'• Dne/pětadvacátého dubna roka 1830. zemřel v městě B., sídle to jednoho z menších panovníků německých!

hrabě Alexandr z Dornbachu, muž obstárlý, zůstaviv po sobě vdovu a hošíka šestiletého, pak ž prvního manželství svého dcera dvanáctiletou.

Ovdovělá hraběnka Hořtensie, dáma teprve čtyryadvacetiletá vynikala vzácnou pfivabností a krásou. Byla ' postavy vysoké, tvarů příjemně plných; bohaté, světlé kadeře její vroubily tvář okrouhlou, oči pak, vždy živé, ^ zářily démantovým leskem. Vedle toho nadána byla hraběnka Hořtensie důmyslností a vtipem, což půvabnost její velice zvyšovalo.

Bylá považována za nejspanilejší dámu v sídelním městě.

Zanechavši po smrti svého manžela nevlastní dceru svou Emilii s vychovatelkou; Markétou »Petrsoňovou, dcerou obchodníka v, Hamburku', v sídelním městě, odebrala se se synem Oskarem na své statky, kdež hodlala dufcu V L. STROUPEŽNICKÝ: ——————————. ir smutku věnovanou ztráviti. Tím chtěla dáti na jevo zármutek nad ztrátou manžela.

Ale upřímným a skutečným tento zármutek nebyl: hraběnka truchlila pouze z povinnosti. Byla povahy příliš živé, příliš ohnivé, než aby se trápila, než aby dlouho zdržovati se mohla mimo vír velkoměstského života. Byla příliš spanilá a byla si svých půvabů příliš vědoma, než aby se pohřbila v jednotvárnost venkova.

Uvykla poklonám mužů vtipných, duchaplných — byla zvyklou viděti řady ctitelů, jenž závodili, by úsměvu jejího si získali; uvykla si pohrdati houfem lichotníků • a právě proto si jich přála. Věděla, že je ve všech společnostech hvězdou první velikosti.

Těšila se, až uplyne doba smutku, že zase uchýlí se v proud předešlého života. — Těšila se na nové závodění ctitelův o jediný její pohled.

Citů hlubších, opravdových, hraběnka Hortensie v srdci svém nechovala. Již v šestnáctém roce svého mládí tušila jistá tajemství lásky, neurčitě jen, avšak mlhavá tato ^feurCitost, jenž byla následkem obraznosti rovněž tak ohnivé jako krve, pohádala ji, aby hledala vysvětlení — v manželství. A z té příčiny provdala se za hraběte z Dornbachu, vdovce, který se byl o ruku její ucházel.

Nesklamala se. Manželství vyjasnilo jí tajnosti lásky do nejhlubších hlubin. Zdálo se jí, že je šťastnou. Ale hraběnka byla příliš ohnivé povahy, než aby zůstala stálou: neuplynula ještě ani celá dvě léta a již se jí zdálo manželství nesmírně jednotvárným. Leč sličná paní nedala se'tou jednotvárností dlouho mučiti — umučila ji šaman "*"Pomocí mladého důstojníka ozdobila hraběcí korunu svého obstárlého manžela — jeleními parohy.

__—————————————— 6 ————————————•———— CAVANI.

Hrabě dobře věděl o této ozdobě, o tomto rozmnožení a zlepšení svého erbn.

Dlouho do noci čekal jednou v parku při svém paláci, hodlaje . jako dens ex machiná vystoupiti v komedii o zapovězeném ovoci — ale čekal marně. Proč?

Kdož to ví. Jen tolik je jisto, že nikoli proto, že by se byla komedie o zapovězeném ovoci vůbec ani neprovozovala. Ale marně přece hrabě nestrávil několik hodin za chladné noci pod širým nebem, neboť se silně zastudil, onemocněl a v brzká — zemřel.

Jistý vtipkář vypustil u té příležitosti z lučiště svého jedem kalený šíp; řekl totiž, jsa tázán, jaké nemoci hrabě podlehl, že zemřel na jelení parohy.— Nalézáme hraběnka Hortensii v zámku, asi osm mil od sídelního města vzdáleném.

Již týden zápasí s jednotvárností života na venkově.

Navštívila sice několik šlechtických domů v okoU, přijala také některé návštěvy, ale to vše dohromady ji přece jen nudilo.

Vždyť venkovští páni šlechticové mluvili/jtonejvíce jen o ekonomii a dámy vypravovaly, jaký život býval před dvaceti lety při dvoře zemřelého panovníka — popisovaly jeho/paruku, vypočítávaly příjemnosti minulých dob, vychvalovaly dvornost tehdejších lvů společnosti — samé věci, které hraběnka Hortensii velice málo zajímaly.

Když nebyly dámy více přítomny, nazvala je hraběnka ozvěnou minulého století. A poněvadž byly staré, dodala: „Jejich krása mluví z hrobu." — Konečně změnil se trocha život na zámku. Přibyl totiž vychovatel, Francouz, Demoustiere jménem, jejž byla hraběnka na výtečná odporučení pro svého syna Oskara přijala.

L. STROUPEŽNICKÝ: Byl to mladý mnž, velmi hezký, uhlazeného chováni, vzdělaný a duchaplný — kytice vlastností, které zasluhují pozornosti.

__ * Se zalíbením prohlédla si hraběnka Hortensie Demonstiera, který hned u první příležitosti se osvědčil mistrem v dobrém tonn — pak ale odevzdavši mu malého Oskar* více si vychovatele nevšimla.

Teprve asi po třech nedělích promluvila s ním několik slov; tázala se, jakých pokroků činí její syn.

Demonstiere vyslovil se pochvalně o svém žáka.

Že by byl hoch navzdor útlému mládí vzdorovitým, ba pánovi tým, o tom se mladý Francouz nezmínil; doufal, že tyto zlé zárodky, jenž časem v jedovaté bej li vypučeti mohly, ze srdce hochova vymýtí.

Od té doby si zase hraběnka vychovatele nepovšimla.

Měla zvláštní způsob v zacházení s lidmi podřízenými.

Mluvila s nimi málo a zřídka vědouc dobře, promlnví-li jednou, že mají slova její u nižších veliké ceny. Věděla, že častým stykem s všedností člověk zevšední.

Avšak v nitru svém nebyla mladá, bujará a životem kypící vdova k mladému Francouzovi tak Ihostejnon, jak se tvářila.

Stýská-li se dívkám po lásce, tož touží po něčem, čeho ještě do nejtajnějších hlubin neznají, a přece bývá tento neurčitý stesk, tato touha mocnou, zaujímajíc často celou činnost fantasie — žena však, jako Hortensie, která již nejednou překypující číši lásky do dna vypráznila blaze jí se opojivši, ta když po onom sladkém nápoji znovu zatouží, pak bývá touha ta mocnou bouří vnitra, zmítající duchem i smyslností.

CAVANI.

A taková touha oživla v ňadrech hraběnky Hortensie, jejíž hledy přečasto se zálibou spočívaly na krásné tváři a štíhlé postavě mladého Francouze.

Umějí-li dívky přechytré pletivo tkáti z nejjemnějších pohledů krásných svých očí, přirozený dojem, jejž půvabnost činí, uměním zvyšujíce, tož umějí ženy onoho druhu, jejž zosobňuje hraběnka Hortensie, krásy své, vypočítavostí, zkušenostmi a úkladem vyzbrojené, dvojnásob chytře ku svým záměrům užívati.

Pohledy dívek nevinných jsou podobny šípům, jež dítko maně, bez cíle do vzduchu vystřeluje — pohledy ženy však, jakou jest hraběnka Hortensie, jsou šípy, jež obratný střelec k určitému cíli vysýlá.

Hraběnka byla přesvědčena, že jí bude snadným zahráti si s mladým Francouzem tak, aby se do ní zamiloval. Uměla upíráním krásných svých očí ve zraky mužů těmto působiti závrať. Blesky jejích očí zapalovaly.

Umínila si, že počne volně zaplétati mladého muže v síť svých úkladů.

Byla sice dámou ze vznešeného rodu, Demoustiere toliko z rodu městského, ale targebylo jí závadou: necenila v tomto okamžiku přednosti rodu, cenila přednosti muže. Takové případy nejsou vzácností.

Počátek učinila tím, že s Demoustierem častěji rozmlouvula, odloživši část své líčené chladnosti. — Jednoho dne zastala hraběnka mladého muže v parku.

Četl právě list, jehož obsahem byl tak zaujat, že ani příchodu jejího nepozoroval.

„Dobré jitro, pane Demoustiere," oslovila jej vlídně a s nádechem veselosti i dobrého rozmaru.

Demoustiere překvapen omlouval se zdvořilostí vybroušenou, že příchodu hraběnčina nepozoroval.

L. STROUPEŽNICKÝ : „Vyrušila jsem vás," jala se mluviti hraběnka; „byl jste zahloubán do čtení — zajisté zajímavý list. Snad od nějaké krásky z Francie, od nějaké panny orleanské?"

„Ráčila jste, paní hraběnko, uhodnouti; list tento psala dívka —" „Již milujete?"

„Již vřele miluji."

Hraběnka lehounce svraštila brvy, avšak ihned zase vyjasnilo se krásné její čelo.

„Vřele?" opakovala s nádechem ironie a doložila: „Nevěděla jsem, že mohou mužové také vřele milovati."

„Ráčíte o nás velmi nepříznivě souditi."

„O vřelosti lásky mužů jsem vždy pochybovala.* „Avšak příklady —" „Nalézáme v lipské vazbě se zlatou ořízkou, totiž v románech. Ve skutečnosti však!"

A smála se jakoby pohrdavě. Pak pokračovala: „Vy Francouzové býváte, co nevěrnosti se týče, velice upřímní — netajíte ji. Bez okolků, pane Demoustiere — jste své dámě věrným?"

" Tato otázka překvapila mladého muže; odvětil: „Jsem a zůstanu. — Avšak, smím-li žádati za nějaké vysvětlení —tt „Bez rozmýšlení."

„Překvapuje mne, jak jste ráčila, paní hraběnko, na tuto myšlenku přijíti?"

„Ó, velmi snadně — poněvadž ve věrnost mužů nevěřím."

„Ráčíte nám křivditi."

„A poněvadž jsem přesvědčena, že jsou mužové jen tak dlouho věrni, pokud nemají příležitosti státi se ne10 CAVANI.

věrnými — a nepřichází-li tato příležitost sama, umějí si ji vyhledati. Dobré jitro, pane Demoustiere."

Pokynula lehounce rukou a odcházela za rozmarného smíchu, který jí roztomile slušel navzdor torno, že byla teprve několik neděl vdovou.

Demoustiere přemýšlel chvíli o slovech hraběnčiných, zdála se mu nápadnými; konečně však [zůstal na tom, že následkem dobrého rozmaru žertovala. A dočetl list své milenky. — On tedy miluje — uvažovala hraběnka na své další procházce parkem. „Ubohá Francouzka," řekla pak za hlasitého smíchu.

Uzavřela nyní, že bude veškerým záletnickým uměním na mladého muže účinkovati spoléhajíc na to, že záletnictví své zahalí v roucho přirozenosti tak, že mladého muže dojista okouzli a spoutá.

A v ňadru jejím to již bouřilo. Pocítila mocnou lásku. Lásku? Opravme to slovo; řekněme: vášnivou touhu po mladém muži.

Příštího jitra setkala se s ním v parku zase, a sice pod jasmínovým loubím poblíž malého jezera, po jehož hladině mohutnými duby zastíněné, labutě volně plovaly.

Demoustiere měl v ruce knihu, v knize papír a psal na něm tužkou.

Spatřiv hraběnku vstal a uklonil se.

»Pan Demoustiere miluje samotu, jasmínové loubí, hladinu jezera, labutě, paprsky ranního slunce — víte-li pak, pane Demoustiere, že, dají-li se tyto všechny věci na pánev poesie a zatopí-li se pod ni plamenem nadšení, může z nich býti báseň."

Ale nepopřála mu času k odpovědi pokračujíc: „Aj, vidím v ruce vaší papír — vy jste psal verše."

li L. STROUPEŽNICKÝ: „Paní hraběnka, jako vždy, i tentokrát uhodla."

„Snadno uhodnouti — viděla jsem za podobných okolností několikráte pana Göthe, ano, jednou mi u takové příležitosti podal svou báseň ku přečtení."

„Paní hraběnko, nechci býti méně úslužným k dámám, než byl pan Göthe . . . RáČíte-li několik mých řádek uznati za hodný své pozornosti . . ." A podával hraběnce papír ukloniv se velmi spůsobně.

Hraběnka pozorně přečtla báseň.

„Výborně! Rozkošné líčení! Jak nadšeně jaro opěváte; vzletně porovnáváte je s mládím a kvítí s láskou."

Vracela mu list řkouc: „Pane Demoustiere, vy jste básník."

Lichotila mu úmyslně, vědouc dobře, že lichocení i mužů mile se dotýká.

Ostatně uznání zasluhoval Demoustiere — nebyl duch všední. -• t r% ';.;;." -.

Pak hraběnka pokračovala: „Nepochybuji ani, že vaší panně orleanské mnohá krajanka záviděla — vaši lásku. My ženy vůbec máme zvláštní příchylnost k básníkům. Snad ženy dříve vnikají v něžné výlevy ducha jejich, než mužové, uvyklí suchopárnému životu praktickému."

Tyto řeči přiváděly mladého muže téměř do rozpaků, tím více, any byly prováženy pohledy svůdnými, okouzlujícími.

Omamovaly jej skoro.

Hraběnka to pozorovala. Byla to první vítězná šarvátka její předních stráží.

„Přála bych si poznati onu šťastnou, již milujete," pokračovala hraběnka.

„Mám její podobiznu," pravil mladík a se zdvo12 CAVANI.

řilou úklonou podal hraběnce malý, na slonové kosti malovaný obrázek, jejž byl z tobolky vyňal.

Hraběnka po delší doba prohlížela obrázek, p»k jej Demoustierovi podávala, pravíc tonem náhle nápadně chladným: „Je hezká." ' .

Zamyslila se a po chvilce tázala se tiše: „A té jste slíbil věrnost?"

„Slíbil a slibu dostojíra."

„Postojíte?" opětovala hraběnka hlasem jakoby stísněným a doložila s povzdechem: „Škoda."

Pak se rychle obrátila a nepromluvivši odešla spěšně, jakoby se hanbila za slova v přenáhlení pronesená a prozrazující snad více než chtěla říci.

Vyvedla mistrovský konsek jkoketerie!

Demonstiere zbledl jako stěna, zaslechnuv slovo škoda.

Co mohlo to slovo znamenati?

Proč řekla „škoda", když tvrdil, že své milence zůstane věrným?

Počínal se domnívati, že snad hraběnka, pocítivši ve své venkovské samotě dlouhé chvíle, umínila si učiniti si z něho hříčku svých rozmarů a vrtochů, aby se tím bavila.

Znal krásné ženy, které půvabnosti své zneužívajíce, v takových hříčkách si libují.

A tušil zároveň nebezpečí, v němž se dojista octne, pakli ho tyto domněnky neklamou.

Hraběnka je krásna — a srdce lidské často vypoví poslušnost rozumu.

Tak přemýšlel.

Ale tyto myšlenky při vzpomínce na dívku, již 13 L. STROUPEŽNICKÝ: v srdci svém chová, rozprchly se jako roj masek, když v něj zalétne krůpěj deště. — Následující dni hraběnka neviděl. Nevyšla ani ze svých pokojů.

čtvrtého dne před večerem — byli právě nejparnější dnové měsíce července — dovolila hraběnka malému Oskarovi, aby v průvodu myslivce odebral se do obory a podíval se na jeleny, srnce a|daňky, spěchající o této době k potoku, by žízeň uhasiíiT Sama vyzvala Demoustiera, aby ji doprovodil do zahradního salónka, kdež jí měl předčítati román, který mu podala.

Bylo asi šest hodin, když kráčeli stínem obrovských, staletých dubů, jenž mohutnými korunami žár paprsků slunečních zachycujíce, poskytovaly milý chládek.

Y hloubi těchto obrův, ramena svá rozpínajících, jakoby modrou klenbu nebes nesly, zbudován byl krásný zahradní domek se skvostným salonkem, který byl cílem cesty hraběnčiny a jejího průvodce.

Asi na sto kroků před domkem zastavila se náhle hraběnka — alabastrová její ruka dotknula se chvatně čela, jakoby je chtěla ochladiti . . . ňadra se jí mocně dmula — dýchala rychle, jakoby čerstvého vzduchu potřebovala.

Bemoustiere se ulekl. Hraběnka promluvila: „Jest mi náhle mdlo . . . cítím podivnou závrat ... prosím, podejte nu své rámě."

On uposlechl a tázal se: „Ráčí se snad paní hraběnka vrátit domů?"

„Nikoli. Rychle do zahradního domku . . . tam je chládek . . . mdloba přejde."

Kráčeli k domku.

14 CAVANI.

Hraběnka, opírajíc se o mladého muže, sklonila krásnou hlavu svoji na jeho rameno, takže hedbávné kadeře její tváří jeho se dotýkaly.

Srdce jeho mocné bušilo .... krev v žilách rychleji proudila.

Vešli do salonku květinami a krásným nábytkem vyzdobeného. Uprostřed byl vodotrysk, který příjemně ochlazoval vzduch, libou vůní květin nasycený.

Byl to rozkošný stánek.

„Můj bože, já omdlévám," zašeptala hraběnka, když byli vešli . . . Ruce jí klesly, klesla i hlava a krásné tělo, ten nádherný výkvět vnad — spočívalo v náručí mladého muže.

Byla to mdloba?

Povězme přímo, že nebyla. Byl to útok na Demonstiera.

Hraběnka, chtíc záchvatem okamžitým mladého muže spoutati, volila tento smělý prostředek, který, přirozeně proveden, vyhlížel jako nehoda.

Demoustiere, chovaje v náručí krásné tělo, chvěl se jako pavučina v bouři. Jiskra vášní, doutnající v každém člověku, hrozila v plamen vypuknouti. Již skláněla se hlava jeho, již chtěl přitisknouti rozpálené rty na čelo její — v tom však jako světlo bloudícímu poutníkovi, zjevil se mu v mysli půvabný obraz vzdálené, ale srdci jeho drahé milenky Gilberty.

Bylo rozhodnuto.

Rychle položil hraběnku do pohovky, přiskočil k vodotrysku, zdvihl jednu z lastur, jimiž byla nádržka do kruhu ozdobena, nabral do ní studené vody a vstřikl ji chvatně do obličeje krásné ženy.

Hraběnka otevřela oči.

„Díky, tisíceré díky!" šeptala.

•—————————————— 15 —————— .

L. STROUPEŽNICKÝ : í Ale v ňadra jejím to divě vířilo. Zářila v duchu.

Počítala, že svůdností svou, jako divou vlnou bystřiny uchvátí mladého muže ... očekávala, že ji vášnivě k ňadru přitiskne, že ji ohněm polibků křísiti bude z mrákot ... on ale ... on volil lasturu se studenou vodou!

To hraběnka do hloubi duše urazilo, ale přetvářka i na dále věrným sluhou jí zůstala— tvář její ani nejmenším stínem neprozradila, co v nitra víří.

Řekla slabým hlasem: „Zavolejte, prosím, mé komorné."

„Bnde-li se ale zatím mdloba opakovati," namítal Demonstiere.

„Cítím — díky vaší pomoci, že je mi lépe."

Demoustiere odkvapil.

. Nevrlosti své ulevila hraběnka hlasitým hovorem: „Což jest opravdu ctnost něco víc než pouhé slovo ?

Nevěřila jsem dosud, že by byla ctnost tak pevnou, aby se dovedla ubrániti vždy vítězné moci krásy. Či nejsem snad dost krásnou? Ó, běda mi, je-li moc mých vnad slabší, než ctnost muže! Či by jej láska k nepřítomné ženě tak mocným činila? Až hrdinou? Ó, nikoli; znám ty muže! —Láska k ženě vzdálené jest jim tolik, jako malovaný pramen žíznivému pocestnému. Nevěřím, že by jej ta láska povznášela na reka. Což neproudí v žilách jeho krev, již půvab ženy rozžhaví? — — — Avšak klid ... jen klid . . . však jej spoutám. Osvědčil se dnes hrdinou ... tím lip! Tím větší bude mé vítězství."

Fřikvapily komorné a hraběnka dala se dovésti domů.

Na novo děkovala hraběnka druhého dne Demou16 CAVANI.

tierovi za pomoc, jíž jí byl včera poskytnul. Ubezpečovala, že jest mu vděčností povinna na celý svůj život.

Tato slova pronášela hlasem tak jemným, že zvučel jako šepotání potůčku. A paprsky krásných svých očí npírala na mladého muže.

Jemu bylo až úzko.

Bylté včerejší příhodou dosud vytržen z kolejí obvyklého klidného života, ba vytržen snad na delší dobu; neboť nepodařilo-li se hraběnce úchvatným okamžikem strhnouti jej ve žhoucí vřavu vášně, docílila aspoň toho, že vštípila do srdce jeho cit nový — ne sice přímo lásku, ale předtuchu lásky, seménko to, jež rosou hledů jejích zvlažováno, záhy mohlo ve květinu lásky vypučeti.' Celkem věřil Demoustiere, že hraběnka omdlévala; avšak byly též okamžiky, kdy mu štír pochybnosti horlivě šeptal, že byla tato mdloba jen líčenou. A pochybnost ta nabývala určitějších tvarů, když si připomenul slovo „škoda", jímž onehdy hraběnka odpověděla na tvrzení jeho, že zůstane své milence věrným. Demoustiere počal se děsiti budoucnosti: uznával moc krásy.

Svůdnost hraběnčina jej naplňovala nejistotou, neboť své síly nepřeceňoval. — Na zámek přibyla návštěva.

Markéta Petrsonova, vychovatelka, přijela, ze sídelního města se svou žačkou, komtesou Emilií, aby několik dní na venkově strávily.

Návštěva tato byla hraběnce téměř lhostejnou. Nebyla zaujata přílišnou láskou ku své nevlastní dceři.

U příležitosti této seznámil se Demoustiere s Markétou Petrsonovou, v níž nalezl dívku, vynikající nevšedním vzděláním a vzácnou jemností ducha.

L. STBOUPEŽNICKÝ: Mnohé hodiny strávil v její společnosti.

Sdělila má, že je otec její obchodníkem v Hamburku, a mluvila o něm s vřelostí a úctou.

Demoustiere poznal, že dívka, matky nemajíc, veškerou láska srdce vděčného otci věnuje.

Jedné zvláštní okolnosti si mladý muž povšimnul: Markéta Petrsonova byla zevnějškem svým v některém ohledu podobna hraběnce Horlensii. Byla rovněž tak vysoké postavy, měla krásné světlé kadeře; tvary její však nebyly tak plně okrouhlé. Ale povahy jejich byly naIprosto rozdílný: Markéta byla tichá, skromná, jemná; V byla spanilá, ale krása její kvetla bez okázalosti, jako fialka. Hraběnka Hortensie však zářila — oslňovala. — Hraběnce nastala povinnost navštíviti s nevlastní svou dcerou některé sousední šlechtické domy.

Učinila to. A opět se nudila při těch návštěvách.

První na řadě byla baronka z Rembachn, stará dáma, která u každé příležitosti o sobě tvrdila, že má dosud mladé srdce. Vypravovala neustále, jak bývala sličnou, až konečně hraběnku Hortensii se vší vážností ubezpečovala, že svou krásou zastavila na jeden den celou armádu!

S ironickým úsměvem prosila hraběnka Hortensie za vysvětlení.

Baronka vypravovala: „Když roku 1812. táhl Napoleon, tento novověký César na Rusko, ubytoval se na svém pochodu Německem u mého otce, hraběte z Wildenu, a sice právě v těchto síních. Jsouc tehdáž spanilé děvče, zalíbila jsem se mocnému pánu Evropy tak, že se mi zřejmě dvořil, ano na celý jeden den zastavil svůj pochod, jen aby zábavě se mnou věnovati se mohl."

Hraběnka Hortensie děkovala za vysvětlení.

s—————————————— 18 —————————————.

CAVANI.

Baronka pokračovala: „Ach, kdyby nebyl tenkrát veliký Napoleon již manželem Rakouské Marie Ludoviky —" Nedomluvila a povzdechla z hluboká.

„Mohla býti spanilá dcera hraběte z Wildenu císařovnou Francie," doložila hraběnka Hortensie s ironickým úsměvem.

Baronka nepozorujíc ten úsměv, tiskla z vděčnosti za tuto poklonu hraběnčinu ruku. — Druhá návštěva platila knížeti z Kronburku, úhlavnímu nepříteli všech politických převratů, nepříteli Francouzů a velebiteli monarchického principu. Muž tento domníval se, že všude vidí zhoubné následky velké revoluce francouzské a obšírně vysvětloval hraběnce, že pytláctví, které na svém panství vypleniti není s to, jest také jedním z následků porušení úcty k vrchnostem.

Pak musely hraběnka i komtesa Emilie obdivovati se několika stům párůjelenních parohů, samých to důkazů střelecké zručnosti Jeho Jasnosti.

8 každým párem parohů spojena byla více nebo méně nudná historka, již kníže s velikou svědomitostí zevrubně vypravoval.

Takovým a podobným spůsobem bavila venkovská šlechta dámu z dvorních kruhů, dámu, která byla zvyklou zábavám duchaplným a dvornostem nejvybroušenějšího vkusu.

Konečně byly návštěvy odbyty.

Několik dní ještě zdržela se komtesa s vychovatelkou v zámku.

Společnost Markéty Petrsonovy byla Demoustierovi opravdu milou — mohl s touto dívkou o věcech vážných rozmlouvati a vždy nalezl úsudek jasný a nikoli povrchní.

19 L. STROUPEŽNICKÝ: Posléze na pokynutí hraběnky Hortensie vrátila se vychovatelka s komtesou do města.

Hraběnka pak uzavřela, že novým útokem Demoustierav překvapí.

Že první útok s chladností a duchapřítomností přestál, to bylo pro hraběnku jen hrotem, který ji k úchvatnější činnosti pohádal. — Oděna jsouc lehounkým, elegantním šatem, z něhož krásné formy těla jejího v přirozených obrysech svůdně vystupovaly, ubírala se hraběnka jednoho dne asi po sedmé hodině večer opět do zahradního domku.

Yešedši tam, odepjala hedbávnon šňůru, která byla pomocí pozlaceného kruhu na háku ke stěně zapnuta, spustila lampu, jenž visela na stropě přímo nad vodotryskem, rozsvítila ji, nechala plamen jen mdle hořeti, načež vytáhla lampu do výše, a posadila se do pohovky.

Pohlížela zamyšleně do proudu vodotrysku, který ve výšce se rozstřikuje v drobné krůpěje, rozséval perly, jimž světlo lampy zlatého lesku dodávalo, a které, šnmně Šelestíce, padaly zpět do nádržky, jejíž rozčeřená hladina rudě byla ozářena.

Hraběnka přemýšlela, jak by Demoustiera k sobě připoutala. A v ňadru jejím plápolal plamen vášně tak divé, jako by ji ztráviti chtěl. ^ Plamen ten mohl být uhašen zase jen plamenem, plamenem lásky, ohněm polibků muže.

Věděla, že mešká Demonstiere dole u jezírka; věděla, že musí jíti kol domku, až bude ubírati se domů.

„Pňjde-li mimo, aniž by se zastavil?" řekla sama k sobě; a doložila: „Vždyť zde uvidí světlo."

A položila se na pohovku velmi svůdně — roz20 CAVANI.

pustila své krásné vlasy, které v nesčetných pramenech proudily se po bělostné její šiji splývajíce s vlnou ňader, průsvítajících skrze pavučina lehounkého hedbávného šatn. — Malou nožku opřela o polštář a volně přivřela oči.

Zdálo se, že spí. Nespala však, mohla dobře viděti, vejde-li někdo.

Tak očekávala Demoustiera.

Očekávala ho, jsouc strašně ozbrojena.

Krása ženy je břitká zbraň. Krása ženy upřímné, nekoketné dobývá skvělých vítězství bojem přímým; krása kokety jest dýkou zákeřuíka. Vítězí uskokem, lstí. — Vyšel zatím měsíc, ale stříbrný paprsek jeho jen po skrovná prorážel hustými korunami staletých dubů.

V písku na pěšince zašustěly kroky.

Demonstiere se vracel domů.

Došel do domku a zahlédl uvnitř světlo. Zastavil se. Napadlo ho, že snad zapomněl někdo lampu shasnouti. Nenadal se sice, že by někdo v salonku meškal, ale vstoupiti si přece netroufal.

Dveře salonu byly otevřeny.

Náhle zdálo se Demonstierovi, že se v salonku mísí v šumění vodotrysku hlas, šeptající jeho jméno.

Zdání to, či skutečnost?

Šepotání se opakovalo. Bylo podobno slabému volání.

Demonstiere žasnul. Byl na rozpacích, má-li vejíti.

Rozhodnul konečně.

Vešel.

Ve dveřích salonku zůstal jakoby přimrazen státi.

Spatřil spící hraběnku. : ' i.' '- * ' '• .>'•' ——————————————— 21 ———————————__ L. STROUPEŽNICKÝ: Světlo lampy ozařovalo její sličný obličej, dodávajíc má půvabnosti a krásy báječné.

Nebyla to žena — byl to zjev z vyšších světů.

Bohyně v záři, již vydávala vlastní její krása.

Mladý maž stál nepohnutě a zrakem stopoval vlny ňader, proudem decho rozhoupaných.

A v jeho hlavě to divě vířilo.

Nikdy neviděl tolik půvabu, tolik vnad a krásy ...

nikdy.

Korálové rty hraběnčiny se zachvěly a dech její šeptal: „Já tě miluji . . . šíleně ... a ty ... ty mne nechal mříti touhou . . . hynouti ... O, Demoustiere ..."

Šepotání ostatní splynulo s šelestěníra vodotrysku.

Rozčilení mladého muže divě stoupalo.

Ona mluvila ze snu, prozradila se, že jej šíleně miluje ... že k vůli němu hyne . . .!

Demonstiere cítil, že náhle octnul se na rozcestí.

Buď klesnouti jí k nohonm nebo odejíti.

Vzmužil se, chtěl odejíti. Ale nebyl s to se hnouti: vnady krásné ženy ukovaly jej k zemi.

Gilberte, lásko moje, vysvoboď mne, volal v duchu ale — marně.

Marně snažil se soustřediti síly ducha a představiti si obraz vzdálené milenky.

Vedle zjevu, jaký poskytovala spící hraběnka, vedle takové skutečnosti, která mysl okouzlí, perutě fantasie spoutá, by v dál zaletět nemohla, která veškerou činnost ducha v sobě soustředí, není možno obraznosti, by samostatně pracovala, by vykouzlila obraz osoby nepřítomné, vzdálené.

CAVANI.

Fantasie Demoustierova úpěla v okovech zjevu, který ji spoutal.

V jedné chvilce zdálo se mu, že zahlédl v mlhavé dálce obraz své Gilberty, ale již zase mizel ten obraz, jako by byl vítr v mlhy zadní — mladý maž viděl zase jen svůdnou skutečnost před sebou.

Zápas myšlenky zůstaň a myšlenky odejdi působil mu hrozné muky.

V tom otevřela hraběnka své krásné oči a nejeví c nikterak překvapení, upřela je snivě na mladého muže.

On se ulekl, chvěl se, ale nebyl s to se pohnouti...

ústa jeho byla němá.

Chřestýš prý zrakem svým omamnje kořist, již si vyhlédl.

Jest to pověra o hadu ale pravda o ženě.— Hraběnka, noříc žhavé hledy v zraky mladého muže, počala jakoby mimovolně zdvihati se s pohovky rozpínajíc po něm náruč — sponka průsvitný hedbáv poutající povolila, a závoj kadeří již jen skrovně zahaloval bělostná její ňadra . . .

Demoustierovi se zdálo, že mu ubývá půda pod nohama.

Zoufale napnul síly hodlaje odejíti, ale hraběnka vymrštivši se náhle jako tygřice přiskočila a objala jej vášnivě šeptajíc: „Tys můj, nepustím tě více ... tys rozdmychal v nadřu mém divý žár . . . uhas jej svou láskou."

A strhla jej ve svoji náruč.

Bylo rozhodnuto!

Y té chvíli nebylo pro mladého muže ničeho více ————————————————— 23 ————————————————— L. STROUPEŽNICKÝ: na světě, než krásná žena; v ní byl v té chvíli soustředěn celý ostatní svět!

Objal ji vášnivě, líbal její rty, žhoucí ňadra, lepon šiji, hebký vlas a hloub a hloub nořil se v tůň opojení, až konečně vlny její úplně nad ním se zavřely. — — Dohořela lampa — vyhasla. Vůkol bylo ticho!

Jen jednotvárné šumění krůpějí vodotrysku rozléhalo se v zahradním domku.

24 CA VÁNI.

l II.

Následujícím dnem počínaje byl život Demoustierův úplně změněn.

Studie i práce odloženy stranou.

Místo jejich zaujaly zábavy s hraběnkou.

Vyjížděli spoln na procházka na bujných koních, mešká váli za dne i za svita měsíce v parku, procházejíce se rakou v ráče kolem jezera.

Unaveni pak chůzí hledali odpočinku v měkkých pohovkách zahradního salónka.

Jako blesk rychle ubíhal jim čas trávený v nejpříjemnějších a nejdůvěrnějších zábavách. — — Zatím chýlilo se léto ku konci.

A s letem?

Bleskem vášně rozžatý oheň, který v srdci hraběnčině i Demoustierové z počátku divě plápolal, počal volně zhasínati.

Zhasil jej déšť ochablosti, který se později změnil v záplava přesycenosti a lhostejnosti.

25 L. STROUPEŽNICKÝ: Nudnost, jako šerá podzimní mlha, počínala rozpínati pošmurnou peruť svou nad tím, co nedávno ještě bylo žhoucí vášní. — Nadešel podzimek.

Hraběnka Hortensie vrátila se do města, ale Demoustiera zanechala s Oskarem na venkově.

Demoustiere cítil, že úlohu svoji dohrál.

Probudiv se z opojení počal o sobě přemýšleti.

Jak jsem se zachoval?

Tu otázku si položil a chtěl ji sám sobě přísně a nestranně zodpovídati.

Odpověď zněla: Zachoval jsem se jako člověk stržený mocným proudem.

Mohl jsem tomu proudu odporovati? Snad.

Snad jsem byl v jistém okamžiku opravdu slabým.

Měl jsem býti hrdinou. Měl jsem mečem chladného rozumu zvítěziti nad přírodou.

Rozum nad přírodou! Jak často se příroda chladnému rozumu posmívá, trhajíc rázem síť jeho pracně utkanou! Co jest tedy mým hříchem? Že jsem nezvítězil nad přírodou. — Demoustiere šel se svými otázkami hloub. Řekl: „Jest to vůbec hříchem nezvítěziti nad přírodou?

Hřeší trpaslík, neporaziv obra?"

Takové myšlenky v divém víru zmítaly duchem mladého muže.

Otázka rodila otázku, ale otázky ty nezrodily konečnou odpověď!.

Na určitý úsudek o svém jednání nebyl s to dospěti. Rovně tolik důvodů zdálo se mu, Že má pro vinen, jako pro nevinen.

Avšak, když jedna myšlenka duchem mu prolétla, 26 .

CAVANI.

vždy srdcem jeho zachvěla: vzpomínka totiž na dívko, jíž byl láska i věrnost slíbil.

Položil si novou otázka: „Prohřešil jsem se proti ni svým jednáním?4 A odpověděl si: „Ano."

A tázal se dále: „Moha zase před ni předstoupiti a říci jí: miluji té?« O této otázce přemýšlel déle.

Cítil, že láska k Gilberte, plamenem vášně na chvíli násilím vypnzena, zase v srdci znovu ku svému právu se přihlašuje.

Odpovídal si: .Gilbertu jsem miloval a miluji, poněvadž ji krášlí výborné vlastnosti; hraběnku jsem miloval unesen jsa okamžitým záchvatem. Patřím Gilberte, jíž jsem byl na chvíli odcizen."

Tím ukončil své úvahy. Řekl: „čas nechť zahalí v mlhy zapomenutí onu dobu v mém životě, již jsem po boku hraběnky Hortensie ztrávil. Zde však nezůstanu — vrátím se do Francie."

Tak rozhodnul.

Listem požádal hraběnka za propuštěnou.

Vyhověno jeho žádosti bez námitek.

Demoustiere setrval ve svém úřadě jen tak dlouho, pokud nový vychovatel nenastoupil; pak odejel do sídelního města, aby posledně hraběnce se představil.

Hraběnka měla právě společnost dam, jimž vypravovala, že se cítí velice churavou a že bude snad nucena ztráviti nastávající zimu v krajinách jižních, v Itálii.

Přijala Demoustiera neprodleně.

27 L. STROUPEŽNICKÝ: Za přítomnosti ostatních dam poroučel se jí mladý Francouz se zdvořilostí v podobných případech obvyklou.

Ona .pak, velmi blahosklonně se zmíníc o výborném jeho vlivu na syna — což bylo jen do jisté míry pravdou; neboť Demoustiere nebyl s to za dobu poměrně krátkou přemoci spupnost Oskarova — děkovala mu za jeho služby.

Té příležitosti použily některé z přítomných dam ku vystřídání pohledů a úsměvů velevýznamných, neboť byla zalétla až do města zvěst o poustevnickém životu, jemuž se hraběnka na svých statcích oddala — s mladým Francouzem.

Ale tato zvěst byla pouhou zvěstí, jíž někdo věřil, jiný pomluvou nazýval, dle toho, kdo měl v sobě více náklonnosti smýšleti špatně o svých bližních.

Demoustiere byl propuštěn.

Vyhledal Markétu Petrsonovu a také s ní se rozloučil.

Pak vydal se na cesty po Německu a po několika nedělích vrátil se do Paříže.

. První jeho návštěva platila Gilberte.

Srdce jeho se chvělo, když stoupal po úzkých schodech do třetího poschodí a klepal na dveře skrovného bytu paní Fonrnierové, matky Gilbertiny.

Místo hlasu paní Fonrnierové, která jindy jej zvala ku vstoupení, slyšel jemný hlásek Gilberty.

Vešel, a dívka spatřivši jej, vrhla se mu radostně v náruč.

Příjemné její překvapení nelze slovy vylíčiti. Něžnost a příchylnost, s jakou Demonstiera otázkami zasypávala, na novo oživila veškerou dřívější lásku v srdci mladého muže.

Zaradoval se.

28 CAVANI.

„A paní Fournierová?" tázal se chvatně.

Dívka mlčela, sklopila oči a slze zaleskly se na ruměnci její tváří.

„Což nevíš, že je mrtva?" zašeptala pak; „vždyť jsem ti přece o tom před několika týdny psala!"

„List mne již nezastal — cestuji oklikami, nevracím se přímo."

Pak ohlédnul se Demoustiere po světnici a spatřil na stole rozložené umělé listy květin a jednotlivé květy dle přírody výtečně nápodobené.

8A tyto květiny?" tázal se netajiv své podivení.

„Již za života své matky naučila jsem se splétati umělé květiny — matka zemřela, vláda přestala vypláceti pensi, jež toliko matce co vdově po státním úřadníku přislušela — živím se tedy prací rukou svých, jsem květinářkon."

Demoustiere se zaradoval nad tím, že vzala Gilberta útočiště ku práci. Těšilo jej to. Něžně přivinul dívku k srdci.

Pak musel vypravovati, co vše zažil v Německu.

Povídal dlouho. Rozumí se, že se ani slovem nezmínil o dobách, jež ztrávil po boku hraběnky Hortensie.

A své vypravování zakončil slovy: „Nyní věnuji se svému oboru, právnictví, se vším úsilím, abych v nejkratší době byl samostatným a pak, věnuje-li mi Gilberta své srdce a ruku —" Dívka vrhla se mu v náruč šeptajíc: „Vždyť mám na tomto světě jen tebe!"

29 L. STROUPEŽNICKÝ: Demoustiere dostál slovu. Po nplynntí jednoho roka usadil se v Paříži jako samostatný právník a Gilberta stala se jeho chotí.

Byli šťastni. Vzájemná láska a něžnost oslazovala jim život.

A Demoustiere pracoval ve svém oboru neúnavně, takže v brzku stal se jedním z nejpřednějších právníků v Paříži.

80 CAVANI.

III.

Po odjezdu Demonstierově kolovaly v sídelním městě D. zprávy, že hraběnka Hortensie churaví. Zprávy ty potvrzeny byly v brzku tím, že se hraběnka chystala na cesta do Itálie, hodlajíc ztráviti zimo v krajinách mírnějších.

Poračivši syna svého péči vychovatele a nevlastní dcera Emilii péči Markéty Fetrsonovy, odejela do Itálie, kdež se dlouho zdržela — téměř celý rok.

Vrátivši se z jihu vzbudila v městě a hlavně ve dvorních kruzích pravý obdiv. Pronášen o ní [jednosvorný úsudek, že za ta doba nejenom na sličnosti své neztratila, nýbrž naopak, že se stala skorém ještě půvabnější.

A zase jako hvězda zářila při dvoře panovníkově.

Ženy s trpkostí na ni pohlížely, záviděly jí její spanilost, její vtip, kterýmiž prostředky hraběnka srdce mužů hravě dobývala a dobytými — pohrdala. Mluveno o mnoha kavalírech, kteří prý se z její přízně těšili.

31 L. STROUPEŽNICKÝ: Ale konečně vyjasnilo se všem, jimiž hraběnka pohrávala.

Mělať chytrá tato dáma namířeno výše. Uloviti a spoutati někoho z družiny panovníkovy — na tom jí nezaleželo.

Hraběnka chtěla zaplésti do sítě své svůdnosti — hlava korunovanou, pomazaného Páně, panovníka samého!

A podařilo se jí to úplně.

Posvátným olejem pomazaná hlava sklonila se před krásou — všemohoucí panovník nad několika miliony duší prohlásil se za otroka hraběnky Hortensie z Dornbachn.

A záhy byl opravdovým otrokem — vše, co zahrnují v sobě slova vláda a moc pan o v ničí, vše složila korunovaná hlava do klína spanilé hraběnky vyprosivši si za to jen — lásku.

V brzku předčítal první ministr diplomatické listiny svému vládci jen za přítomnosti jhraběnky Hortensie, jejíž rozmar diktoval odpovědi. Otec poddaných pak podepsal.

Atak vládli pohodlně národem podpisujíce na podložkách z módních žurnálů rozsudky na smrt, diktujíce zákony mezi rozmluvou o nejnovějších pařížských vějířích a voňavkách a oblažujíce "poddané novými daněmi.

Vládnouti stalo se jim zábavou, jíž si mohli příjemně krátit čas. A byli přitom oba spokojeně živi.

A národ?

Každý pořádný národ je spokojen, když vidí, že je panovník jeho spokojen, že se nenudí, že dobře zažívá. — 32 CAVANI.

Celá řada let uplynula a hraběnka udržela se v nezměněné přízni obstárlého panovníka.

Ačkoli krása její pozbyla mladistvé svěžesti, přece byla hraběnka dosud ženou, která může líbiti se i muži vybíravému.

Hlavně pak duchem svým poutala panovníka, který radu její vysoko cenil, předně z galantnosti, za druhé proto, že nebyla konstrukce hlavy jeho dle toho, aby sám něco moudřejšího vymyslil. — V domácnosti hraběnky Hortensie staly se zatím valné změny.

Markéta Petrsonova obdrževši jednoho dne zprávu, že otec její chnraví, prosila hraběnku za propuštění, jehož se jí také dostalo.

Rozloučila se tedy se svou žačkou Emilií a opustila dům hraběnky z Dornbachu.

Bylo to několik let po odjezdu Demoustierově.

Komtesa Emilie záhy pocítila ztrátu Markéty Petrsonovy.

By lať tato dívka jedinou osobou, která Emilii milovala s vroucností a upřímností vzácnou.

Nevlastní matka její chovala se k ní vždy jen chladně a rovně tak dorůstající Oskar, jehož pánovitost a vzdorovitost potlačiti - nepodařilo se vychovateli žádnému.

Emilie věnovala veškerou lásku, jenž vykvetla v jejím mladistvém a uo zkaženém srdci, Markétě Petrsonové — ký tedy div, že bolně ji dojalo rozloučení. Avšak, jinak býti nemohlo.

Markéta byla otci povinna vděčností a pečlivostí — musela té povinnosti dostáti.

33 L. STROUPEŽNICKÝ: Odejela do Hamburku. — Dorůstající Oskar vychován a vzděláván tak, mohl věnovati se státní službě.

Tak si toho přála hraběnka.

Ale mladý pán nesouhlasil.

Pánovité povaze jeho líbila se více vojačina.

Věnoval se tedy tomu stavu.

aby 34 C A VÁNI.

IV.

Od počátku našeho vypravování uplynulo pétadva» čet let.

Na jaře roku 1855. zavítal do sídelního města D.

mladistvý ale již proslulý pěvec Cavani, Vlach, který výtečným svým hlasem a živou, vždy karakterisnjící hrou všude obdivu a vavřínů si dobyl.

Že poctil dvorní divadlo v D. hrou pohostinnou, o to se hlavně přičinila hraběnka Hortensie z Dornbachu.

Tato dáma, nyní již nedaleko padesáti, dosud těšila se z největší přízně panovníkovy. Ačkoli láska hlavy pomazané, věkem, starostmi o blaho poddaných a jinými věcmi valné již sešlé, nadobro vychladla, přece zůstala duchaplná dáma první osobou při dvoře.

Během času stala se hraběnka mistrem v diplomacii a v pořádání nových zábav — zásluhy své však o panovníka korunovala vymyšlením nové daně, která vynesla hned prvním rokem několik milionů.

35 L. STROUPEŽNICKÝ: Bez její rady panovník nikdy nejednal. — v Hraběnka uchystala návštěvou a pohostinným vystoupením proslulého vpěvce Cavaniho panovníkovi překvapení.

Pomocí intendanta divadla ujednala vše v největší tajnosti a panovníkovi teprve v poslední chvíli pověděla, jaké překvapení ho očekává.

Překrásný a drahocenný diadéni byl později odměnou, jíž dostalo se hraběnce za potěšení, které pomazané hlavě spůsobila.

Nějaké to percento, přiražené ku dani z pozemků již během příštího roku zaplatilo diadém. Ale to jest vlastně věcí naprosto vedlejší. — Kdykoli vystoupil slovutný pěvec Cavani, vždy bylo divadlo přeplněno, obecenstvo rozjařeno a uneseno. A to právem.

Neboť nejenom mohutný hlas a výtečný zpěv, nýbrž i mužně krásný zevnějšek mladého pěvce okouzloval posluchačstvo — zejména pak onu jeho část, již nazýváme slabou, navzdor tomu, že ona svou slabostí ve světě nejvíc pořídí.

Již po prvním představení vyšvihnul se kritik úřadního listu na brůnu esthetiky, zajel do šraňkň na třetí straně listu, vytasil meč důvtipu, fal jím několikrát pořádně do větru respektive napsal několik frásí po otcích zděděných, jimiž se obyčejně divadelní referát ve zvláštních případech začíná, na příklad : „Včerejší den zůstane navštěvovatelům našeho divadla" — a tak dále.

„Byl to opravdu den sváteční, slavnostní —" pak nasadil k ústům rozchrastěnon inventární trubku a již zase otřásala světem fráse po otcích zděděná, totiž: „Vzácný náš host stal se hned při prvním vystoupení miláčkem 36 CAVANI.

obecenstva." Pak toho ještě natroubil asi půl sloupce a zakončil chvalozpěvem: „Hlavní zásluha o získáni vzácného hostě přísluší známé podporovatelce krásných nmění, hraběnce Hortensii z Dornbachu."

Tak vykonal svou povinnost, odložil rekvisity, které mu při psaní znamenité služby konaly, totiž kritiky z r. 1836 a 1845, kdy poslední hosté na dvorním divadle vystoupili, a těšil se z vavřínů, jichž si tak lacino dobyl.

Ale celkem byl referát úplně spravedlivý: Cavani stal se opravdu miláčkem obecenstva.

Zvláště pak na mysl mladých dam působil. Byl cizinec, sličný muž, pěvec obdivovaný a množstvím zbožňovaný — samé přednosti, zaujímající mysl dívek, když tato jen dost málo k romantice se chýlí.

A již z té příčiny přednosti ty zajímají, že není jimi ozdoben muž každý.

Známou pravdou jest, že milují ženy nejraději něco neobyčejného, zvláštního, nevšedního.

Počne-li žena obdivovati se muži, nalézá se v nebezpečí, že se obdiv jednoho dne změní v lásku.

Láska jest onen střed, do něhož paprskovitě se sbíhají mnohé city žen: vážnost, obdiv, soustrast.

Není to vadou povahy ženské — snad spíše stránkou, jež zasluhuje plného uznání.

Kdož lépe vylíčil ženu s této stránky nad veleducha Shakespeara?

Desdémona obdivovala se udatnosti Othellově, pocítila hlubokou soustrast, když mouřenín vypravoval o nebezpečí, jež přestál, když líčil, jak hrdinsky bojoval a jen o vlas smrti ušel, když vypisoval, jak nepřítelem lapen v otroctví úpěl ...

37 L. STROUPEŽNICKÝ: A vyslechnuvši Desdémona Othellovu řeč, prosila boha za takového muže!

Vynikající, nevšední vlastnosti nmže ocenila spanilá Desdémona, ony zaujaly dncha jejího tak, že zapomněla na škaredou tvář černocha Othella: láska její hýla odměnou, jíž dostalo se muži šlechetnému.

Edo vylíčil kdy krásnějším sposobem tuto skvělou stránku v povaze žen ? — — — Po dvanácté zpíval Cavani; divadlo bylo zase přeplněno.

Y prvním pořadí loží, právě naproti jevišti, seděla asi devatenáctiletá dívka, vynikající zvláštní krásou a půvabností. Tvar obličeje jejího byl ušlechtilý, profil řecký, plet jemná a bílá jako alabastr.

Velké oko její snivě upřeno bylo na sličného pěvce, který právě lahodou hlasu svého okouzloval srdce posluchačů. Ruka její pohrávala pramenem světlých kadeří.

Za dámou v pozadí lože stál mladý důstojník v uniformě tělesné stráže panovníkovy. Mezi tím, když dáma upírala hledy na sličného pěvce, hovořil k ní důstojník: „Heleno, láskou k vám téměř šílím a vy tak chladně mne odbýváte. Což jiezná srdce vaše citů vřelejších?

Neznáte smilování? Činím vše, bych náklonnost vaši si získal, ale marně. Dosud jste mi ani té nejmenší naděje neposkytla. Ó, rcete aspoň, smím-li doufati?"

K těmto slovům vášnivě proneseným odvětila dáma klidně: „Milý hrabě, prosím, nevyrušujte mne — Cavani dnes zase božsky zpívá."

Obličej důstojníka prozrazoval zřejmě, že duší jeho zmítá nevrlost. Hlasem, svědčícím o rozčilení řekl: „Neustále jen Cavani a Cavani. Heleno, váš obdiv .————————————————— 38 ————————————————— CAVANI.

snad zalétá příliš daleko — odpusťte mé upřímnosti — kdyby nebyl Cavani pouhý komediant, řekl bych, že jej zbožňujete."

Dáma ohlédla se přísně po důstojníkovi a odvětila tónem, jehož ostrost prozrazovala, že je slovy právě pronesenými nemile dotknuta: „Kdyby byl Cavani pouhý komediant, nebyl by výtečný pěvec a mistr v umění, které nejžhavějšími barvami líčí city lidské."

Důstojník se zarazil — cítil, že volil slov příkrých.

Po chvilce šeptal polohlasně: „Jak nadšeně o něm mluví!"

A nahlas dodal: „Mru láskou k vám."

Chtěl chopiti se její ruky.

V tom padala opona. Dáma řekla: „Dovolte, abych mohla tleskati." A tleskala živé.

Při počátku následujícího dějství porončil se důstojník dámě a připojiv prosbu: „Heleno, nebuďte ke mně tak necitelnou," opustil loži.

Kráčeje pustým koridorem bručel s utajeným vztekem : „Při sám bůh, ona toho komedianta miluje." — Mladá dáma zatím pozorně sledovala zpěv Cavaniho až do konce kusu. Pak mezi bouřlivým potleskem obecenstva chystala se k odchodu.

Ještě jednou ohlédla se, aby spatřila mladého pěvce, který děkoval poklonami za pochvalu, pak opustila loži.

Před divadlem vstoupila do skvostného panského kočáru, který rychle ulicemi města ujížděje konečně zajel do paláce hraběte z Mindcnberku.

„Komtesa Helena se vrací z divadla," šeptalo si služebnictvo v nádvoří. — — — Světla dávno již ve všech oknech paláce uhasla, když ještě v bndoiru komtesy lampa jasné zářila.

—————————————————— 39 ————————————————— L. STROUPEŽNICKÝ: Mladá dáma, odpočívajíc v pohovce, ponořena byla ve snění.

Přemýšlela dlonbo do noci; konečně jako by se byla pevně na něčem usnesla, vstala a sama k sobě promluvila: „Tato myšlenka je dobrá — provedu ji."

A odebrala se na odpočinek.

Příštího dne o jedenácté hodině dopolední nalézáme komtesu Helenu s otcem svým, hrabětem z Mindenberku, mužem asi padesátiletým, v salonu skvostně zřízeném.

„Jak se ti líbil včera zpěv Cavaniho?" započal hrabě rozmluvu.

„O, výborně, výborně! Jenom kdyby mne v prvním a druhém dějství nebyl hrabě z Dornbachu neustále vyrušoval. Vždyť víš, otče, že je do mne šíleně zamilován."

„On tě miluje, ano, vím o tom, ale tys k němu úplně lhostejnou. Nezapomínej však, čtverácko, že jsme mu oba vděčností povinni. Nebýt jej, byla bys sirotkem.

On se svými několika druhy to byl, který mne vysvobodil, když mne vzbouření sedláci v jedné vesnici na našich statcích přepadli."

„To nezapomínám, otče ..."

„Je z dobrého rodu."

„To uznávám."

„Má budoucnost."

„Nepochybuji. Ale pověst jeho matky ..."

Hrabě zachmuřil čelo a řekl: „Ovšem, v tomto ohledu .. . avšak povést matčina není pověstí syna."

„Prosím, nemluvme zatím o tom. Uhlídáme, co budoucnost přinese. Slyš raději, milý otče, jaká my.——————————————————— 40 ——————————————————— CAVANI.

šlenka zrodila se včera v mé hlavě, když jsem naslouchala zpěvá Cavaniho."

„Nuže?"

„Letošní povodně spňsobily chudým obyvatelům pobřežním velikých škod — viděla jsem to sama. Všude sbírají příspěvky pro ty ubohé. Napadlo mi včera v divadle : Papá, ty, hrabě z Mindenberku, který jsi v dobročinnosti nikdy za jinými nezůstal, mohl bys uspořádati ve svém paláci velikou zábavu, do programu vzíti hudbu, zpěv, večer skvělé osvětlení našeho parku, pak ohňostroj a sezvati naše kruhy, k vůli populárnosti, papá, také přední osoby z měšťanstva. Těch několik tisíc, které bychom při zábavě té dojista vybrali, věnovali bychom těm, kdož utrpěli povodní."

„Výborná myšlenka," přisvědčil hrabě krátce.

„Ale to není ještě vše. Nepochybuji, že by též Gavani spolu účinkoval, kdyby jej hrabě z Mindenberku několika slovy za to požádal."

„Myšlenka znamenitá."

„Předvídala jsem, papá," pokračovala komtesa ve čtveračivé radosti, „že přivolíš — tys tak hodný."

„Přivolnji."

„Výborné! Počneme tedy hned konati přípravy. Ty dovolíš, papá, abych byla vrchní pořadatelkou."

„Ano."

„Díky. Napíši hned list kapelníkovi dvorního divadla, sdělím mu svůj úmysl a pozvu jej, aby mi byl nápomocen*při pořádání programu."

„Poručím sekretáři, aby napsal Cavanimu list."

„Papá, což abys jej také pozval k poradě o programu."

„Učiním to."

„Ještě dnes?"

41 L. STROUPEŽNICKÝ: „Hned."

8Ani nemůžeš tušiti, papá, jakou mi působíš radost," ubezpečovala komtesa.

Hrabě se spokojeně usmíval —'miloval svou dceru, svého jedináčka, nade vše na světě.

Ještě o některých podrobnostech se umluvili, načež hrabě odešel.

Komtesa zůstala samotnou. — Sotva potlačovala rozčilení. Jala se mluviti sama k sobě: „Odhodlala jsem se ku kroku smělému; avšak chci, ano musím se s ním setkati. — Ale jakých následků může míti mé jednání?"

Zamyslila se; pak náhle vzpřímila jakoby vzdorovitě roztomilou svoji blavinkn a řekla: „Když mohl vévoda Anhaltsko-Dessavský pojmouti za choť lékárníkovu dceru a Ferdinand Tyrolský dcera augšpurgského kupce Welsera, — proč bych nemohla já milovati umělce, jemuž se svět obdivuje? či nečtla jsem již mnohokrát o takových láskách? A nebyly vždy šťastny?"

Zamyslila se opět a po chvilce pokračovala tónem vážnějším: „Ale otec, rodina — šlechtictví, toť samí protivníci mé myšlenky. Bndsi — bez boje není vítězství — přemohn překážky! Láska dodá mi síly. — Avšak, miluje-li on jinon? Ó, pak by mi byl život břemenem, obtíží. — Tedi ale k činu — napíši list kapelníkovi."

A odešla. — Mladý hrabě Oskar z Dornbachu se nemýlil: komtesa opravdu milovala pěvce.

Avšak opravme tento výrok; řekněme: domnívala se, ie jej miluje.

Duch komtesy, živou fantasií nadaný, klonil se ku romantice, podněcován jsa čtením kněh, které přesaho42 CAVANI.

valy soudnost její Ji o ducha. Co líčil básník v románu, přepínaje, by uchvacoval, by okamžitých effektů docílil, to vše považovala komtesa za věci, jež lze bez rozmýšlení na půdu praktického života přenášeti.

S hrdinkami románů cítila bol i radost. Přála si, aby život její neplynul v kolejích obyčejné klidnosti, nýbrž aby protkán byl událostmi romantickými, neobyčejnými, aby byla podobnou těmto hrdinkám, Příležitost se naskytla.

Mladý, sličný muž, umělec slovutný, ale původu nešlecbtického — čeho tu více zapotřebí k romantice?

Vlastnosti mladého pěvce ji okouzlily; snila o něm.

Zbudovala si celou říši přeludů. A toto snění považovala za lásku.

Chtěla osobně setkati se s pěvcem, seznámiti se s ním — z té příčiny navrhla otci uspořádání zábavy a sbírky. Záminka byla dobrá — účel šlechetný.

Originelní dobročinnost!

Veřejnost bude obdivovati se něžnému, soucitnému srdci šlechetné komtesy a dobročinnosti vyšších kruhů; povodní postižení budou vroucí díky vzdávati komtese za to, že byla 'původem jednání tak lidumilného, bodří venkované budou ji dítkám ukazovati co vzor dobroty, mnohou modlitbu za ui obětují —a příčina té dobročinnosti?

Komtesa se chtěla seznámiti se zpěvákem!

A tak často vidí veřejnost účinky, aniž by znala příčiny. Člověk žije v bludu častěji, než by si my slil.

Jakých tajemství bychom se dozvěděli, kdyby náhle nějaký velednch mocnou září pochodně pravdy osvětlil hlubiny srdcí lidských, abychom v ně nahlédnouti mohli, 43 L. STROUPEŽNICKÝ: jako do knihy otevřené a poznali pravé pohnutky, které vedly ke skutkům, jež dokonané vidíme?

čeho bychom tu viděli?

Nabyli bychom zajisté přesvědčeni, že žijeme v říši zdání.

Pravda jest zlato, z něhož si člověk za celé své žití dobude jenom málo drobto. Pronikne a probádá duchem sotva své nejbližší okolí.

Duch, který by vniknul do hlubin srdcí lidských a znal nejprvnější původ a něj jemnější pohnutky každého jednání člověka, tento duch nesměl by býti obmezen ani místem ani časem.

Tak si mnozí představují boha.

A člověk? Jest hříčkou, zmítanou vlnami domněnek.

Zmítanou jimi nevědomky a právě v okamžiku, k d y j e za ryzí pravdu považuje.

V povoze hraběte z Mindenberku přijel druhého dne před polednem kapelník dvorního divadla s Cavanim do paláce.

Hrabě sám je přijal a dal prositi komtesu, aby přišla.

Ona vyhověla té žádosti. Srdce její však mocně tlouklo, když poprvé mluvila s Cavanim, který dvorně připomenul, že mu bylo již té cti popřáno viděti komtesu v divadle. Ji to těšilo, že si jí •povšimnul.

Nastalo nmlouvání o programu.

Během hovoru poznal Cavani, že není komtesa co zpěvu se dotyce nevědomou; prosil tudíž, aby také nějakou píseň zapěla, a nabídnul se, že by průvodil pianem.

44 CAVANI.

Kapelník u té příležitosti ubezpečoval, že je signor Cavani výtečným pianistou.

•Komtesa s potěšením přivolila.

A Cavani nabídnul komtese jednu z písní Petrarkových, k níž byl Bellini složil nápěvu, plnou vřelého citu.

Ona se uvolila ji zpívati.

Cavani pak zvolil pro sebe několik nejskvělejších partií z velkých oper.

Orkestr dvorního divadla měl spolu účinkovati. Po koncertu, jakož již podotknuto, měl býti park nádherně osvětlen.

Tak upraven program.

Cavani přislíbil-komtese, že bude sní pilně studovati píseň, již přednésti se uvolila. Umluveno zároveň, kdy a kolikrát má pěvec za tou příčinou do paláce zavítati.

Po té se Cavani a kapelník poroučeli.

A komtesa radostí záříc opustila salon.

Po jejím odchodu diktoval hrabě z Mindenberku jména těch, již mají býti pozváni k zábavě — tajemník spisoval seznam. — Následujícího dne o téže době ohlásil komorník hraběti z Mindenberkn Oskara z Dornbachn.

Hrabě kázal, by byl mladý kavalír hned uveden.

Stalo se tak.

První novina, již se důstojník tělesné stráže panovníkovy dozvěděl, byla zpráva o koncertu, k němuž jej hrabě zároveň zval doloživ: „Jest to Helenin nápad; i myšlenka pozvati Cavaniho, by spolu účinkoval, vznikla v její hlavě. Pěvec byl včera u mne a přislíbil."

Při posledních slovech zbledl hrabě Oskar z Dornbachu jako stěna.

———————————————— 45 ———————————————— L. STROUPEŽNICKÝ: „Helena tedy pozvala Cavanibo?"

Podezření, které v nitra jeho hlodalo, potvrdilo se tímto, otravujfc jeho mysl.

Hrabě mel soka. Šťastnějšího. A byl jím — komediant. Hrdost Oskarova byla těžce uražena: Helena dala přednost potulnému komediantovi!

Mladý důstojník hořel nenávistí. Tisíc myšlenek rodil jeho duch. Středem jejich byla msta.

Ký div: hrabě měl být zatlačen do pozadí — komediantem!

Tof porušení rovnováhy lidské společnosti. — Po malé chvíli uveden do salonu Cavani. Měla býti v této hodině první zkouška.

Brzy přišla také komtesa.

Po uvítání a vyměnění obyčejných zdvořilostí posadil se Cavani k piano; komtesa zpívala. Měla opravdu krásný hlas. Zpívala s citem vřelým.

Pěvec, vida tolik vřelosti, rozehřál se a průvodu s pravou virtuosností.

Hned první zkouška dopadla výborně. Všichni byli spokojeni. Hrabě z Mindenberku byl téměř unesen.

Jediný hrabě Oskar netěšil se z výsledku zkoušky.

Myslil si: „Ta píseň může míti divný konec."

Žárlivostí trýzněn opustil palác. — — Po několika zkouškách a po skvělých přípravách nadešel den koncertu.

Nejpřednější šlechta sjela se v paláci hraběte z Mindenberku; také přední osoby z měšťanstva, pozvány jsouce, dostavily se.

Hraběnka Hortensie z Dornbachu přišla v průvodu svého syna Oskara, který byl oděn v uniformu důstojníka tělesné stráže, a v průvodu nevlastní své dcery 46 CAVANI.

Emilie, provdané již za barona z Moldenu, který byl též přítomen.

. U této příležitosti slovo o Emilii.

Jest šťastnou. Baronovi z Moldenu podala raku z čisté náklonnosti a žila s ním v blahé spokojenosti.

Po celý téměř rok zdržovali se na venkově, jediný nebo dva zimní měsíce vyjímaje, jež obyčejně v sídelním městě z trávili.

V povaze Emilie zrcadlilo se vzdělání, jež jí Markéta Petrsonova v srdce vštěpovala By lať baronka z Moldenu na statcích svého chotě, který byl výborným hospodářem a statky své sám řídil, pilně přírodními vědami se obíraje — dobrodějkou chudších tříd; štědrost její daleko široko byla rozhlášenou.

Seznavši, že zábava u hraběte i Mindenberku uspořádaná má účel lidumilný, spěchala s chotěm svým, aby štědrou rukou přispěla k ulevení bídy tříd nižších, jejichž život, plný zápasu s nedostatky nejrůznějšími, z vlastního názoru znala.

V podporování tříd nižších nezůstal choť její pozadu.

Zlepšováním hospodářství, zaváděním užitečných oprav a novot, stavbou výtečně založené sítě struh na povodňování luk, vysušováním půdy bažinaté zaměstnával ročně velký počet dělnictva, o jehož blaho ze všech sil u každé příležitosti pečoval.

Baron z Moldenu pobyl delší Čas v Anglii, by vlastním názorem doplnil své vědomosti a zkušenosti hospodářské ; tam poznal, jak lze přiměřeným zaměstnáváním dělnictva blahobyt jeho zlepšiti tak, že tím zároveň velkostatek zkvétá. Nepříslušel do oné třídy šlechticů, kteří ve svých klubech blýskají se parádními řečmi o ekonomii, any zatím statky jejich,] strženy nedoočeností a 47 L. STROUPEŽNICKÝ: přemoudřelostí, den ode dne hloub klesají užitku nepřinášejíce.

Baron z Moldenn byl velmi oblíbenou osobou v kruzích nešlechtických statkářů a hospodářů, jimž radou i pomocí vždy ochotně přispíval. Těšil se následkem toho jisté oblíbenosti, ano populárnosti, začež nazváno jej v šlechtických kruzích demokratickým baronem.

Yratme se však ku koncertu.

Vzácná společnost pánů i dam shromážděna byla v sále, když hudba započala.

Hra dvorní kapely i zpěv členů dvorní opery, vše líbilo se velice; bouřlivá pochvala byla odměnou umělcům.

Nejvíc ovšem vyznamenáván byl Cavani.

Po několika áriích, jež byl přednesl, gratulováno hraběnce Hortensii z Dornbachu, že se jí podařilo získati dvornímu divadlu hostě tak vzácného.

U příležitosti té představen jí Gavani; hraběnka jej velmi laskavě a vlídně přijala a po delší dobu s ním rozmlouvala o zpěvu a hudbě.

V koncertu pokračováno dále — až došlo konečně na komtesn, která s vroucností zapěla znělku nesmrtelného Petrarky. — Mistrovsky provázel Cavani její zpěv hrou na pianě.

Umění obou došlo skvělého uznání.

Mezi zpěvem pohlížela hraběnka Hortensie se zvláštní pozorností na mladého pěvce, jejž viděla dnes poprvé mimo divadla.

Když komtesa píseň svou dokončila, naklonila se hraběnka Hortensie ku svému synovi a řekla: „Čím déle na Gavanibo pohlížím, tím více zdá se mi býti někomu známému podobným, nemohu se však nikterak upamatovati, komu. Je ostatně velmi hezký muž."

48 CAVANI.

„Pak máš pravě takový vkus, jako komtesa Helena," odvětil Oskar tiše sice, ale hlas jeho podobal se sykotá podrážděné zmije.

Hraběnce neušel tento toň; pohlédla pátravě na syna a řekla: „Co znamenají tato jizlivá slova, Oskare? Víš snad více, než jsi řekl?"

„Myslím, že vím."

„Mluv tedy."

„Komtesa je náchylnou k romantickému blouznění."

„Je."

„Miluje Cavaniho."

„Myslíš?"

„Jsem o tom přesvědčen."

„A ty?u „Mne odmítá."

„Dobře. — Zkrátíme jeho pobyt zde. Jsi spokojen?"

„Přál bych si, aby se zde aspoň ještě týden zdržel."

„Budiž."

Tím rozmluva ukončena.

Nadešel zatím večer.

Na vyzvání hostitele odebrali se hosté do krásného parku, který byl různobarevnými ohni ozářen a poskytoval pohled čarovný, podobaje se oněm sadům, o nichž báje vypravují, že stromové jejich uesli zlaté, stříbrné a démantové ovoce.

Uprostřed parku v salonu hrála hudba.

Hosté rozešli se v rozmanitých skupinách na různé strany.

Slínem rozkvetlých a libou vůni vydychajících jas49 L. STROUPEŽNICKÝ mínň kráčela komtesa s Cavanim. Rozmlouvali živě, ano vesele.

Šerý stín, který tiše za nimi se plížil — ten nepozorovali.

Komtesa byla neobyčejně laskavou k mladému pěvci.

Hovořili o zpěvu. Cavani vypravoval o svém prvním vystoupení ve Florencii.

Eomtesa připomenula: „Jest to zajisté jeden z nejkrásnějších dnů v životě vašem."

„Byl jím —" odvětil pěvec, „je však již zastíněn."

„Jakým slavným dnem by mohl býti zastíněn?"

„Dnem, kdy mi bylo osudem popřáno dámu rovně tak ušlechtilou jako spanilou před společností neméně vzácnou při zpěvu provázeti a býti pak jejím průvodčím i v tomto báječně krásném sadu."

„Jste lichotník," řekla komtesa hrozíc pěvci vějířem; ale myslila si: má ducha i jemný spůsob.

„Git klade mi tato slova do úst," hájil se pěvec a doložil: „Kdybych se směl opovážit prositi za malou upomínku na tento den —" „Upomínku?" opětovala komtesa.

„Humenec růže, jíž něžná ruka komtesy pohrává, daleko zůstává za ruměncem spanilých její tváří," řekl pěvec s tonem uhlazeným.

Komtesa z těchto slov porozuměla, že si Gavani přeje růži, již ona má v ruce.

Podala mu ji.

————;—————— 50 ——————————— CAVAÜI.

Pěvec přijal tento dar za hluboké poklony, a políbil nejprve něžnou roku spanilé dárkyně, pak růži.

Y tom ozval se za nimi drsný hlas: „Myslím, komteso, že přicházím v čas, abych vás sprostil dotěrnosti tohoto pána."

A z šera křovin vystoupil Oskar z Dórnbachu.

Z očí jeho sršel vztek.

Komtesa byla nanejvýš překvapena.

Cavani zbledl jako stěna; zrakové jeho metali blesky hněvu.

Oskar z Dórnbachu pokračoval jizlivě : „Tento pán vám, komteso, nepochybně představuje sólový výstnp z některé komedie?"

Jako ostří meče dotknula se tato slova Gavaniho.

Hodlal hraběti odpověděti, ale komtesa tomu předešla řkouc přísně: „Pane hrabě, podivným spůsobem mísíte se do naší rozmluvy."

Hrabě byl touto řečí na okamžik zaražen.

Cavani užil toho okamžiku a řekl: „Tento pán jest snad šlechtic?* Tím ještě více roznítil hněv hraběte, který se v rozčilení tázal: „Snad o tom pan zpěvák pochyboval?"

„Ano," odvětil Cavani, „a pochybuji ještě, neboť chování tomu nenasvědčuje."

Oskar divoce zajiskřil zrakem; výbuch vzteku nebyl daleko.

Komtesa, pozorujíc, že by výstup obou hněvem rozpálených mužů neblaze mohl skončiti, obrátila se ku pěvci a řekla: _.——————————————- 51 —————————————-— L. STROUPEŽNICKÝ: „Bude mi zvláštním potěšením, pane Ca váni, když mne doprovodíte do salonu, kdež právě kapela hráti počíná."

Gavaui podal komtese rámě, jež ona přijala; nepromluvivše pak více ani slova obrátili se a volně odcházeli.

Bylo to vítězstvím pro pěvce, porážkou pro hraběte, který zůstal státi nepohnutě, jako by byl přimrazen.

Vztek v něm burácel — skřípaje zuby šeptal: „Tohle mi draze zaplatíš, komediante!"

Pak rychle kráčel parkem dále.

Po chvíli vyhledal si hraběte z Mindenberku a prosil jej, aby mu popřál okamžik ku sdělení důležitých věcí.

Hraběti, který byl touto neočekávanou žádostí velice překvapen, neušlo rozčilení mladého muže. A poněvadž v tom okamžiku nebyli nikým vyrušováni, vyzval Oskara, aby mluvil.

Oskar řekl bez obalu, že miluje komtesa pěvce.

Hrabě byl na novo překvapen.

Oskar vypravoval vše, co dosvědčovalo pravdu jeho výroku.

Hrabě řekl pak: „Děkuji vám za toto upozornění — nalezneme prostředek, abychom romantickou její mysl vyléčili." — Když se hosté rozcházeli, děkoval hrabě z Mindenberku výrazy nejlaskavějšími Cavanimu za to, že svým výtečným zpěvem společnost potěšil.

Cavani, poručiv se přízni hraběte i komtesy, odejel v povoze zvlášť pro něho přichystaném, nemaje ani zdání o tom, jaké šeré mraky nad jeho hlavou se rozpínají.

CAVANI.

Neušlo ovšem zraku jeho, že jej komtesa zvlášť vyznamenává, že se k němu velmi laskavě chová, avšak viděl v tom toliko blahosklonnost vzácné dámy, víc nic. — Druhého dne uspořádala komtesa s tajemníkem hraběte skvělý výtěžek shírky včera po koncertě uspořádané a s listem vlastní rukou psaným zaslala peníze komitétu ku podporování obyvatelstva pobřežního, stíženého povodní.

Když byl tajemník odešel, oslovil hrabě, jsa také přítomen, svou dceru: „Heleno, obdržel jsem včera listy z Paříže. Vévoda z Armaillacu, dávný můj přítel zve mne, abych jej na delší dobu navštívil. Zejtra vydáme se na cesta do Paříže."

Tato slova komtesu velice překvapila.

Měla odejeti nyní, když se s Cavanim již sblížila!

Napadlo ji však také, že snad má náhlé rozhodnutí otcovo zvláštních příčin, že snad hrabě Oskar zmínil se o výstupu svém s pěvcem. Ano po delším přemýšlení již o tom ani nepochybovala.

A romantické mysli její zdálo se, že ji násilím rvou z náruče muže milovaného — považovala se již za oběť nepřízně, za mnčenici lásky.

Takové obrazy bleskem rodí snivost mysli romantické.

Zamyšlena opustila salon.

A hrabě z Mindenberku zase rozumoval takto: Duch její churaví, avšak toliko na okamžik. R omantické blouznění dívek mizí rychle jako mráček s jarní oblohy — větérek prvních, L. STROUPEŽNICKÝ: mocnějších dojmů je zaplaší. Jest zapotřebí dojmů nových. Kde lze živěji na obraznost účinkovati, než ve středa nové společnosti, ve městě hlučném, nádherném, světovém? — Příštího dne z rána vydal se hrabě s komtesou na cesta do Paříže.

54 CAVANI.

V.

„Komtesa je v bezpečnosti," liboval si hrabě Oskar z Dornbachu, když se byl s hrabětem z Mindenberko a dcerou jeho rozloučil. BA teď si promluvím s tím písničkářem."

Vyhledal si Gavaniho v jeho bytu.

„Vy jste mne, pane, včera urazil," oslovil jej pánovitě a beze všeho úvodu.

Pěvec odvětil klidně: „Máte, pane hrabě, zvláštní náhledy o urážkách.' „Náhledy všude platné."

„Dle těch mám práva já považovati se za uražena."

„Aj, možno také potulného písničkáře uraziti?"

řekl hrabě jizlivě podléhaje návalu nenávisti a žár* livosti.

A pěvec odvětil: „I potulného písničkáře možno uraziti, na příklad, plonží-li se někdo za ním spůsobem sprostého vyzvědače — v okamžiku, kdy týž s dámou rozmlouvá."

.————————————————— 55 ———————————————^L. STROUPEŽNICKÝ: Tvář hraběte žrádla vztekem.

„Vyzvědače!" vzkřikl divoce; ,k tomuto slovo moha odpověděti jen zbrani!"

A soptěl dále: „Nejste sice šlechtic, neměl bych se bíti s člověkem vašeho druha; avšak chci se přesvědčiti, umí-li se hrdina s prken také tak ocelí oháněti, jako jazykem."

„Přesvědčíte se, že umí," řekl pěvec.

„A mimo to vám chci napsati do památníku, že se nemá člověk vašeho řemesla vtírati do společnosti, jíž není roven."

„Kdyby měli všichni členové oné společnosti tak ušlechtilé spfisoby, jako vy, pane hrabě, nepokládal bych se za nešťastna, že k ní nenáležím."

„Dobře — ostatní kordem. Zejtra o sedmé hodině zrána v lesíku na severní straně města."

„Spoléhejte na mne, pane hrabě, s úplnou jistotou, dostavím se."

Oskar z Dornbachn odešel.

„Mimo nadání jsem zapleten do souboje," hovořil k sobě mladý pěvec.

Ale souboje se nelekal — uměl zacházeti s ocelí.

Cvičil se v šermu, aby uměl tolik, co je na jevišti zapotřebí; ale po několika cvičeních nalezl v šermování takové zalíbení, že s největší vytrvalostí dále se cvičil a nevšední zručnosti i obratnosti v tomto umění nabyl.

Potřeboval však dvou svědků.

Nemaje přátel, kteří by byli ochotni úkol tento převzíti, rozhodl se, že požádá za svědky dva důstojníky, s nimiž se v kavárně seznámil a často příjemně bavil.

56 CAVANI.

Věděl také, že následky souboje nikdy tak přísně nedotýkají se důstojníku, jako osob civilních.

Nemeškaje vyhledal důstojníky, kteří ochotné přislíbili své služby.

Po té se vrátil domů.

Zde ho očekával panský slabá, který mu odevzdal malý balíček od hraběte z Mindenberku.

Obsahoval list, v němž hrabě ještě jednou děkoval za spolnúčinkování při koncertu a prosil, by přijal přiloženou jehlici z brilantů co upomínku."

Sluha pak dodal, že odejel pan hrabě s komtesou do Paříže.

V tom neviděl pěvec pranic zvláštního. Že by byl sám příčinou náhlého toho odjezdu, o tom neměl ovšem ani nejmenšího zdání.

Také soudil, že se Oskar hraběti z Mindenberku o výstupu v parku nezmínil — vždyť hrabě, ačkoli již včera ústně děkoval, přece ještě dnes listem a darem vzácným jej poctil.

A pak zase pomýšlel Cavani na svůj souboj. Dnes měl zpívati v divadle a zejtra z rána zápasiti na život a na smrt.

„Na smrt?" mluvil sám k sobě; „ano, na smrt musím také pomýšleti, neboť zvítězí-li hrabě? A co ztratím ? Život, mladý, krásný, příjemný život! Kdo mne bude želeti? Nikdo. Nemám nikoho, jsem ve světě samoten. Mnoho lidí snad oným všeobecným žalem bude mne želeti, ale na mém hrobě nezapláče nikdo — nemám otce — nemám matky — jsem sám." — — Sebral se a šel do divadla na zkoušku.

Bylo ještě časně, teprve někteří zpěváci byli přítomni.

57 L. STBOUPEŽNICKÝ: Cavani vešel do divadelní zbrojnice a vybral si dva kordy.

„Pane Rabenhaupte," oslovil jednoho ze zpěváků, statného basistu, s nímž se více sblížil, než s jinými — „pane Rabenhaupte, vy jste dobrý šermíř — zašermujme si trochn, kvůli cviká." A dodal žertem: „Člověk nemůže věděti, kdy se má to hodí."

' Oslovený byl ochotným.

Postavili se tedy na jeviště a šermovali.

Cavani několikrát zavadil o svého odpůrce.

„Půjde to," řekl k sobě tiše, když po chvíli odkládal kord.— Téhož večera zvlášť výtečně pěl — překonával sama sebe.

Jásající obecenstvo ovšem ani z daleká netušilo, že miláček jeho bude zítra sloužiti za terč meči, jímž bude vládnouti muž pomstychtivý. Volalo pěvce po každé scéně.

Bez rozmýšlení opětoval Cavani árie, jež se obecenstvu nejvíce líbily ... byl ve svém živlu — pěl s citem vroucím, nadšeně.

„Kdož ví, neodzpíval-li jsem si dnes píseň pohřební," řekl Cavani k Rabenhauptovi, když po představení opouštěl divadlo. A loučil se s ním déle a srdečněji, než obyčejné.

Tyto okolnosti byly bodrému basistovi nápadnými.

l 58 CAVANI.

VI.

Příštího jitra ujížděl směrem k lesíku na severní straně sídelního města zavřený kočár, v němž seděl Cavani. Asi na dva tisíce kroků před lesíkem vystoupil pěvec z kočáru a poručil kočímu, aby ho očekával. Sám pak kráčel k lesíku, kde již hrabě z Dornbachu meškal, a sice s lékařem a se svými svědky.

Zároveň přijeli také důstojníci, svědkové Cavaniho, omlouvajíce nejpozdější příchod noční službou v pevnosti.

Po té prohledli svědkové kordy a umluvili podmínky takto: Souboj má zůstati úplným tajemstvím, soupeřové za žádných okolností neprozradí ani příčinu souboje ani jméno odpůrce; bojovati se má tak dlouho, až by jeden z obou byl neschopen dalšího zápasu.

Pak postavili se hrabě a pěvec proti sobě a založili kordy — svědkové dali znamení a zbraně zařinčely.

Rychlostí blesku míhaly se vzduchem.

59 L. STROUPEŽNICKÝ: Oba soupeřové prndce na sebe dotírali, oba ale záhy poznali, že si v zacházení se zbraní mnoho nezadají.

Obratnost, s níž vládl Cavani mečem, překvapila hraběte velice.

Asi pět minut takto zápasili, an náhle hrabě z Dornbachn lehounce vzkřiknul a zároveň zbarvil rudý proud krve levé jeho rámě.

Dostal první ránn.

Svědkové přiskočili blíže. Hrabě však zvolal: .

„Pouhé škrábnutí — nepřekáží mi nikterak v dalším zápasu!"

Za této řeči dorážel ještě prudčeji na Gavaniho, neboť se mu zdálo, že raka pěvcova umdlévá.

A nemýlil se.

V nejbližším okamžiku dopustil so pěvec nepatrné sice chyby, ale přece postačitelné, aby jí mohl hrabě na svůj prospěch použiti.

Učinil to a rychlostí bleška vetknul kord svůj do pravé strany prsou pěvcových.

Cavani postil svou zbraň z raky a klesal. Důstojníci přiskočivše zachytili jej. Omdlel.

Lékař vyšetřoval jeho rána. Prohlásil ji za nebezpečnou, doufal však přece, že se mu podaří život pěvce zachrániti.

Omyli jej vodou z blízkého potoka; lékař zastaviv krev, obvázal ráno, pak položili volně Cavaniho do vozu, lékař posadil se vedle něho, spustil na pólo opony v kočáru a velel kočímu, aby jel volné k města.

Dříve však musel kočí slíbiti, že vše zatají, co byl právě viděl.

Připomenuto mu, že by jinak sám sebe vydal v nebezpečné styky se zákonem.

60 CAVANI.

Hrabě z Dornbachu, plesaje nad dobytým vítězstvím dal si obvázati svou ránu, celkem nepatrnou, vyšvihl se na koně, na němž byl přijel a v průvodu svých svědků jinou stranou a po velké zajíždce teprve o poledni vrátil se do města.

Dal se ohlásiti u matky a sdělil jí, že se za onehdejší pohanění bil s Gavanim a že jej těžce poranil.

Hraběnka věděla sice o výstupu v sadech i o příčinách odjezdu hraběte z Mindenberkn, neměla ale žádné vědomosti o tom, že syn její pěvce vyzval. Byla však s výsledkem souboje spokojena, tím více, když mladý hrabě ubezpečoval, že zůstane vše tajemstvím.

A tím byla tato záležitost mezi synem a matkou vyřízena.

Baronka z Moldenu, která tou dobou s chotěm svým ještě v sídelním městě meškala, nedozvěděla se ani o sporu Oskarově s pěvcem ani o souboji. Nebylo vůbec mezi ní a hraběnkou Hortensií žádných důvěrnějších styků.

Zatím ošetřoval lékař raněného pěvce.

Y brzku pak přišel Babenhaupt, aby kolega svého navštívil. Byl to jediný host, jejž dle rozkazu lékařova sluha Gavaniho uvésti směl.

Bodrý basista nemálo se uleknul, spatřiv Gavaniho na loži a bledého v obličeji.

„Pro bůh, co se stalo?" zvolal.

Lékař připomenul, že se nesmí raněný mluvením namáhati.

Gavani tisknuv Rabeuhauptovi ruku zašeptal: „Souboj."

61 L. STROUPEŽNICKÝ: „Tedy jsem se nemýlil — tušil jsem včera něco takového."

Lékař, obávaje se, že by se oba známí přece rozhovořili, vyzval basistn, aby jej doprovodil křiditelstva a intendanci divadla, by tam ohlásili, že nemůže Gavani po delší doba vystoupiti.

A odešli.

62 CAVANI.

VII.

Uplynul týden.

Obecenstvo, nesmírně jsonc překvapeno oznámením řiditelstva dvorního divadla, že nemůže Gavani za příčinou náhlého a nebezpečného onemocnění po delší dobu vystoupiti, velice pěvce litovalo.

Avšak zároveň počaly kolovati městem nejrůznější a podivné zprávy o pěvcové nemoci.

Mluveno nejprve o poranění, šeptáno o souboji, až konečně rozprávěno o tom bez obalu.

Onen vozka, který vezl Cavaniho do lesíka a zpět, navzdor danému slibu nemlčel.

Vyskytli se dále také lidé, kteří viděli téhož jitra, kdy vozka Cavaniho k lesíku vezl, jezdce v civilním i vojenském oděvu tomuto místu se blížiti.

Tyto jednotlivosti splétány v celek, až konečné bez okolků tvrzeno, že byl Gavani raněn v souboji.

Toliko o pěvcově soupeři nedostávalo se zpráv.

—————————————— 63 ——————————•———— L. STROUPEŽNICKÝ: V obecenstvu reptáno na to, že si soud nevšímá této záhadné události. Vtipkováno o nevtipnosti panny Justicie. • Kdyby však byla veřejnost věděla, že spravedlnost nedoslýchá na pokynutí samého panovníka, a že panovník nařídil tuto netečnost následkem rady hraběnky Hortensie z Dornbachu, bjla by měla mnohem více látky ku vtipkování.

Posléze však ujal se této věci časopis, který byl organem jakés takés oposiční strany v zemi panovníkově.

Jal se dorážeti na dvůr, mluvě jednou o privilegovaných vraždách kavalírských, podruhé zase zcela vážně prohlašoval příští nové doby, totiž doby turnajů, kolb a sedání. Ano konečně napsal: „Žijeme v době Gotzů z Berlichingen."

Tím rozjitřena veřejnost nemálo.

Žádáno zřejmě, aby soud věc vyšetřoval.

Těmto žádostem ochotně propůjčil oposiční list své sloupce a v brzku nahlédla „vysoká vláda", respektive blondýnka hraběnka Hortensie z Dornbachu, že se musí veřejnému mínění povoliti.

Pokynula nejprve svému synovi, aby si vzal rychle dovolenou na delší dobu a opustil město, což Oskar ihned učinil, odcestovav do Paříže.

Neradila tak snad ze strachu před soudem, nýbrž jen z té příčiny, že by mohl rozjitřený lid mladému pánovi nepříjemných výstupů spůsobiti v případu, že by pěvec navzdor danému slibu přece prozradil jméno svého soupeře.

Vyšetřování samo nemělo býti opravdovým, nýbrž toliko prostředkem, aby se rozjitřena veřejnost upokojila. Pak měla záležitost ta usnouti.

————————————————— 64 ————————————————— CAVANI.

Úkol, vyšetřovati „afféru Cavaniho" — jak se úřadní list vyjadřoval — svěřen samému presidentovi souda, Falsenovi, muži, který byl pro svoji spravedlivost a ryzí povahu velmi oblíbeným. Následkem toho očekávala veřejnost, že bude věc záhy úplně objasněna.

Falsen hodlal úkol sobě svěřený s obvyklou svojí svědomitostí a horlivostí provésti.

První krok, jejž učinil, byl, že se v průvodu soudního lékaře a písařů odebral do bytu Cavaniho, by pěvce předběžně vyslechnul a dalšímu pátrání základu zjednal.

Cavani nalézal se již mimo nebezpečí, ačkoli byl dosud velice slabým.

Falsen zastal jej sedícího v lenošce a oděného skvostným županem.

Omluvil se povinnostmi svého úřadu a po obvyklých úřadních formalitách tázal se pěvce, kde se narodil: „V Norimberce," zněla odpověď.

Falsen byl překvapen.

„Nejste tedy rodem Vlach?"

„Byl jsem ve Vlaších pouze vychován."

„A vaše jméno?"

Pěvec, jehož tvář se náhle lehounce zarděla, vstal, otevřel elegantní skříň, vyňal z ní složený papír a podal jej Falsenovi řka: „Zde můj křestní list."

Falsen rozevřel papír, nahlédl do něho a počal čísti — náhle však se zarazil, zbledl jako stěna, a potáceje se, jako by byl prudkou nějakou bolestí zachvácen, vrátil pěvci s podivným spěchem křestní list.

Všichni přítomní pozorovali s úžasem náhlou tuto změnu. Lékař, přiskočiv k Falsenovi, tázal se starostlivě „Pro bůh, pane presidente, co jest vám?"

65 J L. STROUPEŽNICKÝ A podporoval jej, by neklesl.

„Dostavil se opět můj starý neduh — — závrat — vrací se ob čas," odpovídal Falsen hlasem stísněným.

A dodal: „Pánové, musíme zatím odložiti výslech na dobu pozdější — nejsem schopen duševní práce — potřebuji čerstvého vzduchu."

A omluviv se několika slovy, odešel v průvodu svých lidí, jsa v chůzi podporován lékařem.

Pěvec žasnul nad touto náhlou změnou. Přemýšlel o Falsenovi a litoval jej v duchu. — Uplynula asi hodina, an sluha Gavaniho svému pánovi ohlašoval, že se pan president Falsen vrátil, avšak pouze sám, a že si přeje s pěvcem důvěrně promluviti.

Cavani vyšel, ovšem že s namáháním, presidentovi až do předního pokoje vstříc a uvedl jej sám dále.

Falsen byl dosud velmi bledým. Oslovil pěvce: „Rád bych s vámi, pane Cavani, promluvil — nikoli však co předseda soudu, nýbrž co osoba soukromá!"

Pěvec prosil svého hostě, aby se posadil.

Falsen učinil tak a jal se mluviti: „Vy jste tedy, pane Cavani, narozen v Norimberce ?"

„Ano.« „A pravé jméno vaše je Jindřich Petrson ?"

„Tak jest."

„Prosím, dovolte, abych směl ještě jednou nahlédnouti do vašeho křestního listu."

Cavani mu podal křestní list. Falsen četl stísněným hlasem, který svědčil o nejvyšším rozčilení.

„Jindřich Petrson, nemanželský syn Markéty Petrsonovy, dcery obchodníka Pavla Petrsona z Hamburku, narozen devatenáctého června 1831 ..... Podepsán Pater Dominik Winter, farář u sv. Sebalda."

66 CAVANI.

Falsen se zamlčel a těžce vydychoval; obličej jeho prozrazoval mocné hnáti mysli a vnitřní zapas.

Pěvec řekl starostlivě: „Pane presidente, snad se vaše choroba na novo vrátila — vy se chvějete."

„Ano, ano," přisvědčil Falsen a dodal: „To však záhy mine."

„Mohu-li vám posloužiti sklenicí výborného bordeauxského vína?"

„Byl bych vám k velkým díkům zavázán."

Pěvec zazvonil a sloha vešel.

Na rozkaz svého pána naplnil krásnou sklenici z křišťálového skla vínem, podal ji Falsenovi, načež zase odešel.

Téměř jedním douškem vypráznil Falsen sklenici.

A stíraje pot s čela, jal se mluviti dále: „Znal jste, pane Gavani, svou matku?"

„Nikdy jsem ji neviděl, nikdy ani slova o ní neslyšel."

„Tyto otázky dovoluji si klásti ve vašem prospěchu," připomenul Falsen a tázal se dále: „Kde jste byl vychován?"

BDo pěti let v Norimberce."

„Pak?"

„Ve Florencii."

„U koho?« „Jistý starý muž, jménem Pietro Marinelli, byl mým pěstounem."

„Žije dosud?"

„Nikoli. Zemřel náhle následkem pádu s koně."

„Dávno ?"

„Bylo mi tenkrát sedmnáct let."

67 5* L. STROUPEŽNICKÝ: „Co jste pak dělal?"

„Tou dobou navštěvoval jsem školy. Po náhlém úmrtí mého pěstouna přestaly docházeti z Německa peníze na mé vychování — byl jsem opuštěn, v bídě, v nedostatku, nevěda, kam se obrátit. Konečně ujal se mne jeden z mých učitelů, který již tenkrát uměl oceniti můj hlas a odporučil mne řiditeli operního divadla Pergola, který, nešetře nákladu, dal mne vzdělati ve zpěvu a hudbě, takže jsem se později stal prvním pěvcem při tomto divadle přijav jméno Cavani."

„Ad od této doby?"

„Když smlouva moje prošla, zpíval jsem jako host v nejčelnějších městech evropských. Vyzvání intendance zdejšího divadla zastihlo mne v Paříži, kdež jsem právě ve Vlaské Opeře pohostiné vystupoval — přijal jsem je a tak jsem se dostal do tohoto města."

„Od koho máte tento křestní list?" tázal se Falsen dále.

„Můj pěstoun mi jej dal, když jsem se dal zapsati na vyšším ústavu do studií."

„Znal on snad vaši matku?"

„Snad; byl však mlčeli vy, jako hrob." — Nastala malá přestávka.

Rozčilení neopustilo Falsena — naopak, zdálo se, že spíše stoupá.

Po chvilce se tázal: BMěl jste zde souboj?"

„Měl.« „A z jaké příčiny?"

„Proč a s kým nemohu říci — dal jsem čestné slovo a tomu dostojím."

.Zhoršíte tím svou záležitost."

68 CAVANI.

„A kdyby mne to život mělo státi — k těmto dvěma otázkám nikdy neodpovím."

Tato slova pronesl Cavani tonem tak pevným, že Falsen žasnul.

Obdivoval povahu mladého muže.

Zamyslil se pak znovu a jakoby ze spaní šeptal: „Syn Markéty Petrsonovy . . . ." V tom umlk', jakoby se byl sám ulekl slov těchto.

Cavani je však zaslechl. Jako mihnutí blesku projela hlavou jeho domněnka: snad zná mou matku, snad proto mé výpovědi tak mocně na něho účinkují. Snad by mi mohl pověděti, zdali ještě žije, kde mešká?

Odhodlám se k otázce — tak uzavřel. A řekl: „Směl bych dovoliti si k vám, pane presidente, nějaký dotaz?4 Falsen upřel zraky své pátravě ve tvář pěvcovu a odvětil: „Mluvte, prosím."

„Domnívám se — ač nemýlím-li se, ve kterémž případu prosím za laskavé prominutí — domnívám se, že vás, pane presidente, hovor o mé matce dojal — ráčil jste ji snad někdy znáti?"

Falsen mlčel, Místo odpovědi tázal se po chvilce: „Jak přicházíte na tuto myšlenku?"

„Z důvodů, jež jsem právě pronésti si dovolil."

„A kdybych byl někdy znal Markétu Petrsonovu?"

řekl pak Falsen hlasem temným.

„O, pane!" zvolal pěvec radostné, „pane, snažně vás prosím, sdělte mi, co je vám známo o mé matce!

O, jak vřele toužím poznati ji. — — Avšak, jaká to naděje! Snad utrápila se hořem nad láskou nešťastnou, jejíž plodem jsem já — opuštěný."

A slze zaleskly se v oku pěvcově.

69 L. STROUPEŽNICKÝ: Falsen byl tím velice dojat; hlasem, svědčícím o vnitřním pohnati, řekl: . „Pane Gavani, jest vám co dělati s mužem čestným. Důvěřujte ve mne, snad vám badá moci prokázati dobré služby. Prozatím však, prosím, netažte se mne po ničem více. Zachovejte o dnešní naší rozmluvě nejpřísnější mlčelivost a především zde nikde nevyslovujte jméno své matky. Slibujete mi to?"

„Slibuji — a že umím slova dostáti, budiž vám důkazem, Že jsem nejmenoval svého odpůrce v souboji."

„Jste výborný mladík, spoléhám na váš slib úplně.

Nyní však mi svěřte na několik dní svůj křestní list; snad, pravím však toliko: snad vám badá moci za nějakou dobo o vaší matce nějaké zprávy podati."

„O, s jakou radostí tento papír do rukou vašich odevzdávám!" plesal Cavani, podávaje Falsenovi listina dotčenoa.

„Důvěřujte jen ve mne," opětoval soudce, pečlivě listina schovávaje, „a očekávejte mne nejdéle do dvanácti dní; nepodnikejte však zatím v žádném ohledá praničeho."

„Slibuji vše."

„Naze, na shledanou, pane Cavani."

„Díky za vaši laskavost."

„Šetřete pečlivé své zdraví."

Mladý muž ukloniv se uctivě Falsenovi, doprovodil jej ku dveřím.

Falsen odešel.

Zamyšlen kráčel ulicemi ku svému bytu. Těžký mrak kalil Čelo jeho, jindy jasné; tvář jeho bledá, ba zesinalá podobala se tváři umrlce. Krok jeho byl nepevný — bylo to téměř potácení. — — — 70 CAVANI.

Falsen byl muž asi padesátiletý. Z prostého soudního úřadníka vyšvihl se pílí a bystrostí ducha až na presidenta sonda.

Již asi sedmnáct let byl ženat — chotí jeho byla někdejaí vychovatelka komtesy Emilie z Dornbachu — Markéta Petrsonova.

71 L. STROUPEŽNICKÝ: VIII.

Téhož dne opustil baron z Moldenu se svojí chotí Emilií sídelní město, vraceje se na své statky. V polovici cesty, v malém městečku E. očekávaly baronův kočár podložené koně. O poledni dojel baron do E.; vystřídány ihned koně a kočár ujížděl dále.

O desáté hodině večer hodlali býti doma.

Avšak o šesté hodině z večera, když jeli z rovin do krajiny horské, do mohutných lesů, počal se náhle obzor na západní straně zahalovati v černý a těžký mrak.

Baron pozorovav chvilku mrak poznal, že je velice hrozivý. Pokynul kočímu, aby pobídnul koně, což ale v krajině hornaté velkého výsledku neslibovalo.

Po malé chvíli vjeli do lesů, které byly již baronovým majetkem.

Počalo se šeřiti a v dálce temně rachotil hrom.

„Za půl hodiny dojedeme k myslivně našeho revír72 CAVAKI.

nika Steinhagena, kdež zdržíme se tak dlouho, až se bouře přežene."

Tak těšil baron svoji choť Emilii.

Dojeli na vysoký vrch, pak nastalo jim jeti po příkrém svahu dolů do údolí.

Mrak vynesl se zatím vysoko na oblohu a v lůně jeho míhaly se blesky, které vždy na několik vteřin krajinu čarovné ozářily.

Počalo právě silně pršeti, když dojel kočár do údolí k ohromnému rybníku, pod jehož hrází ve stínu obrovských dubů stálo obydlí revírníka Steinhagena.

Kočár sjel před rybníkem s hlavní silnice, která vedla přes hráz, na úzkou lesní cestu, a za několik minut zastavil u myslivny.

Divoký štěkot psů uvítal povoz.

Z myslivny vyšel mladý statný muž nesa v ruce svítilnu. Byl to Steinhagen, baronův revírník.

„Pozdní hosté, milý Steinhagene!" volal baron na revírníka.

Steinhagen byl touto návštěvou velice překvapen.

Radostně vítal svého pána, jemuž byl tělem i duší oddán, i paní, k níž za její laskavost a šlechetnost nejhlubší úctu choval.

„Hodláme zdržeti se u vás, než se bouře přežene," pokračoval baron a vyskočiv z kočáru pomáhal choti své při vystupování.

„Převzácná návštěva pro mne; Vaše Milost působí svému sluhovi radost nevýslovnou," odvětil lesník a již zaváděl panstvo do myslivny, kdež je v čistotné jizbě uvítala mladá paní, ku které se tulila dvě dítka — hošík asi pětiletý a tříleté děvčátko.

A slze radosti zaleskly se v očíchjrevírníkovy manželky, když baronka, neznajíc chladnósti, která aristo- .

_____—————————— 73 —————————————_--, L. STROUPEŽNICKÝ: kracii ukládá potlačovati a zapírati vnitřní pocity a dojmy, obě dítka její srdečně políbila řkouc: „Jaká to máte roztomilá děťátka, paní Steinha genová." A s povzdechem doložila: „Mně bůh té radosti dosud nedopřál."

Revírníkova paní dodávala jí naděje. — Venku zatím strhla se divá vichřice a bouře.

Hrom strašně burácel a déšť lil se v mocných proudech z těžkých mraků.

Již déle než hodinu trvala bouře.

Mezi tou dobou vyšel Steinhagen několikrát na nádvoří myslivny, aby se podíval, řídne-li mrak, ale vždy zvěstoval, že na brzké utišení bouře dosud není naděje.

A tvář jeho čím dále tím více se chmuřila, jevíc starostlivost a nepokoj.

Konečně, když liják neustával, řekl Steinhagen, že se musí podívati k rybníku, by viděl, mnohou přišlo již vody z hor, a bnde-li zapotřebí, aby povytáhl stavidlo, by vody ubývati mohlo, jinak že by se mohl rybník příliš přeplniti.

Baron chválil jeho opatrnost.

Revírník, zavolav svého čeledína, statného to muže, a poručiv mu, aby vzal sochor, kráčel za lijáku a děsného rachocení hromu k rybníku.

Čeledín jej následoval.

Když blesk ozářil rozsáhlou hladinu rybníka, poznal zkušený revírník, že musí bez prodlení vytáhnouti stavidlo, jinak že by se voda přelila přes hráz.

A hned pomocí sochoru společně s čeledínem vykonal tuto práci.

Voda divoce vyrazila pod hrází a valila se v mocném proudu stokou dolů.

l CAVANI.

Rybník nebyl více v nebezpečí, neboť revírník počítal, že vody rovně tolik ubude, co jí přibývá.

Chvíli pohlížel na výsledek své práce.

Voda divoce se valila z rybníka — náhle však jak by uťal — přestala téci.

Lesník spozoroval to při novém bleška, který krajina osvětlil, a zachvěl se hrůzou.

Zvolal: „Voda stojí — do otvoru přišel kámen, proud jej tam strhl!"

A nemýlil se. Divý proud vody strhl veliký kámen do otvoru trouby, jejž nazývají rybáři „okem" a zarazil odtok vody.

Nebezpečí bylo veliké; v nejbližší hodině mohla strhati voda hráz a hříčkou odnésti lesníkovo obydlí.

Nebylo ani minuty k ztracení.

Oba mazové v největším chvatu vraceli se k mysli vně.

Steinhagen velel baronova kočímu, který pod kůlnou koně ošetřoval, aby zajel přede dveře, že musí pan baron ihned odejeti.

Kočí uposlechl.

Steinhagen pak vešel do jizby a několika slovy vysvětlil, jaké nebezpečí všem hrozí.

„Honem, paní, opatřete sebe i dítky — musíte odejeti s námi!" To byla první slova, jež šlechetná baronka pronesla, a již sama zahalovala děvčátko do velkého vlněného šátku, jejž v největším spěchu chopila.

Zatím opatřila paní revírníková hošíka a sebe.

Pak opustila baronka světnici a vstupovala do kočáru.

Baron jí pomáhal a též paní revírníkové, která baronku následovala. Steinhagen, děkuje svému pánovi za tuto laskavost, podával dítky do kočáru.

L. STROUPEŽNICKÝ: Děvčátko vzala baronka do náruče a navzdor odporu se strany paní revírníkové podržela je na klíně.

Hošíka držela matka sama.

Na zachránění majetku lesníkova nebylo možno pomysliti pro nedostatek času i příležitosti.

„Kam se posadíte vy?" tázal se pak baron Steinhagena.

„Já povedu s Čeledínem koně, aby se následkem blýskání neplašily."

A kočár vyjel ze dvora myslivny.

Na hlavní silnici však, která vedla po hrázi rybníka, nebylo možno jeti, jednak pro ohromný vichr, jinak proto, že se mohla hráz každým okamžikem strhati — museli tudíž dáti se cestou, která se vinula lučinami asi na dva tisíce kroků dálky pod hrází, s touto běžíc jedním směrem.

Tato cesta spojovala se s hlavní silnicí asi čtvrt hodiny daleko od myslivny.

Kočár jel rychle co jen bylo možno.

Náhle se vichr na několik vteřin utišil, jako by se byl zalknul, a naši cestující zaslechli divoké šumění a ryk valící se vody.

Revírníkova obava se naplnila — voda převalila se přes hráz, do níž ryla hluboké brázdy.

„Rychle ku předu!" volal Steinhagen na svého čeledína.

A oba v největším chvatu vedli koně.

Nebyl to ovšem úkol snadný — bylo tak tma, že sotva na pět kroků před sebe viděli. Na štěstí však znali oba mužové cestu výborně. Každý jiný byl by sjel s cesty do bahnitých struh.

Byli asi v půli cesty, an náhle myslivec a jeho 76 CAVANI.

druh leknutím vzkřikli. Proud vody se přivalil a oba brodili se v ní najednou téměř až po kolena.

Nebezpečí bylo veliké. Baron je také pozoroval, snažil se však všemožně, aby obě paní upokojil.

Za několik minut byl myslivec se svým druhem téměř až po pás ve vodě a zároveň vzkřikly obě paní leknutím, neboť voda vnikla do kočáru a zmáčela jejich nohy.

„Jsme ztraceni!" zvolala baronka zpamatujíc se z prvního úžasu.

„Nikoli, Vaše Milost; jen ještě sto kroků a jsme zachráněni!"

Tak odpovídal statný myslivec, namáhaje se zoufale, aby překřičel skučení vichru a divý?hukot vody.

Baron obdivoval se odhodlanosti a rozvaze statečného lesníka, jehož veškerá opatření úplně schvaloval.

Jeli dále.

„Cesta stoupá — není žádného nebezpečí v^ce!"

zvěstoval zase Steinhagen po chvíli.

A v kočáře počalo vody ubývati.

Paní se zaradovaly a baron si oddechl.

Konečně dosahovala voda lesníkovi a jeho soudruhovi již jen k lýtkám a v následujících okamžicích dostal se kočár z polní cesty na hlavní silnici, kteráž, vysoko jsouc stavena, byla neporušena.

„Jsme zachráněni!" zvolal baron radostně.

„Bohu díky," šeptaly obě paní.

Steinhagen, přiblíživ se ke kočáru, řekl: „Musíme popřáti koním oddechu — jsou příliš unaveny."

„Můj statný Steinhagene," ujal se baron slova, „službu, kterou jste mi dnes s nasazením vlastního života prokázal, nebudu vám moci nikdy odměniti."

77 L. STROUPEŽNICKÝ: A tisknul raku věrného slabý.

Ten však namítal: „Konal jsem toliko povinnost ku svému panstvn a ku své rodině. Nyní však pojedena dále; za půl hodiny budeme u myslivny soudruha Fichtendorfa, kdež pan baron i paní baronka zatím dostatečného pohodlí naleznou."

Baron schválil tuto radu a baronka připojila: „Posadíte se nyní do kočáru.0 „Blýská se dosud, nesmíme koně opustit," namítal lesník, děkuje za laskavost své velitelky.

Jeli dále. Již o půl noci zastavil kočár před obydlím druhého baronova lesníka.

I tento byl pozdní návštěvou svého panstva velice překvapen. Neprodleně zavedl neočekávané ale vzácné hosty do myslivny.

Ve světnici řádné vytopené si naši cestující oddechli; obě paní pak samy sobě jsouce zůstaveny sušily v menší světnici při ohni své šaty, uloživše dříve dítky ku spaní.

Asi ke čtvrté hodině z rána, když se již bouře dávno byla utišila, kázal baron zapřáhnouti a za tři hodiny byl doma na svém zámku.

Steinhagen zůstal s rodinou u svého soudruha; neboť soudil, že je obydlí jeho vodou valně poškozeno.

A nemýlil se — myslivna byla na pólo pobořena.

Praví se, že velká voda někomu odnese a jinému zase přinese. Toto přísloví se celým svým dosahem vyplnilo na Steinhagenovi: voda, pobořivší jeho obydlí, odnesla mu téměř veškeren majetek, přinesla mu ale za to hodnost nadletmího.

Tak odměnil baron věrné jeho služby.

Steinhagen přestěhoval se do baronova zámku, kdež 78 CAVANI.

měl na dále bydleti — přestěhoval se ovšem velmi snadno, poněvadž mu po povodni vedle paní a dítek mnoho nezbylo.

Ale barončina laskavost dosadila, co voda vzala — vše, čeho jest v domácnosti zapotřebí, dala baronka darem paní Steinhagenové.

Jen jediná okolnost kalila štěstí rodiny Steinhagenovské, totiž, že šlechetná a dobrotivá baronka z Moldenu od oné hrůzné noci chnravěla.

Byla to přílišná zkouška na její zdraví. Voda, zmáčivší její nohy, ublížila jí svým chladem; ubohá paní chřadla navzdor pomoci nejvýtečnéjších lékařů.

Bolestí bylo zkormouceno srdce barona z Moldenu i všech, kdož spanilomyslnou a šlechetnou paní jeho znali.

Hluboký zármutek rozhostil se v zámku.

79 L. STROUPEŽNICKÝ: „Proud času přinesl mi novinu hroznou — kus minulosti mé ženy — a zato pohltil mé štěstí, mou spokojenost, jenž záležela v mé nevědomosti."

Tak rozvažoval Falsen, když se byl vrátil z bytu Cavaniho.

Byl ve svém pokoji samoten.

Čas od času upíral zraky své na křestní list, dosvědčující, že je pěvec Cavani či vlastně Jindřich Petrson synem jeho choti Markéty Petrsonovy, dcery obchodníka Pavla Petrsona z Hamburku, bývalé vychovatelky baronky z Moldenu. Měla tedy Markéta o čtyry léta dříve, než on ji za choť pojal —• syna.

„Přetvářkou," pokračoval Falsen ve své samomluvě, „přetvářkou bylo tedy to vše, co jsem při ní za počestnost považoval. Mé šťastné manželství jest jen dvacítiletým přeludem. O, ta minulost žen! Nikdo v ní nepátrej!

— — — Jsem soudcem, mám soudit — mám však nejprve veřejně obžalovati svou ženu, již jsem tak vřele ———-—————————— 80 —————————-———— CA VÁNI.

miloval, a která zdála se mi býti vzorem ženy! Toť k zoufání!"

Slzy vyronily se z očí Falsenových. Po chvilce pokračoval: „Jaké štěstí, že nedostal se tento křestní list někomu jinému do rukou. Proto jsem musel přerušiti výslech. Avšak co nyní mám počíti?"

Přemýšlel, pak hovořil dále: „Chci býti soudcem klidným. — Což je jistě vinnou? — Musím vše probádati, vše zevrubně vyšetřiti.

Chci zkoumati minulost její duchem nestranného, avšak přísného soudce. Jen se utiš, zděšené, bouřící srdce, mysl klidná buď, by soudnost moje nebyla otrokem zjitřeného ducha. Jen klid. — Zejtra vydám se na cestu do Norimberka, do rodiště pěvcova, bych tam vše prozkoumal a vyšetřil."

Z této samomluvy, kterouž Falsen bolu svému ulevoval, vyrušil jej příchod jeho choti.

Markétu Petrsonovn poznali jsme za dob, kdy byla vychovatelkou Emilie z Dornbachu, nyní baronky z Moldenu.

Víme, že opustila dům hraběnky^ Hortensie proto, aby pečovala o churavého svého otce. Činila to s láskou vřelou — avšak navzdor péči nejněžnější rozloučil se stařičký otec její s tímto světem.

Za nějaký čas po smrti otcově stala se Markéta chotí soudního úřadníka Falsena, s nímž se byla za posledních let svého pobytu v sídelním městě D. seznámila.

Dnes jest paní Falsenová dosud dámou velice příjemnou ano sličnou.

Dosud je to ta vysoká a přímá postava, dosud jest světlý její vlas tak hustý, jako dříve, oko dosud jasné.

Z hladkého, jemného obličeje září klid a spokojenost.

——————————————— 81 —————————————— L. STROUPEŽNICKÝ: A to právem. Manželství její je šťastné. Bylať základem jeho láska obapolná, vzájemné poznání a ocenění se a šťastná shoda povah.

Když paní Falsenová vešla, pohledl na ni choť její a vida ta klidnou, usmívavou tvář, pomyslil si: Tato žena že by mne podváděla, že by měla v minulosti své skvrnu takovou? A povzdechl z hluboká.

Paní Falsenová poznala prvním pohledem, že není manžel její v obyčejném svém rozmaru.

Řekla starostlivě: .„Co se ti přihodilo, milý Bedřichu, jsi tak bledý?

Ghuravíš snad? Můj bože, jak se chvěješ?"

„Mýlíš se, Markéto, jsem zdráv," odvětil Falsen, ale chvějící se hlas jeho nedotvrzoval tento výrok.

„Vždyť mne ale přece zrak neklame?" namítala paní.

„Pouhé starosti mého úřadu."

„Naplňuješ mne obavami."

„Upokoj se. Záležitost Cavaniho mi působí starosti — zaplétá se."

„Veřejnost jest dychtivá seznati výsledek vyšetřování."

„O tom jsem přesvědčen. Avšak, Markéto, zejtra opustím domov; vydám se na delší cestu."

«Na cestu?« „V záležitosti Cavaniho."

„A kam — ač smím-li to věděti?"

Falsen upřel pevně zraky své ve tvář své choti, jakoby zkoumati chtěl každé její pohnutí a řekl: „Do Norimberka."

„Do Norimberka," opětovala paní klidně.

Falsen očekával, že se manželka jeho při tomto jméně zachvěje, ale nepozoroval ani nejmenšího pohnutí.

82 CAVANI.

Pokračoval: „Ty znáš Norimberk?"

„Byla jsem tam několikrát návštěvou a přátel," odvětila paní klidně.

Falsen se zamlčel a uvažoval, že není možno, aby jméno, s nímž spojeny jsou vzpomínky tak nebezpečné, neučinilo na ni dojmu — buď se umí mistrně přetvářeti, nebo je nevinna.

Ale ten křestní list. Ten ji přece přímo obviňuje!

Další rozmluva manželů týkala se příprav na cestu, jež paní Falsenová s pečlivostí vzorné manželky vykonávala.

83 6* L. STROTTPEŽNICKÝ: O dva dni později byl Falsen v Norimberce. Odebral se nejprve do farního úřada při kostele sv. Sebalda, by pátral, zdali srovnává se křestní list Cavaniho se zápiskami v knize křtěných, slovem, není-li padělaný a podvržený.

Ku své největší lítosti nalezl, že je křestní list pravým a úplné správným výpisem z knihy křtěných.

Kněz však, farář Winter, který Jindřicha Petrsona křtil, do knihy zapsal a výpis vydal, nebyl více na živě.

Tolik jen ještě nalezl Falsen v knize zapsáno, že se Jindřich Petrson narodil v domě, poznamenaném číslem 270.

Matriky tedy úplně potvrdily vinu jeho choti.

Falsen, zamyšlen a do svého bolu pohřížen, kráčel úzkými ale lidnatými ulicemi starobylého města, by vyhledal dům číslo 270.

Nalezl jej dosti brzy a dozvěděl se tu, že tento dům za posledních let různým majitelům náležel. Sdě84 CAVANI.

léno mu však také, že bydlí ve dvoře v tichém malém bytu v prvním poschodí jistá stařena, jménem Rothburgová, jenž je nejstarší nájemnicí v tomto domě. Se svým mužem před čtyřiceti lety se sem přistěhovala a také po jeho smrti zde zůstala. Její příbuzná, ženština asi třicetiletá, prý s ní bydlí a ji v stáří ošetřuje.

Falsen obrátil kroky své ku příbytku této paní.

Šeřilo se již.

Příbuzná paní Rothburgové uvítala Falsena, pak jej zavedla do pokoje, kdež ve velké staromodní lenošce seděla stařena asi sedmdesátiletá, zahalena jsouc napolo do velkého vlněného šátku, takže z té příčiny jednak, jinak pro nastávající šero nemohl Falsen tahy jejího obličeje dobře rozeznati.

Pozdravil ji.

„Odpusťte, pane," promluvila stařena, „že nemohu vyjíti vám vstříc — tíže let ukovala mne do této lenošky."

Falsen prosil, aby se paní nikterak nenamáhala, a dodal, že přichází, by s ní o jisté záležitosti promluvil.

Příbuzná paní Rothburgové podala Falsenovi pohovku, prosíc, aby se posadil, načež odešla.

„Měla rozsvítit, je večer, slyším zvonit klekání," řekla stařena, když byla příbuzná její odešla; pak, požehnavši se křížem, modlila se.

Falsen ji nevyrušoval.

V pokoji bylo ticho, přerušované jenom šeptáním modlitby nábožné stařeny. A venku zvučely zvony.

Teprve, když dozvučely, řekla stařena: „Pane, čím vám mohu posloužiti?"

„Bylo mi sděleno, že jste vy paní Rothburgová, nejdéle obyvatelkou tohoto domu."

————————————————— 85 ———————————— L. STROUPEŽNICKÝ „Ano, pane."

„Snad vám bude, paní, známo, u koho v tomto domě ubytovala se roku 1831 jistá mladá dáma —" Stařena se v lenošce živě pohnula.

Falsenovi to neušlo; pokračoval: „Jistá mladá dáma, která dne devatenáctého června téhož roku dala život dítku, hošíkovi —" „Pane, žasnu nad vaší řečí," promluvila stařena s nápadnou živostí a doložila: „Avšak, i kdybych věděla o této události, myslím, že bych byla oprávněnou tázati se vás, jakým právem po tomto tajemství bádáte?« „Vy tedy to tajemství znáte, paní? Nuže, abyste nabyla přesvědčení, že i já o něm mám vědomí, sdělím vám jméno oné dámy."

„Její jméno, pane?" opětovala stařena v úžasu.

„Ano; slula Markéta Petronsova."

Stařena vykřikla překvapením.

„Pane, vy ji znáte?" tázala se pak.

„Znám a prosím vás, paní, abyste neváhala odpověděti mi k mým otázkám, neboť vězte, že na vašich výpovědích záleží osud tří lidí."

„Vy mne děsíte, pane; kdo jste?"

„President sondu v sídelním městě D.; mé jméno je Falsen."

Stařena se zachvěla; ulekla se titulu: president soudu.

Falsen pokračoval: // „Nepřicházím však co úřadník soudní, nýbrž co !*'' osoba soukromá. Opětuji prosbu, abyste k mým otázkám odpověděla upřímně. Mlčením můžete zničiti život několika lidí."

86 CAVANI.

Po malém váhání ujala se stařena slova: „Mluvila bych, pane — avšak neznám vás. Kdo mi ručí za to, že výroků mých nezneužijete?"

„Paní, jste křesťankou?"

„Víra jest mou silou a útěchou — doufám nalézti milost před tváří Nejvyššího."

„Paní, při bohu věčně spravedlivém vám přísahám, že jen dobré účele mám na zřeteli, přísahám, že se mi jedná jen o skutky šlechetné — a bůh tresciž mne, pakli jsem lhal."

Tato slova pronesl Falsen vážně a slavné.

„Věřím přísaze vaší, pane, mluvíte hlasem pravdy a budíte ve mně důvěru. Slyšte tedy. Ona dáma bydlela tenkrát umné!"

»U vás?"

„Ano; tu vedle v pokoji."

„A jmenovala se Markéta Petrsonova?"

„Ano."

„Byla z Hamburku."

„Byla."

„Dcera Pavla Petreona."

„Tak řekla."

„Vysoké postavy."

„Ano."

„Krásný, světlý vlas?"

„Překrásný."

„A dala zde život dítěti?"

„Hošíkovi, jejž jsem sama donesla do kostela sv.

Sebalda ke křtu."

„A farář Winter jej okřtil na jméno Jindřich?"

„Ano, pane, a vepsal jej do matriky na základě listin, jež mi Markéta Petrsonova k tomu účelu svěřila. Kmotrem byl můj bratr."

87 L. STROUPEŽNICKÝ: „Jest váš bratr ještě živ, paní?"

„Není."

„A co stalo se s Markétou Petrsonovou dále?"

„Chystajíc se po nějakém čase k odjezdu řekla mi: ,Pečujte o mé dítě do pěti let. Zde jsou peníze na jeho vychování.' — A bohatě služby mé odměnivši, zanechala na celých pět let napřed peníze na ošetřování děcka, a sice sumu, která mohla do desíti let vystačiti. ,Kdyby zemřelo, opatřte úmrtní list. Po pěti letech zavítá k vám osoba s tímto prstenem1 — mezi tou řečí ukázala mi prsten. —^Té osobě vydáte bud1 úmrtní list, nebo dítě.^>- A podávajíc mi prsten řekla: ,0tiskněte jej do vosku, byste jej poznala.' „Já uposlechla a pohlédnuvši na otisk poznala jsem, že je do svrchní plochy prstenu jemně vyryta, růže s poupětem a několika listy. — Dáma rozloučivši se se mnou, odejela."

„O otci toho dítěte nikdy nemluvila?"

„Nikdy !tt „A po pěti letech?"

„Přišel ke mně obstárlý muž, který mluvil nesprávně německy, užívaje často slov vlaských."

„Vlaských?"

„Ano; znám tu řeč. Odevzdal mi prsten a odvedl hošíka. Chtěla jsem mu prsten vrátit, on však řekl, že jej mám podržeti co upomínku na Markétu Petrsonovu."

„Máte snad, paní, tento prsten?" tázal se Falsen téměř v zimničném rozčilení.

„Ano."

„Směl bych jej viděti?"

„Až domluvíme, poručím Kateřině, by nám jej podala."

8S CAVANI.

„Dík za vaši laskavost," řekl Falsen; pak vyňal ze své tobolky podobiznu své pani, z dob, kdy o láska její se neházel; stařena měla se vyjádřiti, poznává-li Markéta Petrsonova či nic.

Tázal se za tou příčinou: „Zdali pak se, paní Rothburgová, dosud úplně pamatujete, jak vyhlížela tvář Markéty Petrsonovy?"

„Úplně, milý pane; obraz její v mysli mé pevně utkvěl."

„Pak zajisté dle výborné podobizny, již vám při světle ukážu, poznáte Markétu Petrsonova?" hovořil Falsen dále a v největším napnutí mysli] očekával odpovéd.

„Ach, milý pane," odvětila stařena truchlivé, „v šeru neviděl jste mou tvář — již pět let tomu — co zrak můj vyhasnul, jsem slepá." A dodala tiše a zbožně: „Stala se vůle Tvá, o Pane."

„Ó, ubohá paní," zaúpěl Falsen jsa novou ranou zasáhnut.

Byl zbaven poslední naděje.

Jediný svědek, který mohl vše rozhodnouti, byla tato stařena, a ta je slepá.

Pocit zoufalosti zmocnil se Falsenovy mysli.

Teprve po delší přestávce mohl mluviti dále: „Muž tedy odvedl hocha."

„Ano. Chtěla jsem mu také vrátit peníze, jenž mi zbyly — celkem asi šest set tolarů — muž však řekl, že je mám na přání Markéty Petrsonovy za svůj majetek považovati. Poněvadž jsem ale uznávala, že by to bylo za práci moji odměnou přílišnou, dala jsem polovici přebytku nebožtíkovi panu faráři Wintrovi se žádostí, aby těmi penězi podělil chudé ve své osadě."

.89 L. STROUPEŽNICKÝ: „Poctivá duše," šeptal Falsen jsa hluboce dojat.

A na novo se tázal: „Od té doby jste se nedozvěděla ničeho o dámě nebo jejím dítěti?"

„Nikdy ani slova více."

Falsen ani okamžik nepochyboval, že mu stařena vše upřímně pověděla.

Přál si ještě viděti prsten.

Paní Rothburgová zavolala Kateřinu, poručila jí, by rozsvítila lampo a vyhledala ve skříni prsten.

Kateřina vykonala vše.

Falsen, prohlédnuv prsten doznal si, že ho nikdy ve svém životě neviděl — byl mu naprosto neznámým.

Avšak, jakožto zkušený soudce, který nejednou měl příležitost přesvědčiti se, že předmět i ten nejnepatrnější může býti časem svědkem nejdůležitějším, nahlížel, že by bylo velikou výhodou, kdyby se stal tento prsten jeho majetkem.

Vyslovil tedy přání, aby paní Rothburgová jmenovala cenu, za kterou by mu prsten odstoupila, ač chce-li se vůbec s touto památkou rozloučiti.

Stařena odvětila: „Byla bych ochotnou vyhověti vašemu přání, pane; avšak, jako vše, co v tomto bytu vidíte, tak i tento prsten patří Kateřině co odměna za ošetřování slepé stařeny. Chce-li ona přání vašemu vyhověti, jsem s tím úplně spokojena."

Kateřina byla ochotnou, zdráhala se však naznačiti cenu, Falsen jí tedy podal padesát tolarů. Přijala je s radostí, neboť tato suma daleko převyšovala její očekávání.

Falsen uschoval prsten, děkoval stařeně za její 90 CAVANI.

zprávy, přál jí zdraví a odešel provázen Kateřinou, která mn svítila na schody.

Opustil osudný dům.

A výsledek jeho pátrání?

Byl téměř úplně přesvědčen o vině své choti.

Křestní list byl pravý, shodoval se úplně se zápiskami ve farní knize; a když Falsen popisoval svou choť, poznala v ní stařena Markétu Fetrsonovu. Ku doplnění vyšetřování a zkoumání zbývala tudíž Falsenovi jen jediná otázka, již zodpovídati příslušelo však toliko Markétě samé: kde totiž meškala v létě roku 1831? — Příštího jitra opustil Falsen Norimberk a vrátil se do D.

91 L. STROUPEŽNICKÝ: XI.

Bludištěm nejrůznějších myšlenek a pocitů potácel se duch Falsenův.

Co měl ubohý muž nyní učiniti, aby Markétinu minulost prozkoumal?

Po dlouhém uvažování rozhodnul, že své choti vše sdělí.

Paní Falsenová zhrozila se nemálo vítajíc vracejícího se manžela: bylť on neobyčejně bledý a tvář jeho věrně obrazila bol, který srdce jeho rozrýval.

8 něžnou starostlivostí tázala se paní po příčinách této změny.

Falsen odvětil: „Musím s tebou, Markéto, důvěrně promluviti."

A přistoupiv ku dveřím pokoje, v němž se právě nalézali, otočil klíčem v zámku, by nikdo z venku nemohl vejíti.

„Nač tato opatření, ty okolky?" tázala se poděšená paní.

92 CAVANI.

Falsen neodpověděl k této otázce; po chvilce teprve promluvil: „Posaď se, Markéto."

Oba se posadili.

Falsen ujal se slova. Zmíniv se o pěvci a jeho souboji pokračoval: „Cavani není pravé jeho jméno — jeť tento mladý maž rodem Němec; narodil se dne 19. června 1831.

v Norimberce."

„On tedy není Vlach?" tázala se paní Falsenová.

„Není; a pravé jeho jméno jest," pokračoval Falsen, ale nedomluvil. Hlas náhle mu uváznul v hrdle.

„Můj bože, domluv," vyzývala paní svého chotě; »jakých tu rozpaků?"

„čti sama," odvětil Falsen a podal své manželce křestní list Cavaniho.

Paní vzala list, upřela naň své zraky, ale sotva že přečtla několik slov, vzkřikla divoce a jakoby hromovou ranou zastižena klesla zpět do pohovky.

Falsen, ani nedýchaje, ztrnule pohlížel na svou paní. Několik vteřin bylo v pokoji ticho, toliko vzlykáním a bolestným úpěním paní Falsenové přerušované.

Po chvilce vstal Falsen, přistoupil ku své choti a uchopiv její ruku, tázal se tiše: „Markéto, je to pravda?"

Nastal hrůzný výjev.

Paní, vzchopivši se prudce, jala se mluviti hlasem přerývaným, divokým, ano zoufalým vzlykáním: „Ty nevěříš v moji nevinu? Ty o mně pochybuješ?

Tážeš se, jsem-li vinnou ? Ó, pak jsem ztracena, pak mne na tomto světě nikdo více nezná."

Křečovitě se chvěla po celém těle; po chvilce ——————————————— 93 —————————————— L. STROUPEŽNICKÝ: mluvila dále; ale hlas její podobal se divé vichřici, sténající mezi útesy skal: „Ty se tážeš, muži zákona, zdali je to pravdou?

Co plátno mi, povznesu-li pravici, bych přísahala, že jsem nevinna — co jest mi platná obrana má — ty máš důkaz viny mé ve své ruce! Kdyby důvěra tvá ve mne mocnější byla, než vetchý papír, jenž proti mně svědčí, řekl bys— moje žena je nevinna. Ale tys vyslovil pochybnost, tys řekl: „Markéto, je to pravda?" —- a mně nezbývá, než odpověděti tobě: Bůh, soudce věčně spravedlivý, jenž zná hlubiny srdce mého, ten odsondiž a potrestejž ty,, kdož tak hanebně mne obviňnují — tobě odpouštím."

Jako dýky protínala tato slova srdce Falsenovo.

Oběma rukama tisknul si rozpálené čelo, jako by chtěl tak ntajiti bouři, zmítající myslí jeho.

Potrhaným hlasem řekl: „Kdo tu dovede býti soudcem?"

Zoufale mluvila paní dále: „Vím, že mně nikdo neuvěří, když i muž, jejž tak vřele miluji, když i ten jediný, který by měl znáti srdce mé, když i ten pochybuje. Jsem odsouzena!"

A nové proudy slzí zalily její tváře.

Falsen, bolem zerván, přecházel po pokoji. Zdálo se mu v této chvíli, že své choti hrozně ukřivdil.

Zasténal: „Ó bože, posilni mne — vždyť klesám pod tímto břemenem."

Nastala přestávka.

Falsenovi podařilo se zatím aspoň dílem utišiti divé vlnobití mysli rozbouřené. Chladnější smýšlení nabývalo převahy; oslovil ubohou paní: „Markéto, tys bývala v Norimberce?"

—————————————— 94 —————————————CAVANI.

„Ano, a příbuzných, nikoli však roku 1831."

Jiskra naděje mihla se v duši Falsenově: „A kde jsi meškala toho roku?"

Paní rychle vstala; a jakoby náhle novou myšlenkou oživena, mluvila chvatně: „Ano, to bude důkazem mé neviny. Roku 1831.

byla jsem vychovatelkou v domě hraběnky Hortensie z Dornbachu a po celý rok jsem se ani na krok nevzdálila, což dokáže —" „Snad hraběnka?"

„Nikoli, meškala tenkrát v Itálii. Ale komtesa Emilie, baronka z Moldenn, ta dosvědčí, že jsem jí tím rokem ani na okamžik neopustila."

Ye Falsenově srdci oživovala naděje. Řekl: „A kdo více pamatuje tě v domě hraběnky z Dornbachu?"

Paní chvilku přemýšlela, pak řekla: „Ze služebnictva, tenkrát za příčinou nepřítomnosti hraběnky na několik osob stenčeného, není zde již nikdo — ale baronka z Moldenn mne svým svědectvím zachrání."

„A tento křestní list?" tázal se po chvilce Falše n tonem mírným.

„Jest padělán a podvržeu."

„Není; přesvědčil jsem se v Norimberce, že je to věrný výpis z knihy křtěných."

A Falsen vypravoval o paní Rothburgové; ukazuje pak choti své známý nám prsten tázal se jí, zdali jej snad zná?

„Nikdy jsem ho neviděla," zněla odpověď.

Pak paní Falsenová doložila: „Napíši hned list baronce z Moldenu."

———————————————— 95 ———————————————— L. STROUPEŽNICKÝ: Posadila se ku štola a namáhajíc se, by rozbouřenou mysl utišila, chystala se ku psaní, an v tom někdo z venku na dveře zaklepal.

Falsen otevřel.

Vešla služka a podala soudci list, pak malou, dobře uzavřenou krabičku, načež zase odešla.

List měl černou obrubu a svědčil paní Falsenové.

Paní chvatně chopila list, pohlédla na pečeť a v úžasu zvolala: „Znak barona z Moldenu!"

V divém spěchu otevřela list — avšak sotva že několik řádek přehlédla, pustila jej z ruky, vzkřikla a rozpřáhnuvši ruce potácela se k zemi, jakoby bleskem zastižena.

Falsen přiskočil, aby ji podporoval; chopil ji do náruče a v nejbližším okamžiku se mu zdálo, že chová v rukou svých jen — mrtvolu.

Paní Falsenová upadla do mdloby.

Y té chvíli zapomněl Falsen na vše a s pečlivostí nejněžnější křísil ubohou paní z mrákoty.

Veškerá láska, již ku své paní choval, na novo zaplápolala v tomto okamžiku jasným plamenem.

A když paní Falsenová z mdlob se probrala, viděla chotě svého, an vedle ní klečí a vodou omývá její spánky.

„Díky, díky!" šeptala a vypukla v usedavý pláč.

Mezi pláčem naříkala: „Ona jediná mohla mne zachrániti, ona jediná — a nyní — ó bože, bože!"

„Probůh, co se stalo?" tázal se Falsen.

„Baronka z Moldenu je mrtva," odvětila paní hlasem, přerývaným bolestným vzlykáním.

„Mrtva?"

,Zde čti ten list."

96 CA VÁNI.

Falsen zdvihl se země list, psaný rukou samého barona a četl.

Baron popisoval stručně, jaké nebezpečí přestáli vracejíce se ze sídelního města, a dokládal: „Milovaná moje choť ve hrůzné oné noci se zastudila, od té doby churavěla a včera z rána v náruči mé vypustila svou něžnou duši. V poslední své chvíli uložila mi, abych Vám, vzácná paní, jakožto její učitelce a přítelkyni upřímné odevzdal dvé náramku z brilantů co upomínku na vděčnou žačku. Vyplňuje neprodlené přání drahé zemřelé, posýlám dar její —" Falsen dočetl list.

Zpráva tato byla pro paní Falsenovou ranou v okamžiku tomto dvojnásob bolestnou.

V baronce z Moldenu, již vychovala, ztrácela duši, kterou upřímně milovala a ctila, a tytéž city chovala baronka ku své bývalé učitelce; neopominulať zajisté Emilie za každého pobytu v sídelním městě navštíviti paní Falsenovou.

Avšak i jinak smrt baronky z Moldenn dotýkala se ubohé paní.

Zemřel v ní jediný svědek, který mohl dle tvrzení paní Falsenové rozhodnouti o její nevině.

„Nyní mne nikdo nezachrání," šeptala dokládajíc: „Jsem odsouzena."

f,:, dov ••(>..

97 L. STROUPfeŽSICKÝ: XII.

""'"' Hrabě z Mindenberku trávil zatím příjemné dny v řafiži.

Dávný přítel jeho, vévoda z Armaillacu, přijal jej, ačkoli nepozvaného, s otevřenou náručí, a nepřipustil, aby se hrabě s dcerou svojí ubytoval jinde, než v jeho hotelu.

Řada zábav nkracovala jim čas a milým činila pobyt ve světovém městě.

Nebyla-li vybraná společnost v paláci vévodově, navštěvováno přátel vévodových, pak různých klubů a nejpřednějších divadel.

Komtesa Helena nalezla veliké zalíbení v tomto životě, plném nových půvabů.

Jsouc spanilá, byla neustále obletována mladými muži, vynikajícími rodem, duchem i postavením spolet ženským.

Nejhorlivějším však ctitelem komtesy stal se syn B£ \meho vévody, mladý to muž, jemuž prorokovali ve 98 CAVANI.

státní službě skvělou budoucnost. Byl v úřadě ministerstva záležitostí zahraničných. — Již po třínedělním pobyta v Paříži děkovala komtesa svému otci za to, že ji do zvláštního tohoto světa nvedl.

A hrabě, slyše ta slova, byl velice potěšen — lék jeho účinkoval.

„Helena zapomíná, nezapomněla-li již úplně na mladého pěvce," řekl sám k sobě.

A nemýlil se.

Y jednotvárnějších poměrech v D. zdálo se komtese velice romantickým, milovati pěvce — v Paříži ale, v tomto pestrém víru dojmů, nemohly myšlenky její zůstati soustředěny v jednom bodn. Záhy zmizelo ono jednostranné naladění mysli a Helena již málo kdy jen si připomínala okamžiků, kdy se domnívala, že Gavaniho miluje.

A po delší době konečně sama uznávala, jak byla tenkrát bláhovou!

Jiné dojmy, jiné zjevy zaměstnávaly, rychle se měníce, mysl její a komtesa byla vyléčena. — Hrabě Oskar z Dornbachu meškal také v Paříži.

Hrabě z Mindenberku nvedl jej co svého přítele k vévodovi, v jehož domě byl následkem toho pokládán za domácího.

Oskar pověděl hraběti z Mindenberku o svém souboji s Cavanim.

Hrabě skutek ten příliš neschvaloval a žádal Oskara, aby Heleně o tomto souboji ani slovem se nezmiňoval, dokládaje r 80na by viděla v Cavanim hrdinu, který k vůli ní život nasadil a to by mohlo pobouřiti mysl její 99 ————————— 7* L. STROUPEŽNICKÝ : Oskar uznával tento důvod. — — Jednoho dne navštívil Oskar hraběte z Mindenberku a přál si promluviti s ním v soukromí. Když byli sami, sděloval Oskar: „Obdržel jsem právě list od své matky. Píše mi, že poranění Cavaniho spůsobilo tak velký hluk, že nezbývalo, než dát tu záležitost soudem vyšetřovati tím více, an se zřejmě o souboji mluvilo i v novinách psalo. Cavani však prý se dosud zdráhal prozraditi jméno svého odpůrce i příčinu souboje."

Hrabě nepříjemně jsa překvapen řekl: „Bylo by mi velmi nemilé, kdyby se dostalo do veřejnosti, že byla Helena příčinou souboje. Považte jen — jméno její bylo by vyslovováno ve spojení s jménem —" „Komedianta," dodal Oskar jizlivě, načež pokračoval: „Bylo ovšem umluveno, že každý z nás zatají příčinu souboje." ' .iio ii „Dostojí-li jen Cavani slovu?" •••••'..-'• „Těžko tvrditi."

Hrabě z Mindenberkn se zamyslil; po chvilce pak ujal se opět slova: „Učiníme opatření, aby Cavani zatajil příčinu souboje, by jméno mé dcery nebylo vydáno v plen tak zvanému veřejnému mínění, které by z této věci přes noc upletlo skandální historku."

„A jaké opatření?" /iaiuu« iú-ii; „Nabídneme Cavanimu značnou gumu peněž 'spod* mínkou, aby zamlčel příčinu souboje — ač nepřijdeme-li již pozdě."

„Výborný nápad. A kdo mu učiní toto nabídnutí?"

100 CAVANI.

„K tomu úkolu jest zapotřebi osoby spolehlivé, opatrné a zároveň nadané jemným taktem; neboť tím hůř bylo by pro nás, kdyby se věc nezdařila anebo dokonce prozradila. — Něco mi však napadá: vévoda z Armaillaca má právního přítele, k němuž chová neobmezenou důvěra, dávaje mu k obstarání i své soukromé záležitosti. Promluvím s vévodou; on mi zajisté upřímně sdělí, můžeme-li vyřízení záležitosti této zástupci jeho svěřiti."

„A mimo to," dokládal Oskar, „ať náš plnomocník pohne Cavaniho, který není zatknut, k útěku ze země našeho panovníka a tím bude vše odbyto."

„Výborná myšlenka — na shledanou, milý hrabě, pospíším k vévodovi."

Kozešli se.

Hrabě z Dornbachn, opouštěje palác, přemýšlel o tom, proč asi není s to získati si lásky komtesy Heleny.

Dáma ta chová se k němu sice jako ku příteli, ale z mezí přátelství nikdy nevykročí; a když on o lásce mluviti počne, tu komtesa šetrně sice, ale vždy dosti určitě dává hovoru jiný směr.

Přemýšlel, nechová-li snad Helena k němu nějaký předsudek, nemá-li chladnost její nějakou zvláštní příčinu. — — O dvě hodiny později vjížděl do vévodova hotelu kočár, z něhož, když byl u hlavních schodů v průjezdu zastavil, vystoupil muž asi padesátiletý, který se rychle po schodech nádherně okrášlených přímo ku kabinetu vévodově ubíral.

Bylť zajisté v paláci dobře znám, neboť služebnictvo, jež potkával, s velikou uctivostí jej pozdravovalo.

101 L. STROUPEŽNICKÝ Lokaj uvedl jej bez průtahu k vévodovi, který nebyl samoten -— byl v kabinetu jeho také hrabě z Mindenberku.

Laskavě vítal vévoda příchozího, jejž těmito slovy hraběti představil: »Můj právní přítel, pan doktor Demoustiere —" a obrátiv se ku hraběti řekl: „Pan hrabě z Mindenberku."

Oba se uklonili.

„Poslal jsem naspěch pro vás, pane Demoustiere, neboť potřebujem výtečných vašich sil."

„Jsem vaším nejoddanějším sluhou, pane vévodo."

„Řekněte přítelem, Demoustiere. Avšak, nejedná se tentokráte o mou osobu — přeji si, abyste vykonal, čeho od vás přítel můj, pan hrabě z Mindenberku požádá."

„Přání pana hraběte mi budou rozkazem."

„Opustím vás, pánové — dohodněte se dle libosti."

A vévoda, pozdraviv oba pány, odešel.

Hrabě vypravoval nyní Demoustierovi beze všeho zatajováni celý příběh s pěvcem, vysvětlil příčiny souboje a žádal jej, aby se neprodleně vydal do D. a nabídl Cavanimu za mlčelivost deset tisíc tolarů, s podmínkami, aby tajně ujel z obvodu právomocnosti panovníka D—ského a tím další vyšetřování zmařil.

Demoustiere, který byl některé neurčité zprávy o souboji výtečného pěvce Cavaniho, jejž sám ve Vlaské Opeře v Paříži zpívati slyšel, ve francouzských listech četl, slíbil hraběti, že se vynasnaží, aby tuto záležitost dle jeho přání vyrovnal.

Přijav pak od hraběte poukázku na deset tisíc 102 tolarů, splatnou při ústřední správě hrabě cích etatků v D., poroučel se a odešel. •>-.,-• Vsedl do vévodova vozu, který ho očekával, a dal se dovézti do ulice Richelieu, kdež nedaleko Moliérova vodometu bydlel.

Vešel do své pracovny, velmi krásně, ba skvostně zařízené, kteráž okolnost dosvědčovala, že se domácí pán nalézá v poměrech velmi příznivých.

A jest tom« skutečně tak. v:u i ,, Pílí a poctivostí vzornon domohl se Demoustiere velmi čestného postavení společenského.

Již záhy po nastoupení Ludvíka 'Filipa na trfin byl tak známým, že neváhala strana republikánská, k níž vždy poctivě a upřímně se hlásil, jej voliti do zákonodárného sboru.

Když pak Ludvík Filip jal se konstituční svobody Francouzů nůžkami absolutismu ostříhávati, zejména když nižším třídám, měšťanstvu méně zámožnému a\_rolnictvn odňal právo ku hlasování, tu proslul Demoustiere skvělými řečmi, jež na obranu utiskovaných tříd ve sboru zákonodárném směle pronášel. A ježto také v životě soukromém vzornou povahou vynikal, stal se i u politických svých nepřátel oblíbeným.

Své zásady hájil důsledné, ale vždy prostředky poctivými. ,'^ Když .po pádu ministerstva Thiersova v křeslo zasedl Gpizot, který násilné svobody Francouzů obmezoval a ničil, tu byl Demoustiere prvním z oněch, jenž navrhovali, aby bylo ministerstvo dáno v obžalobu.

Čtyryadvacátý únor roku 1848. byl pro Francii rozhodným — v ten den prohlášena republika.

————————————————— 103 —————————————————L. STROUPEŽNICKÝ: Po celou dobu jejího trvání byl Demonstiere členem sborn zákonodárného a teprve po násilnictví, provedeném Ludvíkem Napoleonem Bonapartem, po drahém prosinci 1851. vzdal se veškeré činnosti politické — jen stíží však nšel osada, který potkal soudruhy jeho Emila Girardina, Thiersa, Lamoriciéra a Changarniera, jež Napoleon z Francie vypověděl.

Od té doby žil Demoustiere v soukromí jsa v právnictví jednou z prvních osobností v Paříži a navzdor torna, že v mnohém ohledá s politickými zásadami vévody z Armaillacu nesouhlasil, byl k vůli své poctivé povaze a něho ve velké přízni a v nejednom ohledá jeho důvěrníkem.

Mezi aristokratem a republikánem byla spojkou — poctivost.

V domácnosti své je Demoustiere šťastným. Choť jeho je paní vzornou v každém ohledu. Jejich štěstí doplněno jest dítkem, dcerou po matce pojmenovanou Gilbertou, nyní již dívkou sedmnáctiletou a vynikající rovně tak slíčností, jako duchem. — Když byl Demoustiere vešel do své pracovny, ponořil se myšlenkami do hlubin minulosti.

Měl vydati se na cestu do D., do míst, kde ztrávil dobu v životě svém, na niž jako na temnou skvrnu zpět pohlíží. Zpomínky na tyto doby oživly v mysli jeho, podoby osob z uplynulých těch časů vynořovaly se z šera minulosti a zjevovaly se duchu jeho. Podivný cit zmocnil se ho, když si pomyslil, že by se mohl setkati s hraběnkou Hortensií z Dornbachu.

Ostatně hodlal záležitost sobě svěřenou co nejrychleji vyříditi a vrátit se zpět do Paříže.

104 C A VÁNI.

Po chvíli opustil pracovnu, aby své choti a dceři oznámil, že se musí vydati na cestu do Německa.

Sděliv jim úmysl svůj dodal, že se cesta jeho do D. týče souboje pěvce Cavaniho, o němž ve francouzských listech se dočetly.

Ještě téhož dne u večer opustil Paříž, cestuje do Německa.

105 L. STROUPEŽNICKÝ: XIII.

t Paní Falsenová spěchala vyplnit povinnost svou ku zemřelé přítelkyni — v průvodu svého chotě byla přítomna, když ve chladnou klenbu rodinné hrobky baronů z Moldenu uložili rakev, v níž odpočívalo tělo té, jíž dobrořečil celý kraj.

Dělnictvo a chudší třídy z panství baronových hořce oplakávaly ztrátu své dobroditelky; slze jejich, tyto perle vděčnosti, smáčely kvítí, rozkvetlé kol hrobky.

Také šlechta u velkém počtu se dostavila, aby ku hrobu doprovodila dámu ze svých kruhů.

Za několik dní po pohřbu své choti vydal se baron z Moldenu na cesty, aby různými dojmy zmírnil bolest, již způsobila mu smrt milované choti. — — Zatím obíralo se veřejné mínění v D. dosud pilně záležitostí Cavaniho — přízeň obecenstva nachýlila se rozhodně ku straně mladého pěvce. List oposiční, který ostře dotíral na vládu, aby vyšetřování urychlila, byl několika konfiskacemi donucen k mlčení.

106 CAVANI.

V záležitosti Cavaniho však opravdu neučiněno ničeho, an se lékařové vyslovili, že jest pěvci dosud zapotřebí kli dá.

Falsen byl v této věci také naprosto bez plánu.

Jedinou určitější jeho myšlenkou a zároveň nadějí bylo, že záležitost Cavaniho usne, aniž by dostala se se všemi podrobnostmi do veřejnosti; věděl dobře, že si toho dvůr přeje, z čehož soudil, že byl odpůrcem Cavaniho někdo z vyšších kruhů.

Ale po vysvětlení, je-li manželka jeho vinnou či nic, dosud marné pátral. Její povaha, její chování, její přísaha — to vše svědčilo pro nevinu — formální důkazy však ji odsuzovaly. Následkem toho zmítán byl duch Falsenův trapnými pochybnostmi a krutou nejistotou.

Byly okamžiky, že by byl Falsen přísahal na nevinu své choti — a zase okamžiky, kdy úplně byl přesvědčen o její vině. Obava, že jednou přece vyjde pravé jméno Cavaniho na jevo, pronásledovala jej neustále. Té myšlenky se děsil. Hroznější rána by jej, muže tak vysoko postaveného, zastihnouti nemohla.

Uváživ tuto okolnost, uzavřel Falsen, že požádá co nevidět za propuštění z úřadu : zdravotní poměry měly bytí záminkou a příčinou, jíž hodlal svou žádost odůvodniti.

Tento důvod byl ostatně dosti vhodným, nebof Falsen se opravdu za poslední doby i vzhledem ku svému zdraví velice změnil: vybledlá jeho tvář pokryta byla za krátkou dobu vráskami tak, jako by byl náhle o deset let sestárnul.

Známým, kteří změnu tuto pozorovali a po příčině její se tázali, odpovídal Falsen, že se cítí velmi churavým.

Také paní Falsenová změnila se velice, ano mnohem více, než její manžel, Stala se opravdu jen pou—————————————————— 107 ———————————:—————— l L. STROUPEŽNICKÝ: hým stínem paní, nedávno ještě tak statné a příjemné.

Oči její zapadly hluboko do dňlků a rudé kruhy kol nich zůstaly stopou pláče — s tváří zmizel ruměnec.

Krok její podobal se potácení.

Tak změnily se oba a styky jejich obmezeny byly toliko na hovor nejnutnější.

Dům, v němž dosud jen spokojenost, klid a štěstí vládly, stal se nyní sídlem utrpení, soužení a bolestí.

A pomyšlení na budoucnost?

Bylo děsné. — — — Bylo to několik dní po pohřbu baronky z Moldenu.

Asi o třetí hodině odpolední, když byla paní Falsenová samotná doma, ohlásila jí služka návštěvu podávajíc jí zároveň visitku, na níž stála slova: „Dr. Alfred Demoustiere."

Jméno to překvapilo paní Falsenovou.

Pamatovala se dobře na Demoustiera.

Od roku 1831., kdy muž tento opustil dům hraběnky Hortensie, velmi často z novin se dovídala, jakou úlohu hraje v politickém životě Francie.

Sám Falsen, věda, že choť jeho zná osobné republikánského poslance, neopominul ji upozorniti na řeči jeho, když je německé listy přinášely.

A tak s během politických událostí častéji jméno tohoto muže jí bylo na paměť uváděno.

Že by mohl býti ohlášený host snad jiný Demoustiere, to paní Falsenové na mysl nepřišlo — neznala jinou osobu téhož jména.

Nemýlila se, neboť jakmile vešel Demoustiere do salonu, poznala jej.

On však sotva poznal v paní Falsenové Markétu Petrsonovu.

Ukloniv se hluboko oslovil paní: 108 CAVANL „Osměluji se, madame, u příležitosti své návštěvy v D. nejprve do vašeho doma zavítati, abych vám svou úcta projevil — bylo mi té cti popřáno příslušeti ku dobrým známým slečny Markéty Petrsonovy —."

„Jaké milé překvapení, jaké shledání po tolika letech — srdečně vás vítám, pane Demoustiere," odvětila paní Falsenová těšíc se opravdu z tohoto shledání.

A vyzvala hostě, aby se posadil, což když se stalo, jala se hovořiti: „Mám z toho nemalou radost, že jste na nepatrnou Markéta Petrsonovu nezapomněl."

„První otázky moje, když jsem dnešního jitra do D. přijel, byly po známých z dob minulých a nejprvnější z nich po vás, madame; a ježto mi bylo sděleno, že ráčíte býti chotí pana presidenta Falsena, pokládal jsem za svou povinnost —" „Opětuji své díky za toto vyznamenání. I mého manžela zajisté potěší; doufám, že se záhy vrátí z úřada — a — slyším kroky — již je zde.* Do salonu vešel Falsen.

Velice byl překvapen, když se dozvěděl, jaký host poctil jeho dům návštěvou.

Uvítal Demoustiera nanejvýš vlídně.

Pokračováno pak v hovora.

Demoustiere pověděl, že přichází, by vyřídil jisté záležitosti vévody z Armaillacu a že se zdrží jenom asi dva dni v D.

Falsen ujav se slova řekl: „Prosíme, abyste byl po celou ta doba naším hostem."

Demoustiere tímto nabídnutím překvapen děkoval, omlouvaje se, že by působil nepohodlí — musel však posléze naléhavému zvaní Falsena a jeho paní povo109 L. STROUPEŽNICKÝ: liti. Umluveno dále, že dnešní odpoledne věnuje odpočinku po cestě.

Po té rozmlouváno zase o různých věcech.

Nejprve ovšem o době, kdy byl Demoustiere vychovatelem v domě hraběnky Hortensie.

Paní Falsenová pak vypravovala o dalSích osudech osob, jež tenkrát oba znali, a tak bavili se vzpomínkami na doby dávno minulé.

Falsen se však zatím ponořil do přemýšlení a uvažování.

Vznikla v duši jeho nová myšlenka, která v několika minutách uzrála až na podezření, myšlenka totiž, že snad stával mezi jeho choti a Demoustierem jindy jiný poměr, než pouhé přátelství.

Tato myšlenka najednou zaujala veškerou činnost jeho ducha, a čím déle jí se obíral, tím pravdě podobnější se mu zdála, ano domníval se již, že nalézá ono tajemné vlákno, které poutá Maťkétu Petrsonovu ku pěvci Cavanimn.

Když pak touto domněnkou proniknut pohlédl ve tvář Demonstierovu, tu se mu dokonce zdálo, že nalézá v ní podobnost s tváří mladého pěvce.

Falsen, jinak bystrý znatel povah lidských, umínil si, že podrobí Demonstiera zkoušce — prsten, jejž z Norimberka přivezl, měl mu býti v tóra prostředkem.

Nadešel večer. Upravena večeře a po té bavila se společnost dále.

Hovořeno o různých osudech lidských, jak se časem podivně proplétají a křižují, jak se lidé rozcházejí a opět náhodou zase na cestu společnou bývají zavedeni.

Vypravovány příběhy ze života, dosvědčující tyto pravdy a připomínáno, že časem pranepatrná věc, nepatrná okolnost vážně zasahá do osudu lidí.

110 CAVANÍ.

Na dokiaď toho uváděl Falsen zajímavé a podivuhodně zauzlené případy ze své vlastní soudní praxe, až konečně dodal: „Opět mám vyšetřovati případ velezajímavý — kdo by na příklad věděl, komu někdy náležel tento prsten, rozhodl by osud několika lidí.* A podal Demoustierovi známý nám prsten, pak pohlížel zrakem pátravým v obličej svého hosta. • Paní Falsenová byla tímto jednáním svého chotě, nemálo překvapena. . ,.'..•/ Nepochopovala, kam jím cílí.

: Deraonstiere vzal prsten do ruky a pohlédnuv naň zachvěl se; tvář jeho jevila stopy úžasu.

Falsen to pozoroval: útok na Demoustiera se vydařil.

On se chvěje, — žasne, ano, nyní dokonce bledne — myslil si Falsen zkoumaje bystře každé hnutí v obličeji svého hosta.

A pokračoval ve svém pozorování.

I ona je překvapena — hle, jak zraky své na něho npírá — jak se chvěje.

A opravdu: paní Falsenová v největším rozčilení pohlížela na Demoustiera, jako by očekávala z úst jeho rozsudek na život a smrt.

Chvíli bylo v pokoji ticho; Demoostiere dosud prohlížel prsten -— teprve po chvilce řekl: „Ráčil jste říci, pane presidente, že by ten, kdo by poznal, komu náležel někdy tento prsten, rozhodnul osad několika lidí?"

„Ano," přisvědčil Falsen.

'" • „A kdybych podivnou náhodou znal tento prsten já?" pokračoval Demoustiere.

.——— ' ———————— 111 •—————' ' -fr T - 'i r L. STROUPEŽNICKÝ: Falsen v rozčilení pohlížel na Demoastiera domnívaje se, že jej týž snad chce nějakou kličkou svésti se stopy.

Ale paní Falsenová, nemohouc déle potlačovati pohnutí, zvolala: „O, prosím vás, pane, mluvte, sdělte nám, komu někdy ten prsten náležel."

Tímto náhlým oslovením, touto prosbou, pronesenou hlasem, jenž podobal se volání tonoucího o pomoc, byl Demoustiere patrně překvapen.

Neméně překvapen byl také Falsen, ale překvapení jeho bylo druhu zcela nového.

Jako blesk projela totiž duchem jeho myšlenka: kdyby byla vinnou, neprosila by ho, aby mluvil.

A opět se mu zdálo, že bylo podezření jeho nespravedlivým. > ' Řekl k Demonstierovi: „Byla by to ovšem podivná věc, kdybyste pane Demoustiere tento prsten znal."

„Ó, nikoli," odvětil Francouz, který byl zatím své pohnutí úplně potlačil; „nikoli, nebylo by to pranic podivného; myslím, že se nemýlím, tvrdím-li, že jsem tento prsten již někdy viděl. Jeť příliš skvostně a uměle pracován, než aby neutkvěl v paměti. Zdaliž není tato růže s poupětem a tyto lístky zde — zdaliž není to vše mistrovským dílem ryteckého umění?"

„Zajisté," přisvědčil Falsen i jeho paní a rozechvěný hlas jejich svědčil o nejvyšším napnutí mysli.

«Pakli je tento prsten týž, který jsem nejednou ve svém životě viděl, tož pochází z dílny proslulého pařížského zlatníka Gerarda a byl by v tom případu, jako všechna díla z této dílny, uvnitř poznamenán drobounkým písmenem G."

' - -i -.——-•———•—-—— 112 ——-—————-——- ......

:** CA V ANI.

Falsen prohlížel spěšně prsten, nenalezl však ničeho mimo černé skvrny uvnitř kruhu.

Vrátil jej Demoustierovi.

Francouz upozorniv na černou skvrna odstranil ji nožíkem — byl to prach, který se během času v malé prohlubině usadil. Pak řekl: „Sklem zvětšujícím nalezneme v tomto důlku písmeno."

Falsen přinesl neprodleně drobnohled a podal jej Demoustierovi, který, pohlédnuv na prsten zvolal: „Nemýlil jsem se — zde je vyraženo jemnou stampiglií písmeno G."

Malá přestávka — pak pokračoval Demoustiere hlasem pevným: „Když jsem poprvé krásnou práci na tomto prstenu obdivoval, bylo mi sděleno, že je z dílny mistra Górarda.

Tenkrát byl tento prsten majetkem hraběnky Hortensie z Dornbachu."

»Hraběnky Hortensie z Dornbachu?" vzkřikli Falsen i jeho paní jakoby jedním hlasem a v největším úžasu pohlíželi na sebe.

Y jakém asi světle jevila se jim nyní záležitost Cavaniho ?

Demoustiere nemálo žasnul, vida ohromující téměř účinek svých slov.

Co to vše znamená? tázal se v duchu sám sebe.

Ale v jeho mysli také nebylo klidno.

Poznal prsten, jejž byl nejednou viděl na ruce hraběnky Hortensie z Dombachu, na hebounké ruce, již v návalu vášně nejednou žhavými polibky pokryl.

Jak se ale dostal ten prsten do rukou Falsenových?

Jaká událost je s ním spojena? Proč řekl Falsen, že by ten, kdo by věděl, komu prsten někdy náležel, roz————i————————— 113 —————————————— L. STROUPEŽNICKÝ: bodnul osud několika lidi? Proč slova moje na soudce i jeho choť tak mocně účinkovala?

Tyto otázky si kladl Demoustiere v duchu.

Měl snad pronésti je nahlas?

Byl na rozpacích.

Ale také Falsen byl na rozpacích, jak má odpovědítif bnde-li se Demoustiere tázati. Započal hru odvážnou a nevěděl nyní jak dále. Vypravovati celou záležitost Cavaniho za přítomnosti své choti — to nemohl učiniti.

Co tedy?

Demoustiere konečně přece pronesl otázku: „Příběh, spojený s tímto prstenem, jest nepochybně tajemstvím soudu?"

Falsen chtěl přisvědčiti, ale paní předešla jej řkouc hlasem pevným: „Není."

Falsen pohlížel v úžasu na svou paní.

„Ona pokračovala: „Ježto, pane Demonstiere, prsten poznáváte, můžete opravdu rozhodnouti osud několika lidí a protož dovolte, abych vám vypravovala tento příběh já."

A vypravovala o Gavanim zevrubně vše, co věděla.

Falsen pak, chováním paní své povzbuzen, doplnil vypravování její, kde bylo zapotřebí.

Demoustiere za každým slovem víc a víc žasnnl.

Přečasto musel sebrati veškery síly, by potlačil pohnutí, jež se ho zmocňovalo — obličej jeho však neprozradil, co v nitru víří.

Když byla paní dopověděla, doložila: „Skládám svůj osud, svou čest, svou budoucnost do vašich rukou, pane Demonstiere. Domníváte se, že prsten poznáváte; prosím vás — zachraňte ženu zoufající."

—————————————— 114 —————————————— CAVANI.

Demoustiere se zamyslil a teprve po chvilce obrátiv se k Falsenovi promluvil: „Račte mi na zejtřek laskavě zapůjčiti křestní list Cavaniho a prsten — pokusím se, abych objasnil tato záhadu."

Falsen vyhověl té žádosti.

A Demoustiere npíraje zraky na křestní list promluvil jakoby sám k sobě: „Narozen devatenáctého června 1831."

Pak uschoval papír i prsten.

Paní Falsenová ujala se opět slova: „Ó, pane," řekla, „jakými díky jsem vám již povinna za dobrou vůli, s níž se mne ubohé ujímáte — vyrvete-li mne z objetí hanby a potupy, pak vyhasne vděčnost moje k vám teprve s mým životem."

„Madame, pokládám za svoji svatou povinnost učiniti vše, aby v této věci zvítězila ryzí pravda. Snad zítra o této době budeme všichni více věděti."

Po těchto slovech vstal Demonstiere, přál svým hostitelům klidného odpočinku a chystal se na odchod.

Falsen zavedl jej do ložnice pro něho určené.

Po půl hodině bylo v celém domě tma.

Ale naši známí nespali.

Falsen přemýšlel o událostech dnešního dne a pevnějším stávalo se jeho přesvědčení, že bylo choti jeho křivdéno, že se stala obětí hříchu cizího.

Paní Falsenová také nespala — v největším rozechvění očekávala dne příštího.

Na nejvýš rozčilen byl však Demoustiere. Každá zmírající minuta zrodila v jeho hlavě nové myšlenky.

Po celou noc se nepoložil — osnoval plány pro příští den.

115 L. STROUPEŽNICKÝ : XIV.

Následujícího dne před jedenáctou hodinou dopolední ubíral se Demoustiere do paláce hraběnky Hortensie z Dornbachu.

Dal se ohlásiti a byl bned uveden do salonu, kdež hraběnka obyčejně návštěvy přijímala.

Po několika minutách vešla hraběnka.

Byla nemálo překvapena návštěvou pařížského republikána, jehož jméno jí, státníkovi v šněrovačce, s politickými událostmi ve Francii také velmi často na pamět bylo uvedeno.

Byla by však Demonstíera sotva poznala — teprve jméno pomohlo její paměti.

Po obyčejných zdvořilostech tázala se hraběnka, jaká záležitost jej do D. přivádí.

Demoustiere vypravoval, jaký úkol mu svěřil hrabě z Mindenberkn.

Hraběnka Hortensie schvalovala záměr hraběte úplně, zejména myšlenku, přemluviti pěvce k tajnému odjezdu z D.

116 CAVANI.

Pak ujal se slova Demonatiere: „Včera vyptával jsem se po pěvci, abych co povahy jeho se týče, byl napřed již poučen, ale ku svému velikému překvapení jsem nalezl, že jest mi co činiti s osobností zvláštní. Vypátral jsem okolnosti, které mne donutily, bych paní hraběnku co nejsnažněji prosil za několik okamžiků k důvěrné rozmluvě."

Hraběnka pokynula Demoustierovi, aby se posadil.

On uposlechl.

Hraběnka posadila se také.

Po dlouhé, dlouhé době pohlíželi si zase jednou do očí.

Bylo to zvláštní setkání.

Ale nepřekvapovalo ani hraběnku, ani Demoustiera.

Oba byli tak chladní, jako by se mezi nimi nikdy ničeho nebylo přihodilo. Rozmluva jejich byla klidným jednáním dvou diplomatů, kteří se sice dávno znají, ale ničeho o tom věděti nechtějí.

U hraběnky byla klidem tím výborná přetvářka, jíž přiučila se v životě dvorním — u Demoustiera mužná rozvaha — následek to častého stýkání se s lidmi nejrůznějšího druhu za okolností nejrozmanitějších.

„Jsem dychtivá zvěděti, co asi zvláštního mi pane Demoustiere o Cavanim sdělíte,b promluvila hraběnka.

„Nejprve okolnost, že tento pěvec není Vlach, jak se obecně myslí a jak by se také dle jména zdálo, nýbrž že je Němec."

„Aj, Němec? — Tedy nám přísluší tato hvězda v-oboru umění?"

„Ano," přisvědčil Demoustiere a pevně zraky své v obličej hraběnky upíraje pokračoval, každé jednotlivé slovo se zvláštním důrazem vyslovuje: ——————————————— 117 ——————————————L. STROUPEŽNICKÝ „Narodil se v Norimberce dne devatenáctého června roku 1831.« Hraběnka rychle vstala s pohovky a pronikavým pohledem přeměřila Demoustiera. Po tváři její rozlila se lehounká bledost. V nejbližším okamžiku však s největším klidem se zase posadila a řekla tonem praIhostejným: „Narodil se tedy v Norimberce."

„Ano," přisvědčoval Demoustiere a podávaje hraběnce list papíru pokračoval: „Jakož tento křestní list dosvědčuje, dáno mu o křtu jméno Jindřich, a je synem jisté —" Nedomluvil.

Hraběnka, jež byla zatím do papíru pohlédla, vzkřikla úžasem. Upustila papír. Zbledla ve tváři nad mrtvolu a celá postava její se chvěla.

Demoustiere pohlížel na ni klidně a mluvil dále: „Je synem jisté Markéty Petrsonovy, která byla někdy vychovatelkou komtesy Emilie a která je již po Celou řadu let chotí presidenta soudu, Falsena, z jehož rukou jsem obdržel tento křestní list."

Hraběnka stála dosud nepohnutě, upírajíc zraky své na Demoustiera, který pokračoval s ledovou chladností: „A který obdržel z rukou jisté paní Rothburgové v Norimberce tento prsten."

Na novo zachvěla se hraběnka — nový výkřik vydral se jí z prsou.

Několik vteřin pohlížela pak ztrnule na Demoustiera, načež přistoupivši rychle k němu, vzala, ba téměř vytrhla prsten z jeho ruky a s největší dychtivostí jej prohlížela.

Následkem velkého rozčilení mocně'vydychovala.

————————————————— 118 ————————————————— CAVANI.

Chvíli bylo v salonu ticho.

Demoustiere nespustil zraku s hraběnky, která patrně nějakou zvláštní myšlenkou pohádána náhle opět se vzchopila, přistoupila ku stolu a trhla zvonkem.

Vešel komorník.

„Nejsem po celý den pro nikoho doma," velela.

Komorník ukloniv se odešel.

Pak přikročila hraběnka k Demonstierovi a řekla hlasem svědčícím o zimničném rozčilení: „Pane, Gavani je synem mým a — vaším."

A Demoustiere odvětil klidně : „Tušil jsem to."

Dlouhá přestávka.

Hodiny v saloně bily zatím zdlouhavě dvanáctou.

„Myslila jsem, že je dítě mrtvo," promluvila konečně hraběnka.

„Marinelli pěstoun jeho náhle zemřel následkem pádu s koně — dítě bylo opuštěno. Ujali se ho šlechetní lidé. — Avšak, paní hraběnko, za naši vinu trpí nyní žena nevinná, žena, kterou její muž téměř zavrhuje, která jest na pokraji zoufalství, šílenosti, které jsem ale slíbil, že jí vrátím počestné její jméno." Hraběnka mlčela.

Demoustiere pokračoval a sice náhle tonem přísným: „Paní hraběnko, vy jste roku 1831. na místo do Itálie jela do Norimberka, kdež jste se vydala za Markétu Petrsonovu."

„Ano," přisvědčila hraběnka jsouc těmito slovy na okamžik zdrcena.

Teprve po chvilce mluvila dále: „Chtíc zatajiti následky naší — uvázla v řeči — naší lásky, zapřela jsem své jméno. Bylo mi však zapotřebí průkazů, abych neměla na hranicích a v Norim119 L. STROUPEŽNICKÝ : bérce překážek. Markéta Petrsonova, nastoupivši místo vychovatelky v mém domě, odevzdala mi svá vysvědčení a veškery své průkazy — popis osoby její hodil se na můj zevnějšek dobře — ožila jsem tedy těchto průkazů."

„Byl to nerozvážný krok, paní hraběnko."

„Byl," přisvědčila tiše hraběnka. A poprvé ve svém životě cítila se pokořenou.

„Následky tcho kroku jsou hrozné," hovořil Demonstiere dále; „viděl jsem Falsena i jeho choť — oba jsou k smrti utrápeni. Té ubohé paní inu si býti dobré její jméno vráceno — manželu jejímu vrácen musí být klid duše i dřívější úcta jeho k manželce, kteráž je vzornou ženou."

„A jakým spůsobem se to má státi?" tázala se hraběnka úzkostlivě.

„Pravda musí nabyti vrchu."

„Ale mé jméno, ohledy k synovi, k veřejnosti.

Mám přiznati se ku svému skutku, vydati se v potupu a za terč jizlivosti lidské?"

Na tato slova odvětil Demoustiere: „Má v posměch a potupu vydána býti žena nevinná? Má na jejím jméně lpěti skvrna hanby, má zanechána býti v zoufalosti, která by jednoho dne mohla vésti snad až k samovraždé ?"

Hraběnka se zachvěla.

„Co mám činiti?" tázala se hlasem stísněným.

„Jsem, paní hraběnko, rovně tak povinen vám šetrností, jako paní Falsenové spravedlností. Po celou dnešní noc jsem o této věci přemýšlel, neboť poznav prsten váš, tušil jsem vše, ano vše. Rozvažoval jsem, jakým spůsobem lze očistit jméno ubohé paní Falsenové tak, aby jméno vaše ve veřejnosti neutrpělo? Avšak nebyl jsem ——————————————— ICO —————————————— CAVANI.

s to vymysliti prostředku, který by z tohoto bludiště vyvedl nás tak, abyste nemusela ku vině své se přiznati. " „Mám se tedy zničiti sama?" šeptala hraběnka.

„Po dlouhém přemítání," mluvil Demoustiere dále, „zesnoval jsem plán, jak by se dalo vše napraviti tak, že by věc zůstala tajemstvím jen několika osob."

„Několika osob? Mluvte."

„ Vydáte, paní hraběnko, tři stejně znějící listiny, jimiž prohlásíte, že jest dítě narozené dne 19. června 1831. v Norimberce a pojmenované Jindřich Petrson dítkem vaším. Na základě jedné z těchto listin dáme je v norimberských matrikách přepsati na vaše jméno, druhou listinu dáme paní Falsenové a třetí Cavanimu. Všichni slíbí mlčelivost." — Hraběnka přemýšlela chvíli, načež řekla: „Nepřijímám tento návrh, mám lepií myšlenku.

Vyhledáme osobu, která za peníze veřejně prohlásí, že je Cavani její synem."

Demoustierovi se protivil tento návrh — do hlubin duše uražen řekl tonem ledovým: „Paní hraběnko, byl by to nový podvod."

„Pane!" ozvala se hraběnka hrdě se vzpřímivši.

„Ano, paní hraběnko, byl by to nový podvod," opakoval Demoustiere klidně sice, ale hlasem povýšeným a přísným. A dodal: „Učinil jsem si slib, že tuto záležitost vyrovnám cestou poctivou."

„Škoda, pane, že jste se zabýval politikou," odvětila hraběnka jizlivě, „a přece nepřiučil se zásadě, že je poctivým každý prostředek, který vede k cíli."

„Tomu jsem se, paní hraběnko, nepřiučil, a nyní jsem již na učení příliš starým," odvětil Demoustiere.

L. STROUPEŽNICKÝ: Hraběnka opět chvilka přemýšlela, pak řekla: „Rozhodla jsem, pane, že neučiním v této věci ničeho — af zůstane vše, jak bylo dosud. Já nevydám přiznáním se ku svému pokléska své jméno v posměch veřejnosti. To mé poslední slovo, pane."

„Pak, paní hraběnko, počne jednati paní Falsenová, která mi včera sdělila, že v nejhorším případě odevzdá sama tato záležitost sonda."

Tuto hrozba paní Falsenová skutečně pronesla a Demonstiere ji opětoval, aby donutil hraběnka k povolnosti.

Ale ona odvětila: „Nechťsi tak učiní; o mně však u té příležitosti nemůže býti ani řeči — tím uškodí jen sobě."

„Nikoli, paní hraběnko; neboť, než mi Falsen sdělil vše, co se pěvce týče, ukázal mi prsten, jejž od paní Rotbbnrgové v Norimberce koupil, a já prohlásil, že býval majetkem vaším. Dojde-li na soud, dovolá se Falsen mého svědectví, a já —" „A vy?" tázala se hraběnka.

„Já, paní hraběnko, lháti nebudu," odpověděl Demoustiere pevné.

Tato rána účinkovala.

Hraběnka sklonila hlavu. Smělá její pýcha, bezohlednost i nečitelnost, jenž se jí znovu do srdce vrátily, by počaly zase říditi její jednání, byly touto ranou úplné poraženy.

Odvaha její klesla — hraběnka pocítila nevýslovnou úzkost.

Nikdy ještě nebyla v takové tísni.

Byla to velká změna.

Byla jednou doba, kdy hraběnka Hortensie svůdností svou opanovala a ovládala Demoustiera — a hle .—————————————————— 122 —————————————————— CAVANI.

— nadešla chvíle, kdy Demoustiere pevnou svojí povahou opanoval a ovládá hraběnku.

Pokořená dáma cítila již předobře, že se mu více nevymkne.

„Doháníte mne k zoufalosti!" zvolala v malomocné zlosti a slze zaleskly se v její očích.

Nebyly to však slze lítosti, nýbrž slze, jež vynutila zlost.

„Dohnala jste, paní hraběnko, paní Falsenovou skorém také až k zoufalosti," pokračoval Demoustiere, chtěje zlomiti poslední zbytek odporu.

A podařilo se mu tu.

„Učiním, co chcete," řekla hraběnka klesnonc téměř bez vlády do pohovky.

„Díky, paní hraběnko," ujal se opět Demoustiere slova. „A nechybujete, povolujíc. Vše zůstane tajemstvím. Sám dojedu do Norimberka, dám učiniti změnu v matrice a vyžádám si od tamního kněze mlčelivost.

Je prý to důstojný muž, jak mi Falsen sdělil. S této strany nebude příčin k obavám. Falsen i jeho choť se tímto opatřením a jedním exemplářem vašeho vyjádření úplně spokojí a ve vlastním zájmu vše zamlčí. Co pak týče se Cavaniho — při vyslovení tohoto jména chvěl se hlas Demoustierův — co týče se Cavaniho, jejž mi Falsen líčil jakožto mladíka povahy ušlechtilé, jsem přesvědčen, že nám slíbí, že nikdy pravého svého jména neužije a že zůstane navždy Cavanim. Nepochybuji, že nám též slíbí, že se do D. nikdy více nevrátí. Ostatně se o to postarám, aby se stal členem Vlaské Opery v Paříži."

„Přijímám ty návrhy," přisvědčila hraběnka.

„Napíši tedy hned příslušná vyjádření."

123 L. STROUPEŽNICKÝ: Hraběnka zazvonila; vešel komorník, jeflmž poračila, aby přichystal vše, čeho ku psaní zapotřebí.

Když byl tento rozkaz vykonán, posadil se Demoustiere a napsal vyjádření, jímž hraběnka prohlašuje pěvce za svého syna.

Přečetl pak listinu a opsal ji dvakrát.

Chvějící se rukou podepsala hraběnka všechny tři exempláře a přecházejíc po saloně řekla tiše k sobě: „Podepsala jsem svůj ortel smrti."

Divně zněla tato slova; byla pronesena hlasem, který dosvědčoval, že zmítají duchem hraběnčiným divoké myšlenky.

Demoustiere zaslechl tento výrok a byl jím překvapen.

Nezbylo mu však času přemýšleti o něm hloub, neboť hraběnka k němu promluvila: „Mám tedy ode dneška žíti z milosti několika lidí, kteří mne mohou — kdykoliv se jim zlíbí mlčelivost porušiti — bez okolků zničit."

„Oni mlčelivost neporuší," ubezpečoval Demoustiere s určitostí a doložil: „Jest však zapotřebí, aby byly tyto listiny podpisem svědků opatřeny — jedním svědkem mohu býti já, ale druhým ..."

Tak mluvě podepsal své jméno na všechny listiny.

„Druhým svědkem může býti můj intendant," odvětila hraběnka, zazvonila a poručila vešedšímu komorníkovi, by jmenovaného ůřadníka zavolal.

Demoustiere nepochopoval toto její jednání.

Což je intendant tak daleko jejím důvěrníkem, že by mu chtěla svěřiti i toto tajemství? tázal se sama sebe.

124 CAVANI.

Hraběnka zatím přistouplé ku stolu, přeložila všechny tři listiny tak, že přišel obsah jejich dozpod a jen podepiš její a Demoustierův bylo lze viděti.

Zatím vešel intendant.

Hraběnka jej oslovila: „Dávám jistému právníkovi tré plných mocí, aby mne v Paříži v některých záležitostech zastupoval — podepište se zde co svědek na doklad, že jsem je z dobré vůle vydala a podepsala."

Intendant, jemuž ani nenapadlo, že by listiny něco jiného obsahovaly, podepsal jméno své vedle jména Demoustierova, načež odešel.

Demoustiere obdivoval se duchapřítomnosti hraběnky Hortensie, která ujala se slova: „Nyní máte, čeho jste si přál — tři lidé mají hroznou zbraň ve svých rukon a mohou mne zničiti, kdy se jim zlíbí."

„Neučiní to nikdy," ubezpečoval na novo Demoustiere chystaje se na odchod. A dodal ještě: „O výsledku jednání svého s Cavanim dovolím si, paní hraběnko, podati vám zprávu."

A ukloniv se odešel.

Hraběnka vrátila se do svého bondoirn jsouc v největším rozčilení.

Dlouhou chvíli rychle přecházela, pak posadivši se ku stolu, počala psáti list. — Demonstiera, kráčejícího ulicemi, zaujímala nyní jediná jen myšlenka: mám syna. A zvláštní city budila v jeho srdci. Těžko jest pojmenovati je pravým jménem.

Byla to směsice, sestávající z radosti a zároveň z vědomí trapného, že občanské zákony otcovství jeho neuznávají a společnost za poklesek pokládá.

125 L. STROUPEŽNICKÝ: Zároveň pomyšlení na choť a dceru, které o pokléska jeho ani tušení nemají, kalilo jeho mysl.

Současně také vznikala v srdci jeho touha poznati svého syna.

Uzavřel, že té touze povolí.

Vešel do Falsenova dpmu.

Zastal presidenta sondu i choť jeho doma —očekávali ho.

Pohledy jejich byly znamením otázky.

Demoustiere nepromluviv slova, podal jim všechny tři listiny, obsahující vyjádření hraběnky Hortensie z Dornbachn.

Dychtivé a chvatné sáhli oba po listinách — vteřina dostačila, aby seznali obsah jejich. Výkřik radosti zazněl v síni.

Proud slzí, slzí radosti, rozlil se po tváři paní Falsenové, kteráž, uchopivši ruku Demonstierovu, vřele ji tiskla — rtové potěšené paní se chvěli — nebyla však s to promluviti ani jediného slova.

Přílišná vděčnost není přítelem slov.

Pohledem vyjádří, co srdce cítí, a kdo zná srdce lidské, porozumí tomu pohledu.

Demoustiere mu porozuměl.

Byl šťastným, že učinil šťastnými jiné.

Bylo to dokladem jeho šlechetnosti.

Paní Falsenova byla zachráněna.

Falsen, přistoupiv k Demoustierovi a stisknuv mu ruku řekl s vřelostí: „Pane, zachránil jste život dvou lidí, jež by bylo hoře nsoužilo k smrti — vrátil jste mi klenot, jejž mi lidská ničemnost odcizila: díky vám."

A obrátiv se ku své choti pokračoval: —————————————— 126 —————————————— CAVANL „Markéto, můžeš mi odpustit, že jsem v některých okamžicích, zaslepen jsa zdánlivými důkazy, o tobě pochyboval? Cítím, že jsem ti svou nedůvěrou bolestně, ano hrozně ublížil — čím tě mám, duše šlechetná, usmířiti?"

Paní Falsenová zasluhovala jméno šlechetné duše, Zapomněla, že manžel její vyřknul jednou slova: „Markéto, je to pravda?" — zapomněla, že jí nedůvěřoval a — vrhla se mu v náručí.

Oheň radosti zaplápolal jim v srdcích, a oblažujícím svým žárem rozehřál mysli jejich dlouhým a těžkým žalem sklíčené.

Setrvali si v objetí několik vteřin.

A Demoustiere?

Zamyšlen pohlížel na výjev, jehož byl sám původcem, a hlavní myšlenkou, která ducha jeho zaměstnávala, bylo : mám syna.

Teprve po chvíli ujal se slova, by krátce sdělil, jakým spůsobem s hraběnkou jednal.

„A otec pěvce?" tázal se Falsen, když byl Francouz domluvil.

Demoustiere zachvěl se do hlubin duše. Odpověděl : „Hraběnka ho nejmenovala."

A cítil, jak odporným jest muži počestnému: — l haní.

Doložil: „Směl bych prositi, pane Falsene, abyste mne doprovodil ku Cavanirnn, jemuž jedna z těchto listin patří?"

Falsen projevil největší ochotu. , 127 L. STROUPEŽN1CKÝ: Demoustiere ještě připomenul, že druhá z listin náleží paní Falsenové a třetí že dá sám vložiti do matrik při kostele sv. Sebalda v Norimberce.

Po té vydali se na cesta ka pěvci.

Demoustiere zatím rozhodnul v duchu, jak se ku svému synovi zachová: umínil si, že se mu neprohlásí co otec, avšak, že se k tomu přičiní, by se Gavani rozhodnul pro přesídlení do Paříže.

Cítil touhu, míti syna svého na blízka.

Chtěl býti jeho přítelem nemoha býti před světem jeho otcem.

Vešli do bytu Cavaniho — radostně vítal mladý pěvec Falsena, uctivě Demoustiera, jejž mu Falsen představil.

Demoastierovi mocně tlouklo srdce, když pohlédl ve sličnou ale bledou tvář proslulého pěvce, který je jeho synem.

Pocítil nesmírnou radost.

Falsen jal se hovořiti.

Připomenul pěvci svůj slib, že snad vypátrá jeho matku a vraceje mu křestní list, jejž byl zatím od Demoustiera dostal, doložil: „Slib můj splnil pan Demoustiere; matka vaše žije."

„O, pane!" zvolal pěvec v největším překvapení, ano vášnivě, „vypravujte mi o mé matce a uveďte mne k ní!"

„Není to možno," odvětil Demoustiere, „a pravé jméno její mohu vám sděliti jen za přísahu, že je nikdy veřejně nevyslovíte, že zůstanete navždy Cavanim."

„Toť krutá oběť," zaúpěl pěvec.

„Jest to přáním vaší matky."

128 CAVANI.

„Jsem tedy dítkem břicha, matka se za mne hanbi, zapírá mne."

Tak šeptal mladý pěvec s výrazem bolesti a doložil pak hlasem pevným: „Ale ona si přeje, abych zachoval její tajemství —• nuže, přísahám, že je zachovám."

Demoustiere podal má nyní vyjádření hraběnky Hortensie.

Mladý maž je rychle přečetl a v největším úžasu zvolal: „Hraběnka Hortensie z Dornbachu? Markéta Petrsonova bylo tedy jen přijaté jméno?* „Ano," přisvědčil Demoustiere.

„Ona, která byla po celou řada let milenkou panov —" Pěvec riedořekl to slovo, nýbrž jako by při rouhání byl přistižen, opravil rychle svoji řeč.

„Ale ona je mojí matkou, mojí matkou! Nemám práva posuzovati ji. — Díky vám, pánové, za tuto zpráva, věřte, že jste ji ponořili v bezedné hlubiny, z nichž nikdy se na povrch nevynese."

A po malé přestávce pokračoval: „Měl jsem souboj s bratrem! Ó, jaké to štěstí, že se nestal on bratrovrahem, a že jsem já neprolil krve jeho !" Slova tato pronesl s vřelostí.

„A kdo je mým otcem?" tázal se pak dále.

Demoustiere se zachvěl — pokrčil rameny. Znamenalo to: nevím.

A srdce jeho krvácelo: zapřel své dítě.

Nastala v hovora přestávka, jíž Falsen použil, aby poroučel se oběma mužům, načež odešel, nechtěje býti svědkem úmluvy Demoustierovy s pěvcem, co týče se tajného odjezdu z D.

129 L. STROUPEŽNICKÝ: Demoustiere pak vysvětlil pěvci, jaký úkol mu svěřil hrabě z Mindenberkn, a nabídnul mu přímo deset tisíc tolarů za to, aby tajně z D. ujel a zmařil tak další vyšetřování.

V nejvyšším rozhorlení a s nemalou nevolí odmítnul Cavani nabídnutí, ale dodal: „Chci předejíti nepříjemnému procesu a proto opustím toto město, avšak učiním tak pouze z dobré vale."

„Předvídal jsem sice, pane Cavani, že se takto zachováte," mluvil Demoustiere, „chtěl jsem však přece podrobiti vás zkoušce, poznati úplně vaši povahu." A podávaje mu ruku doložil: „Ku své největší radosti jsem shledal, že jste se zachoval jako muž čestný."

Cavani přijav ruku Demoustierovu tázal se tonem jevícím lehounkou nelibost: „A jakého práva máte, pane, zkoumati moji povahu? Co záleží vám na mé povaze?"

„Vypátral jsem vaši matku, pane Cavani," odvětil Demoustiere, „a přeji si, abych tím nabyl práva na vaše přátelství; a právě proto, že si ho přeji, chtél jsem poznati vás úplně."

T.ento výklad pěvce upokojil. Tisknul ruku Demonstierovn a pravil: „Jsem vám, pane, povinen vděčností a nezapomenu to nikdy; chci státi se hodným vašeho přátelství, které mně, mladíkovi, jejž poprvé vidíte, tak vysokomyslně nabízíte. Vaše jméno spojeno jest s veřejným životem Francie — slyšel jsem je vždy s úctou a vážností ve veřejnosti vyslovovati — vážím si vás, pane."

Tato slova potěšila Demonstiera nevýslovné.

130 CAVANI.

Pěvec pokračoval: „Mám však jedno přání." . .

„Vyslovte je."

„Přeji si setkati se jednou, jen jednou se svojí matkou."

„Promluvím s paní hraběnkou, sdělím jí vaše přání.

— A pak opustíte město?"

„Neprodleně."

„A odeberete se do Paříže."

„Proč právě do Paříže?"

„Vlaská Opera vás zajisté přijme za člena."

„To by mne ovšem velmi těšilo — umluveno tedy, odejedu do Paříže."

„A já se nyní odeberu ku paní hraběnce."

Po těchto slovech rozloučil se Demoustiere s pěvcem a odešel.

Spěchal do paláce hraběnky Hortensie z Dornbachu.

Byly asi čtyry hodiny z poledne.

Sotva že vešel Demoustiere do paláce, spozoroval všude jakýsi podivný ruch, ano zmatek. Viděl, že služebnictvo zděšeno sem tam přebíhá.

Vešel do prvního poschodí, kdež na chodbě setkal se s intendantem, jehož se tázal, zdali by mohl býti ku paní hraběnce uveden.

Intendant, jehož chování i hlas prozrazovaly největší rozčilení, odvětil: „Milý pane, dům náš zastižen jest hrozným neštěstím.« Demoustiere se zachvěl: „Co se stalo?" tázal se chvatně.

„Před chvílí nalezli jsme paní hraběnku sedící v pohovce a — mrtvou."

131 ——————————— 9* L. STROuťEŽNICKÝ: „Mrtvou?" vzkřikl Demoustiere a hrůzou stydla mu krev v žilách. Zpamatovav se z prvního leknutí tázal se: .Jaká nemoc zachvátila tak náhle paní hraběnku?"

Intendant pokrčil rameny a řekl: „To musí rozhodnouti lékař— právě přichází."

A obrátiv se vítal panovníkova tělesného lékaře, jejž byli povolali.

Lékař provázen intendantem vešel do hraběnčina boudoiru.

Zde spatřil na pohovce hraběnku Hortensii — mrtvou.

Prohlédnuv ji pozorně obrátil se k intendantovi, jejž znal jakožto sluhu věrného a řekl tiše: „Paní hraběnka se otrávila."

Pak vzal sklenici, která na stole stála, a vylil zbytek kalné tekutiny, již obsahovala, do vlaského komína.

Zatím spatřil intendant na stole list, jehož nadpis, svědčící hraběti Oskarovi, psán byl rukou zemřelé hraběnky.

Ukázav jej lékaři řekl: »Pošlém ihned zvláštního rychlíka pro hraběte do Paříže."

Lékař přisvědčiv doložil, aby dal intendant svolati služebnictvo do velkého sálu, kamž se sám také odebral.

Když se veškeří domácí lidé sešli, promluvil lékař: .Její Milost, paní hraběnka Hortensie z Dornbachu skonala, raněna byvši mrtvicí. Pane intendante, podejte o tom zprávu Jeho Milosti, panu hraběti Oskarovi z Dornbachu."

132 CAVANI.

Uloživ pak intendantovi, aby dal hraběnčinn mrtvola přenésti do zvláštního pokoje, a zakázav veřejné její vystavení odešel. — Zatím procházel se Demonstiere chodbou paláce, jsa velice rozčilen.

Byl pevně přesvědčen, že nemá smrt hraběnky Hortensie přirozenou příčinu.

Uvažoval, že se obávala prozrazení a hanby a že tedy raději násilím učinila konec životu svému.

Položil si otázku, zdali snad také sám svým jednáním nepřispěl k rozhodnutí, jež hraběnka učinila, k rozhodnutí, sáhnouti si na život.

Po všestranném uvážení shledal, že se jinak ku hraběnce zachovati nemohl.

Ona dopustila se — nejmírněji řečeno — chyby, svalivši vinu svou na ženu jinou — ona musila vinu napraviti a napravila ji spňsobem jedině možným.

Demoustiere uznával, že bylo jeho povinností zachrániti paní Falsenovou, jinak byl by se stal mimovolně spoluvinníkem hraběnčiným, spolnvinným na zničení nevinné paní, na zničení jejího chotě.

A dále přemýšlel o povaze hraběnky Hortensie.

Býti milenkou panovníkovou — to nedotýkalo se její cti, její pověsti — pověst a čest svou viděla teprve ohroženou prozrazením, že jest matkou dítěte nemanželského.

Obava, že poklesek její nezůstane tajemstvím, byla příčinou rozhodnutí jejího.

To bylo Demoustierovým přesvědčením.

Byl však nenadálou a děsnou touto událostí bolestně dojat a rozechvěn. — Na chodbu paláce vyšel intendant.

Demoustiere přistoupiv k němu tázal se ho: ————————————————— 133 ————————————————L. STROUPEŽNICKÝ: ,Jak se vyslovil lékař o příčině smrti pani hraběnky?"

lutendant byl touto otázkou na rozpaky uveden — váhal odpověděti.

Demoustierovi to neušlo; pomyslil si: Lháti nechce a pravdu pověděti nesmí.

Opětoval svou otázku.

lutendant po krátkém přemýšlení pravil: „Zemřela raněna byvši mrtvicí."

Demoustiere poděkoval za tu zprávu a opouštěl palác s pevným přesvědčením: Otrávila se a z jedu učinili pro veřejnost mrtvici.

Byl zasmušilým, smrt hraběnky jej hluboce dojala.

• V jakém zvláštním styku byl s touto ženou! A jaké vážné následky měl hřích mládí!

Ale přece na jiné straně měl následky dobré.

Není Cavani šlechetný mladík?

Není vzácným zjevem v oboru umění?

Neoblažuje svým zpěvem tisíce srdcí?

Hle, jak podivně se vše ve světě vyrovnává!

Poklesek hraběnky obdařil svět vzácným umělcem a šlechetným člověkem!

Hraběnka co matka mohla býti nyní hrdou na své dítě.

Ale ona chtěla hned při jeho narození poklesek svůj zakryti jménem ženy jiné, jíž spnsobila kruté chvíle, chvíle zoufalosti — a hle — trest hraběnku neminul. Sama se prohřešila — sama se za syůj čin potrestala.

Pozorovateli jednání lidského přečasto se zdá, že každý nepravý skutek již sám v sobě chová zárodek trestu. — — — 134 CAVANI.

Mám syna, opakoval si Demoustiere v mysli, vraceje se k bytu Cavaniho.

Přemýšlel: A moje choť? Moje dcera? Obě ctí ve mně muže vzorného, vzorného manžela i otce. Nevědí, co moje minulost, mé mládí v sobě tají. A nesmějí se to dozvěděti nikdy. Rozum mi ukládá, abych nezničil spokojenost jejich, rozum mi ukládá, abych je klamal. Trpím, jsa si toho vědom, že je musím klamati, avšak kdybych jim pravdu řekl, trpěly by ony. Chci trpěti sám. — — A můj syn? Nemám příčiny rdíti se za něho, co jsem viděl, co slyšel, vše jemu jen ku cti slouží. Chci jej nyní míti na blízku, chci býti přítelem svého syna.

Takto přemýšleje vešel do bytu Cavaniho, jejž zastal u velikém rozčilení.

Pěvec ujal se slova: „Moje matka je mrtva, pane."

„Slyšel jste již?"

„Jako bleskem rozlétla se ta zpráva městem."

„Ranila ji mrtvice."

„Nebylo mi tedy popřáno setkati se s ní, zlíbati ruku její." — Po těchto slovech se Cavani náhle zamyslil; připomněl si, že byla jeho matka — milenkou panovníkovou.

Lásku jeho k matce kalila nepěkná její pověst.

„Jsem nešťastným," řekl, „otce svého neznám a ve vzpomínky na matku mísí se zároveň vzpomínky na její hanbu."

Demoustiere jej těšil všemožné; pak se umluvili o tom, kdy opustí pěvec D. a kdy setkají se v Paříži.

Nadešla chvíle loučení.

135 L. STROUPEŽNICKÝ: Pěvec podávaje Demoustierovi ruka děkoval mn vřele za vše, co pro něho učinil.

Demoustiere mlčky tisknul ruku svého syna — náhle však citem překonán rozepjal náruč a objav mladého muže srdečně jej políbil a řekl: „Na shledanou v Paříži" a rychle odešel, aby pěvec nezpozoroval jeho pohnutí, aby nezpozoroval slzy v oku jeho.

Cavani žasnul nad tímto jednáním Demonstierovým.

,Kdo je tento muž?* tázal se hlasitě sama sebe.

„Kdo je, že se tak o mne stará? Viděl jsem, že byl dojat, ačkoli by to byl rád zakryl! Jak vřele mne políbil."

Pěvec přecházel PQ pokoji, náhle však zastavil se před svou vlastní podobiznou výtečně v olejových barvách provedenou. Pohlížel na ni chvíli . . . tvář jeho náhle nápadně zbledla; zachvěl se a šeptal: „Můj bože, vždyť jsem tomu muži podoben!"

136 CAVANI.

XV.

Demoustiere odebral se do doma Falsenova.

I zde již věděli o náhlém úmrtí hraběnky Hortensie.

Falsen netajil podezření, že nebyla smrt její přirozenou, Demoastiere projevil svůj souhlas. — Úkol Demoustierův v D. byl nyní vykonán.

Zbývalo jen ještě, aby se zastavil v Norimberce a dal vyjádření hraběnky Hortensie do knihy křtěných vepsati.

Sděliv tento svůj záměr Falsenovi loučil se s ním i s jeho chotí, která mu vřele děkovala za vše, čeho pro ni učinil.

Demoustiere odejel.

Klid zavítal zase do srdce Falsenova i do srdce jeho choti; spokojenost vrátila se do jejich domu.

Za další šťastnou budoucnost byli Demoustierovi vděčností povinni.

———————————————— 137 ——————————————— L. STROUPEŽNICKÝ: Brzy po Demoustierově odjezdu řekl Falsen ku své choti: „Jest mi dosud nejasným, proč tak snadno poznal Demoustiere prsten hraběnky z Dornbachu a jakou mocí na ni účinkoval, že se rozhodla přiznati se ku své vině a napraviti křivdu, již učinila. Markéto, mám v tomto ohledu jisté tušení —u „Nuže?"

„Demoustiere byl roku 1830. vychovatelem v domě hraběnky Hortensie, byl s ní na venkově, připomínám si, že se tenkrát ledacos šeptalo ..."

A po delším váhání doložil: „Je Cavanimn velice podoben."

Po malém rozmýšlení odvětila paní Falsenová: „Nemám příčiny zapírati, že ve mně tato myšlenka také vznikla. Avšak nechť tomu jakkoli, Demoustiere tím vážnosti mé netratí, neboť jsem přesvědčena, je-li otcem Cavaniho, že nebyl spoluvinníkem hrabénčiným."

„O tom jsem též úplně přesvědčen, neboť k takovému kroku mohla odhodlati se toliko žena, okamžitým strachem o svou pověst zaslepená, žena, nepomýšlející na budoucnost."

A doložil: „Nikdy nezapomenu, co Demonstiere pro nás učinil."

Tím ukončen hovor o této věci navždy.

A Falsen žil dále s chotí svou klidně a spokojeně ; teprve po několika letech vzdal se úřadu svého a uchýlil se do života soukromého.

138 CAVANI.

Z okna svého bytu viděl Cavani pohřební průvod své matky a v průvodu hraběte Oskara z Dornbachu.

Plakal.

Ačkoli věděl, že se hraběnka nezachovala k němu mateřsky, že jej uvrhla do víru světa/zřeknnvši se ho; ačkoli věděl, že chováním svým nezasloužila si úcty a vážnosti, přece byl smrtí její hluboko dojat, vždyť mu dala život — byla jeho matkou. — Asi za tři dni po pohřbu hraběnky Hortensie zmizel náhle Cavani ze sídelního města, k největšímu překvapení veřejnosti.

Obecenstvo žaslo.

Oposiční list vinil dvůr, že jej k útěku vyzval, by takto přerušil vyšetřování souboje, do kteréhož prý byl zapleten někdo z, vyšších kruhů.

Jako obyčejně osvědčila se i v tomto případu konfiskace výborným prostředkem k zavření úst oněch nepokojných duchů, kteří ohrožují „stát".

Po několika dnech přestávalo se již mluviti o Cavanim a záhy byla celá tato příhoda zapomenuta.

Také náhlá smrt hraběnky Hortensie z Dornbachu spůsqbila pohnutí v obecenstvu, jež však upokojil ůřadní list obšírným a zevrubným popisem posledních okamžiků hraběnky, již prý ranila mrtvice. — Hrabě Oskar z Dornbachu však nemálo byl překvapen, když mu odevzdal intendant list, jejž hraběnka v poslední své chvíli psala.

Otevřel jej a žasnul, vida písmo divoce po papíru 139 L. STROUPEŽNICKÝ: rozházené; soudil, že psala hraběnka list již v chorobném rozčilení.

A četl: „Milý syna!

Umírám jedem —" „Jedem?" zvolal hrabě Oskar a zachvěl se do hlubin duše.

A četl dále: „Mám syna — ty máš bratra."

Nový úžas.

Hraběti Oskarovi se zdálo, že psala matka tento list, nevládnouc již úplně svými smysly.

Pokračoval ve čtení: „Pěvec Cavani je můj syn, měl jsi sonboj s bratrem -^-u Nyní se zdál Oskarovi matčin list nanejvýš podivným.

V největším úžasu četl dále: „Demoustiere, tvůj bývalý vychovatel, ví o všem, mluv s ním, on ti sdělí, kde se zdržuje Cavani. Vyplatíš svému bratrovi padesát tisíc tolarů, kterouž sumu nalezneš ve státních papírech francouzských uloženou ve skříni v menu boudoiru. Cavani ví, že jsem jeho matkou .... nechť to navždy zamlčí. Buď šťastným, můj synu."

A následoval podpis.

Mladý hrabě nyní opravdu nevěděl, jak má o tomto listu souditi. Určitost jeho obsahu jej překvapovala.

Dlouho o něm přemýšlel, konečně vzchopiv se a spěchal k tělesnému lékaři panovníkovu a žádal jej, aby mu bez okolků sdělil, co bylo příčinou smrti matčiny.

140 CAVANL Lékař dotvrdil, že jed.

Nyní nepochyboval Oskar více o pravdivosti dalšího obsahu matčina lista. Příčina však, proč odhodlala se matka k samovraždě, zůstala má navždy tajemstvím. — Hrabě Oskar z Dornbachn uspořádal co nejrychleji své záležitosti v D. a vrátil se do Paříže.

141 L. STROUPEŽNICKÝ XVI.

Demouatiere, vykonav svůj úkol v Norimberce, pospíšil také do Paříže.

První cesta jeho byla do paláce vévody z Armaillacu, kdež hraběti z Mindenberkn oznámil, jak v D.

záležitosti jeho vyřídil.

Hrabě byl trochu překvapen, když uslyšel, že pěvec nabídnutých deset tisíc tolarů odmítnul a přece slíbil, že opustí D. z dobré vůle.

„Kam se Cavani odebere?" tázal se hrabě.

„Do Paříže," odvětil Demoustiere.

Hrabě dekoval Demoustierovi za jeho služby, načež týž opustil palác ubíraje se domů.

Zde očekávalo jej milé překvapení. Mel hosta.

Y salonu bavil se Cavani s jeho paní a roztomilou Gilbertou.

S potěšením vítal Demoustiere mladého pěvce.

Upíraje pak pohled svůj na sličnou tvář Cavaniho a zase na spanilou tvář Gilberty, pocítil v srdci radost, již rodila myšlenka: _———_____——.—— 142 ——————————-i———— CAVANI.

„Hle, mé děti."

Ale tato radost nepotrvala dlouho.

Demoustiere pohlédnul na svoji choť a myšlenka: „Hle podvedená žena" — jako blesk mihla se jeho duchem.

Soudil sám o sobě: jsem maž, který podvádí svou ženu.

A pak hledal upokojení v myšlence: jsme lidé chybám podrobení a dokonalosti nedospějeme nikdy. — — Zatím bavil se Cavani s paní Demoustierovou a Gilbertou velmi příjemně; cítil se v rodině Demonstierově, kdež upřímnost byla domovem, záhy takřka domácím.

Mezi hovorem přečasto ntkvělo oko mladého pěvce na spanilém obličeji roztomilé Gilberty a naopak — krásné oko její nejednou zase snivě obrátilo se po sličném pěvci.

Takové bývají ty začátky, ty začátky lásky!

Teprve pozdě na večer opouštěl Cavani pohostinný dům svého přítele, zůstaviv u obou paní jemným a srdečným svým chováním dojem nejpříznivější.

Demoustiere jej doprovázel. Zval jej několika slovy k opětné návštěvě, ale slova ta nebyla příliš vyzývavá, ano zdálo se spíše, že byla pouze zdvořilostí vynucena. Byla chladna.

Pěvci to neušlo.

Proč jej Demoustiere nezval vřeleji ?

Přemýšlel o tom.

143 L. STROUPEŽN1CKÝ: XVII.

Hrabě Oskar z Dornbachu cítil, že jest úkol, jejž mu matka k vyplnění zůstavila, velmi zvláštním.

Měl vyhledati pěvce, přihlásiti se jako bratr k tomu, jejž urazil a v souboji ranil?

Pohroužil se do myšlenek.

Posuzoval povahu a jednání své matky.

Posuzovati jednání rodičů jest nemíti k ním více neobmezené důvěry a úcty.

Nedostatek důvěry a úcty oslabuje také lásku.

Tak se stalo v Oskarově srdci dávno.

Matka jeho byla milenkou panovníkovou.

Sotva že dospěl Oskar takového stáří, že byl s to jednání ave matky posouditi, již tratil úctu a vážnost k ní.

Nyní dozvěděl se o novém její poklesku. Tím byla vzpomínka na matku ještě více zakalena.

144 CA VÁNI.

Uznával ovšem, že je jí povinným za svůj život, ale vroucí lásku synovskou k ní necítil.

Ostatně i hraběnce nedostávalo se oné něžné lásky a srdečnosti, onoho posvátného citu, jímž upřímné matky své dítky oblažují.

Ona se vysmekla z kolejí ženy i matky — místo o rodinu a dům, o tuto vlastní říši ženy, starala se o svět, o rozkoše a radovánky. Dům i rodinu zanedbávala.

To Oskar pozoroval.

Láska, jíž v dětských letech k matce lnul, v letech pozdějších následkem toho vymírala a místo její zaujímala lhostejnost.

K vůli zevnějšímu lesku však hodlal Oskar odstraniti vše, co by mohlo ve veřejnosti pověst jeho matky ještě více zkaliti.

To pokládal za svou povinnost.

Chtěl svědomitě vykonati poslední vůli své matky a odevzdati pěvci odkaz její. Hodlal tím i na dále zabezpečiti jeho mlčení.

Sám však jednati s ním nechtěl.

Mluviti s ním o hanbě své matky — to se mu příčilo. A právem.

Lásky pak ku svému bratrovi necítil.

Vzpomněl-li si, že probodl v souboji svého bratra, pokrčil rameny.

Zůstal chladným.

Jak neskonale šlechetněji smýšlel Cavani. Připomeňme si jeho slova: „Měl jsem souboj s bratrem. Ó, jaké to štěstí, ž e se nestal on bratrovrahem, a že jsem já neprolil krve jeho." — Poněvadž hraběnka Hortensie v posledním svém H5 10 L. STROUPEŽNICKÝ lista odporučovala Oskarovi Demoustiera jakožto důvěrníka, rozhodnul hrabě, že mu odevzdá vyplnění její poslední vůle. — Navštívil Demoustiera a podal mu ku přečtení list své matky.

Hraběnčina poslední vůle překvapila Demoustiera.

Že pamatovala na své dítě, v tom nalézal [záblesk šlechetnosti, záblesk, který v poslední chvíli mihnul se v duši její.

Slíbil hraběti, že se postará o vyplnění poslední té vůle.

Navštívil pěvce a sdělil mu vše.

Cavani však zamítnuv bez rozmýšlení peníze řekl: „Tak nelze nahraditi lásku mateřskou."

Demoustiere těšil se velice z povahy svého syna; pochopoval a oceňoval jeho jednání. — Velice však divil se hrabě Oskar, když mu Demoustiere oznámil, že Cavani peníze zamítnul. Řekl: „Nepochopuji, že může býti na světě člověk, který nechce padesát tisíc tolarů."

Hrabě Oskar nebyl opravdu s to pochopiti a oceniti šlechetnou povahu svého bratra.

„Kdyby snad své náhledy změnil, nechť se přihlásí, obdrží tu sumu kdykoli."

Těmito slovy propustil Demoustiera.

146 CAVANI.

XVIII.

V brzku vystoupil Cavani ve Vlaské Opeře jako host; hned první večer byl pro něho opět skvělým vítězstvím.

A svědkem toho vítězství byl také Demoustiere se svojí chotí i s dcerou.

Též vévoda z Armaillacu, hrabě z Mindenberku, komtesa Helena a Oskar z Dornbachu byli přítomni.

Hrabě z Mindenberku vyzval úmyslně svou dceru do divadla, chtěje zvěděti, jaký dojem nyní na ni učiní Cavani.

Komtesa zůstala téměř lhostejnou.

Romantické sny její rozplynuly se jako jarní mlhy a větřík nových dojmů zavál je do dálky, již možno nazvati zapomenutím.

Jiný muž zatím zaujal mysl její, totiž mladý vévoda z Armaillacu.

147 10* L. STKOUPEŽNICKÝ: Ano otcové mluvili již o zasnoubení.

Plán hraběte z Mindenberku zasnoubiti komtesu Helenu s Oskarem z Dornbachu rozbil se o její důsledný odpor.

Komtesa nemohla Oskara milovati. Netajila, že neblahá povést jeho matky činí jí Oskara nesympatickým.

Vraťme se ale ku prvnímu vystoupení Cavauiho.

Po druhém dějství, zakončeném bouřlivým potleskem obecenstva, odebral se hrabě Oskar do lože hraběte z Mindenberku, kdež zastal Helenu samotnou.

Mimochodem budiž připomenuto, že se již vzdal všech pokusů získati si její lásky — věděl, že miluje komtesa mladého vévodu.

Po obyčejných zdvořilostech oslovil mladou dámu: „Komteso, tajil jsem dosud před vámi jistou událost."

„A dnes mi snad chcete své tajemství svěřiti?"

„Ano."

„Jsem velice zvědava."

„Měl jsem k vůli vám sonboj."

„Tak V" řekla komtesa téměř klidně.

„A sice v D. s Cavanim."

„Tušila jsem to, zaslechla jsem různé lepty — nemýlila jsem se tedy." I tato slova pronesla zcela klidné.

„Ranil jsem jej těžce."

„Na štěstí tím hlas jeho neutrpěl — zpívá výborně."

Jindy by byla řekla nejméně: zpívá božsky. — „Heleno, snad neuvidím vás tak brzy," ujal se po malé přestávce Oskar slova; „snad nikdy; odcestuji."

—————————.————— 148 —————————————— CAVANI.

„Aj, vy se vydáte na cesty? Daleko?8 „Do i Ameriky."

„Výborný nápad. Přeji vám srdečné příjemné zábavy."

.Díky."

Tím hovor ukončen. Oskar, rozloučiv se s komteson, opustil loži.

Ve hře pokračováno a úspěch Cavaniho byl skvělý. — Radostí naplněn vracel se Demoustiere s chotí a dcerou domů.

Gilbertu pak ovládala mocná touha setkati se v brzkn s Cavanim, o němž mluvila nadšeně a s obdivem.

Demoustiere to pozoroval a chmuřil čelo. — Cavani pak nyní velmi často navštěvoval rodinu Demoustierovn a netajil si již po krátkém čase, že se v srdci jeho mocně probouzí láska ku spanilé Gilberte.

A Gilberta?

Milovala mladého pěvce, jehož zjev rovně tak mocně na ni účinkoval, jako někdy na komtesu Helenu.

Demoustiere však bystrým zrakem svým vniknul do hlubin obou těchto mladých srdcí.

Cítil, že se blíží nové, vážné události.

Ale děsil se jich.

Také paní Demoustierové neušlo, že se srdce mladého párku volně k sobě chýlí, ale smýšlení její bylo opakem smýšlení manželova: čeho se on děsil, to působilo jí největší radost a potěšení. Přála si, aby se stala dcera její chotí pěvcovou.

Byla mladému muži upřímně nakloněna.

Poznala jemnou jeho povahu a těšila se, že uvidí . dceru svou šťastnou. — 149 L. STROUPEŽNICKÝ: Cavani s celou vroucností mladé duše miloval Gilbertu, ale tato láska časem naplňovala jej obavami, neboť jedna myšlenka neustále znovu v něm se probouzela, myšlenka, která v duši jeho vznikla v onom okamžiku, kdy poprvé podobiznu svoji porovnal s tváří Demoustierovon.

„Jsem tomu muži podoben," řekl tenkrát s podivením — dnes jej tato myšlenka děsila.

A tím více zaměstnávala jej, an se jednou z náhodné rozmluvy s paní Demoustierovon dozvěděl, že býval manžel její za svého mládí vychovatelem v domě hraběnky Hortensie z Dornbachu, jeho matky.

V lidské mysli spočívá náchylnost k podezřívání — vznikne-li jednou, nelze ji snadno potlačiti.

Jest to pružina, která člověka pudí, aby pátral a vyhledával jistoty.

Cavani časem mimovolné seřaďoval vše, co o Demonstierovi věděl, v jeden celek. Z počátku bázlivě, později s klidem a odhodlaně.

Nahlížel, že se k němu Demoustiere chová přátelsky, upřímně, ano často se zvláštní něžností.

Chtěl zvěděti, jaká nitka Demoustiera k němu poutá.

Po delším přemýšlení nalezl prostředek a sice velmi jednoduchý: „Svěřím mu, že miluji Gilbertu." — Záhy po svém prvním vystoupení ve Vlaské Opeře obdržel Cavani nabídnutí carské opery v Petrohradě, aby tam co první pěvec přistoupil. Podmínky byly skvělé.

Cavani si vyžádal několik dní na rozmyšlenou.

' Odebral se pak k Demoustierovi, jejž prosil za 150 CAVANI.

malou půlhodinka k hovora o věci důležité ; hodlal jemu sděliti, že miluje Gilbertu. • Demoustiere, kterýž byl žádostí touto poněkud zaražen, vedl pěvce do své pracovny.

Oba mužové setrvali tam pospolu plné dvě hodiny pohříženi jsouce v rozmluvu.

O čem rozmlouvali?

To zůstane na vždy tajemstvím.

Pak opoustivše pracovnu ubírali se do salonu, kdež zastali paní Demonstierovou i Gilbertu; bylyť se obě tyto dámy právě z procházky vrátily.

Rozpředen hovor.

Vyprávěno o různých věcech.

Konečně sdělil Cavani dámám, že přijal nabídnutí carské opery v Petrohradě a že co nejdříve opustí Paříž, aby se stále na Rusi usadil.

Touto /pravou byly matka i dcera nanejvýš nemile překvapeny.

Gilberta, svěsivši spanilou svou hlavinku, zamyslila se.

Bylo jí teskno.

Paní Demoustierová nebyla s to pochopiti, co pohnulo pěvce k tomuto nenadálému rozhodnutí. — Po odchodu Cavaniho tázala se manžela svého, proč chce pěvec tak neočekávaně opustit Paříž?

OD odvětil: r/Nesvěřil mi příčinu svého rozhodnutí."

A bylo to pravdou, co tu Demoustiere řekl? — — Následujícího dne posledně navštívil Cavani Deraoustiera, aby se s ním a s jeho rodinou rozloučil.

Nebylo mu to snadným.

———————————————— 151 ——————————————— L. STROUPEŽNICKÝ : Byly to bolestné chvíle, vždyť Cavani miloval všechny.

Miloval Demoustiera, miloval vřele Gilbertu; a láskou, jakou chová syn k matce, miloval paní Demoustierovou.

Proč je ale tak nenadále opouštěl? — — — Slze perlily se po tvářích jeho, když posledně kráčel z Demoustierova domu.

Téhož dne u večer, když Paříž v šero již byla zahalena, procházeli se v severním nádraží tohoto města dva mužové, vodíce se pod paží. Rozmlouvali spolu horlivě.

Dáno znamení, že vlak co nejdříve odjede.

Mužové se zastavili, objali se a drahnou chvíli setrvali si v náručí.

Nepromluvili však ani slova.

Teprve po delší chvíli šeptal mladší hlasem svědčíeím o vřelém citu: „Můj drahý otče — s bohem, s bohem!"

A starší odpovídal: „Mé dítě, můj synu — bud! šťastným!K Hlas jeho se chvěl jako by každým okamžikem pláči měl ustoupiti.

Znamení k odjezdn opakováno.

Mladší muž vymknul se staršímu z- náruče a políbiv vroucně ruku jeho, rychle vstoupil do! vagónu.

CAVANI.

Poslední pokynutí z vozu, poslední: „S bohem" a vlak vyjížděl z nádraží.

Volným krokem a v myšlenky pohřížen opouštěl starší muž perron.

Byl to Demoustiere — doprovázel svého syna, který odjížděl do Petrohradu.

153 L. STROUPEŽNICKÝ: XIX.

O několik dní dříve opustil hrabě Oskar z Dornbachu Paříž.

Deponoval však dříve v jednom z nejbezpečnějších pařížských domů bankéřských padesát tisíc tolarů s po* kynutím, aby byly pěvci Cavanimn vyplaceny, kdykoli se o ně přihlásí, a dal Demoustierovi návěští o tomto opatření.

Ze svých cest nedával hrabě Oskar zprávy nikomu; nevědělo se vůbec ani, kde mešká. — V brzká po jeho odjezdu stala se komtesa Helena chotí mladého vévody z Armaillacu.

154 CAVANI.

XX.

Uplynula mnohá, mnohá léta.

Francie viděla se Napoleonem »trženou do strašné války.

Bylo to v zimě roku 1870. Pruské vojsko oblehalo Paříž.

Světové město bránilo se hrdinsky.

Starci i mladíci hrnuli se do řad národní obrany a denně činily posádky z tvrzí kol Paříže výpady, by škodily nepříteli, který hroznou střelbou ničil nádherné město.

A tak téměř bez přestávek krváceli tisícové hrdinných synů Francie na bojišti. Avšak lidskost starala se, by všem, kdož v bojích byli raněni, dostalo se pomoci nejrychlejší.

Zřízeny nemocnice vším pohodlím opatřené a dámy bez rozdílu stavu závodily v ošetřování raněných obránců vlasti.

155 L. STROUPEŽNICKÝ: V jedné z těchto nemocnic, jenž zřízena byla v arrondissementu montmartreském, ležel na jedné z postelí maž v stáří asi okolo čtyryceti let.

Byl před několika dny raněn kulí do prsou.

U lože jeho stála černě oděná dáma asi pětatřicetiletá a velmi sličná.

Byla jednou z oněch obětavých a šlechetných povah, které z ryzého vlastenectví a z lidskosti odhodlaly se činné působiti k ulevení strastí raněných.

Podávala ochlazujícího nápoje raněnému, který jej s díkem přijal.

Když pak od postele jeho odstoupila, oslovil ji lékař, který právě kolem kráčel: „Madame, neráčíte snad ani věděti, komu jste právě podala nápoje?"

„Nevím opravdu."

„Váš raněný jest proslavený pěvec Cavani."

Dáma vykřikla úžasem.

„Cavani? Vy jste řekl Cavani ?" opětovala s podivením.

„Ano; několik měsíců před vypuknutím války vrátil se z Ruska, kdež po celou řadu let byl prvním pěvcem a skvělou ozdobou carské opery. Jakmile nastalo obležení Paříže, vstoupil co prostý vojín do řad národní obrany —. Avšak, probůh, madame, co jest vám? Vy se chvějete, slzíte?"

A lékař mluvil pravdu: tváře dámy zroseny byly slzou.

„Znala jsem Cavaniho — před lety," odvětila rozechvěným hlasem, který zřejmě svědčil o hlubokém pohnutí mysli. A doložila: .Jaké to shledání."

156 CAVANI.

Pak se tázala: „Uzdraví se Cavani?"

Lékař pokrčil rameny. Tímto spůsobem lékaři obyčejně odsuzují.

Dáma porozuměla.

„Ubohý muž!" povzdechla.

Lékař ubíral se za svým povoláním dále.

A dáma upřela svůj zrak v obličej muže, o němž lékař tvrdil, že jest to Cavani.

Byl to on.

Na vrcholí slávy se octnuv vzdal se své umělecké činnosti a vrátil se do Paříže, aby zde v soukromí žil.

Byl dosud svoboden.

Do roku 1869. nepřetržitě dopisoval si s otcem svým, s Demoustierem.

Jejich listy byly plny vřelých projevů lásky mezi otcem a synem, plny dokladů, jak jeden druhého si váží.

Jeden z Demoustierových listů, psaný roku 1858., přinesl pěvci zvěst, že se stala sličná Gilberta chotí slovutného lékaře Argentsona a že je velice šťastnou.

Cavani těšil se z toho nesmírně.

Na podzim roku 1869. obdržel z Paříže list, jehož adresa nebyla psána rukou Demoustierovou.

Otevřel jej.

List byl psán rukou paní Demoustierové, která pěvci dávala zprávu o smrti svého manžela, zasýlajíc zároveň také zapečetěný list, jejž byl Demoustiere před svou smrtí pro Cavaniho napsal.

Bylo to loučení se otce se synem.

Z tohoto posledního listu nabyl pěvec přesvědčení, že vzal Demonstiere tajemství své, že má syna, s sebou do hrobu.

157 L. STROUPEŽNICKÝ: Hořce zalkal pěvec nad ztrátou svého otce, vřelou vzpomínkou duše něžné žehnal jeho památce, památce muže šlechetného.

A byl nyní ve světě samoten — bez přítele.

Lehounký závoj smutku rozprostřel se po jeho obličeji, aby ho nikdy více neopustil.

Ob čas dopisoval si s paní Demonstierovou. Poslední však list, který z Paříže roku 1870. obdržel, byl psán rukou paní Argentsonové; Gilberta mu v něm zvěstovala, že paní Demoustierové není více: odebrala se za svým manželem. — Nyní setkáváme se s Cavanim v Paříži — nalézáme jej na loži, z něhož snad nepovstane více. — Přihlédněme však k dámě, která Gavaniho ošetřuje.

Dlouho pohlížela zrakem plným vřelého soucitu ve tvář pěvcovu, načež přikročivši k jeho posteli tázala se jej s nevýslovnou laskavostí a něžností, zdali by si snad něčeho přál.

Cavani přisvědčiv řekl: „Rád bych napsal list."

Dáma nemeškajíc učinila mu ihned všechno pohodlí, aby mohl psáti sedě na posteli.

Položila před něho desku, na níž připraven byl papír a péro.

Chvějící se rukou počal Cavani psáti.

Dáma, přidržujíc desku, odvrátila obličej, by nezdálo se, že snad do listu jeho pohlíží.

Cavani psal: „Vzácná paní!

Cítím, že se blíží poslední chvilka života mého a že mi nastává povinnost vypořádati se s tímto světem.

153 CAVANI.

Jsem sám; v celém svém životě měl jsem jediného jen přítele, a tím byl zesnulý Váš otec —" Pěvec přestal psáti — oči jeho zakalily se slzou.

Po chvilce pokračoval: .

„Jsem jemu povinen vděčností — nemoha však jemu přímo dluh svůj splatit, obracím se k Vám, vzácná paní, a v přesvědčení, že konám svatou svoji povinnost, prosím, byste nepohrdla darem, jejž Vám podává umírající —" Odpočinul si na okamžik, načež opět psal dále: „Uměním svým dobyl jsem si jmění jednoho milionu franků. Než jsem vstoupil do řad národní obrany, odevzdal jsem svému notáři závěť, jíž Vás, vzácná paní, ustanovuji jedinou dědičkou této sumy.

Opětuji prosbu, abyste tento dar ráčila přijmouti od umírajícího přítele, který Vám blaha a štěstí na cestách Vašeho života z upřímného srdce přeje, a jejž byste v poslední chvilce nevýslovně šťastným učinila, kdybyste dovolila, aby směl přátelsky stisknouti ruku Vaši.« A podepsal se: „Caváni."

Pak obrátiv se k dámě prosil: „Ráčila byste se, madame, dobrotivě o to postarati, aby byl tento list pokud možno ještě dnes dodán?"

„Vašemu přání, pane Cavani, bude co nejrychleji vyhověno," odvětila dáma.

Pěvec byl překvapen — dáma vyslovila jeho jméno: zná jej tedy.

Řekl pak po chvilce: „Napíši ještě adresu."

159 L. STROUPEZN1CKY: A psal na obálka: „Velectěné paní Gilberte Argentsonové, choti lékaře zde.

Ulice Richelieu č. 1340."

Odloživ péro podal dámě adresu ku přečtení. Ona, pohlédnuvši na písmo vykřikla a tiskla si bílý šátek k očím.

Pěvec, vida to, užasnul nemálo.

Dáma po chvilce k němu promluvila chvějícím se hlasem: „Pane Cavani, váš list je již odevzdán — Gilberta Argentsonová jsem — já."

Radostnějšího překvapení nemohlo se Cavanimu dostati.

„O, jaké shledání, jaké shledání!" volal hlasem pohnutým a vroucně líbal ruku, již mu byla Gilberta podala.

Nevýslovná radost ozářila bledý, ale mužně krásný obličej jeho. Tisknuv ruku její šeptal tiše slova pro Gilbertu nesrozumitelná, slova: „Sestro, drahá sestro."

Chvíli tak setrvali v mlčení. Tisíce obrazů z minulosti oživlo v jejich paměti.

Po chvíli teprve promluvila Gilberta: „Ano, jsem Gilberta Argentsonová a od tří neděl — vdova po lékaři Argentsonovi."

„Vdova," zasténal pěvec a bolné pohnutí na novo zachmuřilo jeho obličej.

„A pan Argentson?"

„Byl lékařem třináctého praporu národní obrany — konal svou povinnost — pruská kule —." Ostatní 160 CAVANI.

slova pohltil usedavý pláč. Teprve po chvilce dodala Gilberta; „Zemřel ve službách vlasti."

Nyní prosil Cavani Gilbertu, aby si přečtla list, jejž byl za její pomoci napsal.

Gilberta čtla a hluboce byla dojata vroucností, s jakou zpomínal pěvec na otce jejího, hluboce dojata upřímností, s jakou jí své jmění věnoval.

Hlasem, přerušovaným častým vzlykáním, jala se mluviti: „Vždyť se uzdravíte, můj příteli, a šťasten jsa užívati budete svého jmění."

Cavani se bolestně usmál a řekl: „Nedožiji čtvrtého dne." — Gilberta jej těšila nadějí a od tohoto okamžiku ani na krok neopustila lože svého přítele z dob mládí.

Ošetřovala jej s pečlivostí, jaké schopno jest jen srdce ženy, tento nevyčerpatelný zdroj něžnosti a soucitu.

Ale veškerá tato pečlivost nebyla s to přírodu do nejhlubších základů porušenou vyléčiti.

Třetího dne o poledni skláněl se život Cavaniho ku konci.

Gilberta držela hlavu jeho ve svých rukou.

Tvář pěvcova byla jasná.

Šeptal: „Jaká slasť, že nejsem sám, že mne v tomto okamžení péče něžné duše oblažuje — Žehnám šlechetné, drahé Gilberte; vděčným srdcem slavím svatou památku otce jejího."

A tichounce doložil: ,6, ————————L. STROUPEŽNICKÝ: „Otce svého."

Umlknul — několik okamžiku byl úplné tichým; pak řekl: „Modlil jsem se za svou matku."

A tisknuv laku Gilbertinu pohHžel do jejích očí.

Po několika minutách zašeptal: „Sestro, s bohem — na vždy!" a volně zavřel oči.

Usnul na věky.

Gilberta vypukla v usedavý pláč.

Dlouhou, dlouhou dobu ztrávMa u lože Gavauiho, pak povstavši přitiskla rty své na čelo jeho a horká slza, jenž vyrocřla se z oka jejího, zarosila jeho tvář.

Tak loučila se s přítelem svého otce, s přítelem svým.

A v duchu si připomínala, že první pocit lásky, jenž probndil se v srdci jejím, věnován byl jemu.

Byla to svatá upomínka.

To však Gilberta netušila, že ji tento muž co nejdrahocennější klenot do poslední chvíle své v srdci svém choval, že po celý život miloval jen ji.

Netušila, že viděla umírati a že políbila mrtvolu — svého bratra.

Cavani věrně dostál svému slibu: zemřel co Cavani a tajemství svého rodu vzal s sebou do hrobu.

Peníze, jež mu matka odkázala, nepřijal nikdy. — Za děsného hřmění nepřátelských děl kladli tělo jeho do lůna země.

162 CAVAJÍI.

Gilberta jej doprovodila ku hrobu.

Ale ani krntý osad, který stihl nádhernou Paříž, nevyhladil vděčnost z oněch srdcí, jež někdy Cavani zpěvem svým oblažoval — nesčíslné množství lidstva prokázalo má pocta poslední.

A z paměti soudruhů na dráze umění také nevymizel.

Sešli se a hroba jeho všichni umělci, toa doboa v Paříži meškající a zastupující veškery odbory uměn', aby položili na jeho hrob věnec vavřínový.

V srdcích jejich žije pěvec Cavani dále. — Po ukončení války dala Gilberta zříditi na hrobě Cavaního krásný pomník s nápisem: „Pro umění žil, za vlast umřel."

Gilberta dosud žije.

Velké své jmění považuje za půjčku, již má oplatit trpícím.

A činí to.

Co počestná práce otce a muže jejího, co umění přítele jejího Cavaniho v rukou její soustředily, to přechází do rukou sirotků, chudých a opuštěných. Šlechetná ruka Gilberty stírá slze s tváří trpících a tak slaví-památku milých zemřelých. A srdce její naplněno jest oným vznešeným klidem, jejž v šlechetné duši rodí vědomí, že vykonává, co bůh učinil úkolem člověčenstva : lidskost.

L. STROUPEŽNICKÝ Na východní straně pevnosti Sedaná na malém návrší, kdež odpočívají tisíce padlých bojovníků, jest mezi velkým počtem různých pomníků také jeden s nápisem : „Oskar hrabě z Dornbachu, podplukovník.

Padl dne 31. srpna 1870."

(Spisovatel vyhrazuje si právo ku překladu i dramatisování.) —„—.—————————*_ 164 —————-—————————