně, dívaje se na ni upjatě.

"Smím znát také tu výhradu?" ptala se žertovně, z jakéhosi veselého vzdoru opakujíc jeho pohled.

"Proč ne, vždyť to není nic nedovoleného. Ne z každé ruky rána bolí a ne z každého oka se na nás anděl dívá."

"Velmi krásně řečeno," chválila , poněkud rozpačitě sebou zavrtěvši. "Vy páni právníci dovedete učinit řeč svým otrokem a použit ji k nejsmělejším obratům."

"Nejsem víc právníkem, milostivá paní, právě jako má sestra není víc svobodnou."

"Co to slyším! Je-li možná! Vy, slečno, jste už zadaná?"

"Když to Kamil prozradil, nemohu zapírat," přiznávala se Hedvika , uzardívajíc se.

"A kdo je ten šťastný smrtelník?"

"Pan Aurel Menhart z Babic," odpovídal Kamil za sestru. "Včera bylo zasnoubení."

"Tak vida, a já neměla ani tušení," jaksi sklamané se přiznávala. "Ale mohla jsem to hned tušit. Pan Menhart o vašem svátku byl všecek vámi zaujat. A co vy, pane Šillere, snad jste se nerozloučil se svými studiemi?"

"Na dobro, milostivá paní. Jsem už na to starý a mimo to jsem pocítil opravdovou nechuť k suchopárnému tomu životu. Vám je dojista také znám trudný stav úředníkův a dáte mi tedy za pravdu, že venkovský svobodný život stojí za výměnu. Než bych se zlatých límců dočkal, sešedivěl bych a já bych přece rád něčeho užil, pamatoval víc na sebe, dokud ještě je čas a dokud šedivět nezačínám."

"Tu vás srdečně vítám mezi nás sedláky," zasmála se vesele a podávala mu ruku. "Já také utekla na venek a děkuji té chvíli, když jsem tak učinila. Nevypadám sice tak elegantně, spohodlněla jsem a zvykla nа poněkud hrubší způsoby, ale to, myslím, mě horší neučinilo."

"Milostivá paní chce, abychom jí činili poklony," dvořil se Kamil.

"Bůh chraň!" ujišťovala opravdově. "Nic mi tak není protivného, jako když musím něco proti svým zvykům a zásadám podnikat. Vycházím z té zásady, že moji praví přátelé ctí mne a mají mne rádi proto, poněvadž je k tomu nutí láska jejich a ne snad moje obratnost, vyhovění módě a jiné malichernosti."

"Výborně," zatleskal Kamil , a ohnivě se na ni podívav , přisedl blíže. "Ráčíte být první dáma v této krajině, která se nebála postavit se proti copařským náhledům a jež měla dost síly říci upřímně, k čemu ji vnitřní přesvědčení pobízí. Kdyby bylo takových dám víc, pak by dojista krásné pohlaví nabylo ještě větší moci a vlády nad muži, než právě má."

"A vy byste toho nelitoval?" škádlila jej.

"Ne, naopak já bych byl první, kdož by rád z rukou tak milování hodných sladké jho přijímal."

"Slečno Hedviko, zdá se mi, že váš pan bratr bude vás brzy následovat a že do Zahorkovic přivede záhy mladou paní."

"Já bych se nehněvala," usmívala se Hedvika. "Beztoho mám nyní starost, jak po mém odchodu doma bude. Ovšem, já ještě neodcházím, sňatek bude až někdy z jara, ale přece je nutno již nyní na to pomýšlet."

"Velkých starostí vám to asi neučiní," zasmála se paní Berta, škádlivě se na Kamila podívavší. "Kde v domě jsou takoví dva mladí, sliční páni, tam netřeba se bát o budoucí paní."

"Myslíte?" ptal se Kamil s důrazem, kroutě si kníry. "O nevěsty by arci nebylo nouze, záleží však na tom, jaké nevěsty to mají být. Já ovšem neznám náhledy bratrovy, pro svou osobu však tvrdím, že bych raději zůstal svobodným, než bych jen leckterou za ženu pojal. Chci být v manželství šťastným a to je velmi důležité napřed vše uvážit."

"Arci, není to nic malicherného. Ale prosím vás, dnes je nás žen tolik na světě, že není třeba se obávat, že by pánům nedostávalo se výběru."

"Množství žen ještě nezaručuje čestný výběr. Já ku příkladu znám zde v okolí mnoho svobodných dám, kdybych však si měl vybrati, byla by to jen jedna, s kterou bych se mohl cítit šťastným."

Pronesl svá slova s takovým tónem a důrazem, že vdova nepovažovala za vhodné ptát se jej, která je to. Trochu se pomátla, samolibě se pousmála , a jako_by měla najednou u kádí co dělat, vyskočila a odběhla.

"Jsi poněkud netrpělivý," prohodila Hedvika jako mimochodem přitlumeným hlasem. "Mohl bys vše pokazit."

"Neměj starosti, ona ví, nač biju a nevzpírá se," řekl sebevědomě. Vstal také a šel za paní Bertou. Hedvika jej následovala, ačkoliv byla již unavena a nepochopovala, co domácí paní zde stále baví.

Zastavivši se opodál ní, nevěnovaly pozornosti hovoru a smíchu bratra i hostitelky, kteří znovu nit hovoru navazovali. Bloudila pohledem po lidech na hrázi seskupených a mimoděk spočinula zrakem na vysoké dívčí postavě, opodál všech lidí stojící. Byla oděna v hladké šedivé soukenné šaty, v krátký zelenavý kabátek a kolem hlavy měla otočenu světlou šálu. Její poněkud snědá tvář s jiskrným zrakem a pevných tahů byla hrdá, sebevědomá a krásná. Také celé držení jejího těla bylo velitelské, nenucené a elegantní. Teď se podívala sem a nejevila žádného zmatku, když spatřila utkvělý pohled Hedvičin. Chvíli se na ni dívala pokojně a potom zase zahleděla se dolů pod hráz, kde lovci vytahovali poslední ryby a volali na ostatní, aby si pospíšili, by mohli jít jíst polévku.

Hedvika cítila se k oné neznámé připoutána, ne sice citem, ale jakousi neznámou zvědavostí. Nemohla se ubránit sice podivení, že se odvážila tak směle na ni se podívat a hlavou jí projelo, že je to asi nějaká hrdá, venkovská kráska, která tak činí buď z hlouposti, nebo ze vzdoru. Zájem její stoupal stále, vždy znovu zalétala pohledem v onu stranu , přejíc si, aby se neznámá ještě jednou sem ohlédla. Ale ta stála s nenucenou volností a klidem, jak by pro ni panstvo víc neexistovalo. To konečně dohnalo Hedviku k tomu, že zavolala na paní Bertu a tázala se, zná-li neznámou.

"Jak bych neznala. Je to dcera našeho lesníka Benedikta. Hezké děvče, není-li pravda? Kdyby byla bohatá, mohla by udělat ve světě štěstí. Ale takhle stárne bez naděje na vdavky. Ženichů by bylo dost, některé z nich však ona nechce, jiní, jakmile slyší, že nemá věna, nechtí ji. Ji, jak se mi zdá, to nemrzí. Je stále pokojná a spokojená svou samotou."

"Opravdu, velmi sličná je. Není trochu hrdá?"

"Zdá se, ačkoliv v obcování je dosti milá. Mně se zdá, že ji cosi trápí a skličuje. Snad je to následek špatných domácích poměrů. Myslivec nežije se svou ženou v úplné shodě, a třeba že tam není prudkých svárů, není tam také žádné blaženosti. A to účinkuje na děvče, beztoho samotou k zádumčivosti nakloněné."

"Vy ji vyličujete jako lesní zakletou vílu," zažertoval Kamil, jenž také naslouchal a teď se jaksi okázale postavil, patře směle na lesnickou dceru. "Ale na vílu je trochu mnoho opálená."

Zasmál se sám svému vtipu. V tu chvíli děvče zvedlo hlavu a podívalo se velikýma svýma očima sem. Když spatřilo dotěravý pohled Kamilův, chvatně odvrátilo hlavu a rychle odcházelo.

"Zdá se mi, že jsem ji zaplašil," dodal Kamil se smíchem. "Bude asi ostýchavá, upejpavá a bojí se lidí. Nu, lépe bude, když se skryje ve svém lesním útulku. Pro takové lesní květiny nehodí se výsluní."

"Není asi zvyklá upřeným pohledům pánů," dobírala si jej vdova a pohrozila mu prstem.

"Už jsem hodný," sliboval Kamil, skroušeně. "Ujišťuji však milostivou paní, že nejsem přítelem takových obmezených krásek. Á, teď bude oběd. Musíme se na to podívat."

"Chtěla jsem právě prosit své milé hosty, aby byli přítomni řídké podívané. Ti lidé mnoho zkusí a zavedla jsem zde způsob, který se na mnohých místech zachovává, že totiž lovci dostanou silnou teplou polévku, aby se zahřáli. Vždyť nasazují pro nás zdraví a zaslouží si, abychom o ně také dbali."

"Neodmění se za vaši pozornost a lásku zlým?" ptala se Hedvika. "Já se přiznávám, že nemám obyčejného lidu ráda. Je hrubý, závistivý a úskočný."

"Slečno Hedviko, je pouze odstrkovaný, zanedbaný, nedostává se mu lásky," ku podivu vážně odporovala paní Volfová. "Nesmíme chtít od dítěte, které bylo krutě vychováno, aby milovalo svých rodičův, a nesmíme žádat od lidu, jenž nikdy přívětivosti nezažije, aby k nám přilnul."

Hedvika maličko svraštila obočí, kolem rtů mihl se jí pohrdavý úsměv a vyslala bratrovi významný pohled. Rozuměl mu, cukl rameny a zadíval se s vysoká na upracované postavy dělníků, kteří umáčeni a zabláceni shromažďovali se kolem kotle. Slečnu Šillerovu zarážel puch bláta a rybiny, kterým jejich oděv nasákl, urážely ji ty osmahlé, potřísněné tváře a zvědavé jejich pohledy. Odvrátila se a zašla do boudy, aby se na ně nemusila dívat. Kamil by ji byl rád následoval, vida však, že vdova sama ke kotli přistupuje a nařizuje hajným svým, jak mají oběd rozdělovat, šel za ní.

Cosi jako soucit s těmi lidmi jej na okamžik pojal, když viděl ta hubená těla třesoucí se zimou, mokré šaty k tělu přilepené a lačné pohledy upřené na kouřící se pokrm. Ale hned zmizelo to šlechetnější hnutí srdce jeho , a obrátiv se, šel za sestrou.

Paní Volfová na své hosty chvíli pozapomněla. Živě nařizovala, aby bylo s rozdělováním chvátáno a dbala toho, aby každému z lovců dostalo se kousku masa, jež se v polévce vařilo. Usmívajíc se spokojeně , dívala se na radostný výraz dělníků, kteří s chutí pojídali vydatný pokrm a vůčihledě okřívali. Když dojedli, ptala se, kdo chce ještě a sama nabírala z kotle polévky , naplňujíc znovu plechové misky k tomu účeli pořízené.

"Zaplať Pán Bůh, milostpaní," děkoval starší jeden dělník, vraceje prázdnou misku do nůše. "Tohle jsme dostali poprvé. Našla se přece dobrá paní, která má s chudými lidmi útrpnost. Hoši, do práce, abychom to nahradili."

Hrnul se k ruce vdovině, aby ji políbil, ona však si nedala.

"Jen si pospěšte, abyste mohli brzy domů se osušit. A pan správec vám dá každému rybu , než odejdete."

Odcházela chvatně, aby se vyhnula díkům a sama sebou spokojena vcházela do boudy.

"Budou-li pak vděčni?" ptala se Hedvika.

"Na to nečekám. Nedělám to pro získání jejich lásky, ale protože to považuji za svou povinnost. Můj statek poskytuje mi hojně prostředků k životu pohodlnému, ať tedy i ten malý člověk nějakého potěšení z toho má. Ale teď musíme pamatovat také na sebe. Dozajista, že nás doma už s obědem čekají a panstvu zdá se tu trochu zima. Pojďme."

Vesele kráčela s oběma k hezounkému panskému sídlu, upravenému bez přehnané elegance pohodlně a vkusně jako klícka pro vzácného ptáka. A paní Berta byla takovým ptáčetem švitořivým, milounkým a co hlavně zazobaným, že nebylo divu, pocítil-li Kamil při dnešní návštěvě horoucí touhu ptáčete toho se zmocnit.

Byl na nejlepší cestě, štěstí zdálo se mu být příznivo. Nyní běželo hlavně o to, aby se ptáče nepolekalo a neulétlo. Snad by býval je svou neprozřetelností několikrát zaplašil, kdyby nebylo Hedviky. Ta se starala při obědě i po něm, aby zastřela Kamilovy výstřelky a pohledy svými ochlazovala výbuchy jeho vroucnosti, se kterou se, aspoň dle jeho zevnějšku soudíc, k paní Bertě obracel. Chvílemi se zdálo, že je jí jeho přílišná pozornost až obtížná. Ale živá a dobrá její povaha nedovolily jí, aby se dlouho dávala rozmrzelostí uchvátiti.

Mimo to Kamil vzdor malým přestupkům byl jí dost příjemným. Jeho zdravá, mužná postava, hezká tvář a sebevědomé vystupování zvyšovaly její v něm zalíbení, že ne s odporem přijímala důkazy jeho dosud tajených snah. Ano, byl by hezkým mužem, přiznávala se. Trochu je divokým, nelíbí se jí, že studia svá nedokončil, ale to se dá konečně omluvit také tím, že mu domov poskytne tolik, mnoho-li by mohl ve světě vyzískat. Může potom pracovat, stát se známou osobností v širokém okolí a kdo ví, kam a jak jej osud nezavěje.

Když hosté na večer odjížděli, nic se nehněvala, že při líbání její ruky prsty její více stiskl. Pousmála se, ruku nazpět vztáhla , a pozvavši jej, aby při honě na jejím panství se dal vynajíti, propustila jej se všemi známkami přízně.

3.

Šiller zprávou Hedvičinou o úplném zdaru vyjížďky do Lipky byl valně potěšen. Stále jej před tím znepokojovalo přemýšlení, co počne s Kamilem, jejž v duchu na polovic za ztraceného považoval. Nyní, kdy se synu otevírala vyhlídka stát se velkostatkářem , a to dosti zámožným, naklonil se znovu Kamilovi a opomíjel jaksi Marcela.

Nečinil to snad proto, že mu Marcel přestal být milým. O toho neměl obav. Věděl, že se jeho povaha ustálila a že neklesne nikdy. Práce a co hlavního, chuť jeho a touha po práci byly nejlepší zárukou jeho budoucnosti. Popouštěl mu veškeru starost o řízení statku, přiznávaje se, že hospodářství mnohem lépe prospívá za správy synovy než dřív.

Netěšilo jej sice trochu, že je s lidmi poněkud příliš důvěrný, že je proti nim mírný, že sám někdy do ruky pluh béře a zaorá si. Ale takové výstřelky jeho dětinskosti, za co to on pokládal, nemohly jej valně polekati. Mládí to působí, novota zaměstnání, neustálenost. Za rok, dvě léta bude jinačí. Také už mu řekl svůj úsudek o jeho náhledech, když Marcel dal o své ujmě ratejny ve dvorech opravit a různým pohodlím opatřit.

"Nesmíš se zahazovat a nesmíš těm lidem příliš laskavou tvář ukázat," domlouval mu. "Budou-li mít tvůj prst, budou chtít celou ruku a po čase by byli nenasytni. My v téhle krajině nouzi o pracující lid mít nebudem. Není tu továren a lid se nám nerozuteče. Proto bud rozvážný, abychom neutrpěli potom tím větších škod."

"A to máme pouze proto, že se nemusíme o pracující lidi bát, nechávat je v takovém stavu , jak jsou?" ptal se Marcel.

"Co chceš s nimi počít?" divil se Šiller.

"Chci jim jejich život ulehčit, aniž bych nám uškodil", vážně odpovídal. "Čeládka ve starých ratejnách mrzla, nemohla se zahřát a potom také nebyla schopna práce. Náklad na opravy se nám vyplatí. Přidám také dělníkům mzdy."

"Tak! Naposled budeš chtít jim dát služné jako úředníkům."

"To ne, ale přece tolik, aby ze služby a výdělku mohl čeledín i dělník být živ. Uvaž jen zdravým rozumem, zač stojí práce člověka, který musí polonasycen těžce se namáhat? Klesá, ochabuje a odbývá vše tak, jen aby mu den utekl. Kteří z nich mají víc dítek, ti jsou na tom ještě hůř. Děti doma pláčou a chtějí-li jich nasytit, jdou ukrást z toho, na čem pracují. Sám znáš, co škod ročně utrpíme na polích."

"A to myslíš zamezit zvýšením mzdy?" usmíval se nedůvěřivě Šiller.

"Jsem о tom přesvědčen. Nyní, když chytím někoho, že nám ukradne košík bramborů, vím, že to musí učinit, aby netrpěl hladu. Ten košík má ceny víc , než zvýšení mzdy! A on při tom zkazí dvakrát tolik. Budu-li však vědět, že má každý tolik, aby neměl hladu, budu přísně dbát, aby se neděly škody a krádeže. Budu nemilosrdným, neústupným a překazím to. Tím nejen že na druhé straně získám, co na mzdě přidám, ale prospěju tím k rozmnožení mravnosti mezi lidmi, kteří nyní si z krádeže a z trestů za ni nic nedělají. Budoucně bude trestán opravdový zloděj, člověk, jenž z lakoty nebo z lenosti chce lehko přijít k tomu, co může přičinlivostí získat. Trest za takovou krádež bude potom potupou a mně nebude úzko u srdce, když budu poručníkům nařizovat, aby lidi nutili k práci a nedovolili nic brát."

"Hm, není to právě zle míněno, ale proto znovu ti radím, abys byl opatrným. Proveď zatím vše pouze na zkoušku a neslibuj lidem, že zlepšení tebou slíbené bude trvalé."

Když syn odcházel, patřil za ním se zalíbením. Líbil se mu ve své horlivosti , a třeba neměl zásad tolik přísně počestných jako syn, hlas vnitřní mu pravil, že Marcel jedná správně. Po straně opatrně pátral, jaký bude mít zvýšení mzdy vliv. Jda jednou v zahradě kolem zdi, slyšel jak za zdí dva z dělníků hovoří o Marcelovi.

"To je lidský člověk," pravil jeden z nich drsným sice hlasem, ale upřímně. "Co bývalo jindy bídy v chalupách. Někde se ani dvakrát denně nenajedli, kale si brambor neosolili a pro nahotu ven vyjít nemohli. Teď, dá Bůh, bude jinak. Už je na sůl a trochet toho omastku."

"Ba, kdo v letě nekoukal z panského nakrást, v zimě hlady umíral. A pak od nás chtěli, abychom se přičiňovali. Ono se to panečku řekne pracuj s hladovým žaludkem. Ale ať to každý zkusí. Oni páni sedí hezky v teple, najedí se, co jim hrdlo ráčí a na lid koukají jako na dobytek. Ale jdi, zkus to, co je to s těmi několika krejcary živit tolik krků a nechodit při tom nahý. Jen aby ten mladý tu zůstal. Starý už nikam nemůže, nevšímá si ničeho a tak to asi jednomu z těch chlapců dá."

"Jen ne tomu staršímu. To bude hořký host. Na člověka se osopí , jak_by nás měl za psy, a jakživ na pozdravení neodpoví. Má to po matce. Ta byla taky, odpusť jí Bůh, takový satan na chudé lidi."

Šillerovi se udělalo horko. Vyslechl kus pravdy, jež jej pálila, které však potlačit nemohl. Chtěl v prvé chvíli dělníky zakřiknout a pohrozit jim, rozmyslel si to však. Dva zakřikne a sto jiných to bude povídat dál. Líp je vůbec se neprozrazovat a nechat vše běžet. Marcel se učinil oblíbeným, ale proto nebude se rozpakovat zakázat mu, až uzná za dobré, další jeho novoty.

"Ale Marcel i v tom ohledu dovedl získat si jeho důvěry. Když polní práce byla skončena, započato s mlácením. Mlátilo se ručně i žentourem. A tu syn po prvním týdnu s blahým sebevědomím ukazoval rejstřík předešlého roku a rejstřík za uplynulý jeden týden mlatu. Ciframi dokázal, že letos vymlátilo se mnohem víc za jeden týden při stejném počtu dělníků než loni a že výhoda tím získaná převyšuje daleko rozdíl mzdy, o který bylo letos více vyplaceno.

"Jak to přijde?" divil se Šiller. "Vždyť loni jako letos byl správce i poklasný u lidí a nedovolili tudíž zahálet. Snad jsi se mýlil, přepočítal."

"Nic z toho, tati," s radostnou pýchou sděloval syn. "Lidská síla a práce činí ten rozdíl. Lidé s větší chutí pracují, činí se, aby si vydělali, poněvadž vědí, že lenivých dělníků netrpím a za jednoho jiných deset z okolních vesnic dostanu. Mohu na ně směle křiknout, napomenout je, což poručníci loni činit nemohli, aby si lidi nerozehnali. Já je zkrátka donutil bez nadávek a vyhrůžek, že se přičiňují , a ušetřil jsem zlosti a mrzutostí. Věříš tedy ještě nyní, že nám zvýšení mzdy uškodilo?"

"Nu, je-li to takové, pak ovšem nic proti tomu nemám," spokojen souhlasil Šiller a sám šel se přesvědčit k pracujícím, pozná-li rozdíl práce. Poznal ovšem na prvý pohled. Jindy bylo na mlatech smutno, lidé líne zvedali ruce, zvolna se otáčeli a stále volali na poklasného, kolik je hodin. Teď však tam bylo veselo. Smáli se, hovořili, činili se a vše jaksi konali rádi, bez nucení, lehce.

"Vida, chlapce, jaký má rozum," chválil si Šiller v duchu, vraceje se od stodol. "Chytil to za moudrý konec. Teď jen aby také vytrvali. Co to? Někdo sem jede."

Z vesnice, kterou vedla cesta k zámku, zalehalo sem hrčení kočáru. Šiller nikoho nečekal , a proto , zastaviv se před zámkem, díval se k bráně. A už zahlédl světle žluté koně Menhartovy, které dobře znal. Menhart býval nyní pravidelně dvakrát týdně v Zahorkovicích. Dnes jej nečekal a zvlášť ne nyní odpoledne, poněvadž jezdíval ráno.

Počkal, až blíž přijel a když kočí, jenž ho spatřil, zastavil, šel k němu.

Pěkně vítám. Co tak pozdě?"

"Mrzutá záležitost," sděloval Menhart , leza z kočáru. "Pojďme trochu do vnitř."

"Snad ne nějaké neštěstí?" uleknutě se ptal cestou.

"To zrovna ne, ale přece něco pro mne velmi nepříjemného. Musím si stěžovat na Marcela."

"Co zas nešťastný hoch vyvedl?" ptal se rozmrzele. Marcel od poslední mrzutosti důsledně se Menhartovi vyhýbal a s Kamilem i Hedvikou hovořil jen tolik, mnoho-li bylo nutně zapotřebí. Uvykli si již na to a nevšímali si ho. Až teď zase znovu začalo to s ním strašit. "Pojďme do mého pokoje. Nerad bych, aby ostatní děti o tom věděly. Nastanou potom různice, které mi kalí všechen pokoj."

Sotva vešli do pracovny Šillerovy, naléhal tento na budoucího svého zetě, aby přece pověděl, co se to stalo.

"Marcel nám štve lid," začal Menhart rozezleně. "V celém kraji začíná lid reptat a chce, aby se mu přidávalo na mzdě. Všichni velkostatkáři jsou рobouřeni a zlobí se na Zahorkovice, poněvadž odtud to revoluční heslo vyšlo. My nemůžeme s našimi lidmi vydržet. Včera přišel můj myslivec a stěžoval si, že mu lidé nechtí do lesa, dokud nedostanou takový plat, jako mají dělníci v Zahorkovicích. A dnes ráno vyhledal mě můj nájemce a stěžoval si podobně. Jemu to tolik neublíží, nebude již dlouho hospodařit a vymláceno již má. Ale co bude, až já začnu hospodařit? Kdo může takové mrhání penězi vydržet? Jak dlouho to vydržíte vy? Vždyť tím svévolně peníze mezi lid rozhazujete. Naučí se dobře žít, stane se zpupným, neposlušným a pak jej těžko zkrotíte. Mějte přece vy rozum, když jej nemá ten přepjatý Marcel."

Šiller s podivením poslouchal příval slov Menhartových. Nenadál se, že změna Marcelem učiněná bude vrhat tak daleko své stíny.

"Příteli, vy se darmo lekáte," chlácholil jej. "Já jsem s Marcelem o tom všem už hovořil a věřte mi, že je to tak správné."

"Jak, vy s ním souhlasíte?" zvolal pln údivu. "To není možná. Vy, takový moudrý, zkušený muž věříte, že je to tak správné? Ne, dejte si ode mne ujistiti, že jste na velmi špatné cestě, že hájit Marcelův postup bylo by tolik, jako pouštět celé panství z ruky. Uznejte přece, že se vám práce nevyplatí, když lidem budete platit víc, než zač úroda stojí. Zničíte sebe, ale zničíte také okolní statkáře. Pan Löbl je nesmírně rozezlen a hodlá také k vám přijet. Nejhorší při tom je, že váš nerozvážný čin chce lipská paní Volfová následovat. Ta je nezkušená, nedovede prohlédnout, kam se řítí , a Kamil by měl po naději. Prosím vás, jmenujte mi jenom důvody, kterými vás Marcel omámil, že jste se dal od něho získat."

Šiller zastrašen počal opakovati důvody Marcelovy, ale ve zmatku činil tak chabě, nerozhodně , a nejsa zasvěcen v celé vedení hospodářství, pletl se a mátl.

"Ne, vy musíte trochu nad Marcelem dohlížet," řekl Menhart , povážlivě kroutě hlavou. "Vždyť by tu všecko na rub obrátil. Jemu je hej zavádět opravy, když následky ponesete vy a vaši všichni dědicové. Jen počkejte, uhlídáte za měsíc, za dva, jak se budou dělníci tužit. Krást budou jako dřív a vám z veškeré práce zůstane prázdná kapsa. Ne, ne, počítám se již do vaší rodiny a považuji za svou povinnost co nejrozhodněji vás varovat. Musí se o tom také dovědít Hedvika a Kamil, aby vás mohli podporovat a bránit proti nesmyslným kouskům Marcelovým."

"To bude zas u nás mrzutostí," vzdychl si Šiller.

"Není vám milejší odbýt si mrzutost raději teď a uchránit se budoucích nehod, než nechat nahromadit hořlavé látky, která najednou ztráví váš majetek? Nic se nelekejte, Marcel, až jednou k rozumu přijde, bude sám vám děkovat, že jste v čas zakročil. Dejte si jej zavolat a poručte mu, aby při zejtřejší výplatě dělníkům sdělil, že od pondělí začnou se vyplácet bývalé nižší ceny."

"Budou nespokojeni, budou reptat, spílat," namítal Šiller, naposled se odvažuje k odporu.

"A vy byste se takových věcí bál?" jako s politováním se tázal. "Tomu nevěřím. Jen se přiznejte, že je vám spíš líto Marcelovi připravit trpkou chvíli. Ale ať zkouší, je ještě mladý a neublíží mu, když se trochu schladí. Hedvika je ve svém pokoji?"

"Bezpochyby. Chcete být při tom, až budu s Marcelem vyjednávat?"

Menhart na chvíli se zamyslil.

"Bude lépe, když s ním napřed promluvíte sám", řekl potom. "Nemá mě rád, což mě ostatně nemrzí, ale chci sám se mu vyhnout, aby se nedal strhnout k neprozřetelným řečem. Radil bych vám toliko, abyste vzal Hedviku nebo Kamila jako svědka své rozmluvy. On vedle veliké horlivosti v hospodářství má výmluvnost advokáta a mohl by snadno vás svou výmluvností naklonit k něčemu, čeho byste zase musel litovat a později odvolávat."

"Snad tedy Kamila sem zavolám. Dojděte k němu a povězte mu, oč se jedná. Rád bych to skončil bez velkých výkladů."

"Bude to líp. Dovolte, odejdu , a jakmile s Kamilem promluvím, pošlu jej sem. Jen, prosím, abyste byl neústupným a řídil se mou radou, která je nejlépe míněna a má na zřeteli váš opravdový prospěch."

Vyšel ven, aby vyhledal Hedviku a Kamila.

Šiller , osamotněv , složil ruce na záda a postavil se k oknu. Viděl právě na dvůr a spatřil Marcela, jak ve vysokých botách a krátkém lodenovém kabátě spěchá od stodol do pivovaru.

"Ono se řekne být neústupným," zahučel pro sebe. "Ale jak toho hocha tolik zarmoutit? Má dobré úmysly, vím, že v jeho náhledech je jádro pravdy a přimíchá-li se k tomu nějaké nedopatření, proto není ještě třeba házet vše najednou do kouta. Co tomu chudák řekne?"

Zamlčel se a nespokojeně přešel pokojem.

"Že bouří lid," znovu začal, zastaviv se uprostřed místnosti , a zavrtěl sklopenou hlavou. "Ti mají do vzbouření daleko. Bída je tlačí a myslí si, že když mohou na jednom statku platit, že mohou na druhém také. Pan Löbl je žid a škrtí lid, aby jej hodně vyssál. Pachtýř by rád utrhl, co se ještě utrhnout dá , a on sám, Menhart, má daleko do kapsy. To je ale pravda, že až by si na zvýšení zvykli, že budou žádat zvýšení zas, že budou nespokojeni a vrátí se k své lenivosti. Ale to nebude tak brzy, toho já se asi těžko dočkám. A ostatně, vždyť se ještě nedokázalo, že to ponese škodu."

Vyrazil poslední svá slova téměř radostně, jako by nalezl vhodný lék pro náhlou ránu.

"Ano, to jsem mu měl říci," pokračoval, zase již měře pokoj. "Co by byl na to řekl? Nějakou výmluvu by jistě našel. On je to prapodivný člověk, nepustí ani k slovu a tuze velitelsky vystupuje. Ano, raději kdyby si Hedviku už vzal a odstěhoval se do Babic. Takhle nebude třenicím konce. I Kamila posadí proti té Volfové a nebude-li Kamil opatrným, může si ji ještě rozhněvat a udělat konec pěkné své budoucnosti. Nešťastná věc, kam nás zavede."

Všecek nerozhodný chodil sem a tam, zastavoval se, hledal důvody, kterými by Marcela přemluvil a uchlácholil, a zase čím by Menharta a druhé děti k mírnosti naladil. Tak se vžil do této úlohy, že byl příchodem Kamila překvapen.

"Á, ty jsi už tu?" zvolal jaksi rozpačitě. "Nu, posaď se. Mluvil jsi už s Menhartem? Co tomu říkáš?"

"Nevím, mám-li se smát, nebo zlobit," řekl Kamil jako nějaký starý mudrc. "Teď máš z toho, že takového nezkušeného a nezpůsobného hocha posloucháš. Ty, takový starý, dobrý hospodář dal jsi si tolik nesmyslů líbit. A kdyby to aspoň stihlo jenom tebe, nic bych neříkal. Ať si to odpyká na svém podílu. Ale jeho špatný příklad účinkuje také zhoubně na paní Volfovu, vlastně na její majetek. Mám potom ujmout její statek, až se bude nalézat v rozháraných poměrech?"

"Kam tak daleko zabíháš, vždyť jej ještě nemáš," s bezděčným úsměvem krotil otec jeho horlivost.

"Jak pozoruji, jsi tak daleko v moci Marcelově, že se mi posmíváš. Co bys se měl těšit z toho, že mě čeká taková partie, kroutíš nad tím hlavou. To ovšem je potom smutné hospodářství u nás a není naděje, že to vezme konec."

"Prosím tě, mluv trochu mírněji," rozkřikl se Šiller, jejž nedbalý tón Kamilův a jeho stavění se uraženým popichlo. "Vy všickni sočíte na Marcela, jak by tu byl cizincem a trhal vám náš majetek z kapsy. Abyste se řídili podle něho v přičinlivosti, abyste ukázali, že chcete něco dělat, to se vám žádnému nechce. On se dře a vy doma se mu posmíváte. Ještě vám žádnému nevzal nic a také nic nevezme. Já k vůli tvému ženění nebudu naposled smět ani mluvit. Měl jsi dostudovat a nemusel bys býval čekat, vezme-li si tě bohatá vdova. Ostatně, proč tu křičíme," dodával mírně , snaže se zastříti v dojem svých prudkých slov. "Menhart chce, aby se u našich dělníků zavedla předešlá mzda , a já to sdělím Marcelovi. Budete-li mě však takhle štvát, odevzdám vám, co vám patří a najdu si někde kout, kde bych mohl klidně trávit zbytek svých let. Zazvoň a poruč, aby došli pro Marcela."

Kamil sice měl chuť stavět se uraženým poznovu, ale rozmyslil si to. Otec by mohl potom, opravdu udělat, co by Marcel chtěl , a k tomu nesmí dojít již vzhledem k Marcelovi samotnému, jenž se staví, jak_by mu neměl nikdo v ničem co poroučet.

Poručil tedy lokaji, aby zavolal Marcela , a potom, vzav jakousi knihu se stolu, mlčky čekal na příchod bratrův. V duchu byl odhodlán, že zavolá sestru i Menharta, začne-li být otec povolným.

Po chvíli vstoupil Marcel. Pozdravil krátce a ptal se, proč jej otec volal.

"Marceli, od pondělka budou dostávat naši dělníci bývalou nižší mzdu, oznam jim to." Krátce a jako zhurta sděloval synu svou vůli, jak_by chtěl vypadat hodně přísným.

"Co se to stalo? to je, tati, nemožným," odpovídal Marcel dosud pokojně.

"Musí to být možné. Lidé se jinde bouří a všudy na nás poukazují. Statkáři jsou rozezleni, mají velké škody a nemohou nenadálému břemeni odolat."

"Tedy okolní statkáři!" trpce prohodil Marcel a pátravě se na otce podíval. "Ptali se okolní statkáři také někdy tebe, když něco nového, pro sebe užitečného zaváděli, nebude-li to tobě škodit?"

"Nu, to je něco jiného," vymykal se otec. "Tu se jedná o smýšlení obecného lidu. A s tím zahrávat nelze. Ostatně už jsem se na tom ustanovil a stále měnit to nebudem."

"Máš pravdu, povstaly by z toho třenice, různice a pan Menhart by musel často do Zahorkovic jezdit. Ty jsi tu pánem a čiň si, co ti libo. Já nebudu lidem nic oznamovat a nebudu se také o nic starat. Prosím tě však, bys konečně se rozhodl, jak se mnou naložíš. Správce tu dělat nebudu, nevěda, pro koho vlastně pracuji a co smím a co nesmím podniknout. Řekni, jaké úmysly máš v příčině mé a Kamilovy budoucnosti a dle toho ti dám konečnou svou odpověď."

"Snad se nechceš ženit?" ozval se Kamil s jízlivým úsměškem."

"Máš-li ty k tomu práva, proč bych já neměl. Ano, budu se ženit, jakmile mi bude jasno, čeho se mohu z domova nadít."

"A máš nevěstu?" ptal se Šiller překvapen jistotou synovou, se kterou o svém ženění hovořil.

"Mám," odpověděl pokojně a podíval se klidně otci do tváře.

"Hochu, ty mě opravdu překvapuješ?" zvolal Šiller a přistoupil k Marcelovi. Také Kamil odložil knihu a povstal. "Která pak je to? Snad odněkud z tvých studií?"

"Tak daleko není třeba chodit. Moje nevěsta je z blízka. Je to dcera lipského myslivce Benedikta, Karla."

"Cože? Dcera myslivce? Hochu, máš zdravý rozum?" Šiller na výsost překvapen spráskl ruce a vytřeštil na syna oči. Kamil napřed nemohl také překvapením ani slova pronést. Teprve za okamžik hlavu na zad naklonil a rozesmál se hlučným posměšným smíchem.

"To je znamenité. Dcera myslivcova mou paní švakrovou. Musím jít oznámit Hedvice a Aurelovi, na jakou svatbu se mají brzy těšit." A znovu se smál, neodcházeje. Byl žádostiv zvědět, co otec bude dále říkat.

"Je-li ti libo, jdi", pobízel jej Marcel. Pobledl trochu, ale nedal se vyrušit z klidu. "Jak vidím, bude dobře, když hned nyní vše dojednáme. Abych zůstal déle v Zahorkovicích osobou, s kterou by každý měl právo jednat, jak by mu napadlo, toho nesnesu. Buď tak laskav, tati, a dej mi určitou odpověď. Kdo dostane jednou Zahorkovice? Dostane-li je Kamil, pak tě prosím, abys laskavě mi oznámil, jaké věno jednou dostanu a já dle toho poohlédnu se po nějakém hospodářství. Určil-li jsi tento statek pro mne, pak mi sděl, jaký čistý výnos mám ti ročně odvádět , a potom ovšem musím se vší rozhodností žádat, aby se mi nikdo do hospodářství nepletl. Odvedu-li čistý výnos, nebudu se mít z čeho odpovídat, neodvedu-li, pak nalož se statkem jak chceš? Podřízenou úlohu odstrkávaného pastorka zde hrát nemám ani chuti, ani vůle."

"Dej, papá, Marcelovi panství a nás ostatní vyžeň," posmíval se Kamil. "On si sem přivede mladou paní, jež Zahorkovice povznese. Ne, takového něco jsem ještě ve svém životě neslyšel." A znovu se zasmál ostře a pohrdavě.

"Pověřil jsi snad Kamila plnomocenstvím, aby za tebe vyjednával?" ptal se Marcel, jevě již známky hněvu.

"Nikoho jsem nepověřil," vyrazil otec zlostně. "A že se Kamil směje, tomu se nedivím. Kdo by se nesmál tvému pošetilému nápadu. Dceru myslivcovu zavést sem jako paní! Ano, měl jsem v úmyslu dát ti jednou statek, poněvadž Kamil měl naději získat jiný statek. Za takových ale poměrů musím ti říci, že se musíš zříci naděje, že bys vůbec kdy Zahorkovice dostal. Ty jsi nerozumný, naposled snad omámen nějakou prohnanou holčicí..."

"Otče, takových výroků nepronášej," zakřikl jej syn pobouřen. "Děvče, o které se jedná, je velmi čestné, vzdělané a vyrovná se každé statkářské dceři. Že nemá jmění, to ještě nikoho neopravňuje pronášet o ní takový úsudek. Já jí dobrovolně a po zralém uvážení dal své slovo a budu je držet. Nedám se odstrašit tvou vyhrůžkou, že nedostanu Zahorkovic. Neučil jsem se nadarmo a dovedu si živobytí vydělat. Proto mi jen klidně řekni, že mě vyděďuješ a já půjdu bez reptání někam, kde za svou práci dobydu si samostatnosti."

"Ne, to je k neuvěření," volal Šiller, všecek zlostí se třesa. "Můj pan syn najednou mě bude učit, jak mám s ním jednat. Ano, vydědím tě, jakmile mi do zítřka neřekneš, že jsi se jinak rozmyslil. A s tím panem myslivcem si také slovíčko promluvím. Paní Volfová musí zvědět, jaké má služebníky."

"To by bylo, otče, podlé, nevinné lidi pronásledovat a o chléb okrádat. Není to šlechetné a hodí se pro pány statkáře ještě méně, než brát za manželky dcery panských úředníků."

"Nezlob se, papá, a nech Marcella se vykřičet", vmísil se nyní také Kamil do hovoru. "Pojď, půjdeme za Hedvikou. Já si zítra zajedu sám do Lipky a uvidíme, smí-li se nám ten škandál stát."

"Kdybys, milý Kamile, sám se staral, abys svému jménu hanbu nedělal", prohodil Marcel , navraceje se opět ke klidu a patře na bratra s útrpným politováním. Já dovedu svou budoucí ženu uživit a nepotřebuji peněz bohatých vdov, aby mne živit musili ."

"Co to povídáš?" zaječel Kamil, cítě dobře hrot slov Marcelových. "Chceš, abych se zapomněl?"

"Ach, jen se zapomeň! Nebude to ani poprvé, ani naposled. Lidé tvé povahy nedovedou než na jedné straně podlízavě klamat a na druhé svou surovostí se blýskat. Nu, není libo bratra uhodit za to, že ti řekl pravdu do očí?"

"Pojď, papá, prosím tě, nedovedu se déle opanovat. Pomohl bych mu k lacinému vítězství. Jen ať dělá, co umí."

Šiller mimoděk jej následoval a Marcel , vyšed na chodbu , okamžik za nimi hleděl. Potom, svěsiv hlavu a usmáv se trpce, sešel do přízemí, kde byla kancelář. Zde napsal chvatně lístek a vyšel s ním na dvůr. Lidé právě šli z práce, pozdravujíce jej z daleka s jakousi důvěrnou uctivostí. Zavolal na jednu holčici.

"Nebojíš se?" ptal se jí.

"Čeho bych se bála?" zasmála se téměř rozpustile.

"Dobře. Zde s tímto lístkem dojdeš do lipské myslivny. Víš , kde je?"

"Vím. U lesa stojí vedle silnice."

"Dojdi tedy tam a řekni, že slečně Karle posýlám tento lístek. Zde máš od cesty."

"Vždyť já tam dojdu ráda zadarmo," slibovala vesele.

"Jen si vem, budeš mít na pentli k muzice, abys se svému chlapci líbila. Ale pamatuj si, musíš tam jít ještě dnes.

"Ráčej být bez starostí, milostpane. Pěkně děkuji za peníze. Koupím si opravdu pentli. Dobrou noc."

A rozradostněna dárkem rozběhla se ven ze dvora, až za ní sukně poletovaly. Marcel ji chvílemi sledoval pohledem a potom nerozhodně se rozhlédl po dvoře. Nevěděl, má-li si vyjít ven někam za ves, nebo vrátit se do svého pokojíka. Rozhodl se pro poslednější. Volně vyšel po schodech a zašel do svého pokojíka. Na cestě potkal sestřinu komornou a tu požádal, aby v kuchyni vyřídila, by mu bylo jídlo posláno do pokoje , a osamotněv, jal se přehlížet své věci a hlavně zápisky.

Odhodlání odejít opravdu a na vždy z domu otcovského dozrálo v něm v tom okamžiku k jistotě. Byl už přesvědčen, že v Zahorkovicích nedojde nikdy splnění svých tužeb, klidu a míru. Jakmile Menhart si tu získal takového vlivu a dostal do svého vleku také Kamila, pak byl konec se všemi nadějemi. Otec vrtkavý a slabý nedovede se vymanit z vlivu toho, jenž směle jej zapřádá do svých plánův a nepozoruje, že vše to činí Menhart ve svůj vlastní prospěch. Kamila se Menhart nebojí. Zná jej jako chabého, slabého a nesamostatného člověka, který nebyl s to domoci se takového postavení, aby nezávisel na věnu otcovském a na jmění své budoucí paní. Postará se, aby se Kamil bohatě oženil a z domova málo dostal, zbytek pak jmění otcova uchvátí sám. Hedvika mu bude v tom věrnou pomocnicí. Té srdce k bratřím a otci nepřirostlo nežistnou, obětavou a vroucí láskou, a touha po velikosti, bohatství a slávě bude jí pohnutkou, aby sledovala cíle svého muže.

Pryč odtud, pryč nutil vnitřní hlas Marcelův. Škoda doby, kterou doma ztrávil, škoda námahy, kterou zde zakusil. Jiný bude sklízet, co on zde zasil. Ale nechť, půjde rád. Vždyť jej vlastně nic tak hrozného nepotkalo. Osvobodili jej z jeho stísněnosti, kterou zde pociťoval, přispěli k tomu, aby se na své vlastní nohy postavil a své vlastní síly rozvinul. Několik set ušetřeno má z peněz, které mu otec na studia posýlal a z darů, které mu otec dával, aby měl své vlastní příjmy.

Pro začátek dost. О místo se nestará. Ovšem, musí vzít za vděk z počátku postavením podřízeným, ale co na tom? Nežijí lidé na venkově krutěji, nezápasí se životem urputněji? Neviděl na vlastní oči bídu, nouzi, útrapy a veškeren ten řetěz svízelů, kterým je propleten život člověka chudého , a nepřesvědčil se, že ti lidé snáší vše to s obdivuhodnou odhodlaností, veselostí a nezlomností? Zakusí i on těch temných stránek života a nebojí se, že by při tom klesl.

Jen kdyby Karly nebylo. Tato vzpomínka na okamžik ochromila veškeré jeho nadšené úmysly. Domníval se, že jí bude moci poskytnout bezstarostný život, ve kterém si její chmůrami stížená duše oddechne. Tušil sice, že jeho úmysl oženit se s dcerou myslivcovou narazí na odpor, hlavně sestry a bratra. Že by však potkal se s takovým bezpodmínečným a krutým odsouzením otcovým, toho přece nečekal.

Jak, ten otec, který sám z rodiny prosté vyrostl, jenž v mládí míval choutky obyčejných svobodných hochů, ten že by najednou postavil se na stanovisko strnulé pýchy stavovské, ten že by následoval příkladu nebožky své ženy, jež na lidi nemajetné patřila s pohrdáním a potupou? Ano, to již otec po boku matčině přijal za své, to od ní odkoukal a vžil se v ty směšné, copařské zásady venkovské honorace. Sestra a bratr byli mu v tom horlivými pomocníky. A Menhart, ten teprv utvrdil tón, jenž najednou na Zahorkovicích přišel k plné platnosti.

Marno vše tedy doufání a sladké sny. Nutno podívat se životu do očí, spřátelit se s myšlénkou, že osamotněl a že štěstí, po kterém touží, musí si vydobýt vlastní mocí a silou. A on si je vydobyde. Vždyť na tom spočívá veškerá jeho budoucí spokojenost a klid duše.

Ostatně nekoná tak sám pro sebe. Karla ponese s ním celé břemeno, ponese je ráda a bude mu při tom věrnou a vděčnou družkou. I ona nese ve svém nitru jakýs žal, který nedovedl pochopit a jejž odkrýt bránil mu soucit s ní. Ctil ji příliš, než aby na ní něco vyzvídal, a pro svou zvědavost její duši ranil. Byla mu tím milejší, čím ochotněji, bez stesku břemeno své ukrývala v nitru svém.

Naučil se ji znát náhodou v lese. Procházeje zahorkovickými lesy záhy po svém návratu ze studií, setkal se s ní na pasece, kde sbírala maliny a ostružiny k zavaření. Byla oděna po svém obyčeji prostě ve vkusné jednoduché světlé šaty. Na hlavě měla bělavý šáteček a malé nožky obuty v nízkých střevících. Zarazil se , spatřiv ji, a v první chvíli chtěl se vrátit do vysokého lesa, z něhož vyšel. Ale potom, aby se nezdálo, že se snad jako nedospělý chlapec stydí, pustil se k ní.

Dívala se klidně svýma výraznýma očima do jeho tváře a poděkovala mu prostě na pozdrav. Hned v tu chvíli cítil k ní jakýs hluboký zájem. Její snědá, opálená tvář, vroubená bohatým černým vlasem odrážela se velmi příznivě od bělavých barev oděvu a přísné rysy její tváře budily v něm zvědavé hnutí zaslechnout její hlas a dovědít se, jaký duch v tom sličném těle sídlí. Často jej již zevnějšek sklamal a přesvědčil se, že sympatická tvář skrývá mnohdy všední duši.

"Slečna sbírá bezpochyby k zimnímu zaváření?" začal, nevěda , jak lépe začít.

"Ano, uhodl jste. Na této pasece rostou nejsladčí a největší maliny. Je to sice cizí revír, ale doufám, že nebudu odtud odehnána."

"Dojista ne, slečno. Dovolte, abych se vám představil. Jsem syn zahorkovického statkáře."

"Já jsem dcera myslivce sousedního panství, Benedikta. Doma mi říkají Karla. Smím tedy trhat dál?"

"Ovšem, jen račte jít , kam vám libo a trhat , co je vám libo," pobízel ji, mile dojat melodickým jejím hlasem a jistotou, s jakou hovořila, nejevíc překvapení a rozpaků, když jeho jméno zaslechla. "Nejsem přítelem náhledu myslivců, že se tím zvěř plaší. Dobrý hospodář musí být nepřítelem zaječího plemene."

"Ach to byste s mým otcem se nespřátelil," usmála se maličko, trhajíc dál. "On zase proklíná všechny jahody a maliny, poněvadž lidé , trhajíce je , zvěř mu plaší. Proto jsem také šla do cizého revíru. Vidíte, jak jsem zlomyslná. Chtíc ušetřit zvěře otcovy, vyháním ji jinde."

"Bude mne velice těšit, když budete tak činit každý den. Náš lesník sice také někdy zatouží po větší péči pro zvěř, ale u mne nenajde zastání. Napřed , co člověka živí , a potom teprv co mu bezvýznamnou kratochvíl poskytuje."

Karla zvedla zvědavě hlavu a podívala se na Marcela.

"Co tomu říká váš pan otec?" tázala se upřímně a lesk jejího oka stal se jaksi měkčí.

"Rozumím vaší otázce," přiznával se Marcel s úsměvem. "Máte představu, že každý statkář je představitelem lovecké náruživosti. Ovšem, bývá tak pravidlem. Ale musíte připustiti také výjimky. Můj otec, náhodou, nemiluje lovů a já jako hospodář musím být nepřítelem jich. Pro kratochvíl, pro pouhé ubíjení zvěře, tedy pro rozkoš ne právě nejušlechtilejší nesmí trpět vyšší zájmy, výtěžek polí. Mnohý statkář naříká na špatnou sklizeň a zapomíná, že jeho páni zajíci mu pomáhají ničit úrodu sami. A přijde-li člověk venkovský, rolník, baráčník, jehož ten záhon pole živí, s nářkem, že mu zvěř zmařila chleba, vysmějí se mu, stihají jej, vyhlásí za buřiče. Stojí ta lesní havěť za to?"

Karla přestala sbírat. Patřila na Marcela tázavým pohledem, jako_by chtěla z jeho tváře vyčíst, je-li to, co povídal, pravda, nebo jen řečnický obrat. Ale proč by jí to říkal? Proč by to vypravoval s takovým zápalem? Ano, není v něm falše. A to, co on povídá, je vlastně odsouzením stavu, k němuž náleží. Och, jak ona v duchu nenáviděla to naduté okolní panstvo, o němž si lidé v lese vypravovali škandální historky, které svým životem a svými mravy bylo lidu spíš ku zkáze než k zušlechtění. A když vedle toho během let nashromáždila řadu zkušeností, jak páni statkáři nejen duševně, ale také tělesně hubí chudý lid, jak jej vyssávají až na kosť, bez milosrdenství, bez záchvěvu hanby a strachu, jak na něm žádají, aby se jim za několik krejcarů zaprodal a stal se jejich otrokem, tu si přávala, aby byla mužem, aby mohla zahřmít na ně a strhnout masky hanebností s jejich tváří. Co lid nashromáždil, to oni rozhazují plnýma rukama, na čem slze a mozoly bílých otroků lpěly, to prometeno v koních, kartách a nevěstkách.

A teď tu najednou slyší z úst jednoho z nich zásady zcela jiné, zásady volnosti, lidskosti, lásky. Ne, ani to možno není. A přece příjemná tvář Marcelova, jeho živě planoucí oko a veškeren dobrý výraz jeho tváře jí pravil, že tenhle mladý muž není pokrytcem, není planým tlachalem. Cosi radostného se v ní pohnulo a na její vážné téměř asketické tváři objevil se úsměv, krotký, dobrý, radostný.

"Pane Šillere, nesmíte všudy a často tento svůj názor sdělovali. Měl byste proto nepříjemnosti," řekla přátelsky.

"Myslíte, že se bojím ztráty jejich přátelství? Netoužím po laciném tleskání lidí prázdných hlav. Nemluvme však víc o tom. Váš pan otec je ve službách paní Volfové?"

"Ano. Slouží na panství už na třicet let."

"Řekněte mi upřímně, jakou paní jest majitelka Lipky? Jsem zvědav, zda i ženy následují příkladů svých mužských společníků."

"Kdybych měla mluvit všeobecně, musila bych bohužel říci, že jsou statkářky krutější statkářův. U naší paní bohudíky mohu učinit výjimku. Pravda, nečiní se tu žádných zvláštních pokroků, to je však dlužno připočíst na vrub její nezkušenosti. Nezná venkova a dívá se na vše očima velkého města, kde je lidem bída chudého lidu ukryta. Ale má dobré srdce a vůli prospět, kde je toho potřebí a kde se kdo o to uchází. Nepadne-li ve zlé ruce, stane se z ní velmi dobrá a hodná žena."

"Tu ovšem jest si tedy co přáti, aby neupadla do takových zlých rukou," s úsměvem řekl Marcel, pozoruje, že se mu Karla vždy víc zamlouvá a že počíná za jejími přísnými rysy číst a rozeznávat jemnější a měkčí tahy a záchvěvy. "Ale já bych vás, slečno, nadarmo zdržoval. Bude mě těšit, najdu-li vás zde podruhé zase. Domnívám se, že mi věnujete chviličku k odpovídání, při kterém jsem dnes opravdu pookřál. S Bohem, slečno."

Uklonila se mu maličko a klidně se shýbala k zemi pro šťavnaté maliny. Marcelovi se zdálo, že její tvář se drobátko rozveselila a přísně stáhnuté tahy kolem úst zjemněly. V dobré náladě pokračoval na obchůzce lesem a stále jako_by se mu mezi štíhlými pni lesní tišiny mihal vzdušný obraz Karlin. Její přirozené, sebevědomé , a přece ne protivně pyšné držení těla, vážnost na svobodné děvče opravdu neobvyklá, výrazná tvář a hluboce jímavý duch patřící klidně z jejích krásných očí, vše to jej velice zajímalo a stále vracel se myslí k lesnímu setkání.

Jsa mysli vznětlivé a vyciťuje v Karle ducha sobě velmi příbuzného náhledy i zásadami, vrátil se druhého dne na paseku, přeje si upřímně, aby se tu s Karlou setkal. Štěstí mu přálo. Sotva počal vysoký les jasněti, již spatřil její vysokou světlou postavu zvolna se pohybovati travou paseky. Radostně si pospíšil a když k ni přicházel z daleka pozdravoval. Děkovala mu s úsměvem , a zanechavši práce , patřila mu vstříc.

"Vidíte, jak jsem poslušná," pravila jaksi veseleji než včera. "Včera večer měla jsem pro vás s otcem hádku. Když jsem mu řekla, jakého jste náhledu, napřed nechtěl mi vůbec věřit, potom však mi povídal, že za dva, za tři roky budete jiného náhledu, než dnes. Viďte, že to není pravda."

"Věříte, že bych se mohl tolik změnit?"

"Ne, nevěřím. Ale uznávám, že často příklad jiných zvrátí ta nejlepší předsevzetí."

"U mne se takové změny nelekejte," řekl s nádechem hrdosti. "Nejsem přeletavým ptákem, který na každé zavolání opouští svou větev a hledá si hnízdo jinde. Á, vy jste byla dnes pilná, máte hodně natrháno."

"Bála jsem se, že když přijdete, ztratím mnoho času rozmluvou , a proto jsem si přispíšila." Sotva však to pronesla, lehounký ruměnec jí přelétl lícemi.

"Děkuji vám za upřímné přiznání a za vzpomínku na mou nepatrnou osobu. Víte-li pak, že jsem se také těšil na setkání s vámi? Není tu nikoho, s kým bych mohl od srdce si pohovořit. Je-li vám libo, pojďme se posadit tamto na kamení. Pohodlným právě náš odpočinek nebude, ale přece tam bude líp než tu na slunci. Dovolte, poponesu váš džbáneček." -

Podala mu nádobu , děkujíc mu vděčným pohledem, a nazvedajíc poněkud své sukně , šla klidně vedle něho k hromadě kamení u vysokého lesa naváleného. Stín sem padal a ploché balvany poskytovaly místa k posedění. Zde sundala šáteček s hlavy , a zatřávši hlavou, nechala bohaté pletence vlasů spadnouti na šiji. Skřížila volně nohy , nedbajíc, že pruh černých punčoch vykukoval z lemu bílých sukní, a položivši ruce do klína, zadívala se přes vlny paseky na zelené moře lesa paseku obklopujícího.

"Milujete les?" ptal se jí po chvíli, také klobouk odloživ.

"Ano, miluji les," přitakala polohlasně a zamlčela se. "A jak bych jej nemilovala? Vždyť je to má kolébka, můj svět, má zábava, mé všecko. Umřela bych bez něj, poněvadž nemám mimo něj nikoho, komu bych mohla důvěřovat, komu se vyzpovídat ze svých tužeb a stesků, u koho nalézt porozumění. Ale les, ten je mým mlčelivým přítelem. Ten nic neprozradí, ten mě neraní, ten mě neodhání. Není tvrdým, nelítostným, posměvačným jako lidé, ten nestihá jiného pro své vlastní provinění. Hučí stále svou krásnou píseň, tu nadšenou a bouřlivou jako hukot moře, tu něhyplnou a sladkou jak šepot večerního vánku. Ano, miluji les."

Oddechla si. Všecka se zapálila náhlým vytrysknutím citů, vzbouřením svého nitra a přiznáním se, že za její tváří tolik přísně ovládanou skrývá se výheň tajených útrap a vášní. Oči se jí zasvítily žhoucím plamenem uvolněných výbuchů vniterního strádání, které plnilo jí vrchovatě zmatkem nejrůznějších citů.

Marcel zahleděl se na ni s překvapením a jeho mladá duše zabouřila rychlými údery srdce jatého náhle nejvřelejší soustrastí.

"Vy jste nešťastna," řekl po chvíli pohnutě.

Neodpovídala. Jen nevýslovně trpký rys skřivil její rty. Nepohnula se a dívala se stále ku předu.

"Odpusťte, urazil jsem vás vtíráním se do vašeho tajemství," prosil po chvíli. "Neučiním toho víc."

"Proč ne?" ptala se trpce. "Přenáhlila jsem se, ale nyní toho litovat není proč. Dala jsem se k tomu strhnout tím, že jste ve mně vzbudil důvěru. Vy první mezi lidmi, s nimiž se stýkám. Až dosud jsem zvykla patřiti na lidi jako na sobce, kteří mají radost z cizího neštěstí, jen když jsou sami toho ušetřeni. Zvolna, když jsem dorůstala, nabývala jsem, odkázána jsouc pouze na sebe, jasného názoru o životě kolem sebe, nahlédala jsem hlouběji do srdcí lidských a děsila se všeho toho, co jsem poznávala. Nebylo nikoho, kdo by ve mně vzkřísil důvěru v něco lepšího, kdo by mě byl k sobě přivinul a mé srdce svlažil rosou upřímného cítění a doufání. Proto jsem se stala zlou, zamračenou, nevlídnou, protože jiní byli také takovými".

"Ale slečno, vy vidíte vše příliš černé," zvolal Marcel. "Není vše tak, jak si myslíte. Svět není tak venkoncem špatný a lidé bezcitní. Vy mladá, sličná byla byste mohla užít dost zábav svému mládí přiměřených, na nichž byste byla pookřála. Sama jste se uzavírala , lekajíc se stínů, kterých jste ani neviděla."

"Vy ovšem soudíte tak, poněvadž jste vyrostl v jiném ovzduší," zavrtěla hlavou a přichýlila ji dolů. "Ale já, já jsem měla zlé mládí. Slyším stále mluviti a psát o radostech mládí, o šťastných letech dětinských, o zábavách a radovánkách. Těch já nezažila. Mé mládí bylo pusté, jednotvárné jak podzimní krajina, zachmuřené, trpké a někdy bolestné k zoufání. Víte, co je to nebýt milovánu ani od otce, ani od matky?"

"Jak, oni vás nemilovali?" podivil se. "Mají víc dítek?"

"Ne, já jsem sama. A to je snad ještě horší, než kdyby nás bylo víc. Kdybych měla bratra, sestru, ti snad by, neznajíce skrytých cest, po nichž příšerné stíny chodí, nahradili mi toho, čeho se mi od rodičů nedostalo. Otec mě nenávidí. Neříká to, ale já to vím. Trpí mě ve svém domě, ale ta skýva, kterou jím, chutná jak pelyněk. Proč, nevím. Nemá mé zkrátka rád. A já se přiznávám, že je mi také úplně cizím."

"A což matka vaše, ani ta vás nemá ráda?" ptal se Marcel pohnut a rozechvěn.

"Ani ta ne," řekla temně a odmlčela se. "Tuším, proč. Já jsem kamenem úrazu mezi ní a otcem. Na mou minulost pověsil se stín, který zatáhl celou naši domácnost. Nemám odvahy nazvednout tento závoj, nemám ale také nikoho, kdo by mi poradil, kde začít, aby se mi to povedlo. Matka je ke mně chladnou, její láska mě ani jednou nezahřála, její polibky ani jednou nerozveselily, její úsměv neupokojil. Kdybych nevěděla dojista, že je mou matkou, musila bych si myslit, že je mou macechou. To jsou smutné vzpomínky, viďte? Prosím vás, nevysmějte se mi, že vás takovými hloupostmi bavím."

"Co si to o mne myslíte!" zvolal, jsa dojat víc než ona. "Proč jste se nevdala? Vy taková sličná, něžná bytost! Není možno, abyste zůstala zrakům mužů ukryta."

"Lichotíte tuze, ačkoliv nejsem tak bláhově upejpavou, abych popírala, že mě i jiní za sličnou prohlásili. Co to ale je? Řekněte mi, proč mi byl dán zevnějšek, který by jiného učinil šťastným, mně však stal se pramenem útrap? Ano, přicházeli mnozí а začali dotýkat se různých otázek, které jiným mladým lidem dávají podnět k sladkým trýzním. Doufala jsem, že některý z nich mě vysvobodí z útrap, ve kterých jsem stále žila. Ale tu jsem měla příležitost podívat se až na dno lidské tvrdosti. Přišli mnozí a začali hned horovat... ale prosím vás, nenudím vás?"

Podívala se na Marcela tak prosebně, že se až lekl.

"Ne, ujišťuji vás svým čestným slovem," zvolal horlivě.

"Věřím vám. Nuže ti tedy měli mnoho lásky na rtech, ale žádnou v srdci. Ti si přáli užít mé krásy, ale pojmout mě za ženu považovali za pošetilé. Pak přišli jiní a ti by bývali snad mě rádi za svou pojali, když však slyšeli, že nemám ani krejcaru věna, že můj otec mi nedá ani výbavy, rychle couvali. A kdyby bývalo zůstalo aspoň při tom. Tu však vždy otec po nezdařených námluvách se mi posmíval, pronášel urážlivé vtipy a posýlal k matce na radu, ta že dovede lip to zařídit, aby přece se někdo chytil. Neptala jsem se po_příčině těch úštěpkův a nemohla jsem ani. Veškerá má vrozená hrdost vzpírala se tomu a raději jsem odcházela ven do lesa, utíkajíc před nápadníky, kterým můj otec místo vážných odpovědí štiplavé poznámky uštědřoval."

"Proč jste nešla do světa? Proč jste vše to snášela?"

"Sama nevím. Tisíckrát jsem se k tomu odhodlala a tisíckrát jsem zase své úmysly kácela. Neznámá bázeň mi podrážela nohy a držela mě chabou a nerozhodnou doma. Začala jsem se lidí štítit, zůstávala jsem vždy déle v lese, až jsem konečně zvykla na samotu. Ta je aspoň milosrdná, nepřidělávajíc mi nová muka. Teď však dost o tom. Prokážete mi velké dobrodiní, když mi povíte něco ze svých cest, zkušeností, studií. Budu aspoň zase jednou slyšet pravý lidský hlas, neotrávený posměchem a pohrdáním."

Marcel patřil na její krásnou, nyní ubledlou tvář s rozechvěním, jež nebyl s to potlačit. Hlava mu hořela a nitro jeho naplněno bylo divnou hořkostí proti lidem, jemu sice neznámým, ale Karlou líčeným. Nemohl hned odpovědít a nalézt předmět, o němž by mohl hovořit klidně po tom všem, co tu slyšel. Teprve po chvíli nabyl klidu a vypravoval kuse a nesouvisle různé věci. Vybíral veselé příběhy, aby ji rozveselil a radoval se opravdu, když viděl, jak po chvíli její výraz se uklidnil a bolest z jejího pohledu zmizela.

Smrákalo se již, když se rozcházeli.

"Smím přijít zas?" ptal se, podávaje jí ruku.

"Přijďte," řekla prostě. "Nebojíte se však, že vám to ublíží?"

"Mně? Proč?"

"Nu, doví-li se toho váš pan otec, nebude mu lhostejno, s kým mluvíte."

"Buďte bez starosti," usmál se. "Jednak nejsem špehován, jednak mám dost statečnosti a sebevědomí své činy hájit a obhájit. S vámi hovořit, slečno Karlo, nepovažuji za příhanu."

"Děkuji. Dobrou noc." Prostě se rozloučila a již chvátala pasekou k lesní cestě.

Marcel byl rozrušen dnešním hovorem s ní. Veliký soucit k tomuto děvčeti, které nebylo víc nezkušeným dítětem, které bylo asi o dva, tři roky starší jeho, zaměstnával jej stále. Opakoval si v mysli všechno to, co s ní mluvil a co od ní slyšel a souhlasil s ní, že opravdu nevysvětlitelný stín ji pronásleduje a drtí každé radostnější její oddechnutí. Také on se ptal, kde nalézt místo, které by se stalo východištěm z bludiště, odkud by mohl býti první jasnější paprsek vržen do neznáma.

Nepozoroval, že za tím soucitem skrýval se jiný klíčící cit, který se jej zvolna zmocňoval. Stále si jen povídal, že jen soucit jej táhne k těm schůzkám, které zůstaly všem skryty a které se mu záhy staly potřebou. Ovšem, u něho nebylo nic divného, že odcházel a že často nikdo nevěděl, kde se nalézá. Chodě pěšky ode dvora ke dvoru, přecházeje poli, sahajícími až k lesům, snadno zašel do lesa. Těch několik lidí, kteří jej někdy náhodou spatřili stát s Karlou, nebo s ní volně kráčet lesními samotami, pomyslili si, že se to stalo namátkou. Marcela znali jako hovorného, jenž rád se s každým zastaví, a Karlu jako lesní samotářku, jež stále v lese tráví. Ostatně bylo v letě lidem do lesa chodit zakázáno k vůli zvěři, a tudíž ani v myslivně, ani v Zahorkovicích nikomu nenapadlo, že Marcel ve svém nitru vážně se změnil.

Soucit zmizel, přišla láska. U Karly zmizela zádumčivost a dostavila se horečná touha po štěstí. Její srdce nepoznalo dosud velikého, čistého toho citu, který zaplašuje vše ostatní z nitra a omamuje duši tušením nesmírného blaha. Teď , cítíc se jím zachvácena, chodila lesem jak v opojení, stále přemýšlejíc a kochajíc se v sladkých myšlénkách a nadějích.

Dlouho neřekli si slovy, co jejich srdce dávno plnilo. Až jednou zcela z nenadání přišla ta chvíle, která rozezvučela zvony jejich srdcí k jásavému hlaholu. Jdouce podle sebe lesem spatřili nedaleko před sebou srnku v průvodu dvou kolouchů, kteří si s matkou hráli. Nechtějíce jich vyrušit, zastavili se , a stajíce dech , patřili na ten prostý výjev zvířecí lásky, pokukujíce chvílemi s radostnou veselostí na sebe. Aby jej srnka nespatřila, ustupoval Marcel na stranu a při tom se dotkl rukou svou ruky Karliny. Neznámé teplo projelo jeho údy a hlava se mu zatočila. Chytil ji za ruku, stiskl vší silou a najednou , obrátiv se k ní, objal ji v pasu, přitiskl na svá prsa a bouřlivě ji políbil.

Přimhouřila oči, tvář její zanítila se žhavým ruměncem a její obličej zazářil štěstím. Ale potom jej volně odstrčila.

"Dost, Marceli," řekla tiše. "Jdi domů, je již pozdě."

A on poslušně šel jako v mrákotách. Ona podepřena o strom dívala se za ním a její tvář omládlá vniterním rozechvěním se usmívala tušením sladkých muk. A poprvé po dlouhých letech, vracejíc se také domů, stichlým hlasem, nesměle , a třesouc se , zpívala si píseň, kterou slýchávala do lesa zaléhat z polí.

To bylo nedlouho před tím, když Marcel otci pověděl, že si ženu vybral. Když se opět setkali, první opojení sice přestalo, ale přece zůstalo radostné vědomí, že je mezi nimi jasno. Karla , chvějíc se o své blaho, ptala se jej, jak bude dále. V prosté hrdosti přesvědčen o síle vůle své a o odhodlání provésti, co si umínil, napřed se na ni udiveně podíval a potom , usmáv se, jako se usmíváme shovívavě nápadům dětí, vzal ji za ruku.

"Karlo, pamatuj si, že jsem hned tehdy myslil na to, co počnu, když ještě jsme si ani neřekli, že se rádi máme. Budeš mou ženou. Arci, budu-li tě moci zavést hned do zámku, toho určitě slíbit nemohu. Myslím si však, že pro štěstí dvou lidí není třeba bydlit v zámku. To dostačí také postavení podřízenější, jen když v něm bídy není. Ta, milá Karlo, láme pouta lásky všudy. Ale já mám zdravé ruce i hlavu a doufám, že bídě nikdy nepodlehnu."

"Toho já se také nelekám," radostně se hlásila Karla, podpírajíc se hlavou o jeho ramena a vinouc se k němu. "Mně se stále zdá, že nás rozvedou, že nám nedovolí se vzít, že tě přemluví. Nehněvej se, prosím, já vím, že tvé úmysly jsou čisté. Ale stále se ve mně předtucha ozývá, že nedojdu pokoje, jenž teprv nyní zdá se mi být tím vzácnějším, čím jsem ho byla vzdálenější. Marceli, kéž bychom mohli odtud odejít někam hodně daleko a zapomenout na vše, co k naší minulosti se pojí."

"Jen strpení. Nejbližší budoucnost nám přinese vysvětlení všeho. Nekal si tím svou mysl."

Upokojila se alespoň na oko a zase s ním chodila lesem, tisknouc chvílemi jeho ruku. Styděla se jej, nemohla bez uzardění podívat se mu do očí a když při odchodu ji políbil, pálilo ji políbení jeho jako oheň. Tak se ho neostýchala ani tenkrát, když spolu sedávali někde na okraji lesa, na stichlé pasece, na povaleném kmeni, uprostřed lesa, kde kosi s drozdy pískali nad hlavami své divoké, jímavé písně a tichounký hukot lesa letěl kolem nich.

Nitro její neradostné, nezvyklé slastem, neskropené blaženostmi a neoteplené lidskou láskou, najednou v divném opojení se hýbalo, duše její se rozepínala, rostla, jasněla a rozkvétala. Nevěděla, co se to s ní děje, kde se vzalo všechno to sladké rozechvění, kde najednou vyrostly ty květy naděje, odkud zavanula vůně života dosud nepoznaného. Bylo jí jako v pohádce, kde neznámí skřítkové sypou podivné květy a dary a zdobí vše k jásavému veselí.

Jak si prve přála, aby byla zbavena břemene žít, tak nyní s lačnou žíznivostí chytala pohár života, křečovitě jej k sobě přitahujíc a přejíc si pít z něho až do klesnutí. Když chvílemi úzkostlivý strach ji jímal, že se její sny nesplní, tu téměř zlostně odháněla podobné myšlénky, smějíc se sama sobě a kouzlíc si obraz svého štěstí nejkrásnějšími barvami.

V tomto stavu došel jí lístek Marcelův. Byla doma, když služka přišla s vyřízením, že je tu nějaké děvče, které jí nese lístek ze Zahorkovic.

Vyskočila a úzkost nenadálá ji napadla. Otec i matka tázavě se na ni podívali. Neměli tušení, co se s ní za poslední dobu stalo, ačkoliv pozorovali, že se velice změnila. Než však mohli se ptát, kdo jí lístek posýlá, byla už Karla venku, kde stálo děvče Marcelem poslané.

"Neseš mi lístek?" ptala se všecka vzrušena.

" Ano, od mladého pána Marcela. Tu je. Dobrou noc, slečinko."

A už utíkala nazpět, aby doběhla domů, než soumrak se promění v noc. Karla zatím držela lístek v ruce a patřila naň úzkostlivýma očima. Má jej otevřít? Co obsahuje? Marcel jí dosud nikdy nepsal. Má snad dnes k tomu důležitou příčinu cosi jí sdělit, nebo se mu pouze stýská, poněvadž dnes se s ní nesetkal?

Do světnice k rodičům nevešla. Vklouzla do pokojíku vedle spíže, kde spávala, a zde rozsvítila svíčku. Když lístek roztrhla, spatřila několik chvatně napsaných řádků.

"Očekávej mě zítra ráno o osmé hodině u známého ti dubu a doma spořádej si věci, abys mohla být připravena k odjezdu. Marcel."

Ruce jí klesly. Rozhodnutí bylo zde a s ním zároveň nebezpečenství, kterého se lekávala. Usedla vedle své postele , a podepřevši se o čelo její, podávala se přívalu zmatku, který ji začal plniti.

4.

Právě vstávala, aby dle vybídnutí Marcelova své věci spořádala, když se tiše otevřely dvéře a jimi vešla matka. Byla dceři úplně podobna. Táž vysoká postava, tytéž přísné rysy, tentýž pohled. Jen dlouholeté strasti učinily její výraz tvrdším a vtiskly do jejího pohledu jakousi nečitelnost s nevšímavostí. Karla při vstoupení matčině nechala ruce klesnouti a tázavě se na ni podívala.

"Kdo ti to psal?" ptala se matka tlumeným hlasem.

Neodpovídala. Sáhla pouze rychle do kapsy, aby se přesvědčila, má-li lístek.

"Proč neodpovídáš? Co pak tvá matka nesmí vědět, co se s tebou děje? Co děláš tak pozdě? k čemu vybíráš své prádlo?"

"Nech mne, maminko," prosila téměř podrážděně. "Dnes ti nemohu říci nic. Zítra se všeho dovíš."

"A proč ne dnes? Co se to s tebou děje? Bylas v posledním čase tak podivná, zamyšlená, mnoho jsi venku chodila. Ty máš nějakou známost, nezapírej."

"Mám," řekla skoro vzdorovitě. "Nemám proč zapírat. Neboj se však, není žádné příčiny, proč bys se najednou o mě starala."

"Karlo, ty dnes mluvíš cize, nelítostně. Co pak nejsem tvou matkou? Proč přede mnou skrýváš, co mám právo i povinnost věděti."

"A dříve jsi, maminko, povinnosti ke mně neměla?" ptala se Karla hlasem tak trpkým, že matka sklopila hlavu. "Tehdy, když jsem byla sama, když jsem neměla nikoho, kdo by mi mé mládí šťastnějším učinil, kdo by se mne zeptal, mám-li snad také nějaké přání, tehdy jsi byla, maminko, ke mně právě tak nevšímavou jako každý cizí člověk. Ale ať si, nevyčítám ti toho. Dnes však nemohu říci nic. Nevím sama, jak se to skončí , a nebudu rozmnožovat nejistotu svou sdělováním jí s jinými. Zítra budu vědět víc a potom povím tobě i tatínkovi vše."

"Dítě, aspoň to mi řekni. Jsi snad k někomu vázána, jsi odkázána na jeho milost a nemilost?"

"Co tím myslíš'?" ptala se Karla, dívajíc se s opravdovým udivením na matku.

"Nechtěj, abych to pojmenovala pravým jménem," s jakousi úzkostlivostí prosila matka. "Nenutím tě, abys mi řekla, co se v tobě děje. Vím, že jsem nebyla k tobě tak laskava, jak jsem měla být. Čekala jsem na tvé odsouzení, jsem však jista, že mě neodsoudíš, až jednou zvíš, čeho jsem já musela vytrpět. Ale aspoň v tom musíš být k matce upřímnou, abych věděla, neztratila-lis už svou česť."

Poslední slova pronesla téměř násilím a stichlým úpěnlivým hlasem.

"Maminko!" zvolala Karla, vytřeštivši na ni oči.

"Tedy ano?" zasténala matka a ruce křečovitě sepjala.

"Ne, tisíckrát ne. Co si to myslíš?"

"Bohu díky," vydechla matka a odvracela se. "Můžeš mi ještě povědít, kdo je ten, kdo si tě za ženu vybral? Víš, že s tebou smýšlí poctivě, že tě bude moci uživit?"

Karla chvíli mlčela, zápasíc sama se sebou, má-li matce sdělit jméno Marcelovo.

"Zítra, maminko," řekla potom pevně. "Nevím sama nic , a až budu mít jistotu, tak přijdu k tobě. Dnes ještě toho ode mne nežádej. Možná, že vše zmizí jako sen a proč přidělávat jiným útrapy sklamání."

"A neodejdeš odtud, aniž bys mi s Bohem dala?"

"Ne, neodejdu."

"Tedy dobrou noc. Buď, Karlo silnou a opatrnou. Lekám se, víc než si myslíš. Ale také se těším a přeji ti, aby ti nastal lepší život."

Poslední slova utonula v slzách, které Karlu pomátly. Již chtěla na matku zavolat, ale slova jí v hrdle uvázla. Patřila chvíli do prázdna a nové myšlénky na okamžik zatlačily ony předešlé. Cit lásky k matce hnul se v jejím srdci, jež zúrodněno láskou k Marcelovi bylo přístupno jemným záchvěvům dojmů, jež dříve neměly v ní žádného porozumění. Není snad opravdu matka tak zlá, za jakou ji pokládala? Dřímá snad v ní také úzkostlivá starostlivost a něžná příchylnost k jediné dceři? Je-li však tomu tak, co je toho příčinou, že dusila tyto city tak dlouho ve svých prsou, co ji tak opanovalo, stisklo a zkrotilo, že se podobala ženě necitelné, kruté, litující, že byla matkou? Snad skrytý nějaký bol? Rána osudu? Železná kázeň mužova? Ano, zítra matce poví vše. A jak ráda jí to poví, přinese-li Marcel dobré zprávy.

Ale proč se jí jen stále zdá, že Marcel dobrých zpráv nepřinese? Odkud najednou přichvátala tesknota a zžírajicí úzkost? Už také vzpomínka na matku zmizela a zase jen Marcel vstoupil do její mysle. S tím také se rozpomenula na to, že nutno zachovat se dle jeho přání. Nesmí se tolik lekat. Vždyť Marcel je duše bezelstná, obětavá, dobrá, která ji neopustí. Rychle do díla, aby s ní byl spokojen.

Svou skrovnou výbavu, na niž otec nikdy nechtěl ničeho dát a kterou matka po malých ušetřených částkách kupovala, snadno složila do vaku a potom , hotova jsouc , chystala se k odpočinku. Nemohla však usnout. Horko i zima ji rozrážela a děsivé myšlénky honily se její hlavou. Myslivna již stichla, pokoj byl v celém domě a venku panovala hluchá noc.

Shasla svíčku , a podeprouc o loket vzepřenou svou hlavu, zadívala se k oknu, vedoucímu k lesu. Tma dívala se sem a slabý šelest korun zaléhal k jejímu sluchu. Úzkosť se zděšením rostla a náhlé přesvědčení, že nemá k očekávání jen zlo, jen neštěstí, zalilo její mysl. Ano, jen na chvílí zažila štěstí, aby tím trpčeji pocítila spáry nepřízně svého osudu.

Co počne, dožije-li se sklamání, řekne-li jí Marcel, že si jí nemůže vzít, že ji nemůže víc potěšit sladkými nadějemi, že celá minulost byla jen luzným, lahodným snem, který zmizel a ustoupil skutečnosti?

Zatřásla se mrazivým pocitem hrůzy. Pak ovšem celé to světlo, které na čas ozářilo její život, zvrátí se v děsnou tmu, jež po ní natáhne svá drtící ramena. Nebude mít sil, aby znovu začala žít, jako žila před tím , a skácí se tam, kam ji celý život táhne, do temné propasti záhuby.

Ano, smrt, nic jiného než jen smrt ji potom vysvobodí. A raději vybéře si smrt, než by tak dále byla živa jako dříve. Teď už nemá síly, aby vše přemohla, aby své nitro znovu spoutala chladným poutem nevšímavosti a lhostejnosti. V odříkání toho, po čem celou lačností duše své vypráhlé zatoužila, v tom odříkání žít bylo by horší, než umřít.

Proč však právě teď o smrti přemýšlí? Proč v tu dobu, kdy nic určitého neví a kdy může spoléhati na čestné jednání Marcelovo, takovými chmurnými myšlénkami se dává unášet? Pryč s tím! Marcel ji musí najít statečnou, důvěřující, silnou snášet s ním veškeré svízele a trampoty, ať jsou jakékoliv.

Napjala veškeré síly, aby byla zase pánem své vůle , a zamhuřujíc oči , nutila se do spánku. Dřímala sice, usnout však nemohla. Obávajíc se, aby nezaspala stále zvedala hlavu a dívala se k oknu, svítá-li již. Když venku počalo se jasniti a obrysy lesa vynořily se z ranní mlhy, vstala a chvatně se oblékala. Byla sice trochu slabá, hlava ji bolela, vzpomínka však na brzké setkání se s Marcelem ji oživovala. Oblékla se, vyklouzla ven , a potkavši služku nesoucí mléko, nalila si trochu do koflíku. Když jej vyprázdnila, nařídila jí, aby matce sdělila, že přijde k snídaní později a pak vyšla zadními dveřmi ven.

Chladný vzduch, naplněný drobným deštěm, opřel se o její tvář. Oddechla si, přitáhla plaid, jejž měla přes ramena přehozený úžeji k prsoum a už odhodlaně chvátala k lesu. Dub, kde se měla s Marcelem setkat, byl asi půl hodiny vzdálen. Stál nad strání na pokraji lesa a často tu spolu stávali, patříce do mírného údolí, na jehož konci leskla se hladina rybníka vedle zámku lipského. Proč právě toto místo vybral Marcel ke schůzce? Je velmi vzdáleno od Zahorkovic a "Marcel musí vyjít velmi časně, má-li být v čas na místě. Musí si pospíšit, aby nadarmo nečekal. Jak se na něj těší! Jak se jí uleví, až jej spatří, až , nalézajíc se po jeho boku , zbaví se všech těch úzkostí, které ji pronásledují.

Šla velmi rychle , a když spatřila ohromnou korunu starého dubu, pokrytou žlutým listím, popoběhla. Už vidí dobře jeho peň, ale Marcela tu ještě není. Je tedy ona první na místě. Ale co na tom, však on nedá na sebe také dlouho čekat. Volněji došla k němu , a opřevší se o drsnou kůru jeho , zadívala se v onu stranu, od které měl přijíti. Listí nad její hlavou šelestilo a nedaleko zavolaly koroptve. Teď se zvedly a s křikem přelétly. Ach, to je někdo poplašil. Nazvedla se na špičky a již spatřila klobouk Marcelův. Rozběhla se mu vstříc.

Všimla si, že je dnes jaksi svátečněji oblečen a že je vážnější než jindy. Zase se jí sevřelo srdce, ale radost z jeho setkání byla mocnější.

"Marceli!" zavolala s vášnivou radostí.

"Tu jsem, Karlo," řekl , mírně se usmívaje. "Čekáš dlouho?"

"Před okamžikem jsem přišla. Co se to stalo? Nějaké neštěstí, viď! Pověz mi rychle, co to jest, abych mohla si oddechnout."

"Nic se nestalo, Karlo. Vše blíží se k svému ukončení. Odcházím právě z domova, abych si našel nějaké postavení. Ty, Karlo, půjdeš se mnou. Zatím se zdržíme v Praze a než se mi naskytne nějaké vhodné místo, dáme se oddati."

"Oni ti tedy brání," řekla zvážněvši a patřila naň s úzkostným očekáváním. "Marceli, ty nebudeš šťasten, tebe to bude později trápit, že jsi pro mne se rozešel se svou rodinou. Rozmysli si to, vrať se domů. Já budu ráda čekat, až se to změní."

"Nemluv o tom víc, Karlo. To vše je odbyto a já jsem rád. Podívej se na mne. Vypadám jako ten, kdo by litoval toho, co sám počíná? Vidíš, usmíváš se. Mně není tak teskno, jak si myslíš. Teď odhoď své úzkosti a podívej se na mne vesele. Tak, tak jsem spokojen. Věř mi, že jsem spokojenější, že k tomu došlo. My si své štěstí zasloužíme a bude nás tedy dvojnásob těšit. Pojď. - Řekla jsi doma, že odcházíš?"

"Ne , jen jsem naznačila, že se dnes rozhodne o mém životě."

"Budeš jím tedy z nejbližší stanice psát nebo budu já sám psát a požádáme je, aby nám požehnali a tvé věci za tebou poslali. Neboj se, tvé cti se nedotknu. Ubytuješ se u mých známých a teprve až hnízdo pro nás najdu, pak teprve, Karlo, začnenme žít jako dva, kteří se s ostatním světem vyrovnali, nic od něho neočekávají, ale také nic mu věnovat nebudou. Musíme zajít k paní Volfové. Zajdu tam vlastně já sám, abych paní statkářku požádal, by tvého otce pro mne nepropouštěla."

"Tolik se tedy na tebe rozhněvali, že i na otci se mstít chtějí," zděsila se. "Jak mne tedy nenávidí."

"Povím ti vše, jen teď pojď. Je venku velmi sychravo a nesmíš nastydnout. Podepři se o mne, na stráni je okluzko."

Vsunula svou ruku pod jeho paždí a příjemné teplo projelo její údy. Cítila se bezpečnější. Marcel zatím krátce vypravoval o včerejší své rozmluvě s otcem, opomíjeje ovšem mnohé, co by jí úzkostí přidělalo. Poslouchala jej tiše a jen chvílemi cítil, jak se jí ruka zachvěla.

"Dokážu jim, že dovedu i bez jejich peněz být šťastným a spokojeným a potom k nim půjdu, a poděkuju se za tu jejich podivnou lásku. Otec není tolik vinen jako ti druzí, hrdí potomci nízkých předků. Je od nich sveden, omámili jej a proti mně postavili, který jsem nejvřeleji k němu lnul. On se dožije trpkých zkušeností a potom teprve budu moci jej přitisknout a tebe k němu dovést. On nás bude milovat, Karlo, uvidíš, že budoucnost patří nám. Teď tedy vesele do boje. Oba jsme dost silni, dost připraveni na ten životní zápas. A až budeš mou sladkou, drahou ženou, pak teprve oddechneme z plných prsou a zasmějeme se těm překážkám, které nám pod nohy házeli, chtějíce nás rozvést. Netěšíš se, Karlo, na ten život?"

"Zemru, nedosáhnu-li toho," téměř zasténala. Oči jí svítily a prsa se zvedala rychlým oddychováním. "Marceli, dnes v noci jsem o tom všem přemýšlela a umínila si, že zemru raději, než bych začala žít znovu tak, jako dřív."

"Kdo o smrti mluví, bývá dlouho živ," zasmál se. "Dovedu i se smrtí zápasit. Nejsi unavena? Jen co do Lipky přijdeme, zjednám povoz."

"Ach, jak bych mohla být unavena po tvém boku," usmála se blaženě. "Víš, že jsem se celé dny venku toulávala. Nevyžene paní Volfová otce?"

"Doufám, že nikoliv. A stane-li se tak přece, pak, Karlo, donutím svého otce, že mu musí poskytnout tolik, aby mohl být živ. Oni mě vyzvali k boji a mohou být jisti, že se jim nepodaří tak snadno mou šij ohnout. Pro sebe nechci od nich nic, ale pro otce tvého bych přece dovedl urvat kus toho majetku, který mi náleží a jejž sestra s bratrem rozchvátí. Důvěřuji však v ženské srdce paní Volfové, že se nedá použít za nástroj msty lidí bezcitných. Hle , mlha začíná padat a k poledni bude hezky. Počasí nám přeje a ukazuje nám příznivou tvář. Také dobré znamení."

Jeho nestrojená veselost účinkovala na Karlu. Starosti její mizely a radostné štěstí znovu zachvacovalo její mysl. Družně kráčela po jeho boku, ohlížejíc se chvílemi po jeho tváři. Poprvé se tak spolu vedli jako duše sobě oddané, sobě náležející, sobě důvěřující. Jak jí to bylo slastno, jakou sílu cítila pro život, jak si umiňovala, že za to bude Marcelovi vděčna, že on nesmí nikdy litovat obětí jež její lásce přinesl.

Do světa jdem, volalo její nitro, jinam, daleko mezi lidi, kteří nás neznají, kteří nebudou proti nám zatvrzovat svých srdcí, kteří nás mezi sebe přijmou a poskytnou nám příležitosti, abychom si pevnou půdu pod nohy upravili a zbudovali vlastní krb. Tam se nebude nikdo na mne mračit, nikdo odstrkávat, nikdo pronásledovat. Nikdo mne nebude odlučovat od muže, který mne povznesl, vysvobodil, vysoko pozvedl.

Jako u vytržení chvátala ku předu, strhujíc jej mimoděk k rychlé chůzi. Hovořili málo, kuse. Jen úsměvy mezi sebou vyměňovali a patřili ku předu, duchem bloudíce v oněch krajinách, kam je unášel nový život.

Teď došli k rybníku, na jehož široké hrázi trčely vysoké topoly a olše. Tmavá hladina rybníku byla lehce sčeřena a několik divokých ptáků brázdilo vodu, hledajíce kolem rákosí potravy. Zápach bláta rozneseného nedávným vypouštěním rybníku čpěl z luk pod hrází položených. Rybník zatím již natekl, toliko na hrázi bylo znáti ještě ohniště, kde při lovu se oběd pro lovce vařil. Za hrází přes louku začínal park, za nimž prokmitala šedá břidlicová střecha zámečku.

"Já tu počkám," řekla náhle Karla rozhodně. "Dojdi do zámku sám , a až budeš hotov, vrať se sem. Vždyť tudy také do vsi přijdeme."

Naléhal, aby šla s ním, ona však všecka zmatena a zapýřena úzkostně jej prosila, aby toho od ní nežádal.

"Shořela bych hanbou, kdybych měla k ní vejít," přiznávala se. "Mohla by si myslet, že snad jsem špatná a toho bych já nesnesla. Budu tu přecházet po cestě až do vsi a není ti tedy třeba sem se vracet. Jdi do vsi a od prvního domku mě spatříš. Jdi a dobře pořiď. A vrať se brzy. Ráda bych už byla odtud daleko, někde za horami."

"Jen nezůstávej tedy stát. Zatím s Bohem."

"S Bohem," řekla jako v zamyšlení a patřila za ním. Bolest ji znovu napadla a staré úzkosti se v jejím srdci probudily. Jak pochodí u paní Volfové? Není už paní Volfová Šillerovými získána proti otci? Nemilovala otce, neměla příčiny k němu lnout, ale přece toužila se strachem, aby nemusel nést následky její lásky. Když ona je šťastná, ať nikdo jiný pro ni netrpí, ať i otec je spokojen. Vždyť beztoho ona byla tou příčinou, jež působila jakés rozdvojení mezi jím a matkou. Teď, když ustoupí, bude i matka mít lehčí a klidnější život. Hle, Marcel se obrací a rukou jí kyne. Jak je dobrý! Dojista i on bude v nesnázích, až bude paní Volfové prosbu svou přednášet a řekne jí, proč se Benedikta ujímá. --

Byl v rozpacích. Ne snad, že by se za Karlu styděl, ale poněvadž chtě nechtě musel se přiznat, že ji odvádí s sebou. Lidé by jí to dojista donesli, nechť tedy ví ona přímo od něho, jaké úmysly do budoucnosti má a nechť zároveň od něho slyší, že je Karla děvče čisté a bezúhonné.

Když vešel na nádvoří zámecké, spatřil Zahorkovický povoz projíždět nádvořím. Koně byli spěnění a kočí zvědavě se po něm ohlédl.

"Koho jsi sem přivezl?" ptal se jej , jda kolem něho.

"Milostpána Kamila."

Ten tedy vzal na sebe úkol štváče, ten tedy má paní Volfovou podnítit proti myslivci. Jak jsou horliví! Dojista hned, jakmile otec přečetl jeho dopis, ve kterém mu ráno sděloval, že odchází hledat si samostatné postavení, učinili přípravy, aby se mstili. Násilím chtí trhat svazek mezi ním a Karlou. Hněv spravedlivý a veliký se jej zmocnil. Dobrá, aspoň před tváří paní Volfové mu poví svůj úsudek. Kamil je již jako jejím ženichem, celý kraj si povídá o na- stávajícím jeho zasnoubení s bohatou a sličnou vdovou a tu tedy se přesvědčí, jaký člen přibyde paní Volfovou k jich rodině.

Ptal se lokaje, jejž v předsíni potkal, je-li paní Volfová již vzhůru a mohla-li by jej přijmout. Lokaj si jej změřil, vyptav se však na jméno, ochotně běžel jej ohlásit.

"Milostpaní dává prosit, abyste ráčil vejíti," vyřizoval po chvíli, otevíraje před ním dvéře.

Sotva vstoupil, spatřil Kamila. Seděl v saloně v lenošce a drze se mu díval vstříc. Nedbal jej a přikročil ke vdově, jež mu šla naproti. Byla na rychlo oblečena v roztomilém ranním úboru, který ve spěchu na sebe vzala, když Kamil tak záhy přijel a vzkázal, že musí s ní bezodkladně hovořit.

"My o vlku a vlk za humny," volala paní Berta podávajíc mu ruku a rozpačitě se usmívajíc. "Já prorokovala, že se vše dobře skončí. Pojďte dál, posaďte se. Je to pravda, že jste chtěl uprchnout?"

"Nikoliv, milostpaní, neprchal jsem a neprchám," řekl pevně. "Odcházím pouze z domova, ve kterém pro mne není místa. Chci však napřed vás o něco požádat."

"Týká se to mého lesníka Benedikta, viďte?" předešla jej. "Co to jen ten člověk dělá? Proč se mezi mladé lidi míchá?"

"Kdo vám řekl, že se míchá mezi mladé lidi?" ptal se Marcel s netajeným podivením.

"Nu , on přece je příčinou, že jste se dal od něho přemluviti," vahavě řekla, ohlížejíc se tázavě po Kamilovi, jenž si prohlížel nehty, snaže se být zcela lhostejným.

"Račte milostpaní tomu, kdo vám to sdělil, říci, že je bídný lhář," zvolal Marcel popuzen. "Já s vaším lesníkem vůbec nemluvil, znám jej pouze od vidění a mohu vás svým čestným slovem ujistit, že ten muž nemá na ničem ani zbla podílu. Právě proto přicházím k vám s prosbou, abyste neráčila dávat sluchu žalobám proti tomuto člověku a abyste jej o chléb nepřipravovala. Smím vědět, kdo vás proti němu popudil?"

Paní Berta upadla do velikých rozpaků. Z tváře Marcelovy vyčetla mocný hněv , a dotkuvši se několikrát pohledem Kamila, viděla, jak ve zmatku snaží se smát. Očekávala prudký výbuch mezi bratry, kterému chtěla předejít. Kamilovi by byla nerada ublížila, poněvadž si za poslední dobu naň zvykla a spřátelila se s myšlénkou, že mu ruku podá. Marcel naproti tomu vzbuzoval v ní bezděčnou úctu a nutil ji svým hrdým vystoupením, aby jej neodmítala bez vyslechnutí.

"Nerozčilujte se, pane Šillere, posaďte se přece a vypovězte mi vše klidně," prosila jej vřele. "Vždyť se najde cesta, která celé to nešťastné nedorozumění vyrovná."

"Jaké nedorozumění, milostpaní? Vše je průhledné a jasné. Dcera vašeho lesního Benedikta je mou nevěstou. Otec mi odepřel svolení uvést ji do Zahorkovic, které byly pro mne určeny , a pohrozil mi vyděděním. Já však považuji slovo čestného muže a čest bezbranného děvčete za tolik posvátné, že jsem se zřekl dědictví a odcházím hledat si samostatné místo a výživu jinde. Moje nevěsta má doma postavení takové, jako já ve svém domově. Odchází se mnou prozatím k mým známým, aby se dala se mnou oddat. Vzdalujeme se oba bez rozloučení, bez nároků, Karla nedala s Bohem ani otci , ani matce, kteří nemají tušení, co se mezi námi stalo. Byl by to tedy hřích, aby lesní Benedikt snášel trest pro něco, o čem vůbec neví."

Statkářka poslouchala Marcela s hlubokým zájmem. To, co od něho slyšela, znělo ovšem zcela jinak, než co jí Kamil vypravoval. Ten přijel dle domácí rady k paní Volfové, aby ji přiměl k neprodlenému předvolání Benedikta, jemuž mělo být nařízeno, aby dceři setkání s Marcelem zakázal a dceru na čas někam poslal. Když se ráno ukázalo, že Marcel odešel, nastal poplach. Kamil jel úprkem do Lipky a starý Šiller do myslivny, veza s sebou několik tisíc zlatých, které měly Karle nahradit Marcela. Ale oba přijeli pozdě. Kamil sice u Volfové vypravováním svým vzbudil nevoli proti Benediktovi, než však mohla nějak zakročit, objevil se Marcel. Jeho líčením otevřel se vdově jiný obraz. Když se zamlčel, podívala se na Kamila a ten poznal, že její pohled jeví rozmrzelost.

"Vy jste mi to, Kamile, líčil zcela jinak," řekla vyčítavě. "Dle toho bych myslivci ubližovala, kdybych jej chtěla kárat."

"Věříte Marcelovi?" prohodil Kamil s úštěpkem. "Můžete přece snadno pochopit, že k zakrytí svého nepředloženého kroku a z ohledů na ono děvče, nemluví nejčistší pravdu."

"Milostpaní mi odpustí, že v jejím domě nebudu odpovídat tomuto pánovi, jak by si zasloužil. On toho také nezaslouží. Nevím, jak daleko sahá jeho právo v tomto domě, ale tuším, že tak daleko ještě ne, aby ty, které jste přijala, urážel podezříváním a lžemi do tváře jim metanými. Dokládám se vám svou ctí, že ani jediné slovo mé není lživé a že ničím jsem pravdu neutlačil. Nechť tedy také on se svým slovem zaručí, že mluví pravdu."

"Nu, Kamile, mluvte," nutila tohoto paní Berta netrpělivě, zlobíc se již na něj, že se nebrání, nic neříká, jen se stále pošklebuje.

"Co bych říkal," vymýkal se, dívaje se plaše k oknu. "Doufám, že u vás platí mé slovo víc než jeho česť."

"Tak mluvit vám zakazuji," zavolala hněvivě. "Čest vašeho bratra je právě tak cenná jako vaše. Nemám příčiny, proč bych měla vám věřit víc než jemu."

Zlobí-li vás to, tedy vám pravím na svou čest, že nemluví pravdu," řekl chvatně leknuv se, aby neztratil její přízně.

"Bravo," řekl Marcel trpce. "Jde to u nás vždy líp, praská to vždy dál. Před týdnem můj otec svolil, aby dělníkům naším byla zvýšena mzda, včera však na návod mého budoucího švakra Menharta a Kamila zvýšení odvolal. Nedrží-li se v Zahorkovicích slovo dělníkům, jak se má držet psancům. Milostpaní, nebudu vás déle obtěžovat, poněvadž nemohu déle za sebe stát. Račte naložit s myslivcem dle svého svědomí. Byl-li špatným služebníkem, vyžeňte jej. Nebyl-li, rozhodněte mezi spravedlností a mstou. Poroučím se vám."

"Počkejte, pane Marceli, takhle odejít vás nenechám," volala paní Volfová rozčileně. "Ještě nejsme hotovi. Je to pravda, Kamile, že jste proti zvýšení mzdy?"

"Ovšem. Je to bláhové poskytování nezasloužené odměny lidem, kteří na to nemají práva."

"A vy mluvíte o svědomí, o cti, o spravedlnosti? Víte-li, že nemám chuti věřit vašemu čestnému slovu."

"Kladete tedy výš dceru myslivcovu, pro niž se toto všechno stalo, než mne?" ptal se Kamil , nutě se do uraženého tónu.

"Je-li čestná a vámi nevinně pronásledovaná, ano." Pronesla svůj úsudek rozhodně, bez výhrady. Kamil zbledl a pohledl na Marcela s netajeným záštím.

"Toho jsem se nenadál, že mé dobré úmysly budete takto posuzovat," zahučel kysele. "Což jsem vám tak málo milým?"

To dovršilo její pobouření.

"Pane Šillere, jakým právem si dovolujete takhle mluvit?" zavolala , zardívajíc se. "Mezi námi ještě nikdy podobné řeči nebylo a já vás neoprávnila, abyste se směl mé náklonnosti dovolávat. Vaše vymýkání se vás odsuzuje. Pane Marceli, myslivec Benedikt na svém místě zůstane."

"Je to snad žert, nebo mě chcete pokořit?" ptal se Kamil zlostně.

"Je to pravda a domníváte-li se, že vás pokořuji, pak je mi líto, že jste si nevyhledal jinou domácnost, kde by se vám něco podobného nestalo."

"Berto, vy se hněváte?" ptal se , připomínaje si náhle, kam až zašel a snaže se chvatné vše napravit. "Odpusťte mi, nemyslil jsem, že vás urazím."

Paní Volfová změřila jej pohrdavým pohledem a odvrátila se od něho.

"Vaše nevěsta je s vámi?" ptala se laskavě Marcela.

"Ano, čeká na mne u rybníka."

"Dovolte, pošlu pro ni. Můžete tu chvíli pobýt, zahřát se a bude-li vám libo, dám vám povoz na stanici. Beztoho chcete odejet dráhou."

A než mohl Marcel odporovat, zazvonila na lokaje.

"Na hrázi u rybníka je slečna Benediktové. Dojdi pro ni a vyřiď jí, že ji prosím, aby mne navštívila."

"Je to vaše poslední slovo?" zeptal se Kamil, když lokaj zmizel.

"Chcete snad, abych vám řekla ještě něco horšího? Toho se ode mne nedočkáte. Nedovedu být hrubou."

"Velmi dobře," ušklíbl se Kamil. "Máte znamenitý vkus. Jsem rád, že jsem jej poznal."

Ale statkářka mu víc neodpovídala, nevšímajíc si jeho odchodu. Hrdě vztýčená sečkala obrácena k němu zády, až odešel a potom usedla naproti Marcelovi.

"Připravil jsem vám velmi nemilý výstup," pravil Marcel stísněně.

"Naopak, jsem vám velmi vděčna", řekla , usmívajíc se již a potlačujíc své rozechvění. "Byla bych později dožila se mnohem trpčích výstupů, z nichž bych si tak lehce nepomohla. Neměla jsem tušení, kam mohou klesnout lidé takového vzdělání a takového jména. Dobře, že jste přišel. Nyní se již о vaši nevěstu postarám. Vy si klidně naleznete místo a ona bude mou společnicí, dokud ji neodvoláte. Vždyť mi byla vždy svým zjevem sympatická a tušila jsem, že to není obyčejné děvče. Povězte mi, prosím vás, jak jste se seznámili."

Marcel se pousmál, na okamžik se zamlčel a potom , přesvědčiv se pohledem, že statkářka nežádá odpovědi ze zvědavosti, ale z opravdového zájmu, začal vypravovat.

"Náhoda nás svedla, milostpaní, tento nástroj lidského štěstí i neštěstí. Jednoho letního odpoledne ....."

Z venčí zalehl sem pronikavý křik, který přerušil Marcela. Statkářka vyskočila a spěchala k oknu.

"Co se to stalo?" zvolala polekaně. "Lokaj s pozdviženýma rukama křičí o pomoc. Kamil vyskakuje z kočáru a utíká ven. Lidé se sbíhají a běží za lokajem, jenž vybíhá opět ven. Snad hoří."

Třesouc se na celém těle , utíkala ke dveřím, zapomínajíc na Marcela. Ale ten ji předběhl. Jakmile volala, že lokaj s pozdviženýma rukama křičí o pomoc, hrozná předtucha jej pojala. Kde je Karla, napadlo mu? Snad se jí něco stalo. A ztrativ pro vše ostatní mysle, dlouhými skoky seběhl se schodů, vrhl se k východu a pádil k rybníku. Výkřiky hrůzy a volání o pomoc byly mu vodítkem a čím dále běžel, tím usilovněji dralo se mu do hlavy, že se tu jedná o Karlu.

Teď vyběhl na volnou prostoru a hráz rybníka se mu ukázala. Spatřil několik lidí pobíhat po hrázi a mezi nimi spatřil Kamila a - otce svého. Za hrází v polích stál druhý zahorkovický povoz.

Od vesnice pádilo sem několik lidí s dlouhými háky a provazy. Všichni křičeli jati divokou hrůzou, bledí zděšením, s vlasy vlajícími a vyděšenými pohledy. -

"Tady musí být," slyšel teď volat otce hlasem, jaký od něho nikdy neslyšel. "Skočte tam, vytáhněte ji. Tisíc zlatých dostane, kdo ji vytáhne."

Marcelovi zdřevěněly nohy. Zůstal stát, dech se mu stajil a nesmírná úzkost, jež rvala jeho duši a střebala jeho mozek, jím zatočila. Div neklesl. Neviděl cesty, v hlavě mu hučelo a celé tělo začalo se třást.

"Co je vám, vzpamatujte se," zaslechl vedle sebe.

Statkářka jej dohnala a zděsila se jeho vzezření. To jej přivedlo opět k životu. Otřásl se a odstrčiv její ruku, znovu se rozletěl přímo k hloučku lidí. Vyběhl na hráz a zrak jeho horečně se lesknoucí utkvěl na hladině. Spatřil, jak několik bidel se šplichotem padlo na vodu a jak loví cosi v té tmavé, příšerně se lesknoucí vodě.

To hledají ji, ji, Karlu, zahřměl naň vnitřní hlas a z jeho hrdla vydral se skřek. Nebyl to výkřik, zvolání, bylo to zařvání strašlivé bolesti, hrůzy a nezměrné lítosti.

"Karlo!" rozkřikl se, že všichni se po něm ohlédli a ti, jenž háky ve vodě lovili, v práci ustáli. "Kde je Karla!?"

Vrazil mezi ně , a spatřiv otce hrůzou naň blbě patřícího, chytil jej za ramena.

"Kams dal Karlu?" křičel mu do tváře, svitě očima plnýma nenávisti. "Tys ji utopil, tys ji zabil, vrahu, vrahu!"

Šiller se zapotácel a Kamil strhl Marcela nazpět.

"Nepřekážej," volal naň. "Mohou ji ještě zachránit. Rychle , lidičky."

Marcel díval se okamžik na bratra , jako by jej neznal. Strnutí mu údy prolétlo. Mohou ji zachránit. Tedy je to opravdu ona? Tam v té hrozné vodě je. Skočila tam sama, či ji tam strčili? Strčili, protože ji nenáviděli. A teď tu stojí, nikdo nechce pro ni, protože jsou rádi, že je tam. Ale ne, on ji zachrání, na vzdor celému světu.

Náhle se obrátil, učinil skok a již padl do vody. Ta se nad ním zavřela a on schlazen náhle ledovou vodou, počal sebou ve vodě zmítat.

"Pomozte," volala nyní paní Volfová zoufale. "Skočte pro něj, on tone."

Jeden ze sedláků odkopl své dřevěnky , a seskočiv k hladině, rozehnal se tělem do vody.

"Hoďte mi provaz," křikl a několika mocnými rozmachy dostihl Marcela, jenž posledními pohyby držel se nad vodou, ponořuje se již do hlubiny. Chytil jej za rameno , a přidržev se hozeného provazu, vlekl jej ke hrázi. Několikero rukou jej od něho přijalo. Šiller v tu chvíli omdléval v náručí Kamilově.

"Odneste jej hned do zámku a hledejte dál. Kdo se to utopil?"

"Myslivcova slečinka," sděloval lokaj třesoucí se a uděšený. "Skočila do rybníka, právě když jsem ke hrázi přicházel."

"Hledejte ji, rychle. Pro Boha, lidi, pomozte."

Rozplakala se usedavě a chvíli stála nerozhodnuta, co dřív podniknout. Ráda by byla pobízela lidi k horlivosti a zase bylo potřebí starat se o lékaře pro Marcela, jehož v bezvědomí odnášeli do zámku. Také se letmo dotkla pohledem Kamila, jenž otce odváděl do kočáru. Nevýslovné pohrdání tímto člověkem ji naplnilo, div že naň pěstí nezahrozila. Ne, tady s ním nebude.

Rozběhla se za Marcelem. Ruce visely mu bezvládně dolů, jak jej dva muži nesli, chvátajíce s ním. Voda potůčky tekla z jeho oděvu a tvář jeho byla zsinalá. Úzkost o něj ji naplnila. Předběhla nosiče , a potkavši správce, jenž chvátal také k rybníku, zdaleka naň volala, aby dal zapřáhnout a poslal pro lékaře. Sama na čeládku ve dvoře, sbíhající se, křičela, aby běželi k rybníku a pomáhali hledat utopenou.

Dnes nedbala, že její účes není uspořádán, že její toaleta není v pořádku, že se nesluší, aby na jejím loži byl někdo jiný. Poněvadž nebylo jinde vytopeno, poručila Marcela položit do své ložnice a sama pomáhala jej křísit. Cítila k němu pojednou takovou hlubokou upřímnou soustrast, zdál se jí být tolik blízkým, že v návalu soucitu políbila jej na mokré čelo.

"Ubohý hochu," pronesla tiše a zase jí slze vyhrkly.

Po chvíli Marcel se počal hýbat. Pozorovala to s rostoucí radostí a když oči otevřel, naklonila se k němu.

"Už je vám lépe?" ptala se jej s něžnou starostlivostí.

"Kde jsem, co se semnou stalo?" ptal se těžce, bloudě zrakem po pokoji.

"U mně jste. Byl byste přišel o život. Teď buďte hezky tich. Nechcete mě přece zlobit, viďte? Mě by to velice bolelo, kdyby jste mě neposlechl."

Podíval se na ni udiveně, tázavě, sbíraje myšlénky. Najednou zasténal a zavřel oči.

"Marceli, buďte statečný," prosila jej měkce, hladíc jej a dusíc slzy. Cítila, jak se začíná třást, jak tělem jeho lomcuje zimnice a jak se pláč blíží. Nitro její sevřelo se bolestí, ale přece radost pocítila, že jeho strnulost se mění. Usedla vedle postele blíže jeho hlavy , a vzavši ruku jeho do svých , ztichla. A Marcel sténal, jektal a svíjel se bolestí, nemaje sil být statečnějším, potlačil veškeren ten náruživý smutek, jenž přepadl duši jeho, když si uvědomil, co se s Karlou stalo.

Teprv po chvíli se poněkud ovládl a obrátil tvář k paní Volfové.

"Už ji našli? ptal se , vzlykaje."

"Nevím, milý příteli, nebyla jsem venku. Teď nutno zachránit vás. Ubohý, co jste vytrpěl! Ale nezoufejte. Svět nic jiného nepřináší , než útrapy. Nedejte se zahanbit mnou, slabou ženou. Podívejte se, byla jsem mladší vás a ztratila jsem muže. A neztratila jsem ho tak náhle, nebyla jsem ušetřena toho, že jsem neviděla jeho zápas smrtelný. Z druhého pokoje dívala jsem se, jak umírá v hrozných bolestech, jak veškerá pomoc je marna a jak budu za několik dní vdovou. Myslím nebylo strašlivé? Musila jsem se tvářit vesele, abych mu nepřidělávala muk a srdce mi při tom pukalo. Všechno zmizelo a zdá se mi, že je to pouhý sen. Nebojte se, člověk mnoho snese, víc , než se domnívá. Marceli, vy nesmíte zoufat, vždyť by tu nebylo nikoho, kdo by čest její hájil." Díval se na ni široko otevřenýma očima. Slze mu oschly, tělo jeho klidně leželo a ústa jeho byla pootevřena. Když dokončila, sáhl po její ruce.

"Děkuji vám," pravil dojat. "Vy jste mně vrátila samému sobě. Kde to ležím."

Zarděla se a zmateně se podívala k oknu.

"Nebylo nikde vytopeno a vy jste byl v nebezpečenství," hájila se zmateně. "V takovém stavu přestávají ohledy."

"Jak jste dobrá," řekl zvolna vroucím hlasem. "Ano, to je to, co dovede člověku vrátit chuť k životu, přesvědčení, že nejsou všichni lidé tak bídní jako v Zahorkovicích. Dejte, prosím, vytopit jiný pokoj. Budu vás už obtěžovat až do chvíle, kdy Karlu pochováme. Vím, že je ztracena." Hlas mu selhal a prsty jeho křečovitě sevřely ruku statkářčinu, již dosud, ani si toho nejsa vědom, držel. Setrvala chvíli tak mlčky, popřávajíc mu času, aby se opanoval. Potom vstávala.

"Nechám vás chvíli o samotě, abych mohla to ostatní zařídit. Buďte klidný."

Usmávši se naň , vyšla ven a on se za ní díval jako za světlým paprskem, jenž v nejtrudnější chvíli navrátil jej samému sobě a podnítil znovu jiskru živící touhu po životě.

Karla mrtva! projelo mu hlavou. V témže rybníce, kolem něhož šli se srdci tlukoucími radostnou nadějí ve šťastnou budoucnost, našla hrob svůj. A ten, kdo toho byl příčinou, byl jeho otec.

Zatřásl se hrůzou. Je to možno? Vždyť otce považoval vždy za lepšího bratra a sestry, důvěřoval v jeho dobré srdce, miloval jej a těšil se, že u něho dojde náhrady za nedostatek jiné lásky. Omlouval jej ještě ráno, když šel za Karlou, že otec by nebyl tak neústupným, že by se dal přemluvit, obměkčit, kdyby nebylo těch tvrdých duší kolem něho.

A teď? I v otci se sklamal. To bylo nejtrpčí poznání. Co to s Karlou hovořil, že se ona odhodlala k tak hroznému činu? Vyhrožoval jí asi, tupil ji, snižoval, a tu ona v bolesti a strádání svém zapomněla na vše kolem sebe a učinila konec svému životu.

Cítil, jak se mu znovu draly slze do očí , a zaťav zuby, potlačil pláč. Dost nářku! Karlu bude nosit v srdci svém až do hrobu a Zahorkovice staly se pro něho místem prokletí. Nikdy jeho noha nevkročí v ta místa, nikdy nepodívá se na ten kout, druhdy jemu drahý, aby ve svém srdci neopakoval si slavný slib, že zůstane chladným, ať je tam potká cokoliv. Ani krejcaru nechce víc z toho jmění, jež není požehnáno, jež neslouží ničemu ušlechtilému, ale je základem hanebností, které je činí horšími než ten chudý lid, jenž tam pomáhá svými mozoly poskytovat prostředků k životu rozmařilému.

Po chvíli vešla paní Volfová. Změnila svůj úbor a na tvářích měla stopy slz.

"Už ji našli, viďte," řekl , zachvěv se.

Přikývla, a přistoupivši k oknu , setřela si slze, které vzdor jejímu přemáhání jí vyhrkly. Zahmouřil oči , trval dlouho v němé bolesti.

"Dovolte, vstanu," řekl po chvíli. "Rád bych ji viděl."

"Ne, teď ne. Počkejte, až sám budete v bezpečnosti. Za chvíli zde bude lékař , a dovolí-li Vám ten vstáti, pak vás k ní dovedu. Marceli, dovíte se něčeho, co vás překvapí, co váš bol zmírní a co vás aspoň poněkud smíří s nebohou Karlou po smrti. Buďte nyní pokojným. Co se stalo, nebudeme nářkem obnovovat, ale zachráníme, co se zachránit dá. Matka Karlina je zde. Až lékař vás prohlédne, přivedu ji k vám."

"Nebohá matka," zaúpěl. "A co můj otec s bratrem?" ptal se za okamžik, "jsou zde?"

"Ne, odejeli. Váš pan otec byl hrozně dojat. Nezatracujte jej ještě. Snad i proň najdete slov omluvy."

"Pochybuji," řekl ostře a svraštil čelo. Zlost jím zalomcovala, zlost smíšená s nenávistí a hněvem, nedopouštějícím žádného jiného citu. Přijal z ruky paní Berty koflík horkého čaje, jejž lokaj přinesl , a oživen prosil znovu, aby směl povstati. Nedopustila však toho a lichocením i domluvou donutila jej, že vyčkal příchodu lékařova.

Přijel za nedlouho. Zastavil se hned v přízemí zámku, kde v pokoji odpočívala Karla. Převlékli ji do suchých šatů a ruce její složily přes prsa. Ležela tu bledá, tichá a krásná, jako_by spala. Zavlhlé vlasy její se svítily a bledost čela ostře se odrážela od černých vln jejích kadeří.

Lékař potvrdil, že smrt její nastala ve vodě, že nebylo a není naděje v její vzkříšení a prosil, aby paní Volfová povolala do zámku očité svědky jejího skoku do rybníka, poněvadž by jinak musel učinit oznámení soudu, aby se úředně vyšetřilo, skončila-li samovraždou nebo vinou někoho jiného. Potom odebral se k Marcelovi. Dověděl se cestou od kočího, že to byl ženich Karlin a že skočil do rybníka, aby utopenou vytáhl, sám by však byl při tom život ztratil.

Se soucitem a laskavostí muže, jenž rozumí nejen nemocem těla, ale také strastem duševním, jej prohlédl, vyptal se na vše a potom prohlásil, že tu není žádných obav. Jen na chladný vzduch nesmí vycházet, aby se jej horečka nezmocnila. Až teprve na zítří, nebude-li cítit žádných bolestí, může povstati. Byl přítomen sám tomu, když Marcel z ložnice paní Berty se odebral do jiného pokoje, zatím proň připraveného , a popovídav si s ním o různých věcech, jimiž jeho mysl rozptýlil, odcházel dolů. Na otázku paní Berty, smí-li paní Benediktová s ním hovořit, prohlásil, že je to sice nebezpečno, poněvadž se asi při tom rozčílí, ale že by, kdyby paní Volfová byla přítomna a bděla nad ním, mohlo se tak stát.

"Nebude vám to nepříjemno?" ptala se jej laskavě.

"Proč by mi to překáželo? Víte tolik, nuže vězte vše. Ať aspoň zvíte, kdo dal počátek k tomuto neštěstí, jež našemu jménu přinese mnohem více hanby, než kdybych si byl směl vzít chudé děvče za ženu. Dojděte pro páni Benediktovou. Rád bych se dověděl něco o Karle a matka její snad nejlépe dovede o ní povídat."

Statkářka vyšla s lékařem, aby přivedla ženu myslivcovu, zdržela se však venku déle, než se domnívala. Lékař si přál, aby byla přítomna výslechu svědkův, a teprv potom vážně vstoupila k Marcelovi, vedouc matku Karlinu.

Když tato spatřila Marcela, zaúpěla, bolestné štkání vydralo se jí z prsou , a zastavivší se , oddávala se novému návalu hoře svého.

"Utište se," domlouvala jí paní Berta měkce, bojíc se o Marcela. "Posaďte se tu a povězte vše panu Šillerovi. Jemu můžete říci vše. Bude vašimi slovy upokojen , a poznav to, co je mu dosud tajno, ponese svůj zármutek klidněji. Tak, zde budete mít nejlepší místo. A vy, pane Šillere, buďte mužem; pomyslete si na chvíli, že jsem vaší matkou a že mě musíte poslechnout."

"Věděla jste, kam Karla odcházela?" ptal se Marcel po chvíli, obraceje se k myslivcové.

"Nevěděla," zavrtěla hlavou. "Včera, když jí jakési děvče přineslo lístek, šla jsem za ní do jejího pokojíka a tu jsem pozorovala, že se chystá k odchodu. Ptala jsem se jí, co počíná, ona mne však prosila, abych od ní nežádala odpovědi, dokud nebude mít jistoty. Nenutila jsem ji, aby byla upřímnější, protože jsem si byla vědoma, že její upřímnosti nezasloužím. Ach, co ona, ubohá, ve svém životě zkusila , a to mou vinou a vinou ještě jedné osoby!"

Hlas jí selhal a přitiskla dlaně k očím.

"Vašeho muže?" ptal se Marcel pohnut.

"Ne. Ovšem, byl k ní tvrdým, nepovažoval ji za své dítě, nechoval se k ní jako otec a nerad ji doma viděl. Ale nedivím se mu, nevyčítám mu toho, poněvadž Karla byla jako stín mezi mnou a jím."

"Co pak nebyla jeho dítětem?" zvolal Marcel vzrušen.

"Ne, nebyla," tiše vynutila. Nastalo okamžik ticho.

"A čí byla dcerou?" ptal se potom Marcel temně.

"Nebudete mnou potom pohrdat?" ptala se úzkostlivě.

"Proč bych vámi pohrdal. Chci vědět vše, ať je to sebe krutější."

"Váš otec byl také jejím otcem," pronesla bázlivě.

Marcel se na loži vymrštil , a posadiv se, vytřeštil oči na Benediktovou.

"Šílíte!" křikl divoce. "To nemůže být. Karla nebyla mou sestrou. To jste si vymyslili, abyste zmírnili vinu mého otce. Proč mě tak klamete?"

"Musíte být klidným," domlouvala paní Berta, dotýkajíc se jeho ramene , a nutíc jej, aby opět ulehl. "Paní Benediktová, povídejte vše od začátku, aby pan Šiller uvěřil. A vy buďte pokojným, sice sama paní Benediktovou odvedu."

"Mluvte," řekl Marcel úsečně , a položiv se, zahleděl se ke stropu.

Benediktová zlomeným hlasem vypravovala, jak se naučila otce Marcelova znát, jak si jej zamilovala, důvěřujíc v mladistvé nerozvážnosti jeho slibům, co zatím veškerá slova jeho byla pouhým rozmarem. Když děd Marcelův skonal a synu svému jmění odkázal, rázem změnil se jeho náhled a snažil se závazků ke své chudé lásce se zbaviti. Darmo jej prosila, slibovala, že mu bude hodnou a vděčnou ženou. Dal otci Benediktové pět tisíc, kterými domníval se bohatě zaplatit její pokoření, poněvadž poměr mezi ní a jím neměl zůstat bez následků. Nechtěla peněz těch vzít, ale otec její přijal je bez jejího vědomí a staral se, aby ji rychle vdal.

Věno její přilákalo Benedikta. Lipka byla tehdy v rukou prodluženého šlechtice, jenž své služebníky mizerně platil. Mladý myslivec, zvyklý na veselejší život a věze po krk v dluzích, nepřemýšlel, přinesou-li mu peníze domácí štěstí. Pepička byla vedle toho sličná , a tudíž přijal i dítě, které se ji mělo narodit, za své.

Tak se ocitla proti své vůli na blízku toho, jemuž nemohla odpustit, že zmařil její život a nyní žije po boku paní, jež nedovedla jej tak milovat, jako_by jej byla milovala prostá jeho první láska. Varovala se však úzkostlivě, aby ničím se mu neprozradila, hanbíc se za svůj poklesek, jejž brzy po svatbě začal také muž ji vyčítat. Když zaplatil dluhy, ze zbytku zařídil myslivnu a začal vesele žít. Peníze valem ubývaly, veškeré prosby ženiny jej pouze dráždily , a nechtěla-li domácnost svou docela zničit, uzavírala se ve své samotě.

Děvče, Karla, jež se jí narodila, nepřinesla jí oné slastné radosti, jako bývá příchod dítek jiným matkám rozjasněním jejich domova. Spatřovala v něm příčinu svého zaprodání muži, který ji nemiloval , a stálou připomínku trpkého sklamání. Přála si zpočátku, aby jí zemřela, poněvadž předem tušila, že bude její i matčin život zmařen až do smrti. Ale Karla vyrůstala vzdor ústrkům, stávajíc se obrazem své matky. Mimo ní nepřicházelo jiných dětí. Benedikt , utrativ všechny peníze , byl nucen se uskrovniti a své nedostatky svaloval na ženu i na dítě, které nenáviděl. Teprve, když mu jednou pohrozila, že učiní konec svému i dítěte životu, umírnil se, ale lásky více ke Karle ani k ženě nenabyl. V myslivně byl život podivný. Všichni chodili kolem sebe, jako_by jeden druhého neznal. Vyhýbali se na vzájem, neměli pro sebe slůvka něžnějšího a jeden druhému dával zřejmě na jevo, že je mu za obtíž.

Nejvíc trpěla Karla. Matka, posměchem mužovým zastrašena, neláskala se s dcerou a otec nestaral se, co o něm Karla soudí. Ženich, který by si ji chudou vzal, nepřicházel , a tak se zdálo, že povlekou všichni trpký život svůj až do smrti.

A tu poznal Karlu Marcel. Ona oživla, začala důvěřovat v lepší budoucnost; nemajíc však důvěry v matku, tajila úzkostlivé před ní i otcem, co se v jejím nitru děje. Lekala se, že by snad jí i štěstí její záviděli a kazili.

Když Karla k odchodu se chystala, poznala matka, že Karla se někomu zaslíbila. Třásla se o ní a strach ji pojímal, aby snad neklesla, jako ona druhdy klesla. Přesvědčivši se, že v tomto ohledu může být bez bázně, pocítila radost, že bude dcera vysvobozena a že snad s ní i ona dočká se smíření s mužem.

Ráno však jí přineslo hrozné vysvětlení. Když jí služka sdělovala vzkaz Karlin, polekána šla do jejího pokojíka a tu nalezla složené její věci. Na zemi povaloval se lístek, jejž mimovolně zvedla. Když jej přečetla, potvrdila se její domněnka, že srdce Karlino je zadáno. Ale hned za radostí, jež ji pojala, úzkost se dostavila. Vzpomněla si, že lístek přinesl včera kdosi ze Zahorkovic. Ona z doslechu i z vidění znala děti Šillerovy a věděla, že se jeden syn jmenuje Marcel.

Jako bleskem omráčená tušila , že Karla s Marcelem se zaslíbili a že jejich štěstí je vlastně nejhroznějším neštěstím. Vždyť dle otce byli bratrem a sestrou. Sotva se vzpamatovala, vyběhla před myslivnu, aby utíkala za Karlou a odhalila jí původ její, jejž před ní až dosud tak úzkostlivě tajila.

Ale tu právě stanul před myslivnou povoz a z něho vystupoval Šiller. Neznal ji, ona však jej poznala.

"Jeďte za nimi," volala naň úpěnlivě, "oni nic netuší a nesmí k tomu dojít, abychom se dožili ještě strašlivějších věcí. Vy je dohoníte. Odjíždějí pryč, sešli se u dubu a půjdou bezpochyby přes Lipku ke dráze."

Šiller díval se na ni jako u vidění.

"Proč jste jim toho, paní, nezakázala?" ptal se zlostně. "Proč teď najednou hrajete komedii, jako byste byla o ničem nevěděla? Bezpochyby mě chcete zmást a můj zdárný syn je tu u vás ukryt. Řekněte mi, co chcete za odstoupenou. Můj syn pro vaši dceru nevyrostl. Dám jí věno, a je-li snad pozdě, postarám se o dítě."

To Benediktovou ohromilo. Ale jen na okamžik. Náhle staré roztrpčeni, sklamaní, pohanění v ní vzkypělo.

"Myslíte, že jsem docela bez studu?" křikla naň, nedbajíc, že ji poslouchá kočí a že muž vychází před myslivnu. "Chcete zaplatit svými špinavými penězi, jako tehdy, než se má dcera narodila?"

Ta slova trhla Šillerem. Ucouvl a udiven podíval se na Benediktovou. Teď staré vzpomínky se vybavily v jeho hlavě; viděl před sebou mladé děvče, za kterýmž ze vzdoru k otci chodil, a jež potom opustil.

"Vy jste to?" koktal zděšeně. "Vy jste byla na blízku? A Karla je vaše. dcera?"

"Ano, moje dcera," řekla významně. "A proto neváhejte. Vy je dohoníte, musíte dohonit, kdyby koně měli padnout. Já poběhnu také. Nestůjte, jeďte."

Strkala jej ke kočáru, a on , jat nesmírnou úzkostí , křikl na kočího, aby co nejrychleji jel k Lipce. Sama , nedbajíc volání mužova, rozběhla se lesem k dubu. Když tam přišla, spatřila uhánět povoz Šillerův poli po vozové cestě, směřující k rybníku u Lipky. Zmizel jí záhy z očí, ona však, poháněna zděšením, utíkala také k Lipce. Vždyť nemohou být daleko, najde je a odvede dceru domů. Bude jistě zdrcena a v té chvíli jen matka jí podá vysvětlení a omluvu.

Když dobíhala k hrázi, viděla, že tu Šillerův povoz stojí, že právě doň Kamil otce odvádí a na hrázi že je houfec povykujících lidí. Kohosi nesli k zámku a ti ostatní háky lovili v rybníce.

"Kde je má dcera?" křikla na Šillera zsinalého a téměř bezduchého.

"Ztracena, mrtva," zasténal , klesaje na polštáře kočáru. "Pryč, domů, rychle."

Kamil křikl na kočího a koně se v trysku rozeběhli. Utíkala k lidem, nalézajíc se v jakési otupělosti. Až když na ni volali, aby se jím do cesty nepletla, že loví její dceru, omdlela. Správec, jenž sem po chvíli přiběhl, ji vzkřísil a odváděl do zámku, kde ji paní Berta přijala a chlácholila. Z jejích výkřiků seznala, čím Karla byla a tím vroucnější soustrast pojala k ní i k Marcelovi. Teď také dovídala se bližších podrobností o posledních chvílích Karliných. Jednak lidé pasoucí u rybníka dobytek to pověděli, jednak lokaj ve spěchu zahorkovického kočího se ptal po okolnostech.

Šiller , přijížděje cvalem ke hrázi, spatřil tu Karlu. Znal ji, ale pouze z daleka z vypravování lidí. Seskočil , a vida, že je samotna, blížil se k ní, tuše asi, že Kamil je v zámku.

"Je tu, slečno, Marcel?" ptal se jí zvučně.

"Ano," odpovídala bez bázně.

"Vraťte se domů. Vaše paní matka vám poví, co se stalo."

"Já domů víc nepůjdu, pane Šillere," křikla vášnivě. "Nechte nás být. Proč nás pronásledujete?"

A tu Šiller , nakloniv se k ní, řekl jí cosi, čemu nikdo nerozuměl. Ale hned Karla odskočila, ruce ke hlavě přitiskla a křikla srdcervoucím hlasem. Šiller se k ní blížil, chlácholil ji, ona jej však odstrčila a rozběhla se po hrázi. Nepronásledoval ji, netuše, co zamýšlí. Když přiběhla do prostřed hráze, náhle se zatočila, ruce rozepjala a jak pták vymrštila se daleko nad vodu. Ta vystříkla, zašuměla a přikryla ji. Šiller i lokaj, právě ze druhé strany přicházející, rozkřikli se. Tento utíkal zpět pro pomoc, Šiller , v malomocném zmatku po hrázi pobíhaje , ze všech sil svolával lidi. Spatřil, jak se šat Karlin na okamžik nad vodou ukázal, ale potom zmizel.

Karla učinila konec novým bojům sama. Svou smrtí zbavila Šillera a matku potupy, Marcela sklamání, sebe ale rozervanosti, jež by ji byla víc neopustila. Viny svých rodičů po celý život nesouc, neměla síly víc nést poslední nejkrutější rány. Zda zoufání či hanba byly tou vůdčí myšlénkou, jež ji do vody zahnala, těžko říci. Mrtví svá tajemství neprozradí.

Když večer všichni v zámku usnuli, vyšel Marcel tiše ze svého pokoje. Upokojil se již, vyplakal a nabyl síly, jež ho opustily, když matka Karlina mu své nitro odhalila.

Teď šel navštívit Karlu. Nechtěli jej k ní pustit, bojíce se o jeho zdraví. A co mu bylo po zdraví? Co jej mělo těšit teď, když nahlédl tak hluboko do svého rodinného života? Vždyť i ten cit šlechetné oddanosti k otci zmizel a nezůstalo tam než pusté prázdno. O , kéž by byl věděl, že Karla je jeho sestrou. Jak by byl se o ní staral, jak by se byl snažil, aby její život světlejším učinil a nahradil jí, co vinou pravého otce svého postrádala.

Opatrně sestupuje po schodech, dostal se až do přízemí. Věděl, že tu v některé místnosti leží ta, kterou miloval se vším nadšením své bezelstné duše. Ohlédl se a spatřil kmitat se na stěně chodby proužek světla, přicházejícího ze dveří protiležících. Tam bude, napadlo mu. Hoří u ní světlo. Třesa se mrazivým pocitem hrůzy, přistoupil ke dveřím a opatrně je pootevřel.

Ve dveřích zůstal stát. Ozářena plameny dvou voskovic ležela Karla uprostřed pokoje, přikryta bílým prostěradlem, sahajícím ke krku. Stajil dech, a nahnuv hlavu ku předu , vypoulil oči na tvář mrtvoly. Jak byla bílá, závodíc bledostí s barvou prostěradla! Jak přísné patří naň její krásná tvář a víčka maličko pootevřená jako_by kryla její veliké oči, jimiž naň pokukuje. Hlava se mu zatočila. Potom se však vzmužil. Pokročil dál a stanul u hlavy její. A najednou padal na kolona, dotýkaje se čelem její tváře. Pláč upřímný, srdce jeho rvoucí vydral se mu ze rtů.

"Marceli, pojďte do svého pokoje," ozval se za ním tichý měkký hlas paní Volfové, jež , slyšíc jeho kroky po chodbě a nespíc ještě, chvátala s bázní za ním. "Přejte pokoje mrtvým. Či chcete, aby neměla nikoho, kdo by na její hrob zde chodil?"

Vstal poslušně a nahnul se nad mrtvou.

"Má sladká, čistá sestro," zajektal v hoři, jež jím prochvívalo , a políbil ji na zsinalé rty.

Paní Berta dotkla se jeho ruky a táhla jej jemně od mrtvé. Ohlédl se po ní zrakem slzami zalitým a spatřil, že se jí také třpytí slze v očích.

"Dva psance jste do domu vzala, čím se vám odměním," zaúpěl, potáceje se po jejím boku.

"Kdo ví, neprokážete-li mi jednou větší službu. A teď už si odpočiňte. Či chcete, abych celou noc bděla?"

"Ne, už učiním, čeho si přejete," řekl vřele , a skloniv se , políbil její ruku. "Dvě dobré duše jsem poznal. Jedna odpočívá tam dole, druhou jste vy. Dobrou noc."

5.

"Přijmete tedy můj návrh? Nenutím vás, žádné jiné důvody mne k tomu nevybízí, než můj i váš prospěch. Vy najdete samostatné postavení, pole volné působnosti a já budu se cítit bezpečna , spoléhajíc na vaše odborné vědomosti a svědomitost. Budete žít zcela neodvisle, ani stýkat se se mnou nemusíte , a tak dojde otázka vaší budoucnosti rozřešení."

Podívala se pátravě na Marcela, jenž , sedě opodál s hlavou svěšenou , poslouchal už chvíli odůvodňování jejího návrhu, aby přijal správu jejího velkostatku, jelikož její dosavadní správec stal se vlastníkem menšího hospodářství někde v řepném kraji, kamž se chtěl odstěhovat.

"Jsem vám vděčen za vaši laskavost, ale nemohu přijmout vaše návrhy, aniž bych nebyl zbaven nejistoty v několikerém ohledu," řekl po chvíli.

"Mluvte tedy," vybízela jej živě. "Až dosud jsme pouhými přáteli a nemusíte se tedy ostýchat, jako kdybych byla již vaší velitelkou."

Usmála se a šelmovský výraz zahrál kolem jejích rtů.

"Předem bych musil být ujištěn, že smím určovat mzdu dělníků dle svého dobrozdání, bez ohledů na vás, ovšem s tou výhradou, že tím nebudou trpět příjmy velkostatku."

"V tom vám dávám plnou moc už předem. Vždyť přece víte, že jsem počátek k tomu učinila sama už dříve proti bránění správce a že mi váš návrh přichází velice vděk."

"Vaši odpověď jsem tušil. Nevím však, co budete říkat druhé podmínce. Mám-li zde spokojeně žít, musím mít pevné vědomí, že mě nebudou vyrušovat tváře, jež si nikdy víc nepřeji spatřiti. Zůstanu-li zde, pak sem nesmí dojíždět nikdo ze Zahorkovic."

Tvář paní Berty se lehounce svraštila.

"Vy jste nemilosrdný," řekla skoro mrzutě. "Nemusím vám ani říkati, že necítím žádné touhy stýkat se s vaší rodinou po takových událostech, kde i oni dojista si klidu přejí, ale tak se zaříkávat na vše časy, to je přece kruté. Však i vy sám seznáte, že čas zhojí vaši bolest a sblíží vás s těmi, proti nimž nyní planete. Ustupte od toho požadavku."

"Je mi líto, že nemohu," řekl pevně a zvedl hlavu. "Mámť také já k tomu své důvody , a proto jsem předem vás upozornil, že tuto podmínku těžko přijmete. Jaká pomoc. Vy správce dostanete a já dostanu jiné místo."

"Nezdá se vám, že mluvíte trochu nešetrně?" tázala se s jemnou výčitkou. "Nabízela jsem vám místo z ohledů čistých a neměl byste mne tak tvrdě odbývat."

"Odpusťte, přenáhlil jsem se," zvolal zahanben. "Ani sám za to nemohu, co mluvím. Jsem však tak naplněn hořkostí, že slov svých nevážím. Je to nešetrné žádat ode mne, jemuž poskytujete výhodné postavení, takové závazky. Uznávám svou pošetilost a doufám, že mi prominete. Lépe bude, když mne necháte odejít. Ve světě zapomenu a sám někde zapadnu."

"Zas už ty smutné struny. Rozumějte mi přece, tvrdohlavý člověče. Já vás již dobře znám a rozumím vám. Abyste neřekl, že jsem tak vzdorovitá, jako vy, nabídnu vám sprostředkovací návrh. Já sem nikoho ze zmíněných osob zvát nebudu, ale přijedou-li samy, neodeženu je také. Dostačí vám to?"

Podíval se na ni pátravě a pak se smutně pousmál.

"Jste příliš dobrá," pravil vroucně. "Přijímám."

"Sláva Bohu, konečně máte rozum. A nyní vše ostatní hned ujednáme. Se služným, jako měl předešlý správec, jste spokojen?"

"Úplně."

"Byt budete mít po něm a stravu vám buď budeme posýlat, nebo někdy přijdete ke mně ke stolu. Vždyť víte, že je mi tu smutno a nemám s kým pohovořit. Koně máte pro svou potřebu k disposici , а budete-li si přát odjet, dostačí, když mi to prostě oznámíte. Máte ještě nějaký návrh?"

"Prozatím ne. Napřed musím prohlédnout hospodářství a přesvědčit se, je-li někde velkých oprav potřebí. Až vše seznám, vypracuji svůj návrh a předložím jej k schválení. Nyní, když už začíná mrznout, ovšem, že mnoho se měnit nedá, ale připravím vše, aby jarní práce mohla nerušeně se odbýt. Půjdu nyní ke starému správci, abych jeho způsob hospodaření seznal a přesvědčil se, nemohl-li by mne v lecčems poučit. Děkuji vám ještě jednou, milostivá paní, a prosím, abyste mi věnovala svou důvěru. Vynasnažím se, abych se vám odměnil aspoň poněkud za veškeré ty důkazy lásky vaší."

Uklonil se , povstav , a odcházel. Paní Berta dívala se za ním s úsměvem a zamyslila se. Učinila dobře, že mu místo správce nabídla? Nehraje odvážnou hru? Její nepřátelé v širokém okolí ji roznesou, začnou pronášet štiplavé poznámky, podkládat jejímu jednání jiné důvody, než z jakých ona vše konala. Zvlášť rodina Šillerova těžce ponese, že syna, jenž jim veřejné pokoření způsobil, na blízko usadila a podřízené postavení mu propůjčila. Proč to vše konala? Opravdu jen proto, že Marcel je výborným hospodářem? Nebo ještě něco jiného ji k tomu popouzelo?

Přiznávala se, že vedle skutečného svého prospěchu, který jí získáním horlivého a svědomitého Marcela vyplyne, také malá pomstychtivost ji nutkala. Pokládala Kamila za upřímného muže a zatím se přesvědčila, že to byl duchaprázdný sobec, jenž toužil víc po jejím majetku než ruce. A i to ji hněvalo, že na pohřeb Karlin nikdo ze Zahorkovic nepřijel. Když už trhlina v jejich rodině se utvořila, měli mužným doznáním ukázat se šlechetnými aspoň k nebožce, které bylo velice ublíženo. Ona, Berta, poznala Karlin i Marcelův život a byla jata k oběma hlubokou soustrastí. Nenalezly-li takové dvě dobré duše v Zahorkovicích pochopení, jak tam možno nalézt pochopení pro ni samu? Teď, kdy tam ten protiva Menhart vládne, jehož i ona se naučila znát, a jehož s košem ze svého domova odehnala, je potřebí dát jim ponaučení, že se každý nebude řídit jejich rozkazy a přáními.

Budou zuřit, spílat, vytýkat jí různé poklesky, jí však právě to poskytne zábavu. Uvidí, co za několik týdnů, až se roznese, že je Marcel u ní správcem, budou hovořit a počínat. Tento malý úskok bavil ji v jejím vdovství, jež se blížilo k svému konci , a při veselé její povaze poskytoval hojně látky k přemýšlení. Byla žádostivá, neomrzí-li Marcela brzy jeho podřízené postavení a nezatouží-li po bezstarostném životě doma. Aby se opravdu s lehkým srdcem zřekl nároků na podíl ze jmění otcovského, tomu vzdor pěknému mínění o něm, přece jen nebyla s to uvěřit.

Pozorovala jej tedy nenápadně a musila mu v duchu vzdát chválu. Tolik činným, neúnavným a pracovitým nebyl dosud žádný její úředník. Ráno od svitání až do večera stále se mihal, brzy na dvore doma nebo na ostatních třech dvorech, venku položených. Někdy zavzněl rozhodný, zvučný jeho hlas, až to k zámku doléhalo a lidé ku podivu báli se jej víc než předešlého, který klel a hrozil po celý den.

Dva z čeledínů přišli po několika dnech stěžovat si k ní, že je pan správec nevinně vyhnal , a žádali, aby je ponechala ve službě. Ona však, ani se netázajíc , proč jsou propuštěni, rozhodně je odehnala.

"Kdybyste nezasloužili, nic by vám neudělal. Jděte. Pan správec má právo dělat, co chce."

Byla však přece žádostivá zvědět, proč je vypověděl. Vyšla si vzdor sychravému počasí na procházku a setkala se ve dvoře, jímž šla, s Marcelem. Pozdravil ji a veseleji dřív než jindy se usmál.

"Nenamáhejte se příliš, abyste neonemocněl," varovala jej přátelsky. "Máte-li mnoho práce, přijednejte nějakého adjunkta."

"Není potřebí, milostpaní. Jen co ty zdejší zloděje vyženu, budu se moci na lid spolehnout. Dva takové jsem dnes poslal hledat jinam živobytí. Slyšel jsem, že byli v zámku a jak pochodili. Děkuji vám za důvěru. Vaše počínání prospělo mi víc než desateré napomínání. Kdybyste se bývala jimi zabývala, poznali by, že nemáte ke mně důvěry a podrývali by mi půdu pod nohama. Takhle však hospodařit je radost."

"To ráda od vás slyším. Bylo panství zanedbané?"

"Nerad bych, abych byl podoben mnohým, kteří obyčejně své předchůdce haní. Správec byl dovedný hospodář, ale v posledních letech přemýšlel asi již na své vlastní hospodářství a nedohlédl všudy. Ale není to zlé. Za jeden rok se vše napraví."

"Jen když mě takhle těšíte. V neděli přijdete ke mně k obědu, viďte?"

"Chtěl jsem prosit za odpuštění v této věci," řekl uctivě jako pravý úředník. "Rád bych v neděli kamsi jel."

"Smím vědět kam? Bojím se, abyste neměl úmyslu mě opustit."

"Podobnými myšlenkami se nezanáším a proč účel cesty své tajit, nemám. Chci do města vybrat pro sestru Karlu pomník."

Hlas se mu maličko zatřásl a rty pevněji sevřely.

"To arci vás nemohu zdržovat," pravila vážně. "Ale což, nebyl byste spokojen, kdybych sochaře dala zavolat sem? Měla bych také proň nějakou práci a odbylo by se to při jednom."

"Nebudu žádný nákladný pomník prozatím kupovat, jen nač mi peníze vystačí."

"A půjčky nepřijmete?"

"Ne. Děkuji vám, ale v tom ohledu mám už své ustálené plány."

"Nu, vždyť on sochař také lacinější pomník dodá. A výlohy s jeho příjezdem budu hradit já, poněvadž vlastně ke mně pojede. Napište mu, aby jen přijel sem."

"Děkuji, milostpaní, učiním, jak poroučíte. Račte odpustit, musím za lidmi."

Pozdravil ji a spěšně odcházel. Podívala se se strany za ním a zvážněla. Ne, to není nerozhodný mladík, to je celý muž, vědomý své síly a své vůle. Škoda, že Karla byla jeho nevlastní sestrou. Ti dva by bývali jistě opravdově šťastni. Neboť kolik je těch šťastných manželství, kde panuje nejen shoda, ale upřímná, vroucí láska? Kolik je těch šťastných mužů a blažených žen, které mimo nepatrné, malé různice, mohou říci, že žehnají té chvíli, kdy se poznali?

Byla ona sama ve svém manželství šťastna? ptala se sama sebe, kráčejíc v zamyšlení dál. Nazývá-li se štěstím blahobyt, pozornost muže, snaha jeho co nejméně jí překážet a pokud lze rozmarům jejím hovět, pak byla šťastna. Ale jí se zdá, že to štěstí pravé a žádoucí musí spočívat na hlubším základě, že k tomu potřeba zanícení duševního, zanícení trvalého, vřelého, sladkého, a vším ostatním pohrdajícího. Jí se zdá, že jen tehdy, když ve svém muži vidí zdroj svého blaha, svou pýchu, radost a ukojení a když muž na ženu patří jako na drahocenný květ, jejž chrání svým životem, ošetřuje svou něžností a přivinuje k sobě s vášnivou náruživostí, že jen tehdy lze mluvit o štěstí.

A takového štěstí nezažila. Střízlivě, bezstarostně žila a její nitro spalo, její duše nebyla ani jednou zapálena vroucím zážehem citů a srdce její nezašumělo vzbouřenou krví. Užije snad někdy ještě svého štěstí?

Těžko. Teď je už vdovou a to slovo je polovičním neštěstím. Každý už na ni hledí jako na ženu, jež své lepší city věnovala nebožtíku a druhému muži nabízí zbytky nechutné a bezvýznamné. Každý chce jen ulovit její jmění a co tomu říká srdce, po tom se neshání. Zase nastane ten suchopárný život, který je podoben pozvolnému uvadání.

Hněv jí zalomcoval a chvatně se obracela k domovu. Nebude se raději ani vdávat. Nestojí takový život ani za to a dožít se takového sklamání, jako se dožila při Kamilovi, to jí veselé mysli nepřidá. Mrzela se, že ven vycházela a doma nevrle přecházela pokojem, s nechutí odstrkujíc knihu i vyšívání, jímž si dlouhou chvíli krátívala.

Přes prostranství před zámkem viděla do poplužního dvora a spatřila Marcela. Pozorovala jeho mužný zjev, jeho hrdou tvář a se zvědavostí sledovala jeho počínání. Je opravdu pracovitým. Teď sám pomáhá lidem vůz do kolny zatlačit. Kdyby jej tak v Zahorkovicích viděli! Slečnu Hedviku by mdloby pojaly a ti ostatní by se domnívali, že jejich čest je na vždy zakopána. Ale jí se takhle líbí, samostatný, na sebe se spoléhající, vzdorující obvyklým cestám, po nichž obyčejně synové bohatých rodičů se béřou. Na něm je vidět, že neutone v povrchnosti, že čemu se oddá, dovede se zápalem hájit, obětovat se tomu, bojovat proto. Jak Karlu miloval! A jak dovedla jeho láska k ní smířit se s vědomím, že by ji byl neméně miloval i potom, kdy by byl na ni musel patřit jako na sestru. Jeho láska nebyla pouhá vášeň , byl to cit vznešený, čistý. U jiných mužů vášeň a touha po požitcích bývá vydávána za lásku. Co divu, že když se vášeň nasytí, láska uhasíná.

S povzdechem, prozrazujícím, že uvnitř trpí a vzdor svým umíněním zmítána jo touhou po vřelé náruči muže, odvrátila se od okna a usedla u vesele plápolajícího a hučícího krbu. Na podzim si ustanovila, že až v polou lednu smutek její přestane, odjede do Prahy povyrazit se a oddechnout si po útrapách samoty. Teď zase ozvalo se v ní hnutí radostné, že snad jí budoucnost přece jen přinese něco blaženého, že netřeba zoufat a poddávat se steskům. Ale za chvíli jakási nuda ji zachvátila a s tvrdou vzdorovitostí přesvědčovala se, že by to bylo dětinské a směšné shánět se tak brzy po nových známostech.

A tak v stálých bojích a nerozhodnostech trávila den ode dne. Někdy stále snažila se postřehnout Marcela, co dělá, jindy zase odvracela se od něho a vyhýbala se setkání s ním , zlobíc se na něho, aniž by si byla vědoma proč.

Marcel zůstával stále stejným. Pozoroval sice, že je paní Berta jaksi podrážděná, rozmrzelá, přičítal to však samotě a v neděli u oběda se jí otázal, kdy odjede k zimnímu pobytu do města.

"Rád byste se mne zbavil?" ptala se kousavě.

"Já?" podivil se. "Nikterak, milostpaní. Je lépe pro statek, když majitelé tráví stále na něm. Ale potřebujete zábavy, oddechu, osvěžení. Ostatně račte odpustit, že jsem se tázal."

"Prosím vás, nezlobte mne aspoň vy stálým se odcizováním," vyhrkla prudce. "Kdybyste aspoň vy někdy přišel, něco mi pověděl, přečetl, popovídal si, nebyla bych tak na sebe odkázána. Ale takhle jsem jako v žaláři. Ven nemám vyjet kam, okolní panstvo se mi zprotivilo a tráví většinou pryč, hospodářství mne nezajímá a se služebnými mluvit a se bavit přece jen nepovažuji za výhodné. Což máte opravdu tolik práce?"

"Mé povinnosti mi nedovolují," začal Marcel namítat. Ale v tom přerušil je lokaj , sděluje, že je tu sochař.

"Zaveď jej do salonu, přijdu k němu hned," poroučela chvatné. "O tom ostatním si ještě povíme, vy tvrdohlavý."

Vstávala , už zase se usmívajíc , a po její rozmrzelosti nebylo známky. Marcel zůstal sám v jídelně a bezděky přemýšlel o jejích posledních slovech. Co jimi chtěla říci? Proč jej nazývala tvrdohlavým? Proč mu vytýkala, že ji zanedbává? Má snad nějakých určitých úmyslů?

Ne, tak ji podezřívat nesmí. Její srdce je dobré, ve svém jádru šlechetné, ale je opravdu osamocena. Jak by se u ní nedostavily okamžiky, v nichž zatouží po životě veselejším, vřelejším, zajímavějším! Jest se dost diviti, že při svém mládí, příjemném zevnějšku a hojných prostředcích dovede zachovávat tak přísně vdovskou. svou samotu. Jiná by byla ani celého roku nevydržela , a kdyby přece pro jméno a veřejnost tak činila, pak by už napřed a dávno osnovala plány a chystala se k užívání své svobody.

Aby byla tak chladnou a nepřístupnou všem dojmům citovým, že by do opravdy mohla pomýšlet na osamocení své v celém životě, tomu nevěřil , i kdyby toho tvrdila. Třeba by nyní se jí samotné zdálo, že dokáže jít sama světem, že její srdce nezatouží po ničem horoucnějším, byl by to jen klam a přesvědčila by se velmi brzy, že důvěřovala sobě víc, než mohla dokázat.

Koho si vybéře? Kamil ztratil veškeré naděje u ní a on, Marcel, byl tomu do opravdy rád. Ne ze msty. Přál by býval vzdor všemu, co se stalo, Kamilovi, aby nalezl dobré ženy. Ale Berta si zasloužila muže opravdovějšího, hlubšího, dokonalejšího. Její neustálená, ale venkoncem dobrá povaha potřebovala dobré a zároveň pevné ruky. Byla pravou ženou, něžnou bez stínu pánovitosti, umíněnosti , vrtochů. Kam ji muž povede, tam půjde, buď ke štěstí, nebo k neštěstí. A namítat nebude nic, až když už snad bude pozdě.

Jemu se nelíbily povahy žen, které rády se vymykají z obvyklých hranic a mezí ženskosti, které svým voláním po emancipaci chtí zavést něco nepřirozeného, pel jejich ženské měkkosti a něžnosti stírajícího. Protivily se mu ženy míchající se do politiky, veřejných záležitostí, mužových prací, jen aby uplatnily svůj vliv a mohly se před světem pochlubit, že také něčemu rozumí a něco zmohou. Při takových obyčejně domácí krb je chladný, život mužův pustý, domácnost bez vřelosti a půvabů.

Takovou Berta nebude, leda by ji muž svou neláskou vehnal do náruče žen honících se po zábavách, milostných intrikách a směšných schůzích, při nichž klep je hlavním duševním požitkem a předmětem. On jí přeje štěstí, poněvadž ona ukázala jemu a Karle tolik obětavosti a nezištné pomoci, ačkoliv je téměř neznala a společnost okolní proti sobě tím popudila, že nemohl jí toho nikdy zapomenout. Naučil se ji nyní znát, dovídal se od lidí různých malých ukázek z jejího života, že ji nemohl než ctíti. Ano, bylo mu v její blízkosti jaksi blaze, milo, třeba že se nemohl zhostiti zvláštní ostýchavosti, kterou za směšnou pokládal. Vysvětloval to tím, že jeho velitelka je mladá, svobodná, že žije bez společnice, vzdorujíc tomu předpisu, který má být mladým paním jaksi svědectvím, že jsou ctnostné. Znal mnoho rodin, kde společnice dala podnět k sesutí se celého štěstí mezi manžely a kde také společnice byla výbornou maskou, za kterou se mnohé paničky kryly při svých ne právě nejušlechtilejších známostech a podnicích.

Bertě dostačilo vědomí, že její svědomí je klidno, mysl její čistá a pokojná. Vynucovala si úctu u každého, kdo ji znal, svým jednáním, pohledem, řečmi a ne němou společnicí a okázalým se vyhýbáním společnostem, kde by se snad se svobodnými lidmi setkala.

A zase mu napadlo, kdo ji přece jednou dostane, čí ženou bude a bude-li šťastna. Žárlivé pomyšlení, že by záhy sem mohl přijít nový pán a jej připravit o její důvěru, skalilo mu klidnou mysl. Ne, tu by zde déle nezůstal, umiňoval si prudce. Co by také jej čekalo? Velkopanské pohrdání, jehož by nesnesl.

Z tohoto rozčileného proudu myšlének vytrhl jej příchod sochaře a paní Volfové. Zarděl se při vzpomínce, nač to vlastně myslel , a chvatně povstav , šel vstříc sochaři, žádaje ho za sdělení cen a možno-li také nákresů pro pomník. Sochař ochotně vyňal různá vyobrazení pomníků, jež na skladě měl a které mohl ve své dílně zhotovit.

"Poradím vám, chcete-li," hlásila se paní Berta, jaksi všecka čilá a rozjařená. "Jsou tu opravdu velmi krásné nákresy. Podívejte se, tenhle je krásný."

Vysoký jehlanec s tesaným reliefem Krista na kříži byl opravdu velmi vkusný a umělecký.

"Ten snad mnoho stojí," namítl Marcel rozpačitě.

"Nikoliv. Mám jej dlouho na skladě a dám jej hluboko pod cenu, jen abych nabyl ve skladišti místa. Je z bílého bezvadného mramoru a stojí půl druhého sta."

"To nemůže být," divil se Marcel a všecek zaujat podíval se na náčrtek. "Vždyť tím není ani zaplacen kámen."

"Rád bych se ho zbavil," pokrčil umělec rameny a vyslal k paní Volfové veselý pohled. "Každý by jej ovšem za tu cenu neobdržel, ale poněvadž mohu očekávat, že bude v této krajině mou dílnu odporučovat, spokojím se náhradou za kámen a práci ovšem nepočítám. Při mém podniku jinak nejde. Mnohý malíř maluje obraz třeba rok a je potom rád, když se mu barvy zaplatí. Není-li kupců, nenalezne-li se někdo, komu se právě věc líbí, pak musí být každý umělec připraven na ztrátu."

"Ale to je přece příliš málo. Dám vám dvě stě. Jste spokojen?"

Paní Volfová otevírala již ústa, chtíc něco říci, ale potom sevřela pevněji rty a obrátila se k oknu.

"Vy jste, pane správce, prvním, kdož mi víc nabízí, než já chci," zasmál se sochař. "Budiž, přijímám. Ale podotýkám, že pomník, nemá-li se poškodit, nemohu odeslat až bude sanice. Do té doby račte mít strpení. Dejte zavolat nějakého zedníka, jenž by vyzdil základ , a jakmile uznám cestu za vhodnou, přivezu jej sám."

"Neodkládejte však," prosil Marcel horlivě. "Byl bych nerad, aby byl hrob dlouho pustý."

Sochař slíbil se zachovat dle jeho přání a potom, pozván paní Bertou , usedl a účastnil se hovoru. Paní Berta byla zvlášť v dobré míře a snažila se rozveselit Marcela, jejž vzpomínka na hrob Karlin rozechvěla. Zvolna zatáhla jej do hovoru a cítila upřímnou radost, když viděla, jak se rozjařil a rozpovídal. Jeho v posledním čase pobledlá tvář zahořela ruměncem, oči zaplály a jeho nitro po dlouhém čase uvolněné zatoužilo po osvěžení.

Sochař, muž vzácného uměleckého nadání a zkušeností, dával podnět vždy k jiným a jiným předmětům hovoru, které byly povzneseny nad úroveň obyčejného života. Při tom paní Berta pozorovala, že má Marcel jemný smysl pro krásu a umění, že dovede s porozuměním a procitěním hovořit o věcech, o kterých s ní nikdy před tím nehovořil. Ukázal se být nejen zkušeným hospodářem, ale všestranně vzdělaným mužem. Pociťovala obdiv nad jeho vědomostmi a vážnost její k němu stoupala.

Zdržela sochaře až do večera , a když konečně se nedal zdržeti, projevila své politování nad rychle uběhlým setkáním.

"Také já se nerad odtud loučím," ujišťoval ji umělec. "Takových dam, pro vážné umění zaujatých a tak vzdělaných správců jsem málo ve svém životě našel. Dnešní den mi bude vždy milou vzpomínkou."

Oba jej vyprovodili až k povozu a potom Marcel , vrátiv se s paní Bertou do jídelny, prosil, aby jej propustila domů.

"Dnes vás pustím, ale po druhé se netěšte. Dnes jste se prozradil, a dovedete-li se rozehřát přítomností cizince, musíte také mně věnovat trochu že svých vědomostí. Či si myslíte, že mě takové věci nezajímají?"

"Přejete-li si, milerád. Teď však musím dohlédnout do dvora a pak dojista jste vy právě jako já unavena."

"Ano, jděte si již oddechnout. Dobrou noc."

Usmála se naň měkce a v očích jejích ukázal se tlumený lesk. Políbil její ruku vřeleji než kdy jindy a šel do svého bytu. Bylo mu dnes volně, tíseň až dosud jej dusící jak_by jej opustila a cosi jako touha po životě se v něm ozvalo.

Když usínal, vzpomněl si na paní Bertu. Sličná je, povídal si v duchu. A taková milá, přítulná, něžná. Šťasten bude, kdo ji dostane a kdo jí porozumí. --

Na druhý den, když se vracel z nejbližšího dvora do Lipky, spatřil po silnici ujíždět nějaký panský povoz. Snad návštěva do zámku. Ale kdo to je? V kočáře seděl pán, jehož nemohl z daleka rozeznat. Kdo ví, nejede-li někdo kolem k nádraží. Ze Zahorkovic třeba. Že by ti do zámku na návštěvu jeli, ani mu nenapadlo. Považoval je přece za tolik moudré, že se vyhnou domu, s nimž další svazky byly nemožné.

Ale , vcházeje do dvora , spatřil povoz zvolna se vracet od zámku, ovšem prázdný. Podíval se pozorněji na kočího a již mu bylo jasno, kdo to tu je. Pan Menhart, budoucí švakr. Proč ten sem přijíždí? Snad jako parlamentář. Ale tu nemohli horšího opatřit. Zná nechuť paní Volfové k lidem hloupě nadutým a dle jejích poznámek, jež několikrát o Menhartovi pronesla, tušil, že jeho poslání bude na dobro zmařeno. Aby snad jej Menhart, náhodou ze zámku se vraceje , nepotkal, uchýlil se do svého bytu. Nemohl však nalézt klidu. Stále se lekal, aby snad přece nepodařilo se Menhartovi získat paní Bertu, by na něj v nějakém smiřovacím směru působila.

Mohl však být pokojným. Právě jako jej příchod Menhartův do Lipky překvapil, překvapil také paní Bertu. Když jí lokaj ohlašoval babického statkáře, nechtěla zprvu věřit svému sluchu. Jak, že by on teď sem přijížděl, kdy aspoň pro první čas jsou bližší styky nemožné? Z vlastní vůle sem nejede, tím však hůř pro ty, kdož jej poslali. Kdyby byli Hedviku pověřili tím posláním! Ale Menharta! Ne, to je k nepochopení. Roztrpčenost nitrem jejím se rozlila a okamžik váhala, má-li vůbec jej předpustit.

"Zaveď toho pána do salonu," poroučela ostře lokaji.

Vešla do svého toaletního pokoje, přehlédla svůj ústroj a účes a chladně vešla do salonu.

"Račte přijmouti mou nejuctivější poklonu," klonil se Menhart , líbaje její ruku. "Přicházím vás okrádat o okamžik rozmluvy. Spoléhám však na vaši dobrotivost, milostivá paní, a to tím více, poněvadž nepřicházím z vlastní vůle, ale také jménem celé rodiny páně Šillerovy."

"Aj, to bude tedy něco zajímavého," pronesla lhostejně a posadila se. "Usedněte, pane Menharte, a povězte, co vás sem přivádí."

"Milostivá paní asi tuší, že v prvé řadě týká se to nešťastné roztržky v rodině páně Šillerovy, ke které mám česť poněkud přináležet. Marcel spůsobil nám všem veliký zármutek , a abych byl pravdomluvným, velikou hanbu."

"Hle, hle, to bych ani neřekla," řekla s nedbalým úsměvem. "Ostatně ta záležitost se mne netýká. Pan Marcel Šiller bydlí v úřednickém domu ve dvoře. Račte jej tam vyhledat, poněvadž ke mně dochází pouze v neděli k obědu a jinak se s ním nestýkám."

Menhart upřel na ni hloupý pohled nezakrytého podivení.

"On nebydlí v zámku?" ptal se, nechápaje její narážky.

"Dovolte, co by zde dělal? Každý správec zůstává v bytu schválně pro něj zřízeném. Ráčíte přece vědět, že je mladý pan Šiller u mne správcem?"

"Ano, slyšeli jsme něco podobného," zakoktal, patrno nepřipraven na takový obrat. "Ale přece i tu mám jakous prosbu k milostpaní. Milostpaní ví, jaké vážnosti se rodina mého budoucího tchána v celé krajině těší. Teď pojednou lidé si vypravují různé bajky, které Marcel svým podivným chováním potvrzovati se zdá."

Paní Berta zavrtěla nedůvěřivě hlavou. Zlomyslná touha hodně pyšného statkáře pokořit stala se jí vodítkem.

"Podivné chování?" ptala se udiveně. "Mně není o ničem podobném nic známo. Naopak, ujišťuji vás, že pan Marcel Je velmi svědomitý, spořádaný a co hlavního velice vzdělaný muž. Jsem velmi ráda, že jsem ho pro svůj statek získala. Postavení má samostatné, slušné, téměř nezávislé a bude-li si jednou přát zvýšení služného, ani tehdy nebudu se brániti."

Menhart sebou nepokojně zavrtěl a tázavě se podíval na statkářku. Je hloupá, nebo škodolibá?

"Právě to nás všech se dotýká, že zde na blízku se usadil a přijetím podřízeného postavení celou rodinu snižuje!" vyhrkl rozčileně.

"Tak?" zvolala dlouze jako s výsměchem. "Tomu se opravdu divím. Vždyť byl pan Marcel vyděděn. Co měl tedy počíti?"

"To vydědění nebylo tak vážně myšleno, jak snad se domníval. Byl to jen následek jeho lehkomyslného a neprozřetelného jednání. Otec by jej rád zase přijal a vše mu odpustil, jen kdyby se aspoň trochu pokořil a chybu svou uznal."

"V tom případu ovšem nemohu vám nijak poradit. Obraťte se laskavě na něho samého. Je mým úředníkem, ne však otrokem."

"Milostpaní, neračte být tak krutá," prosil všecek zmaten. "Rozumíte mi dojista, co chci říci. Nás velice bolí, že jste právě vy, o které jsme se domnívali, že vás k nám city přátelství poutají, že jste právě vy Marcelovi propůjčila místo správce."

"Je to snad místo nečestné?" ptala se ostře.

"Ne, nedotýkám se vaší cti, ale považte, že se v celém okolí rozkřiklo, že je Marcel u vás správcem, že z domova utekl a že Kamil, který zde býval často hostem, nesmí sem dojíždět. Nepřipomínám ani oné nešťastné příhody, jež se tu udála. Již to ostatní bylo dostatečné, aby pověst zahorkovických pánů byla ohrožena. A to přece vaším úmyslem nebylo, poněvadž se domnívám, že statkáři si mají být bližší než druzí lidé."

"A co si vlastně přejete?"

"Abyste Marcela propustila a domluvila mu, by se vrátil domů. Tam bude zapomenuto na vše, co učinil a můj nastávající tchán chce mu zase svěřit panství v opatrování. Račte mi svým souhlasem poskytnout naději, že se mi mé poslání zdařilo."

"Jste-li hotov se svým posláním, musím vám říci, že se vám naprosto nezdařilo. Ano, pane sousede, teď když jste vypověděl vy své, povím vám já také své. Panu Marcelovi nebudu říkat nic a nebudu jej vypovídat. Jsem s ním úplně spokojena , a dokud on bude spokojen zde, ať zde jen zůstane. Bude-li se mne dotazovat o radu, řeknu mu, aby se nevracel. Vidíte, jsem upřímná, víc snad, než je mi prospěšno. Mluvil jste tak, jako_by měl vlastně prosit za odpuštění pro jakási provinění. Pro která? Dopustil se něčeho hanebného? To bylo jemu potupou, že si zamiloval děvče chudé? Bah, drahý pane, |zahorkovičtí páni by neměli být tak úzkostliví. Vždyť jejich jmění není od staletí, právě jako mé. A kdyby je neměli, řekněte mi, požívali by a vyžadovali takové úcty, jak to činí?"

"Milostpaní, já nemohu se dosti vynadiviti. Ráčíte mluvit jako jejich nejúhlavnější nepřítel."

"Proč nepřítel? Protože mluvím pravdu? To není ještě nepřátelství, někomu říci pravdu do očí. Vy jste se zmínil letmo o oné nemilé události, jež se tu udála. Víte, na koho padá všecka vina?"

"Snad ne na mého tchána," usmál se jizlivě.

"Dobře hádáte. Ano, jen na něho. Když už se dopustil té krutosti, že své dítě odstrčil a nikdy se nestaral, aby se dověděl, kde je a jak se mu vede, měl aspoň, když mu bylo sděleno, že je Karla jeho dítětem, spůsobem laskavým a šetrným jí to sděliti. Mohl ji dovést sem ke mně, nebo vyhledat Marcela a jemu svěřit onen těžký úkol, aby ji zpravil o tom, co musilo ji v první chvíli zdrtit. Ale tak bezohledně se zachovat a na ráz vméci jí vše do tváře, to nesvědčilo o citu, to nesvědčilo, že se mu kdy po odstrčeném dítěti pozastesklo a že se v něm probudila někdy byť malá lítost nad necitelným jednáním. Tak soudím aspoň já, žena, stojící mimo kruh příbuzenstva , a tak musí soudit každý rozumný člověk."

"Paní Volfová, vy mluvíte o mém tchánu velmi nešetrně," kohoutil se Menhart.

"Proč jste, pane Menharte, ke mně jezdil s takovou nešetrnou nabídkou," zvolala rozezleně. "Já se vám nevtírala, když jste však sám dal k tomu podnět, uvedu vše, aby zahorkovickému panstvu bylo jasno, co soudím. A abyste věděl i ostatní mé mínění, pravím vám, že spůsob, jakým jste se při pohřbu neštastné té bytosti zachovali, byl takový, že pro to ani jména nemám. Pane, to nebyla žádná poběhlice, to bylo počestné děvče a byla to dcera pana Šillera. Vyřiďte panu Šillerovi, že jsem očekávala od něho tolik mužnosti, že aspoň při smrti, ku které byť nevědomky sám přispěl, vzdá čest zemřelé, která jeho vinou nepoznala lásky rodičů a nezažila nic na světě dobrého. To okázalé vyhýbání se pohřbu bylo nejen mně, ale všem střízlivě soudícím lidem nejlepším znamením, co soudit o jemnocitu zahorkovických pánů. A jako dodatek vyřiďte ještě, že pan Marcel opatří ze svého služného na hrob své sestry pomník, na nějž otec snad peněz nemá!"

Vstala , a planouc rozhorlením , dívala se pronikavě do tváře Menhartovy, na níž ruměnec s bledostí se střídal.

"Už nemáte žádné jiné urážky, abyste ji mohla na nás vrhnout?" ptal se hlasem tetelícím se zlostí. "Prozatím ne. Či je vám toho ještě málo?" ptala se pichlavě.

"Kdybyste nebyla dámou, hovořil bych s vámi jinak," nafukoval se. "Bohužel vy jste použila své nedotknutelnosti plnou měrou a divím se, kde jsem vzal té trpělivosti, že jsem mohl vše vyslechnout."

"Bezpochyby, že na vojně. Býval jste, jak jsem doslechla, rytířským důstojníkem, zvlášť vůči dámám."

Podíval se na ni překvapeně a okamžik stál všecek pokořen. Ale potom beze slova se obrátil a vyšel ven.

"Sprostota," hučel , sestupuje se schodů. "Chytila se ho a proto se jej nechce spustit. Nešťastný chlapec, nadělá mi starostí, za které nestojí. Nechat ho, kde je. Mám k němu jít?"

Chvátal přes prostranství za kočím, jenž stál ve dvoře a bavil se s čeledíny. Už chtěl usednout a odejet, když jej přece napadlo, že by měl také s Marcelem promluvit.

"Kde bydlí pan správec?" ptal se pánovitě čeledínů.

"Támhle," ukazoval jeden dýmkou, kterou z úst vyňal.

Spěchal tedy k naznačenému bytu , a vešed do prvního pokoje, zaklepal.

"Dále," zavznělo temně a on , vstoupiv spatřil Marcela. Viděl Menharta oknem přicházet a neměl dost času se rozhodnout, nebylo-li by lépe vůbec jej nevpouštět.

"Marceli, co děláte?" začal Menhart s vysoka, pln ještě zlosti, že jej paní Berta tak odbyla. "Nestydíte se takhle otci svému a své rodině hanbu působit? Mám vám vyřídit, abyste bezodkladně se vrátil do Zahorkovic, sice vám bude přístup do domova navždy zamezen."

"Prosil jsem někoho, aby mi ten přístup otevřel?" ptal se pokojně.

"Nemluvte tak. Nevíte, co počínáte, jak se zahazujete, nalézaje se ve službách tak sprosté ženy."

"Ani slova víc!" rozkřikl se Marcel a oči mu zasvítily. "Dokud jste mluvil o mně, byl jsem ochoten vás vyslechnout, třeba že vámi pohrdám. Ale o paní Volfové nestrpím taková klackovitá slova. Tamhle jsou, pane, dvéře."

Panu Menhartovi dostalo se druhého překvapení, které jej v pravém slova smyslu ohromilo.

"Vy, tohle mně?" koktal.

"Půjdete nebo ne," dupl Marcel náruživě.

"Počkej, kloučku, tohle ti oplatím," zaječel vztekle a prchal z pokoje, boje se, aby se mu tam nestalo něco horšího. "Jeď," rozkřikl se na kočího , ani kožichu neobléknuv , a skřípě zuby , házel sebou po polštářích, spílaje a proklínaje, div kočího nevyděsil.

Když zmizel, přišel lokaj pro Marcela. Paní Berta přála si s ním něco hovořit. Dosti nerad šel do zámku , boje se, že se tu doví něčeho nepříjemného. Vyšla mu na proti ještě rozohněná, ale už bez zlosti.

"Byl také u vás?" ptala se dychtivě.

"Byl," řekl temně.

"A co vám chtěl?"

"Přál si, abych s ním jel do Zahorkovic."

"Pojedete?" optala se vzrušeně.

"Ukázal jsem mu dvéře," řekl prostě.

"Výborně," rozesmála se vesele a zatleskala. "Tady se mu dostalo něčeho podobného, jen že jsem mu před tím ještě něco k tomu přidala. Toho dnes asi brní uši."

"Zaslouží si toho. Smím vědět také, co zde pohledával?"

"Proč ne, ačkoliv vám nebudu moci vše tak dobře říci, jako jemu." A již mu v rozjařené náladě líčila příchod Menhartův. Zdržela se ovšem všeho, co by bývalo se Marcela dotklo, ten však vycítil, že řekla víc, než jemu povídá a že se i jeho ujala. Patře na ni, nemohl se ubránit myšlénce, proč asi tolik se o něj zajímá, z jakého pocitu tak vřelé přátelství mu projevuje. Přetvařovat se neumí, snad si ani toho vědoma není, co počíná, ale něco se v ní hýbe, buď touha po nějakém vřelejším rozmaru, nebo cosi vážnějšího.

A nemůže zapřít, že v té své živosti je roztomilá, že jí sluší to zjevné vytrysknutí citů nehledaných, že jej dojímá její náklonnost v době, kdy je ode všech opuštěn.

"Děkuji vřele, milostpaní, za vaše zastání", pravil srdečně. "Buďte ujištěna, že budu vždy vděčně vzpomínat vaší laskavosti. Budete za to trpět mnoho pomluv. Nebudou vás později nemile se dotýkat?"

"Pane Marceli, co si o mne myslíte?" pravila vyčítavě. "Což dělám něco pro vděk a chválu? K tomu jsem cítila se zavázána svou vlastní ctí a touhou po spravedlnosti a pomluvy najdou mne úplně lhostejnou."

"Díky, milostpaní. Ať všichni nad vámi zlomí hůl, má česť a mé jméno vás neopustí."

"Vida, spolek je uzavřen bez advokáta a tím milejší mi je. Teď se aspoň nebudu lekat, že mě opustíte. Oh, oni ještě se dožijí jiných překvapení, poněvadž já jim neustoupím."

A hovořivše ještě chvíli , se smíchem rozcházeli se po svém zaměstnání. Marcel cítil jakési uspokojení, že mohl své rodině na jevo dát své smýšlení a zámysly. Domnívali se bezpochyby, že jako slaboch za nějaký čas bude litovat všeho toho, co učinil, že se zase pokorně vrátí, aby vzal starosti a vše na svá bedra, a oni mohli dál žít svůj prázdný život. Ne, umiňoval si ve spravedlivém hněvu, vaše krutost žádá zase krutost, vaše bezohlednost zase bezohlednost. Spoleháte-li se na své jmění, spoléhám se já sám na sebe a dozajista neklesnu.

Byl v duchu vděčen statkářce, že se ho ujala, že mu dala na jevo tolik srdečné příchylnosti a pochopení. Ano, ta má srdce pravé ženy, tu nepotřisňuje slepá pýcha jako sestru Hedviku, jež své ješitnosti obětuje veškeré ostatní pocity. U ní žíti nebude mu mukou, poněvadž ona nedá mu cítiti jeho podřízenost, čeho se před tím přece jen bál. Odmění se jí za to, bude horlivým do úpadu, aby ukázal, že si její přízně zaslouží.

Nebyl to prázdný zvuk a chvilkové rozjaření. Odhodlaně konal nyní vše, co k povznesení statku směřovalo. Svými stálými zprávami o zavedených opravách unavoval až paní Bertu, kdykoliv s ní obědval.

"Prosím vás, ušetřte mne toho," prosila jej zoufale, když po Vánocích počal vykládat, že zavede laciné vodovody a pomýšlí na lihovar. "Dělejte si, co chcete, jen prosím vás nechoďte s tím ke mně. Co pak nedovedete o něčem jiném mluvit, co by bavilo také osamocenou ženu?"

"Domnívám se, že jest to také trochu vaší povinností starat se o svůj majetek," pravil zmateně.

"Ano, snad máte pravdu, ale já za to nemohu, že jsem toho syta. Vidíte z toho, že je chybné stanovisko hlásati, že žena má zaujímat veřejná postavení. Její síly na to nestačí. A k tomu mám vás, o němž jsem přesvědčena, že jste svědomitější, než bych já byla sama. Hovořte o něčem jiném, o počasí, o klepech ze sousedství, o politice, jen ne o hospodářství."

Pousmál se a podíval se na ni. Pozoroval v poslední době, že je roztržita, že častěji jej k obědu zve, že se také pečlivěji obléká, že zkrátka je nepokojná. Proč asi? Schází jí něco? Nebo snad se v ní klamal, pokládaje ji za prostou, upřímnou duši? Nedříme v ní také ženská lehkomyslnost, které se zachce nechutných rozmarů a požitků?

"Naznačte, prosím, sama směr, kterým se má náš hovor brát," odpovídal zdrželivě.

"Zaklepejme si tedy," zasmála se. "Nevíte žádných novinek?"

"Docela žádných," přiznával se. "Vždyť s nikým nemluvím."

"Nuže, já jsem šťastnější. Váš bratr Kamil hledá za mne náhradu a už si ji vyhlédl. Hádejte koho?"

"Těžko hádat. Snad některou ze slečen Löwyho?"

"Chápete správně Kamila, ale jste daleko od pravdy. Pan Löwy takového vlažného zetě nepotřebuje. To dobře váš bratr ví a obrátil se jinam, kde je víc peněz a statek. Nu, kde přece je nějaká svobodná statkářka?"

"Hm, těžko uhodnout. Neznám jiné, než tchořovické slečny Baumanové. Ale ta je přece o celých deset let starší než on?"

"A vy se domníváte, že to panu Kamilovi vadí? Vždyť má nezadlužený statek, peníze, bude tedy pohodlně živ, ačkoliv mezi námi řečeno, velice se mýlí. Slečna Baumanová dovede své poklady přísně hlídat."

"Ne, to není možno, aby Kamil vzdor svým chybám tak se zapomněl a do takové pasti vlezl! Vždyť je to ženská beze všeho vzdělání, vzletu a vroucnosti. Bude s ní na dobro nešťasten."

Marcel na okamžik byl zachvácen obavou o bratra, ale hned se vzpamatoval.

"Váš bratr, tuším, lepší ženy si nepřeje, poněvadž také po nějaké upřímné vroucnosti netouží. Hůř je, že to má pozadí, které bude se vás také týkati. Kamil odchází ze Zahorkovic a komu tyto připadnou? Že by je pro vás váš pan otec schovával, pochybuji."

"Už vám rozumím. Budoucí můj pan švakr dostal chuť na dědictví po mně." Hořký úsměv skřivil jeho ústa.

"A také je asi dostane. Vidíte, že pro samé hospodářství na všechno zapomínáte. Pan Menhart předešlý týden prodal Babice bývalému nájemci a odstěhoval se do Zahorkovic. Prodal je dobře, to je pravda, ale nemusil jich prodávat. Chtěla bych nevím co vsadit, že využitkoval rozhořčené nálady vašeho otce, ve které se tento asi nalézal, když se dověděl, jak Menhart u nás dvou pochodil. Tehdy asi pan Šiller zaslepen okamžitou zlostí si umiňoval, že vám opravdu nic nedá , a starostlivý váš pan švakr se nabídl, že statek převezme. Aby nemusel mnoho vyplácet, postará se už slečna Hedvika. Vidíte, kam jste svou dětinskou bláhovostí upadl!"

"Vy se ráčíte domýšlet, že toho lituji?" ptal se jako uraženě.

"Bůh chraň. Vždyť vás znám. Ale víte, je těch peněz přece škoda, zvlášť když je má uchvátit pan Menhart. Od hotových peněz vašemu panu otci z větší části pomůže Kamil, nemovitost, majetek polapí Menhart a na obou stranách bude tedy otecké jmění rozházeno lidem, kteří jím nedovedou vládnout a k dobrému použít. Já na vašem místě bych toho nestrpěla."

"Měl bych se snad s nimi soudit? To ne, oni nesmí říci, že jsem kdy krejcaru jen od nich obdržel."

"Rozumějte mi," vykládala horlivě, "to já také vím, že od nich nic nežádáte. Ale hleďte, abyste těch peněz použil k dobročinému účelu, co krásného by se za to dalo udělat."

"Myslíte, že by mi věřili, že chci věna svého pouze proto, abych svou vůli prosadil a dobrou věc podporoval? Vrhli by se na mne, stupili by mne , a kdybych potom opravdu peníze k účelu nějakému obrátil, řekli by, že mne k tomu donutili. Ne, milostpaní. Není-li rodina Šillerova sama v sobě zdráva a schopna udržet jméno své v řadách statkářů, ať raději se vrátí zase tam, odkud vyšla. Lépe pro ní, když povede někde v ústraní život malých lidí, než aby se pyšnila na vysoké stolici s prohnilýma nohama."

"To si vy sobě tak málo důvěřujete?" ptala se jej žertovně.

"Já si důvěřuji snad až moc," přiznával se s jakousi spravedlivou pýchou. "Důvěřuji si, že jméno, jež nosím, ničím špatným nepotřísním, že svůj chléb vydělám si vždy svou prací a nebudu závistivě ohlížet se po větší skývě svého bližního. A to je pro muže dost. Jsem spokojen a šťasten tím, čím jsem a nebudu si kazit dobrý rozmar nesplnitelnými sny."

"Vy jste se tedy zřekl úplně myšlénky být statkářem?" ptala se s jakýmsi důrazem, jejž si však Marcel nepovšiml.

"Úplně, milostpaní."

"Bez boje a bez lítosti?"

"Bez boje a bez lítosti," potvrzoval vesele.

"Pak se připravte, že bude svatba v Zahorkovicích ještě před započetím postu."

"Nechť jsou hodně šťastni," řekl se žertovnou slavnostností.

"Nejste k napravení," zlobila se na oko. "Žijete na světě a nerozumíte mu. Abych nezapomněla. Sochař mi sděluje, že na druhý týden přiveze pomník. Pošlete tam budoucí pondělí potahy. Ale dva silné a ať s nimi jede několik lidí odtud.

"Co pak bude pomník tak veliký?" divil se Marcel.

"Snad," pokrčila rameny, tváříc se nevinně.

"Nu, učiním, jak si přeje, ale bude to zbytečné. Co také za tak málo peněz může být."

"Slyšel jste, že vám jej dává pod cenu."

"Však kdybyste bývala u něho nedávala pracovat kamenné vásy do zahrady, nevím, jak bych byl dopadl. Ten člověk je jinak strašně drahý. Za čtyry vázy dva tisíce zlatých. Není to k uvěření."

"Prosím vás, musíme naše umělce podporovat," pravila jako usedle, ale v očích jejích svítila se skrytá radost.

"Jen když to nepřesahuje meze. Ostatně mně potom nic není. V hospodářství bych pronesl své veto."

"Zas už začínáte? Opovažte se. Řekněte mi, co děláte teď po dlouhé zimní večery. Nestýská se vám, není vám smutno?"

"Docela ne. Mám stále co dělat. Kreslím plány na odvodňování polí a luk, čtu hospodářské knihy, časem také něco z krásné literatury a chvílemi přemýšlím."

"Povězte mi něco, o čem tak přemýšlíváte," žebronila marlivě.

"Těžko povědít. Myšlénky přijdou samy, tiše vsunou se do mysle jako stín a provází už člověka pohádkovými krajinami."

"Jsou tedy vaše myšlénky vždycky krásné, sladké, pokojné?"

"Ach nikoliv. Mnoho trpkosti v nich zažiju. Vzpomínávám na minulost a nejčastěji na tu, k jejíž smrti jsem já dal bezděčně příčinu. A to mi bývá nejsmutněji."

"Ale jděte, zanechte takových myšlének," domlouvala mu vřele. "Nikoliv, vy jste osvětlil její ponurý život a poskytl příležitost k zažití krásných chvil. Myslíte, že by býval její život potom, až by se byla všeho dověděla a smrtí neskončila, radostným a milým? Nikoliv. Teprve vší tíhou byl by se krutý osud opřel o její duši a dovršil její zmatek. Co by byla potom počala? V myslivně déle by zůstat nemohla, po vašem boku také ne, a do světa jít sama se stále hlodající výčitkou a představou nelítostné minulosti bylo by bývalo tolik, jako ji dát v šanc neznámým bouřím."

"Byl bych se o ní staral," namítl tiše.

"Věřím vám. Co bysto však z toho oba byli měli? Jen vědomí, že ta nejušlechtilejší struna vašich srdcí byla přetržena a není k navázání. Milovat dál láskou cizích sobě lidí byste se nemohli a vnucovat se do bratrské a sesterské lásky po takových citech je, tuším, nemožno."

"A je to možno," zvolal ohnivě. "Ujišťuji vás, že od té chvíle, kdy jsem se dověděl, že byla Karla mou sestrou, jak_by láska má k ní zhasla. Nevzpomínal jsem na ni jinak, než jak na trpící nešťastnou sestru."

Paní Berta sebou živě pohnula a tvář její se vysvětlila.

"A ani ohlas staré lásky necítíte?" ptala se se zvláštní napjatou zvědavostí.

"Ani ten ne. Zdá se mi, že to byl jen sen a k tomu nemožný sen. Necítím bolesti a rána, která mi v srdci zůstala, krvácí víc vědomím, že můj otec zahubil nevinnou bytost, než že jsem ztratil tu, s níž jsem chtěl být šťasten."

"Buďte pokojný, i to se jednou zacelí," pravila vřele. Všecka jaksi upokojena. "Až uplyne delší čas a vše rozvážíte, pak budete klidněji patřit do minulosti a tím také vyblednou stíny, které nyní kalí vaši mysl. Hleďte, jak jsme se dnes pobavili a nehovořili jsme o hospodářství. Cítím , jak je mi volněji, jak mne opouští tesknota a jak je dobře zůstat doma, než trávit život v prázdných a nudnýchch zábavách města. Nedivíte se, že neodjíždím?"

Podíval se na ni překvapené. Teprve teď si všiml, že má dnes poprvé světlé šaty. Proto se mu zdála dnes jinou, mladistvější, půvabnější.

"Pravda, váš smutek je skončen. A vy opravdu nikam nepojedete?"

"Nikoliv. Už jsem se k tomu odhodlala."

"Prorokuji, že vás bude za nějaký týden vaše rozhodnutí mrzet," ujišťoval škádlivě. "Beztoho se obávám, jakého pána dostanu, bude-li ke mně tak přívětivým, jak milostpaní."

Statkářka se zapýřila, pomátla a ve zmatku mu zahrozila.

"Zasloužil byste," zlobila se. "Nikdy nic takového přede mnou neříkejte."

"Proč, smím-li se ptát? Ráčíte být příliš pravdomluvná, než abyste tvrdila, že zůstanete svobodnou."

"To také netvrdím. Chci-li se však vdát, musím snad proto jezdit do města ? "

"Zde si však nevybéřete muže sebe hodného."

"A kdybych vybrala?" ptala se s úsměvem, utkvívajíc na něm významným pohledem.

"Pak bych se divil, poněvadž zde není mužů, se kterými byste mohla být spokojena a kteří by si vás zasloužili."

"Jsem snad takový vzácný vzor dokonalosti?"

"Nikoliv, jste člověk jako jiný, ale vaše chyby mizí jak nepatrné skvrny před těmi, opravdu ušlechtilými vlastnostmi, jimiž se velmi řídké paní mohou honositi." Pronesl svá slova se vřelostí u něho neobvyklou. Ale jako_by se hned vzpamatoval a tušil, že řekl něco, co říci neměl, povstal chvatně. "Račte odpustit, smráká se, musím domů."

Vstala také, nerozhodnuta, nezaživší ještě dobře, co on řekl. Tušila pouze, že v té chvíli Marcel proti své vůli a k svému vlastnímu překvapení řekl cosi, co jej dříve nenapadlo, co náhle v mysli jeho se rozjasnilo a k čemu byl téměř donucen pudem svého srdce. Cosi jako slabá naděje zachvělo se v jejím srdci, a podávajíc ruku Marcelovi , nebyla schopna jediného slova.

Odešel sám sebou nespokojen, s nepokojem v srdci svém a s podivením, co se to náhle stalo, že cítil potřebu utéci a že statkářka se tak nápadné zamlčela. Co znamená pojednou ta hra na stydlavé a zmatené? Je to snad chytře nastrojeno, nebo tu působí neznámá síla, před kterou nezbývá než utéci, nebo se jí pokořiti.

Umiňoval si, že bude na stráži, že se bude podobným hovorům vyhýbat a že zkrátí své návštěvy v zámku. Paní Berta zdála se mu sama pomáhat. Byla také ona zaražená, vážná a málo hovořila. Jen zvláštními, jako zvědavými pohledy jej stihala a hovor vždy na pole lhostejné a bezvýznamné obracela. -

Marcelovi dopravení pomníku na hrob Karlin poskytlo mnoho rozptýlení. Když odeslal povozy, upadl v jakési rozechvění. Konečně splní dluh té drahé zesnulé, kterým i po smrti jí dokáže, že mu byla opravdu drahá a milá a že své city před světem neskrývá. Šel na hřbitov , a když se přiblížil ke hrobu, byl překvapen, naleznuv na hrobě sněhem přikrytém ležeti kytičku fialek. Kdo je sem položil? Kdo projevil zvěčnělé tuto službu lásky něžné a dojímavé?

Kdo jiný než paní Berta. Teď nerostou fialky než v panském sklenníku, a v zámku je vídává na stole. Snad paní Berta , tušíc, že půjde na hrob se podívat, dala je sem položit, aby tím upoutala jeho pozornost a vzbudila v něm domnění, že pro něho pamatuje také na tu, která dříve jí byla docela cizí.

Nespokojená roztrpčenost ozvala se v jeho srdci. Proč se vtírá mezi ně? Proč projevuje svou něžnost takovým křiklavým a také nejapným způsobem? Aby se mu zalichotila? To dosáhla spíše opaku. Již chtěl vzíti kytičku a hodit ji přes zeď, když se v něm spravedlnost hnula.

Nesmím odsuzovat, dokud jsem se nepřesvědčil, pomyslil si a šel k bytu hrobníkovu, nalézajícímu se vedle umrlčí komory a vyvolal jej ven.

"Nevíte, kdo přinesl na hrob slečny Benediktové fialky?" ptal se ho ostře.

"Milostpaní ze zámku je sem poslala," sděloval horlivě. "Ona je posýlá každý den už přes dva měsíce."

Marcel musil sevříti rty, aby nekřikl údivem. Arci, od zámrazu zde nebyl, děsil se pohledu na pustý hrob, lekal se rozčilení a mimo to si umiňoval, že tak dlouho nebude navštěvovat hrob, dokud nebude ozdoben pomníkem. A teď k svému překvapení vidí, že statkářka projevila k nebožce mnohem jemnější pozornost než on, zdobíc svým zamilovaným kvítím tu, jež o samotě vyrůstala podobna těm květům, jež na její hrob kladla a jež každodenně mráz sežehoval právě tak, jako ji mráz života do hrobu sklátil.

Neodpověděv hrobaři, obrátil se a vrátil se k hrobu. Zamysliv se , stanul nad posněženou mohylou a upřel zrak na uvadlou kytičku. Smutek a lítost jej zalily. V duchu svém odprošoval Karlu, že ji mohl tak snadno ze srdce svého pustiti, že tak náhle schladl žár jeho lásky.

Nemiluji ji už více? ptal se poháněn výčitkami. Ach ano, city jeho se změnily. Vášnivé zanícení, které jej druhdy ke Karle poutalo, zmizelo na dobro. Zůstal jen zármutek, že ta dobrá, stále odstrkovaná a pronásledovaná bytost cizí vinou tolik vytrpěla, že nepoznala tiché slasti rodné lásky, že neměla ke komu se ve svém životě přivinout, že bezradostně byla živa a bezradostně vydechla svou čistou, strádající duši. Litoval ji hluboce jako sestru, jež byla z náruče otcovské krutě odstrčena, jíž bylo nevýslovně ublíženo, ale po jeho lásce k ní jako k sladké jeho nevěstě nezbyla než nejasná vzpomínka.

Tak jsi tedy došla sklamání i v tom, jemuž jedinému jsi důvěřovala, sám sebe trpce obviňoval. Cizí žena má víc pochopení pro tvou bolest než já. Proč se tedy hněvám na jiné, když sám nejsem o nic lepším. Proč jsem se tak dětinsky zlobil, že tu paní Berta položila kytici, když jsem já sám nedal na jevo něžnost a starostlivost o uctění památky její. Mohu ještě nyní považovat počínání statkárčino za křiklavé a nejapné, když se jím její něžná mysl nejlépe jeví?

U vědomí svého vlastního pokoření vracel se ze hřbitova a toho dne ze svého bytu více nevyšel. Dlouho do noci přecházel po svém pokoji a uvažoval, má-li se paní Bertě poděkovat či mlčením vše to pominout. Proč by jí vlastně děkoval? Chce-li být upřímným, pak nemůže jí říci nyní po dvou měsících, že jej její pozornost k bývalé nevěstě a sestře dojala. Své vlastní pokoření by tím zpečeťoval.

Ne, pomlčí o tom. Sám v sobě ponese osten výčitkу, že jiný byl pamětlivějším drahé, opuštěné Karly, než on sám. -

Druhého dne přivezli na saních pomník. Byl překvapen jeho rozměry a provedením. Když jej za pomocí dělníků pomocníci sochařovi vztýčili a postavili, převyšoval veškeré ostatní pomníky a čněl vysoko nad zdi hřbitovní. Umělecký vkus a provedení pomníku jej uchvátilo. Stoje u hrobu , zrakem přelétal celý výtvor dláta umělcova. Ano, to bylo skvostné dílo, hodné té něžné a bohaté duše Karliny, jejíž jméno označovalo spodní čásť pomníku. Sladké vědomí, že je to jeho obětí jí věnovanou, jej naplňovalo radostí.

"Divím se, že se nenašel nikdo, kdo by pomník ten koupil," pravil mimoděk k pomocníku, jenž upravoval a spojoval pomník ve dvou částech přivezený v jeden celek.

"Našel by se býval, kdyby byl nebyl zaprodán sem," tvrdil pomocník upřímně. "Ještě nebyl ani dohotoven a už se našemu pánovi kupec nabízel."

"Co pak pomník nebyl už dříve hotový?" divil se Marcel.

"Nikoliv. Pracovali jsme na něm s největším chvatem. Kdyby náš pán nebyl tak obratným, nemohl by být v ustanovené době dohotoven."

"Vy víte, co stojí ten pomník?" ptal se jej jako lhostejně cítě, že se jej rozčilení zmocňuje.

"Tuším, že dva tisíce, že ano?"

"Snad," pronesl Marcel jako vesnách, a obrátiv se , odcházel ze hřbitova.

Tedy dva tisíce stojí a on dal zaň dvě stě. Pomník nebyl hotov, jak jej sochař ujišťoval, nebyl bezcennou věcí, které by se byl rád zbavil. Byl drahocenným, uměleckým dílem, na němž s neobyčejnou horlivostí pracovali, aby včas jej mohli dodati. A zadarmo nepracovali, dostali dobrý plat, který dala - paní Berta. Kdo jiný? Ona sochaře napřed v soukromí vzala, než on s ním rozmlouvati mohl, ona upozornila jej na onen pomník a vše vynaložila, aby mu zůstala lest ukrytou. Proč tak činila?

Snad z útrpnosti, že on sám neměl dost peněz. Ale o takovou útrpnost on nestojí, on si jí nepřeje. On před nikým a nikdy svou chudobu nezapíral, on je hrdým na to, že si svým přičiněním vezdejší chléb vydělává. Nedá se urážeti dary právě při té věci, která mu byla tolik milá a drahá. Nebo snad jej chtěla si tím naklonit? Pak zvolila velmi chatrnou cestu. Žena, která snad pomýšlí jeho přízně dosíci, musí si jej získat svým duchem a ne dary tak nevhodně a při tak nevhodné příležitosti volenými. Pomník Karle chtěl dát on sám, ze svých příjmů, jako důkaz, že uznává křivdy na ní páchané, že je jí city svými věren, že ji před celým světem za svou sestru přijímá. Paní Berta vmísila se zde do rodinných záležitostí a účinek, jehož dosíci chtěla, jest naprosto opačný. Místo, aby si jej získala, počíná jí pohrdat.

Čím déle se věcí tou zabýval, tím prudčeji bilo jeho srdce a tím větší roztrpčenost se jej zmocňovala. Chce snad statkářka využitkovat svého povýšeného stanoviska, aby jej pokořovala, aby si dovolovala věci, které se službou jeho nesouvisí? To se velice mýlí. On chléb svůj vydělá si všudy a dovede se rozloučit s místem, které chovat bude stále v srdci svém, protože tu leží jediná bytost, ve které se nesklamal. A ještě dnes ať to zví, aby snad jeho váháním nebyla uvedena v omyl, že schvaluje mlčky, co ona podnikla.

Obrátil se chvatně k zámku, a zamračen žádal lokaje, aby jej ohlásil.

"Stalo se nějaké neštěstí?" volala mu vstříc paní Berta, polekaná jeho vážným vzezřením.

"Nestalo, milostivá paní, leda to, že nemohu déle zůstat ve vašich službách."

Zbledla, slabý výkřik zavzněl z jejích rtů a vyděšeně se naň podívala.

"Co se vám stalo?" ptala se tiše hlasem sevřeným bolestí.

"Přivezli pomník, milostivá paní, a poznal jsem, že jsem byl oklamán. Dokud neušetřím tolik, mnoho-li stoí, musím vám zůstat dlužníkem. Toho jsem si od vás nezasloužil."

Snažil se mluvit klidně, s mužnou chladnokrevností, ale poslední slova jeho přece jen vyzněla jako bolestná výčitka.

"Proto chcete odejít? Marceli, ne vy, ale já jsem si vašich tvrdých slov nezasloužila. Proč mne chcete trestat za to, co bylo z nejčistších úmyslů vykonáno? Proč mi nechcete dopřát podílu na díle lásky, jež jsem si vzhledem k té, které náleželo, přála mít, dokonalé, krásy hodné její duše? Proč ve věci tak něžné vyhledáváte příčinu k urputnému boji? Byl snad způsob, jímž jsem to učinila, urážlivý? Vynasnažila jsem se, seč jsem byla, abyste se necítil dotknut. A prozradilo-li se vše proti mé vůli, nemáte soucitu se mnou, že tak krutým způsobem se mstíte? Čím jsem vám ublížila, Marceli, že jste tolik bezohledným k ženě, jež trpí a snáší víc než vy?"

Oči se jí zatřpytily a sevřené její rty svědčily, že jen s nasazením všech sil potlačuje pláč. Byl překvapen jejími důvody tak prostými, a přece tak pravdivě a horoucně pronášenými. Ano, co jej najednou žene, být urputným proti této dobré, jemné duši, která s ním cítila veškeru tíhu jeho hoře a tišiti mu je pomáhala. A trpí při tom. Čím, proč?

Zadíval se do její tváře, na níž cosi vroucího a bolestného zároveň se snoubilo. Jak čistou se mu zdála v této chvíli, jak duševně podobnou té, pro kterou vlastně dnešní roztržka vzplanula. Horoucí zachvění projelo jeho údy a neznámé blaho zapálilo jeho srdce.

"Milostivá paní," jektal zmaten, pln tísnivých rozpaků, "domníval jsem se, že snad pro mou chudobu, pro mé pokoření..."

Nedala mu domluvit.

"Za takovou mne tedy máte," zvolala ve spravedlivém hněvu "že bych byla schopna využitkovat vašeho postavení, podniknout něco, co by se vás dotklo? Jak špatně jste mě tedy posuzoval. Loučím se dnes s přesvědčením, jež mi bylo útěchou. Nevěřím víc v upřímnost."

"Milostivá paní, odpuštění," zvolal téměř úpěnlivě. "Chybil jsem, jednal jsem v návalu směšné ješitnosti. Odpusťte, můžete-li."

"A zůstanete?" ptala se, a úsměv se jí vracel na tvář.

"Odpustíte-li, ano," řekl vřele.

"Budiž tedy odpuštěno. Ale nesuďte po druhé tak prchlivě, abyste nevinného neodsoudil."

Podávala mu ruku. Uchopil ji, políbil, cítil však, jak se v jeho ruce chvěje. Bezděky ji podržel ve své a pozvedl zrak svůj k ní. Viděl, jak se oči její plní slzami, jak něžně naň hledí a jak oddaně tu stojí, jak_by čekala něco víc. Hlava se mu zatočila, srdce jeho na okamžik biti přestalo a ohromen tím, co se v jeho nitru ozvalo, nerozhodnut stál, stále ještě ji ruku tiskna.

"Nemáte mi nic více co říci?" ptala se tichounce, vzhlédla k němu krotce a žhoucí ruměnec zbarvil její tvář.

"Ano," vyrazil namáhavě, "já vás - miluji."

"Konečně tedy," zajásala a vrhla se mu na prsa.

6.

"Mohli bychom tedy, než tvá nevěsta přijede, sami mezi sebou se dohodnout, aby potom nebylo mezi námi neshod. Zavolám otce a doufám, že za hodinu vše skončíme. Souhlasíš?"

"Čiň, jak je ti libo," prohodil Kamil lhostejně , a natáhnuv pohodlně nohy , zapaloval si nový doutník.

Menhart chvatné povstal a vyšel ven hledat Šillera. Včera slaven byl sňatek jeho s Hedvikou, při kterém nebylo žádných jiných hostí mimo slečny Baumanové. Při té příležitosti dala tato na jevo, že se nevzpírá stát se chotí Kamilovou a slíbila mladé manžely na druhý den navštívit. Rozumělo se samo sebou, že se při tom dojedná sňatek její a umluví vzájemné věno. Nevědělo se dosud, mnoho-li dostane Hedvika, mnoho-li Kamil, komu připadnou Zahorkovice. Šiller od osudné smrti Karliny vyhýbal se všemu hovoru s dětmi, k Menhartovi choval se zdrželivě a jevil velikou sklíčenost. Upadal v zamyšlení, nemohl vydržeti ve společnostech a žil úplně samotářsky. Náhlý rozvrat v jeho rodině a odhalení minulosti Karliny jím zatřáslo. Lekal se jaksi lidí, odbýval otázky stručně a odkládal vše, co se budoucnosti dítek týkalo, na pozdější dobu.

Jen tomu nebránil, aby sňatek Hedvičin odbyl se záhy. Netajil se tím, že prodej Babic jej nepříjemně překvapil, že nemá důvěry k Menhartovi. Když však Menhart to již učinil a Hedvika prohlásila, že nemůže být, aby její ženich na Zahorkovicích žil delší čas s ní neoddán, nezpěčoval se a dovolil přikročiti k sňatku. Mezitím také Kamil dovedl nakloniti si bohatou statkářku tchořovickou. Ve společnosti Menhartově nebylo mu samotnému volno. Vyciťoval, že jeho švakr dbá pouze vlastního prospěchu a směřuje k tomu, aby pro sebe co nejvíce uchvátil. Hedvika byla v tom svému nastávajícímu muži horlivou pomocnicí , a prohodivší několikrát nepatrné poznámky o bohaté a bezstarostné budoucnosti bratrově, dávala mu cítiti, že v peněžních záležitostech nebude se říditi zásadou rovnosti.

Kamil si přál, aby se vše vyjasnilo. Do poslední chvíle nepřestal doufat, že Zahorkovice zdědí on. Téhož náhledu byla také Baumanová, jež , předbíhajíc konečnému rozhodnutí , dopsala dvěma dohazovačům, aby nalezli pro Tchořovice vhodné kupce . Prohlédla bystřeji Menharta a věděla, že v něm našla nebezpečného soupeře, jenž chová tytéž úmysly jako ona. Proto téměř sama navrhla, že den po sňatku do Zahorkovic přijede, a Menhart , porozuměv tomu, chtěl předejít jejímu vítězství získáním Šillera před jejím pří chodem.

Menhart nalezl tchána v zahradě, kde v poslední době mnoho trávil, aby lidem co nejméně na oči přišel. Dnes stál u zahradníka prořezávajícího suché větve stromů. Trhl sebou, spatřiv zetě , a popošel mu vstříc.

"Jdu pro tebe, papá," pravil Menhart přívětivě, "Kamil, Hedvika a já rádi bychom se s tebou poradili. Čekáme tchořovickou slečnu a byli bychom neradi, aby se před ní jednalo o domácích věcech."

"Již jdu. Vy jste s Kamilem se dohodli?"

"Nemluvili jsme dosud o ničem. Znáš mne, že nerad o peněžitých záležitostech začínám, aby se neřeklo, že jsem cizího majetku chtivý. Pro tebe se nejlépe hodí pronést rozhodné slovo."

"Hm, dnes snad k tomu není vhodný čas," zahučel Šiller nerozhodně a zahleděl se sklíčeně před sebe.

"Proč ne? Naopak, dnes je nejpříjemnější doba," horlivě dokazoval Menhart. "Je po mém sňatku a mohu tedy svobodněji mluviti o věcech rodiny, ku které již náležím. Ostatně doufám, že bude Kamil rozumný a nebude klást velkých požadavků. Vždyť mu toho není ani zapotřebí."

Šiller sotva slyšitelně vzdychl, a svěsiv hlavu , mlčky šel po boku zeťově. Když vešli do rodinného salonu, nalezli tu k svému překvapení nejen Kamila, ale také Hedviku a slečnu Baumanovu. Přispíšila si s příjezdem a teď hovořila s Hedvikou o včerejším sňatku.

Byla to vysoká, hubená dáma, velmi jednoduše, ba chudě oblečena. Černý její šat byl valně obnošen a kromě malých, zlatých náušnic neměla na sobě žádné jiné ozdoby. Podlouhlá její tvář byla ostrá, tělo kostnaté a šedivé její oči nepokojně, při tom však pichlavě těkaly kolem. Nesnažila se líčením a jinými prostředky zakrýti svá léta, a hovoříc , pronášela slova hřmotným, drsným hlasem, jemuž se přiučila na polích, kde u lidí stála a k píli pobízela.

Když Šiller vešel, povstala a šla mu vstříc.

"Přijela jsem brzy, viďte," smála se, "ale to jsem učinila proto jen, poněvadž navečer musím domů. Prodala jsem dva páry volů a musím být při vážení. Vidíte, jakých radostí užije osamocená žena. Pan Menhart zdá se být dnes velmi spokojen."

"Ano, jsem úplně spokojen," řekl s důrazem. "A kdo by nebyl spokojen, když se mu dostalo takového anděla jako mně. Byla jsi již venku, ženuško?"

Blížil se k Hedvice se sladkým úsměvem , a pohladiv ji po vlasech , usedl vedle ní a políbil několikrát její ruku.

"Bojím so, že je venku sychravo," mazlila se Hedvika a potleskala jeho ruku. Nevypadala jako nejblaženější nevěsta. Výraz její tváře byl tupý, lhostejný. Bledá její tvář měla nádech přižloutlý, stařecký, ničím od tváře Baumanové se nelišící. Nuda, duševní únava a bezmyšlenkovitost byly hlavními známkami jejího vzezření. Sotva se slabý úsměv na její tváři objevil, zmizel opět a pohled její odvrátil se od Menharta. Ani ona, ani on nejevili nějakého vroucnějšího, vzájemného zanícení, ačkoliv teprv ode včera byli svoji.

"Pravda, je venku dnes nepříjemno," dosvědčoval jí Menhart , nepokojně se ohlížeje po tchánovi a Baumanové. "Jak jste se dostala, slečno, včera domů?"

"Dobře. Měsíc svítil, tak že nebylo třeba ani luceren rozžehnouti. Kamil se nějak špatně vyspal, že je tolik zamlklý. Stalo se vám něco?"

"Ach ne," ujištoval chvatně. "Přemýšlím. Odpusťte, že jsem nepozorným. Nuže, Menharte, začni."

"Proč bych začínal já? Jen začni ty."

"To je bláhové schovávání! Na tobě je přece řada. Ty jsi měl včera svatbu, sestra je tvou paní a nyní dlužno urovnat záležitost jejího věna. Tati, buď tak laskav a sděl Menhartovi, jaké věno obdrží Hedvika."

"Nu, bude snad líp ponechati papínkovi volnou ruku," jaksi jízlivé podotkl Menhart. "Vždyť se třeba o věně ani mluvit nemusí."

"Jak to? Ty nežádáš věna?" chvatně se divil Kamil. Tekle zračilo se radostné překvapení ve tváři. Za to Hedvika sebou zlostně hnula a podívala se hrozivě na muže.

"To je velká mýlka," zasmál se Menhart. "Není příčiny, proč bych byl tak velkomyslným a zároveň nerozumným vůči budoucnosti své i Hedvičiny, že bych prokazoval dary, kde toho není zapotřebí a kde to nemá žádného významu. Panstvo mi nerozumělo. Myslil jsem svými slovy pouze to, že bych byl ochoten ze zdejšího panství sám splatiti věno, kdyby byly Zahorkovice postoupeny mně."

"Ach, vám se líbí zdejší statek?" ptala se Baumanová pichlavě.

"Líbí," řekl pohrdavě, odkládaje zvolna škrabošku v pravdivém tušení, že zde třeba jednat bezohledně. "Ostatně není se co diviti, že jsem k tomuto náhledu přišel. Uvažte laskavě, že náš milý papá je stár a někoho potřebuje, kdo by s ním sdílel starosti o statek. Cizího si vzít nemůže, Kamil najde řízením statku své budoucí paní dost zaměstnání a já budu ušetřen starostí hledat přiměřené sídlo. Mimo to statek bude zachován rodině, což není nejposlednější důvod."

Šiller dosud mlčel. Usadiv se do lenošky, přikrčil se a smutně díval se na hovořící, jak_by vůbec se hovor jeho osoby netýkal.

"V rodině tím nezůstane," zvolal Kamil zlostně. "Ty se přece Šiller nejmenuješ."

"Ale má paní."

"Přijmeš také naše jméno? Ne. Nuže tedy takové důvody musíme ponechat stranou. Ty jsi pravil, že jsi ochoten vyplatit ze Zahorkovic věno. Já také. Mnoho-li chceš dát?"

"Řekni napřed, mnoho-li ty?"

"Proč bych začínal já, když nejsem ještě tak daleko, jako ty," ostře se bránil Kamil. "Ty jsi již ženat a znáš původní výši věna Hedvičina. Dle mého náhledu naše panství stojí nejméně třistapadesát tisíc. Jsme tři děti a máme tedy rovný podíl na něm. Jsi-li spokojen, ujmi statek a dvě třetiny vyplať."

"Tvůj návrh není zlý," posmíval se Menhart. "Proč jsi neodhadl statek ještě výš? Před dvaceti lety mohl snad stát tři sta tisíc, ale od té doby ceny klesly a dnes by se zaň sotva dvě stě tisíc dostalo. Bude-li přijat tento můj odhad, pak jsem ochoten i ostatní tvé podmínky přijmouti. Dovolím si však podotknout, že nutno pamatovat, že Marcel se svým podílem odpadá."

"Proč?" ozval se pojednou Šiller, a narovnav se v lenošce , živě se na všechny podíval. Byli překvapeni zasáhnutím jeho do hovoru.

"Vždyť je přece vyděděn," poučoval jej Menhart, vzpamatovav se záhy z překvapení. "Mimo to nepotřebuje peněz, jelikož jeho nastávající sňatek s paní Volfovou plně zajišťuje jeho budoucnost."

"Má se tedy nechat od své paní živit?" kousavě prohodila Baumanová.

"Jaké živení?" prudce ji odbýval. "Myslím, že co je ženino, je také mužovo a naopak."

"Proč tedy žádáte věna vy? Máte tolik, abyste mohli býti vy i vaše paní živi. Prodal jste výhodně Babice, dostal jste, tuším, stotřicetpět tisíc, ačkoliv Zahorkovice jsou třikrát tak cenné. Nesmíte tak špatně počítat, pane Menharte. Já jsem ochotná hned po sňatku zaplatit ze Zahorkovic stopadesát tisíc."

"Tomu nemohu přivolit," zvolal Menhart určitě.

"Hle, hle, tuze brzy začínáš poroučet," posmíval se Kamil. "Tekla dává přece víc než ty. Podej také ty víc."

"Mám snad Zahorkovice zadlužit?"

"Bylo by to neštěstí? Babice jsi měl napolovic prodlužené a chtěl jsi na nich hospodařit. Náš statek je přece o mnoho lepší a ušetříš na něm víc než na Babicích. A když nechceš se dluhy hospodařit, vezmi věno Hedvičino v penězích a kup si něco menšího, bez dluhů."

"Vidím, že není s tebou řeči. Buď tak laskava, Hedviko, a optej se svého papá, co s tebou míní dělat. Nemůže tě přece jen tak ze svého domu vypudit a odbýt tě několika krejcary."

"Já se ze Zahorkovic stěhovat nebudu," prohlásila Hedvika pánovitě. "Zahorkovice byly původně určeny pro Marcela , a když on se sem vrátit nemíní, nepůjdu odtud ani já."

"A co chcete dělat se mnou?" ptal se náhle Šiller a hořký úsměv objevil se mu na tváři. Pomátli se a odvrátili zrak svůj stranou.

"Ale papá, kterak se tak můžeš ptát?" divila se Hedvika , a povstavši , šla k němu. Zde se podepřela o lenoch a druhou rukou objala hrdlo otcovo. "Kdo s tebou lépe smýšlí než já? Víš, že dcera vždy nejlépe svému otci poslouží. Aurel tě také ctí a miluje jako syn. Ponechej si statek, vládni jako dřív a my budeme šťastni, budeme-li moci s tebou pohromadě žít. Zde se jedná pouze o to, aby se vše pro budoucnost vyjednalo a předešlo se pozdějším mrzutostem. Slečna Baumanová má již svůj rodinný statek, jenž může věnem Kamilovým snadno rozšířit. Chceme tedy někoho zkrátit? Uznej sám, že Aurel i já nepřejeme si nic špatného."

"Nepřejete si žádný nic špatného, leč abyste dostali, co chcete , a co bude otec dělat, o to vaše srdce starostí necítí," vyrazil Šiller prudce a oddaloval ruku Hedvičinu s hrdla. "Přiblížila se chvíle, kdy jste uznali za dobré zanechat přetvářky a dát nahlédnout do svých duší. Buďte ubezpečeni, že vám rozumím a že se s vámi do boje pouštět nebudu. Zahorkovice dostane Hedvika."

"A co já dostanu?" zvolal Kamil hněvivě. "Mně přece jako nejstaršímu přísluší dědit otcovský statek."

"On by dlouho v tvých rukou nezůstal," volal Menhart vítězoslavně.

"Jako nezůstane ve vašich," křičela Baumanová vztekle. "Já si Kamila bez náležitého věna nevezmu , a vezmu-li přece, pak ať nežádá ode mne zaopatření."

"Poshovte mi přece," dupl Šiller zlostně a vztýčil se. "Vždyť je na vás podívaná až odporná. Jako_bych měl za hodinu zemříti, tak se vrháte na kořist. Pamatujte, že jste něco víc než nevzdělaní lidé, nebo že máte duševně aspoň něco víc být. Já vám ustoupím , a proto se aspoň upokojte, by můj odchod od vás nebyl tak zahanbující a pro mne skličující. Menhart vyplatí sto dvacet tisíc Kamilovi. S těmi ať si dělá Kamil, co chce. Hotových peněz nedám prozatím nikomu, poněvadž chci z nich žít. V Zahorkovicích si pojistím byt a nic více. Rozejdeme se nadobro, abychom nebyli jeden druhému na obtíž. A nyní se dohodněte, jak dál chcete."

Obracel se ke dveřím a odcházel. Ale Hedvika za ním pospíchala a vrhla se mu kolem hrdla.

"Děkuji ti, papá," volala jakoby vroucně. "Věděla jsem, že mne neopustíš , a ujišťuji tě, že ti budu vždy vděčna. Já i Aurel nepřestaneme tě ctít po celý náš život."

"Šetři, Hedviko, slovy," vybízel ji s trpkým úsměvem. "Nežádám od vás nic jiného než pokoj. Stárnu, trampoty na mne doléhají , a proto jen toužím, abych byl sám. Vždyť já vás znám."

Vyvinul se z její náruče a vyšel chvatně ven. Hedvika poněkud uražena vracela se k Menhartovi.

"Mohl bys se, Kamile, styděti za své jednání. Ty jsi vinen, že se otec tolik rozčilil. Nikdy v naší rodině nebylo takových výstupů. Kdybys byl studoval, mohlo být všechno jinak."

"A kdybys ty byla méně ziskuchtivá, dopadalo by to také jinak. Slečno Teklo, doufám, že mé věno vám dostačí , a proto vás prosím o prokázání té služby, abyste laskavě svolila k urychlení našeho sňatku. Čím dřív to bude, tím mi bude volněji."

"Nenamítám nic a věřím vám, že odtud chvátáte. Nedovedla jsem si učinit ponětí o životu ve zdejším zámku. Je-li vám libo, doprovoďte mne domů a tam si vše upravíme beze svědků."

Vstávala a rozčileně navlékala své staré, spravované rukavice.

"Bože, vždyť vás nikdo nenutí, abyste zde zůstali!" zvolala Hedvika pohrdavě. "Ať jen Kamil vleze do pasti mu nastrojené. Bude brzy vzpomínat a litovat. Pojď, Aureli, darmo se zde rozčiluji."

"S Bohem slečno," ukláněl se Menhart klidně nastávající švekruši, přemáhaje svůj hněv , a šel za Hedvikou, jež odšustěla hrdě jak kněžna.

Slečna Baumanová nebyla tak příliš uražena, jak se zdálo . Byla příliš zvyklá na drsný a někdy i hrubý život a mimo závisti nezbylo v ní žádné hořkosti. Počkala na Kamila, až se na cestu připraví , a potom usedala do starého zbědovaného kočáru, v němž zapražen byl pár hubených koní. Když vyjeli ven do polí, obrátila se ke Kamilovi a počala si hrát na zamilovanou. V jejím srdci, neznajícím žádných vyšších tužeb a přání, zahořela jiskřička lásky k mladému muži , a čím pozdnější byl tento její cit, tím houževnatěji se nyní jej držela.

Kamilovi připadaly důkazy její lásky poněkud hloupé a směšné, nedal však nic na jevo znát. Snažil se být k ní pozorným, laskavým a v duchu se odškodňoval za své přemáhání pevným úmyslem, že si zařídí v Tchořovicích lepší život. Tekla mu slíbila, že koupí před svatbou nový kočár a koně a jen o to jej prosila, aby nechtěl často odjíždět. Vždyť v duchu již se ustanovila, že po svatbě propustí správce, aby Kamil nebyl neužitečným. Může snadno správce zastati a tím vynahradí, co změna manželství přinese v ohledu peněžním nepříjemného. Ušetří tak do roka hodně peněz a není vyloučena naděje, že po několika letech budou moci koupiti jiné, větší panství.

Z Tchořovic se Kamil více nevrátil. Přípravy k sňatku byly nakvap odbyty, sňatek ve vší tichosti vykonán a tak rodina Šillerova roztržena.

Jak se dětem vede. Šiller se nestaral. Žil tak, jak byl prohlásil. Samotářsky, odloučeně. Ve svých třech pokojích byl pánem, nevpouštěl tam nikoho. Jídlo donášelo mu děvče ze dvora, které si ke své obsluze vybral a sám platil. Hedvice nabídl slušnou náhradu za stravu, již mu ze zámecké kuchyně přenechávat se uvolila , a do dvora neb pivovaru více nevkročil. Buď poli , neb zahradou se procházeje , žil sám sobě, zasmušen, nevlídný a zarytě mlčelivý. Co v hlavě a v srdci jeho se tou dobou dálo, těžko bylo uhodnout. Dcera, ve které přece tu a tam vroucnější cit k otci se probudil, snažila se jej ze zasmušení vytrhnout. Nedovedla však být upřímně laskavou. Její něžnost nesla vždy pečeť strojenosti, jakési úskočné vypočítavosti а Šiller vždy tvrději odmítal její návrhy. Přestala tedy se k němu obracet a schladla úplně.

Ostatně i celý její život byl takový, že její předešlé sobectví a nedostatek vzletu ještě více ji opanovalo. Muž ji v tom utvrzoval. Byl nyní jako vyměněn. Z přehnaně uctivého a kavalírského manžela stal se nevrlý, podezřívavý a hrabivý muž, jenž ve všem hledal rozmnožení příjmů a své moci. Nenápadně bral Hedvice z rukou vládu domácí, omezoval její potřeby, zkracoval její vydání, nutil ji, aby přerušila styky a zřekla se svých libůstek. Někdy vypukla mezi nimi různice, jež se končila výčitkami , ba i spíláním, ale Menhart , pamětliv toho, že by přílišným vzdorem mohl Hedviku rozvášnit, na čas povolil a potom opět nepozorovaně svou vládu sesílil. Neuplynulo ani půl roku, když Hedvika byla hříčkou v rukou svého muže, malomocnou bytostí, jež neužila nic dobrého a nemohla také nic lepšího čekat.

Únava se jí zmocňovala, omrzelost, ale zároveň také probleskovala v ní touha po jakémsi oživení, po něčem vřelejším, veselejším, světlejším. Byly to prozatím pouhé záchvěvy neznámých hnutí, které mohly zmizet právě tak nepozorovaně, jak se dostavily, nebo se mohly stát předzvěstí mocnějších vln citových, jimž snad vstříc šla. Záleželo vše na Menhartovi, jak si bude počínat. Kdyby byl býval prozíravým mužem, bylo by mu musilo napadnout, že Hedvika, která po celý svůj dívčí věk ani jednou vroucněji nezahořela vznešenými city, musí podlehnout jednou touze po nich a že nenajde-li porozumění doma, bude hledat je jinde , a to tak slepě, jak slepě se city ty v ní dostaví.

Pro Menharta, který za důstojnických svých dob svými city, beztoho nikdy ne upřímně ušlechtilými, plýtval, byla starost o Hedvičino smýšlení a cítění věcí velmi bláhovou, kterou vůbec z hlavy pustil. Domníval se, že jí dostačí, má-li muže. A proto dojista víc péče věnoval vaření piva a vzdělávání polí než tomu, je-li s ním žena spokojena.

A tak Hedvika , podvolujíc se čím dále tím více jeho vedení, oddalovala se od něho a odcizovala se mu, hledíc naň ne jako na muže, ale jako na nezbytného tyrana.

Osud tomu chtěl, že týž obrat duševní také Kamil pociťoval. Jak vesele a bezstarostně šel k oltáři, pln jsa naděje, že mu odtud nastane samostatný, pohodlný život, tak sklamán viděl den ze dne propast, nad kterou stojí a do níž padnouti se neubrání. První, co jej obtěžovat začalo, byla pozdní láska jeho ženy. Ta opravdu podlehla úplně kouzlu manželství , a zamilovavší si svého mladého muže celou silou své nízké mysli, byla v tom ohledu až směšna. Nikdo nemohl být žárlivějším, nikdo neviděl více strašidel a přízraků, blížit se k jejímu domácímu krbu, než ona.

Každé veselejší slovo, úsměv, zamyšlení považovala u něho za starou vzpomínku, za ohlas vniterné tužby a se slepou neodbytností doléhala naň, aby jí pověděl, která to žena jej upoutala.

"Vzal jsi si mě pouze pro mé peníze a ne z lásky," vyčítala mu vášnivě. "Nemáš mě rád, jsem ti stará, ošklivá, číháš na mou smrt a rád bys si potom našel jinou, mladší, svůdnější. Ale netěš se, že ti ustoupím. I kdybych umřít musila, učiním si podmínku, že zůstaneš svobodným.

"Jsi směšná, Teklo," odbýval ji pohrdavě, jsa rád, že je přece něco, čím ji zkrotí. "Budu-li chtít se bavit s jinou, nebudu přece tak neopatrným, abych se ti prozrazoval. A po smrti, má zlatá, těžko se něco zakazuje."

"Jdi tedy hned ode mne," křičela všecka bledá a vyděšená. "Proč bych čekala, až mě podvedeš, oklameš? Udělej hned, co chceš, pamatuj si však, že tak snadno se ti nedám."

"Nechci ještě, počkám," dráždil ji zdánlivým klidem. A Tekla , upokojivší se po chvíli, přicházela k němu krotká, něžná se sladkými slovy a úsměvy, netušíc, jak tím více podkopává veškeru důvěru u něho, jak ztrácí poslední stín vážnosti a sama jej dohání k tomu, čeho se lekala. Aby si jej získala, poskytla, byť s těžkým srdcem , peněz na opravy, jichž si přál, koupila do několika pokojů lepší nábytek, novou equipáž a sama lépe se strojila. Zdálo se, že vše to jí poněkud prospělo, že Kamil je raději doma, že si jí všímá.

Ano, nepomýšlel prozatím na nic, než na svůj klid a na své pohodlí. Vědomí, že se nemá čeho bát, že je zaopatřen, že budoucnost jeho je pojištěna i bez studií, učinilo z něj lenocha. Spal dlouho, hodně jedl, pil, málo vycházel a přijímal důkazy Tekliny lásky s blahovolnou laskavostí.

Když však jí to bylo přece mnoho, snažila se jej přimněti, aby vyšel ven do polí, k lidem, do stodol, na sýpku. Poslechl jen s nechutí, námitkami a záhy vracel se zase domů. Ji však těšilo aspoň to, že vůbec vyšel a vymýšlela staré záminky, kterými by jej pro hospodářství získala.

Dosáhla toho dřív, než si sama myslila. Najednou probudila se v Kamilovi touha po toulání se poli a horlivost v řízení hospodářství. Každodenně vycházel ven a trávil u lidí, kteří na panských polích pracovali. Bylo až ku podivu, jak trpělivě u nich stál, dohlížel a domů jen nerad se vracel. Tekla se radovala , a když jednoho dne u večer před Kamilem prohodila, že správec je u nich skoro zbytečný, dověděla se od něho, že on také sdílí její náhled.

"Ano, je zbytečný a bude líp, dáme-li mu výpověď. Vždyť obstarám vše sám a tím ušetříme."

"Jen abys potom nevěnoval se hospodářství až přes příliš," napomínala ho starostlivě. "Já mám také na tě právo a nepřeji si, abys pro jedno zapomínal na druhé."

"Mlč, ženuško, mlč," chlácholil ji ku podivu laskavě. "O mne se nestarej, já se tak příliš nenamáhám. Cítím pouze, že mi pobyt venku tuze svědčí, že jsem veselejší, klidnější a spokojenější. Co ušetříme, budeme moci k svému pohodlí obrátit a v zimě někam do společnosti se podívati. Jen so ty starej o dům a to ostatní přenech mně."

Spokojenost Teklina byla dovršena. Už je tedy muž pro ni získán, už se nemá proč lekati, čeho se obávati. Zvykl na domov, na ni, stará se něžně o ni, aby si odpočinula , a to je předzvěstí jeho lásky. Byla tedy ke Kamilovi dvojnásob pozorná, vydávala bez vzdychání peníze i na to, co dříve za zbytečnou nádheru považovala.

A klidila chválu Kamilovu. Omládal, byl veselý, přítulný a staral se, aby žena neměla příčiny k podezření. A tato starost jeho byla odůvodněna, poněvadž tou dobou zapřádal cosi jiného, co by bývalo Teklu dojista neuspokojilo.

Švec Strouhal, žijící přes dvacet let někde u Prahy, rozpomenul se, že má v Tchořovicích barák s kouskem pole, jež dosud jeho otčím užíval. Strouhal odstěhoval se jako mladý muž na předměstí pražské, doufaje, že tu naň čeká pohodlný život a zámožnost. Byl dovedným řemeslníkem a štěstí mu ze začátku přálo. Zařídil si hezkou dílnu, zjednal dělníky a pričiňoval se. Ale blahobyt, který se do jeho domácnosti dostavil , popanštil jej a jeho ženu. Přenechával dílnu dělníkům a sám si hrál na zámožného mistra. Naučil se chodit dopoledne na víno, večer do spolku, kouřit doutníky a dělat výlety. Žena dobře vařila, hezky se strojila, vydávala víc , než přijala , a místo peněz začaly Strouhala tlačit dluhy.

Navrátit se k starému způsobu života nechtělo se ani jemu ani ženě. Proto začaly se mezi nimi množit různice, dělníci se střídali, Strouhal byl k zákazníkům hrubším a po několika letech uznal, že se mu v některém skromnějším předměstí pražském líp povede. Odstěhovali se tedy kamsi do Vršovic a začali znovu získávat zákazníky a zkoušet štěstí. Pousmálo se na ně, nouze se vytratila a Strouhal dělal dále mistra a jeho žena paní. Ale i tu opakovalo se, co je z prvního místa vyhnalo. Řemeslo klesalo, dílna se prázdnila, až neměl Strouhal zase do čeho píchnout. Co teď? Zase se odstěhovat jinam a začínat znovu? Na to neměl více síly. Dvojitý nezdar podťal jeho odvahu a malomyslně přemýšlel, co učinit. Má se vrátit do Tchořovic? Brrr. Mráz jej přešel, když si vzpomněl, že by měl orat, vázat, do práce chodit. Řemeslo jej na vsi neuživí, musí se nádeničit, hospodařit. A toho se lekal víc než bídy.

Ze strachu před něčím podobným šel za dělníka do obuvnické továrny. Vydělal málo, tuze málo, ale musela pomáhat žena a dcera Cilka. Té už bylo čtrnáct let, byla na svůj věk velice vyvinuta, kurážná, ostřílená styky s dělnickými dětmi, v jichž společnosti trávila a výdělek našla také.

Chodili tedy všichni tři do továrny. Vydělali poměrně dost, ale přece jen s těží života uhájili. Strouhal nemohl se zbýt svého návyku chodit do hostince. Nemaje více tolik, aby chodil do hostinců slušnějších, začal vytloukat krčmy a často propil v nich celotýdenní svou mzdu. Žena nezůstávala za ním. Nechodila sice do krčem, kupovala však si kořalku domů. A Cilka mezi dělníky a dělnicemi doučila se všemu, co jí před tím scházelo. Aniž by se doma ptala, navštěvovala taneční zábavy a vracívala se často až druhý den. Kde byla, co dělala, odkud vzala své pěkné šaty a peníze, potom se jí nikdo neptal. Matka byla ráda, že jí dcera často v nouzi vypomohla penězi, aby mohla něco uvařit , a že od ní někdy starší šaty dostala.

"Ta se neztratí," říkala muži. "Je hezká, chytrá a ještě jednou se řádně vdá, aby se o nás postarala". Tešila se už, až Cilka jí oznámí, že ulovila bohatého ženicha a se zalíbením dívala se na její mladé sličné tělo, které v úpravném, byť křiklavém oděvu, velmi výhodně se lišilo od ostatních dělnic, prací, strádáním a vášněmi strhaných.

Tu však z nenadání potkalo Strouhalku neštěstí. Stroj v továrně ji zachytil, nebezpečně pohmoždil a ona podlehla svému poranění. Poměry v rodině Strouhalové se rázem změnily. Nedostatek v domácnosti polekal Strouhala a přinutil jej, aby vážně přemýšlel, co počne dál. Svých zvyků zříci se neměl ani síly , ani chuti. Cilka odepřela se vší rozhodností zříci se práce tovární a starat se o domácnost, a tak po krátkém čase sáhl k poslednímu prostředku. Odejde do své rodné obce. Bude pracovat ve své chalupě, něco poskytne řemeslo, něco pole a Cilka najde tu snad lepšího ženicha. Tady u velkého města nechce se jí nic dařiti. Nápadníků má dost, ale kloudných málo.

Cilka z počátku nechtěla o odchodu do rodné vsi otcovy, kterou ani neznala, slyšeti. Hrůza jí pojímala před tím jednotvárným, usedlým životem venkovským, kde není takových radostí, jakých poskytuje velké město. Prohlásila, aby otec šel sám, ona že se neztratí a živobytí si vydělá. Ale otec bez ní jít nechtěl, Bál se také začátků na venkově, věděl, že by nedovedl sám upravit si domácnost a třeba že pomýšlel na novou ženitbu, aspoň pro začátek potřeboval dcery. Domlouval tedy Cilce, nutil, líčil život na vesnici , jak mohl nejpůvabněji, až mu slíbila, že na několik měsíců s ním půjde.

A tak přibylo tchořovických obyvatelů o dvě zvláštní postavy, které vzbuzovaly opravdu pozornost všech. Strouhal dovedl při schůzkách v hospodě přesvědčit sousedy, že v cizině jeho rozum získal a vědomosti jeho se rozšířily. Vykládal jim různé učené i neučené věci, chlubil se, naparoval a tím opravdu vtiskl jim vědomí, že oni se mu rovnat nemohou ani učeností, ani důvtipem.

Zjev Cilčin způsobil mezi venkovskými děvčaty pravou revoluci. Mrštná, po městsku nastrojená, kurážná a nespoutané veselá probudila u děvčat závist i obdiv, u chlapců lačnou touhu. Když poprvé v neděli šla do kostela, obracely se zraky všech po nich a Cilka byla v duchu na výsost spokojena dojmem, jejž ze tváří všech vyčetla. Lichotila jí ta pozornost a stesk po městě nebyl tak mocný jak dříve. Přijímala ráda nabídky děvčat k přátelství a chlapce dovedla svou nevšímavostí a koketností podráždit k tím usilovnější snaze, aby si její přízně získali.

Poněvadž v domku tolik práce nebylo, šla Cilka za nějaký den do práce na panské. Táhla ji tam touha po četné společnosti, na kterou v továrně uvykla, chuť se vysmáti, zahýřit si, zadovádět s mužskými. Hned první den byla osou, kolem které se vše otáčelo. Ona vedla slovo, dle ní se řídili, jen pro ni měli pozornost. Některá děvčata sice žárlivě pozorovala, že jejich chlapci točí se víc kolem Cilky než kolem nich, ale bály se co projevit. Cilka měla zlý jazyk a byla by je jistě pokořila. Proto toužily raději po jejím přátelství a radě , opičíce se po ní a domnívajíce se, že se tím stanou zajímavějšími.

Na poli ji spatřil také Kamil, když jednou, aby upokojil svou paní, vyšel ven procházkou. Napřed nápadný oděv a cizí, jemu neznámá tvář jej upoutala, že šel blíže. Cilka měla červenou blúzu s krátkými rukávy, které nezakrývaly její plné, bílé ruce. Lehýnká sukně světlé barvy sahala nad kotníky, strakaté punčochy a nízké střevíce prozrazovaly malou nohu a křepkou chůzi, kterou se lišila od těžkého pohybování se ostatních děvčat, těžkou prací předčasně unavených. Šátek spadl jí s hlavy, na které koketně načechrané vlasy chvěly se jak černá krajková ozdoba. Bledá, ale plná její tvář měla smělý, smyslný výraz, stupňovaný pohledem velkých, hnědých očí, kterými se dovedla dívat tak nějak podivně, jinak než její družky.

Když Kamil přišel až k řade pracovnic, pozdravily jej všechny , a sklopivše oči, pracovaly horlivě dál. Pouze Cilka postavila se zpříma, téměř vyzývavě a zahleděla se směle na Kamila. Viděla, že na ni utkvívá žádostivým pohledem, že se mu libí a zálibný úsměv zahrál na její tváři. Usmál se nevědomky také , a zakašlav , poodešel stranou, tluka holí do hrud, jako by chtěl zkoušet kyprost půdy.

Neodcházel však jako jindy. Chvíli hovořil se šafářem, poptával se jej, jak dlouho bude práce trvat a na konec , nemoha odolat zvědavosti, ptal se, kdo jest ta nová pracovnice. Mezitím co šafář mu ochotně původ Cilčin vykládal, díval se Kamil se strany po Cilce, pozoruje každé její hnutí. Čertovské děvče, jak hbitě se umí pohybovat, jak svižně prohýbá své pružné, plné tělo, jak vesele se dovede smát a očima střílet na vše strany. Vidí, že ji pozoruje, není však zmatena. Naopak. Pokukuje k němu, usmívá se a smích nemizí z její rtů.

Dráždivá touha přiblížit se k ni jím lomcovala. Dlouho váhal, jak by mu stud bránil, ale potom , přešed kolem pracovnic , vrátil se a postavil se proti Cilce.

"Jak se vám líbí na venkově?" ptal se přátelsky.

"Mně?" ptala se, vztyčivši a podeprouc se o motyčku , podívala se mu směle do tváře. "Dobře. Tak vesele tu arci není jako v městě, ale já tu taky dlouho nezůstanu. Jakmile se otec ožení, půjdu nazpět."

"A proč?" Co pak je ve městě líp než zde?"

"To ne, ale veseleji. Tam jsou jiní lidé. Veselejší. Tady jsou všichni bojácní, celý čas tu není muzika a chlapci se děvčat skoro bojí."

Zasmála se a ostatní zdrželivě smály se s ní. Byly zvědavy, co milostpán odpoví na tu smělou řeč. Hle, on se směje také.

"Snad jste na chlapce zlá," smál se, ale v duchu cítil sám proti sobě hněv, že se tak snižuje a příliš okatě dává na jevo, jak jej poutá. Cosi neznámého jej tak pudilo, krev se v něm bouřila a touha po změně života jej jímala.

"Ba ne," odpovídala rozpustile. "Já bych s nimi ráda mluvila, oni se však stydí jako bubáci."

Nový smích provázel její slova a Kamil , obrátiv se, chtěl odejít. Znovu však se obrátil.

"Musíte jim dopřát času, aby si na vás zvykli," povídal , kroutě si kníry a přimhuřuje oči. "Za čas se vám nebude odtud ani chtít."

"Nu, uvidím," řekla významně a začala si potichu zpívat jednu z odrhovaček, plnou dvojsmyslných narážek, které na našich předměstích vytiskly národní písně.

Kamil postál a potom zvolna odcházel. Lehtala jej stále touha vrátit se a znovu podívat se na Cilku, nemohl však přece k tomu se odhodlat. Byl mrzut, a když domů přišel a Teklu spatřil, jakýsi vzdor jej chytil. Co je její postava, tvář, řeč i pohledy proti onomu děvčeti, jež dovede jej rozpálit? Babu má na krku, při které zvolna odumírá, zapadá v lenost, otupělost, jednotvárnost. Ne, tak žit stále není možno.

Ozvalo se v něm sice také vědomí, že paní Teklu dobře znal, než si ji bral, že nedbal tehdy její tváře, že toužil pouze po jejím majetku, po pohodlí vedle ní, ale to vše ohlušeno bylo náhle probuzenými tužbami vroucněji začít žíti, ať už to, co tím vroucím životem nazýval, nebylo nic ušlechtilého. Zívaje, nepokojně se procházeje , trávil zbytek do oběda a při stole zadíval se do novin, aby nemusil se ženou hovořit.

Když ještě seděl u stolu, přišel správec pro klíče od sýpky, aby mohl naměřit několik pytlů obilí, které bude potřebí k odpolednímu setí. Kamilovi probleskla hlavou myšlénka. Odložil noviny, a pohodlně se natáhnuv , ptal se, mnoho-li toho obilí bude zapotřebí.

"Nemnoho, asi pět pytlů. Máme ještě od rána."

"Obstarám to tedy sám. Jděte si na pole a pošlete mi nějakou rychlou ženskou, která obilí naměří a volák vám obilí přiveze. Máte tam snad nějakou dovednou dělnici, abych nemusil dlouho v prachu na sýpce stát?"

"Ano, je jich tam několik. Je tam Sklenářka, Vodrážkova, nebo ta holka Strouhalova."

"Pošlete tedy tu, viděl jsem ráno, že se činí ."

Správec odešel a Kamil chystal se na sýpku. Paní Tekla měla radost, že se muž práce chápe. Z vděčnosti se k němu přiblížila a políbila jej. Cukl sebou, maličko se zamračil, potom však chvatně její políbení opětoval a rychle odcházel. Venku si ústa otřel, jak_by cítil dosud odporný pocit jejího doteku , a už chvátal k sýpce. Zavolav na čeledína, aby předjel s potahem před sýpku, vyšel nahoru a počal přecházet setmělou, rozlehlou místností.

Mrazivý pocit čehosi neznámého projížděl jeho údy a hrdlo se mu stahovalo nedočkavostí. Zastavoval se chvílemi a naslouchal, blíží-li se kroky. Bylo ticho, jen venku šafářka svolávala pronikavým hlasem drůbež.

V tom cosi zašustilo za ním. Ohlédl se uleknuté a spatřil Cilku. Stála za ním udýchaná, s úsměvem na rtech, dívajíc se naň tázavé a klidně, jak_by si byla jista, že vše vypadne, jak ona si přeje.

"Už jste tu?" vyrazil namáhavě, nutě se do klidu. "To je dobře. Vezměte tamhle pytle a budete měřit. Čeledín vám pomůže."

"Já to dokážu bez něho," řekla významně.

"Jak chcete," nutil se také do klidu. "Ale lépe bude, když vám pomůže. Sklenáři, pojďte sem."

Cilka hodila hlavou, maličko se zamračila, ale už se chápala lopaty a zajela jí do hromady žlutavého obilí. Rychlými rozmachy, při nichž tělo její se sklánělo a vztyčovalo, plnila míru. Když ji naplnila, spolu s volákem vysypala obsah do pytle. Za okamžik byl pytel plný a volák , vzav jej na záda , těžce nesl po schodech dolů. Cilka začala plnit nádobu znovu.

"Odpočiňte si," vybízel ji tlumeně.

"Nejsem unavena ," odpovídala jaksi uraženě.

"Mohla byste si však ublížit."

"Nebylo by mne škoda," odsekla vzdorovitě.

"To vy nevíte. Myslím si, že by vás bylo přece škoda."

Obrátila po něm hlavu a podívala se naň pátravě. Blesk porozumění vyšlehl a drobátko se usmála.

"To povídá milostpán jen tak. Ostatně si odpočinu doma dost."

"Musíte přece také doma pracovat."

"Hm, to není tolik. Když uklidím, sedám v zahrádce a tam ze mne všecka únava spadne."

"Sedáváte sama?"

Než mu odpověděla, zavzněly kroky čeledínovy, jenž namáhavě stoupal nahoru. Kamil uleknutě se odvrátil, popošel dál a Cilka začala horlivě plnit míru.

"Ty jsi, holka, lenoch," huboval čeledín. "Proč už nemáš naměřeno?"

"Šetřím vás. Sklenáři, abyste tak často nemusel chodit," odpovídala vesele.

"Kdybys neplkala," zahučel nevrle.

"Nehádejte se a měřte," poroučel Kamil jako lhostejně, ale už zase stihal pohledy Cilku. Ruce se jí kmitaly a vlasy plné prachu poletovaly kolem čela. Když bylo naměřeno, chytila pytel sama.

"Pomozte mi, donesu jej dolů sama a vy zatím měřte."

"Neunesete to, nechte Sklenáře," volal Kamil, ale už měla pytel na zádech a zamířila ke schodům.

"To by bylo zle, aby taková mladá holka neunesla pytel," rozkládal Sklenář, chápaje se lopaty. "Je jako naplácaná a zmůže víc než chlap."

Kamil měl zlostnou odpověď již na jazyku, v čas však si to rozmyslil a mrzutě přešlapoval. Cilka tu byla za okamžik. Tváře jí hořely, oči se leskly a prsa mocně se zvédala.

"Máte naměřeno?" volala vesele na Sklenáře. "Vidíte, sám kážete a nejste o nic lepší, než já. Půjčte mi lopatu."

A už zase ráz na ráz metala obilí, jež šustělo a zlatilo se v míře.

"Teď neste vy," povídala , zavazujíc pytel. "Pak půjdu zase já." Vyhodila pytel na jeho ramena a zastavivši se odhrnovala vlasy s čela . "

"Proč to děláte?" ptal se jí, když čeledín zmizel na schodech.

"Aby milostpán viděl, že nejsem taková slabá holčice, za jakou mne má. Já se žádné práce nebojím."

"Věřím vám, ale přece jen není tohle pro vás. Měla byste si nalézt nějakou lehčí službu."

" Kde jen?" pokrčila rameny. "K sedlákovi sloužit nepůjdu za žádné peníze a u pánů tady těžko něco nalézt. Takhle do zámku, to bych šla."

Podívala se naň přímo, že jej až pomátla.

"Škoda, že má paní nepotřebuje nějaké služky, odporučil bych vás."

"Vždyť já počkám," řekla tiše a shýbala se k lopatě.

Když byly pytle naměřeny a Sklenář odnesl je na vůz, shrnovala Cilka obilí, aby hromada byla zase pěkně urovnána. Nepospíchala tuze a častěji si odpočinula. Kamil nevěděl, co by jí řekl. Až když byla hotova a lopatu do obilí zarazila, přistoupil blíž.

"Ještě mi řekněte, kdo s vámi sedává večer na zahrádce," ptal se, zajíkaje se a ztráceje duchapřítomnost.

"Nikdo, milostpane," odpovídala rozmarně.

"Není vám smutno?"

"Jaká pomoc, když nikdo nepřichází."

"Mně se zdá, že nemluvíte pravdu. Mám chuť se přijít přesvědčit."

"Tak ano," přikývla, zvolna ustupujíc, jak se k ní blížil.

"Ale vy zatím naschvál to uděláte tak, aby tam nikdo nebyl," dorážel rozohněn a ztráceje duchapřítomnost. Její blízkost, samota s ní jej dráždila.

"Vždyť tu ještě nikoho neznám," hájila se, skrčujíc se a blýskajíc očima, jimiž napjatě jej pozorovala a každý jeho pohyb střehla.

"Přijdu tedy. Ale teď dostanu napřed nějakou odměnu za namáhání."

"Nemám nic," škádlila jej, ukluzujíc jeho nataženým rukoum.

"Aspoň polibení" řekl tiše vášnivým hlasem.

"Já jsem na ně skoupá a rozdávám je, až si je každý zaslouží."

"Vezmu si tedy sám," rozehnal se za ní, chtěje ji chytit za ruku. Uklouzla mu však a přiskočila ke schodům.

"Není mě tu už zapotřebí?" ptala se škádlivě.

"Cilko, pojďte sem," prosil téměř, opatrně se blíže k ní.

"Až večer," pronesla chvatně a už zmizela na schodech. A za okamžik zaslechl ji venku prozpěvovat veselý popěvek. Vyhlédl okénkem, ale spatřil jen její červenou blůzu mihnout se mezi vraty. Zůstal chvíli stát a potom přešel několikrát sýpkou.

"Zahazuji se," povídal si zlostně. "K čemu všechno tohle? Když už toužím po dobrodružstvích, proč jich nehledám jinde a v lepši společnosti. Taková prohnaná dělnice, která prohýřila tolik nocí při divokých muzikách, nemá přece pro mne půvabů. Nesmím zapomenout na svůj stav a původ."

Ale hned se mu vynořil v mysli obraz otce, jeho poměr k Pepičce a překvapen se zastavil. Ano, otec také měl své milostné dobrodružství, horší než on. Mohl si vybrat, koho chtěl , a přece jen při dobrodružství dbal na zevnějšek. Co tedy na tom, když i on si zalaškuje? Vždyť ještě nic zlého neučinil a neučiní. Aby chodil za Cilkou, ne, takové pošetilosti se nedopustí vzdor tomu, že se mu Cilka líbí. Hezké je to děvče, opravdu velmi hezké. Jen kdyby té její minulosti nebylo. A jak chytře nadhodila, že by do zámku sloužit šla. Nebylo by to zlé, ale Tekla by brzy vše vypátrala. Je protivná tou svou žárlivostí. Najednou k stáru si vzpomene a žárlí. Hloupost!

Neuspokojen vyšel ven a zvolna kráčel k zámku. Jeho paní jej již vyhlížela.

"Ty jsi celý zaprášený," divila se a volala rychle na služku, aby přinesla kartáč a oprášila jej. "Ale je to od tebe hezké, že si nyní, když je tolik práce, všímáš hospodářství. Měl bys také někdy večer jít se přesvědčit, hlídá-li hlídač a šafář. Lidé nám teď nejvíce škodí na lukách a jetelích a zdá se mi, že je hlídač s nimi dorozuměn."

"Nu, půjdu někdy, jen toho nechtěj najednou mnoho," na oko lhostejně se bránil Kamil. "Půjdu ještě chvíli ven se projít a přijdu až ke svačině." Odcházel na pole, míře ke správci, jenž dohlížel na osévání pole. Na vedlejším poli pracovali lidé a mezi nimi ostře se odrážel oděv Cilčin. Stálo jej nutkalo, aby šel za nimi, aby se podíval na Cilku, ale tvrdý vzdor jej zdržoval. Nesmí si přece ta holčice myslit, že za ní bude běhat jako slepý. Naopak bude dobře dát jí na jevo, že se mu již vše z hlavy vykouřilo.

Pobídl správce, aby šel s ním podívat se na louky a rozmlouvaje s ním kráčel kolem pracovnic. Pozdravily je , a on jen ledabyle poděkovav , přešel dál. Měl radost, že se ani neohlédl a Cilce sílu vůle projevil. Hned však citil pokoření, neboť za ním rozléhl se jasný smích Cilčin. Popošel chvatně ku předu a na jakousi otázku správcovu odpověděl podrážděně a prudce. Vzpamatovav se však , rychle začal zdvořileji a po chvíli se od něho odtrhl.

Kdybych zůstal doma, lépe bych udělal, hučel sám pro sebe. Darmo se snižuji, dělám se směšným , a poněvadž nedovedu se opanovat, má mě za blázna. Nu, počká si. A budoucího týdne ji nesmí správec do práce více vzít.

Toulal se chvíli poli a potom šel domů. Nalezl svou paní rozzlobenou a křičící.

"Jen si považ, naše Marie mi každý den nechá v kuchyni utéci smetanu. Kuchařka odešla do spíže a ta tam stojí u plotny jak sloup a neví, co se děje. Nezbyde jiného, než ji vyhnat. Jen kdybych věděla, kde dostat jinou. Ty holky jsou na venku k neuvěření nešikovné a liknavé."

"Je tu teď děvče z města, zdá se být čiperné," řekl Kamil váhavě. "Možná, že by to se ti hodilo."

"Které je to?"

"Strouhalovo. Viděl jsem na poli, že se umí jinak obracet než ostatní. Ostatně uděláš lip, když nějaký čas budeš mít s Marií strpení. Zná už vše a dá si snad říci."

"Už od ní mnoho neočekávám, ale počkám ještě. Kdo ví, co by taková popanštělá chtěla služby. Nebude-li však jiná pomoc, vezmu ji aspoň na nějaký čas, než se mi nahodí něco jiného. Podívám se na ni při příležitosti."

Kamil byl rád, že žena nechtěla ji hned. V první chvíli cítil radost, že by Cilka dostala se do zámku, potom se však toho sám lekl. Nespokojen sám se sebou, zmítán různými náhledy a úmysly nevěděl, co počít, jak své jednání zařídit , a vyhýbal se rozmluvě s paní Teklou, boje se, že by mohla seznat jeho nepokoj. Zašel do zahrady a přišel domů , až když šli lidé z práce.

Usedl u otevřeného okna a zadíval se ven do krajiny. Slunce klonilo se k západu a chladivý vánek šelestil korunami stromů. Ze dvora ozýval se křik a rachot vracejících se potahů a celá ves tonula v záplavě sluneční. Jeho pohled mimoděk zaletěl ke vsi seskupené vedle dvora na stráni. Přelétal zrakem doškové střechy vykukující ze zeleně stromů až spočinul na zazelenalém hřebenu chalupy Strouhalovy, stojící mimo řadu stavení ostatních. Nízký plůtek ohraničoval malý sad vybíhající do polí. Kamil zahleděl se na to místo. Tam tedy sedá každodenně, nebo aspoň bude tam sedat. Opravdu. Mínila to vážně? Bude dnes večer tam očekávat jeho příchodu? A bude-li, z jakých úmyslů to učiní? Proto jen snad, že chce být veselou, nebo že se jí zachtělo samotného milostpána polapit a s ním si zahrát, či od něho peníze vymámit?

Ať je to jakkoliv, přesvědčí se večer, ale nenápadně, aby jej neviděla. Vždyť to nic nebude, jen trochu ukojené zvědavosti, malý žert na zapadlé vsi, trochu ostřejších tonů do té jednotvárné hudby jeho života . Co na tom, že to děvče není schopno hlubších citů, že omočilo své nohy v kalu velkoměstského bahna. Jak mnoho členů tak zvané elity velkoměstské kráčí po těch samých šlépějích, jako jimi putovala Cilka , a pouze proto, že onino jezdí v equipážích , nepoukazuje se na ně s takovým pohrdáním jako na ten zástup malých lidí, kteří nedovedou své cnosti a špínu nosit drze na trh lidské zvědavosti. Oh, kolik on za svých studií poznal dám a slečen, které se vyrovnaly svými pletkami nevěstkám , a přece co u těchto proklínáno, tamto nazýváno flirtem, veselostí, působením přílišné obrazotvornosti, velikostí citů, vášnivostí duše a kdo ví čím ještě. Proč by měla tovární dělnice, jejíž nervy od malička bičovány jsou nedostatkem potravy duševní i tělesné, již vhánějí do společných pracoven s muži, kterou nikdo nechrání před vilnými pohledy a slovy dozorců a továrníků samých, proč by právě ta měla být zatracována, že uštvána na duchu celotýdenní vysilující prací jde do taneční zábavy, kde pomalu ztrácí stud a vše, co jí bylo ochranou proti poklesku? Má snad navštěvovat drahé koncerty, divadla, když se jí chce jíst a mzda její stačí zrovna na zahnání hladu? Má ona nikdy nepoučená poslouchat učené věci, třeba byly sebe krásnější, když její duše volá po světle, po rozjasnění, po zapomenutí a lačně béře vše, ať už je to pohár čistého vína nebo sladkého jedu? Ne, ona i ve svém poklesku je méně vinna než vzdělaná společnost brodící se v náruživostech, protože tato to činí z přesycení, z labužnictví, z touhy po něčem rafinovaném, onano ale proto, že nic lepšího se jí nepodává.

Kamil se dal chodem svých myšlenek uchvátit , a zaraziv pojednou u poslední závěrky , divil se sám sobě, kde se v něm ta právnická výmluvnost vzala. Upamatovával se na počátek a skoro se zastyděl, kam až jej touha po bližším styku s Cilkou přivedla.

"Dětinství", řekl sám k sobě. "Pochází to od chorobného stavu mé duše. Nechodím nikam, ničeho si nevšímám , a proto při náhlém rozčilení jsem hříčkou marných a zbytečných vášní. Nepůjdu nikam."

A nešel. Když se setmělo , odešel do jídelny a usadil se pohodlně do lenošky.

"Chtěl jsem jít dnes večer ven, bolí mě však nohy," povídal své paní. "Půjdu až zítra."

"Dobře jsi udělal, beztoho venku začíná poprchávat. Zítra bude lépe. Dala jsem před chvílí správci výpověď a považ si, ten člověk byl skoro rád. Povídal, že by byl nucen sám dát výpověď, poněvadž má takové služné, že nemůže být slušně živ. Půjde prý do Lipky k Marcelovi. Ten se tam krásně usadil."

"Má štěstí," vzdychl si Kamil. "Bez peněz se oženil, mladou sličnou ženu dostal a jak jsem slyšel, jsou prý spolu nevýslovně šťastni. Ovšem, paní Berta byla roztomilá dáma."

"Proč jsi si ji nevzal?" ptala se kousavě. "Ale, jaké bys byl udělal štěstí. Možná, že bych byla já s Marcelem udělala také větší štěstí."

"Ten by si tě byl nevzal," volal pohrdavě.

"Jako si tebe paní Berta nevzala," oplácela paní Tekla jízlivě.

"Prosím tě, nepřirovnávej se k paní Bertě."

"A ty se nepřirovnávej k Marcelovi."

"U čerta, což mi nedáš pokoj, chci-li si doma odpočinout? Či mám snad odejít?"

"Neubylo by tě," křikla zlostně. "Naležíš se doma dost a sotva něco malého uděláš, už o tom mluvíš jako Bůh ví o jaké práci."

Kamil vyskočil a pln zlosti chystal se vyjiti. Ale otevřeným oknem zaslechl šplouchání deště. Zastavil se nerozhodné a vyložil se z okna. Tmou probleskovala okna vesnických stavení, ozářena světly a těžká vůně květů šířila se teplým, vlhkým vzduchem. Uklidnilo jej to tiché dopadání krůpěji na rozvíjející se koruny stromů, klid přírody koupající se ve vláze a usínající pod závojem noci. Ale zároveň v něm rostla touha i předsevzetí, že si najde náhradu za bezradostný, tvrdý 'domácí život, že smočí své vyprahlé rty v číši rozkoše, ať už je ta číš potřísněna či nic. Nitro jeho volá po vláze jako ta zem , a čím dřív přijde, tím ochotněji a nadšeněji ji přijme.

Při večeři bylo ticho, po večeři však paní Tekla , litujíc svých příkrých slov , začala dobřit Kamila. Odpovídal kuse, neochotně, ale přece se přemohl a stavěl se klidným. Na druhý den hned po snídaní vyšel ven do dvora. V polích se nemohlo pracovat, poněvadž bylo vše mokré , a teprve od deváté hodiny mělo se začít sít. Dělníci s dělnicemi vázali povřísla, měřili obilí a konali různé vedlejší práce. Kamil přecházel od jedněch ke druhým. Všudy trochu postál, naslouchal hovoru a zdál se být zcela netečným k tomu, co mezi sebou rozmlouvali.

Ale nejdéle zdržoval se na sýpce. Byla tu Cilka. Přišla v jiných šatech, s koženým pásem kolem boků, který ji činil v pasu ještě útlejší , a na prsou měla zatčena kvítka srdečníků. Děvčata ji žebronila o jeden kvítek, ale nedala žádné.

"Nasázejte si," volala veselo. "Mé květiny nerostou pro nikoho jiného než pro mne a pro toho, koho si vybéřu."

Škádlili ji s chlapci, ona se nebránila , a chytajíc chvílemi některou ze společnic kolem pasu, otočila s ní ve vášnivé jakés touze.

"Ty jsi dnes veselá, jak bys měla jít na veselku," smála se jedna z děvčat. "Nebo jsi už našla chlapce, jenž za tebou chodí?"

"Našla, nenašla, po tom vám nic není a povídat vám to nebudu. A pro vás smutnou také nebudu. Nedovedu to. Jen vesele se dívat do světa, na pláč je dost času, až budu stará."

A zanotila si bouřlivou divokou píseň, která ostatní až zarážela.

"To je pěkná holka," zahučela jedna ze starších žen. "Pomoz Pán Bůh zdejším chlapcům. Ta je naučí pěkným věcem."

"Jen se nebojte," rozkřikla se Cilka, a zajiskřivši očima , před ní se postavila. "Já o vaše chlapce nestojím , a kdyby některý z nich přišel, hnala bych ho k vám."

Neodvážili se jí nic říci. Vypadala tak podivně v tom svém vášnivém rozrušení, v němž veškeré její skryté a tak dlouho potlačované náruživosti se rozjiskřily. Bály se jí a cítily, že ona má jiné tužby než ony, že sleduje jiné cíle a jinými myšlenkami se zanáší. Daly jí pokoj a ona také jaksi zvážněla. Jen když Kamil přišel na její blízko, po očku se naň podívala, sotva znatelný úsměv na okamžik zahrál kolem rtů a jak_by všecka se skrčila.

Sledoval ji chtivými pohledy, pásl po její tváři, sledoval její postavu. Vše na ní zdálo se mu krásnějším, lepějším, toužebnějším. Byl by rád s ní o samotě hovořil, neměl však příležitosti.

Až když všichni odjížděli a odcházeli na pole, Cilka , jak_by cosi zapomněla , veběhla na schody u sýpky a setkala se tu s Kamilem. Chytil ji náhle za ruku a chtěl přitáhnout k sobě.

"Mám tam šátek," řekla tlumeně a vytrhla mu ruku .

"Máte jej na hlavě. Počkejte okamžik."

"Nemám kdy."

"A co večer?" volal na ni, když už odcházela. Poobrátila hlavu, přimhouřila oči a slabě kývla hlavou.

Zmizela na dvoře , a když všecek rozčilen vycházel na pole, spatřil pestřili se její šat v zástupu dělnic. Tedy večer. Dnes se bránit nebude, půjde, zkusí, napadne-li to podivné děvče, jež dovede jej vábit a rozněcovat jeho žádostivost, že je téměř slepým. Jak se bude k němu chovat? Proč zá ní půjde? Jaké má vlastně úmysly? Co z toho pojde?

"Eh," máchl rukou, "jen ne tolik uvažovat , co přinese zítřek, když se chce dnes žít a jásat." Zaháněl obavy urputně se mu do hlavy a srdce deroucí a s lačnou nedočkavostí očekával večer.

"Půjdu dnes večer ven," povídal při večeři. "Zdá se mi, že přece jen špatně hlídají. Naše louky pode mlýnem jsou celé opasené a požaté ."

"Nezapomeň si vzít s sebou zbraň," napomínala jej paní Tekla. "Lidé jsou zlí a mohlo by se ti snadno něco stát."

"Vezmu. Ostatně jsem dosti silný, abych se ubránil. Řekni, prosím, kuchařce, aby lépe maso vypíkala. Nemohu to ani ukousnout a všecku chuť jsem ztratil."

"To je divné, jindy si přeješ, aby bylo maso tužší," namítala paní Tekla , vidouc, jak odstrkuje talíř, jídla se téměř nedotknuv. "Přinesu ti něco jiného, chceš?"

"Ne, ne, nemám hladu a ostatně jsem hodně svačil. Půjdu se převléci a ty si jdi lehnout."

"Nezdržuj se dlouho venku, abys nenachladl. Jaksi se třeseš. Je ti zima?"

"Nebuď tak úzkostlivá," odbýval ji téměř podrážděně, hněvaje se, že jeho rozčilení pozoruje. "To jen pocit ošklivosti projíždí mými údy. Maso bylo opravdu velmi špatné. Dobrou noc."

"Dobrou noc. Buď opatrný a vrať se brzy."

Kamil vešel do svého pokoje. Musel na chvíli se zastavit, aby nabyl klidu. Chvěl se na celém těle a rozčilení jím lomcovalo. Blízkost chvíle, ve které toužil ukojit svou vášeň , jej olupovala o klid. Oblékl vrchní kabát, vzal měkký klobouk a hůl a vyšel chvatně na dvůr. V ratejnách a stájích bylo ještě živo a světlo. Je ještě brzy, napadlo mu, ve vesnici všecko bdí. Bude líp, když půjde se opravdu přesvědčit, hlídá-li šafář a hlídač. Ohrnul si límec u kabátu , a vyšed ze dvora , zamířil mezi panská pole. Mrtvé ticho panovalo všudy, jen čejky kdesi křičely svým kvílivým hlasem. Vzduch příjemně chladil jeho skráně a zvolna nabýval klidu. Zamířil k jeteli, na jehož pokraji měl šafář boudu. Věděl, že má s sebou ručnici , a proto opodál se zastavil a hvízdl. Hned na to zaštěkal pes a tmavá postava objevila se u boudy.

"Kdo to?" volal šafář.

"Já jsem to. Jdu se podívat, hlídáte-li. Vidím, že ano. Nebyl nikdo na jeteli?"

"Nikdo, milostpane," hlásil šafář uctivě. "Chodím každou chvíli po polích."

"Teď si už lehněte, nepřijde nikdo. Hlídač je u louky?"

"Poslal jsem ho tam."

"Dobře. Dobrou noc." A už chvatně šel k lukám. Tma houstla vzdor hvězdnatému nebi a zmocňovala se jej netrpělivost. Musel však přece mluvit s hlídačem, aby mohl paní Tekle dokázat, že venku chodil. Jako šafáře , také hlídače našel bdícího. Vyměniv s ním několik slov, pustil se nazpět ke vsi. Zostřil krok a chtivě patřil ke vsi, jež jak temný mrak jevila se jeho pohledu. Světla pohasla a jen na několika místech blikaly noční lampičky.

Se stajeným dechem obešel ves , nic nedbaje, že jde blátem. Při každém šustotu se zastavil, naslouchal a pak se kradl dále. Tu a tam zaštěkal pes. Lekl se toho a napadlo mu, že by bylo lépe, kdyby odešel, kdyby se vrátil. Proč tohle všechno? Co to počíná? On , velkostatkář, muž, chodí večer na zálety, jako svobodná chasa. Uvidí-li jej někdo, bude mít ostudu. A co Cilka? Kdo ví, nechová-li nějaké nebezpečné úmysly. Třeba dala někoho číhat v úkrytu. Její otec je takový ponurý, se vším nespokojený muž, jenž stále pánům spílá, a jistě se uchopí první příležitosti, aby se na nich pomstil. Najde-li jej místo Cilky, co mu řekne, jak se omluví?

Ale veškeré tyto obavy podněcovaly jen jeho touhu, hnaly jej dál, dusily jeho strach. Obešed ves , blížil se s druhé strany k domku Strouhalovu. Šel dále poli, ale rozeznával stromy zahrad, stojící jak příšery ve tmě. Teď spatřil před sebou zahrádku Strouhalovu vybíhat dál do pole. Zastavil se a poslouchal. Ticho. Jen zašelestění listí ozvalo se tichounce. Nazvédl se a díval se do tmy. Neviděl nic. Pod stromy bylo ticho.

Zvolna, krok za krokem blížil se k plůtku, kolem něhož ořeší a divoké růže rostly. Téměř bez dechu došel k plůtku a vyhledal místo volné, kudy mohl přehlédnout zahradu. Nebyla velká, nedaleko bělala se zeď chalupy Uprostřed stála veliká hrušeň a u ní - ano - u ní stojí cosi bělavého, světlejšího. Hrdlo se mu stáhlo, že nemohl zavolat. Teprv po chvíli dodal si odvahy a zaharašil křovím, dívaje se napjatě na onen světlý stín.

Pohnul sebou a pomaloučku se blížil. Divoká, náruživá radost jej chytila, že div nevzkřikl.

"Cilko," zavolal šeptem.

Přišla chvatně k plotu. Už ji poznal a natahoval po ní ruce. Ona však poodešla dál , a už slyšel slabě zaskřipnout lisu. Chvátal podél plotu, až stanul u ní. Stála pokojně a on viděl ve tmě, jak se jí svítí oči.

"Cilko," zavolal, náruživě chytaje ji do náruče.

"Ticho," poroučela a pevnýma rukama jej zdržovala. "Někdo by vás mohl slyšet. Co tu chcete?"

"Tebe, Cilko," jektal.

"Proč nepřijdete ve dne?" ptala se pokojně, zvyšujíc jeho touhu.

"Nemohu, nesmím. Cilko, proč se bráníš? Mám tě rád, buď mojí."

"Co z toho budu mít? Vy si mě vzít nemůžete. Ve dne musím dělat na vašich polích a večer mne ujišťujete, že mě máte rád."

"Nepracuj, Cilko, dám ti co chceš."

"To nic nedostačí. Lidé by po mě ukazovali a já bych posměch těch hloupých lidí nesnesla. Vemte mě do zámku."

"Vezmu, Cilko, vezmu."

"Slibujete mi to do opravdy?" ptala se, nechávajíc se již brát kolem pasu, ale dosud vzepřená a neústupná.

"Slibuji, Cilko. Za čtrnáct dní budeš v zámku."

"Počkáme tedy do té doby," rozhodla stručně.

"Ne, tak dlouho čekat nebudu," zahučel jako opilý a s celou silou svého rozčilení ji přitiskl k sobě. Ucítil její tvář na své tváři a sevřel ji, až zasténala.

7.

Pan Menhart se dověděl, že jeho starý lesník dovoluje chudým lidem sbírat suchý chrast v lesích. To opatrného statkáře nad míru rozčililo. Dovoluje-li sbírat suché, dovolí jistě brát syrové. Možná, že je s lidmi domluven, že pána svého okrádá, že se obohacuje, hubí les a na konec snad připraví svého chlebodárce o veškeren výtěžek lesa. Hrabivost statkářova měla velké oči , a proto dřív než později chtěl své jmění zajistili. Zavolal si lesníka a oznámil mu, že si může hledat jinou službu.

Starý muž byl touto zprávou zdrcen. Co měl teď počíti, kam se obrátit, když tuk a mork svých kostí nechal v Zahorkovicích? Kde měl nalézt výživy po tolikaleté službě panské, ve které poctivě a svědomitě hájil zájmy svého chlebodárce? Měl snad se nad nim smilovati někdo jiný, cizí, neznámý?

"Zahynu hlady, milostpane," zaúpěl, zvedaje k němu sepjaté ruce. "Nic jsem nezpronevěřil, krejcaru ušetřeno nemám a jak budu živ?"

"U mně sloužíte půl roku," odbyl jej Menhart tvrdě. "Jděte si na starého pána, ať vám dá výslužbu. Já vám nedám nic. Měl jste poctivě sloužit."

"Jak, poctivěji než jsem sloužil?" zvolal roztrpčeně. "To je nepoctivost, když chudým lidem dám trochu suché, nepotřebné klesti, aby mi za to v lese sázeli, příkopy házeli, ve školkách pracovali? Vždyť jsem na tyto práce nedostal ani krejcaru , a ať jde každý do lesa se podívat, je-li tam něco v nepořádku. A o nadháňkách při honech lidé mrzli, byli promáčeni, odstonali svou ochotu a to jen za to, že to, co nepotřebné v lesích leželo, sebrat si směli. A teď jsem já za to pronásledován, svého místa zbavován, o chléb připravován! Je Bůh spravedlivý?"

"Jen pomalu," rozkřikl se Menhart, jenž se začínal popuzeného starce bát. "Já nestrpím, abyste mne poučoval. Za čtvrt roku se vystěhujete a basta. Nepůjdete-li po dobrém, půjdete po zlém."

A obrátiv se , odcházel vztýčen od něho. Lesník sledoval jej pohledem a kolem jeho rtů usadil se hořký, bolestný úsměv.

"Tak jsem tedy pánům dosloužil," zahučel zoufale. "Co teď? Vzít si život, nebo se dovolávat spravedlnosti? Co pořídím proti pánům? Kde vezmu peníze na advokáta? Vidíš, starý brachu, tak se ti poctivost vyplatila. Jen vesele být živ, nedbat nikoho, neposlouchat svědomí a brát, kde se co brát dá. A já mohl brát. Proč jsem byl takový pošetilec, domnívající se, že někdo uzná moje zásluhy a přičinění. Nu, poraď si, starý kozáče, jenž jsi vždycky si myslil, že není nad tebe."

Zakýval hlavou a hluboký vzdech se mu vydral z prsou.

"Zkusím to," řekl po chvíli a těžce kráčel k zámku, aby vyhledal starého Šillera. Sluha, jehož potkal, mu řekl, že je Šiller v zahradě. Vešel tedy tam. Spatřil jej sedícího na lavici zamyšleného, sestaralého, zasmušeného.

"Kdo to?" ptal se uleknutě, když myslivec k němu přicházel. "Ach, to jste vy. Co si přejete?"

"Milostpane, ustrňte se nad starcem, přimluvte se za mne. Mladý milostpán mi dal dnes výpověď. Přes čtyřicet let tu sloužím, a teď mám bez výslužby hledat chléb ve světě. Musím si zoufat, neujme-li se mne někdo."

Slze mu vytryskly , a zachytivše se na šedivých vousech, třpytily se jako dvě perly.

"Snad jen žertoval," chlácholil jej Šiller zmaten zármutkem starcovým. "Co jste mu udělal?"

"Klest jsem lidem dával, aby mi zadarmo v lesích pracovali. Bývalo to ode dávna u nás a nikdo nic nenamítal."

"Ovšem, ovšem. Nemilá příhoda. Ale víte, já už tady nic neplatím, nemohu vám pomoci. Nebraňte se, jděte někam. Dám vám sám, co budu moci, výslužbu vám zajistím ze svého jmění. Jen nic nikomu nepovídejte. Víte, že musím být taky opatrným."

Myslivec se naň udiveně podíval. Vycítil z jeho hlasu hořkou bolest, muka, útrapy a divil se, jak může Šillerovi něco scházet. Ale radost, že je zbaven rázem obav o svou budoucnost jím zalomcovala. Uchopil Šillerovu ruku a políbil.

"Bůh vám to zaplať," koktal vzrušen a smál se mezi slzami. "Pan Menhart se podívá, dostane-li kdy takového služebníka, jako jsem byl já."

"Možná, možná. Ale jděte už, jděte, nechci, aby nás kdo slyšel."

Odtrhl se od myslivce a zašel dál do parku. Pohled na starce plačícího a žalujícího mu svou bídu jím zatřásl. Co se to tu všechno děje? Kam se obrací život jeho dětí? Menhart s lačností shání a nasazuje páky, jak by příjmy statku zvětšil , a nedbá, tekou-li při tom slze, zaznívají-li proklínání. Hedvika chodí jako duch, nehybná, nemluvná, pravý opak mladé paní. Hlodá ji něco na srdci, či snad skamenělo její nitro, že v něm nemůže rozkvést vroucnější, vonnější květ?

A Kamil? Ten žije bez ducha, bez radosti, po boku bohaté mamony. Užije něčeho? Stane se přec chloubou jeho rodiny, jak si zemřelá jeho matka přávala, či snad zapadne na zastrčeném statku a bude ku posměchu okolním statkářům? čím to, že právě ty dva, v něž kladli největší naději, tak podivně žijí , a naproti tomu Marcel vlastní silou přemohl nepříznivý osud? Kde nutno hledat příčinu? Snad tam, že on jediný se nestyděl nazvat Karlu svou sestrou? Že on jediný neostýchal se pronést svůj úsudek a označit to, co zavržení hodno bylo, pravým jménem. Ano, on nedbal zevní formy, nelpěl slepě na předsudcích statkářských náhledů, nelekal se odkrýt rány a léčit je, nedal se odstrašit chudobou Karlinou, když běželo o jeho štěstí. A pak, když všichni , hanbíce se za původ Karlin, za její násilnou smrt, mlčením snažili se udusit nepříjemné své postavení ve společnosti, ze svých peněz pomník ji postavil. Ano, tehdy ho všichni odsuzovali, Menhart, Hedvika, Kamil nazývali jeho skutek veřejným skandálem, nízkou mstou, kterou chce je trestat a při tom jméno, jež sám nosí, směšným v okolí učinit.

A hle, co se stalo? Vyšinul se z nich nejvýše. Statkářem zámožným a nezávislým je, sličnou, mladou, dobrou ženu má, s níž je spokojen, šťasten, vážen ode všech. To, co mu za největší chybu přikládali, stalo se mu počátkem štěstí a úcty a dnes okolní statkáři hovoří o Marcelově domácnosti s nadšením. Hovoří také tak o Hedvice a o Kamilovi? Jejich vzdalování se obou domů je nejlepším důkazem, že ani Zahorkovice, ani Tchořovice nejsou ve vážnosti.

A on sám, Šiller? Co má z toho, že tak houževnatě lpěl na přežilých zásadách, že poslouchal víc hlasu svého rozumu než svého srdce, že pro zevnějšek obětoval spokojenost svého svědomí? Je opuštěn, zapomenut. Dítě, které v skrytu žilo, strádajíc proto, že se jej vlastní otec zřekl, snad by bylo jej oblažilo, potěšilo, pozvedlo. Zavrhl je, styděl se za ně, zapomenul na ně. A ty, kterým obětoval vše, učinily totéž , co on učinil Karle. Zapomenuly, jakmile jim věna dal, nedbají ho, chodí kolem něho cize, lhostejně a spějí k jakési divné budoucnosti, která snad přinese mnohé ještě překvapení. Dosavadní klid na panství se trhá, lidé proklínají svou vrchnost, stihají ji zlostnými pohledy, a kde se to děje, tam nemůže být spokojenost a blaživá naděje.

Tíseň hrnula se se všech stran na Šillera. To, o čem ve své osamělosti stále přemýšlel, vždy jasněji se stavělo před jeho zrak a děsilo jej. Prvním přízrakem, věštícím blížící se zlobu, byla obžaloba myslivcova. Zažehnal neštěstí poskytnutím výslužného myslivci. Bude moci i ostatní zachránit? Těžko. Smrt Karlina ční tu stále jak hrozivý mrak, který nepropustí víc jasného světla a nezahřeje srdce těch, kdož se účastnili neblahé oné příhody. A zúčastnili se jí, vyjímaje Marcela, všichni.

Utéci odtud, daleko, to se ozývalo v nitru Šillerově. Ale kam? Ke komu? Mezi cizí lidi se bál, aby jej neštěstí nepřekvapilo v neznámém místě. A tady neunikne ničemu. Snad aby putoval k hrobu Karly, aby ji tu odprosil, usmířil. Mohou však mrtví odpouštět, smiřovat, žehnat?

Nezbývá než čekat na dobrodiní smrti. Zachvěl se při té vzpomínce. Smrt mu nebyla dobrodiním, ale předmětem zděšení, hrůzy, zoufalého rozechvění. To ne, jen umřít ne! --

Když před polednem potkal Hedviku v parku, zastavil ji a rozčileně ji žádal, aby u Menharta působila, by nevyháněl starého myslivce.

"Nepřinese vám to štěstí starce vyhánět," dodával výstražně.

Pokrčila lhostejně rameny a podívala se chladně na otce.

"Nemíchám se do záležitostí mužových," řekla suše. "Ať dělá, co sám chce. Neposlechne mě nikdy a nebudu se tedy snižovat. Ostatně, jaké štěstí nebo neštěstí nám to může přinést? Menhart chce zbohatnout a mně je to lhostejno."

"Ty si nepřeješ být šťastná a spokojená?"

"Šťastna, spokojena?" ptala se jako udiveně. "Nevím, co to je. Nic mi neschází a po ničem netoužím. Odpusť, musím domů."

A už šla pokojně k zámečku, dávajíc na jevo, že ji hovor s otcem netěší. Šiller chvíli za ní patřil. Nemá srdce, napadlo mu. Najde je jednou? A najde-li, nebude pozdě? Pryč raději s podobnými myšlenkami. Vždyť nemusí se jeho obavy splnit a darmo se znepokojuje.

Dal tajně u notáře vyhotovit listinu, kterou myslivci na svém jmění výslužné pojistil , a vyhýbal se dál všem stykům s dětmi. Starý myslivec odešel a místo něho přijal Menhart mladého, svobodného. Sledoval při tom zase určitý cíl. Dosud k spravování hospodářství měl správce a adjunkta, jenž spravoval také důchod. Správec nebyl ještě příliš stár, ale Menharta polekal případ s myslivcem. Nesmí žádného úředníka dlouho na panství ponechat, sice by mohli potom všichni žádat výslužné. Proto dal i správci výpověď, adjunkta učinil správcem, svěřiv mu i na dále vedení důchodu a řízení dvora zahorkovického. Na druhé dva měl dohlížet nový lesník.

Paclík, nový myslivec, přijal ochotně místo sobě nabízené i s povinnostmi dosti obtížnými. Byl adjunktem na panství, kde se povýšení marně domáhal , a z radosti, že bude nyní samostatným, neuvažoval, jak těžkým podmínkám se podrobuje. Spoléhal na své mládí, sílu, dovednost , a proto s chutí se pustil do práce.

Menhart byl s novým myslivcem jak náleží spokojen. Líbil se mu pro svou ráznost, přičinlivost a ochotu.

"Učinil jsem znamenitý nález," chlubil se své paní při obědě, vrátiv se jednou z prohlídky dvorů. "Paclík zastane lesnictví i hospodářství výborně , a půjde-li to takhle dál, propustím i správce a dám vše na starost myslivci. Nač krmit tolik darmochlebů."

"Jen aby měl dostatečných vědomostí," namítla Hedvika víc jen proto, aby nemlčela, než aby také náhled svůj pronesla .

"O to neměj starosti. Rozumím tomu sám dobře a postarám se, aby nic nepokazil. Schválně jej někdy pozvu k obědu, abys se jej naučila znát."

"Nu, mně mnoho nezajímá," řekla unaveně. "Pozveš-li jej, bude mi to lhostejno."

"Třeba na tvůj svátek. Jiného beztoho mimo tchořovických zvát nebudeme."

"Nejsou-li ti milí, ani ty zvát nemusíš."

"Někoho přece musíme pozvat. Měla bys svůj svátek příliš smutný."

Podívala se po něm udiveně a pohrdavý úsměv ukázal se na jejích rtech. Menhart nedal jí dosud ničím na jevo svou něžnost a připadalo jí to tedy směšným a strojeným, že najednou něco podobného řekl.

"Mně není nikdy smutno," pravila ostře a odvrátila hlavu stranou.

"Myslíš to vážně?"

"Žertuji snad někdy? Pro mne si pozvi koho chceš, na mne však při tom nedbej. A zvlášť záležitosti týkající se statku odbývej sám. Mě to docela nebaví, kdo je tvým správcem a kdo lesníkem."

"Jsi, drahoušku, jaksi podrážděna. Není to následek nějaké choroby, třeba málo důležité, ale přece jen choroby?"

Upřela naň pohled. V jeho slovech se něco tajilo, čemu rozuměti nemohla a co ji dráždilo. Nemilujíc jej, nemohla si ho ani vážiti, když celou jeho povahu seznala.

"Proč se tak ptáš? Pozoruješ nějakou chorobu na mně?"

"Já? Bůh zachraň. Ale myslím si, že ženy v jistých případech bývají vždy nedůtklivý, podrážděny. Kdybych věděl, že se má domněnka zakládá na pravdě, zavolal bych lékaře, abys se mohla poradit , a nezval bych nikoho."

Teď mu rozuměla. Najednou hanba a za ní hned zlost urputná a hluboká se v ní ozvala a vehnala jí krev do tváře. Vstala a změřila jej pohrdlivým pohledem.

"Takových starostí si nepřipouštěj a chceš-li se mi zavděčiti, o podobných věcech nikdy přede mnou nemluv."

"Nerozčiluj se, vždyť já přece nemyslil nic zlého. Víš, že se na podobné věci těší všichni mladí manželé."

"Ale já ne," vybuchla náruživě. "Nepřeji si mít dětí. k čemu také," dodávala mírněji. "Přibylo by nových starostí a těm já chci ujít."

Měla na rtech ještě něco jiného, v čas se však opanovala , a aby zakryla své pohnutí, vyšla ven. Odešla do svého pokoje , a tu so zavřevši, počala chvatně přecházeli. Na co si myslí, dotýkaje se dětí? Ne, ona nechce nic takového, za živý svět nechce. Je to pravda, že si nepřeje mít děti? Hm, o tom dosud nepřemýšlela. Ale aspoň s ním nechce mít dětí. Žije vedle něj klidně, jsou si jako cizí a je ráda, že svazek mezi nimi není užší, že ji neobtěžuje svými líčenými, protivnými laskavostmi. Ne, ne, toho se on nedočká, nesmí dočkat. Měla by potom jiné povinnosti, byla by nucena častěji se s ním stýkat a k čemu to? Takhle se u nich zachovává slušnost, nikdo nemá co jejich domácnosti vytknout a je tedy pokoj. Ne, myslí-li Menhart na něco takového, přepočítal se, mýlí se.

Podráždilo ji to, rozrušilo, že o tom myslila stále , a ještě víc se muži vyhýbala. Pozoroval to, nesnažil se však ji nakloniti si. Byl rád, že na něm nežádá pozornosti, že se spokojuje obyčejným životem, že nemusí vydávat peněz na hostiny a její toalety. Přece však si umínil její svátek jaksi oslavit. Napsal švakru do Tchořovic, aby přijel se svou paní , a správce s myslivcem milostivě vybídl, aby se dostavili k panskému obědu.

Správec málomluvný a nezajímavý muž v duchu si přál, aby páni oběd snědli sami, poděkoval se však za tu čest a slíbil, že se dostaví. Myslivec velmi uctivě přijal pozvání , a těše se v mysli úspěchům, jichž se v přízni své vrchnosti dodělává, viděl v pozvání nový důkaz náklonnosti Menhartovy. Sám také přemýšlel již o tom, že by mohl vedení celého statku převzíti, jakýmsi vrchním řiditelem se státi a tak domoci se potom na jiném panství, kde úředníci pensi dostávají, hned lepšího a vynikajícího postavení. Věděl sice, že Menhart ve všem jedná samostatně, nepodceňoval však vlivu paní Hedviky a o svátku doufal nalézt vhodné příležitosti se jí zavděčit.

Paclík byl hezký, vysoký muž, širokých ramen, výrazné tváře a černé jeho oči byly opravdu krásné. Svobodná děvčata ohlížela se po něm se zálibou, ale myslivec zůstával k jejich důkazům přízně chladným. Ne že by byl úplně necitelným k těm malým pozornostem krásného pohlaví, ale proto, poněvadž napřed chtěl si zajistit pevnou půdu pod nohama a potom teprv ohlížet se po radostech života.

Když o svátku statkářky v lesnickém stejnokroji vešel do salonu a plyně blahopřál své velitelce, spočinula na něm pozorným pohledem a přívětivě se pousmála.

"Děkuji vám, pane lesní, za přání. Doufám, že budeme spolu ještě po mnohé mé jmeniny se vidět. Posaďte se a poslužte si vínem a doutníky. Pane správec, poroučejte. Odpusťte, pánové, přijdu hned."

A odcházela do svého pokoje, aby se převlékla k obědu. Když byla s toaletou hotova, padl její zrak na několik tuží ve váze vedle zrcadla stojících. Nerozhodnuta přemítala, má-li si je vetknouti někam na šaty. Připadalo jí to směšným, poněvadž nikdy před tím nemilovala květin. Ale zvláštní touha vypadat mladistvě ji najednou dohnala k opačnému náhledu. Vyňala růže a připevnila k pasu. Podívala se do zrcadla, jak se květy vyjímají , a spokojena dojmem usmála se sama na sebe a vracela se do salonu.

První její pohled setkal se s pohledem lesníkovým. Jeho oči se leskly a třpyt jejich jak by ji pomátl. Rozpačitě šla k oknu, jímž pronikal sem rachot kočáru.

"Ach, bratr se švakrovou přijíždějí," pravila jako sama k sobě a obrátila se k úředníkům. "Bud... nám dnes veseleji. Venku je sychravo, není-liž pravda, pánové."

"Je již podzimek a nemůžeme lepšího počasí očekávat," odpovídal Paclík zdvořile. "Nyní nastanou hony a byl bych velice šťasten, kdyby milostivá paní prokázala mi tu čest a súčastnila se jich také."

"Já ale neumím střílet?" přiznávala se upřímně, dívajíc se naň přátelsky.

"To by nic nevadilo. Jsem přesvědčen, že by milostivá paní se velmi brzy a velmi dobře naučila. Kdyby snad poroučela, mohli bychom před hony někde na hranicích zatáhnout některou menší léč."

"Vidíte, skoro mně získáváte pro svůj návrh. Pohovoříme si o tom později. Dovolte, musím přivítat hosty."

"Nebojíte se, že vám postřílí honce?" ptal se správec, když Hedvika odešla, kousavě.

"Nesmím ji na taková místa stavět," odpovídal myslivec chladně, dávaje na jevo, že nemá chuti o paní statkářce žertovat. "Naučily se tomu jiné, proč by se neučila ona? Bude-li mít zájem pro hony, budu já v ní mít příznivce při pronájmu cizích honiteb a při šetření zvěře."

"To budou naše panská pole pěkně vypadat," prohodil správec kysele.

Než mu mohl odpovědít, vcházeli hosté a oni uctivě povstali, hledíce ke dveřím. Napřed objevila se paní Tekla. Byla oblečena v nových hedvábných šatech, jejichž střih a křiklavá barva podivně se vyjímaly na její vysoké, hubené postavě. jako_by ve tváři ještě více sestárla, podobná byla ustaralé matroně, jež své vrásky snaží se zastřít výstřední veselostí a přepjatými posunky. Dala si milostivě políbit ruku od úředníků, jimž za jejich pozdrav jen zběžně poděkovala a potom usedla na druhé straně salonu do křesla vedle Hedviky.

Déle u úředníků zdržel se Kamil. Vypadal ve svém salonním obleku jako syn své paní, byť za poslední rok trochu stloustl. Tvářil se velmi jovialně, potřásl myslivci i správci ruku a ptal se na úrodu i zvěř. Hovořil chvatně, nepozorně a velmi často obracel se ku své paní. Když jí po chvíli upadla rukavice, s neobyčejnou rychlostí k ní chvátal , a zvednuv ji, s úklonou podával. Hedvika nemohla zakrýt svého udivení. Kde se vzala v Kamilovi tato úslužnost? Jak velmi něžně se podíval na Teklu a jak sladce se na ni pousmál! Když několik neděl po jeho sňatku je navštívila, aby znovu navázala styky s bratrem a jeho ženou, lekla se až, jak cize se bratr k ženě choval, jak nevrle odpovídal, líně vstával a vůbec najevo dával, že je mu zde všechno protivné a lhostejné. A teď? Nemohla odolat touze zeptat se Tekly, jakým bratr je.

"Jsi s Kamilem spokojena?" ptala se šeptem. Tekla ji uchopila za ruku a pevně stiskla.

"Nekřič," pravila tiše, "nechci, aby věděl, že o něm mluvíme. On je na mne jako anděl. Nemohu ti říci, jak jsem s ním spokojena. Ovšem, vyhověla jsem mu v mnohém, zavedla jsem různá vydání, která dříve u nás nebyla, ale nelituji toho. On mne zbožňuje. Ručím za to, že není něžnějšího manžela nad něho."

Hedvika byla jako u vidění. Dějí se zázraky, či co se to tu děje? Je možno, aby bratr miloval tuto odkvetlou , duchaprázdnou, nepříjemnou ženu? Či snad proto, že s ní dosáhl samostatného postavení, zaprodal se jí a pohřbil veškeré naděje v prsou svých? Ne, nemůže tomu uvěřit. Vždyť Menhart u porovnání k Tekle je přece jen hezčí a není tolik protivný , a přece cítí ve svých prsou, že jeho milovat nemůže, že není s to se přemoci, aby aspoň na oko ukázala mu něžnost, jež by byla důkazem vroucí lásky. A Kamil býval vždy veselejší než ona, projevoval náklonnosti k náruživým vášním, které se nedají říditi a potlačovati na pouhý pokyn vůle, byť by tato byla sebe silnější. Je to tedy přetvářka? Proč by se přetvářel? Aby měl doma pokoj? Proto by mu nebylo potřebí se tolik přetvářet. Tekla by se spokojila pouhým přesvědčením, že mu není protivná. Skrývá se tu tedy něco, co je jí zastřeno rouškou, již tají bud bratr , nebo Tekla.

Zvědavost se v ní probudila nahlédnout hloub do života bratrova. Čím více ona cítila potřebu změnit svůj život, čím víc záviděla Tekle vroucí její zvolání, že je spokojena a šťastna, tím horoucněji zatoužila přesvědčit se, v čem Teklina blaženost spočívá.

"To ti přeji od srdce," řekla po chvíli zvolna. "Ale dovol, jak se to stalo, že bratr je tak vesel a spokojen?"

"On ví, že jej miluji, a naučil se mne také milovat," řekla Tekla s upřímnou prostodušností. "Nevěříš? Jen kdybys jej doma viděla. Na začátku arci byl trochu podivný. Neznal mne, nepohyboval se venku a zahálka jej unavovala. Ale potom si dal říci, začal vycházet ven a to jsem hned pozorovala, že se mění. Hovořil se mnou laskavě, staral se o mé pohodlí, chtěl, abych se lépe strojila, lépe kuchyni obstarala. Nu, způsobilo to sice větší vydání, ale nelituji toho. Mám aspoň muže, jakého jsem si vždy přála."

"Jste tedy šťastni," řekla Hedvika zamyšleně. "Jezdíte někam?"

"Nikam. Kamil říká, že se mu z domova nechce. Mě nutí, abych si vyjela, ale prosím tě, kam mám jeti? O tobě vím, že jsi samotářka , a jinam se mi nechce. Musili bychom zase k sobě hosty zvát a to by mohlo naši spokojenost zkazit."

"A co děláte celý den?"

"Můj Bože, stálo máme co dělat. Kamil ráno vstane a odejde na pole. Přijde před polednem, projde se parkem, v poledne se nají a zase jde ven. O svačině v letě jsme sedávali v zahradě a teď při ošklivém počasí posedíme v jídelně. Já potom chvíli se zabývám ručními pracemi a on odchází na pole. Večer čte nebo jde se podívat do stájí a někdy také se jde přesvědčit, nekradou-li lidé na polích. Zvlášť v letě byl velmi horlivým a přes den obcházel s revolverem po polích. Až jsem se o něj bála. Ale také za to nemáme žádné škody. Lidé se Kamila bojí jako ohně."

"Tebe to těší, že tolik odchází?" ptala se Hedvika žertem.

"To víš, že netěší," povzdychla si, "ale uznávám, že je to tak správné a že mu to svědčí. Jen ještě to bych si přála, abychom nezůstali tak sami."

Usmála se stydlavě, sklopila oči a hrála si s červeným vějířem, jejž v rukou držela. Hedvika otevřela šíře oči a utkvěla na ní tázavým pohledem. Blázní? napadlo jí a hanba jí zachvěla. Vzpomněla si však hned, že musí být opatrná , a proto se nuceně usmála.

"Snad se i toho dočkáš," řekla stísněně. "A co ty děláš stále, když on je pryč?"

"Já? Mám, má zlatá, stále co dělat. Nyní mi mnoho času strojení ubere. Divíš se, viď. Ano, stala se se mnou veliká změna , a to jen pro Kamila. Domlouval mi, že mám svým oděvem vzbuzovat úctu u lidí , a já, uznala, že má pravdu. Zjednala jsem si tedy dovedné děvče, které poklízí v zámku a je při tom jaksi mou komornou. Je to velmi chytré děvče, má své rozmary a někdy je až příliš smělá, ale kde bych tak lacino dostala jinou. Považ, dávám jí pouze čtyry zlaté měsíčně a ona je spokojena. Ta za mne nyní koná práce, jež jsem dřív sama konávala. Já jen si jdu dohlédnout do kuchyně, projít se po dvoře, přesvědčit se, je-li drůbež v pořádku a to je celé mé zaměstnání."

"To jste se tedy hodně změnili," nedůvěřivě podotkla Hedvika, kterou stálá chvála Teklina dráždila. "Tím však lépe pro vás. Nechceš se podívat trochu do mého pokoje? Aurel mi objednal velmi pěkné dárky."

Vstala a Tekla ji následovala. Mlčky šly pokoji. Tekla byla zvědava a už předem záviděla Hedvice, že má něco lepšího , než ona, divíc se v duchu, proč Menhart vyhazuje zbytečně peníze. Hedvika začínala svou švakrovou nenávidět. Nezáviděla jí peněz, ale její štěstí. Kterak má ona stará, ošklivá, nepříjemná užívat radostného života, jehož si ničím nezasloužila, pro nějž žádných obětí nepřinesla. Buď je Kamil hlupák, nebo kuje nějaké plány. Ať je tomu jakkoliv, dopátrá se toho a uvidí, čím si lidé štěstí zjednávají. S jakousi chladností ukazovala dárky Menhartovy a cítila zadostiučinění, když patřila na závistivé pohledy švakrové.

Po chvíli přišel za nimi sluha s vyřízením, že je oběd připraven , a ony se vracely do jídelny. V čelo stolu usedla Hedvika, po pravé straně Tekla, po levé Kamil, vedle tohoto správec a po boku Tekly Menhart. Paclíkovi vykázáno místo naproti paní Hedvice. Starý Šiller pozvání k obědu nepřijal a jak obyčejně obědval ve svém pokoji.

Nálada u stolu byla z počátku chladná, nucená. Páni bavili se o hospodářství na svých statcích a dámy sdělovaly si své domácí tajnosti. Vlastně pouze Tekla. Její nadšení pro Kamila rostlo, čím hlučněji u oběda bylo. A čím vřeleji o svém muži hovořila, tím víc se Hedvika mračila.

"Aureli, pan lesní mi dělal návrh, který se mi dosti dobře zamlouvá," ozvala se konečně do hovoru pánů, aby se Tekly zbavila. "Mám se prý učit střílet."

Menhart uleknutě podíval se na paní i lesníka.

"Ty chceš střílet?" volala paní Tekla zděšeně.

"Je to něco tak zvláštního?" odsekla Hedvika ostře. "Z dlouhé chvíle myslím, že by mi neškodilo trochu pohybu. Náruživou střelkyní se nestanu, přece však bych měla aspoň něco, čím bych se pobavila. Vždyť je tu k zoufání nudno."

"Já nic nenamítám," řekl Menhart zdrželivě. "Upozorňuji tě pouze na neštěstí, která se při střelbě stanou."

"Co by se mohlo stát, budu-li opatrnou? Pan Paclík nemá teď tolik práce , a bude-li u mne, dojista se nepřihodí nic vážného."

"Ručím za to, milostivý pane," ujišťoval horlivě. "Na panství, na kterém jsem dříve byl, bylo o honech právě tolik dám jako pánův a nikdy se nic nepřihodilo."

"Nu, když chceš, dělej , jak za dobré uznáš. Nezapomínej však na své zdraví a na svou bezpečnost. Objednám ti zítra ručnici."

"Bravo," volal Kamil. "A já počkám se svým honem, až se naučíš se zbraní zacházet a přijedeš k nám. Budeš za měsíc dojista již dost vyškolena."

"Za čtrnáct dní bude milostivá paní dobře střílet," horlivě se ozval myslivec a paní Hedvika , podívavší se naň , s úsměvem mu přikyvla.

"Rozhodnuto," řekla pevně. "Neměla jsem dosud žádného koníčka, ať tedy si nějakého zjednám. Kdy začneme, pane lesní?"

"Ráčíte-li poroučet, třeba zítra. První dva dny naučím milostivou paní s ručnicí zacházet a potom vždy na chvíli vyjdeme do pole."

"Co tomu bude říkat hospodářství?" ptal se Menhart studeně.

Lesní se zarazil a uleknutě podíval se na svého pána.

"Snad je tu pan správec a ten bude tak laskav, že po těch několik dní pana lesního zastane. Ostatně i kdyby toho nebylo, lidé dvory neodnesou." Zněl-li hlas Menhartův studeně, hovořila Hedvika s mrazivou pánovitostí. Na okamžik nastala trapná pomlčka, která hrozila celou hostinu pokazit. To postřehl Kamil.

"Ale arci," povídal dobrácky, "úroda je doma, seje se jen a šafáři dohlédnou. Nejedná se o celé dny, ale pouze о několik hodin denně. A Hedvika toho potřebuje. Vždyť je čím dál tím bledší."

"Nenamítám také nic," chvatně se k němu Menhart připojoval, zlobě se v duchu, že úředníci byli přítomni méně laskavému výstupu mezi ním a jeho paní. "Zařídím sám vše a dohlédnu, bude-li potřebí. Vy, pane lesní, znáte lépe firmy, které se zabývají vyráběním loveckých pušek. Objednejte dle přání panina nějakou vhodnou ručnici."

"Učiním tak hned odpoledne, aby posel mohl vzít dopis na poštu." Oddechl si, když viděl, že je roztržka zažehnána. Viděl škodolibý úsměv správcův a v té chvíli cítil, že se jedná o celé jeho budoucí postavení. Litoval již v duchu, že začínal, ale rozhodnost statkářky vlévala mu naději, že vše dobře skončí. Ani by byl neřekl, že je tak rázná, že se dovede tolik opřít a svou vůli ukázat.

Po chvíli vrátila se stará nálada , a když odbyty přípitky, rozjařili se všichni. Paní Tekla rozveselila se ze všech nejvíce. Smála se, žertovala, Kamilovi hrozila a zamilovaně po něm mžhourala. Byla opravdu komická, a Hedvika nemohla se několikrát zdržet smíchu.

Když panstvo vstalo od stolu, odcházel myslivec se správcem. Políbili dámám ruce a myslivec postál u paní Hedviky, přijímaje její rozkazy týkající se střelby. Hovořila s ním velmi čile, přívětivě a na konec mu znovu podala ruku.

"Na shledanou," volala naň, obracejíc se k ostatní společnosti. Menhart dal se s Teklou do hovoru o hospodaření a Kamil , houpaje se na křesle , pouštěl kroužky dýmu ke stropu. Usednouc opodál do lenošky , zavolala na Kamila. Když se vedle ní posadil, zaklepala mu na rameno.

"Gratuluji k tvým líbánkám," pravila ironicky. "Slyšela jsem, že se rozplýváš láskou."

Podíval se na ni udiveně a zamračil se.

"Kdo ti to pověděl?" ptal se hněvivě.

"Kdo jiný může takové věci povídat, než tvá, paní. Či to není pravda?"

"Kdyby dala pokoj," zahučel zahanbeně a blýskl zrakem po své paní. "Nedovede než člověku dělat ostudu."

"Pamatuj se, křičíš, že by to mohla zaslechnout. Mně přece můžeš povědít, co tak najednou tě zamilovaně naladilo. Její vděky asi to nebyly."

"Budeš-li se mi posmívat, půjdu od tebe," durdil se do opravdy.

"Kamile, já tě nepochopuji. Tvá paní chválí tě do nebe, jak jsi pozorný, laskavý, něžný a ty o tom nechceš slyšet. Je-li to pravda, nemáš zač se stydět. Není-H, vysvětli mi tu záhadu."

Podíval se na ni pátravě, pozoruje, táže-li se vážně nebo žertem. Když však viděl, že je zcela klidná, povzdechl si , a skříživ nohy , strčil ruce do kapes.

"Darmo bych mluvil," povídal sklesle. "Než takový život raději nic."

"Ty se tedy přetvařuješ? Proč?"

"Těžko povídat. Ostatně se mě neptej. Nemohu ti nic dnes říci. Až přijedeš k nám, povím ti vše. Dnes jsem s ní poprvé venku a ujišťuji tě, že kdybych měl častěji vycházet do společnosti, zbláznil bych se hanbou."

"A není ti doma smutno?"

Zarazil se drobátko, pomátl , a oklepávaje popel doutníka , vyhýbal se jejímu pohledu.

"Hledám si zaměstnání a při tom zapomínám. Ale máš-li mne ráda, nemluv déle o tom. Je mi to nepříjemné a nepřišel jsem sem se zlobit. Mluv o něčem jiném, třeba o tvých toaletách. Co dělá papá?"

"To víš, sedí jak obyčejně v pokoji, nebo chodí zahradou. Nemluví s nikým, dělá poustevníka a poskytuje lidem látku k hovoru. A co dělá Marcel? Slyšíš o něm?"

"Asi tolik, jako ty. Provádí opravy, pokusy, které jej stojí mnoho peněz a málo vynášejí. Milují se prý s vdovou jako dvě děti. Zdrávi užili."

"Víš, Berta byla přece jen o mnoho lepší než Tekla."

"Kdo by о tom pochyboval. Nemělo se mi to tehdy pokazit! Seděl bych na Lipce a nenutil se do smíchu. Tehdy jsme se přenáhlili. Kdybychom byli otci domluvili, aby Marcelovi nezabraňoval Karlu si vzít, mohlo se to urovnat doma a bylo by to bývalo se vše odbylo potají. Takhle do dnes si lidé vypravují o utopené jako o naší sestře."

"Vždyť jí byla," řekla Hedvika klidně a nedala se zmást překvapeným pohledem bratrovým. "Mezi sebou si to říci můžeme. My jsme také doma nic neužili. Co bylo plátno, že jsme byli živi v zámku, když náš život byl a je dosud bezradostný."

"Hedviko, z tebe věje revolucionářský duch. Já si myslil, že jsi spokojena tak, jak jsi , a zatím pozoruji, že jsi se už nasytila jednotvárného života. V našich žílách proudí plebejská krev a ta se nedá na modro přebarvit."

Klepla jej přes tvář.

"Mírni se přece," varovala jej. "Nevidíš, jak ti dva hospodáři se radí, kde by několik zlatých ušetřili? Máme radostná manželství."

Rozesmála se trpce a zadívala ke stropu. Kamil se pousmál, v duchu však dosud nemohl pochopit, od kdy a jak sestra své smýšlení změnila. Dřív byla upjatá, spokojená chladným životem zámecké etikety a teď najednou pronáší takové svobodné náhledy. To není samo sebou. Hýbe se snad její nitro? Následuje snad nevědomky jeho příkladu? Ale kde jen je předmět rychlejšího tlukotu jejího srdce? Je to správec? Ne, ten na to vypadá tuze hloupě. Nebo snad myslivec? Hm, ten spíš. Ale hovoří s Hedvikou příliš uctivě, bojácně. Ne, nic z toho. Někde jinde vězí příčina. Ale kde? Nepoví mu to sama? Ptát se jí nemůže. Až přijede k nim, pak bude nejvhodnější příležitost. Možná, že do té doby se něco doví, nebo kdyby snad sestra se dověděla o jeho vedlejších dobrodružstvích, naskytne se dost příčiny pohovořit o tom důkladněji.

Žertoval ještě chvíli a potom odešel se sestrou ke stolu, kde byla hospodářská rozprava právě skončena. Ještě nějakou hodinu povídáno všelicos, ale všeobecná únava přiměla hosty, že se zvedli a odjížděli. Hedvika , vymlouvajíc se bolením hlavy , odcházela do ložnice a Menhart , popřávaje si jednou do syta vína , uvažoval, jak_by své paní střílení zošklivil. Myslivec se mu dnes špatně zavděčil a jeho přízeň k němu valně ochladla. -

Paclík však nedbal už tolik úzkostlivě nelibosti svého pána, když pozoroval, že mu milostpaní je nakloněna. Důvěřoval v její moc a tím horlivěji se staral, aby Hedviku záhy vycvičil.

Dařilo se mu dost dobře. Hedvika byla učelivou žačkou. Stojíc na jeho blízku , pozorně se mu dívala do tváře, když ji o různém spůsobu zacházení se zbraní poučoval. Často přeslechla veškeren jeho výklad a mysl její se obírala učitelem. Jak krásné má oči, jak měkce se mu lesknou, jak krotce se dívají, A jeho pleť, jaká je svěží, zdravá, mladistvá. Aurel vedle něho má tváře jako z pergamenu, oči zapadlé, vodnaté, výraz ospalý, tělo vysílené, které jen vojenským cvikem na venek pružným ukazuje.

Tiché, slastné toužení projíždělo jejími údy, když , klada ručnici do jejích rukou , dotýkal se jejích prstíků svou dlaní, když se nahýbal k ní a několikrát dotekl se svými dlouhými kníry její tváře. Byla by ráda zahmouřila oči a oddala se pocitu divné rozkoše, která podlamovala její síly a uspávala její nervy.

Bála se první rány, když však ta šťastně minula, začínala být kurážnější. Střílela napřed za zahradou do terče a smála se dětinským smíchem, když trefila cíl. V těch chvílích oživla její tvář, její oči se rozzářily a na tvářích objevil se nádech ruměnce. Nestala se sice hezčí, ale příjemnější, půvabnější, ženštější. Sám Paclík osmělil se se strany podívat se na její obličej a doznával v duchu, že je zajímavá a že je jí pro Menharta škoda. Beztoho jen jeho přičiněním byla tak upjatá, nepřístupná, pánovitá a chladná.

Hedvika, kdykoliv myslivec přicházel a odcházel, podala mu ruku k políbení. Její stisknutí považoval za důkaz, že je s ním spokojena , a radoval se, že se vždy více blíží k svému cíli. Aby Menharta ukonejšil a přívětivěji naladil, běhal od svitání poli a zařídil vše, co bylo nutno, aby mohl bez překážky odejít ke cvičením.

"Nu, jak pokračuje má paní ve střelbě?" ptal se jej Menhart několikátý den, potkav jej na cestě k zámku.

"Znamenitě, milostivý pane," sděloval radostně, vida, ze se už statkář nemračí. "Zítra chci prohonit malé selské paseky na hranicích a chtěl jsem právě prosit, aby milostpán šel také."

"Zítra nemohu, ale pozejtří se podívám. Jsem s vámi spokojen, viděl jsem včera, že je ve dvořích vše v pořádku."

"Snažím se milostpánovi učinit vše dle jeho přání," klonil se uctivě a tvář se mu rozjasnila radostí.

"Jste za to hodný," chválil Menhart milostivě. "Jděte jen, aby paní nemusela dlouho čekat."

Kynul mu rukou a Paclík chvátal rozradostněn do zámku. Paní Hedvika jej očekávala. Byla oblečena v zelený přilehající kostým a na hlavě měla myslivecký klobouček. Slušelo jí to a také držení jejího těla přímé a nenucené zvyšovalo její půvab. Pozdravila myslivce velmi přívětivě a usmála se naň.

"Unavují vás ty cesty, viďte," pravila přátelsky.

"Nikterak, milostivá paní. Běžel bych několikrát tak daleko."

"To k vůli mně?" ptala se koketně.

"Ano," zakoktal, nevěda co v tu chvíli jiného říci.

"Myslím, že byste ještě radostněji chvátal, kdyby vás tu očekávala nějaká sličná dívka. Viďte, že jsem uhodla."

Upadl do nesnází a letmo se na ni podíval. Viděl, jak pozorně si jej prohlíží, jak se jemně usmívá a lekl se. Je to výzvěda nebo si s ním hraje.

"Mne se ostýchat nemusíte," řekla za okamžik, neobdrževši jeho odpovědi, "Nedivila bych se, kdybyste zahořel láskou k nějaké sličné hlavičce. Odpusťte mi, že jsem žertovala. Jsou to ženské vrtochy. A my ženské jsme všechny stejné. Pojďme."

Kráčeje po jejím boku , byl pln zmatku. Co to vše znamená? Proč na takové věci naráží? On přece žádných známostí nemá, ona o tom ví , a začínajíc tedy o podobných věcech, buď se chce na jeho účet pobavit, nebo snad míří někam dále. Kam? Odkud se jí najednou zachtělo takového hovoru? Pravda, její muž nevypadá k tomu, aby s ním mohla o milostných věcech hovořit. A ona? Dosud nepozoroval, že by kdy o něčem podobném rozmluvu zapřádala a vůbec si toho přála. Či snad pod jejím zevnějškem dřímá plamen, jejž před světem ukrývá, jenž však po svém právu volá? Bylo by to možno. Vždyť je mladá, nic neužila a neužije a dobře podotkla, že ženy jsou všechny stejné. Všechny lační po lásce, po vroucnosti, po sladkém objetí, a u které poměry brání, aby něčeho takového užila, tím dráždivější touha se dostavuje.

Byl dnes při cvičení roztržitým , a setkávaje se s jejím pohledem , upadal do rozpaků. Ji jak_by jeho tíseň těšila. Stále naň hovořila, z blizoučka se mu do tváře dívala a tak zvláštně se usmívala, že mu v hlavě hučelo a krev v žilách bouřně bila. Vždyť jo to mladá, půvabná žena, je s ním sama a hledá léku proti samotě. Dostačí jí lovecký sport?

Uradiv se s ní o zítřejším honu, bezděky, když odcházel, vřeleji její ruku políbil. A potom , vzdaluje se , maně se ohlédl. Viděl, jak stojí dosud s rukama na zad přeloženýma, tiše a klidně, sledujíc jej upjatě. Vykročil rázněji a pospíchal domů. Byl nepokojný a marně hledal odpovědi na své stesky a pochybnosti, které se mu do hlavy hrnuly.

"Jsem pošetilý," řekl si konečně. "Nerozeznám panské zahrávání od upřímnosti. Z dlouhé chvíle laškuje se svým úředníkem, aby se mu mohla potom vysmát. Možná, že doma svému muži se smíchem vypravuje, jak zmátla myslivce, jak chudákovi hlavu naplnila různými nadějemi. K čemu to všechno? Bude pevným, nepoddá se. Vždyť to nemá smyslu. On touží jednou založit si vlastní domácnost, pokojně a spokojeně žít se ženou, kterou si pečlivě vyhledá, aby mu života neotravovala. Začne být odměřeně uctivým, bude se však tvářit, jak_by nic nepozoroval.

Když ráno přijela Hedvika povozem k lesu, kde se mělo honit, volala naň z daleka, že se bojí.

"Někoho zastřelím, musíte být u mne," pravila, podávajíc mu ruku a dívajíc se mu do tváře. Oči její hořely a její ruka pevně stiskla jeho. Cítil její zachvění a sám podlehl mrazivému pocitu, který zvrátil jeho předsevzetí.

"Budu, milostivá paní," řekl tiše. "Račte počkat. Honci , nastupovat. Nikdo ať z řady nevystupuje, poněvadž ponese potom vinu sám, stane-li se něco."

"Kdyby zůstala doma a vařila," zahučel v řadě starý výměnkář, drže v bezzubých dásních krátkou dýmku. "Kdo to jakživ viděl, ženská a střílet. Dnes to někdo odnese."

Neodnesl to nikdo. Hedvika střílela se zápalem a asi dvakrát podařilo se jí zastřelit zajíce. Byla ve výborném rozmaru a stále hovořila s Paclíkem, kráčejícím za ní. Její nálada zmocňovala se i jeho. Výrazná tvář jeho se rozjasnila a z očí jeho díval se obdiv, s kterým sledoval každý její pohyb. Cítila jeho pohled a všecka šťastna oplácela úkradkem jeho pohledy. Zapomněl na svou ostýchavost, a když přecházeli příkopy, podával jí ruku. Podpírala se naň celou váhou a tváře její se rozhořely.

Hon byl téměř u konce, když zaklopýtla o kořen stromu. Bráníc se pádu , vzepřela se celým tělem na zad, počala však vrávorat. Křikla slabě a pustila ručnici . Než sama dopadla, chytil ji Paclík do svého náručí. Napřed leknutí se jej zmocnilo. Potom však divoká slast jím zalomcovala. Sevřel ji vší silou svými pažemi , a nakloniv se se strany k ní, bouřlivě ji políbil.

Vytrhla se z jeho náručí, rozhlédla kolem sebe, nepozoruje-li je někdo , a potom , obrátivší se znovu k němu, sama jej letmo políbila. A už chvátala ku předu.

"Vezměte mou, ručnici," volala rozechvělým hlasem, neobracejíc se. Dnes nebudu více střílet."

Učinil , jak si přála , a šel za ní jako v mrákotách. Šla stále rychle ku pokraji lesa, že jí sotva stačil. Třásl se na celém těle a sbíral svou duchapřítomnost. Co se to, pro Boha, stalo? Co bude dál? Kam se dal unést? A ona? Co si v této chvíli myslí? Kterak se bude chovat nadále?

Když přišli ke kočáru, usedla rychle a jen se strany se naň podívala.

"Zítra honu necháme, až pozejtří přijdu zase," pravila změněným, jako zlostným hlasem. "Jeď."

Paclík díval se na ni jako v mlhách. Je to ona, či někdo jiný? Kde vzala tu sílu tak najednou se změnit, co bylo příčinou, že náhle veškera její náruživá vřelost obrátila se v ledovou upjatost, přátelství v pánovitost. Či snad dosáhla pouze toho , po čem toužila, jeho pokoření, jeho slabost, jeho poklesnutí a teď začne dělat paní? Ne, to není možno, aby se v ní tolik lstivosti skrývalo. Něco jiného spůsobilo tuto její změnu. Co však? Snad náhlé vystřizlivění, vzpomínka, že zašla dál, než měla jít, leknutí, že prozradila svůj vniterný život?

Pobouřen, roztržitý, se srdcem dosud bušícím náhlým vzrušením poroučel honcům , aby šli domů a nařizoval, aby pozejtří se zase dostavili. A potom sám pustil se lesem k myslivně. Tichá lesní samota zvolna konejšila jeho nervy a začal klidněji přemýšlet.

Do jakých poměrů se to dostal? Že Hedvika ve svém manželství šťastna být nemůže, to poznal hned za několik týdnů po svém nastoupení v Zahorkovicích. Menhart nebyl ten muž, který by měl vlastnosti, snahu a schopnosti učinit ženu šťastnou. Jemu šlo především o ukojení sobectví. A jeho sobectví bylo větší, než se mohlo na venek posuzovat. V jeho hlavě rostly plány do budoucnosti. On chtěl nashromáždit jmění, zakoupit veliké panství, zúčastnit se politického života a k svému jménu připoutat erb šlechtický.

Pro koho se snaží do řad privilegovaných stavů se dostati, o tom nepřemýšlel. Jeho ctižádost byla slepá a nepozorovala, že , jda za cílem jedním , poráží a ničí to vedlejší, které, byť nebylo na venek tak okázalé, přece jen bylo důležitější než jeho prvotné úmysly. Lapaje po vzdušných zámcích , ničil svůj domácí život. Hedvika nebyla nikdy ženou, v jejímž nitru stále vře plamen tužeb a nadšení, jež je schopna největších obětí a nejžhavější nenávisti. Vychována matkou v přísných mezích směšné, bezcitné stavovské pýchy , netoužila po ničem a nepřála si ničeho, leč zevnějšku, leč prázdných poklon a šosáckého obdivu.

Ale byla přece jen ženou, aby mohla zavříti na vždy srdce své všem citům, jež jí byly před tím neznámy. Čím méně jich dbala, tím prudčeji se dostavily, strhujíce ji k činům, za něž by se bývala před tím se zděšením hanbila.

Paclík dobře ji začal posuzovat. Hedvika , nalézajíc se na rozhraní mezi ženou a děvčetem , zatoužila pojednou po sladkých mukách vzbouřeného srdce , a než mohla posouditi, po čem vlastně touží, žhavý proud zaplanuvších citů ji strhoval proti její vůli vždy dál a hloub. A co bylo nejtrpčí, že ona, druhy tak stavovsky hrdá, nepřístupná, mrazivě pyšná, našla ve svém podřízeném úředníku předmět, ku kterému ji upoutal vroucí cit slepé náklonnosti.

Co z toho pojde? ptal se Paclík zlostně, tluka holí do stromů? Kam ho zavedla? Vždyť i on ji miluje, vždyť to, co se mu zdálo ještě včera nemožným , stalo se skutkem. Dosud cítí chvění svého těla a sladký pocit jejího políbení zařezává se mu do duše . Kde najde východu z této zápletky, jež ochromila jeho síly a učinila jej hříčkou jeho vášní? Nebylo by lépe odejít odtud dřív, než vše to vzroste a poslední naděje k vymanění zmizí? Ale jak má odejít teď, kdy sám touží po její blízkosti, po bouřlivějších důkazech její lásky. Snad ona sama naznačí mu, co má od budoucnosti čekat, jak si počínat. Ona má větší sílu než on, ona dovede bystřeji postřehnout, kam spějí a jak se mají vyhnout propasti, do níž míří. ---

Přepínal její síly. Nebyla více tou, kterou bývávala. Dnešní den podťal její samostatnost a pevné nazírání do života. V téže chvíli, kdy jata přívalem citů jej políbila, bála se sama sebe. Proto utíkala téměř z lesa, proto jen ledabylo se s ním rozloučila a s úzkostí se dívala, brzo-li bude doma.

Přitisknuvší se do kouta kočáru, zahmouřila oči a počala uvažovat , pokud mohla nejchladněji , o tom, co se stalo. Považovala vše to za nemožný sen. Ne, ne, tak daleko přece se nezapomněla, omlouvala sama sebe úzkostlivě. Byl to jen žert, malé zapomenutí, nedostatek její opatrnosti. Ale hned se tu dostavila skutečnost a volala na ni, co si to vlastně myslí, proč sama před sebou se skrývá, když se nic změnit nedá. Což nepracovala ona sama po kolik dní k tomu, což nebyl dnešní den pouhou výslednici všeho toho, nač se těšila a co sama připravovala?

Zatřásla se a pevněji přitiskla pokrývku na svá kolena, jak ji zima roztřásla. Už je tam, kde nikdy být nechtěla. Co dřív sama odsuzovala, nad čím s ošklivostí se pozastavovala, to se dostavilo a ji samu přepadlo. Bože, co se to s ní děje? Miluje opravdu Paclíka? Ano, miluje jej vášnivě, s celou náruživostí svého srdce. Je hoden její lásky, třeba byl pouze lesníkem živeným jejím mužem. Je mužem přímým, dobrým, sličným a vroucím. Co si asi o ní myslí? Snad, že je prohnanou koketou, záletnou ženou, která hledá ukojení svých rozmarů poutáním mužů, aby je potom odvrhla. Či by ji snad také miloval? Teplá radost ji zachvátila, veselost jasná a dětinská osvětlila její mysl. Jak je to krásné milovat a milován být.

Podávala se chvíli této rozkošné myšlénce, ale už zase úzkost se hlásila. K čemu si dělá všechny ty naděje, když steré překážky a nebezpečenství zničí její radost, když mezi ní a Paclíkem stojí hrozivý stín, jehož se nezbaví, muž.

Stiskla pevněji rty, aby nezasténala. Utec, pravil jí vnitřní hlas. Odejdi na čas někam daleko, abys našla zase sama sebe, abys nabyla vlády nad svým srdcem a zachránila se před pádem. Uteku, umiňovala si. Najdu si výmluvu, odjedu do lázní, někam na jih. Muž se bude sice vzpírat, ona se však nedá zastrašit.

A tam v cizině ukonejší své srdce, nabude chladné rozvahy a vzpomínat bude svého poblouzení jako nepříjemného snu. Oddechla si a veseleji podívala se kolem sebe. Jen když má aspoň něco, na co by mohla připojit svou mysl a zjednat si duševního klidu.

Přijela domů , a když slézala před zámkem, Menhart k ní přišel s tím svým tupým, bezvýrazným pohledem, unavenou tváří a lhostejně se jí ptal, jak se jí dařilo.

"Velmi dobře," odpovídala dosti ostře. "Jsem však unavena a řekla jsem, aby hon na zítřek byl odročen až na pozejtří."

"Vždyť jsem si myslil, že tě tvůj rozmar brzy přejde. Vidíš, bylo škoda peněz a meškání."

Podívala se naň pohrdavým pohledem a úsměšek se jí ukázal na rtech. Jak nízce smýšlí, jak protivný je ve svých zásadách.

"Můj zlatý, nesmíš být tak přehnaně lakomý," povídala studeně, kráčejíc před ním. "Vypadá to trochu špinavě, když ve všem jen na výlohy poukazuješ. Ne, nepřešel mě rozmar a pozejtří budu zase čilá."

A veškerá její předešlá předsevzetí se shroutila a za nenávisti k Menhartovi, jež se celou silou v ní probudila, dostavila se zlobná touha jít dál cestou, kterou začala. Ne, nesmí očekávat od svého muže pochopení, nesmí se těšit, že by po jeho boku zasvitla naděje lepšího života.

Tvrdá odhodlanost sevřela její srdce a ona , odkládajíc ve svém pokoji lovecký úbor , zapomínala na nebezpečenství, na úzkosti a lačně přála si znovu zažít rozkošného opojení. Menhart pozoroval, že je podrážděná, přičítal to však rozčilení z honu. Není zvyklá takovým zábavám, přepíná své síly a tím rozrušuje svou mysl. Za čas uzná sama, že se pro ni takový sport nehodí a zřekne se jej dobrovolně. Škoda peněz, které při tom utratí, štěstí však ještě, že se jí nechce lázní a podobných nákladných kratochvílí.

Pozejtří sám s ní jel na hon. Byl špatným střelcem, nudilo jej chodit neschůdnými stezkami a oranicemi, nechtěl však zůstat za svou paní, jež plna živosti a veselí s ručnicí v ruce chodila čile a smála se z plna hrdla. Štěstí jí přálo, střílela dosti a tvář její zářila dětskou spokojeností. Paclík chodící při ní byl také vesel a jeho mužná tvář obestřena byla světlým paprskem vniterného štěští.

"Na shledanou, pane lesní, zítra," pravila, když se potom u kočáru sešla se svým mužem a odkládala ručnici. "Do třetice všeho dobrého , a proto zítra uzavřeme předběžná cvičení."

"Já nemohu ale zítra s tebou," namítal Menhart výstražně. "Je trh a musím jet kupovat nové koně pro hospodářství."

"Jen jeď," zasmála se rozpustilo. "Mně by bylo beztoho doma smutno a strávím tak nejlépe den. Budeš-li mluvit s Kamilem, vyřiď mu, aby si s honem pospíšil, dokud jsou pěkné dny."

"Vyřídím, podotknu však, že přijedeme jen tenkrát, nebudeš-li do té doby nemocná." Vložil ve svá slova útrpný posměšek, a oblékaje se v kožich , nepozoroval, jak Hedvika vyměnila s Paclíkem ohnivý pohled."

"Nestarej se," řekla, chvatně , vstupujíc do kočáru. "Jsem tak zdráva, že jsem dosud nikdy tak zdráva nebyla." A usmála se při tom šťastným úsměvem, který její tvář učinil roztomilou.

Menhart , pozdraviv myslivce blahosklonným pokynutím ruky , dal znamení k odjezdu, a potom pohodlně se v kočáře rozloživ , prohlížel panská pole, kolem nichž jeli. Nedbal své paní a ona byla ráda, že má pokoj. Zadívala se kamsi do daleka a její duší táhl vánek slastných tuch a vůně pučících květů. Už setřásla veškeré své obavy, zbavila se úzkostí. Žít chci, volalo její srdce bouřlivě, letíc ku předu a nedbajíc stínů, které kolem ní rostly a děsily ji. Mám právo na štěstí, na život a nenalézám-li je doma, půjdu za ním kamkoliv přes hranice tvrdě a bezohledně vytýčené. Její mysl, duše, nitro rostly, probouzely se a ona s utajeným dechem očekávala, co jí druhý den přinese.

Byl jen posledním stupněm k dovršení toho, co před tím bezděky i úmyslně tvořila. Tentokráte honilo se bez honců jen za pomocí jezevčíků. Příkré stráně posázené tu a tam zakrslým borovím poskytovaly hojnost zvěře. Paclík s Hedvikou postavili se nahoře za křivé borovice, jejichž větve plazily se po zemi. Hajní stáli dole pod strání.

Hedvika bledší a rozrušenější než kdy před tím stála mlčky a dívala se zasmušile do porostu, v němž jezevčíci probíhali hledajíce zvěř. Paclík stál za ní, třesa se pohnutím a sleduje její postavu zářícím pohledem. Po chvíli jeden ze psů zaštěkal. Napadl zvěř a teď ji pronásledoval. V houští nastal čilý ruch. Psi s vyplazenými jazyky a čumáky k zemi skloněnými proplétaly se větvemi, sledujíce zajíce, jenž jim uhybal, nechtěje z houští.

"Pozor, milostivá paní, ženou sem zajíce," ozval se Paclík.

Poobrátila se k němu a stiskla pevněji ručnici.

"Střílejte sám, nemám chuti," řekla za okamžik, zvédajíc pušku.

"Necháme tedy honu."

"Ne, to já nechci. Popřejte mi přece okamžiku, abych mohla nabrat klidu. Pozor , už je zajíc tu."

Paclík obrátil se po zajíci, rána zahřměla a zajíc , učiniv přemet , zůstal ležet. Jezevčík doběhl k němu, olízal jeho krev a zase se vracel do houští.

"Znamenitá rána," řekla a zadívala se na zajíce . "Měl lehkou smrt, lehčí , než kdybych já jej byla střelila. Nemám tak šťastné ruky jako vy."

"To je pouze cvik, trefit jej na pravém místě. Račte dát pozor, přijde brzy druhý."

Dole zahučela rána. Některý z hajných vystřelil a v zápětí za ránou vyrazil blízko Hedviky zajíc. Namířila, střelila, ale zajíc pelášil dál.

"Nemohu střílet," řekla mrzutě a podávala mu ručnici. "Počkám chvíli." Při tom podívala se mu do tváře a zastavila se. Krev jí vstoupla do tváře a měkký lesk ukázal se v jejích očích.

"Co si o mně myslíte?" ptala se najednou prudce.

"Jak tomu mám rozumět?" zahučel zmateně a odkládal ručnici, boje se, aby mu nevypadla z ruky.

"Nedělejte nevědomého," dupla hněvivě. "Vy přece víte, proč se ptám. Pohrdáte mnou, viďte, máte mne za špatnou, rozmarnou, vychytralou. Máte dobře. Jsem divná žena. Pojďme, necháme všeho."

Obracela se k odchodu, chvějíc se a přitahujíc těsněji kabátek, jak by ji zima rozrážela.

"Milostivá paní, zapřísahám vás, abyste o mně takhle nesmýšlela," zvolal úzkostně. "Ne, ctím vás, obdivuji se vám, ale co mohu já ubohý říci více?"

"A to je vše, co vám vaše srdce povídá?" ptala se a znovu se k němu obracela. Přistoupila až k němu, že cítil její dech a viděl z blízka její oči svítící se náruživým leskem. "Což nepozorujete, že jsem nešťastná, hrozné nešťastná."

"Vy nešťastná!" zaúpěl. "A já jsem snad toho příčinou?"

"Ne, nejste , a přece jste. Proč mi dáváte stále na jevo, že mě nechcete pochopit? Proč mi neřeknete upřímně, co o mně soudíte, ať už jsou slova vaše sebe trpčí. Odpustím vám, nebudu vás pronásledovat, obtěžovat. Budu vám vděčna, když mi konečně řeknete do očí, že se mne bojíte, že mnou pohrdáte."

Nachýlil hlavu svou k ní a s pootevřenými rty poslouchal vášnivé její doznání. Divoká, nesmírná radost se jej zmocňovala a v opojení hltal její slova.

"Já vámi pohrdat?" jektal, vztahuje ruce své po rukou jejích. "Já, jenž nemohu nabýt klidu, jenž chci utéci, poněvadž nemohu déle vedle vás tak chladně chodit? Mám vám snad říci, že vás miluji, když vím, že nemůžete opětovat city člověka vám podřízeného? Chcete-li, odejdu, ale ne pro tuto chvíli, na vždy, na dobro."

Tiskl její ruce div je nerozdrtil. Ale ona necítila bolestí. Hruď její se mocně zvédala a šťastný úsměv zachvíval jejími rty.

"Vy neodejdete, nesmíte," šeptala horoucně. "Vy musíte být stále na mém blízku, poněvadž nemohu bez vás žít. Podívej se mi do očí. Což neumíš číst ve tváři ženy?"

Povystoupla na špičky nohou a políbila jej. A už ji uchvátil tak jako tři dny před tím. Ale dnes dlouze, vášnivě a celou silou svých bujarých svalů. Vyzvédl ji do náruče a zlíbal její tvář, hrdlo, vlasy. Smála se , zahmuřujíc oči , a snášela příval jeho lásky v opojivé rozkoši.

"Neutečeš, viď," řekla, když poustál.

"Jak bych mohl," mumlal , div se nepotáceje.

"Ano, nemůžeme jeden druhého víc opustit. Bojovala jsem sama se sebou, přemítala, ale na konec jsem viděla, že je odpor marný. Patříme si a běda každému z nás, kdo by druhého opustil." Z oka jejího vyšlehl zlověstný blesk a nevýslovně přísný rys skřivil rozjasněnou její tvář.

"Ne, neopustíme se. Ale co teď? Máme dále honit?"

"Ano, musíme. Teď už se mi zase chce chodit po tvém boku. Budeme chvíli střílet, ale potom půjdeme sami procházkou. Podívám se na tvou myslivnu, abych mohla doma vzpomínat, kde sedáváš a o mně přemítáš."

Přivinula se na okamžik znovu k němu, a potom , přijavši z rukou jeho ručnici , střílela. Chybovala stále, ale smála se své neobratnosti. Každá malichernost ji rozveselila, vše ji těšilo, na vše upozorňovala, ať už pták přelétl přes její hlavu, nebo jezevčík přiběhl k nim udýchán a rozvášněn honem .

Stál u ní , tetele se štěstím, pozoruje její tvář, úsměvy, pohyby. Hon se mu protivil a když hajní k nim došli, aby s nimi zároveň odešli na jinou stranu honit, poslal je domů. Jako dvě děti, které v pohádce žijí a ke kouzelnému zámku se blíží, šli spolu vysokým lesem, šeptajíce a smějíce se. Bílé stěny myslivny zasvítily mezi kmeny a Hedvika cítila, jak se jí zmocňuje úzkost. Ale přemohla se a vešla přes práh.

8.

Kamil , mávaje kloboukem , vítal hosty. Přijížděl Menhart s Hedvikou a Paclíkem. Den byl dosti teplý, pod mrakem, a psi kňučeli, trouce se o nohy svých pánů.

"Lovcům zdar," volal Kamil, přistupuje ke kočáru a pomáhaje sestře. "Jedete přesně dle ustanovené doby. Tamto jsou připraveny zákusky. Pojďte se posilnit a začneme. Den je krátký a musíme být hotovi, než se smrkne."

"Tekla zde není?" ptala se Hedvika, pružně sestupujíc a kráčejíc vedle bratra.

"Znáš ji, že se bojí o hospodářství. Snad v poledne za námi půjde. Jak se ti daří? Vypadáš velmi dobře."

"Ano, jsem nyní spokojena," řekla vesele. "Máš hodně zvěře?"

"Doufám, že se panstvo bude dobře bavit. Vezmi si, co ti chutná. Zde jsou studené koroptve, kapoun, sardinky. Chceš vína, nebo koňaku?"

"Vezmu si vína. Jen se o mne nestarej. Aureli, pane lesní, pojďte, abychom hon nezdržovali."

Přibližovali se ostatní střelci, většinou okolní myslivci, mlynáři a starosta. Ze statkářů nezval Kamil žádného, vyhovuje v tom přání své paní, jež si nepřála navazovat nitě návštěv. Kamil je představil a oni políbili ruku Hedvice, přívětivě se na ně usmívající. Pak nařizoval, aby nastupovali.

"Nejsi churav?" ptal se, vrátiv se k hostím, Menharta, jenž , pojídaje prsíčka kapouna , jaksi mrzutě se ošíval.

"Nikterak. Víš, že nejsem milovníkem honu a že to činím jenom k vůli Hedvice. Bude mnoho lečí?"

"Asi jedenáct , a upozorňuji tě, že jsou to většinou stráně. Mám své lesy velmi nepříhodně položeny. Ale ty, starý voják, se přece nelekáš obtíží."

Trhl sebou nevrle a napil se koňaku.

"Prosím tě, kdo mluví o obtížích, ačkoliv se přiznávám, že tolik nevydržím jako dřív. Za celý den se člověk unaví."

"Tu je snadná pomoc. Až tě střílení omrzí, dám tě dovést k nám a tam na nás počkáš. Jsem však přesvědčen, že se ti od honu nebude chtít. Je-li dost zvěře, zapomene se na únavu. Panstvo, račte dopit. Bude-li si kdo přát později, hajný poslouží. A teď nastupovat. Na pravém křídle půjde Hedvika. Pan Paclík bude tak laskav a půjde při sestře, aby jí nabíjel. Aurel povede levé křídlo a já půjdu prostředkem. Ostatní páni už vědí, kde se mají postavit. Ku předu."

Oživen řízením honu chvátal postavit střelce, zatroubil a honci vešli do příčin. Ozývalo se klepání, houkání, rány napřed řídce, potom vždy hustěji hřměly a celý. les hučel různými těmi hlasy. Leče se táhly do kopce a střelci musili brzy stoupat, brzy sestupovat.

Hedvika svěže a křepče kráčela na vykázaném jí místě. Honci táhli se až k ní , a proto většinou mlčela. Kdykoliv však přijímala od Paclíka ručnici, usmála se naň teple a přikývla hlavou. Viděla jeho oddaný, světlý pohled a radost dodávala jí pružnosti. Štěstí jí také dosti přálo a pokaždé leči mohla se pochlubit nějakou kořistí. Za to Menhart střílel velmi špatně. Jevil únavu, ku které se přiznat nechtěl a byl vždy rozmrzelejším. Dráždila jej také bezstarostná veselost Hedvičina, která ostatně už kolik dní mu byla nápadnou. Neměl rád jejího smíchu, veselých a někdy až rozpustilých výkřiků, které považoval za skrytý výsměch.

Hloupé rozmary, zlobil se v duchu. Najednou jí něco napadlo a dělá, jak_by byla všechna šťastna, ačkoliv bezpochyby jen její umíněnost jí zbraňuje, aby se přiznala, že je podivných svých choutek syta. Bude jí to trpět až do skončení honů v Zahorkovicích, potom však promluví rozhodné slovo on. Darmo kazí myslivce. Byl dřív tak horlivým ve službě, teď však odbývá vše ledabylo a místo po dvořích toulá se po lesích.

"Nechceš už přestat?" ptal se jej Kamil. "Až doženeme tuto leč nahoru, bude tam čekat Tekla. Můžeš odejít s ní do zámku."

"Bezpochyby to udělám. V lese je sychravo a jsem upocen. Ty nejsi, Hedviko, unavena?"

"Ach, naopak," povídala rozmarně. "Teď se mi to teprv začíná líbit. Jen se o mne nestarej."

"Opravdu, Hedvika všecka oživla. Přej jí toho vyražení. Nuže tedy ku předu, abychom byli brzy nahoře. Honci, hezky pomalu a klepejte ."

Všichni se hnuli vzhůru. Místy šla cesta téměř strmě mezi kamením, mezi nímž se plazily ostružiny a vadily v chůzi. Střelci musili být opatrní, aby jednak noha nesklouzla, jednak aby zvěře nepropásli.

Menhart jen s největším namáháním stoupal. Nohy se mu třásly, dech mu docházel a únava jej přemáhala. Zlost vždy více jím lomcovala a plísnil se, že se dal k honu přemluvit. Nepřemlouval jej vlastně nikdo, šel z vlastní vůle, aby se mu nevysmáli, že nedokáže to, co Hedvika, ale právo proto, že se musel přiznat k své chatrné síle, jej dráždilo. Vystřelil asi dvakrát na prázdno a potom , spatřiv před sebou strmou stezku , rozzloben se zastavil, nabral dechu , a spustiv ručnici , začal se o ní podpírat jak o hůl. Nespustil kohoutků a těžce , spoléhaje na hlaveň , vystupoval výše. Už byl téměř nahoře, když najednou zahřměla rána.

Pustil ručnici, chytil se za bok a začal se v křečovitém návalu točit kolem sebe. Nohy mu ujížděly a on padl k zemi. Strašná bolest sevřela jeho údy, před očima se mu zatmělo a on roztáhl se v kamení.

Z počátku nevěděl nikdo, co se stalo. V křiku honců znanikl hlas honce jdoucího při kraji, jenž spatřil, co se stalo. Až když myslivec, jenž šel před Menhartem, se ohlédl, podařilo se mu jej přivolat.

"Zastavit," řval honec, ukazuje zděšen na ležícího statkáře. Myslivec chopil se trubky , a zatroubiv , utíkal k Menhartovi, z jehož boku vytékala krev.

"Vodu, pomoc," křičel, skláněje se k Menhartovi. V lese nastalo ticho a jen zvolna množily se výkřiky sbíhajících se střelců a honců k postiženému.

"Co pak se stalo," ptala se Hedvika, zastavivší se , a poobrátila se k myslivci.

"Snad se honci roztrhli a znovu se seřaďují," odpovídal, opakuje její úsměv.

"Odpočinem si tedy," řekla vesele a podepřela se o smrček. "Víte-li pak, že už mám hlad."

Chtěl cosi říci, ale volání honců je vyrušilo.

"Stalo so prý neštěstí," volal kdosi z řady honců. "Zastřelili někoho."

Hedvika se bleskem vzpřímila a hrůza se ukázala na její tváři.

"Pro Boha, vyndejte patrony z ručnice," volala úzkostlivě. "Komu se jen to stalo? Snad není mrtev. Pojďte, pospíšíme si."

Popoběhla několik kroků vzhůru, ale zděšení podlamovalo jí síly. Stanula, čekajíc na Paclíka.

"Podejte mi ruku," prosila, "třesu se a nemohu sama jít. Kdo jen to je?"

Podal rychle prázdnou ručnici honci a pospíšil za ní. Podepřela se o jeho rameno a on cítil, jak se všecka chvěje. Tvář její byla sněhobílá a oči její vyděšeně dívaly se ku předu.

"Jen_zmužilost," domlouval jí pevně. "Vždyť dosud nevíme, co se stalo. A kdyby snad se přihodila nějaká nehoda, pamatujte, že jen klid vás může uchránit od onemocnění. Nepřejete si přece, abyste byla nemocna."

Spočinula na něm vděčným pohledem a chvátala dále. Když doběhli nahoru, spatřili několik osob zmateně sem tam pobíhat. Pod divokou hrušní stála Tekla, majíc kolem sebe rozestaveny košíky s láhvemi a jídlem a několik kroků od ní stál povoz, jímž přijela. Jeden z honců právě jí sděloval, co se stalo a tu ona , rozkřiknuvši se pronikavým hlasem, běžela k povozu.

"Ujížděj pro lékaře, rychle, ať přijede bez odkladu, že se pan Menhart postřelil."

Slova ta dolétla až k Hedvice. Zarazila se, nohy vypověděly jí službu a před očima se jí setmělo.

"Menhart je to," zasténala, zdrcena zprávou tou. "Pro Boha, běžte tam, pomozte, povězte, co se stalo."

Paclík ji pustil a rozeběhl se úprkem k průseku, po němž Menhart měl jíti. Když přiběhl k počátku průseku, spatřil Kamila chvátat proti sobě a za ním tlum honců nésti postřeleného.

"Kde je sestra?" křičel Kamil, zsinalý, jako zimnicí. "Odveďte ji pryč, zpátky do lesa a zaveďte ji do Tchořovic. Nesmí to vidět. Běžte, pospěšte si , co můžete."

Myslivec se obrátil, aby vykonal rozkaz. Hedvika už šla zvolna naproti němu a Tekla se k ní blížila.

"Račte odejít," poroučel Paclík a bral ji za ruku. " Nesmíte nyní nic vidět, působilo by to na vás zle."

"Proč bych odcházela?" ptala se udiveně, dívajíc se naň podivně se lesknoucíma očima. "Máte mne za tak zbabělou, abych nemohla snésti pohled na raněného svého muže? On je mrtev, viďte."

"Nevím, pan Šiller mi však nařídil, abyste odešla," domlouval netrpělivě. "Pojďte, prosím vás, pojďte."

"Nepůjdu," křikla vzdorovité. "K němu půjdu. Co se stalo, Teklo?"

"Hrozné neštěstí," křičela Tekla, rozpínajíc ruce. Tvář její byla na smrt bledá a jako_by sestarala za ten okamžik. "On se střelil do boku, umírá."

Hedvika zasténala a zachytila se ramene myslivcova.

"Svrchovaný Bože," vydralo se jí ze staženého hrdla. "Schválně to udělal?"

"Ne, nešťastnou náhodou, podpíral se o ručnici a rána vyšla. Mně je špatně, skácím se. Pojď, odejdeme, nesmím to viděti."

"Doprovoďte Teklu domů," poroučela Hedvika suchým hlasem a chvatně se obracela k odchodu. "Ne, se mnou nechoďte," křikla zlostně, vidouc, že se obrací za ní. "Nechci to."

Lekl se až toho nepřátelského jejího podívání a divný strach jej pojal, zděšení, jak by v tu chvíli se měl loučit s něčím velmi drahým a nenahraditelným. Přestala jej snad milovat, nebo se bojí, aby umírající nevyčetl z její tváře, co před ním dosud tajila? Poslušně připojil se k paní Tekle, jež chvátala napřed k lesu. Když zacházeli do stínu stromů, ohlédla se a spatřila již zástup nesoucí Menharta vycházet z lesa. Křikla zděšeně a rozeběhla se mezi kmeny stromů.

"Domů, domů," volala bázlivě. "Neodcházejte ode mne."

Kdyby chvíle nebyla příliš vážná, byl by se musil smát. Ale tak jen jakési opovržení k bázlivé ženě jej pojalo. Teprve nyní pochopoval, že Hedvika nemohla jinak jednat než jednala a že ukázala víc hrdinství než on sám.

Ano, Hedvika ukázala opravdové hrdinství. Jen okamžik ji úzkost děsila, když zaslechla, kdo to v neštěstí upadl. Potom však duševní její síla se cele vrátila. Musí k němu, musí konat svou povinnost. Či snad cizí lidé mají k němu cítit více soucitu než vlastní žena?

Pospíchala vstříc smutnému průvodu. Nesouce jej pod paždím a za nohy , vynášeli jej honci na volné prostranství. Právě jej kladli na zem, když k nim dorazila. Zachvěla se, spatříc jeho zsinalou tvář. Byl podoben mrtvole.

"Hedviko, pro Boha, jdi odtud," prosil Kamil plačky.

"Přineste sem servitky, tamhle jich leží hojnost , a lahve s vínem. Pro vodu běžte , a kdo tu nemá co dělat, ať odejde," poroučela pevně, klekajíc vedle ležícího. "Vy, pánové, mi pomozte svléci jej ze šatu. Nebo ještě lépe, rozřízněte kolem rány oděv. Kamile, odejdi, překážíš."

Přítomní lesníci řídili se přesně jejími rozkazy. Jeden z nich poslal honce domů, ponechav několik z nich k obsluze a nařídiv, aby přinesli nějaká nosítka. Druzí odstraňovali z boku oděv. Čím více ránu odkrývali, tím hroznější se být jevila. Celý náboj vnikl se strany do pasu, vraziv při tom také částky oděvu do rány. Krev kapala a prýštila po hubených bocích Menhartových a zápach prachu čišel z otvoru, z něhož se slabě kouřilo, jak doutnaly zbytky látky.

Hedvika s nasazením všech sil přemohla mdlobu, jež se o ní pokoušela , a počala jemně vymývat ránu. Prsty její byly potřísněny krví a popelem, ale ona , oči majíc široko otevřeny a ústa zaťata , opakovala stále vymývání. Čím více odstraňována nečistota z rány, tím hroznější se tato být jevila. Hluboký otvor zel se svými začernalými okraji a tam uvnitř tkvěla celá rána.

"Zavážeme ránu," řekla s hrozným klidem. "Více do příchodu lékařova nemůžeme dělat. Pánové, čerstvé obvazy."

Měkkou ale pevnou rukou přikládala obvazy a dávala pokyny, jak mají jí být nápomocni. Tělo Menhartovo se pod jejíma rukama zachvělo a ona na okamžik své prsty utrhla. Hned však pokračovala. Studený pot perlil se po jejím čele a s hlubokým vzdechem konečně vstávala.

"Teď jen kdyby tu byla nosítka, aby byl brzy na loži," řekla, shrnujíc si vlasy s čela. "Byl někdo z pánů na blízku, když se neštěstí stalo?"

"Já šel před milostpánem," hlásil se pomalý, zavalitý, ve tváři červený lesník. "Myslil jsem, že střelil po zajíci , a ani jsem se neohlédl. Až honec na mne volal. Viděl, jak se pan Menhart skácel. Podepíral se o ručnici, u které měl oba kohoutky nataženy. Spoušť chytla za ostružiny, rána vyšla a trefila na neštěstí jej. Ztratil mnoho krve a náboj vešel do nejchoulostivější částky těla."

"Je tedy stracen?"

"Nejsem lékařem, milostivá paní," odpovídal lesník stísněně.

"Myslíte však přece, že je ztracen," prohodila temně a poodešla stranou. Teď teprve hrůza na ni sahala celou silou a rozechvění otřásalo jejím nitrem. Ráno jela s mužem a teď tu leží v dokonávání. On snad tušil, že se nevrátí víc z nešťastného honu. Byl tak zasmušilý, nevrlý, cestou téměř nemluvil. Pozoroval snad něco? Měl podezření, které jej znepokojovalo, či byla to pouhá nechuť k honu? Těžko odpovědít. Pro ni však to je hromovou ránou. Má věřit pověře, že je to pro ni výstrahou, či snad má to přičítat neopatrnosti mužově, že tak lehkomyslně zacházel se zbraní? Bude dlouho trvat tento hrozný smrtelný zápas, zachrání jej lékař, nebo snad pronese neodvolatelný ortel.

Štvaná výčitkami, hrůzou, nepokojem, přecházela po trávníku, jehož tráva sežloutla a byla poseta suchým listím břiz a habroví. Přicházela k ležícímu , a zadívavši se na jeho tvář se zděšením , pozorovala jeho ostré rysy jako_by k smrti se připravovaly. Připadaly jí nějak cizí, neznámé, děsivé, výhrůžné. To neležel tu její muž, ale stařec s tváří vráščitou, umdlenou, bezvýraznou. Ne, to ani nebyl její muž, to byl kdosi jiný, druhá jeho podoba, stařecká, pochmurná, nevlídná, nepříjemná.

Lekla se sama sebe, že ve chvíli tak vážné a velebné tak hrubě a necitelně smýšlí. Snad dobijí jeho srdce, on odchází a ona tu uvažuje, jak je starý, ošklivý, odporný. Aby se trestala za své provinění, přiklekla opět k němu a počala otírat jeho tvář a hladit jeho ruce. Chladný dotek jeho těla vzbuzoval v ní odpor, ale tím horlivěji konala, co započala. Lehynké chvění a cukání projíždělo kůží ležícího a rysy jeho tváře stahovaly se k výrazu hluboké bolesti. Trpí tedy, cítí. Ví, co se kolem něho děje? Asi ne, poněvadž má oči pevně zavřené, a vezme-li jeho ruku do své, klesá tato bezvládně do trávy, když ji pustí.

Nemohla déle u něho vydržet. Vstala zase a šla po mezi dál, dívajíc se do kraje zastřeného jakoby lehkou mlhou, smutného, zádumčivého, plného těžké vůně zoraných polí. Nízká, nehybná oblaka kryla oblohu olověně šedou, studenou a pochmurnou, nepropouštějící ani jediného světlejšího paprsku slunečního. Těžká, smutná nálada vkrádala se také do jejího srdce. Co může čekat od budoucnosti? Bude moci doufat v nové rozjasnění, oddechnutí, zavanutí teplých, vonných vánků, které probudí její nitro k novému lepšímu životu?

Ze zadumání vytrhl ji příchod honců, přinášejících nosítka. Šla, aby byla přítomna přenášení mužovu. Zaslechla, jak zaskřípěl zuby a sotva slyšitelně zaúpěl, když jej zvedali a na nosítka kladli. Potom zase upadl v předešlou strnulost. Rychlým krokem odnášeli jej lidé k Tchořovickému zámku. Když vcházeli na dvůr, protiležícími vraty vjížděl tryskem lékař. Kamil běžel mu naproti, sděluje mu, co se stalo.

"To bude asi velmi těžká pomoc," zaslechla Hedvika lékaře, chvátajícího po boku Kamilově k nosítkám. "Račte poslat ještě pro jednoho lékaře do Т., aby mi pomohl, bude-li potřebí větší operace."

Sklonil se nad nemocným.

"Ach, tu je velká ztráta krve, zdá se mi, že začíná agonie. Přeneste nemocného rychle na lože a prozatím neposýlejte pro nikoho. Bude to možná zbytečným."

Kamil vzhlédl k Hedvice. Viděl, jak jí slze vytryskly z očí a lítost jej také pojala.

"Nešťastný Aurel, co to jen dělal," zahořekoval, bera sestru za ruku. Neodpovídala, jen usedavé štkání lomcovalo jejím tělem. Najednou cítila potřebu do syta se vyplakat, ulevit svému strádání, jež celou tihou rdousilo její nitro. Potácejícím krokem sledovala smutný průvod. Neměla více sil zůstat u lože mužova, když lékař , odkryv ránu , počal vyjímat náboj z těla. Uchýlila se k Tekle, jež se dosud , chvějíc na celém těle , naříkala a vzdychala, omývajíc si spánky octem a lomíc mezi tím rukama.

"Milostivá paní, pan Menhart právě dokonal," oznamoval Paclík, vcházeje do pokoje. Vyskočila, podívala se na jeho přísně vážnou a bledou tvář a cosi jí sevřelo hrdlo. Otevřela ústa, aby vzkřikla, ale třesení projelo jejími údy a ona tiše, beze stenu klesala k zemi.

Když se ze mdloby probrala, stál u jejího lože lékař s Kamilem. Napřed překvapeně se na ně podívala, potom však se upamatovala na vše, co se stalo. Zaštkala a zakryla si tvář rukama.

"Milostpaní, buďte statečná," řekl lékař. "Váš manžel je mrtev a umřel bez bolestí. Jeho útrapy trvaly několik okamžiků, než pozbyl vědomí. To vás může potěšit. Chraňte své zdraví."

"Mrtev, mrtev," vzlykala, "a já jsem toho vinna. Kdyby mne nebylo, nebyl by šel na hon."

"To jsou nerozumné předhůzky," domlouval lékař důrazně. "Kdyby se byl choval, jak se zkušený střelec chovati má, nic by se bylo nestalo. Ostatně k svému upokojení přijměte také mé prohlášení, že by se váš manžel nikdy byl nedočkal dlouhého věku. Trpěl také chorobou jater a ta by ho bývala dřív či později sklátila. Račte podat milostpaní trochu vína, aby se posilnila , a nejlépe bude, když ji odvezete domů. Zde by stále si připomínala neštěstí a to při jejích otřesených nervech by bylo velmi nebezpečné. Nemá nikoho, kdo by ji potěšil, kdo by při ní několik dní zůstal?"

"Ne, nechci nikoho," volala prosebně. "Domů pojedu, ale sama. Nenuťte mne, abych se dávala těšit."

"Což kdybych vzkázal do Lipky? Berta by tě možná ráda navštívila."

Hedvika podívala se udiveně na Kamila.

"To nemůže být," řekla potom, přemáhajíc pláč. "Už jsem klidnější, vidíte to přece. Dej mi zapřáhnout, abych mohla domů."

Kamil odešel a po cestě mu stále tkvělo na mysli, že by asi Berta byla nejlepší společnicí Hedvičinou. Hněvá se sice, ale v takovém případu přestává hněv. Což kdyby to učinil bez vědomí Hedviky? Zkusí to. Na Teklu se spolehnout nemůže, poněvadž ukázala dnes dokonalou a bezmeznou zbabělost. Nařídiv, aby byl povoz Hedvičin přichystán, napsal rychle lístek.

"Švakr Menhart postřeliv se sám z neopatrnosti na honu , před chvíli zemřel. Hedvika je velmi rozčilena a společnost dobré duše účinkovala by lépe než léky. Můžete-li na čas zapomenout a odpustit, prokažte jí službu milosrdné samaritánky. Odjíždí právě do Zahorkovic. Kamil."

Spokojen svou myšlénkou napsal adressu Bertinu, a vyhledav šafáře , poručil mu, aby poslal s lístkem nějakého rychlého posla do Lipky. Na to spěchal k Hedvice, jež se za pomoci Cilčiny oblékala. Ve svém rozčilení nepozorovala, jak se Kamil zarazil, spatřiv Cilku v její blízkosti. Hned však zakryl své leknutí chvatným pobíháním po pokoji a domlouváním své paní, aby měla rozum a konečně se upokojila. Když byla Hedvika hotova, přála si vidět zemřelého.

"Ne, za žádné peníze tohoto světa ti toho nedovolím. Cilko, jdi a zavři pokoj, klíč pak uschovej. Na to máš dost času až o pohřbu. Teď do kočáru a domů. Já se tu o ostatní postarám sám , a budu-li moci, navštívím tě zítra."

Vzal Hedviku pod paždí a vedl dolů, kde již čekal povoz. Proud nových slzí jí vytryskl, když spatřila povoz, který ráno ji, ještě nic netušící, vezl po boku mužově do Tchořovic. Těžce klesla na polštáře, a zakrývajíc si tvář dlaněmi , bez pozdravu odjížděla, nevzpomenuvší ani, že Paclík s ní se nevrací. Až když zmizel zámek s jejích očí, rozpomenula se, že jede sama. Obrátila se, aby se podívala, nesleduje-li ji snad pěšky. Nespatřila nikoho a na okamžik trpký pocit osamocenosti ji sevřel. Potom však sebrala veškeru mysl svou a sama sebe plísnila, že může ve chvíli tak vážné vzpomínat toho, co bylo jejím proviněním, páchaným na dokonavším jejím muži. Hlásila se v ní její přirozená hrdost a vědomí, že, třeba se poddala hnutí neznámých jí dříve citů, nyní musí být tolik silna, aby aspoň, dokud muž její není pochován, zachovala se počestně. Paclík asi vystihl její názor a odešel sám napřed domů, ustupuje jí z cesty, aby usnadnil její vniterný zápas.

Když přijížděla do Zahorkovic, spatřila jej zahybat kolem zámku dál do polí, k těm modrým, mlčelivým lesům, v jichž stínu stála bílá jeho myslivna. Cosi jako upřímný dík, že jí rozumí, že jí nestěžuje smutnou tuto chvíli, letělo s jejím pohledem za vysokou statně vzpřímenou jeho postavou. A už jí zmizel. -

Pobyt doma nepřinesl jí klidu, jak se Kamil domníval. Vše tu na ni padalo, vše ji tísnilo, dusilo, odevšad zdál se na ni patřit zamračený, nevlídný pohled mužův. Bylo tu pusto, pochmurno, tma valem padala do pokojů a ticho se šířilo. Bylo jí k zalknutí a děs zachvíval její myslí. Bála se, hrozivé představy odevšad se hrnuly do její duše a úzkost nevýslovná svírala její prsa. Každý stín rostl v jejích očích, bera na sebe podobu Menhartovu, každé zašelestění podobalo se tichému volání a úpění, a pocit teplé krve, která potřísnila její prsty, pálil ji ohněm na rukou.

S hrůzou volala na služku, aby šla k ní, aby se u ní posadila a něco vypravovala. Ale služka vyděšena zvláštním vzezřením své paní tetelila se hrůzou, sledovala vyděšeně její pohyby a zajíkavě odpovídala na její otázky.

"Co si mne tak prohlížíš?" rozkřikla se na ni Hedvika po chvíli, nemohouc snést jejího pohledu. "Ošklivím se ti snad? Dojdi pro pana správce, ať sem ke mně jde. Ale počkej, ty nepůjdeš nikam. Otevři dvéře a zavolej do kuchyně, ať odtamtud někdo pro něho doběhne."

Služka blížila se ke dveřím, když tu na chodbě ozvaly se hlasy. Napřed vyděšeně, potom dychtivě patřila Hedvika ke dveřím, na něž bylo zaklepáno.

"Kdo je?" zvolala pronikavě.

"Já, milá Hedviko, Berta," ozvalo se mezi dveřmi a svěží, chladnem zruměněná tvář Bertina vesele na ni patřila.

"Ty zde?" volala překvapeně, zapomínajíc rázem na všechnu hrůzu. "Kdo tě sem poslal, jak sem přicházíš?"

V hlasu jejím nebylo hněvu, ale pouze podivení, radostný úžas a blahodárné ulevení.

"Přijela jsem tě navštívit v těžké chvíli tvé a doufám, že mě neodmítneš. Má zlatá, ubohá Hedviko."

Sevřela mladou vdovu do náruče a netajila se slzami. Hedvika znovu propukla v pláč , a vinouc se do náruče své švakrové , cítila, jak její nitro je osvěženo, jak beznadějná úzkost ustupuje upřímné lítosti.

"Plač, plač," chlácholila ji Berta, hladíc ji po vlasech. Mnoho jsi zkusila, ale vše bude zase dobře. Posaď se hezky, já odložím kabát a klobouk a pak si popovídáme. Marcel by byl přijel také, ale já mu nedala. Přijede až zítra. Máš tu hezky teplo a velmi příjemno. Už jsem tu dlouho nebyla. Skoro bych se tu ani nepoznala. Tak. Teď už budu k tvým službám. Dojděte do kuchyně a řekněte, aby připravili večeři také pro mne. To jsi se polekala, viď."

Usedla opět k Hedvice, a vzavši ruce její do svých , zadívala se svýma dobrýma očima do její tváře. Hedvika vyčetla z její něžné tváře tolik upřímné soustrasti, tolik soucitu, že její utrpení valem mizelo a klid se vracel.

"Ach, Berto, to bylo hrozné," pravila hlasem, pláčem prosyceným. "Lekám se, když si na to vzpomenu. Ani nevím, jak bych bývala zde vydržela, kdybys byla nepřijela. Jak ti děkuji! Ty jsi přece jen z nás všech nejhodnější."

"Ale, ale, začínáš zase s chválou?" durdila se a všecka nepokojně se pohnula. "Uvidíš, že odejdu, nebudeš-li jinou. Ne já, Marcel je z nás nejhodnější. My máme všechny nějakou vadu. On sám je dokonalý člověk, muž, jak má být. O tom však pomlčíme. Ty jsi v neštěstí a bylo by to krásné, abych, tě nechala o samotě. Přiznávám se, že mi psal Kamil , a vidíš, za to jej mám ráda, že si na mne vzpomněl. Dokázal tím, že mě přece považuje za schopna něčeho užitečného. Teď mi hezky pověz, jak a co se stalo."

Hedvika vypravovala. Napřed dostavil se znovu záchvat lítosti, potom však zvolna navracel se klid , jenž ji neopustil, ani když vypravovala o nejdojímavějších okamžicích skonu Menhartova. Přízraky zmizely a střízlivá mysl její sbírala odvahu.

"To je samozřejmé, že zavinil svou smrt sám a na nikoho nepadá vina. Slova lékařova musí tě potěšit. Jednak odešel bez utrpení, jednak předešel dlouhým útrapám, které by byly připravily jemu i tobě muka. Krátká smrt je lepší než pozvolné umírání. Odpust, ale Tekla mi je k smíchu. Každá žena dovede v takových chvílích spíš pomáhat, než se třást. Představuji si ji, ačkoliv jsem ji málo znala. Ubohý Kamil, jaký život si připravil! Musí být asi velmi nešťasten."

"Podivíš se, řeknu-li, že nikoliv. Sama jsem tomu nechtěla věřit, ona však mne ujišťovala tak nadšeně a opravdově, že jsem chtě nechtě uvěřila."

Berta spráskla ruce. "Zázraky se dějí," volala s onou srdečnou, na polo ještě dětinnou nedůvěřivostí. "Věci nemožné se skutkem stávají. Kamil, tento mladý, vyběračný muž, který se zdál mi vůbec neschopným hluboké nadšené lásky, ten si zamiloval ženu, jež by mohla být jeho matkou, jejíž mysl i duše není schopna žádného vzletu a žádné jemnosti. Teď už se může vše stát, nic nepovažuji za nemožné. Ale nemysli si, že snad jí toho nepřeji. K vůli pokoji Vaší rodiny je potřebí, aby hrozivé stíny, jež se počínaly připojovati k vašim osudům, zmizely, aby nastal klid a mír. Marcel, Bohu díky, je, jak si myslím, spokojen. A ty, Hedviko, až zapomeneš na dnešní den, budeš také spokojenější."

"Proč si to myslíš?" tázala se Hedvika uleknutě a zadívala se pátravě na Bertu. Podezření ji pojalo, že snad něco ví, že je už zpravena o jejím přilnutí k Paclíkovi. Stud ji rozrazil, že se bezděky zarděla.

"Je to přirozený následek dnešní události," řekla Berta klidně. Postřehla zmatek Hedvičin, nechtěla však dnes doléhat na ni, aby jí vysvětlila, co na duši její leží. "Ty jsi svého muže nemilovala. Odpust, že ti povídám vše tak upřímně. Víš, že už jiná nebudu a že nedovedu se přetvářet. Nebyla to ani tolik tvá vina, že jsi se bez lásky vdávala, jako vina špatného vychování. Tvé vychování bylo nepřirozené, bezduché. Zkostnatělé ohledy, názory, předsudky byly ti vštěpovány, místo aby tvé srdce bylo šlechtěno a tvůj rozum volnějším duchem vzděláván. Proto jsi také šla ne za hlasem svého srdce, ale za vnějšími ohledy. Doufám, že jsi sama tolik zkušeností nabyla, že je život jiný, než jak jsi byla učena a vedena , a že se v srdci tvém hnula touha po něčem lepším, svěžejším. Ale, Hedviko, ty jsi zmatena, rdíš se, pláčeš, co je ti?"

Vzala její hlavu do svých rukou , a přitáhnuvši ji k sobě, položila ji na svá prsa.

"Ranila jsem tě snad svými slovy?" lichotivě se jí ptala, hladíc ji po tváři a líbajíc ji do vlasů. Hedvika zavrtěla hlavou.

"Proč tedy pláčeš? Vyznej se mi tedy, co tě tíží. Tím nejlépe si ulevíš. Ke mně můžeš být sdílnou. Vždyť jsem tvou sestrou a že zle o tobě nesmýšlím toho důkazem je má přítomnost zde. Snad ti budu moci poradit, vysvětlit ti všelicos a upokojit."

"Dnes toho ode mne nežádej," prosila Hedvika vroucně, tisknouc se k Bertě, k níž náhle pocítila vřelou příchylnost a důvěru. Až to bude vše odbyto, až se zbavím těch smutných představ, pak ti povím vše a ty mě nesmíš opustit, musíš mi poradit. Já, Berto, šťastna nebyla."

"Myslila jsem si to a říkala jsem to také Marcelovi," vážně přikývla Berta. "Poznala jsem tvého muže a mohu tedy o něm podat pravý úsudek. Je však už mrtev a nechme ho s pokojem. To ti nesmí zavřít mysl a srdce a naplnit tě chmurnými představami. Nechme toho tedy a vraťme se raději ke Kamilovi. Nejezdí nikam?"

"Nikam. Doma sedí, po hospodářství chodí, k Tekle je velmi pozorný a jeví o ni něžnou starostlivost."

Upokojila se již, a pozvednouc hlavu , objala Bertu kolem pasu a trvala v její blízkosti. Bylo jí tak blaze vedle ní, cítila, že v prsou Bertiných bije nejšlechetnější srdce a že v ní nalézá pravou, oddanou a bystře chápající sestru.

"Uvidíme, co na tom je pravdy. Mně neujde nic, poznám tedy také, odkud se najednou krotkost Kamilova vzala. Ale teď musíme jíst. Zazvoním na služku, aby nám zde prostřela , a potom nám musí připravit lože vedle sebe. Uvidíš, jak se nám to bude krásné spát."

Hedvice bylo blaze. Nechávala Bertu činit, co chtěla, a když na blízku ní ulehala, byla dokonale pokojná. Kdykoliv se v noci, pronásledována jsouc nepokojnými sny, probudila a slyšela její pokojné oddychování, nabyla zmužilosti a zaplašila znepokojující představy. Ráno probudila ji Berta polibky. Jak úlisná kočička ovinula ruce kolem jejího hrdla a smála se na ni tak jasným, vřelým úsměvem, že všecka oživena a téměř rozradostněna vstávala.

Oblékly se, posnídaly a začaly znovu povídat, chystajíce mezi tím své šaty k pohřbu. Hedviku přepadala chvílemi teskná nálada, Berta však nedopustila, aby dlouho upadala v zádumčivost. Před polednem ji vyzvala, aby šla s ní navštívit starého Šillera.

"Musíme mu sdělit, co se stalo, samy, aby snad nebyl marně polekán. A ráda bych také jej připravila na příchod Marcelův. Nechci, aby déle v rodině panovala roztržka. Ať nastane smír a pokoj. Nejen že nebudou potom lidé povídat, ale také nám všem bude se klidněji žít. A ty buď silná, neplač příliš před ním. Pamatuj, že je to starý muž a že musíme jeho zdraví šetřit."

S těžkým srdcem šla Hedvika s Bertou k pokoji otcovu. Když vešly, seděl Šiller u stolu, s hlavou do dlaně podepřenou a očima do prázdna upřenýma. Lekl se jich a vyskočil téměř uděšeně.

"Jdeme tě, tatínku, navštívit," začala Berta prostě, shýbajíc se k jeho ruce a líbajíc ji dřív, než tomu mohl zabránit. "Já jsem u tebe ještě nebyla a chci tě prosit za odpuštění, že tak dlouho jsem tě nepožádala za požehnání, ačkoliv vím, že jsi mi je v duchu již dal . Odpoledne přijede Marcel požádat tě, abys na čas přijel k nám. Tady tě už dost užili."

"Já k vám?" zajíkal se a díval se na ni nepokojným a nedůvěřivým pohledem, nebráně se však, aby nedržela jeho ruce. "Co bych u vás dělal? Jsem starý, churavý člověk, nepřidělám nikomu veselosti a nejlíp se mnou na samotu. Jen když jste zdrávi, nic jiného si nepřeji."

"A spokojenost nám nepřeješ?" usmála so přítulně, dívajíc se mu oddaně do tváře.

"Také, také," povídal chvatně. "Vím, že jste spokojeni, však jste si to zasloužili a nikdo mimo vás nemá o to zásluhu. My ostatní to o sobě říci nemůžeme."

"Proč ten stesk?" domlouvala rozšafně. "Slunce nesvítí stále a každý z nás si musí své trpké chvíle odbýt. Každý také si při tom myslí, že jeho utrpení je největší. Dobře ještě, když při tom nežaluje, že toho utrpení způsobil mu jiný, ale on sám. Tu je naděje, že se dá choroba vyléčit. Jsme pravda s Marcelem spokojeni, ale Hedvika i Kamil budou spokojeni též."

Šiller zakroutil zvolna hlavou.

"Nevěřím," řekl temně. "Nedá se to tak lehce změnit, když jsou ruce svázány."

"Děláš mi bolest, když stále takhle soudíš," hněvala se Berta. "Kamil, jak mi Hedvika vypravovala, je velmi spokojen a Hedvika, nu, Bůh na ni dopustil těžkou zkoušku, ale až mine první bolest, také najde klid."

"Pochybuji. Či lidé, kteří pláčí jsou spokojeni?"

Tiché štkání Hedvičino naplnilo pokoj a Bertu na okamžik dojalo, že nemohla hned klidně hovořit. Podívala se s vřelým soucitem na vdovu a sevřela pevně rty, aby nevypukla sama v pláč.

"Její slze jsou lékem pro její duši, která jimi ozdraví," pravila po chvíli vroucně. "Snad by bývala nemohla doufat v lepší a utěšenější život, ale osud tu sám promluvil slovo. Ona už není vázána, ona je, milý tatínku, vdovou."

"Kdo? Hedvika? Mluvíš pravdu?" Zachvěl se a uděšeně se díval na obě mladé ženy.

"Nelekej se, je pravda co jsem řekla. Stalo se neštěstí, ale to bude pro ni vykoupením. Aurela potkalo neštěstí, dokonal bez bolesti a Hedvika je svobodná. Sedni si, tatínku, povím ti vše upřímně a jen prosím tě, neztrácej mysle. Co je na jedné straně neštěstím, na druhé straně přináší útěchu. Ty jsi dojista se obával, že Hedvika není a nebude s Menhartem šťastná. Že tomu tak bylo, kdo však toho byl vinen, toho rozsuzovat nebudeme, to nepatří víc nám, ale minulosti, kterou necháme odpočívat. Teď je třeba pamatovat na budoucnost, a ta musí být jinou. Vždyť jste si toho už svým strádáním zasloužil."

Šiller , sedě nehybně , poslouchal strnule její slova. Tvář jeho zbledla a ruce se mu chvěly.

"Menhart mrtev," šeptal a bolestně vzdychl. "On si vzal sám život, viď, jako ..."

Nedořekl a znovu zaúpěl.

"Ne, nic takového se nestalo," řekla s důrazem. "Neštěstí jej potkalo, vlastní neopatrnost jej o život připravila. Věř mi přece a Hedviky se zeptej."

Zvedl oči a podíval se na Hedviku, jež , patříc k oknu , nechávala slze volně téci po ubledlých lících.

"Jakou smrtí sešel?" ptal se úzkostně.

"Na honu se sám postřelil a skonal za několik hodin."

"To se stalo včera, viď?"

"Ano, včera."

"Proto mi bylo včera tolik úzko. Povídej rychle."

Vypravovala prostě, bez podrobností, snažíc se co možno nejvíce vštípit mu, že zemřel bez bolestí a že smrt jeho tuze nepřekvapila. Úpěl tiše, díval se na Hedviku a na konec skloniv hlavu zaplakal. Berta se k němu přivinula , a dotýkajíc se svou měkkou rukou jeho čela, stírala jeho slze. Byl chvíli zdrcen, ale potom náhle přitáhnuv , ji blíže k sobě políbil ji dlouze.

"Ty jsi do naší rodiny přinesla požehnání, ty jsi nás naučila, jak se má žít. Odpusť mi, zůstaň už u nás a bud tak upřímně naší, jako jsi."

"Vždyť jsem jen po tom toužila a to jediné mi kalilo mysl," vyrazila pohnutě a setřela si slze . "Ale teď dost pláče. Hedviko, pojď k tatínkovi a potom jej odvedeme k nám. Tady je smutno a nám bude s ním veseleji."

A Hedvika, jata náhle vroucím zaplanutím něžných citů k otci , vrhla se kolem jeho hrdla a zlíbala jej s vášnivou láskou.

"Pojďte, pojďte," volala Berta vesele. "Musíme všelicos ještě připravit. Nezdá se vám, že je v Zahorkovicích přece jen nejlépe? Vzpomínávala jsem na Lipce na toto něžné hnízdečko. Ó, zde se dočkáme ještě radostných dnů. Tak, hezky se o mně podepři, já jsem sice malá, ale síly mám dost."

Chtě nechtě musili se pousmát a dali se od ní vést. Hedvika , kráčejíc za ní a za otcem , cítila, jak se nitro její rozšiřuje, jak se v duši její jasní, jak blahodějné teplo rozlévá se jejími údy. Mraky prchaly z jejího srdce a ona cítila tušení radostnějších budoucích dnů.

Šillerovi bylo v prvních chvílích v pokojích Hedvičiných úzko. Odvykl jim, dlouho žil sám oddán myšlénkám a výčitkám, které jej učinily bázlivými. Berta však dovedla svou roztomilou srdečností zaplašit jeho nevolnost a Hedviku upoutat k otci, že když na nádvoří ozvalo se hrčení povozu Marcelova, nehleděli mu vstříc s úzkostí, ale radostnou nedočkavostí. Aby nevzbudila jejich podezření, nevyšla Berta ani ven, očekávajíc s nimi společně jeho příchodu.

Vešel vážný, pohnutý a na okamžik stanul mezi dveřmi. Neočekával, že tu najde otce. Pohled jeho setkal se s pohledem ženy a již se rozhodl. Šel chvatně k otci, shýbaje se k jeho ruce, ale Šiller jej přitiskl k sobě.

"Odpust, Marceli," hučel , zápase se slzami. Marcel sevřel otce svými zdravými pažemi a dlouze jej políbil. Potom obrátil se k sestře , a objav i ji , spěchal k ženě. Oči jejich leskly se vroucí, něžnou láskou a jejich objetí bylo objetím dvou čistých, hluboce si oddaných duší.

Chvíli bylo v pokoji ticho. Nikdo nechtěl vznešený okamžik sblížení porušiti lhostejnou nějakou otázkou a každý měl srdce své plno vzrušujících dojmů. Teprve když minulo první pohnutí , nastal vzájemný hovor, z počátku sice váznoucí, ale potom vždy srdečnější a důvěrnější.

Odpoledne přišel posel z Tchořovic, že Kamil se nemůže dostavit, poněvadž je příliš zaměstnán přípravami k pohřbu, který se má následujícího dne odpoledne odbývat. Ačkoliv to nikdo nepronesl, přece všichni cítili ulehčení, že bude smutná povinnost odbyta již zítra.

Marcel vzal si na starost zařídit vše na panství pro první dny a Berta slíbila Hedvice, že u ní týden pobyde, dokud nenabude sil a nezapomene trochu na neštěstí. Šillerovi se od nich nechtělo a jako_by se najednou svého osamělého bytu bál. Nevkročil do něho až večer a tu Marcel mu dělal společníka, dav si vedle jeho ložnice upravit lože pro sebe. --

V den pohřbu odjížděli všichni do Tchořovic. Berta vzala si na starost Hedviku, Marcel otce. Kamil byl opatrným a dal rakev zabedniti ještě před jich příchodem. Když byli s pohnutím u rakve postáli, odešli do pokojů sousedních. Pohřeb měl se odbývat ještě za několik hodin , a proto chtěli strávit tu dobu v úzkém kruhu domácím.

Nejnevolněji bylo při tom Kamilovi a Tekle. Tato za poslední dva dny sestarala a utrpení její, nevýslovnou bázlivostí vyvolané, bylo zřejmě vepsáno na opadlé její tváři. Nepokojným pohledem sledovala mladé, svěží tváře svých přátel , a vzdychajíc , stále naříkala, že nemá klidu, že se všeho leká a že snad nikdy nezapomene na hroznou podívanou. Neviděla vlastně nic zlého, přítomnost však mrtvoly děsila ji a připravovala o veškeru sebevědomost a rozvahu.

Kamila více rozrušovala přítomnost otcova a Marcelova než mrtvoly. Přivítav otce s plachou zdrželivostí, objal Marcela téměř s bázní. Nemohl se jim klidně do očí podívat, nenalezal vroucích slov, nevěděl, o čem s nimi hovořit. Jako_by jej nepokoj pronásledoval, přecházel bez účelu z místnosti do místnosti, stále něco zařizoval a byl pln planých starostí. Marcel i Berta to pozorovali, jejich pohledy souhlasily, že Kamila nerozehřála přítomnost ani otcova, ani bratrova, nedávali však nic na jevo. Berta tušila, že u Kamila zaviňuje to cosi jiného, jim nevysvětlitelného, Marcel pak v duchu pociťoval smutek, že bratr je stále ještě odcizen, stále ještě neschopen zlomit svou povrchnost a mysl svou obrátit k vážnějším věcem.

Aby si upravily účes a šaty, odebraly se Berta s Hedvikou do pokoje Teklina. Žádaly o různé maličkosti potřebné k ženské toaletě, ale Tekla plačtivě prohlásila, že o ničem neví.

"Pošlu vám sem Cilku," pravila, vycházejíc, аbу splnila svůj slib.

Za okamžik vešla Cilka k oběma paním. Pobyt v Tchořovicích byl jí ku prospěchu. Pleť její stala se bělejší, měkčí, postava její se ladně vyplnila a pohled stal se sebevědomější. Pozdravila víc přátelsky než uctivě a tázala se, čeho si dámy přejí.

Berta sdělovala, čeho potřebují a při tom pozorně dívala se na děvče, oblečené s pečlivou pozorností a jakousi vybranou koketností. Mohla být snadno komornou v nějaké bohaté, šlechtické rodině, kde je komorná důvěrnicí své velitelky. Pokojný, někdy až vyzývavý úsměv na tváři Cilčiny, její zvědavé pohledy a volné odpovědi svědčily, že požívala v zámku zvláštního jakéhos postavení. Jakého, ptala se Berta sama sebe, přívětivě jí o to a ono žádajíc. Že by Tekla byla ke své komorné přelaskavou paní, o tom velice pochybovala. Lakotnost švakrové byla příliš hluboko zakořeněna, než aby pojednou činila výjimku u osoby služebné. Ale čím to je, že si na ni nestěžovala, že byla s ní spokojena, ba že jí popouštěla jakýsi díl moci a vlády v domě? Buď byla Cilka opravdu velmi obratná, dovedla se v její přízeň zalichotit, či tu stávala jiná příčina, která děvčeti poskytovala právo a příležitost, aby tak po domácku si vedla?

Po chvíli vešel do pokoje Kamil.

"Jsou hotovy mašle na svících?" ptal se Cilky.

"Už dávno, milostpane," povídala se smíchem. "Jen se o mé věci nestarejte."

" Nu, nu , vždyť je dobře," povídal roztržitě. "Pospěšte si, vidím, že už z dálky přijíždějí první kočáry."

A už odcházel.

"Náš milostpán je k smíchu," povídala Cilka rozpustile, sotva dvéře zavřel. "Stále so o něco stará a na konec zapomene na všechno."

Nedostala žádné odpovědi. Za to však Berta podívala se významně na Hedviku a tato , porozuměvší jejímu pohledu , zmateně se shýbala, aby cosi na svém oděvu poopravila.

"Děkujeme vám," řekla Berta po chvíli, dávajíc na jevo, že si přeje, aby Cilka odešla. "Až se vrátíme z pohřbu pomůžete nám se převléci."

"Ráda pomohu," ujišťovala Cilka vesele a odcházela s hlavou vztýčenou, načechrávajíc si při chůzi vlasy.

"Víš už, Hedviko, proč je Kamil doma spokojen?" tázala se Berta tiše, když se dvéře zavřely.

Ta jen přikývla a rozpačitě zahleděla se kamsi do prázdna.

"Kam jen dával rozum," zlobila se Berta. "Vždyť jí prohnanost kouká z očí. Ta bude s ním dělat, co sama bude chtít. Divím se Tekle, že dosud nic nepozorovala. Až jednou prohlédne, pak pomoz Pán Bůh. Ona jí tak snadno neustoupí."

Hedvika stále ještě neměla co říci. V témže okamžiku, kdy upozorněna smělou odpovědí Cilčinou a pohledem Bertiným pochopila, že Cilka má v zámku nějaká skrytá práva, cítila tlak svého srdce a výčitka jejího svědomí se ozvala. Jsem taková jako Kamil, oba jsme propadli nástrahám, na oba nás šklebí se hanba.

A tato myšlenka zaujala a tísnila ji víc než blížící se smutná chvíle. Plna nepokoje, úzkosti, že snad jiní také už prohlédli její nitro a po straně nad ní vyslovují svůj soud, šla po boku Berty do přijímacího pokoje, kam vcházeli první ze sousedních statkářů a okolní honorace, aby jí a ostatním přátelům vyslovili svou soustrast. Nepokojná, rozrušená přijímala téměř bez pohnutí jejich slova a sledovala pátravě jejich pohledy. Byli vážní, klidní a to ji navracelo vládu nad nitrem. Ale na dně její duše byla stále úzkost, která znovu propukla, když vešel lesní Paclík se správcem, aby své velitelce obřadně svou soustrast projevili. Napřed se do nachova zarděla, potom však hrozně zbledla. Paclík rychle ucouvl a odcházel, ponechávaje správce samotného.

"Nechceš trochu kolínské vody?" ptala se jí Berta klidně.

"Ne, ne, děkuji," bránila se, mimoděk však pohleděla na švakrovou. Ta se pousmála, vzala ji za ruku , a pevně ji tisknouc , odváděla opodál.

"Duchapřítomnost, Hedviko," šeptala důrazně. "Seber své síly, pamatuj, že na tebe všichni hledí. Nikdo dosud nic nepozoroval, tedy opatrnost."

Hedvika stiskla náruživě ruku Bertinu a slze se jí zaperlily v očích.

"Jak jsem nešťastná," zaúpěla, tisknouc ruku k srdci.

"Že se budu hněvat," vyhrožovala Berta tiše. "Neplač, Hedviko," dodala hlasitěji. "Těžko se proti osudu bránit."

A už ji odváděla dále, přivolávajíc kývnutím Marcela.

"Je-li už čas, hleď, ať se začne."

Za okamžik ozval se zpěv a pohřební obřady začaly. A teď teprve mohla se Hedvika oddat lítosti, jež zalomcovala celým jejím tělem. Vědomí viny, vzpomínka na bezradostný život po boku Menhartově, úzkostlivá výčitka, že poskvrnila svou česť, chabé poddávání se sklíčeným předtuchám budoucnosti, vše to zlomilo bývalou její hrdost, sklánělo ji hluboko a naplňovalo vášnivým hořem. Berta , neodcházejíc od jejího boku , nechávala ji kvíleti, patříc zasmušile svýma moudrýma očima na mraky kadidla a uvažujíc v duchu o tom, čeho se dnes dověděla. Bylo to velmi vážné, v některých okamžicích cítila téměř beznadějnost, ale vrozená její důvěra, že třeba vždy doufat v lepší než horší, posilovala ji a činila duchapřítomnou.

"Teď rychle odtud," řekla pevně, když Hedvika hodila zem na rakev Menhartovu. "Marceli, jedeme napřed do Zahorkovic, obstarej to ostatní."

A už téměř násilím odváděla Hedviku ze hřbitova. Posadila ji do kočáru , a usednuvši vedle ní, poroučela, aby kočí rychle jel. Cestou hovořily velmi málo. Jednak Hedvika dosud trpěla záchvaty bolu, jednak nebylo radno před kočím o něčem důvěrnějším hovořit.

Když však přijeli do Zahorkovic, přimněla Hedviku, že se převlékla do světlých šatů, aby prý si udělala pohodlí , a nařídila sluhovi, aby pánům , až přijeou , řekl, že Hedvika potřebuje několik hodin klidu a že tedy nesmí nikdo k ní vstoupit. Sama také přeměnila oděv , a posadivši Hedviku u vesele hučícího krbu , vzala ji za ruku.

"Teď se, dušičko, zpovídej," pravila rozhodně. "Daly jsme mrtvým, co bylo mrtvým dáti, a musíme dát živoucím, co tem náleží. Zde není času k odkladům. Hezky upřímně mi pověz vše a pamatuj si, že s tebou nikdo tak dobře nesmýšlí jako já."

"Budeš mnou pohrdat," zavzlykla Hedvika. "Štítit se mne budeš, hanba ti bude, že jsem sestrou tvého muže."

"Jsi malé dítě?" durdila se Berta do opravdy. "Nebo máš mě za tak krátkozrakou, abys se domnívala, že tvé tajemství chci na tobě vylákat pouze proto, abych je zneužila k posměchu. Jsem také člověkem a jako člověk volám zkroušeně, že není na světě hříchu, jehož dopustiti se nebyla bych schopna. Ne ránu šířit, ale léčit je mou povinností, a povinností každého, kdo k bližnímu lásku cítí, je podat mu ruky ku povstání. A mě k tobě poutají ještě jiné, světější svazky, než je pouhá láska k bližnímu. Tedy povídej. Ty miluješ myslivce Paclíka, on miluje tebe. Kdo dal k tomu příčinu, jak daleko tato vaše láska trvá, co zamýšlíš do budoucnosti?"

Hedvika poslouchala ji s lačnou dychtivostí. Ano, Berta ví všecko, prohlédla ji a dobře s ní smýšlí. Musí se zbavit té stísněnosti, která ničí její mysl, která ji plní zoufáním. Ať ví všechno, ať soudí, a ať soudí sebe přísněji. Bude to lépe, když zví, co se s ní děje, kam padla, než aby se sama potácela světem se svým tajemstvím.

"Je to spravedlivá odplata naší pýchy," začínala tetelícím se hlasem. "Jasně vidím před očima ten okamžik, když Marcel poprvé nám sdělil, že si chce vzít Karlu. Jak jsme se mu tehdy posmívali, jak jsme byli uraženi, že chce naši rodinu potupit, jak hanebně jsme soudili o bytosti, jež měla právo soudit a odsoudit nás. Vidím její stín, který chce našeho pokoření."

"No, nechce víc," slavnostně ji přerušila Berta. "Ona je smířena, ona ustoupila mně a ne vám. Já jsem si její smrtí zjednala nynější své štěstí , a proto nech jen mrtvou s pokojem. Uznávám, že něco v tvých slovech je pravdivo, že jste doufali vyšinout se dál, výš, jenže jste při tom přeceňovali své síly, zapomínali na důležitého činitele, kterým je srdce lidské. A to právě se přihlásilo tehdy, kdy jste je nečekali. Ale kdo ví, bylo-li to srdce, nebyla-li to pouhá okamžitá vášeň. U Kamila, zdá se, srdce je mrtvo a vášeň jej řídí. U tebe doufám nalezti také srdce. Povídej dál: Paclík tě sám vyhledal?"

"On je nevinen," zvolala Hedvika zaníceně, "on je šlechetný muž, ale já, já jsem ta, která vše odhodila a šla slepě za hlasem, který ve mně rozum ohlušil. Jak se to stalo, ani nevím. Jen tolik jsem si vědoma, že najednou začal mě život nudit, že se dostavila hrozná prázdnota, která mě víc ničila, než nejpalčivější bolesti. Kdyby byl Aurel aspoň poněkud ke mně se přiblížil, aspoň trochu projevil něžnosti, ale ne, nesmím mu činit výčitek, je mrtev. Odešel čist a já tu zůstala s vinou."

"Která se dá odčinit," prohodila Berta dobrácky. "Ovšem, maličko při tom hrdost přiskřípneme, ale někdy i to je zdravé. Paclík k vám docházel?"

Hedvika vypravovala, jak náhle, aniž by dříve o čem podobném přemýšlela, počala pozorovat Paclíka, jak se cosi neznámého probouzelo v jejím nitru. Sdělila, že myslivec urychlil rozuzlení jejího duševního nepokoje návrhem, aby se učila střílet. Blízkost jeho byla oním zavanutím, které rozdmychalo jiskru v plamen. Čím déle vypravovala, tím ostřeji se zahloubala do svého vniterního stavu a tím bezohledněji líčila veškeré své vášně, slova, pohledy a příležitosti, jež sama vyhledávala, aby dosáhla, po čem prahla. Neobhajovala se, nezakrývala nic, co by ji mohlo potupit, ale přísně uváděla veškeré podrobnosti. Berta s očima přimhouřenýma a rukama přes prsa založenýma naslouchala její zpovědi. Někdy bezděčný úsměv přelétl její tvář, jindy stín zasmušilosti stáhl její výraz.

"Teď suď," řekla Hedvika rozčilením udýchána, s tvářemi planoucími a zrakem horečně se lesknoucím.

"Není co," odpověděla Berta vážně. "Neseš jen následky svého nerozumného, nepřirozeného vychování. Chybila jsi, ale nezapadla jsi. Toho jo důkazem, že uznáváš scestí, na něž jsi přišla. Lekala jsem se horšího, ačkoliv se přiznávám, že dosud nejsem prosta obav. Nutno věc, když už jednou se jí zabýváme, dokonat. Nezbývá, než pomýšlet na oddavky, rozumí se samo sebou za nějaký čas. Ale já musím ve své úloze tvé učitelky pokračovat a upozornit tě na cosi. Nebudeš litovat, až se stane Paclík tvým, že jsi si ho brala? Vyhoví potom tvým požadavkům duševním, nebudeš sklamána jeho povahou? Není snad mužem povrchním, uvnitř surovým, panovačným. Nedívej se na mne tak tázavě. Tvé oči jsou zastřeny shovívavostí a odpouštěním jeho chyb, buď však jista, že bys si připravila nová, mnohem trpčí muka, kdybys potom seznala, že jsi nejlepší, co jsi měla, věnovala člověku, jenž si toho nezaslouží."

"Ty mě děsíš," zvolala úzkostlivě. "Ne, on je poctivý, přímý muž."

"Počkej se svým úsudkem, až také já se naň podívám," s úsměvem ji tišila. "Teď mi slib, že do té doby, než ti řeknu, nebudeš se s ním ani stýkat, ani mu psát, že se budeš snažit sama sebe přemluvit, že pro tebe nežije, že odešel kamsi daleko. A až já budu moci ti říci, takový je, jdi k němu nebo se ho varuj, pak budeš mít volnost jednání. Neboť ani v tom ti bránit nebudu, kdybys na krásné řekla, že si jej vzdor jeho chybám vezmeš."

"Děkuji ti, Berto, za všechno," volala Hedvika vroucně, objímajíc ji a všecka upokojena k ní vzhlížejíc. "Důvěřuji ti, ty jediná mi poskytneš nejlepší rady, neopustíš mne a pomůžeš, abych mohla zase nalézt duševní klid. Jak je mi nyní volno, blaze, až se mi zdá, že hřeším svou radostnou náladou. Přijeli už ostatní?"

"Ano, už dávno, hned když jsi ještě vypravovala. Nechtěla jsem tě vyrušovat, teď však musíme k nim. Řeknu jim, že jsi byla velice rozrušena a odstraním všechny domněnky. Je-li pak tu také Kamil?"

"Ach ano, ten je chudák na tom také zle."

"Pravda, zle je na tom a co je nejhorší, jemu pomoci nelze, ne že snad je poután ke své ženě, ale že ve slepé své vášni upadl do rukou, kterých se po dobrém nezbaví. Obávám se, že za čas poposkytne našim sousedům velmi milou zábavu. Škoda, že je muž a že studoval. Kdybych měla k tomu práva, vyplísnila bych ho jako malé dítě."

"Promluv s ním," prosila Hedvika. "Vím, že na tobě žádám mnoho, ale nyní, kdy se mně ulevilo, tolik ráda bych jeho viděla zachráněného."

"Má zlatá, u něho to půjde hůř než u tebe," prohodila zasmušile. "Ale ať, zkusíme to. Úloha kazatelů bývá nevděčná, obávám se, že dojdu spatné odměny."

"Musí ti být vděčen, když jej vytrhneš z osidel té prodajné bytosti."

"Někdo vrhá se i na toho, kdo jej z vln vytáhl," prohodila Berta trpce. "Nu ať. Pojďme."

Vešli k ostatním, kteří byli také stísněni, ale více se obávali o Hedviku, než aby se oddávali starým steskům. Spatřivše Hedviku dosti klidnou a vyslechnuvše Bertu, že je už po nebezpečenství, rozveselili se. I paní Tekla, jež s mužem přijela, nemohouc pro bázeň doma zůstat, poněkud oživla a nabývala chladnější mysle.

Po večeři podařilo se Bertě odvolat Kamila do pokoje Hedviky.

"Nezlob se, že tě prosím o soukromou rozmluvu," pravila srdečně. "Činím tak pouze na žádost Hedviky. Bojí se, a já ovšem také, že ti ta osoba, kterou tvá žena u sebe má, později připraví velké nepříjemnosti."

"Jaká osoba?" ptal se Kamil zhurta, rozzloben ještě více tím, že nemohl potlačit uzardění.

"Ale švakře, mluv se mnou zcela volně," domlouvala mu Berta , dobrácky se usmívajíc. "Nám ženám nic neujde a proč bys přede mnou zapíral? Vždyť začínám o tom jen k tvému vlastnímu pro spěchu. Radím ti, abys se s ní co nejdříve po dobrém vyrovnal. Pro tebe se to přece jen nehodí."

"To jste v mém domě vyzvídaly, viď, a naposled ze samého přátelství pověděly Tekle, nač jste přišly," pravil jizlivě. "Jak šlechetné."

"Kdybych nevěděla, že z tebe mluví okamžitý hněv, opustila bych tě," bránila se důstojně. "Nebylo potřebí vyzvídat, ta osoba si počíná tak okatě, že to musí každý poznat. Tvá paní by tu neseděla, kdyby věděla, co víme my. Kamile, měj rozum. Nechtěj, aby přišly, nové nehody na vaši rodinu. Zbav se jí. Odjeď někam na nějaký měsíc, předstírej třeba nemoc a za tvé nepřítomnosti já s Marcelem vše urovnáme."

Mlčel chvíli zarytě a poškubával vousy.

"A co bude ze mě, když ji ztratím?" vyrazil potom zlostně.

"Ubohý! Taková bytost ti dostačí, abys mohl být spokojen? Nemáš žádných vyšších dychtění? Jak politování hodným bys byl, kdyby byla pravda, že ona tvému srdci dostačí. No, nechceš se zbavit návyku, jenž na tvé mysli lpí. Ale musíš, opakuji, že musíš, sice -"

"Co sice."

"Sice budeš ztracen, utoneš, staneš se hříčkou jejích rozmarů a výčitek ženiných."

"Ona neodejde," povídal po chvíli s povzdechem.

"Proč tvrdíš něco předem, co jsi nezkusil. To jsi muž, Kamile?"

"Nu, nu, ty jsi dnes velmi přísně naložena," snažil se žertovat. "Neříkám , že nepojedu, tvrdím však, že to bude velmi těžko k provedení. Ví už o tom Marcel?"

"Neví. Mně však k vůli udělá, oč ho požádám. Vidíš, že jsem prosadila, aby se smířil s rodinou. Už to tě může těšit a příznivěji naklonit."

"Ona Tekla nebude mě chtít pustit," namítal stísněně.

"Vezmi ji tedy s sebou. Teď půjde velmi ráda. Sama jí domluvím. Nu, co tedy?"

"Když tedy si ji vezmeš na starost, buďsi," podvoloval se, ale ne příliš radostně. "Ostatně tě ujišťuji, že jsem velmi opatrný a že Tekle nikterak neubližuji."

Berta jej změřila pohrdavým pohledem.

"Komu tohle povídáš?" ptala se jej a hlas se jí chvěl rozhorčením. "Kdybys byl opravdu opatrným a byl jen trochu moudrým, něco takového, bys před slušnou ženou nemluvil. Tvé provinění zůstane proviněním a omlouvání ať už chytré či nejapné vinu jen zhoršuje. Pojďme. Odbyli jsme svou věc a nebudeme tady do nekonečna se hádat. Pojedeš tedy?"

"Pojedu," řekl zahanbeně a sledoval ji. Berta nemohla po svém návratu do jídelny dlouho nalézt slov, aby mohla začít s Teklou hovořit. Kamil ji pobouřil, v duchu utvrzovalo se v ní přesvědčení, že je ztracen. Ale později se sama kárala, že je tak horkokrevná a obratně začala Teklu připravovat ke svému návrhu.

Zpočátku nechtěla Tekla o ničem slyšet.

"Vždyť to bude stát hrozné peníze," naříkala. "K čemu je nám potřebí cestování? Zůstaneme nějaký čas zde nebo v Lipce a Kamil aspoň dohlédne."

"O to se nestarej, Marcel vám dohlédne na statek také a peníze by tě zdržovaly? Pro koho šetříš? Dětí nemáte, nic neužijete a po smrti se bude někdo smát, že jste tolik našetřili. Zkracuješ si darmo život a uvidíš, jak omládneš, když se do světa podíváš. Peněz také tolik neutratíte. Tři, čtyry sta vám na měsíc dostačí. To přece tchořovické panstvo nezabije."

"To ne," veseleji už souhlasila. "Ale Kamil bude chtít vystupovat jako kavalír a spotřebuje víc."

"Což ty nebudeš s ním? Víš, že ti ve všem vyhovuje a nezarmoutí tě ani na cestě."

"Inu, to je pravda," vzdychla a podívala se zamilovaně po muži. "Co tomu říkáš, Kamile?"

"Souhlasím se vším, co uděláš ty," odpověděl jaksi nevrle.

"Tak snad pojedeme. Kamil mi zítra dojede pro věci , a když bude Marcel tak laskav a dá u nás pozor, pojedu s lehčím srdcem. Kam pak bychom se měli podívat? Já bych nejraději do Vídně."

"To byste daleko nejeli. Jen dál, na jih, kde najdete příznivější počasí. O vánocích se sjedeme a potom budeš povídat, co jsi na cestě zažila."

Začal všeobecný hovor a každý odporučoval něco jiného. Když pozdě večer všichni šli na lůžko, ptal se Marcel své paní, co znamenala její horlivost, s jakou nutila Kamila s Teklou k cestě. Chtě nechtě musila se přiznat ke všemu a Marcel zasmušen poslouchal.

"Jdeš ve své dobrotě příliš daleko," povídal potom téměř hněvivě. "My máme se ostouzeti vyjednáváním s takovou ženou? Vždyť je to pro nás snižujícím. Bude o tom všudy povídat a celý svět bude na nás ukazovat jako na lidi nečestné."

"Mlč, staroušku, nehněvej se," chlácholila jej, objímajíc jej svými bílými pažemi. "Mrzelo by tě to také, kdybys později slyšel o Tchořovicích hanlivé pověsti. Já si to odbydu sama a nikdo nic nezví, jen kapsa Kamilova. Když jsme však už v tom, musím se přiznat ke všemu. Smrt Menhartova vysvobodila také Hedviku od potupy."

"Jak? I ona se zapomněla? Co se to tu dělo, kam to ti lidé spějí?"

Sevřel ruce v pěst a čelo jeho naplnilo se hrozivými vráskami.

"Zas už výbuch pro nic za nic. Neboj se, to není tak zlé, dá se vše napravit, ačkoliv jsem přesvědčena, že lidé později budou o minulosti Hedvičině pronášet kousavé poznámky. V tomto případu potřebuji tvé pomoci."

A už mu sdělovala, co za dobré uznávala ze sdělení Hedviky. Ujímala se jí vřele a podařilo se jí získat Marcela k příznivému úsudku o sestře.

"Ty si naříkáš, že je Benedikt starý, že koná nedbale službu, nuže, pozvi Paclíka, aby přišel prohlédnout lesy, aby ti poradil, co máš dát v lese dělat, až dáš Benedikta do výslužby a přijmeš nového lesníka. A mě dobře znáš, že toho panáčka, jenž Hedvice hlavu pomátl, prohlédnu."

"O tom nepochybuji," usmál se bezděky. "Víš-li pak, že mě tvá sdělení naplnila většími starostmi , než celý dnešní pohřeb? Karlin osud se mstí. Jako ji zavrhli, tak zavrhne svět je. Jen dej Bůh, aby byli v čas a lépe zachráněni , než naše nebohá, odstrčená sestra."

9. Pochybnosti Marcelovy braly na se vždy pravděpodobnější ráz. Když Kamil druhého dne odjel do Tchořovic, marně čekali jeho návratu. Místo něho přinesl na večer posel od něho lístek, že se musí cesta na týden odložit. Rozstonal se prý ve dvoře dobytek a nutno bdít, aby čeleď nic nezanedbala.

Zpráva ta učinila Teklu všechnu nešťastnou.

"Upadneme do škody, přijdeme o veškeren majetek," hořekovala. "Musím domů, přesvědčit se, co se tam děje."

"Měj rozum, vždyť je tam Kamil," domlouvala jí Berta rozhněvaná lží Kamilovou. "Ještě jste do škody neupadli a těžko upadnete. Uvidíš, že nejdéle do dvou dnů bude vše zase dobře. Napíšu Kamilovi, aby tě nenechával ve strachu a napsal upřímně, co se tam stalo."

"Piš, hned mu napiš," prosila zmateno. "Ať mi sdělí, které kusy stůňou, co jim schází, zavolal-li zvěrolékaře a nebylo-li by dobře v čas je prodat."

Zasmála se její starostlivosti a šla psát Kamilovi lístek. Zněl ovšem v jedné části zcela jinak, než jak jí Tekla nařizovala. Otevřeně a důrazně mu napsala, že lhal, že svými výmluvami dotvrzuje, že je slabý, vrtkavý muž, jenž slepě se dá vést ku své záhubě.

"Nepřijedeš-li zítra, pak jsi ztracen a nebudu pro tebe mít ani stínu soucitu, ať tě potom potká cokoliv."

Třeba že její naděje, že jí uposlechne a přijede, byla velmi slabá, přece čekala druhého dne dychtivě na jeho odpověď. Místo odpovědi přišel jeden z čeledínů s vyřízením, že je dobytek už zdráv, že však milostpán je trochu churav a prosí milostpaní, aby si nějaký čas pobyla v Zahorkovicích , a až jí bude veseleji, aby přijela.

"Je hotov," řekla Berta hlasem rozechvělým hněvem k Hedvice. "To není víc muž. Je to loutka v rukou té, která první dovedla probudit jeho vášně. Proto otrocky obskakuje ženu, aby jí zakryl oči , a bláhově doufá, že to půjde tak dál. Nu, až přijede Marcel, ten se potěší."

Marcel odejel ráno do Lipky, aby vše zařídil a dal nové rozkazy. Nerad nechával statek dlouho bez dohledu , a prováděje právě na dvořích rozsáhlé odvodňování, chtěl se přesvědčit, koná-li se vše správně. Berta se divila, že nepřijel téhož dne , a byla velmi sklíčena. Nevěděla, co má s Teklou hovořit, jak má Hedvice, stále smutné, domlouvat.

Ano, trest za Karlu lpí na tomto místě, opakovala si. Z prázdné, nerozumné statkářské pýchy, opičící se po velkých šlechtických vzorech, dopustili se bezpráví na bezbranné dívce. Šiller považoval za nečestné, аbу jako bohatý muž učinil šťastné chudé děvče, které mu obětovalo svou čest a svou budoucnost. Penězi domníval se zaplatit to, co se nedá často zaplatit ani krví. A teď snad je nedaleká doba, kdy by třeba celé své jmění obětoval, aby svému jménu vrátil čest. Bože, proč oni budou zároveň vláčeni blátem pomluv, proč Marcel narodil se zde a ne někde v tom selském statku, jichž dřevěné světnice a doškové střechy tak útulně se tlačily mezi stoleté lípy a staré jabloně.

Hedvika pozorovala, že je Berta rozrušena, málomluvná, že jen s namáháním nutí se do bezstarostné nálady a jakoby nerada snáší její otázky a pohledy. Úzkost ji pojala, že snad už změnila svůj náhled, že je jí nemilým, má-li býti její prostřednicí a ochranitelkou. Uhýbala se tedy vřelejším stykům s ní a večer , odcházejíc sama do své ložnice, bez útěchy přecházela místností, ozářenou blikavým světlem svíce.

Ráno přijel Marcel a jeho blízkost navrátila Bertě sílu. Líbajíc muže , vděčně se naň podívala, že tak brzy přijel.

"Neměla jsem tu bez tebe stání," přiznávala se, lichotíc se k němu. "Kamil zbaběle vše odvolal, co sliboval."

"Tušil jsem to," přikývl hlavou a okamžik mlčel. "Teď bude nejlépe o tom vůbec nemluvit a nevšímat si ničeho. Ať si srazí vaz, když ho zdravá kůže mrzí. Stojíš ještě na tom , abychom Hedvice pomáhali?"

"Prosím za to. Mně je jí dnes líto. Včera jsem se k ní trochu cizeji chovala a ona dnes je všecka nešťastná."

"Jen ať trochu trpí, když neměla v čas rozum. Málem bych ti byl zapomněl říci, že nám při ní sám osud pomáhá. Benedikt vážně churaví. Následek pití se dostavuje. Je napaden pakostnicí celého těla a těžko prý vydrží. Nařídil jsem lékaři, aby k němu každodenně dojížděl a zprávu mi podával. Dnes vyzvu Paclíka, aby na druhý týden přišel odměřit paseky a dát rozkazy hajným. Bude naším hostem a do té doby budeš také doma."

"Potěšil jsi mě touto zprávou, ačkoliv vím, že máš nyní starost o Benedikta. Ujisti, prosím tě, jeho paní, že o její budoucnost bude postaráno."

"Stalo se už, ženuško," usmál se dobrosrdečně. "Nezdržuj mě tu dnes přespříliš. Zdejší vzduch zdá se mi dosud dusný a pak ta Tekla je opravdu hrozná. Nepochopuji, jak může Kamil při všem svém darebáctví zůstat k ní laskavým."

"Nekřič, uslyší-li tě, oči ti vyškrábe."

Zasmáli se rozpustile a ruku v ruce vešli do pokojů. Hedvika s úzkostí dívala se na jejich tváře. Spatřivši však jejich rozjasněné pohledy, s upřímnou radostí chvátala jim vstříc.

"Nestalo se nic zlého, viď," povídala Bertě.

"Nic, nic, kočičko. Jen nebuď tak nedůtklivá. Co jsem slíbila , splním, a nesměji-li se stále, považ, že mám také své domácí starosti."

A tu se nahnula k jejímu uchu.

"Opravdu?" zvolala Hedvika jásavě. "Jak vám oběma přeji a jak vám závidím vaše štěstí."

Berta přikryla jí ústa dlaní a dovádivě pohrozila prstem. Hedvika pochopila, že to má zůstat tajemstvím , a proto přemohla neodbytnou svou touhu povědět všem, že Marcelovo štěstí dovršeno bude brzy novou něžnou páskou. Ale sama tím se nadchla, oživla, půdy nabyla pro klesající svou mysl. Kdyby Berta se od ní odvracela jako od Kamila, pak by ji nečinila důvěrnicí sladkého toho tajemství.

S novou důvěrou hleděla Hedvika vstříc budoucnosti a Berta , jak_by napravit si přála předešlou svou chladnost, chovala se k ní s vřelou láskou. A když konečně Tekla čtvrtého dne, nemohouc déle vydržeti starostmi, nepropadl-li se za její nepřítomnosti tchořovický dvůr, odjela, nastalo v Zahorkovicích uvolnění, jež všichni pociťovali, ani Šillera nevyjímaje.

"Ona jednou bude umírat na utkvělou myšlénku, že při posledním soudu bude její statek vyjmut z všeobecné zkázy," smála se Berta srdečně. "Která pak z nás jednou bude její šťastnou dědičkou?"

"Já jistě ne," zvolala Hedvika. "Nechci z jejich peněz ani krejcaru."

"Vidíš, já, když bude dávat, budu brát," tvrdila Berta se směšnou vážností. "Musíme si ji však předcházet. Ale jsme my nezbedné děti. Hovoříme o dědictví, jehož dědicové kdo ví kde běhají. Mluvme o něčem moudřejším. Za tři dny se už asi vrátím do svého útulku. Kuchařka a ostatní služební duchové mě asi rádi neuvidí."

"Pochybuji, že by se tě báli."

"Jen si nemysli, dovedu se také rozkřiknout a očima blýskat."

"To bych tě ráda jednou viděla!" smála se Hedvika.

"No, uvidíš."

Smály se spolu, konaly drobné ruční práce a rozmlouvaly stále o různých věcech. Jen jméno Paclíkovo nebylo mezi nimi více vysloveno. Až když Marcel přijel pro Bertu, krátce jí sdělil, že jeho lesní Benedikt je na smrt nemocen a že požádal Paclíka, aby asi na týden přišel do Lipky prohlédnout jeho lesní hospodářství.

"Řekl jsem mu již, že jsem od tebe, Hedviko, dovolení dostal , a proto nemusíš s ním o tom více hovořit."

Rozuměla, co tím chtěl říci, zapálila se a Sklopila oči. Marcel přešel rychle k jinému předmětu a na konec se srdečně rozloučil se sestrou i otcem, slibuje, že se častěji přijde do Zahorkovic podívat, aby jim přispěl radou i skutkem ku pomoci při vedení statku.

Bylo smutno po jejich odjezdu v zámku. Přítomnost Šillerova sice poněkud oživovala Hedviku, ale přes to její myšlénky dlely stále v Lipce. Jak tam je, vzpomínala tisíckrát za den. Tuší Paclík, proč jej tam volají? Bude se přetvařovat, bude snad se snažit nabýt jejich přízně, či půjde přímo svou cestou, bez úskoků, bez vtírání se a pokrytectví? Co jí přinese budoucí týden? Štěstí, nebo kusou zprávu, že Paclík se za jejího muže nehodí? Co učiní v tomto případu? Odřekne se ho? Či snad přece dostojí své povinnosti, jež jí káže, aby tomu, s kým začínajíc hru , dala své srdce a čest, dala mu také své jmění a svou ruku?

Tato nerozhodnost nejtížeji doléhala na jí srdce. Ano, je povinna si jej vzíti, i když jí Berta řekne, že jí není hoden. Ona to byla, která poskytla Paclíkovi naději, ona to byla, která v něm probudila city a přesvědčení, k němuž by se byl sám nikdy neodhodlal. Ona potřísnila před ním svou čest, zapomínajíc, že je ženou , a proto musí nyní nést následky svého jednání , ať jí podá pohár štěstí nebo pelyňku. Bude to jen spravedlivý důsledek jejího jednání, jemuž se vyhýbati nesmí, nechce-li se sama za sebe na vždy styděti.

Den po dni ubíhal líně, nekonečně. Spánek ji opouštěl, nedočkavost ji rvala a z Lipky nikdo nepsal ani slůvka. Jak by zapadli a na vždy se od nich odvrátili. Co to znamená? Mlčelivou zvěst, že i ona musí pohřbít své naděje?

Bývala-li Hedvika dříve bledou, byla nyní sivou ve tváři. Probdělé noci zanechaly stopy pod jejíma očima, těžce chodila, cítíc únavu a skleslost v celém těle. Jen rozhodnutí kéž by věděla, ať už je takové či onaké, ať šťastné či nešťastné. Z toho ji uleví a lehčeji se jí bude žít.

Opravdu? Bude klidnější, až se doví, že Paclík není ten muž, který by ji šťastnou učinil, až se doví, že druhé manželství, k němuž během roku dojde bude opakování jejího prvého manželství a snad ještě horší, poněvadž prvé uzavírala svobodně a toto uzavírat bude z přinucení.

Konečně uplynul týden a Hedvika s horečnou dychtivostí čekala zprávu. Kdo ji přinese, Paclík sám? Ne, k tomu v Lipce nedopustí. Či snad Berta? Nebo konečně snad jí napíšou pouhý, suchý lístek? Bude-li jejich úsudek nepříznivý, lépe by udělali, kdyby svou zvěsť svěřili papíru, který neprozradí, co v tu chvíli vytrpí.

Šiller byl ve vážných úzkostech o její zdraví. Nevěda, oč se jedná, domníval se že se dává unášet zármutkem po zemřelém. Již si v duchu umiňoval, že bude psát pro Bertu, když , vyšed ven na procházku, spatřil očekávanou v povoze se blížit k Zahorkovicům. Spěchal jí naproti , a usednuv k ní, projevil radost nad jejím příchodem.

"Chtěl jsem pro tebe psát, Hedvika je jako smrt a bojím se, aby neonemocněla."

"Ajaj, tolik se trápila?" usmívala se Berta šelmovsky. "Nu, já ji vyléčím pojednou. Musím ti předem, tatínku, něco říci. Hedvika se bude, jakmile dojde smutek, vdávat."

"Co povídáš?" lekl se. "Snad má naposled již vyhlédnutého ženicha a její zármutek nebyl pro Menharta."

"Skoro jsi uhodl. Bližší ti povím později, teď tě však musím připravit, abys nebyl překvapen. Má ženicha chudého."

"Na tom nezáleží. Už jsem mnohokrát proklel onu nešťastnou svou zaslepenost, že jsem v bohatých ženitbách a vdavkách svých dětí ztratil spokojenost a klid své duše."

"Nabudeš jej zase. Jsem ráda, že takto smýšlíš. Hedvika si vezme lesního Paclíka."

"Koho? Našeho lesníka? Oni se tedy znali už dřív?" Zbledl a zasmušil se.

"Teď stranou úvahy - о tom, со se nemělo stát," řekla Berta důrazně. "Co je ztraceno, je ztraceno. Zachráníme , co se zachránit dá. Hedvika si svůj trest odbyla duševními mukami a bude šťastna, ujišťuji tě o tom. Paclík byl u nás po celý týden a poznala jsem ho. Je to muž skrz na skrz poctivý, upřímný a Hedvika lepšího si přát nemůže. To víš už, že Benedikt je mrtev?"

Vytřeštil na ni oči a zachvěl se. Potom se přikrčil do kouta a tvář jeho zatáhla se opravdovým bolem.

"Jeho paní je vysvobozena ze svých útrap," pokračovala Berta mírně, "a aby dál nestrádala, bude naší povinností. Prosím tě, nezmiňuj se před Hedvikou, že o všem již víš. Musíte nyní oba k nám, aby se předešlo řečem lidským , a ty se u nás chovej, jako_bys o její budoucnosti dávno věděl."

"Čiň, co chceš," pronesl sklíčeně. "Konečně je tedy svobodna. Berto, tobě jediné svěřuji, na co jsem myslil po celý rok, čeho jsem toužebně si přál, oč jsem Boha prosil. Musím ti to říci, aby se mi ulevilo a abys také ty věděla napřed, co zamýšlím. Budu se ženit, chci vrátit té, které jsem tolik ublížil, aspoň k stáru trochu pozdní péče a útěchy. Nebudou mě děti pro to zatracovat."

"Milý tatínku, to já předvídala dřív, než jsi mi to řekl," pravila Berta a její tvář obestřel krásný, milý výraz uspokojení. "To je cílem mého všeho snažení , nehýbat minulostí a pracovat k lepší budoucnosti. Marcel se podiví a potěší, až mu řeknu, že má předtucha se vyjevila."

"On již s tebou o tom mluvil?" ptal se dychtivě a za ruku ji ujal.

"Ovšem. Ještě dnes ráno jsem prorokovala, že se s touto zprávou vrátím. Tak budeme zvolna shromažďovat, co bylo dřív rozptýleno, přimkneme se úžeji k sobě a pak teprv náš život bude krásný."

"Proč jsem neměl takových dětí, jako jsi ty?" zatoužil, an právě kočár před zámek vyjížděl.

"Což nejsem nyní tvým dítětem?" zasmála se radostně, a nahnuvši se k němu , políbila jej vřele mezi šedivé vousy. Hedvika , vyběhnuvší právě k podjezdu , spatřila tento důkaz Bertiny něžnosti a srdce její se zalilo jásavou radostí. Kdo takhle přijíždí s polibky lásky, ten nemůže přinášet nic zlého.

"Berto, drahá Berto, že konečně přijíždíš," volala , stahujíc ji takřka s povozu. "Už jsem nemohla vydržet."

"To se ti tak po mně stýskalo?" škádlila ji , líbajíc. "Musím se ti nahoře za tvou velikou příchylnost poděkovat. Pojď, zde venku je zima. Pojď, tatínku, musíš s námi."

"Běžte jen napřed, já neumím běhat jako vy a musím na chvíli do svého pokoje. Přijdu potom za vámi. Potřeboval chvíli samoty, aby se upokojil, aby našel zase sebe samého. Nedaly se příliš nutit. Hedvika , berouc Bertu za ruku , chvatně ji vedla po schodech. Žár pekla i slasti zmítal jejím nitrem. Její chřípě se chvěly nesmírným rozechvěním a prsa se zvédala návalem rozbouřené krve.

"Co mi přinášíš?" volala, jakmile za nimi dvéře zapadly; "mír či odsouzení?"

"Odsouzení bych ti byla nepřinesla, to by byl musel vykonat Marcel. Dej sem čelo, abych tě mohla políbit."

Chvějíc se , nastavila své bílé čelo a Berta ji vroucně políbila.

"To ti buď znamením sladkého míru, odpuštění, útěchy. Těším se na to, až tě Ladislav povede k oltáři."

"Tedy přece, přece," rozkřikla se hlasem opojeným vášnivou rozkoší. "Bohu díky, už jsem zachráněna. Berto, měla bych zlíbat tvé ruce, poněvadž ty jsi mne navrátila životu. Věz, že bych byla nesnesla opáčné zvěsti. Přízraky smrti mne pronásledovaly a v týž den, kdy..."

"Dost, dost s takovými nerozumnými řečmi," zakřikla ji přísně. "Nevolej stíny, když toužíš po světle. Hezky se chystej. Odvezu vás ráno oba, tebe i tatínka k nám do zajetí, aby se tu nestaly žádné pošetilosti. A napřed prohlašuji, že po dva měsíce neuvidíš ty svého budoucího ženicha a on tebe. A i potom budete poslouchat mě, sice uvidíš, že o tvé svatbě odjedu někam hodně daleko."

"Ó, já budu poslouchat, ráda, bez reptání," jektala a mezi radostným úsměvem tekly slze po její tváři. "A kdybys mě na rok odsoudila, i to snesu."

"Jen tolik neslibuj," rozesmála se Berta, a vzavší hlavu její do svých rukou, zlíbala ji v pohnutí. "Vidíš, život může být krásným i bez peněz a bez hodností. Máš ostatně na vybranou. Advokát Šatra je dosud svoboden, spokojil by se se šedesáti tisíci. Divíš se? Sám mi to předevčírem řekl. A sdělil mi zcela vážně, že má sám na sto tisíc. Nu, nechceš?"

"Netrap mě," prosila nedůtklivě. "Kdyby byl v milionech po krk zahrabán, nechci o něm ani slyšet. Ale povídej mi o Paclíkovi. Pozoroval něco? Ví, že jsme spolu o něm hovořili?"

"Teď napřed dej mi připravit trochu čaje , a až si odpočinu, budu povídat. Dříve se ti nehnu." A resolutně se posadila do lenošky. Nikdy nebyl v zahorkovické kuchyni takový chvat jako tentokrát. Kuchařka, stará a bručivá, po odchodu Hedviky tloukla nádobím a hučela, že by snad panstvo hladem neumřelo, kdyby o chvíli déle na čaj čekalo. Za okamžik nesl už sluha syčící samovar do jídelny a kroutil při návratu hlavou nad změnou, jaká se s milostpaní stala. Včera chodila , jak_by se na smrt připravovala , a dnes se tam smála a běhala jako nerozumné zámecké služky, když páni nebyli doma.

Bylo to dlouhé povídání, při němž Berta musila stále hrozit, že nebude vypravovat, nepřestane-li ji Hedvika nicotnými otázkami vyrušovat. V duchu však pociťovala dojemnou, upřímnou radost nad štěstím Hedviky, jež jí z plna srdce přála. Poznala, že není ženou povrchní, neupřímnou, neschopnou vroucnějšího života, že si bude vážit svého života a že se stane obětavou a vroucně milující chotí.

Šiller, jako_by věděl, že si mají mnoho co povídat, nechal je samotny až do večeře a pak teprve vešel mezi ně. Jeho ustaralý obličej jako_by se vyjasnil a vrásky se vyhladily. S tichou srdečností bavil se s nimi a jen tehdy se zarmoutil do opravdy, když Berta , zapomenuvší, že nic netuší, začala o Kamilovi. Zapírat nebylo možno , a proto co nejšetrněji mu pověděla, co se s Kamilem stalo.

"A vy jste mu nedomluvili?" ptal se polekaně.

"Trochu jsme mu domlouvali, ale potom se nám zdálo, že snad bude líp ho nechat nějaký čas tak," váhavě se omlouvala Berta. Podíval se na ni zpytavě a potom vzdychl.

"Zapíráš, chceš mě ušetřit, ale já pochopuji vše. Napíšu mu zítra sám. Neposlechne-li ani mne, pak...."

"Pak ho nesmíš také odsoudit," pronesla Berta vřele. "Ať ho soudí jiní. My jej jenom politujeme."

Svěsil hlavu, cítě pravdivost jejich slov. Nebyl více tak vesel jako dříve , a když při rozchodu vešel do svého bytu, usedl, aby mu psal. Nepsal mu jako přísný otec, ale jako přítel, jako muž těžce zkoušený, volaje ho k rozumu a probouzeje v něm vědomí cti a povinnosti. Dlouho nemohl usnout pohnutím, vyvolaným dopisem, při němž se mnohokrát sám nad svými poklesky hluboko zamyslil. Ráno poslal posla s listem do Tchořovic. Posel se vrátil bez odpovědi a Šiller , odjížděje s Bertou a dcerou do Lipky , zasmušile pohleděl v tu stranu, kde se modraly tchořovické lesy. Zdálo se mu, že v tu chvíli pochovává syna, v nějž druhdy kladl své nejpyšnější naděje.--

Veselo a útulno bylo v lipském zámečku. Sníh a mráz odřízl je od celého světa, ale což oni potřebovali jiné společnosti. Sami si utvořili kroužek, jenž vrchovatě dostačil jejich tužbám a přáním. Středem jejich zábavy byla Berta, tato něžná, vroucí duše, jež vrozeným půvabem, jemným taktem a srdečným přátelstvím stala se všem drahou. Pod jejími pohledy a jejím vedením mizel led ze srdce Šillerova i Hedviky. Tato jak_by znovu se zrodila, nový život začínala. Chápala vždy jasněji účel života ženy, vznešenost jejího povolání, oběti, které musí přinášet, chce-li dojiti sama štěstí a klidu. Duše její stávala se jemnější, citlivější, otevírala se ušlechtilým zásadám, upevňovala se pro budoucí život, který jako toužebná vidina zářil na obzoru její mysle.

Marcel vida, že otec i sestra navracují se skutečnému životu, že opravdově litují minulosti a se vší rozhodností obrací se na dráhu života šlechetného, užitečného, blahu svého okolí zasvěceného, zbavoval se chmur, které jej tísnily při všem jeho štěstí a spokojenosti. Kamil nebyl ani jmenován, nikdo nechtěl hýbati bolavou ránou, přeje si, aby byl hodně daleko ten okamžik, kdy bude nutno a nezbytno jím se zabývat. Pomáhat mu, bylo marno, a již od nynějška kalit si pro něho rozmar, bylo zbytečno. -

Přišla i ta chvíle, kdy poprvé byl Paclík pozván do Lipky k společnému obědu. Netušil, že je už o osudu jeho rozhodnuto, neodvážil se vůbec pomysliti, že by snad mohl z podřízeného svého postavení vyšinout se až vzhůru na pána panství, na němž nyní sloužil. Budoucnost svou již zrale uvážil a odvážil veškeré své jednání, jímž bude se mu na příště říditi. Nepovažoval Hedviku za ženu špatnou, ale rozmarnou, choutkám oddanou a strádáním po boku Menhartově dohnanou k nerozumným podáním se vášní, ku kterým jej bezděky a bez zlého úmyslu svedla. Teď vystřízlivěla a uvažuje asi, jak_by nejčestněji z nepříjemného svého postavení se dostala. Bude se bezpochyby snažit, aby laskavostí a blahovolností nahradila mu, čím mu ublížila, a on s povděkem přijal Marcelovo nařízení, aby prozatím za nepřítomnosti Hedviky spravoval celé panství, maje správce a všechny ostatní služebníky sobě podřízeny.

Bude své povinnosti konat správně a zatím se poohlédne, kde by nějaké slušnější postavení dostal. A až Hedvika se vrátí do Zahorkovic, ustoupí jí, umožní jí, aby bez zahanbení mohla začít znovu žíti. Však také on nebyl bez viny. Byl mužem, měl mít dost síly tehdy, kdy ona slabá a nerozumná žena ztratila svou vlastní duchapřítomnost a bez povážení se vrhla do náruče náruživému svému dychtění.

Byl velmi překvapen pozváním Bertiným a dlouho váhal pozvání toho přijmouti. Ale na konec se odhodlal vyhověti. Hedvika asi chce mu ukázati, že už vystřízlivěla, že setřásla veškeré pošetilé své nápady, a připraviti jej na budoucnost. Nuže, ukáže také on, že se dovede zapřít, byť srdce jeho volalo po ní, byť setkáním se s ní obnoveny budou rány jeho srdce a klid, jejž pracně si zjednal, zase na dlouho zmizí.

Když přišel do Lipky, zavedl jej lokaj do pokoje, kamž vešla Hedvika. Byl zmaten, neodvážil se ani k ní přistoupit a v duchu si přál, aby přišel brzy někdo, kdo by trapnému jeho postavení učinil konec. Ale Hedvika došla až k němu a podávala mu ruku. Byla rozčilena, bleda, ale její zrak hořel tichým štěstím.

"Dlouho jsme se neviděli," pravila tichým, pohnutým hlasem. "Proto jsem nemohla až dosud vás prositi, abyste o mně mírně soudil. Ublížila jsem vám, odpusťte."

"Milostivá paní, nemáte proč prositi," bránil se zmateně.

"To já vím nejlépe," zvolala vážně. "Nechme však minulých věcí. Chci dnes v soukromí s vámi o naší budoucnosti promluviti. Rcete mi upřímně; vyskytl se ve vašem srdci vedle odsouzení také aspoň trochu cit vřelejší, cit náklonnosti ke mně?"

"Milostivá paní, nemluvte déle o tom, ušetřte mne, neuvádějte mne v nové zoufalství. Nedovedu se přetvařovat a i mé síly, jimiž jsem potlačoval veškeren boj duševní, jsou téměř vyčerpány. Nechtějte, abych se dožil onoho okamžiku, kdy podlehnu vlastní slabosti."

"Bylo by vám snad nepříjemno, kdybyste , podlehnuv opravdovým svým citům , seznal, že je tu někdo, kdo by s radosti vás chtěl pozvédnout, u vás hledat na vždy útěchy a s vámi sdílet další život?"

Vytřeštil na ni oči. Její zářící pohled, uzardělá tvář a pohnutí vlévaly mu do srdce jásavou naději, které nechtěl dosud důvěřovat. Neodpovídal. Hedvika přiblížila se až k němu a vzala ruce jeho do rukou svých.

"Ladislave, nemohu dnes vám říci to, co bych vám ráda řekla. Víte, že neštěstí, jež mne potkalo, jest ještě v živé mé paměti. Ale prosím vás, považujte mne za svou dobrou přítelkyni a tento dům za přátelský útulek. Není už mezi námi ani podřízenosti , ani rozdílů. Přicházejte nyní častěji, abyste mi nahradil tak dlouhou osamocenost, kterou jsem velice trpěla. Viďte, že přijdete a že přijdete rád."

Chvěla se, rozechvění se jí zmocňovalo a krev jí bouřlivě bila ve spáncích. Opojivá touha vrhnout se mu do náruče se jí zmocňovala a z mysle vymizelo vážné napomenutí, aby dbala víc rozumu než srdce.

Snad Ladislav svou duševní silou a prozíravostí pochopil, že dnešní setkání má být pouhou přípravou, počátkem vysvětlení. Vzmuživ se, chvatně políbil její obě ruce a držel ji pevně, aby se k němu přiblížiti nemohla.

"Ano, přijdu," pravil vroucně. "Navrátila jste mi víru v srdce lidské, naději v šťastnější dny příští. Já vás nesklamu. Pojďme. Musíme přinášet i my oběti."

"Máte pravdu," trhla sebou polekaně. "Hle, jak jsem slabá a jak nutně potřebuji vaší silné ruky. Čekají nás, nechť vidí, že jsme odložili bývalou svou vrtkavost."

A stisknouc jeho ruce , chvátala před ním veselá a blažená, jen stěží potlačujíc radostný jásot. Přivítali je srdečně, netázali se jich na nic. Paclík však pozoroval, že jest všem už jasno, že dávno asi bylo rozhodnuto, jakou cestou bude se brát Hedvika. Dojímala jej vřelá a upřímná jejich sdílnost a přátelství, které mu na jevo dávali. Byl jak omámen myšlénkou, že před nedávnem domoha se samostatného postavení , má pojednou stát se mužem bohatým, nezávislým, provázeným ženou, která , i kdyby žádného bohatství mu nepřinesla, byla by s to jej šťastným učinit.

Když opojení jeho poněkud minulo, povšiml si teprve, že vdova po lesníku Benediktu nalézá se u stolu, sedíc vedle otce Hedvičina. Utrápená její tvář, která v něm před dvěma měsíci vzbudila vřelou soustrast, se vyjasnila a tiché uspokojení rozestřelo se po její vrásčité tváři. Nemusel být žádným hadačem, aby byla se mu hlavou nemihla myšlénka, že i ona smutná událost s její dcerou, o které mu lidé v lese hned po příchodu na zahorkovické panství vypravovali, dojde svého smírného rozřešení.

A to znovu utvrdilo v něm veškeré blahé naděje a důvěru, že se nemá co obávat nestálostí budoucích svých osudů. V příjemné náladě a srdečném hovoru trávili všichni pohromadě. Venku se stmívalo a vánice opřela se o zámecká okna .

"Bude dnes zlá noc," prohodil Šiller. "Ladislav musí tu počkat do rána. Mohla by po cestě potkat jeho nebo koně nehoda."

"To se rozumí samo sebou," dotvrzoval Marcel. "Do rána se vítr utiší a potom na saních se snadno dostane domů. Ale co to, zdá se, jako_by rolničky zvonily. Přijel někdo?"

Spěchal k oknu , a sotva před zámek nahlédl, polekaně se k ostatním obrátil.

"Zdá se mi, že je to Tekla," zvolal ve smutné předtuše.

"To se jistě něco stalo," úzkostlivě tlumočila Hedvika myšlénky všech. Vstávali, aby jí šli naproti. Než ke dveřím došli, už se otevřely a Tekla zahalena v plášť, s tváří zimou i rozčilením ubledlou vrazila dovnitř.

"Pomozte mi, neopouštějte mne," rozkřikla se úpěnlivě a rukama zalomila. "On mně oklamal, hanebně podvedl a teď chce odejít. Co si já, slabá žena, sama počnu!"

Rozvzlykala se s takovou vášnivou bolestí, že se všech zmocnila upřímná lítost a soucit.

"Teklo, měj rozum, upokoj se, posaď se a odlož svůj plášť," domlouvala jí Berta, třesouc se rozechvěním. "My tě neopustíme. Jen buď klidná, abys nám mohla říci, co se stalo. To Kamil ti ublížil, viď."

Přikývla jen hlavou, nemohouc pro pláč pronést slova. Jako dítě dávala se svlékati a dovést k lenošce, na niž umdleně usedla.

"Kam jsi se v takové nepohodě pouštěla!" kárala ji Berta "Mohlas počkat do rána. Či je tak na kvap?"

"On chce ráno odejet, už má všechno připraveno," trhaně vypravovala. "Já ho prosila, zaklínala, slibovala, ale marně. Ta prokletá jako jeho zlý duch stojí při něm, posmívá se mi a vyhrožuje, že mě vystrčí, nedám-li mu pokoj. Oh, oh, co se to jen stalo, jak jsem mohla být tak slepá, že jsem už dřív nic nepozorovala."

"Proč chce odejet?" ptal se Marcel, jehož tvář byla zamračena a hlas plný hořkosti.

"Nechtěla jsem, aby ta směla déle v zámku být. Nevěděla jsem nic, až včera. Pohádaly se v kuchyni s kuchařkou a Kamil na její poručení dal kuchařce výpověď, mne se ani nezeptav. Šla jsem ptát se kuchařky, co udělala, a ta mi pověděla všechno. Myslila jsem si v prvé chvíli, že to povídá jen tak, aby mě poštvala , a zavolala jsem si Cilku. A tu ona mi řekla do očí, že má sloužení až po krk, že je v zámku zrovna takovou paní jako já , a abych byla ráda, že mě můj muž už dávno nevyhnal. To mi řekla v mém domě, ona, služka, o které si povídá celá ves, jakou dřív byla."

Znovu se rozplakala a zlostně při tom škubala šátek. Div nevyskočila, když si připomněla všechno, co se stalo.

"A co tomu Kamil říkal?" ptal se Marcel temně.

"Stál u ní a sápal se na mne. Má prý Cilka pravdu. On už je také syt toho života se mnou, nebude se déle přetvařovat a řekl mi do očí, že jsem mu k smíchu protivná, že mnou pohrdá. Řekla jsem, že Tchořovice jsou mé a že tedy nemá tam co dělat ani on, ani ta. A na to se dala Cilka do smíchu, abych si prý panství nechala, že si Kamil vezme peníze, které tam přinesl , a půjde si, kam bude chtít. Skákala přede mnou, pitvořila se, pošklebovala se mi , a aby mě hodně pokořila, přede mnou jej líbala."

"To je hanebné, podlé, darebácké," křikl Marcel a rozčilen , povstav, šel k oknu. "Nech ho jít, ať jde kam chce. Bude pro všecky líp, pro tebe i pro nás."

"Já si to také myslila, ale když jsem v noci byla sama, lítost mě pojala, že jsem snad nebyla dost hodná na něho, že to udělal jen pro mou lakomost , a šla jsem k němu. Na kolena jsem před ním klekla a prosila ho, aby neodcházel, aby jí dal, co chce, že mu všechno odpustím, jen když zůstane při mně."

"To jsi jednala velmi pošetile," přerušil ji Marcel přísně. "Proč zdržovat člověka, který svou čest utopil. Ať jen jde, své záhubě neujde a nikdo ho litovat nebude."

"Ale já jej budu litovat," zvolala náruživě, "já bez něho nemohu být živa, protože ho mám tolik, tolik ráda."

Podívali se na ni s opravdovým překvapením. Jak, bylo by možno, aby tato žena dle jich úsudku neschopná každého hlubšího cítění, lpící dosud jen na svém majetku, netoužící po ničem vyšším, ušlechtilejším, vroucnějším, jata byla tak hlubokou, všeho odříkání a všech obětí schopnou láskou? Nemůže být jinak. Neboť kterak by se tak lehce loučila s majetkem svého muže, kterak by mu odpustila tak těžkých provinění, tak hanebné zrády? Vedle vědomí, že nízké chování Kamilovo vrhá i na ně těžký stín a jest jim ku hanbě , ozval se soucit a příchylnost k Tekle.

Berta přiblížila se první k ní, a vzavši ji kolem krku , políbila ji chlácholivě.

"Nenaříkej, poddej se osudu. Kamil jednou pozná, kam jej slepá jeho vášeň přivede. My tě neopustíme."

"Ano, vy, ale on?" sténala v návalu bolesti. "Já nechci, aby byl ztracen. On by nebyl takový, kdyby ten zlý duch nebyl u něho. Zachraňte jej, vždyť je také váš ."

Marcel náhle vyšel ven. Za okamžik se vrátil na něčem pevně rozhodnut.

"Jedu do Tchořovic. Pojedeš , Ladislave , s sebou?"

"Milerád," vzchopil se tento.

"Vy tam nedojedete," varovala jej Hedvika úzkostně. "Tma se hrne a někde zapadnete."

"To by bylo smutné, aby lesník a hospodář se báli dvouhodinné cesty," odbýval ji Marcel téměř příkře. "Jel bych sám, obávám se však, že bych se příliš rozčilil a něco udělal, co by mě později mrzelo. Pochodíme-li dobře, přivezeme jej sebou. Vy však na nás nečekejte. Pojedeme opatrně a kdo ví, navrátíme-li se dnes."

Nastalo pobíhání, aby pro ně shledáno bylo dost kožichů a přikrývek. Za chvíli předjely saně dvěma páry tažené a sám starý šafář, který od malička ve dvoře sloužil a celou krajinu znal, řídil spřežení. Oba muži usedli do saní , a když byli kynuli na pozdrav, vyletěly saně ven.

Ostatní vrátili se do salonu a tu nastal živý hovor, otáčející se kolem Kamila a povozu, jenž zmizel v hustých oblacích sněhu, poháněného skučící vichřicí. Tekla se poněkud upokojila, ale stále přece hořekovala, vypravujíc znovu a znovu všecky podrobnosti о nastalé roztržce a opakujíc, že obětuje vše, jen když Kamil bude zachráněn.

Když byl hovor vyčerpán, všichni poddávali se mučivé tísni. Tma venku byla téměř neproniknutelná, vichr rozpoutal se s větší ještě zuřivostí a otřásal okny. Berta zachovávala sice klid, vzrušená její tvář jevila však vniterný její strach. Za to Hedvika s tváří sněhobílou přecházela od okna k oknu a třásla se mrazivým pocitem hrůzy, třeba v krbu plápolal jasný plamen, stále oživený a vesele praskající.

Šiller, jediný muž mezi tolika ženami, seděl s hlavou svěšenou, zadumán v trpkých vzpomínkách, zmítán výčitkami a svírán pochmurnými vyhlídkami do budoucnosti. Jen paní Benediktová byla klidná. Nedovedla pochopit, proč jsou tolik polekáni. Kdyby měla ona vypravovat, co zkusila, bylo by to nevýslovně trpčí, než všechno to, co viděla kolem sebe se dít. Co bojů duševních přežila, co hanby, ústrků, pokoření za celý svůj věk snesla, co bídy a odříkání se jí dostalo údělem. Ona slyšela tolikrát les vichry rozčeřený řváti, samotna a od celého světa odloučena bývajíc. To byly hrozné chvíle, když to burácelo, kvílelo, praskalo a hučelo jak vlnobití rozzuřeného moře, když se zdálo, že každý okamžik spřeráží se lesní velikáni a rozdrtí myslivnu. U koho měla ona hledat útěchy a osvěžení?

Dřímota na ni přicházela a Berta , povšimnouc si toho , šetrně ji vybídla, aby šla na lože. Poslechla a při všem tom ohlušujícím lomozu rozvzteklené vichřice usínala spokojeně u vědomí, že je v bezpečí, že už nárazy nehod životních se jí nedotknou.

Po ní krátce odešel Šiller. Nechtělo se mu spát, potřeboval však být o samotě, aby se mu ulevilo, aby sebral svou mysl. A tak zůstaly jen ony tři. Tekla nedbala, co se stane s oběma, kteří se rozejeli do tmy a vánice, ale jak pořídí u Kamila. Berta , dívajíc se zachmuřeně před sebe , uvažovala, co počne, zahyne-li její drahý muž, po jehož boku nitro její rozkvetlo nejvonnějším květem. A Hedvika? Ta , nalézajíc se na prahu šťastnějšího života , s málomocnou hrůzou viděla již kácet se vše do propasti.

"Pojďme spat," navrhla Berta, když ozdobné hodiny na stěně odbily jedenáctou a hrací stroj dohrál svůj obvyklý kousek.

"Já ještě nepůjdu, počkám do dvanácti," jektajíc , prohlásila Hedvika.

"Pojďme tedy si zahrát," vybízela, začínajíc se bát o Teklu i Hedviku.

"Hraj ty sama, mně křehnou prsty," vymlouvala se Hedvika.

Berta přistoupila k pianu a udeřila několikrát do kláves. Tony zakvílely a Bertě klesly ruce. Zdálo se jí, že sama vybízí běsy, aby kuli zrádu. Vstala, vzdychla zhluboka a začala přecházet. Zastavila se u krbu a zadívala do plamenů. Co přinese tato noc? Urve kořist, nebo bude milosrdná?

Nával větrů opřel se do oken; zařinčely, a ony všecky zděšeny pohledly k nim.

"Zvonky," zavolala Tekla v největší smrtelné úzkosti.

"Mýlila jsi se, jsi rozčilena," prohodila po chvíli Berta, snažíc se být co nejklidnější, ale chvějící se její hlas ji prozradil.

"Znamení to bylo," zatřásla se šílenou hrůzou. "Slyšíš, teď zase."

Naslouchaly znovu a plížily se k oknu.

"Ano, zvonky," křikla Berta, "oni jedou."

"Oni jedou," rozkřikla se Hedvika, potácejíc se rozčilením, jež její mozek pálilo jak oheň.

Tekla nebyla schopna slova. Stála jak socha a vyděšeně se kamsi do neznáma dívala.

Zatím burcovala Berta služebnictvo, aby chystali světla a přiložili do krbu. Chvílemi se zdálo, že se mýlily. Vyběhnuvše do průjezdu zámeckého , neslyšely ničeho. Už se chtěly vrátit, klesajíce na mysli, když jasně zavzněly rolničky a ve vratech se ukázal tmavý předmět, obklopený mrakem páry. Ano, jsou to oni. Volně přijíždějí, z koní se valí pára a jíní pokrývá třesoucí se jejich těla. Teď se zastavili a Marcel s Ladislavem vystupují.

"Ať provádí koně za větrem, dobře je třou a vy šafáři hned do postele. Pošlu vám láhev vína. Vypijte ji a hleďte , ať se zahřejete."

Berta , slyšíc jasný, pevný hlas mužův, radostně se zasmála. Co jí bylo v té chvíli po tom, vezou-li Kamila, přijíždí-li také Ladislav. Sobectví člověka ve chvílích hrůzy je cit, kterému se neubrání ani nejšlechetnější duše.

Neslyšela radostného výkřiku Hedvičina, s kterým se tato vrhla k Ladislavovi. Mlčky zachytivši se svého muže , vlekla jej nahoru. Až když se ocitli v jídelně, zasmála se znovu a slze ji polily.

"Už tě nikdy víc nepustím," bylo jediné, co mohla pronést.

"Kde je Kamil?" křikla v tom Tekla náruživě, stavíc se jak hrozivý přízrak před Marcela.

"Odjel," řekl prostě, nevěda co jiného říci.

Zatřásla se a náhle klesla k zemi.

Zavěšeni šli promenadami Karlovarskými. Byli tu ode včíra a nemínili se tu dlouho zdržeti. Tři, čtyry dny zde pobydou, prohlédnou světové lázně, podívají se na nádheru a život bijící zrychlenými tempy v tomto středisku, kamž příliv přinese nejrůznější postavy, kde zábava a nemoc stejným dílem rvou se o své vavříny.

Připadali si tu stísněni, uprostřed šumotu, vybrané nádhery a předhánění se, kde na jedné straně hleděly na ně obličeje se známkou hlodajících nemocí a na druhé výrazy lehkomyslné touhy po milostných pletkách a surového užití nejvybranějších rozkoší. Berta byla již unavena a toužila dostat se do hotelu, kde očekávala dopis z Lipky se zprávou, jak se vede malému Marcelovi, jejž ponechali v opatrování babičce a dědečkovi. Obrátila se také k Hedvice, zavěšené do rámě Ladislavova, aby ji vybídla k návratu, když vedle ní zavzněl hlas, jenž vzbudil v ní nejživější pozornost. Podívala se tím směrem a spatřila dámu s přehnanou nádherou oblečenou jít ve společnosti vyžilého elegána, který ve světlém, flanelovém oděvu sloužil by v sousedském některém městě za předmět posměchu.

"Toť ona," zvolala tiše k Marcelovi.

"Kdo to?"

"Ta dáma. Podívej se, je to ona, Cilka. Ale Kamil to není. Kde se tu vzala?"

Teď byla také pozornost Marcelova vzbuzena , a když i Ladislav s Hedvikou se dověděli, koho tu na svých cestách odkryli, chvatně se obrátili a nenápadně sledovali párek, jenž netušil, že je pozorován. Cilku odkrýti mohlo pouze neobyčejně bystré oko Bertino. Stala se z ní velká dáma, která však nesla na své nalíčené tváři pečeť prodajnosti. Proč do lázní přijela, nemusili se dohadovat. Ale všemi lomcovala náhle probuzená touha, je-li tu také Kamil.

Od té doby, kdy na chvat ze Zahorkovic odjel spolu s Cilkou, jak by do nezbádatelné propasti zapadl. Jediné, co se o něm dověděli, bylo, že svůj podíl, který do Tchořovic přinesl a jejž měl v bance v Praze uložen, vyzvedl, o čemž banka Tekle suchou zprávu podala. Marně se po něm sháněli. Policii věc odevzdat nechtěli , a tak druhý rok již uplynul od té doby, kdy zmizel, aniž by věděli kam se obrátil, kde žije, kde snad umřel. Tekla oplakala jej jako mrtvého a všecka na duchu skleslá živořila v Tchořovicích, nepřejíc si ani návštěv přátel. Byla opravdu zničena odchodem muže , a kdyby se byl vrátil, byla ochotna mu i to dovolit, aby Cilku si ponechal. Tušili všichni, že to dlouho, velmi dlouho bude trvat, než se z kruté rány pozvedne , a sami cítíce, jak trpce se skutek Kamilův i jich dotkl, zachovávali o něm mlčení.

Až tu náhodou, na cestě, kterou k osvěženi svému podnikli, setkali se s Cilkou, jež byla odchodu Kamilova příčinou. Stará bolest probudila se v nich a s ní zároveň touha, dovědít se něco víc o Kamilovi.

"Takhle všichni sledovat ji nemůžeme," řekl po chvíli Marcel, nabývaje opět klidné mysli. "Ladislave, odveď naše dámy do hotelu a já se vynasnažím se přesvědčit, je-li tu sama."

"Buď mírný, Marceli," napomínala Berta. Upokojil ji úsměvem a odtrhuje se od nich šel ostřeji za Cilkou. Byla ve velmi veselé náladě, smála se a vzbuzovala svou nápadností pozornost lázeňských hostí. Zkušenější z nich podívali se na ni s drzým úsměvem, na něž ona odpovídala smělým pohledem. Marcelovi bylo až horko při vzpomínce, že by jej snad mohla poznat a zastavit. Ale na konec si pomyslil, že je mu to v cizím místě lhostejno a šel pevně dál. Po chvíli se Cilka zastavila a její průvodčí , líbaje jí ruku se s ní loučil.

"Nezapomeňte, večer u Puppa," poroučela mu významně , a kynouc přátelsky hlavou , přešla na druhý chodník k jednomu z privátních domů, pronajímaných cizincům. V polou cestě se ohlédla a zrak její utkvěl na Marcelovi. Zastavila se a podivení bylo znát na její tváři. Šel bezděky k ní.

"Vy jste pan Šiller, Marcel, že ano?" ptala se bez rozpaků, tváříc se co nejroztomileji. "Kamil je tu se mnou."

Marcel se tvářil, jak by její podávané ruky neviděl a dotkl se drobátko klobouku.

"Mohl bych s ním hovořit?" ptal se úsečně.

"Proč ne, on bude dozajista rád. Vy se snad bojíte mne? Ne, za tak dětinskou mě snad nemáte, abych se vás lekala. Mezi námi je už dávno jasno a věřte mi, žijeme velmi spokojeně, popřávajíce jeden druhému svobody. Předstihli jsme tento svět o celé století."

"Nechte, prosím, výkladů a doveďte mne k němu," žádal ostře, pobouřen její drzostí.

"Stále tak přísný?" prohodila s posměšnou pichlavostí. "Nebude to dlouho trvat. Ale abyste si nemyslil, že bych nějak na Kamila účinkovala, půjdu ještě chvíli na procházku. Vejděte do tohoto domu, do prvního poschodí. Je tam navštívenka, Kamil Šiller, velkostatkář. Bude-li vám libo, přijďte večer k Puppovi. Je tam koncert a pobavili bychom se."

Odcházel od ní , tetele se hněvem , a vešel do domu. Vystupuje po schodech , pomyslil si, nebylo-li by snad líp, nechodit vůbec k bratrovi. Cilka by nebyla tak pokojnou, kdyby nebyla opravdu jista, že Kamil jest na dobro její. Ale přece jen šel dál a zastavil se přede dveřmi označenými navštívenkou. Zaklepal. Chraplavý hlas jej zval ku vstoupení.

S tlukoucím srdcem vešel a stanul u dveří . Proti němu stál Kamil, s trepkami na nohou, fezem na hlavě, ve volných letních šatech. Byl ve tváři vousy zarostlý, ale přes to bylo znát jeho žlutou pleť a vyhaslé oči. Kouřil cigaretu a postavil se pohodlně rozkročenýma nohama naproti vstupujícímu. Marcel nemohl pohnutím pronést slova a bylo chvíli ticho.

"Ráčíte si něсо přát?" ptal se Kamil, nepoznávaje jej.

"Ty mě, bratře, neznáš?"

"Ach, to je Marcel!" zvolal jako poněkud sklamán. "Servus, hochu. Posaď se."

Ukázal na sesli, a ani mu ruky nepodav , pustil kotouč dýmu.

"Kamile, nenasytil jsi se ještě toho života?" ptal se Marcel rozechvěně. "Pojď se mnou, je tu má žena a Hedvika s mužem."

"Ona se už vdala? To bylo moudré. Ale víš, já s tebou nemám času jít. Za chvíli musím jít hrát lawn tenis, jsem už ohlášen a postrádali by mě."

"Řekni mi, prosím tě, jak jsi živ?" ptal se Marcel, v němž se krev bouřila.

"Já? Velmi dobře. V letě trávím s Cilkou v některých lázních, v zimě buď v Berlíně, nebo v Paříži. Žijeme ovšem ve skrovných poměrech, ale těch několik tisíc renty jež máme, nám dostačí."

"Cilka bezpochyby pomáhá tvé příjmy rozmnožovat," pichlavé podotkl Marcel, zapomínaje na opatrnost.

"Skoro. Stará se o svou toaletu. Přeji jí od srdce, aby se pobavila s bohatými hlupáky. Ona má smysl pro budoucnost, nerozhazuje a především mě netýrá. Má velké nadání, je bystrá, prohlédavá a ovšem venkoncem zajímavější než má bývalá paní, Tekla se tuším jmenovala."

"Člověče, ty jsi sklesl až na takovou mravní úroveň?" zvolal Marcel pobouřen a všecek ve tváři zrudl.

"O jaké úrovni to mluvíš?" ptal se jej s nedbalou pohrdavostí , odhazuje cigaretu a sáhaje pro jinou. "Zdá se mi, že z tebe dosud vane ten venkovský, šosácký názor, zaviněný řídkým stykem s lidmi liberálních zásad a světového rozhledu. Ne, můj zlatý, o takových věcech, nechceš-li mě omrzet, úplně pomlč. Jsem už na to starý, abych se dal vést jinam, než kudy jdu. Nekažme si chvíli setkání a pověz mi raději, je-li tvá paní dosud taková pikantní, vábně zaokrouhlená, trochu naivní, ale veskrz zajímavá bytost, jako když jsem ji naposled viděl? Jak, ty odcházíš? Škoda, byl bych ti rád čtvrt hodiny obětoval a představil tě Cilce. Přijde každou chvíli, počkej."

Marcel byl už u dveří. Třásl se na celém těle a jeho pružné, pevné svaly chvěly se touhou vrhnout se naň a zbít jej pro ten cynismus, s jakým o jeho ženě hovořil. U dveří se zastavil, obrátil se, jak by něco chtěl říci, ale potom mlčky vyšel ven.

Na schodech div nevrazil do Cilky, jež přicházela proti němu.

"Co tak brzy, pane Marceli?" volala kamarádsky. "Počkejte, pošlu pro nějaké občerstvení."

A podívala se mu s nestoudnou přívětivostí do tváře. Nemohl se zdržet. Odstrčil ji celou silou, až narazila na zeď , a utíkal úprkem po schodech, aby byl už z toho otravného vzduchu, jenž jej dusil. Seshora za ním zavzníval posměšný smích, který jej navrátil samému sobě.

Ne, pro takové lidi nesmí se rozčilovat, pravil si náhle s hrozným klidem. To, co zažil, nebylo pravda, byl to chorobný sen a sny se nepovídají nikomu. Pryč s nimi navždy. Nikoho neviděl, s nikým nemluvil. Mýlili se v osobě Cilky a osud Kamilův jest nadál neznámý, nerozřešený. Nebude znovu nalamovat haluze své rodiny. Jednu haluz nalomenou podařilo se mu zachránit, Hedviku. Rána se zacelila a větev znovu pučí, zelená se a bohdá rozkvete. Druhá haluz se dolomila. Nebude suché, hnijící její dřevo zalévat slzami ostatních a oživovat svou hrdou počestností, kde padla, ať dohnije.