Slunko za tichého jarního dne roku 1419 zahájilo svatvečerní hodinu. Dost bylo týdenní práce, pravilo, jest čas připraviti se na zítřejší boží den. I zmírnilo záři svého světla, aby teprve zítra bohatství a slávu jeho ukázati mohlo, a jalo se po- klízeti po nebeské obloze, tak že tam brzy nezbylo ani obláčku.

Také lidé s polí chvátali domů k úklidu; den sváteční byl pro ně dnem společnosti, role a louky ponechávali pánům jiným: proto ve svatvečer hned veseleji větřík přiskočil k vysokému ale posud zelenému obilí, veseleji ozvala se křepelka i cvrček, a koroptev s mláďaty svými směle pobíhala po trávníku při cestě.

V háji se štěbetání ptactva zdvojnásobilo. Povídali nejspíš písklatům svým, zítřejšek to že docela jiný den, nežli řada všedních, že oblažuje srdce, povznáší mysl a vyluzuje z prsou radostné jásání.

Zdá se, že ani pošmourné zdi starého františkánského kláštera, který se uprostřed rozsáhlého háje prostírá, kouzlu té utěšené chvíle odolati nemohou: vyjasňují svůj pohled, z zádumčivého rozjímání jej obracejí do světa plného veselosti. Ale brzy, jakoby se vzpamatovaly, pokrývají se Šerou vážností, zahalují se závojem podvečerních stínův a šuměni větru vnáší dovnitř jejich naučení: „Všecka veselosi svéta jest lichý klam: odtrhni cele od něho své srdce, odvrať od něho svůj zrak, kdo chceš dojiti pokoje a blaženosti!"

Však neposlouchá naučení takového mladistvý mnich, pohlížeje s celou duší ze zdí klášterních na oblohu, ana září nekonečným mírem, a do háje, ati při radostných zpěvích ptactva šeptá sladké jakés tajemství. Ušlechtilá tvář mnichova nejeví teskné touhy, jakou v uvězněném budívá pohled na volný život přírody, alebrž ozářena jest tichým, blahým nadšením; v té duši jest poklid domovem, jest spokojena pozemským údělem svým i sama sebou, jest čistá, jará, šťastná v plné míře.

Jen velikost toho štěstí mu činí cellu jeho konečně těsnou a pudí jej hledati společnost lidí.

I vyšel na chodby klášterní. Mnichové, kteří byli za dne po okolí sbírali dárky, všichni se už navrátili ; však proto nebylo v klášteře živěji než obyčejně. Musila býti zvláštní příležitost, aby se obyvatelé kláštera dohromady shlukli; jinak i mimo svoje celly chodbami, zahradou i hájem jednotlivě se potulovali. Společná modlitba, společná hostina, společná žebrota: v ostatním se druh od druha odděloval, živ jsa zvláště pro sebe. Co měli sobě dva mniši povídati, žijíce vedle sebe tak dlouho a co den stejně? Nanejvýš strhla se někdy malá hádka, nebo se dva sestoupili k malému klepu: to byly tak jednotlivé zelené chvilky na suchopáru společenského klášterního života.

Náš mladý mnich minul kolik spolubratrův, nežli jen slovo promluvil. Tu kněz Petr z chodby do zahrady drobty chleba házel lákaje ptáky, jichžto hlasy svými rty velmi dobře napodobil. Málokterý host dal se touto dobou již přivábiti k hostině jeho, avšak ta okolnost starocha pranic nemátla; tak se odedávna uvykl zaměstnávat! ráno i odpůldne: lákaje vrabce neměl pro os ti tni svět smyslu, neviděl, že kolem něho někdo jde, na žádné slovo nedával odpovědi.

0 něco dále byla otevřená cella', a když ji mladý mnich míjel, stihl ho jízlivý pohled kněze Marka, který se vyznačoval tou zvláštností, že na sobě a v příbytku svém vždy vše na vlas míti musil. Ubohý pedant zle tím sobě život strpčoval; ovšem byla jeho tvář vždy pečlivě oholena, a zbytky jeho vlasů vždy tak spořádány, jakoby se jich byl od kolika let ani větérek ani prášek nedotkl, oděv jeho byl beze vší úhony: ale jeho žluč byla v stálém po bouření. Každou chvíli mu bylo něčím v celle jeho s místa pohnuto, a to jej rozezlilo jako krocana, když ho dráždí červeným šatem. K tomu měl za souseda kněze Kunrata, který do svého šedesátého roku nepřišel k nijakému jasnějšímu vědomí toho, co jest pořádek a čistota; vždy byl umazán a všecko umazával, vždy měl kolem sebe největší nelad a všude jej působil. S ním a se služebníky kláštera byl kněz Marek u věčném boji; posléze pak byl také učitelem ve klášterní škole! Žil tudíž se vším světem v stálých kyselostech, nemohl nikoho milo- váti, nepohlížel nikdy jinak nežli jízlivě. Ani když klečel na modlitbách — ano při této příležitosti vystál svou zlostí nejvíce; neboř když mu něčí mluva nebo něčí chování při tom bylo na odpor (a to bylo skoro po každé), nesměje sobě uleviti ostrým slovem, žlučí svou div se nezalykal.

Náš mladý mnich jsa teprv od nedávná v klášteře, nic mu ještě právě napříč neudělal; ale kvar- dián zprotivil mu ho již před prvním spatřením prohodiv o něm: „Páter Zdislav jest mladý, ale velmi učený muž."

Když se páter Zdislav brzy po svém vysvěcení do tohoto kláštera dostal, ukázalo se, že mimo svoji učenost má ještě celou řadu jiných ctností. Ale právě to hylo příčinou, že u nových spolubratrů nedocházel obliby; ne že by dobří ti mužové byli nepřátelé ctnosti, ale — co je mnoho, to je mnoho. Páter Zdislav jako nový člen kláštera stal se všem spolubratrům na čas hlavním terčem vtipů a klepů. Činili sobě úštěpky z toho, že sotva od knihy vstane, již klusem do zahrady běží a tu o přítrž pracuje, jakoby Bůh ví co měl doháněti; posmívali se zápalu, s jakým přednášel svoje dlouhá kázání, pobožnosti, s jakou prodlužoval všecky obřady chrámové, horlivosti, s jakou zpovídal, svátostmi přisluhoval, duchovní radou i každé žebračce se propůjčoval. K tomu vše to konal bez okázalosti, nebylo při něm pražádné hrdosti na svou ctnost, nikdo mu nemohl činiti výčitky domýšlivosti nebo • pokrytectví. Byl v jednání svém pevný, ale nikomu se nevnucoval. Šel svou cestou nikoho neurážeje, ale rovněž nikoho se na nic neptaje; že neukazoval jiných křehkostí, pokládáno mu za podivínství: byl ještě tak mlád a chtěl vésti život svatý!

Srdečnost v klášteře řídká květina. Sám kvar- diáaa byl by to radši viděl, aby Zdislav byl méně pracovitý, méně pobožný, méně ve všech ctnostech horlivý.

„Nu, nové koště!" pravil si kvardián v duchu, doufaje, že ta přílišná svatost mladého kněze záhy přejde. Neopomenul také vyhledati sobě příležitost, aby Zdislavovi přimluvil: „Bratře, pamatuj, že nemáš jen duši, ale také tělo. Musíš přece také jisti a piti a spáti, jinak se proměníši v páru nebo v kostlivce řA hladě sobě svůj tučný podbradek dodal několik míst ze svatého písma; Zdislav nezůstal od- po věd z téhož pramene dlužen, a v rozmluvě, která se rozpředla, projevoval lakové náhledy, že nad nimi kvardián ruce spráskl.

„Snivý bloudku!" zvolal. „TyC mluvíš, jako bys se teprve v tu hodinu s oblak na zemi snesl a ještě se jí nohou nedotkl! Je viděti, že neznáš ten svět jinak nežli s kazatelny! Ale milý, na kazatelně hodinku — na dlouho bv se to tam špatně žilo r...

Zdislava ani takováto přímluva ani úsměšky spolumnichův nezměnily; rovněž nezkalily jeho mysl. K nepřátelství nikoho nepopouzel, bez přátelství mohl obstáti; duch jeho byl příliš zaujat povoláním kněžským, aby po něčem jiném zatesknil. Býti božím sluhou bylo mu nejvyšším povznesením, snaha jeho všecka k tornu směřovala, by dostál svým povinnostem, a v plnění jich byla největší rozkoš jeho. Svět byl v očích jeho veliká, krásná vinice Páně, na kteréž pracovali bylo už zvláštní boží milostí. A tak Zdislav úděl svůj pokládal za nejlepší, i nežádal od světa ničeho více.

Nevšímaje sobě ani dnes lhostejnosti druhů svých, sešel do prostorné zahrady, aby zde užil milého podvečera; byltě právě dohotovil svoje kázání na zítřek, svaté nadšení ruměnilo mu líce. Krok jeho zastaven mnichem, jenž přišed mu vstříc s potěšením se na něj zahleděl, a než promluvil, drahný okamžik radostně hlavou pokyvoval.

„Na nebi zachází slunce," řekl potom, „zde září pěkná jitřena,14 ukazoval 11a tvář Zdislavovu.

„Dobrý večer, otče Adame."

„Jsem-li otec, bud ty syn," řekl šedivec pojímaje mladého muže za ruku ke společné chůzi.

Páter Adam platil v klášteře za neposedu, též mu tam přezdívali „strýček Hovorka". Nevydržel tě snadno pod střechou; cella mu byla pouze ložnicí, jinak nejradši chodil po kraji, a i když byl doma, našli ho příchozí vždy bud již u fortnýře nebo v zahradě. Daleko široko byl ze všech mnichův nejoblíbenější; staloť se mu potřebou rozmlouvat! s lidmi o radostech i strastech jejich, vyslechnouti všechny stesky a všude pomáhati aspoň dobrou radou. Kamkoli přišel, pohovořil obšírně, těšil, mířil, ano i rozsuzoval; ve všem uměl by ti důvěrníkem, neopominul vyptati se jak na dítky tak i na hospodářství. Byl dobrotisko, že by ho byli všude na rukou nosili; nevyzýval nikdy k dárkům, ano nebral všecko, co by mu byli obyvatelé snesli, VL přece on přinášel do kláštera nejhojnější zásoby. Proto si ho kvardián nade všecky jiné více vážil.

Kde o něm lidé zvěděli, hrnuli se k němu, a když trávil některý den doma, přicházeli za ním do kláštera. Ostatně, nechť přicházeli ke komukoliv, on každého vítal ihned se vyptávaje: „Odkud, odkud? A který jsi? Nu, z dobrého přátelstva; zdráv-li tvůj strýček ve Lhotě?" Podobně pak i na potkání činíval.

Páter Adam nemohl se lionositi žádnou tělesnou krásou. Obhroublé bylo jeho tělo, obličej hranatý, neštovicemi zle zdobaný, vedrem slunečním do ruda opálený, z valné části nedlouhým vousem pokrytý. Ale z modrých očí jeho zářilo tolik dobrosrdečnosti, že nebylo nad něj muže příjemnějšího, a nikomu nepřipadlo, při něm nedostatek sličnosti spatřovat!.

„Povídají," pravil nyní ku Zdislavovi, „žes knězem svěcen proti vůli své, jen abys matce žádost vyplnil; já však tomu nevěřím, tobě kutna zajisté není jhem."

„Jakž by byla!" odtušil mladý mnich. „Ačkoli pravda jest, že mě rodička má na kněžství určila ještě před mým narozením. Byla tehdy ještě ze- mankou, dosti zámožnou, ale již často těžkou zkouškou navštívena. Když mě nosila pod srdcem, upadl otec můj v nebezpečnou nemoc; byl by zanechal celý zástup drobných sirotkův. Tu máti dobrá, co jí bylo nejdražšího, Bohu obětovala, nemluvně svoje před narozením cele službě boží zaslíbila. Otec pozdravil se šťastně. Než pak jsem já vyrostl, stíhala rodinu naši pohroma za pohromou. Rodiče přišli o svůj statek, že musili v panské službě hledali výživu, dítky všecky za sebou smrt jim odňala, mne jediného vyjímajíc. Ach, kdybys byl viděl moji ubohou rodičku — dvacateré mučednictví vystálo srdce její na zemi, slzí hořkých tolik za svůj život prolila, až byl zrak její potrhán!..."

Mladý kněz se pohnutím zamlčel, a odvrátil tvář, aby si utřel oči.

„Já zbyl jsem jí jako jediné blaho pod sluncem," pokračoval potom. „Abych jí radost způsobil, milerád byl bych se zaprodal do nejtěžšího otroctví. Však chtíc mne viděti knězem, nežádala na mně žádné oběti, naopak vedla mě k mému největ- šímu blahu. Zjednala mně místo ve klášterní škole; tak pojistila i tělu mému život příjemný, duši pak zjednala očištění a povznesení nejžádoucnější. Proti ní jest pozemská moje pouť blaženým rájem: kéž bych ze svého štěstí mohl do srdce jejího vště- povati úlevu za léta minulá, hoře plná! Avšak — nedočkavši se mého vysvěcení, zemřela..."

„A otec?" ptal se páter Adam soucitně.

„To také ještě snésti musila, že otec provázeje svého pána do ciziny, tam zahynul. Mé blaho vyrostlo i rozkvetlo jenom na troskách života jejich, jenž oběma byl spíše očistcem."

„Chceš jméno otce na mne přenésti?" ptal se Adam podávaje mu pravici.

Zdislav ji vřele uchopil. Náklonnost, kterou k sobě posud chovali, bez dalších slov dospěla v té chvíli v srdečné přátelství.

Právě počínalo v zahradě býti živo. Kvardián Ambrož provázen několika bratry přicházel z druhé strany a hlasitě jim cosi vypravoval; mnichové vědouce, odkud se právě navrátil, sbíhali se ze všech stran, a hnedle byl v zahradě skoro celý klášter; tu kvardián přede všemi krátce opakoval, co dříve byl vypravoval samoděk i ke mnohým otázkám.

„Zdá se," pravil, „že nemusíme starého patrona žele ti. Nový zámecký pán jest muž ještě mladý, tváře sličné, mravů velice hladkých, mysli veselé. Cestoval dlouho po dalekých zemích, mluví kolika jazyky, jest věrným a horlivým synem svaté církve, také příznivcem umění a vědomostí. Krále Zikmunda jest důvěrníkem; proto bratru jeho Vácslavovi není nakloněn. ,Nepojde vám z toho škoda,' pravil mi, ,že klášter váš na mé půdě stojí. Zůstaneme dobrými přáteli T A slíbil, že hned zítra k nám přijde na služby boží — dříve, hle, než do kostela farního! Třebať tedy učiniti náležité přípravy, abychom jej netoliko s poctivostí uvítali, nýbrž i slušně pohostili."

Rozdávaje rozličné rozkazy stran špižírny, kuchyně, rovněž jako stran kostela nezapomněl kvardián ani na Zdislava.

„Ty bratře, budeš míti kázání."

„Jak poručíš," uklonil se mladý kněz.

„Vážím si tvé výmluvnosti," dokládal Ambrož, „ale dobře bude, vezmeš-li nožíky, a řeč svou na zítřek hezky ostříháš. Krátkostí se kazatel pánům nejlépe doporučí."

Zdislav nenamítl ničeho, ale zarděl se po uši, že slovo boží pro pány zvláštním způsobem má přikrajovati, aby mu bez odporu propůjčili sluch.

Za hlaholu zvonův a zpěvu všech mnichův i žákův sestoupil nový patron kláštera, pan Děpold, s pyšného oře a veden kvardiánem odebral se i s ne- četnou ale nádhernou družinou svojí do zvláštní povýšené modlitebny blíže oltáře.

Lid dole shromážděný větším dílem po prvé jej spatřoval; všichni tedy obrátili k němu oči a zatajili dech, když se objevil; on zase neměl oči pro nikoho, jakoby tu v kostele byl sám jediný. S oděvu jeho zářilo zlato a drahé kameny; však z jeho pohledu vycházela ta záře, jež neoslňuje pouze oko, ale vniká až do útrob, jíž nelze vypsati, jejíž pramen nazývá se hrdost. Lid tu stál před Bohem, pánem všeho míra, i před Děpoldem, pánem malého kraje; mezi Bohem a lidem bylo tu i viditelné pojidlo, oltář — mezi lidem a pánem zámeckým rozvírala se nepřestupná propast.

Hrdost Děpoldova se ostatně nejevila nadutou tváří ani zpupným jednáním; bylať čelným znakem vnitřní jeho povahy, ne zevnější okázalostí — na líci jeho spíše pohrával úsměv, chování jeho bylo plno hladké dvornosti.

Služby boží, ač velmi slavné, tentokráte nikoho neuchvátily; mysli všech byli roztržité.

V. Vlček: Golgota i Tábor. 2 „Ty jsi hled a chvěješ ^e, milý," pravil páter Adam Zdislavovi, když se již na kazatelnu vstoupili chystal. „Což toho příčinou ?"

„Náš nový patron," zněla odpověď.

„Aj, snad nepřijdeš z míry pro přítomnost jednoho z bohatcův, o nichžto víš jak soudil Kristus?" dí Adam v soukromí.

„Ne pro přítomnost jeho," odvece Zdislav, „nýbrž pro upomínku, kterou náhle vzbudil pán příchozí. S ním to můj otec vytáhl za hranice, aby se už nenavrátil..."

Kázal pak Zdislav o jednom ovčinci, v kterém shromáždí se jednou všichni národové země; Ušeň jeho brzy pominula, zapomněv na všecky ohledy líčil úchvatnými slovy obnovený ráj. Mezi nejpil- nějšími posluchači byl tentokrát kvardián Ambrož; několikrát sebou nepokojně trhnul a plaše na vzácného hosta pohleděl, zvláště když kazatel vypočítával ty, kteří v novém ráji místa míli nebudou.

Pan Děpold nejevil ničím, že by řečí s kazatelny libě či nelibě byl dojat. Jest velmi pravdě podobno, že by na něj bylo přišlo zívání — jež ostatně s obzvláštním mistrovstvím utajovati" uměl — kdyby se byl konečně přece pozorněji dolů ne- . podíval a tam sobě zábavu nenašel.

Přes hlavy mužův přeletěl zrak jeho docela nevšímavě, i pozdržel se jen na té straně chrámu, kde stály ženské. Za chvíli opět se tam ohlédl; byla tam nejedna mladistvá postava, nejedna pěkná tvář, ale pánův zrak rovně namířil už k jedné, kteráž přece stála v pozadí, i utkvěl na ní tak dlouho, až sama oči pozdvihla, i setkavši se s pohledem jeho, v živém uzardění hned je zase sklopila.

„Čí je to dítě?" ptal se pan Děpold jednoho ze svých společníků, ale tak, že to nikdo neznamenal. ¿Společník pokrčil nepatrně ramenoma Jediný snad kazatel pozoroval náhlý ruměnec na líci dívčině; avšak než by byl mohl sledová ti jeho příčinu, vstoupil do kostela muž, který, ač hned blíže dveří stanul, přec obecnou pozornost na sebe obrátil.

Nejen oděv, ale i všecko vzezření jeho ukazovalo, že to člověk rytířský; ač nevynikal postavou vysokou, přece zdál se býti obrem: jako z Děpolda pýcha, tak z něho vanula síla neobyčejná, a kdo jej spatřil po prvé, věděl bez ptaní: Totě hrdina — tyto silné paže, široká prsa i plece mohutné jsou stvořeny a uvykly porážeti nepřítele. Vous a vlas jeho byly už prokvětlé šedinami. Jedno oko jeho zakrývala páska, druhé plálo hlubokým ohněm. Významná jeho tvář byla pokryta vážnou durmu. Mezi lidem v chrámě povstal tichý ševel, mnozí ohlíželi se po příchozím.

„Žižka! Žižka!" neslo se od jedněch úst ke druhým.

Tehdy již jméno toto často po celých Čechách zaznívalo. Co král Vácslav v posledních nepokojných letech lidu českému po chuti udělal, toho Žižka, jsa jemu soudruhem zvláště oblíbeným, býval hlavní původ. A když pak sobě král raditi nedal, Žižka byl první, který se mu otevřeně opřel, podnikaje nemilost jeho, ano stavě se mužhě i prchlému jeho hněvu.

Zde byl Trocnovský hrdina mimo to už dříve znám co nedaleký krajan. Páter Zdislav, vida jej po prvé, nebyl příchodem jeho vyrušen; ale neušlo mu, že příchod ten více způsobil než pouze roztržitost.

Stálatě v pozadí také ženština, kterou kazatel znal jako pilnou navštěvovatelku tohoto chrámu; ano věděl také, že to matka dívčiny, jež se přede chvilkou náhle zaruměnila. Mezi matkou i dcerou stálo více lidí. Když se rytíř objevil, matka snléd- nuvši jej div že nevykřikla; hned potom odvracejíc tvář náhlým pohnutím zbledlou postoupila za sloup kostelní, patrně hledíc ukrýti se zrakům příchozího muže.

Dcera její nic o tom nevěděla, očí svých už ani nepozdvihujíc. Nejbližší ženštiny nachýlily se k matce, ježto klečíc uschovávala svůj obličej a k otázkám jich jenom hlavou zavrtěla.

„Tuf tajemná jakási souvislost," pravil si Zdi- slav v duchu a byl tomu rád, že s kázáním svým se blíží ke konci. Dnes nejméně se nadál pochvaly; a přece jemu sestoupivšímu, s kazatelny páter Adam mocně ruku stiskl, pravě potichu: „Buď požehnán, statečný můj synu! Dnes jsem tě teprv poznal — velikou radost jsi mi způsobil!"

Zdislav nerozuměl, o čem Adam mluví. Co na něm znamenal zvláštního dnes, když on upadnuv v jakýsi netušený neklid sám sebou nebyl spokojen? ...

Bylo konečně po službách božích. Kvardián už čekal, až pan Děpold povstane, a hned se k němu zase přidružil.

„Dovrš, pane, štěstí naše dnes/1 pravil, „a ne- zhrdni skrovným klášterským obědem."

Děpold se zlehounka uklonil.

„Děkuji, důstojný kvardiáne," řekl s úsměvem ale hlasem chladným — „dnes se nemohu déle zdrže- ti. Bud zdráv 1" A už rychle odcházel; kvardián provázeje ho sotva mu stačil a za to sotva už jediný panský pohled ulovil. Obratem takovým nad míru nemile překvapen vracel se v zlém rozmaru dovnitř, kde po všech chodbách se rozlévala libá vůně z kuchyně. Odchod zámeckého pána zvěstoval kvardián jako nějakou osudnou pohromu; ale právě ta vůně kuchyňská byla mnohému z poslouchajících vydatným lékem, že se tou událostí nedal tolik ohromiti: hostina byla už hotova, bez pána bude konečně také chutnati.

„A to jsi nám spískal ty!" obořil se krardián dosti zhurta na Zdislava.

„Já?" divil se on. „Kterak já?"

„Napomenul jsem tě ještě napřed, abys hleděl, kázání vzácnému hosti učiniti příjemným. A to byla řeč na uvítání nového patrona? Jako bys sobě schválně záležeti dal, abys jej urážkami odsud vypudil!" MTPP „Urážkami!" opakoval Zdislav v ustrnutí. „L co jsem mluvil nežli vždycky jindy?"

„Právě jsi neměl mluviti, co vždycky jindy! Když sedlákům i sprosťákům slibuješ jeden jediný ovčinec, arci jim to lichotí, že v tom budou rovni pánům: ale když tak urozeného, mocného a na svůj stav hrdého velmože se vší luzou do jednoho ovčince strkáš, jej bratrem každého otrapy činíš a bratrskou lásku ke každému pacholkovi pod spasením duše mu za povinnost předpisuješ: i což může býti nejapnějšího a jemu odpornějšího?"

Mladému knězi valem se hnala krev do hlavy.

„Tedy se odchyluji od evangelia," namítal, „když věřím a učím, že vyznavači Kristovi všichni se jako bratři milovati mají?"

„Co ti plátno steré evangelium, když se věčně budeš odchylovati od světa?" horlil kvardián. „Stojí také psáno: Kdo má oči k vidění, viz, kdo má uši k slyšení, slyš — ty však oči máš, abys neviděl, a uši, abys neslyšel! Rozhlédni se! Spatříš hned na vrcholu všeho světského panství dva bratry z jednoho otce narozené: a čím jeví Zikmund k Vác- slavovi a Vácslav k Zikmundovi bratrskou lásku? Vždy s sebou zápolí jako úhlavní nepřátelé!

A spatříš hlavy duchovní, kteří se stejně nazývají náměstky božími: a ti se navzájem proklínají do pekel a hledí potříti druh druha všelikou zbraní! Nuž, a dle toho ve všem ostatním světě vypadá to bratrství! Pohled na národy, pohleď do kterékoliv obce a kterékoliv rodiny, pohled na manžely, kteří sobě přece věčnou lásku přísahali: všude spor a rozstrk! A evangelium se káže už půldruhého tisíce let! Vidíš ty tomu sám jeden nějaký konec? Myslíš to vše důtklivými slovy vyrovnati? Spíš rukou svojí všecky hory země srovnáš ve hladkou pláň! Kdy troufáš všechněm lidem vnutiti jeden jazyk, jednu letoru, jeden mrav, jeden stav? Nikdy! Do skonání všeho světa. Bylo by to proti Bohu, kterýž stvořil tolik rozdílů! A přece jest evangelium pro všecky věky a pro všecky lidi: z toho následuje, že se evangelium musí rozličným věkům a rozličným lidem přizpůsobiti!"

Zdislav už neodpovídal; kvardián domnívaje se, že jej důkladně překonal, byl svou dlouhou řečí tak spokojen, že na mrzutost, která k ní zavdala podnět, poněkud zapomněl. Více k ostatním posluchačům nežli k Zdislavovi dokládal: „Největší křehkost pana Děpolda týče se lásky k slabšímu pohlaví: a páter Zdislav vůči jemu rozjitří se proti toho druhu mužům, vymítá je ze stáda křesťanského jako prašivé ovce — a potom nám nový patron nemá utíkati z kláštera!"

Slova kvardiánova padala na duši mladého kněze těžce jako balvany, z nepřátelského praku dobře loučené. Odcházel stranou všecek omráčen, div se nepotáceje; tak nikdy nebyl ještě raněn ve svých útrobách, jako v tuto chvíli!

Rána zasáhla ne jeho ctižádost, nýbrž jeho víru; dnes po prvé srozuměl, jak mnoho v sobě obsahovala výčitka „snivý bloudku", jež se mu dříve zdála planým slovem — jak nesmírně rozdílná jest víra jeho od víry kvardíánovy! Ten v rozhorlenosti jednou rukou železnou jej uchopiv druhou před ním rozhrnul závoj, za nímž on sobe posaváde svět myslil lak utěšený: teď ukazovali mu čirou skutečnost, pod vábným rouchem příšerného kostlivce! Celá bytost jeho bouřila se proti tomu; ale co kvardián pravil, bylo přece pravda, neviděti to bylo krátko- zrakostí, upírati to bylo by bláznovstvím! Celá země byla jedním zápasištěm. Papežové i králové nejkřesfanštější rovněž jako škůdní poběhlíci, pánové a rytíři rovněž jako zákeřníci a lupiči, veliké davy proti davům a v těch zase nesčíslní jednotlivci: samá neláska, samá různice, samý úklad, samé vraž- ství! Tisícileté hlásání lásky bez účinku, do nej- další budoucnosti žádná lepší naděje! Až podnes byl Zdislav slovo boží kázal s nadšením — ode dneška měl sobě býti věxlom, žef jieho všecko kázání hlasem volajícího na poušti. Proč tedy kázati, proč býti knězem a mnichem?...

Ne. ně — co na něj tak nenadále dotíralo, to nebylo zjevení skutečné pravdy, to byly škaredé příšery bludu, chtící jej strhnouti s jasného výsluní do temné propasti! Vzchopil se mocně i zaplašil je — ale ony po chvíli vracely se opět.

Zdislav nemohl vydržeti o samotě, šel hledat pátera Adama. Ten nebyl tentokrát ani v zahradě ani u fortnýře, nýbrž ve své celle a měl návštěvu. Sami klášterníci, jsouce příliš zaměstnáni panem Děpoldem, nehrubě si toho všimli, že si Adam k sobě hosta zavedl, jímžto nebyl nikdo jiný než Jan Žižka. Adam přítomností jeho všecek byl rozjařen a rozveselen.

„Tof mi přece zázrak!" mluvil se smíchem. „Jan Žižka se uchyluje do kláštera! Vjel do tebe duch kaiicnosti. do tebe, jehož rozkřikují jako pra- vého mnichožrouta — nebo snad přicházíš, abys tu sobě pochutnal na nějakém tučném františkánovi ?"

„Jedu na Trocnov," odvece host nutě se také k úsměvu. „A cestou sebralo se mi toho v hlavě a v prsou, že jsem umínil tě vyhledati třeba v klášteře."

„Ještě jednou mi vítej. Toto setkání jest mi na každý způsob mnohem libější, než když jsme se před lety v oné vesnici po prvé uviděli. Nepadl jsem ti tehdy tuze mile do oka; neboť jsi horlivě se přičinil, abych od vesničanův místo almužny do kláštera přinesl modrou kůži, né-li porouchané hnáty—" „Ale lid se tebe ujal velmi horlivě," vpadl mu Žižka do řeči, „já tě poznal lépe & odprosil jsem tě na místě — odprosil od té doby bezpočtu- krát, ale přece žehnal jsem té příhodě, která mi výborného přítele zjednala — i mezi mnichy."

„Mohl jsi se přesvědčiti — —" „Přesvědčil jsem se, že je potřeba i čas, by dobří lidé byli vymiseni od zlých, aby Lotové byli vyvedeni ze Sodomy 1" Adam máchl rukou a obrátil řeč jinam. Po svém způsobu vyptával se na celou rodinu Žižkovu, ač jí očitě neznaj, a měl tolik osob, o kterých něco zvěděti chtěl, že se host bezděky musil rozhovořiti.

„Nu vidím," pokračoval mnich, „že tě nepotkala žádná nehoda; však čelo tvoje nad obyčej zachmuřeno/' „Bylo mi tak trudno, jakoby nebesa na mne padala. Zajedu k. příteli Adamovi, pravil jsem. Vejdu do chrámu a najdu tady toho Děpoldal" „Což ti zavinil, že už pohled jeho tak tě roz- jitřuje?" ; „Ó, rozjitřuje velmi starou ránu!"

vVypravuj, to bude na ránu nejlepšírn lékem."

Žižka se na okamžik zamyslil, jakoby slova mnichova byl neslyšel.

„Nuž, povím ti..počal potom. „Povedu tě o dvacet roků nazpět. Pan Jošt, tohoto Děpolda tchán, držel sobě tehdy dvůr jako nějaký kníže, a já byl v jeho družině. Nebažil jsem po jiném; byl jsem ještě dosti mlád, abych na svět pohlížel s lehkou myslí a viděl samé dobro. Pan Jošt vyrušil mě z té spokojenosti. Musím podotknouti, že jsem požíval obzvláštní jeho přízně; byl pyšný na svůj rod a na své bohatství, ale ke mně přiložil své srdce jako k milci svému. Měl jediného syna, tomu vždy za vzor mne vystavoval. Mimo něj měl ještě dvě dcerky. Starší Annu hned před narozením zaslíbil — a to mužovi, který teprve asi deset roků po ní na svět přišel. Napodobil v tom nebožtíka císaře Karla, který také se zvláštní zálibou se svými ještě nezrozenými dětmi tržbu prováděl. Pan Jošt s dávným přítelem, jejžto jediného snad ve všem za rovného sobě uznával, sobě dali slovo, že své budoucí děti za sebe provdají; na neštěstí měli oba nejdříve dcery. V té době byla Anna již dospělou pannou, ženich její Děpold byl desítiletým chlapcem; ale rodičové trvali na své úmluvě, aby se jmění jejich v jedno spojilo, a úmluva ta byla tak vůbeí povědomá, že o ruku Anilinu žádný jiný ženicl se ucházeli nesměl. Otec k tomu pilně přihlížel; dovedl ruky její uhlídati, však nikoliv jejího srdce. Byl na hradě Zbyněk panoše chudý, ale mladý a krásný jako jaro; byl také veselý, ohnivý, smělý; ký div, že se sličné panně zalíbil, jako se pna zalíbila jemu. Dosti dlouho ta náklonnost mezi nimi trvala, než kdo měl o ní jen tušení. Až jim přišlo od sebe se rozloučí ti, ježto Zbyněk byl odeslán do vzdálených končin. Byl m!i k duši přirostlý ten hoch, nejinak než nejmilejší bratr, i lnul ke mně sám neobmezenou oddaností. Dobou noční odvedl mě v soukromí a svěřil mi všecko. ,Mé srdce jest roze- dráno,' žaloval bolestně, ,a ta dívka drahá zoufá. Rozcházíme se bez naděje, že bychom se opět sešli — ona přísahá, že nepřežije odchodu mého, že neponese břímě života, v němž tak nehodný los jí usouzen. Jestliže u tebe nenajdeme rady, běda nám! Co to Bůh na nás dopustil, že takovým svazkem sloučil duše naše!' Vytýkám hochovi malomyslnost a pravím k sobě: Co Bůh s vámi učinil, jest dobré i krásné; jenom lidská zločinnost by to mohla obrá- titi v neštěstí. Přemýšlel jsem, jak pomoci. Nebylo lze před panem Joštem věc navždy tajiti, z druhé strany hrozilo nebezpečenství, že mu prozrazena bude nevhodným způsobem. Dívka nedovedla se již ovládali, den Zbyňkova odchodu hrozil výbuchem. Den ten se valem blížil — a já byl jediným důvěrníkem, jedinou čakou ubohých milenců. Hledčl jsem, aby pan Jošt přiveden byl do příznivého rozinám. A když se k tomu zdál býti upraven, mluvím k němu mezi čtyrma očima: ,Všemi dobrými věcmi hojně jsi obdařen. Nemůžeš míti leč jedinou ještě žádost: aby dítky tvoje byly šťastné v životě/ — ,Postarám se bohdá o to,4 prohodil. — ,1 máš k tomu prostředky/ pravím. ,.!iž rozkvetla ti dcera; desátý díl tvého jmění dostačil by pro dvé lidí, spojených vzájemnou láskou a tvým požehnáním; ale desateré jmění takové by nedovedlo založili blaho dítěte tvého, proti své vůli k osobě nemilované upoutaného/ — ,Brachu,' vece on, ,už znamenám, k čemu směřuješ. Mluv bez okolku v: dcera moje Anna —4 — ,Nebyla by blažena, kdybys ji chtěl chovali pro synka svého přítele — ano, Štěstí její bylo by pro celý život její zmařeno/ — ,Na- stojte, někdo už srdce její ulovil?4 — ,Darovala mu je bez nástrah/ — ,Nuž, a kdo to jest.?' Uložil jsem si napřed všemožnou opatrnost; teď bylo rn> podezřelo, že se pan Jošt při té zprávě nic neroze hřál. Nevyzradil jsem jména, aniž on na mne tuze doléhal. Avšak odebral se k dceři, zeptal se ji dobrotivě, ona vrhla se mu k nohám a vyznala všecko. Tu tajená zuřivost jeho strhala meze. Odkopl dceru, vrátil se ke mně. ,Jak jsi mohl, ničemný, jen na okamžik se domnívati,' soptil vztekle, ,že zahodím čest svého rodu a za syna přijmu otroka beze jména?!4 — Krev se mi rozkypěla ve všech žilách. Jen sobě zdáš se tak velikým, ne mně!4 odpovídám. ,Ty-lis se z lidské matky nenarodil jako lidský červ? Ci můžeš se zahoditi někomu ty, jenž jsi tělo i duši svého dítěte prodal před narozením a jsi hotov obojí dáti v oběť své hříšné domýšlivosti? Dostati mladíka tak ušlechtilého za syna nikdy jsi nebyl hoden !' — Jal se na mne dorážeti zbraní. Ukázal jsem mu, že bych ho mohl zabiti; odplatil mi tím, že mě dal vrhnou ti do podzemní díry, plné šeredného hmyzu a nečistoty. Zbyňka poručil vymrskati z hradu. Nešťastná dcera přikvapila i objala pevně milence svého. ,A£ zkamení mé těla a duše má není spasena/ volala, ,budeli kdo jiný mojím manželem!4 — Otec, násilně ji od miláčka odtrhnuv, poslal ji do kláštera., Mne po čase pustili z vězení, v němžto jsem teprv rozjímati počal, v čem postaven je svět. Vyšed na svobodu žalostné jsem uslyšel noviny. Zbyněk pokusil se Annu vysvoboditi z kláštera — však postihli jej a utratili mladý jeho život..

Páter Adam poslouchal s odvrácenou tváří.

„A což dívka?44 ptal se nejistým hlasem.

„Hořem sobě vzala život."

„Pro Bůh — a jakým způsobem?44 „Podařilo se jí uprchnouti strážcům i skočila do vody. Nenašli ani její mrtvoly. Já pustil mv šlenky na pomstu; na dlouhá léta odešel jsem do ciziny."

„A pan Děpold," ptal se Adam po krátké přestávce, „přece jest zetěm Joštovým?"

„Dostal mladší dceru jeho. Je to hrdopýšek, zhejralec, chlípník, zrovna jako patron jeho král Zikmund, jemužto sebe i vlast svoji prodal. Mladá žena jeho brzy se utrápila. Zhynul také Joštův syn, který sliboval lépe se zvésti než otec a švakr jeho."

Páter Adam neodpovídal, aniž pak Žižka na odpověď čekal; nevšímaje sobě ani Zdislava, který v tu chvíli do celly vcházel, mluvil s rostoucí roz- horleností: „Tak hynou stále dobří a ušlechtilí jako mučedníci násilím zpupných neřestníků, kteří zůstávají a podržují vrch. Vždy osudem lidstva jest Golgota. Přijde spasitel, aby nepravost svrhl s trůnu světa i založil na zemi království boží, říši lásky a míru, obec svatých a blažených. ,Pojďte ke mně všickni utlačení, a já vám polehčím l* Nemocni, nuzní, hladoví, sužování k němu přicházejí v zástupech, přijímají nebeskou úlevu, vykoupení počíná. Ale násilníci duchovní a světští spěchají zničiti je v zárodku. Zajímají spasitele, vlekou ho na Golgotu, přibíjejí na kříž. Hyne Kristus a násilníci zpupně se mu rouhají: ,Končí tvoje království, a panství naše bude trvati dále!4 A trpící, potlačené lidstvo jenom se hrůzou chvěje. Zachovává jenom jméno spasitele a těší sebe slovy jeho. Však i to starý rod synů ďáblových, násilníkův pyšných na šíjích lidstva se povznášejících, obrací jemu na záhubu. Z náboženství, které založil Kristus na osvobození lidstva, lstí pekelnou zbudována jest lidomornapro celý povrch země, aby synové ďáblovi pohodlně mohli šlapati po ubohém lidstvu, v rozkoších trá- viti jeho krev, koch; \ se jeho svíjením a úpěním.

Legie falešných prorokův zastávají násilníkům služby pochopův a katanův, držíce duše nešťastného lidu železně ve svých pařátech a neustále přikazujíce strádajícím: ,Jen trpte více P — a utiskovaným: ,.len líbejte v otrocké zkroušenosti ruku svých vrahův I' — a hladovým: ,Jen více ještě postem se mořte I* — za to však mocným a bohatým našeptávajíce: ,Jen hejčkejte svoje bezuzdné chtíče! Jen utrácejte pot a mozoly tisícův za jednu hodinu! Jen se povznášejte každý porobou celých zástupův, smilněte, lupte, vražděte bez trestu a bez studu: toliko na nás pamatujte s podílem kořisti, a my se budem o to starati, aby tisícům i milionům lidu náboženství otravou, vám ale medem bylo !'" Oba kněží stáli bez pohnutí; Adam pohlížel z okna, Zdislav s tváří smrtelně bledou a okem ustrnulým patřil na řečníka.

„A když povstane časem pravý Kristův učedník a následovník, i počne hájiti pravdy boží proti antikristům, odkrývati falešné proroky, kárati z dábla pošlou pýchu boháčův, pánův, násilníkův, svolávati utlačované v obnovenou církev boží: aj, poznovu se opakuje Golgota! Před očima našima, z našeho národa vzešel muž šlechetný, služebník boží ctnostný, bojovník pravdy nadšený a neohrožený, potlačené svobody křísitel požehnaný: a oni nemohouce mezi námi zahladiti jej, vylákali jej úskočnou lží do ciziny, vrhli se naň jako líté šelmy, a když se ho natrýznili do syta, upálili jej na hranici — cizí padouši svatého Čecha !"

Na tváři Žižkově zračil se náruživý hněv, ale při poslední vzpomínce z oka jeho vytryskla slza hlubokého bolu, který na okamžik hlas jeho udusil.

„To-li má se opakovati do skonání světa?" zvolal potom. „Na takový řád na zemi máme vždy jen zba- oěle se dívali, aneDo nemohouce učiniti jemu přítrž zoufale život odhoditi od sebe?"

„Pán, který na lidstvo dopouští Golgotu, mocen jest, až usoudí, upraviti jemu Tábor,41 pozdvihl konečně hlasu svého Adam.

„A my pořád ruce v klín skládati a hlavu ve- éeti budeme,4' dí rozhorlený host, „aby škůdcové člověčenstva tím pohodlněji panství své mohli pro- vozovati? Zdá se mi, že Bůh jest na nás rozhněván i volá: ,Proč zakopáváte hřivny sobě svěřené! Není vás potlačených počet neskonale větší nežli násilníkův, nedal jsem vám rozum do lilavy a sílu do paží? Proč jich neužíváte? Proč mohouce dobře sobě nepomůžete?4 — Vždy jsou to lidé, kteříž ustro- jují Golgotu: i Tábor sobě lidé upraviti dovedou, jen když mdlobu vůle silou nahradí!44 „Co činiti," ptal se Adam, „a počeí Golgot více ještě nerozmnožovati ?"

S nadšeným zápalem odpovídal Žižka: „Utvořme obec boží podle evangelia! Spravedliví jsouce roztroušeni, hynou a trpí bez obrany: shromáždíme je na místo jedno, jako stádce Kristovo, v němž nebude vlků a škůdcův, a hlídati ho budou pastýřové dobří, ne nájemníci! Vyjdi odsud, a kdo hoden jest, toho s sebou vezmi — vyjdi do kraje, připravuj lid, jenž bude slyšeti tvůj hlas. Maličko a budu se tady vracovati — i rozdělíme koukol od pšenice!44 III.

Klášterem ozval se jasný hlas zvonkn, který každému a dnes obzvláště zněl vesele: volaltě k obědu. Jej i páter Petr hned uslyšel, oklepal ruce svoje od drobtů v i spěchal od svých vrabcův. A což více, páter Marek povvjasnil na okamžik tvář; ale jeho vtělené neštěstí, kněz Kunrát přihnal se za ním jako funivý, krátkozraký medvěd a při vchodu do refektáře, kudy právě více mnichů vstupovalo, o něj zavadil tak silně, že ho div nepovalil.

„0 hominum pecus!" zvolal zlostně Marek — ale hrozný soused ani výkřiku jeho neslyšel ani jedovatého pohledu jeho neviděl.

Ostatně všichni přicházeli dobré mysli; jenorn Adam ztratil svoji hovornost, a Zdislav vypadal jako po nemoci. Spolustolovníci hledali příčinu toho v pokárání, jehož se mu dnes od kvardiána dostalo; pošťuchovali se a šeptali, že je to přec jen slaboduché mládě, oni kvardiána poslouchali, jen když chtěli, majíce za pravidlo, kdyby jen pohledem jim něco vytkl, teprve všecko na příkoř mu činiti. A kvardián byl jejich vzdorovitosti tak navyklý, že ho ta schlíplost (jak to nazývali) vypeskovaného mladíka teprve zas mrzela.

Zdislav sotva se některého jídla dotekl. Ten veselý hluk kolem něho přicházel mu jako ve snách, večeřadlo s tou rozjařenou společností šlo s ním kolem. Jemu zněly v uších dva hlasy, neblaze jako trouba volající k soudu a jako hrom letící za klikatým bleskem. Co dnes byl slyšel od kvardiána a co od Žižky, bylo tak rozličné a přec zase tak podobné I Co na něm kvardián žádal, to Žižka stíhal svým prokletím — oba mu strhovali bělmo s očí, že na své povolání, na svou církev, na lidskou společnost, na všecku přítomnost i minulost jinak po- hlížeti musil — oba jej stavěli na pokraj propasti!

Víra jeho byla dosud tak pevná, ničím netknutá, byl by býval hotov zpečetí ti ji smrtí mučednickou — tu jako zlým kouzlem všecko se měnilo: náboženství bylo jedině ve prospěch bohatých a mocných, kteří ve jménu jeho panovali, ostatní lidi v pravdě pomáhali ochočovati pro pouta otrocká; samo byvši potvrzeno na Golgotě octlo se v službě těch, kteří od věků všemu lidstvu Golgotu strojí. A on byl podnes nevědomky jenom jedním z Golgotských pochopův!

A zase když mu takové věci na mysl vstoupily, děsil se toho, div že nevyskočil: postihoval sebe sama při hrubé vzpouře proti ..církvi, při odpadlictví od své víry 1 Nechápal, že on to jest, jenž takovýmito myšlenkami se obírá, byl sobě samému cizí a hrozný — dřívější pevný, poklidný, snažlivý, šťastný člověk byl ztracen, jakoby se do země byl propadl...

Záhy vstal od stolu a uchýlil se do samoty. Tu vedlo se mu ještě hůře; půda viklala se pod jeho nohama, obloha točila i zmítala se nad ním, jakoby byl se strmé skály sražen do hlučných, rozpěněných vod bezedného víru a v něm před pohlcením ještě závratně se točil.

Na štěstí přišel za ním páter Adam.

„Teď můžeme spolu promluví ti," pravil. „A řeč nám půjde lépe, když sobě vyjdeme. Mám tu na blízko bratra, navštívíme jej."

Na cestě se Zdislav upřímně vyzpovídal z toho, co se s nim děje.

„To je choroba, kterou, zdálo se mi, že jsi už přestál. Bývá tím prudší, čím později se dostavuje. Hled, podnes v tobě jsou dvě osoby: mnich a člověk. Až do té doby vládnul plně mnich, nyní však i člověk žádá platnost svou."

„Ach, a co z toho má pojiti?"

„Ne věčný boj, ale jednota. Bud zvítězí mnich nad člověkem, nebo člověk nad mnichem: pak zbude už jen bytosti tvé jedna půle, druhá přijde na zmar. Však nejlépe bude, když kněz a člověk v tobě stejnou měrou se srovnají a nedílně sloučí: takový konec toho zápasu bývá řídký, ale jest jediným pevným záJdadem časné i věčné blaženosti."

„Ty budeš mým rádcem I" žádal tklivě Zdislav. „Jsem najednou tak nevidomý a tak slabý!"

„Bezpečnou, milý, ukážu ti cestu," řekl Adam. „Varuj se samotářství. Ve zdech klášterních vždy v boji tom podléhá člověk? Ale jdi mezi lidi, řád tvůj ti v tom nepřekáží — obcuj s lidmi, poznávej a miluj je: a strom života tvého z jedné polovice neuschne, ani neuvadne, nezakrsá z druhé, nýbrž vesele poroste k nebi a ponese bohaté ovoce."

Za takové rozmluvy dostoupili na pahorek, a v utěšené dolině objevila se před nimi malá ves. Vynikala takovou hojností všelikého stromoví, že se zdála spíše býti sadeřn; vedle zahrad vinul se potok, bohatě vroubený olším a vrbím, za zeleným pruhem louky zdvíhalo se návrší pokryté březovým hájem.

„Toto jest dvorec mého bratra," ukazoval Adam na stavení od vesnice poněkud odlehlé. „A když V. Vlnek: Golgota i Tábor. 3 tě tam už vedu," dokládal s úsměvem, „musím ti také ohlásit, že mi tam také žije dcerka."

Překvapen slovem tím obrátil Zdislav k svému průvodci udivenou tvář. Ale hned si vzpomněl, že Adam také jeho svým synem nazývá.

„Tvé srdce," podotkl, „zajisté svou láskou obsahuje četnou rodinu dobrých lidí."

„Ale Bohunka jest mi ze všech nejbližší," dí páter Adam. „Svého skutečného otce ani nepoznala; matka její ve svém dvacátém roce byla vdovou, kteráž mimo to neměla přátel v celém širém světě — smutných byla zakusila osudů... Ujal jsem se jí dle svých sil; vládl jsem jakýmsi otcovským podílem i ponechal jsem ho bratrovi, jenž maje už stáří před sebou neměl v manželství svém žádných dítek; ochotně mladistvou vdovu za své dítě přijal. Žehná tomu vždycky, že tak učinil, i jeho nebožka choi! tomu žehnala: paní Anna se svou Bohunkou jim obla- žily starobu ... Tehdy bratr Vavřinec koupi v tento statek sem se přestěhoval. Zde se dost myslilo, a v našem klášteře posud se to mluví, že Bohunka jest skutečně mým dítěteem; ale není tomu tak, ač jest mi rovněž drahá jako vlastní krev."

Adam se zamlčel, Zdislav také mlčky podle něho kráčel. Však už po několika okamžicích byli u zahrady, do níž Adam skrze živý vysoký plot ukázal, pravě: „Tam jsou."

Zdislav spatřil na druhém konci sadu celou společnost veských dívek, jež skupeny jsouce okolo starší ženštiny celou ji zakrývaly; přece však už věděl, ke komu jde, neboř mezi dívkami oko jeho ihned vypátralo známou postavu: paní Anna i Bohunka byly tedy matka i dcera, kteréž byly dopoledne v chrámě vzbudily zvláštní jeho pozornost.

Bohunka příchozí nejdříve zpozorovala.

„Otec Adam!" zvolala radostně a rychlým krokem spěchala mu vstříc, vztahujíc už z daleka obě ruce po jeho pravici, kterou vřele políbila. „Ach, to je roztomilé překvapení," dokládala, zdvíhajíc k němu veliké, jasné oko své s takou září blaženosti, jakoby se po dlouhé době shledávala s drahým otcem.

Zdislav stál za Adamem tiše, nesměle, skoro stydlivě. Ten obraz před ním byl tak půvabný, ale on při tom byl zbytečným, nevhodným divákem.

Y tom dívka teprve jej poznavši vážně se před ním uklonila. Tklivý kazatel, mladý a tak přísný inravokárce byl sobě v srdci jejím dobyl veliké úcty; ale dosud nesetkala se s ním jinde než v chrámě při službách božích; znala v něm jen kněze, v Adamovi jen člověka.

Již také paní Anna přicházela blíže, postava vysoká ale slabá, kteráž podle let ještě stáří nedosáhla, však pro svou tichou povahu a nedostatečné zdraví už jako mimo svět stati se zdála. Pohled její měl ten nevýslovně dojemný výraz, jaký citlivé ženě dodává bolestná zkušenost, s trpělivou, odevzdanou myslí snášená.

Hnedle také přišel Adamův bratr Vavřinec, staroušek s hlavou bílou jako mléko, ale vždy zdravý a veselý; mluvil velmi málo, avšak oči, ústa, líce jeho stále se usmívaly.

Páter Adam předkládal své otázky o všech věcech domácích, rodinných i vesnických; Vavřinec i Anna nechali větším dílem odpovídati Bohunka, kterou patrně i tazatel nejraději poslouchal.

Bohunka byla zjevením svým dorostlou pannou, ale myslí svou posavade dítětem. Samá volnost, samá svěžest, samé světlo, samý liliový a jabloňový květ. Ptáče lesní jasných oček, něžného peří, zpěvné, v bezstarostné veselosti s větve na vě* tev poskakující každému oku jest potěšením: podobným právem, jenže arci v míře mnohem větší Bohunka každé srdce ihned připoutala k sobě náklonností.

Linulo se z ní kouzlo tím neodolatelnější, že nebylo ještě sebe vědomo, že bylo prosto všeliké strojenosti, prýštíc se z pramene nejčistšího: každý pohled, každé slovo, každý skutek její byly prodchnuty líbeznou srdečností.

Jinačí nežli srdeční zde všichni ani býti neuměli. Takovéto výsluní upřímných, šlechetných duší se Zdislava už dávno nebylo dotklo; jakoby jedním rázem byl přesazen do nového světa, klášter zdál se mu nesmírně daleký, a vše, co s klášterem souviselo, ustoupilo do pozadí, jakoby se skutkem potvrditi měla pravdivost slov Adamových: Jdi mezi lidi, obcuj s nimi, miluj je, a budeš uzdraven...

Paní Anna, která vážnost k mladistvému kazateli se svou dcerou sdílela, první mu s nelíčenou vřelostí vyšla vstříc. Ptala se ho, odkud pochází, a zvěděvši to zvolala s patrným pohnutím: „Jsme tedy poněkud krajané 1 Vypravuj mi něco o své rodině..."

Zdislav učinil to stručně; posluchačce to nedostačovalo.

„Byl jsi nejmladším synem — měl jsi také bratry starší?" tázala se po některých jiných věcech.

„Dva bratry jsem měl — však žádný už nežije.

„A jména jejich?"

„Zbyněk starší, druhý Ješek."

„Jakou smrtí sešli?"

„Ješek na vojně. Co se ubohého Zbyňka týče," dokládal Zdislav zdráhavě — „zajisté jsi o smutném příběhu jeho slyšela."

„Je-li on to," dí paní hlasem, který sotva bylo slyšeti — „zavřeli mu milovanou jeho dívku do kláštera..

„A OÍL se dopustil nerozvážného skutku, jejž zaplatil svým životem."

Teprve po chvilce promluvila paní opět.

„Jsi mu podoben," zašeptala všecka rozechvěna. „Proto jsem se jala tázati..

„Tys ho nezatratila," promluvil vřele Zdislav, „tys měla s nešťastným útrpnost!"

„Dojala mne vroucí jeho láska — oplakávala jsem jej — — jako vlastního bratra..."

A paní Anna tiskla Zdislavovi ruku s tak srdečným pohledem jako dávnému, nově nalezenému příteli. ! iv < Rozmluva tato děla se mezi nimi v soukromí. Adam i Vavřinec už zasedli za stůl, Bohunka byla s děvčaty vyběhla ze sadu; teď vracela se přinášejíc nápoje i jídla na uctění vzácných hostí.

Jako zlý sen byla zapuzena bouře, která duší mladého mnicha nedávno při klášterní hostině zmítala; přece však mu i nyní zase jídlo nehrubě chutnalo. Bohunka posluhovala; jednání její bylo tak nenucené, každé hnutí její tak příjemné, až nad tím srdcem v hloubi mile trnulo: ale jemu jakoby údy tuhly, cítil se náramně nejapným a k tomu jako na veřejném pranýři postaveným.

I ducha jeho sepjala ostýchavost jako zlomyslná čarodějka. Nevěděl do společné rozmluvy hrubě co promluví ti, ačkoliv pohleděv na Bohunku sobě myslil: „Jak nepříznivě bude o mně souditi!" Ale v tom se mýlil; dívka znala jej dříve jako velikána na duchu, vysoko nad ní stojícího: a tady byl tak tichý a jemný, tak skromný ba nesmělý. To se jí velice zalíbilo; jinak byla by se ho až báti musila, takto mohla k němu priložiti srdce: veliký r uměl také malým býl.i, ona nejen že se před ním cele netratila niveč, alebrž cítila, že v tomto kruhu i jakousi moc nad ním má.

Jak veliká tato moc opravdu jest, o tom arci neměla tušení. Zdislav neodvažoval se na ni popa třiti leda jen plaše a jako náhodou, ale přece každý krok, každý obrat její sledoval; neviděl jí okem, ale duší, a duše ta byla každým hnutím jejím čarovně dotýkána. A vidění to bylo skutečné; i když byl od Bohunky odvrácen, spatřoval přece ušlechtilý ovál jejího obličeje s tím čistým čelem, zářivým temným okem, s tím lehkým ruměncem, vše to vroubené bohatým jasně zlatým vlasem, a vše ,tak čisté, tak průhledné a přece zase tak tajemné ... Spatřoval tu štíhlou postavu, plnou pružnosti, plnou půvabu — a kdykoliv se k němu přiblížila, uchvacovala jej sladká závrať.

Jakmile nebylo jí u stolu potřebí, vzdálila se a shýbajíc se tu i onde trhala kvítí. Zdislav pocítil velikou úlevu, mohl volněji mluviti, volněji zároveň na Bohunku se dívati. Vznášela se od místa k místu lehounce jak motýl — a jak se skláněla, jak ruce po květinách vztahovala, tichounce sobě k tomu popěvujíc, jevila se vždy vnadnější.

Po dlouhé, dlouhé době bylo zase mladému muži jednou tak jako za dětských let, když pohádky plné kouzel, lesku a krásy poslouchával, ano myslí svou v nich žíval. Dnes octnul se opět v tom kruhu, obraznost jeho vznášela se opět na těch perutech, srdce jeho zachvívalo se potají podobnými city.

Bohunka vrátila se a podala Adamovi věnec z květin, nasbíraných v sadě i na louce.

„Dobrá dcero," děkoval on, „nikdy na mne s milým dárkem nezapomeneš. Kéž ti za to nebeský Pán na dráhu tvou samých květin nastele!"

Položil jí pravici na hlavu. Vděčně ruku jemu políbivši, obrátila zraky na Zdislava; on znamenaje v ruce její ještě druhý věnec, radostí se až zalekl: přece snad měl nějak za něj požádati? Ach, za všecky poklady světa by to v tu cli vili nebyl dovedl ! A podá li mu jej sama, třebať něco zdvořilého promluviti ? Žádná zkouška ho nikdy nepřivedla do takových nesnází!

Poněkud na rozpacích byla též Bohunka; však neváhajíc dlouho přistoupila k mladému mnichovi řkouc: }>Snad nepohrdneš tím, co dobrý otec Adam vždy laskavě přijímá?"

On se silně zapýřil.

„Kéž bych toho jen rovněž tak zasluhoval jako otec Adam," odpověděl s úklonou.

„Toto jsou prostá kvítka naší půdy," namítala dívka: „ty sbíráš pro nás květy z luhův nebeských."

V rozhodném okamžiku přece Zdislava dobrý jeho duch neopustil, odpověď mu sama sebou přišla na jazyk: „Znám půdu nebeskou, kam přesazené krásně rozkvétají — a to je štěstí rovněž veliké, jako vzácné."

Bohunka v tom na věnečku malou vadu zpozorovavši, spěchala ji opraviti v rukou Zdislavových. On cítě dotknutí prstův jejích, ano dech rtů jejích rázem zas ve tváři pobledl.

Před odchodem pojal ještě Adam Vavřince stranou. —% „Bratře," dí k němu, ,,není tuším pochyby, že jsem dnes poznal rod tvé schovanky, matky Bohun- činy."

„Co pravíš?" ulekl se stařec. „A jsou ještě živi její příbuzní?"

„Jsou i na blízku."

— o — „Ó, pak ji mohu ztratili — i s Bohunkou! Co bych si počal v poslední své dni?" vzdychal starostlivě Vavřinec.

,,Toho bohdá nebude, anaf se tak vytrvale i před námi tajila. Však jsou nejlepší přátelé její, kteříž ji za mrtvou pokládají a radostí by splakali, slyšíce, že jest živa! Chtěl jserri s ní promluviti, ale jak ji dnes vidím, nechci jí bouři ti mysli — přijdu brzy zase."

Když se Adam i Zdislav domů vraceli, byl zase utěšený podvečer. Zdislav byl ze své trudnomyslnosti vyhojen; kráčel lehce a bystře, se vztyčenou hlávka a zářícím obličejem, jakoby chtěl vzlétnou ti mezi zpěváky tam k oblakům, a byl hovornější nežli páter Adam.

Sám byl jako vyměněn, a všechen svět před ním měl novou dobu i novou řeč. Luhy byly květ- nější, květy obživly, byly osobami, hleděly důvěrně, usmívaly se tichounko šeptajíce o půvabné dívčině, věnce vinoucí — o pokladu, jejž to sobě z ruky její nesl... Hustí klasové, ozdobení vonným květem, šuměly utajený zpěv o krásném světě, kde lidé v srdečném společenství k sobě lnou a se milují ... Skřivan zaletěv do vzdušné samoty, až ho virlěti nebylo, povolil tak svému srdéčku, blahem oplývajícímu. A ten obláček na blankytném nebi, tak čistý a bělounký, tak tichý a jemný, zářil ve tváři jak andělíček — měl jistě jakési přesladké tajenv ství...

Tu byl již klášter. Zdislav spěchal do své celly, aby se dosyta natěšil svým pokladem, věnečkem od Bohunky. Když na něj patřil, jakoby byl v její přítomnosti, ale volný, beze všech rozpakův. Od rukou, kde se ho svými prsty dotkla, rozlil se mu tělem mocný jakýsi proud až k srdci, až k hlavě, i unesl jej v sladkou dumu, v které nic jasně ne- myslil, nic určitě nepociťoval; ve bdční oblétaly jej sladké sny.

Nelibý hlas jej z nich vyburcoval; mluvil polaji ale velmi důtklivě.

„Bloude," pravil, „co se ti přihodilo? Byl jsi jen nepovolaným svědkem, jak vřele Bohunka miluje svou matku i svého pěstouna, jak laskavě se tulí k otci Adamovi — proti nim jak byla k tobě chladná I Jen bezděky tobě věnovala pohled, slovo — i ten vínek, by neporušila libého mravu..

Zdislav povstal v prudkém nepokoji — bylo mu, jakoby mu byla tajná ruka do prsou sáhala i odnímala z ní, což měla sobě nejmilejšího. Bolem zachvěla se duše, ale již to zas nebyl bol, nýbrž nevýslovná touha, jejížto předmět v hrubé roucho slov oděn tak se jevil: Získati sobě u Bohunky tutéž náklonnost, s jakou lnula k Adamovi...

S touhou spojil se rychle úmysl. Ale co uči- niti? Dosti dobrodružné myšlenky naskytovaly se Xdislavovi, až připadl na prostředek ne sice rychlý ale šťastný. Honem běžel prohlížet zásobu svého pergamenu a též pěkných barev: už viděl v duchu knihu sličně vázanou, na prvním listě květnatou malbu a v ní uměle pletený nápis: Květy z lu- hův nebeských. To bude přiměřený dar za ten milý vínek. Uvnitř budou čistě vepsány nejkrásnější místa písem svatých, jaká se pro tak čistou a ¡něžnou duši hodí: hned se mu jich celý roj namanul, zvláště ze starého zákona, z žalmů Davidových, z písně Šalomounovy...

Bylo již pozdě na noc, a Zdislav se ještě pilně zaměstnával prací, nad kterou mu nikdy žádná nebyla příjemnější. Až zpozoroval, že krátké noci delší polovice již uběhla, avšak u něho dosud na spaní nebylo pomyšlení. Přistoupil k oknu; měsíc na obloze spatřovati nemohl, ale tím krásnější byla ta hvězdotkaná obloha, ten tichý kraj, ty stromy v čarovné r.oční ozdobě, tu plné bohatých, hedbávných záhybův, tam skvoucí se samým živým stříbrem ...

Zdislav spal kratičko, nevědí 1, co se mu zdálo, leda že to všecko by i o velmi krásné. Ráno první pohled jelio padl na vínek, první myšlenka jelio byla na knihu, kterou psáti počal. Den kynul mu jako pravý ráj.

Když jej potom páter Adam vyzval, nechtělli by s ním do kraje vyjiti, volil zůstali doma. Měl tu nyní celý svět, a také celé nebe. Pracoval ještě pilněji než jindy, sbíraje — kvítí z Juliův nebe- _ ských.

Tak uběhlo několik dní stejně šťastných. Nespatřil v tom čase Bohunky po druhé, nepřipadlo mu také hledati k tomu příležitost: vždyť se s ní obíral bez ustání, nevzdaloval se od ní při práci, ani při modlitbě. Byla nyní jeho duší — on pak se tou změnou cítil nejen šťastnější, ale také nadšenější, povznesenější, zbožnější.

Víra jeho ne zakoušela už nižádných bojů; když sobě vzpomnM, jak se mu následkem kvardiánových a Žižkových slov dělo, nevěřil hrubě vlastní paměti. Byl zase šťasten, ano více než kdy dříve — a štěstí žádné víry nezviklá, každou upevní.

IV.

Také zdroj mrzutosti kvardiánovy zanikl, neboť ještě během téhodne navštívil pan Děpold klášter po druhé, a to v průvodu tchána svého, pana JoŠta, jemuž nové panství ukazoval. Prohledli všecky pamě tn os ti kláštera, přijali občerstvení; mladý se mnichům líbil svou veselostí, starý svou vážností.

Ale jako se žerty mladého častěji od rozpustilosti jenom tím lišily, že pocházely z tak vznešených úst, podobně by vážnost starého neurozenému smrtelníku byla počítána za nevlídnou posupnost. Páně Joštovy šediny nebyly květem, ale mrazem staroby, vrásky jeho byly písmem těžkých, neblahých myšlenek, jež nikomu se nezjevovaly. Panská hrdost a panská blahosklonnost zakrývaly před zrakem světa vše, co se v té duši dělo i děje, ale skrze ně vál jakýsi mrazivý dech, který proti němu sice budil cit odporu, ale přece zároveň i svědčil: Sešlý tento staroch jest hoden politování...

Když oba páni zůstavili šťastného kvardiána i spolubratry jeho panské přízně žádostivé, jevil pan Jošt chuť vraceti se k domovu.

„Vystupuje bouřka," pravil, ukazuje na oblohu.

„Nejvýš přeháňka," namítal Děpold, „budeli z toho vůbec prška, snadno ji někde pod střechou přečkáme. Pak bude tím příjemněji."

Starec nepřisvědčil ani neodpíral, ale jel dále po boku mladšího soudruha, jemuž nyní úplně hovor ponechal. Byltě velmi skoupý na slovo; jenom když Děpold rozmlouval tu o lesích, tam o polnostech a pak: zas o. rybnících, vpadl mu Jošt někdy příkře do řeči: „Ne, to je nerozumí" a po druhé: „Ne, to by bylo holé bláznovství!" — a jen ¡několika jadrnými slovy vyložil své důvody, brané ze své vlastní zkušenosti. Děpold větším dílem vyprávěl o tom, co byl pozoroval na svých cestách; hana Joštova ho nic nemrzela, ano snad ji schválně povzbuzoval, aby se mu tím spíše podařilo starce z aha viti.

Mraky na obloze nebyly černé, aby budily obavu, ale pokryly už celý obzor. Ač bylo slunce zahaleno, přece sálal vzduch dusivým parnem; žádný větřík nezavanul k ochlazení.

Jezdcové zajeli právě pod rozsáhlý rybník, když na nebi po prvé zarachotil hrom. Ted bylo třeba rychle vyhledati úkryt. Bouře nepřicházela z daleka, nýbrž visela tu nad krajem, nestrojila se zvolna, nýbrž vybuchla náhle.

Vítr, jako by se z úkladné zálohy vyřítil, jako divá šelma vrhnul se na stromy. Blesky roztínaly oblohu, ale mračna srážela se ihned zase i byla vždy hustší a černější, prudký liják počal s© z nich ce- diti. | Děpold nebyl v rozpacích, kam se uchýliti; když dorazili do vesničky v údolí, rozpoutávala se bouře v plné zuřivosti. Děpold vjel přímo do dvora Vavřincova. Než sestoupili s koní a odevzdali je sluhovi, přicházel jim už stařičký zeman ze síně vstříc, a zvolav na sluhu, kam koně zavěsti má, vítal pány pod svou střechu. Nebylo potřeba žádného vysvětlo- vání* ale Děpold neopomenul s rozmarnou výmluvností je podati.

„Vejděte do světnice,44 pobízel Vavřinec.

„Zde jsme dosti chráněni," odtušil Jošt, stanuv hned v siní a pohlížeje upřeně ven na proudy deště a šlehy bleskův.

„Není zde ani bezpečno," namítal mu Děpold.

Ale starý pán už jen zavrtěl hlavou i zůstal.

Po některé chvilce zablesklo na dvoře i v síni světlo tak prudké, až mozek omračovalo, a hned potom následoval třesk tak hrozný, že sluch div nepraskl; země se chvěla, stavení se zaviklalo, jako by vše propadnouti mělo do propasti hromovým klínem rozevřené. Věkovitá lípa, která přes dvůr u samé stodoly se vypínala, roztříštěna s praskotem kácela se k zemi, zůstal z ní pouhý trup.

Starý Jošt se nepohnul s místa; Vavřinec i Děpold přese všechen lomoz přece zaslechli výkřik, který se ozval ze světnice.

Tu byla paní Anna i s Bohunkou stála u okna, kamž je příchod nenadálých hostí přilákal.

„Matinko," zvolala dívka pohlednuvši maně na tvář rodičky své, — „tobě není dobře 1 Nehleď na tu bouři, odstup od okna, mohlo by se státi ;ne štěstí " V tom udeřila strašlivá rána. Bohunka nemyslila jinak, nežli že jest matka bleskem zasažena, anaf se potácela jako bez vědomí. Zachycujíc ji do náruče vykřikla leknutím. Vavřinec a Děpold přikva- pili. Paní Anna znamenajíc je, násilně hleděla se vzchopiti. A když se poněkud vzpamatovala, bylo prvním jejím slovem: „Jemu nestalo se nic?" — i ukázala pohledem na dvéře.

Jak* v odpověď ozval se v tom venku Joštův hlas.

»Mějte se k dílu!" zhurta volal do čeledníka. „Blesk i do stodoly zajel — už chytá plamenem!"

Nastal povyk a zmatek, že nelze vypsati. Z domu Vavřincova rozletěl se po celé vsi; zvonek bil na poplach, ve krátké chvíli sběhlo se k ohni skoro všechno obyvatelstvo. Bojíce se, že se požár bude rozmáhati, chtěli všecko ze stavení vy- nášeti a také ženské od ves ti.

„Není třeba!" kázal pan Jošt, jenž se náhle všecek změnil, velení se ujal a s takovým důrazem je prováděl jako vojevůdce na bojišti. „Zby- tečno zmatek množiti — hleďte si hašení, at udržíte oheň na uzdě!"

Obsadil lidmi nejbližší stavení, aby tam každý zárodek olmě potlačili, a mezi těmi, kteří hasili při stodole, zavedl pořádek. Uměl sobě houknou ti, že všechen lomoz překřiknul, a v hlase jeho bylo to, co Člověkem pohne lépe nežli ruka.

Vítr byl se hned na počátku bouře opět umírnil, a cléšf pomáhal vydatně hasiti. SnázeC ostatně stodolu hasiti přede žněmi, snáze také tou dobou jí oželeti. Nebezpečenství pro budovy ostatní brzy minulo.

Děpold jal se býti strážcem i pomocníkem ženských. Paní Anna opět se dosti rychle vzmužila; nebylo jí vítáno, že se k ní sběhly ženy ,z celé vsi, kde se rozlítla pověst, že byla božím poslem zasažena, neli dokonce na uhel spálena. Však vítáno to bylo panu Děpoldovi, který se nyní mohl jenom s Bohunkou zabývali a mezi čtyřma očima mnohé příjemné slovo jí říci. Nikdo by tu nebyl lépe uměl chlácholiti než on; zaplašil jí lek a strach z duše, zaplašil i jeho barvu s tváře její a vykouzlil tam zase živý ruměnec.

Ale nevrátila se Bohunce nenucená volnost, s jakou se pohybovala i před mnichem Zdislavem. Dě- pold byl velice milostivý, ale když se k ní samé sklonil s vlídným úsměvem, bylo jí, jako by stál na vysoké hoře a ona v údolí, aniž by se kdy mohli sblížili. Cítila se před ním ne pokornou, ale poníženou. Slova jeho byla lahodná, ale zrak jeho ji pálil do duše, která byla všecka jakýmsi poutem sevřena, fteč její obmezovala se na odpovědi, a odpovědi byly kratičké, plaché.

Náhle pan Jošt sedal na koně; oheň byl ukrocen a déšC pominul. Tu se i Děpold mě>l k odchodu. Vavřinec a Bohunka děkovali ještě na rozloučenou; dívka též matku slovem omlouvala, že nemůže dík svůj sama připojiti."

„Utrpěla pohromu ?" ptal se Jošt.

„Poděšení ranou i požárem —" podotkl Děpold.

„Bohdejž to horší nebylo!" vzdychla Bohunka.

Děpold přívětivě hlavou zavrtěl, starý pán zase dosti nevrle doložil: „Zapudte ty báby od ní — klidu jest jí třeba!"

Když v tu chvíli veské ženštiny paní Anně ukazovaly, že panstvo už odjíždí, oddechla sobě a v tajnosti své duše sobě opakovala: „Přišel sem náhodou — nemá o mně tušení..."

„To jsou z míry dobří pánové," pravila jedna sousedka k Vavřinci a Bohunce, když k nim právě přistupovali.

„Bůh sám je sem přinesl!" odtušil zeman.

„Nu — jen aby Bůh!44 ozval se jiný hlas mezi ženštinami.

„Co se ti zdá, Baruše?" ptaly se sousedky, obracejíce se zvědavě k vážné stařeně, která nejen ve vsi ale i v okolí platila za ženu velmi rozšafnou, a slovo její u vesničanů vážilo více než slovo lékaře nebo i kněze.

„Jsem v této vsi šedesát roků živa," odpovídala, „a nikdy tady boží posel neuhodil. Jednou se to stalo za mého otce, jednou také za mého děda; a £o každé nalezen jest Jonáš, který to zavinil. Myslíte, že blesk boží bije na slepo? Bláznovství, rouhání! Vlas nepadne nám s hlavy náhodou, vždy jest v tom boží prst, ač k tomu netřeba ani větérku: a hromovým klínem by nebeský pán metal nadarmo ? Nikoliv, ale stíhá jím nepřítele svého i lidského, ducha zloby. Ten ukrývá se někdy v podobě lidské, jindy v podobě tvora, třeba nevinného ptáčete — ale oku vševidoucímu neujde/4 „Nu, a což dnes?"

„Já nikoho nesoudím, ale zašli sem hosté nebývalí. A udeřilo."

Vavřinec máchl nevrle rukou: „Což to povídáte, sousedko 1" „Jsme všichni jen hříšní lidé," ozvala se i paní Anna. „Bože, milostiv bud všem!..."

Před večerem ještě přikvapil páter Adam, ude- šen pověstmi, které se po kraji roznášely. On pak musel se domýšleti věcí ještě docela jiných: pan Jošt v domě u paní Anny! Ale přesvědčil se, že v poměrech rodinných tu nebylo bouře a převratu; patrně tu nikdo neměl tušení, že by zemanka i tchán zámeckého pána již odjinud sobě byli známi.

„A jsouli pak opravdu? Není domněnka moje hrubým bludem;?" pravil k sobě v duchu starý mnich, když byl zase již na odchodu. NeboC paní Anna, jakož leknutím nejmocněji byla dotknuta, tak se nyní ze všech nejdříve jevila klidnou. Byla sice velmi slaba a bledá, ale hleděla utěšeně, a ze slov jejích ozýval se zvláštní pocit blaha.

Nazejtří dostavil se do dvora mistr lékařství, poslaný od pana Děpolda. Bohunce objevil se jako posel z nebe, ježto slabost matčina přes noc nepo- minula, nýbrž povážlivě se zhoršila, jakkoliv nemocná ujišťovala, že necítí žádných bolestí, naopak že jest jí lépe než jindy. Lékař dlouho a bedlivě ji zkoumav podal jí léku i nařídil, aby zůstávala v nej- větším klidu. Venku vstoupil mu do cesty Vavřinec.

„Vyvázne z toho, neníli pravda?" ptal se tklivě.

„Snad — ale jen zázrakem."

Bohunka nechtěla s lékařem odstoupili od matčina lože; čekala dědečka Vavřince, aby z jeho tváře vyčtla sobě útěchu. On nepřicházel. Po trapné chvilce odskočila přece ven, a tu spatřila, jak se mu slze jako hráchy po staré tváři válejí.

„Ó Bože!" zalkala. „Tys dobrých zpráv neslyšel !"

Kmet se zalekl, že jej Bohunka pozoruje.

„Upokoj se, milá," hleděl se rychle vzpamatovali. „Nikdo neví svého dne a své hodiny — — Pro bůh, ať ona ničeho netuší!"

Bohunka nemohla se brzy k matce vrátiti, musela stranou, kde hořce plakala. Potom bála se tak předstoupiti před matku, ale přece ji to k ní neodolatelně táhlo.

Dvéře u světnice byly otevřeny, bylo tam sly- šeti hlas Barušin. Dívka se náhle zastavila.

„Zloboh se ukryl tobě na blízku," pravila stařena. „Hromový klín zasáhl jeho, ale tobě blesk v prsou uvízl. Žádný mistr všemi svými léky ti ho odtamtud nevyjme — tu pomůže jen prostředek boží/* „Jen v Boha mám své doufání," zašeptala nemocná.

„Bezpečná byla by pomoc, kdy bys měla vodu z klášterské studánky, o půl noci rukou čisté panny do nové nádoby nabranou."

v. Vlček: Golgota i Tábor. 4 Bohunce srdce v ňadrech hlasitě zabušilo.. Matka neodpovídala, neboť lék již účinkoval, pře mohla ji dřímota...

Když po dlouhém spánku protrhla oči, spatřila Bohunku, která u lože sedíc umělým vyšíváním trud nou chvíli sobě zkracovala. I utkvěla na ní neod vratným pohledem; celé hodiny byla by chtěla tak na ni patři ti: co všecko jí při tom vstupovalo na mysl I Dívka však brzy od své práce oko na ni obrá ti la, a vidouc, že už bdí, honem vyjasňovala obličej dříve zachmuřený.

„Zdali pak ti lépe?" tázala se.

Ona posvědčila mlčky.

„Něco přinesu ti k posilnění."

„Ne, zůstaň, mé dítě," promluvila matka měkce, zadržujíc ji za ruku. „Ty sama mě nejvíce můžeš posilni ti."

„Ó kéž bych mohla! Pověz, poruč, matinkol" „Hled, nikdy by mně smrt nebyla tak těžká, jako ted —" „Nemluv o smrtil Do duše mě to raní! Ty mne nesmíš opustiti!"

„Slyš, dcero moje. Kdy by tebe nebylo, dávno by mne už země nenosila... Tys byla mým životem. Přežila jsem hrozné bouře, proti kterým včerejší byla jen stín. A zase přišly doby míru; tebou vzešel mi po hrozné noci nový den, rozkvetlo mi nové štěstí. Avšak nyní dospěla jsi do let, kdy tobě matky nejvíce potřebí. Nejsi už dítětem, stáváš se ženou. V tvé srdce nasázeno propastí, zakry tých svůdným květnatým pří krovem, — a jen co noha zastoupne, vine se jimi pravá stezka ... Jaké tu třeba pozornosti! Jeden pohled nešťastný — a veta po všem!,... Když m!ne nebude, budeš !míti jen Vavřince a otce Adama: oba tě milují, ale důvěrníky a rádci tobě býti nemohou. Ach dítě mé, sama sobě dívka nejméně umí býti přítelkyní, sama sebe nejdřív opouští! Já budu vždy kolem tebe: miluješli matku svou, dokážeš jí svou lásku tím, že v každé důležité chvíli na ni vzpomeneš. Ona nebude moci k tobě promluviti, ale přece vždy tobě na mysl uvede jednu radu, jednu výstrahu, jeden spásný prostředek ve všelikých těžkostech a nesnázích: ,Zachovej srdce svoje čisté!' To jest slunce, to jest kotva tvého života."

„Jak mi tvá slova rozrývají duši!" oJpověděla Bohunka s rovnou bolestí jako láskou. „Jsem příčinou tvé muky, a co mohu Činí ti, abych to změnila? Co ty pravíš, musí býti pravda: jsem zajisté, tak slabý tvor, že to a.ni netuším. Ale věiz', matko moje: mámli se někdy postihnouti v tom, aby se tvoje obavy o mne naplnily, af se láska k ;tobě v srdci mém hned promění v prudký jed a učiní konec mému životu!"

Matka nedala jí dále mluviti, a ona zulíbala tváře i ruce její. Ještě v prsou jejích všecka jiná láska dřímala, toliko matku milovala horoucně.

Aby ji zachránila z nebezpečenství, byla by podstoupila skutky nemožné. Tím rychleji uzrál v ní úmysl, jejž aby provedla, sotva se mohla noci dočká ti.

„Bezpečně pomůže voda z klášterské studánky, o půlnoci rukou čisté panny do nové nádoby nabraná," — ta slova zněla jí neustále v uších, ano viděla je plamenným písmem psaná ve vzduchu, kdy koliv oči přivřela.

Klášter byl jenom na půl hodiny vzdálen, cesta k němu jí povědomá, že by nebyla po paměti zbloudila. Za hodinu všecko bude odbyto — zázračná voda bude v ruce matčině.

Ani na okamžik nevznikla v ní pochybnost 0 moci takového léku. Baruše byla v těch věcech na slovo vzatá, studánka pak klášterská byla pře svoji divomocnou léčivost široko daleko rozhlášeena. Mnoho nemocných bylo tam uzdraveno zázračně, a tisíce jich tam putovalo do roka.

Na hodinu před půlnocí dala se Bohunka u matčina lože vystřídati; pak dělajíc, jako by sama na odpočinek se ubírala, a přesvědčivši se, že nikdo jí ¡nepozoruje, tiše jako stín se z domu vytratila, v ruce nesouc novou, dosud neužívanou nádobu.

Ačkoliv byl měsíc vysoko na nebi, přece dědina odpočívala v nočním temnu; neboť nahoře shlukly se šeré chmury a zastoupily měsíc, ochotně sloužíce zdárné dceři, kterážto z lásky k matce na tak neobyčejnou pouť se vydávala. Jako ženské ženským v podobných případech horlivě pomoc poskytují, — a tam nahoře byly to tajemné ženštiny v šedé závoje zahalené, v hustém zástupu shromážděné, aby ani měsíc neviděl, co mělo zůstati utajeno. Jenom jednotlivá z nich obrátila na chvíli světlý obličej k zemi, aby zrakem svým dívku na cestě sledovala.

Bohunce tlouklo srdce jenom tou obavou, že by někdo její odchod mohl spozorovati. A co by se pak stalo? zadržel by ji a zmařil její úmysl? Netázala se; však cítila, že k zdaru podniknuti jejího třeba jest dokonalé tajemnosti. Proto když dostoupila návrší, za kterým jí dědina a celé údolí s očí zmizely, oddechla sobě, jako by vyvázla z nebezpečenství.

Až posud nebyla vůkol sebe skoro nic viděla 1 slyšela; teprve nyní pozdvihla oči a ohledla se. Za dne bylo jí tu všecko do podrobná povědomý), led za noci spatřovala vůkol sebe zcela nový svět. Tak pozdní dobou nikdy nebyla ještě mimo dům; novota rychle poutala k sobě pozornost a účastenství její, neodstrašovala, nýbrž vábila její mysl.

M(rrí» Kráčela po mírném svahu křovinami porostlém; na obzoru se tu i tam les temnými vrcholky odrážel od oblohy, po lidech a po sídlech jejich nebylo vidu ani slechu. Zdaž jsou v tom kraji zde opravdu vesnice, domy a v nich obyvatelé? Vše se vystěhovalo. Jako umlkla řeč, tak vymizely starost, lopota, vášeň, smích a vzdech — duše odletěla. Není jí ve světě, a kam se odebrala, jí samé zůstává tajemstvím. I vzala s sebou také duši před- mětův, kterými jest člověk obklopen: ty příbytky, ty zdi, ty nástroje lidské práce mají za dne také svůj život, svůj cit, svoji řeč, svůj smích a, vzdech — to vše s duší lidskou odchází za noci do tajemné říše.

Tam v dolině šumí potok, jako jediný ponocuj íci strážce v kraji, více šeptá než zpívá lidstvu ukolébavku. Mimo něj nikde se neozývá nižádný hlas. I vzduch se utajuje, že dechu jeho není zna- menati, že není větérku, kterým by se list pohnul. Však stromy, keře, květy a traviny nejsou pohříženy v spánek: bdí, pozorují, přemýšlejí. Myšlenky a city své nevyjadřují slovem ani pohnutím, ale přece je sdělují. Do hlavy a do srdce je vštěpují jako nebývalé, ale nikoliv nevítané hosti.

Ovanuta velikým tajemstvím noci, pocítila v sobě Bohunka změnu, jako by se v novou osobu pře- tvořovala. Všecka tíseň s ní spadla; hluboký klid noční zmocnil se neodolatelně i duše její, odkouzlil z ní všechno prudké hnutí. Smyslové její se zbystřili, však více než na okolní předměty obraceli pozornost svou k ní samé. Nikdy nebyla tak dokonale samotna; ale to v ní neprobudilo pocit opuštěnosti, nýbrž vědomí samostatnosti.

V tom odloučení zde poznala se býti zvláštní bytostí; to mělo libý účinek, krev jala se jí v žilách tlouci živěji, krok její stal se lehčím, i duše rozepjala peruti, podobně jako ptáče, kteréž po prvé se v letu zkouší.

Pouť její nabyla jiného významu. Byla to vlastní její budoucnost, jíž kráčela vstříc. Jaký tam na ni čeká podíl? Na několik kroků před ní vše bylo zastřeno tajemným šerem. Ale v prsou jejích rozbřesklo se náhle svitem krásné předtuchy ...

V též chvíli rozstoupily se oblaky, a z otevřených nebes rozlilo se čarovné světlo po lesích, lučinách a polích, potok tu i tam zableskl se skrze stromoví jej vroubící, opodál zaskvěl se rybník jako velkolepé, živé zrcadlo. Kraj oděn byl nevýslovným půvabem; a v týž okamžik srdce dívčino uchváceno nevýslovně libým citem. Zrak její spatřil náhle jakési zazračné zjevení — co to bylo? Tajemství vlastního života? • Zůstalo i dále tajemstvím, ale bylo tak blahé!

Dravec jakýsi zaskřehotal v povětří, tak vysoko, že ho viděti nebylo. Bohunka ho hrubě neslyšela. Brala se ku předu povolně, a kdo by ji byl viděl, snadno byl by ji pokládal za náměsíčnici. V bdění a chůzi snila svůj nejblaženější sen.

Neznamenala skoro, že se přiblížila ke mlýnu, který tu při potoce ležel. Domácí pes s ¡hlučným štěkotem rozehnal se k ní. Vyburcována z dumy své prudkými leknutím dala se do kvapného běhu, odvracejíc se od cesty, jen aby rozezlenému ště- kounovi ušla. Když pak se zastavila, by mohla vy- dechnouti, nalezla se mezi stromy lesními. Hafanův hlas ozýval se už pozdálečí, ale sladké blouznění bylo od Bohunky zaplašeno. Upomenula se netoliko na účel své cesty, ale také na skutečnou povahu její. Ten hlídač noční odháněl od stavení lidi alé, — jako Bohunka posud na žádné nebezpečenství ani nevzpomněla, tak jí nyní vstoupilo na mysl v hrozné podobě.

Kdy by til na ni nešlechetník vystoupil — v samotě lesní, v půlnoční hodině, kde by zoufalé volání její k žádnému lidskému sluchu neproniklo! Strachem se v ní tajil dech. Za každým keřem zdál se jí kdosi ukrytý, šustění vlastního kroku ji děsilo, — kvapila skrze stromy jako skrze řady příšerných oblud.

Když vyběhla do polí, chlácholila sama sebe: ,,Nyní nemám se čeho lekati. Dělati sobě strašidla z lesních stínův, jak je to zpozdilé 1" Tak mluvil rozum, ale srdce chvělo se tím větší hrůzou při pomyšlení, že tím lesem musí konati ještě cestu zpáteční!...

Měsíc vysvítil s plnou jasností, viděla před sebou háj, nad nějž vyčnívala věž klášterní. Pod tou věží jest ona studánka s divotvornou vodou. Bohunka tiskla pevně svoji nádobu, — hodina půlnoční byla skoro jako bílý den. Avšak s nastoupením hodiny té otvírá se říše duchův, — a studánka byla blízko u klášterního hřbitova...

Klopíc oči k zemi, neohlížejíc se na právo ani na levo, kráčela Bohunka nestejným, nejistým krokem skrze háj. Zdálo se jí, že na právo i na levo vše oživuje, vše se míhá — slyšela šepty, zastavila se — nebylo žádné pochyby, vykřikla novým udě- šením.

„Ona sem přichází!" promluvil skoro vedle ní ostrý hněvivý hlas, a jí bylo, jako by na ni vanul žhavý dech z týchže úst, ze kterých slova pocházela. „Tu já přivítám l'4 v.

m Touž asi dobou, co se Bohunfcap z domova na cestu vydávala, zašustělo listí v hustém křoví nad zázračnou studánkou, jako by tam ospalý pták s větve na větev přeletěl. Pak bylo zase ticho. Ale po nějaké chvilce ozvalo se šustění po druhé, pak po třetí, a místo nepokojného ptáka objevila se v nízkém stromoví veliká mužská hlava, za ní znenáhla tělo podobného objemu jako stoletý dub. Pod širokou čapkou, na čelo stáhnutou, mžouralo dvé neklidných očí, pod očima bělalo se dvé lesklých tváří, svědčících, že zjevení to není z onoho, nýbrž z tohoto světa, a že jej v tato místa nepřivádí nedostatek zdraví.

Nebyl to strážný duch studánky, ale strážný duch celého kláštera, páter kvardián. Ale byl jaksi dobrodružně vystrojen, že v něm ani nebylo znáti mnicha. Napínaje sluch s utajeným dechem loudal se ku předu s podivuhodnou opatrností.

„Všecko ticho I" zahučel do sebe, a byl s tím patrně spokojen; po krátkém zamyšlení dokládal: „Kdy by nepřišla, bylo by nejlépe. Kdy by tak zaspala!"

Na důkaz, že ve splnění této žádosti nemá valné naděje, vzdychl tak z hluboká, že se listí vůkol rozechvělo. Zase pak jinou myšlenkou pobídnut obrátil v tom svůj pátravý zrak na zdi klášterní.

„Ten věčně ponocuje," zahučel poznovu poli lížeje na osvětlené okno celly Zdislavovy. A jakkoliv sám ponocoval také, bylo mu přece ponocování mladého spolubratra tak nemilé, že si odplivl. Přidal k tomu nesrozumitelné, ale pro Zdislava jistě málo lichotivé slovo.

Učiniv opět několik opatrných krokův a žádné hnutí vůkol neznamenaje, opakoval: „Ó, kéž by byla zaspala 1" Náhle pojal nový úmysl.

„Byl jsem tu, nenašel jsem jí, nedočkal jsem se jí, mohu se s dobrým svědomím vrátitil" A rychleji, než přišel, vracel sek studánce, ale zarazil se přece opět. Byl to ohlas jeho kroků? Xe, ne — tak pozdě, nestejně a chřestivě se ohlas neozývá: někdo se mu v patách plížil. Dal se hned jiným směrem. Cizí šust za ním; nepocházel od žádného stihatele, ježto kvardián snadno mohl by ti ' dohoněn. Když se hezky vzdálil od kláštera, obrá- tiv se, našel bez obtíže osobu, která ho následovala. Stálať před ním ženština skoro tak vysoká jako on, ale mladší a úhlednější.

„Tylis to Dorotko?" plal se kvardián šeptem, ač neměl pražádnou pochybnost.

„Jak ráčíš vidě ti," odpověděla ona beze všeho ostychu, ani sebou nepohnuvši.

„V celém háji tě hledám, — jak to, že tě tak dlouho nenalézám, drahoušku?"

„Asi tak, že chodím v patách za tebou."

„A proč to?"

„Proto, abych věděla, kudy sem z kláštera přicházíš."

„llehe — kudy by to bylo?"

„Vždycky tu přede mnou zrovna se země vyrosteš — ukaž mi přece svoje tajná vrátka!"

„Ctveračko, co ty bys všecko chtěla," řekl kvar- dián vztahuje k í)orotce ruku. Ona ji dosti neuctivě odstrčila.

„Já se toho nachci!" pravila trpce. „Mně se toho děje k vůli! Kteráž by mně nezáviděla!"

„Nu, nu, holoubku!" chlácholil ji kvardián sladce, ačkoliv mu bylo uvnitř velmi hořko. „Proto jsme se tady touto dobou nesešli — a tys přece o to tak tuze stála."

Nyní Dorotka nic nebránila, když ji pohladil po tváří a potleskal na kulatou šíji. Ale z čistá jasna dala se do hlasitého štkaní.

„Pro milý Bůh!" volal páter Ambrož přitlumeným hlasem. „Co počínáš? Vždyť tě bude sly- šeti 1" „Ať je mě slyšeti!" vybuchla Dorotka vzdoro vi tě.

„Sběhnou se sem!"

„Ať sběhnou. Mně už na nikom nic nezáleží, tam na těch nejméně —" pohodila hlavou na klášter, — „bez toho nejsou lepší než jejich kvardián 1" Ambrož vrtěl sebou jako na žhavém uhlí.

„Miloušku," pravil lichotivě, tajně při tom polykaje pelyněk a zeiněžluč, „ty si nemáš na nic stěžovat — já tomu nechci! ftekni mi honem, čeho si přeješ — jenom mi tohle nedělej!"

Přimlouval, prosil, zaříkal tak dlouho, až se úzkostí zapotil. Ale Dorota si počínala vždy vzdo- rovitěji. Nikdy žádná kněžna svého mikina nečinila nevolnějším otrokem, nernořila hůře pánovitýrni vrto- chy, než Dorota v tuto chvíli pátera Ambrože. A nikdy nebyl muž v horší mučírně, než nyní důstojný kvardián. Každé hlasitější slovo Dorotino na- tahovalo duši jeho na skřipec: mohloť jej prozra- diti! On šeptal co nejopatrněji, ale přece už osípěl, — JÍ Dorotka na sladká slova jeho odpovídala pořád svévolněji, a odkudkoliv se k ní přiblížiti chtěl, svou silnou paží zhurta jej odstrkovala. Byl velmi zkušený pán, ale až v tuto chvíli dokonale poznal, jaké jsou pravé slasti kněžských milovánek.

„Ty mě. tedy nechceš slyšeti?" řekl konečně, až ke mdlobám utrmácen.

„Ani slyšeti ani viděti 1" zněla odpověď. „Kdy bych se mohla nazpět VTátiti k hodině, kde jsem tě ponejprv viděla i poslouchala, zpoličkovala bych chutě sebe samu, že jsem se dala takovému plešatému bouchoři obalamutili!"

A přistoupivši zhurta k němu, že bázlivě ucouvl, dokládala s pohledem plným opovržení: „Vždyť je to pravý hastroš, ošklivo na něj hleděti! Šeredný!"

„Dobře," odtušil Ambrož v zoufalé odhodlanosti, — „půjdu ti tedy s očí."

1 obrátil se k odchodu.

„Jdi," řekla Dorotka hlasitěji než posud. „Než učiníš deset kroků, zvíš, co se stane!"

Kvardián se vrátil.

„Prosím tě, osobo, co tě to posedlo?" ptal se s jakousi odevzdaností ve svůj osud. „Co ti prospěje, takto mne sužovati, svého nejlepšího přítele? Co zamýšlíš — karn to má vésti?"

„Zamýšlím," odtušila Dorota zlostně, „zamýšlím sobě udělati smrt! Ale dříve za tvou nevěru a ošemetnost tebe potrestám, že už nikdy na mne nezapomeneš!"

„Nevěru, ošemetnost — já?" zaúpěl tiše kvardián. Nohy nemohly ho déle unesti; na štěstí naskytl se mu veliký pařez, na který složil tělo své a všecky svoje strasti. „Osobo, ty se na mně těžkého hříchu dopouštíš!"

„Já na tobě I" horlila Dorota. „Nadskakovala jsem ti ? Vyhledávala jsem tě v klášteře nebo ty mne v lese? Bylo tehdy nevinnější, zachovalejší ženské nade mne v celém kraji? Ó byla jsem krátkozraká sprosfačka, všemu na slovo jsem svatě věřila, — proto jsi myslil, že mě můžeš odstrčiti, kdykoliv se ti zráčí! Domníváš se, že o ničem nevím ? Vdovička Maří v městečku ti padla do oka, — což pak je uhlířovic Dorota proti takové vyfintěné třasořítce! Vdovička Maří jedněmi dveřmi pouští faráře ven a druhými kvardiána k sobě, potřebujef tuze mnoho duchovní rady! Tak daleko to uhlířovic Dorota nepřivedla a nepřivede. Ona neumí nikoho šiditi, ale také se po druhé ošiditi nedá. Když jsem poznala, že jsem zrazena, otevřely se mi také oči, že jsem zkažena. A kdo mi zkazil svět, to jsi ty! Mne už nic netěší, udělám tomu konec. Uplakati se do hrobu, to je tuze dlouhá, tuze těžká smrt. Já nechci být i živa, jen abych pořád viděla, jak jsem byla ošálena, já hloupé stvoření! Avšak tvojí vdovičce to ne- prominu, že tě k sobě zvábila, že mě připravila o všecko, že mě vyburcovala k takovéto bídě. Ta se po tobě nebude už jinému líbitil" Páter Ambrož poslouchal s hlavou svislou, neodmlouvaje. Postavení jeho bylo málo příjemné, ale mezi trapné pocity v prsou jeho přimísil se přece jeden nikoliv nelibý. Dorota mluvila opravdově, ano s vášnivým zápalem. Hrozby její musely vzbuzo- vati strach, ale jedno z nich bylo nade všecku pochybu patrno: že Dorotka jej opravdu a jediného v srdci nosila. Žárlivost její, ač mohla snadno míti osudné následky, ukazovala mu zároveň náklonnost a oddanost její — a to jej i v té tísni dojímalo mile.

„Tak, tak/' pravil ve své tiché zoufalosti, — „jen sobě dále strašidla vymýšlej, bys mne i sebe trýzniti mohla. Přelhávej se hodně tvrdohlavě, abys jen mohla notně žárli ti a mně křivdi ti. Já jsem zrádce, já jsem ošemetník, já jsem tvůj největší škůdce. Dobře ti sluší tak se mnou min viti, když se s tebou v takovouto hodinu sejdu!"

Elegický ráz jeho slov nezůstal u Dorotky bez účinku. Upomněl ji na ty časy, kde páter Ambrož byl v očích jejích pánem nedostihle nad ní povýšeným; ted s ním tak tvrdě nakládala. Dorotka padala prudce z jednoho citu do druhého; když kvar- diána tak vyplísnila, pojala ji náhle nad ním lítost.

„Já se nechci přelhávati, já se netrýzním ráda," promluvila k němu hlasem docela proměněným. „Pověz mi tady před Bohem, zdali jsem se ti už znelíbila?"

„Ne, ne a stokrát ne! Tys má jediná, jako ten měsíc na nebi!" zaříkal se Ambrož, i doložil žalostivě: „Ale divně se mi za to odměňuješ!"

„A vdovička Maří —" „Jak jsi zpozdilá! Musím tobě koupiti lepší zrcadlo, abys poznala, že já mám zdravé oči!"

Dorotka bez dalšího slova podala Ambrožovi ruku, vyjadřujíc tím jak odpuštění tak odprošení. Pak usedla vedle něho.

„Čertova ženská!" řekl v duchu kvardián. Uměla Člověka tak potrápiti, ale zas uměla jedním rázem vyhojiti všecky bolesti.

Po nějaké chvilce promluvila Dorotka: „Ó, kdy bysi věděl, co jsem vystála I Nemyslila jsem, že se kdy ještě na zemi utiším."

„Ty milý blázínku, nesmíš býti tak prudká!" přimlouval jí Ambrož zapomínaje na vytrpěné hořkosti.

„Jak si poručím?" namítala ona. „Vstoupí mi to do hlavy, necítím a neznám se, — ono mne to přece rozumu zbaví, že jsem k mužskému srdce přiložila 1" „Však proti tomu najdeme prostředek."

„Najiti je snadno," prohodila Dorotka.

„Tak tě rád slyším! Mluv tedy, co učiníme?"

„Máš mě opravdu rád?"

„To ti zrovna chci dokázati."

„Tedy si mne vezmi za ženu.44 Kvardiánovy překvapením stuhly všecky údy Snad by nebyl vlastnímu sluchu věřil, kdy by Do rotka nebyla žádost svou hned dále odůvodňovala „Já budu hodnou ženou, Bůh to ví!" slibo vala upřímně. „Budu ti sloužiti jako svému pánu, dobrodinci a miláčkovi, budu si dávati pozor na každé slovo své a Činiti všecko, abych podržela tvoji náklonnost!"

„Tys má jediná, má nejmilejší Dorotka," ozval se Ambrož, když nastalo pomlčení. „Jenom se rozpomeň, že to na mé vůli nezáleží — že jsem kněz a mnich."

„Ale kněží a mniši budou prý se nyní také ženit!" nedala se Dorota mýliti.

„Podívejme se!"

„Jen když budou chtít. Ty přece nebudeš od toho?"

„Když by to bylo takové..."

„Já budu paní kvardiánkou!" zajásala Dorotka. „Můj zlatý mužíčku!" I vzala Ambrože kolem krku s tak horoucí radostí, že nemoha dýchati zarděl se ve tváři jako pivoňka.

„Ticho I" zasípěl v tom stísnění. „Nejsme tady sami 1" Teď zaslechla i Dorotka šustění cizích kroků.

„Kdo to může býti?" ptala se.

„Ani muk, ať se nevyzradíme!" odpovídal kvardián.

Dorota se stišila jako pěna, ale za okamžik už vyskočila jako postřelená: uvidělaf, že se skrze stromy kmitá ženská postava. Podezření její znova ji celou ovládlo.

„Kdo je ta osoba?" obořila se zhurta nakvar- diána.

„Nechtěj šili ti," zasyčel on — „ted není čas na otázky a odpovědi I" „To je tvá vdovička!"

„Bohdejž jsi se zkameněla I" „Ona sem za tebou přichází! — Tu já přivítám !"

Mnich uchopil ji silně za ruku, anaf pro něj neměla více zraku ani sluchu.

„Ty jsi měla naposledy hladké líčko!" volala na příchozí ženštinu. „Naposledy tě oči vedly, — vyškrábu ti je!"

Uděšená Bohunka s výkřikem se dala na útěk před náhlým útokem. Páter Ambrož stál mezi dvěma propastmi: uprchneli, stane se tu zločin, a budeli tomu brániti, prozradí se. K rozmýšlení nebylo času — již kvapil za Dorotou.

Ta byla by domnělou sokyni v brzku dostihla, kdy by nebyla tu o kořen klopýtla, tam o větev čelo sobě narazila. Po každé ji kvardián nadarmo usiloval zadržeti. Vášeň její, jakož byla slepá, tak jí dodávala neobyčejné síly.

„To skončí strašlivě 1" pravil u sebe mnich, byv od ní opět stranou vržen a naraziv při tom na strom, až mu tělo zbrnělo.

V tom už Dorota pronásledovanou ze zadu chopila za vlasy.

„Stůj při mně Bůh!" zvolala dívka klesajíc na zem.

Mdloba obestřela její smysly. Zhouba vznášela se nad ní; neboť Dorota ve svém rozjitření nehrubě se rozeznávala od krvechtivé šelmy, když kořisti své dopadne; úmysl její zohaviti svou so- kvni byl tak opravdový, že by provedení jeho páter Ambrož sotva byl dovedl zabráni ti.

Však mimo všecko jeho nadání se Dorota ne« vrhla na svou kořist, nýbrž stanula nad ní zpřímena, jako by se v rozhodné chvíli přání kvardiánovo vyplnilo a ona zkameněla. Všecek upachtěn doběhl jí mnich.

„Cos jí učinila?" „Nic —" „Nic — a ona tu leží bez ducha?!"

„Není to on a," pravila Dorotka s uspokojením.

„O arci, není to ona — ale vždy je to ženština, kterou jsi usmrtila!"

„Sotva jsem se jí rukou dotkla," hájila se Do rotka, ale zachvěla se hrůzou.

„Ty nešťastnice — mohlo ji usmrtiti leknutí „Pomozme jí zase — —" „Pryč! Tam se podívej f" Ambrož ukazoval na klášterní zed, na které se objevila mužská postava, kteráž v největším spěchu dolů spouštět! se jala.

Dorotka chápala nyní velmi rychle: již ubíhala hájem, jako by jí hlavu zapálil. Teprve po chvíli se zastavila.

„Ona to nebyla," vstoupilo jí na mysl, „ale přece měla jsem se na ni lépe podívati, abych ji • • znala..."

Také páter Ambrož zmizel z háje, jako by vichr plevu sfouknul. Jeho cesta byla kratší; za studánkou, blíže které Bohunka omdlela, ve skalisku hustě porostlém byl tajný východ z kláštera. Kvar- dián octnuv se tam v jistotě usedl a vydychoval.

„Co z toho všeho pojde?" mluvil při tom v duchu. „Kdo jest ta cizí ženština? Jeli pak živa? A který z klášterníkův to jest, za kterým přišla? Zdali pak jsem nebyl poznán? Ale bych? i nebyl, nebuduli vždy prozrazen?"

Takové otázky rozehřály pod ním kámen, jako by se octnul již na půdě pekelné. Najednou připadla mu spasitelná myšlenka; vzchopiv se kvapil do kláštera.

Tím časem octnul se u bezduché dívky pomocník spěchající z kláštera, páter Zdislav. Nebyl překvapen tím, že to Bohunka. Vyhlédnuv z okna, jak to za svého nočního bdění často činíval, uslyšel výkřik v háji, spozoroval honbu. Myšlenky jeho cele zanášely se jen Bohunkou. — „Toť ona," projelo mu hlavou i prsoma, jak se první zvuk ke sluchu jeho donesl.

5 V. Vlček: Golgota i Tábor.

„Co se to tam děje?!" volal v duchu spěchaje ze své celly. Ani na okamžik nebyl v rozpacích, co učiniti: buditi teprve vrátného, burcovati celý klášter — v tom zaslechl volání dívčino: „Stůj při mně Bůh 1" Ano to byl její hlas, ten nemohl v duši jeho maten býlí s žádným jiným Už se spouštěl s vysoké zdi klášterní.

Bohunka pocítila nejprve, že šetrná ruka jemné se dotýkala čela i skrání jejích, i protrhla oči. Zdi- slav omýval jí obličej z její vlastní nádoby a vodou, jíž chtěla uzdraví ti matku. Poznavši jej chtěla se prudčeji vzchopiti, než síly její dovolovaly.

„Nelekej se už," promluvil Zdislav hlasem patrně se třesoucím — vždyť i ruce jeho chvěly se jako v návalu zimničném. „Nic už tobě nehrozí."

Bohunka ohledla se plaše kolem sebe, i na Zdislava popatřila s úzkostí.

„Jest ti ublíženo?" ptal se tento. „Cítíš bolest nějakou?"

Zavrtěla mlčky hlavou, ale když se k ní blíže nachýlil, hnula rychle tělem nazpět, jako by se ráně teprv vyhýbala.

Zdislav mžikem ucouvl také. Porozuměli, že i jeho společnost jí působí bázeň. Nastoupilo delší pomlčení.

„Ach, co jsem to učinila!" přerušila je dívka úzkostným vzdechem, mluvíc před sebe, jako by tu nikoho nebylo.

„Nevím, co se ti přihodilo, ale rád bych ti prospěl, pomohl," nabízel se mladý mnich.

Několika slovy pověděla Bohunka, kterak se tu vzala, i zvěděla zase, jak se Zdislav octnul v její společnosti. Co tady dívku potkalo, neuměli sobě vysvětliti žádnou domněnkou; také nezbývalo času k rozjímání o tom, co se stalo, důležitější bylo nyní otázkou, co se dále státi má. Na to, aby Bohunka útočiště hledala pod ochranou kláštera nebo jinde na blízku, nebylo pomyšlení; pohře šili C by jí doma, povstal by nový zmatek, pouť její, místo aby zdraví matčinu prospěla, spíše by mu zadala novou ránu. Nad to pak kdy by se lidé dověděli, v jakou dobu a v jakých okolnostech se tu [nalézala, jaké by tomu dávali výklady I Nebylo jiné volby než vrátiti se domů, a sice tajně, to jest bez průvodce, jehož by teprv vyhle- dávati, jemuž by teprv se svěřovati musela. Slot o její dobrou pověst, a tato chvíle jí po prvé ale důtklivě poučila, že to není méně, než aby šlo o její život. I vzchopila se s novou silou.

„Sama jsem došla sem, sama dojdu nazpět," pravila, násilně přemáhajíc pomyšlení na to, co ji prve na cestě bylo děsilo.

„Nebudeš mi snad bráni ti, abych tě doprovodil," vece Zdislav; zajíkal se, jak mu při tom srdce bušilo.

„Kterak by to bylo možno!" odmítala návrh jeho prudkým posuiikem.

Minul drahný okamžik, než mladý muž opět mohl promluviti.

„Není pomoci," řekl, „musím se ti vnutiti. Samotné tě jiti nenechám. Škůdcové tvoji snad nejsou zaplašeni leda na několik krokův — umřel bych úzkostí... Půjdu před tebou, nebo tě budu násle* dovati pozdalečí — — Hle, co zas je to?" •vytrhnul se sám.

Zavrzly dvéře klášterní, blížily se kroky.

„Ukryj se I" zvolal utajeným hlasem Zdislav — a Bohunka rukou jeho vedena vskočila do hustého křoví vedle studánky.

„Postůj," ozval se v tom již na blízku kvardián.

Zbaviv se ve klášteře svého přestrojení odehrál se přímo k vrátnému, a jím provázen' vyšel do háje. Takový byl jeho soud: Odvrátím všeliké podezření, že jsem sám byl mimo klášter, a k tomu zvím, co se venku déje.

Zdistav stál bez pohnutí, až se kvardián k němu přiblížil a nos mu skoro do obličeje strčil.

„Páter Zdislav!" zvolal jednak se strojeným podivením, že tu vůbec mnicha, jednak se skutečným překvapením, že tu zrovna jeho shledává. „Páter Zdislav!" opakoval ještě jednou.

„Ano, to já jsem," dí mladý kněz.

„Nevěděl jsem," pravil ostře kvardián, „že si takovou dobu vybíráš ku procházkám! v háji, kdežto zu bílého dne jich nehrubě hledíš."

„Jsem tady dnes po prvé — a nejsem tady na procházce," odtušil Zdislav tuše, ale důrazně.

„Kudy pak sem vodí tvoje cesta, když vrátný o ní neví ? A co tu děláš ?"

„Dovolíš, abych ti to v příhodnější dobu vysvětlil."

„Jsi tady sám?" ptal se kvardián ještě přísněji.

„Nejsem."

„A tvoje společnost je ženská!"

„Ženská."

„Ó hanba!" vece kvardián s velikou mravní rozhorleností. „Jaká to nestoudnost!"

„Nesuď podle zdání," namítal Zdislav. „Křivdíš netoliko mně ale i ženštině, tak prosté vší poskvrny jako tyto hvězdy nad námi."

„Aj, tu chci viděti!"

„Nemůžeš ji viděti — ale buď ujištěn, že jest tady z úmyslu nejšlechetnějšího."

„Chci slyšeti ten úmysl!"

„Nemůžeš ho slyšeti, poněvadž by tím zároveň osoba byla vyzrazena."

„Co mluviti déle," vece páter Ambrož ve svatém hněvu. „Ted se budeš vraceti dveřmi!" doložil ukazuje přímo rukou, aby Zdislav bez odmluvy šel.

„Já musím ještě zůstati."

„Ničemný! Opovážlivý!" vybuchl kvardián. „Dám i tebe dopraví ti, kam patříš, i uschovati tvou společnici, abyste byli potrestáni na příklad všemu světu!"

„Toho neučiníš!" odpověděl Zdislav rozjitřen, — „nebo se tu stanou věci, že o této noci dlouho budou vypravovati v klášteře i po kraji 1" Hrozebná tato slova Ambrože zarazila.

„Kam to směřuješ ?"

„Dobře bude," vece Zdislav místo odpovědi, „abych také já se jednou tebe ptal. Chodíváš ty snad v tuto hodinu na procházku do háje?"

V kvardiánovi hrklo tajným leknutím. Bylli přece poznán! Zdislav mluvil k němu s nebývalou smělostí.

„Jak všetečná to řeč!" pravil, cítě nutnost, aby Zdislava něčím odbyl.

„Přece tu nejsi tak zhola bez příčiny?" dotíral mladý mnich dále.

„Zajisté nejsem."

„A po té se zrovna tážu. Co se mne týče, viděl a slvšel jsem, že se tu provádí jakýsi zločin " Honem vpadl mu páter Ambrož do řeči.

„Také já slyšel jsem odtud dupot a hlasy a volání o pomoc."

„Ejhle, byla tedy jen naše cesta sem rozličná!"

Kvardián byl jako na jehlách. Každé slovo Zdi slávo vo zdálo se mu jedovatým bodnutím, — ten mladík věděl o všem a jenom si s mim pohrával !

„Nu," pravil s náhlou umírněností, „a co se tu vlastně páchalo?"

„O tom," odtušil Zdislav, ,,není žádné pochyby, že se lidé zločinní potloukají v samém stínu našeho kláštera. Já tvému výslechu unikati nebudu. Musí mi býti s podivením, že neuznáváš za nutnější jiti po stopě nočních lotrasů, kteří tu pod našimi okny směle provádějí zákemické kousky!"

„Máš věděti, že mi k tomu srdnatosti neschází!" řekl kvardián. „Lotrasů", kteří tu přede chvíli řádili, se ovšem nic nestrachoval, s vrátným celý háj na oko směle prošel, — ale opravdu v něm byla přece jen malá duše. Ještě kdy by to byl některý jiný ze spolubratrův, kterýkoliv jiný, než tento Zdislav!

„Ale což," pohodil konečně hlavou, „já mám 5ej aspoň zrovna tak v hrsti, jak on mne, byť i všecko věděl!..."

Jakmile se páter Ambrož od studánky vzdálil, vystoupila Bohunka ze svého úkrytu. Byla ovšem každé slovo slyšela. Leknutí její nebylo takové, jako když ji prve cizí ruka ze zadu za vlasy chopila, ale nyní byla muka její trapnější. Osud její visel na pavučině. Prve sáhala na ni snad smrt těla, nyní pociťovala hroznou ruku smrti mravní.

Zdislav ji odvrátil. Vražedné ráně, namířené na Čest Bohunčinu, nastavil svou vlastní čest. Dívka, vidouc se zachráněnu, byla naplněna jediným citem: vděčností. Vyběhnuvši ze křoví, rychle sobě nabrala vody a zašeptala k Zdislavovi: „Pospěšme."

On snad svému sluchu nevěřil, snad jí nerozuměl? Stál bez pohnutí.

„Netrestej mne za mou prvější neuznalost," promhvila k němu, „prosím, pojď, vyvecí mě odtud." | Srdečnost, s jakou tato slova byla pronesena, ovívala mladého mnicha podobně jako Mojžíše na hoře Horeb ohnivý keř, z kterého k němu zazníval božskr rozkaz: Vyvedeš lid můj z trápení, kterýmž jest utiskován.

Dostalo se mu, po čem duše jeho tajně toužila: navázal sobě Bohunku vděkem. Nade všecka slova jistější mu podán důkaz, že se mu srdcem přiblížila; v tom, že jej brala za svého průvodce, spočívalo vyjádření nejvyšší její důvěry, a to byl Zdislarovi poklad tak drahocenný, že se mu všechen bsk a půvab světa nevyrovnal.

Níbylo v životě jeho chvíle, kde by býval více nadšen city svatými a blaživými. Jindy mysl jeho zalétaló k nebi, ted nebe sestoupilo do ní...

MČky prošli hájem, mlčky ubírali se cestou polní. Kráčeli podle sebe a jeden po druhém se neohléd, však viděli se přece navzájem. Cokoliv se prá^ před tím neobyčejného přihodilo, je oba nyní zaněstnávala chvíle přítomná. Oběma bylo tak podrno kolem srdce: ta společná chůze jejich nebyla jřece žádným snem — jak velice změnil se oběma &ét\ Kažiý sám sobě připadal tak cizí — jakž teprv jeden drihému! A přece zas byli sobě bližší nežli dva dávrl známí sobě býti mohou. Vyměnili mezi sebou cit dokonalé oddanosti a důvěry, jenž mezi nimi tvoři krásný, blahý, úzký svazek, — a přece v zas úzkostlivě se varovali k sobě se přiblížiti a třeba jen rouchem1 o sebe zavadí ti. Tak pilně se jeden druhým v duchu obíral, ale ku promluvení se žádný nemohl odhodlati, — jazyk nebyl by sloužil jejich citu, slovo bylo by tu jako třetí nevítanou osobou.

Bývá v tom pro lidi zvláštní potěšení, když se jim jednou za čas neočekávanou náhodou naskytne příležitost vznešené svoje pány provázeti a při tom i některé potřebné služby jim prokazovati: tu cítí se šťastnými vyvolenci a jsou nadchnuti takovou horlivostí, že touží, aby to nejnepatrnější s nasazením života vykonati, aby na té cestě pro vzácnou osobu do ohně skočiti mohli. Podobně bylo Zdi- slavovi. Nespatřoval v Bohunce svoji vysokorodou, blahosklonnou paní, alebrž bytost vyšší, čistější — asi jako by prováděl anděla, jenž na cestě zemské sobě neobvyklé zabloudil. Podobal se Kristoforovi. Po boku jeho kráčelo tolik půvabu, duch nebesky krásný a čistý v těle spanilém, — a to vše bylo svěřeno jeho ochraně! Duše jeho ve svých hlubinách pěla slova nového žalmu, ovšem i jemu samému neslyšitelná...

Bohunka pociťovala dojem ochrany jeho jako neviditelnou, blahodějnou, vznešenou moc. Dostavil se jí v úzkosti jako vyšší prozřetelnost; prokazoval jí služby tak veliké a s takovou šetrností, že se v duchu tázati musela: „Kdo jsem já, že to všecko pro mne činí takový muž?" Pocit vlastní důstojnosti nikdy ještě nebyl v ní tak probuzen; z druhé strany pak cítila se zveličenou jenom velikostí svého průvodce, k němu pohlížela s uctivou skromností.

Oběma se zdálo, že v každou chvíli musí při- hoditi něco neobyčejného, velkolepého. Avšak nepřihodilo se. Půl hodinky rychle uběhlo, minuli les, octli se na pahorku, odkud bylo již viděti Vavřincův dvorec. Oba se zároveň zastavili, jako na umluvené znamení, že zde se končí společná jich cesta. Ze snů vraceli se do skutečnosti.

„Počkám ještě," promluvil Zdislav, „až sejdeš dolů. Bůh dej, abys matce zdraví přinesla!"

„Prosím, pověz mi," tázala se dívka, — „ne- mělaliž jsem to učiniti? Byl to trest, co mě potkalo? Či to byla zkouška, zdali obstojím? Snad i ti lidé, kteří mne pronásledovali, nebyli než lichý přelud?"

„Vše za zkoušku jen považuj," odtušil mnich. „Šlechetný je tvůj skutek, — kéž tvoje víra milou mateř uzdraví!"

Bohunka, jsouc takto propuštěna, přece nemohla ještě jiti. Srdce ji pudilo, aby svou vděčnost vyjádřila slovem. Postoupila před Zdislava.

„Ty jsi můj zachrání tel..."

„Zapomeň na to vše," podotkl on.

„Kterak bych směla?"

„Jen nerada jsi přijala mou ochotu ..."

Zavrtěla živě hlavou.

„Ne, ne —" řekla tlumeným hlasem, ačkoliv chtěla učinili výmluvnější námitku.

„Byl jsem ti jen nezbytné strašidlo," vece on sotva ovládaje bolestné pohnutí, které se ho ve chvíli rozchodu náhle zmocnilo. „I nyní ještě můžeš se mne jenom báti..."

Tato výčitka ji ranila. Vztýčivši se uchopila nevědomky ruku jeho.

„Takto mne nepropouštěj!"

„Pro Bůh — jdi!..." zašeptal.

„Leč budeš o mně lépe souditi!"

„Nemám žádného práva " „K tomu, abys mne takto zneuznával," vpadla mu se srdečnou pravdivostí do řeči. „Viď, že s sebou vezmu slovo laskavější?"

„ó — vezmi s sebou — vezmi s sebou život můj!" zaúpěl tiše mladý muž. „Ať této chvíle ne- přečkám 1..

Co všecko spočívalo v těchto slovech! Bohunka to pochopila. Zdálo se jí, že jí celým tělem projel blesk, ale účinkem toho nebyla mdloba ani hrůza.

Byli po tom jen ještě jediný okamžik pohromadě. Nevěděli jasně, co se v něm stalo. Bohunka cítila jen, že Zdislav obličej svůj k jejím rukám přitisknul. Jemu zas tiché „Bud zdráv!" znělo v sluchu: zdaž bylo v pravdě tak vysloveno? Dívka už rychlým krokem kvapila dolů.

A jak se postava její v nočním šeru stávala vždy neurčitější, až konečně docela zanikla, sevřelo se srdce mladého muže takovým bolem, jako by viděl unikati všecku svoji radost, všecku svoji snahu, poslední svou naději, své živobytí.

Byl slavně přísahal věčnou čistotu — jako by hospodář složil přísahu, že dům jeho nikdy nebude zasažen požárem, ač se tam pořád; s ohněm zachází a blesku na nebi nejméně lze předpisovati dráhu. Nikdy k němu dříve nepřistoupilo nebezpečenství, a když by je byl tušil na blízku, býval by bez starosti, spolehaje cele na svoji sílu. Nyní se všecko stalo jinak, než by se byl kdy nadál. Nyní srdce jeho plálo jedním ohněm: co byla všecka síla jeho, aby jej udusil? stéblo, které zmizí už napřed pouhým dechem požáru.

V tu chvíli nepravil k sobě: „Hřeším proti své povinnosti —" ten kdo letí ve propast, nebude účto- vati se svým svědomím, které by mu vytýkati mohlo, že učinil chybný krok. Vzplanul láskou k ženštině, rovněž prudkou jako hlubokou, i věděl nyní jen to jediné: že se nesmí ucházeti o lásku její, že by všecko ucházení bylo marné — a že bez této lásky se mu svět proměňuje v lidomornu.

Vracel se volným krokem, cesty sobě nehledě. Toulal se lesem i pěšinami polními a po lučinách kolem potoka, často postávaje i posedávaje. Dýchal těžce, jako by nosil na prsou balvan. Konečně dostal se blízko kláštera nehledaje ho. Nevešel také dovnitř, nýbrž uchýlil se na cestu, kudy prve Bohunku byl provázel.

Vydal se na ni znova. Představoval sobě, že dívka zase kráčí po jeho boku. Mysl jeho, jako omámena opojným pohárem, uvěřila tomu příliš ochotně, — ale když potom noční poutník ruce spínaje k své průvodkyni oči pozdvihl, nebylo tu nikoho. Zakryl sobě tvář, ale neobrátil se, nýbrž kráčel dále. Cesta, vykonaná prve s Bohunkou bez zastávky a bez řečí, nyní zdála se mu bohata památnými událostmi, které znova prožiti sobě žádal. Byla to mnohem spíše muka nežli rozkoš, kterou si tím připravoval — a přece byl by takto chtěl putovati až na konec života svého. Bylo by to pro něj ještě nejlevnějším osudem.

Avšak cesta nebyla nekonečná, nebyla dlouhá. Zase stanul na místě, kde se dívka od něho odloučila. Jako nepatrná prostora dělila jej od ní! Viděl střechu, která ji skrývala, a přece byl od ní rozdělen jako nejhlubším mořem — na věky...

Teprve za svítání odtrhl se od toho místa, rozloučil se s pohledem na dvůr Vavřincův. A již stálo slunce na nebi, když vcházel do brány klášterní bled a sláb jako nemocný člověk...

VIL „Zdá se mi že slyším kroky, — to bude ijiž otec Adam/' pravila za jitra paní Anna k Bohunce, kteráž u ní sama ve světnici prodlévala.

Byla zase neděle, po všem stavení rozhostilo se sváteční ticho; ano nebylo nikde nikoho viděti, jako by se mimo matku, dceru i Vavřince vše bylo z domu vystěhovalo.

Ne páter Adam, nýbrž Vavřinec vešel do světnice. Malou chvíli byl vzdálen, však pohledl na np mocnou i Bohunku s takovou dychtivostí, jako b jich drahný čas byl neviděl. Obě byly pokojné paní Anna se na něj vlídně usmála, znamenajíc omyl svůj. Obě byly také zamlklé; matka se v nemoci své vůbec pohružovala v myšlenky, o Bohunce všichni za to měli, že hovomosti své pozbyla následkem choroby matčiny.

Sotvaže Vavřinec k nim vstoupil, ozval se venku pozdálečí vážný mnohohlasý zpěv.

„Co se to děje?" ptala se nemocná.

„Podivné věci," odtušil stařec. „Víte, že je dnes ve městečku pouť. Do naší vesnice poutníci přišli hned na nocleh. S nimi neslýchané zprávy: něco se k nám valí jako krupobití. Podnes bylo slyšeti jen to hučení v oblacích — teď se to ukazuje z blízka.

Lidem po kraji jde podivné hnuti, jako by přijití měly věci veliké, změny netušené. V těchto dnech tady po okolí často lidé v polích zapomínali na práci, mluvíce mezi sebou a k jiným, kteréž na blízku viděli, na rozmluvu odcházejíce; často také všecka obec shlukla se tu na návsi, tam na cestě, aby poslouchala kázání, ač nebyl svátek, a kazatel třeba nebyl ani kněz. Podobně tady ve svatvečer i dnes. Poutníci ohlašují příchod království božího. Jest mezi nimi kmet, jenžto viděl mistra Jana Husa umírati, a ten jest jako prorokem. Hned na večer i nyní k lidem učinil řeč, jaké prý nikdy od žádného kněze neslyšeli. Nejen ženy ale i tvrdí mužové plakali usedavě, staří nepřátelé padali sobě kolem krku, naši bratřili se s příchozími. Mnozí po celou noc byli vzhůru; a nyní celá ves odchází s poutníky v procesí do městečka."

Ženské vyslechly Vavřince s účastenstvím, ale bez zvědavosti. Neodpovídaly; mysl jejich byla příliš zaujata jinými věcmi, aby se těmito novinami obírati chtěla. Paní Anna brzy opět naslouchala pozorně, zdali se co venku hýbe.

.„Podívám se, přichází li," nabídla se Bohunka, znamenajíc to a vědouc, že matka s neobyčejnou dych ti vos tí dnes Adama očekává.

Vyšla na zahradu. Nikdy k ní utěšený nedělní klid nemluvil tak jako dnes. Ty štěpy v sadě, ty bílé břízy tam v lesíku, to ptactvo, ty včely, ti motýlové, — vše to, ač tiché, mělo v sobě život stupňovaný. Ona rovněž. Náhlé a prudké vzrušení mysli mělo v zápětí jen hlubší uspokojenost; matce vedlo se lépe, všecka trudná zádumčivost od ní odstoupila, všecko jednání její svědčilo o vnitřní blaženosti; k Bohunce chovala se s tak tklivou laskavostí, jakoby o její noční pouti ke klášterní studánce věděla.

Bohunce to, co jí při tom potkalo ftelibého, nebylo už více nežli škaredý sen. Nikdy to v paměti své neopakovala, mysl její přelétla to jako nějaký zasypaný hrob. Také upomínka na Zdislava byla dosti -nejasná, — tajná mocnost v prsou dívčiných vzpírala se tomu, by o tom přemýšlela. Změna, která se s ní udála, byla tak hluboká, že nebylo ji lze ani měřiti, dávala všemu vnitřnímu životu jejímu novou podobu, — byla blahá, ale tajemná, jakémukoliv zpytování nepřístupná. Jako po těžké nemoci, po děsné bouři se jí všecko zdálo nové, ano bylo jí, jako by jí teprve byly otevříny oči ke skutečnému poznání všech věcí vůkol. Byla tady jako v kraji cizím, vlídném, půvabném, al nepovědomém, byla i sama sobě cizinkou, — ale vše to s sebou přinášelo netušenou, tichou, hlubokou blaženost.

Zamyslila se, aniž by myšlenky její na některé určité věci utkvěly. Nevěděla hrubě, že usedla; zadumala se, zapomněla, proč vyšla, ba neznamenala toho, že páter Adam kolem zahrady už vešel do domu...

Vavřinec porozuměl, že si paní Anna s bratrem jeho přeje býti o samotě, i vytratil se £e světnice.

„Byla jsem velmi nedočkává," pravila nemocná knězi. „V noci pojímala mě obava, že bych mohla umříti před tvým příchodem, že nevyřknuto zůstane, co jest nyní mého srdce nejtoužebnějším přáním."

„Jsem dychtiv to slyšeti."

„Musím počíti vyznáním. Více než ranou hromovou byla ve dnech minulých mysl moje otřesena jinými událostmi."

„Tedy přece I" vyklouzlo Adamovi mimovolně z úst. Nemocná na nějj s podivením se podívala.

„Událostmi," dokládala, „o kterých nikdo nemá tušení, — a ty se přece něčeho domníváš?"

„Ovšem — setkala jsi se s lidmi ze svého předešlého života — s blízkými příbuznými?'4 „Kterak to víš?" ptala se Anna žasnouc. „Ci snad o mne vědí, poznali mne?"

„Nikoliv," vysvětloval kněz, „ale před týdnem navštívil irie Žižka Trocnovský, a spatřiv nového zámeckého pána, vyprávěl mi, co byl zažil v rodině tchána jeho, pana Jošta, — vyprávěl o Zbyňkovi panoši a sličné Anně, která zavřena byvši do kláštera hořem prý sobě život vzala. Já i Žižkovi a každému jinému stajil, jaká ve mně vznikla domněnka, koho v oželené dceři Joštově poznávám."

Nemocná se zamlčela.

„Stalo se to vůlí Páně," pravila potom. „Ona sem otce mého přivedla, bych se s ním na onom světě nesetkala nesmířena. Také to mělo býti, abych se tobě ničím ze svého života netajila."

Chopila pravici jeho s pohledem, kterýž její vděčnost výmluvně ji tlumočil, než to lidský jazyk dovede.

„Nyní nemám ti už mnoho zjevovati," pokračovala, „když i můj rod znáš i osudy moje, nežli jsem přišla do kláštera. Vstupovala jsem přes jeho práh s jistým vědomím, že jeptiškou nikdy nebudu. Cítilaf jsem se býti matkou. Kdy by otec můj též o tom byl tehdy měl povědomost, sotva byla bych Zbyňka přežila. V té vší nevýslovné trýzni, v které jsem žila pod dozorem klášterským, jediná naděje podpírala mou mysl, aby neklesla: že se mi podaří uprchnou ti. Své rodiny zříkala jsem se v duchu naprosto a na vždy, — raději chtěla jsem žebrotou choditi nebo hladem zahynouti, nežli se přihlásili k lidem, jichžto rodová pýcha takové muky do života mého nasela... Útěk se nezdařil, nezdar měl i smrt ubohého Zdeňka v zápětí... Zmizela rou obelstíti zhola bylo nemožno. Propadla jsem v skutku temnotám zoufalství — byla jsem odhodlána život svůj zmařila. Hledala jsem toliko příležitost... Tu mi seslal Bůh strážného ducha v dobrém kmetu, zpovědníku klášterním. Tušil můj úmysl; když mi to dal na srozuměnou, chtěla jsem si hlavu rozraziti o zeď; bálaf jsem se, že mě spoutají, abych sobě nijak ublížiti nemohla. Chápala se mne šílenost ... Dobrotivý kmet už dříve měl se mnou lítost; zadržel mě, přimlouval mi, zapřísahal mě jme- nem mého nezrozeného dítěte. Konečně slíbil, že sám mě z kláštera vysvobodí a před rodinou mojí ukryje. Oblomil mou rozvášněnou mysl; po té se mu podařilo vštípiti mně do svědomí, že dále zíti jest má nejvyšší povinnost... Z kláštera vyváznou ti mohla jsem jenom s jeho přispěním. On vymyslil plán, sám jej se mnou provedl. Všichni věděli, že on jediný má nade mnou nějakou {moc; byli tomu rádi, že jsem se mu nechala provádět i zahradou a poslouchala při tom jeho napomínání. Až mi dle záměru dobře umluveného jednou k večeru i dvéře otevřel a ven ukazoval. Vykročila jsem jako maní. Na blízku byla řeka, dala jsem se k ní na útěk — dobrý kněz bez hluku za mnou. Když jsme za hustým stromovím zmizeli všelikým zrakům klášterním, ubíhali jsme na strany různé. Teprve po drahné chvíli se kmet vrátil do kláštera, zvěstuje s bědováním, že jsem se v řece utopila. Mezi tím, co hledali aspoň moji mrtvolu, já dobře ukryta jsem se dočkala noci, která zakryla všecky stopy mého útěku. Do rána byla jsem mezi samými cizími lidmi; v přestrojení mém, opatrně uchystá ném, byli by mě sotva i známí na potkání poznali..

„Bůh dej dobrému příteli mému tam nahoře věčnou odměnu!" promluvil páter Adam, když se paní Anna zamlčela. „On byl do své smrti na to připraven, že se u taj ování svého nasytíš a rodině svojí zase ukážeš."

„Znal mne jen jako křehkou, vášněmi zmítanou ženštinu. Ne on mne, nýbrž já jeho jsem zavázala tuhou přísahou, by pod žádnou výminkou nikomu nevyjevil, že jsem na živě. Proto zůstal rod a dřívější osud můj utajen i před tebou, jenž jsi mne od mého vysvoboditele ve svou ochranu přijal a život můj od té doby co den svými dobrodiními protkával."

„Kdy bychom oba počet vydávali," řekl Adam s úsměvem, „shledala bysi, že v mém životě více dobrodiní tebou vštípeno nežli ve tvém mnou. — Avšak, ještě pořád neznám přání tvé."

„Před týdnem vstoupil mi v kostele náhle Žižka na oči. Děpolda jsem nepoznala; však brzy po tom jsem v samém tomto domě spatřila svého otce! I tu jsem se z počátku nejvíce zalekla, že jsem nebo že v brzce budu vyzrazena. Ale když minulo první nebezpečí, a já se poněkud utišila, přišly na mne jiné myšlenky. Je to můj otec I... A patrno, že stáří jeho neoplývá radostmi. Mnoho jsem proti němu provinila. Z velikých ran, které ho stíhaly, já jsem mu zasadila nejtěžší. Nad to, když jsem tvrdostí jeho vůle v zoufalství se zmítala, chovala jsem proti němu city tak prudké nenávisti jako proti úhlavnímu nepříteli svému. Proklínala jsem své narození, reptala jsem proti Bohu, že mi nedal za otce raději toulavého cikána..."

Hlas nemocné zanikl. Adam poslouchal se skloněnou hlavou.

„Měla jsem za to," mluvila po delší přestávce, „že mezi onou dobou a mým životem zde dávno není žádného mostu. Ale zjevení otce mého všecko zase změnilo. Minulost moje není pochována, i žádá usmíření. Po tom se duše moje všecka roztoužila.

v. Vlček: Golgota i Tábor. tf Jinak by se staré rány opět rozjitřily, a .odchod můj se světa, dojista už blízký, stal by se těžkým, bolestným.... Prosím, abys dovršil vzácné služby své a zprostředkoval smíření mé s otcem."

„Milerád," vece páter Adam; „žehnám tě za tak bohulibý úmysl. Lituji toliko bratra svého Vavřince, který ztrátě tebe i Bohunku sirobu svou velmi těžce ponese."

„Ne, ne," namítala paní Anna — „žádné rozloučení nemá nastati."

„Přečet hodláš otci svému se pTojeviti?"

„Třeba se to stalo, nechci především, aby Bohunka ze svého živobytí do jiného byla přesazena, — nechci vůbec, aby tajemství mé minulosti se jí odhalilo. Ona mě tak neobmeezně miluje, — nic by mě nemohlo potkati horšího nežli ztráta toho pokladu, její lásky 1 Snad takové úcty její nezasluhuji : ale klesnouti před ní, aby nade mnou trnou ti ¡musela teď i na mém hrobě — to jest mi pomyšlení nesnesitelné..."

„Ale pan Jošt," pravil Adam, „až zví o své dceři a vnučce, nebude clitíti bez nich žít, ani se k nim odebrati na dvorec, nýbrž vezme si je k sobě."

„O tom všem mnolio jsem přemýšlela. Třeba nejprve zvěděti, jeli otcova mysl po letech nyní ob- měkčenější, k smíření nakloněna. Pakli se nezměnil, nesměl by nikdy dostat návěští, že jsem nezahynula před dvaceti lety. Od tebe jediného smím očekávati, že smýšlení otcovo vyzkoumat! dovedeš, aniž bys slovem prozradil, proč se to děje."

„Tak, tak," schvaloval kněz tuto opatrnost. „To se bohdá dobře podaří."

„Potom teprv, když bys otce mého shledal takového, jakož sobě přeju a na Bohu žádám, chtěla bych se s ním setkati. Poprosila bych za jedinou rozmluvu, beze svědkův. Nikdo mimo tebe by ne- směl věděti, co pana Jošta ke mně přivedlo, ¿ani Bohunka, ani Vavřinec. Zavázala bych otce, aby tajemství naše v prsou iiašich bylo pohřbeno, zvláště pak před mým dítětem. Myslím, že i bez toho by nechtěl, aby nynější naše nízkost před světem vyšla na jevo, pokládal by to zajisté za skvrnu rodu svého. Jediná soukromá schůze, to dostačí."

Páter Adam hned ustanovil, že se odtud odebéře na zámek. Opustiv po chvíli dvůr, také tam zamířil.

Však nedošel. Neboí uraziv neveliký kus cesty spatřil valný zástup lidu, který od městečka, kde byla dnes pouť, cestou k hajskému klášteru táhl, brzy pobožnou píseň zpívaje, brzy s jásotem pokřikuje, brzy opět hrozebně provolávaje. Byli tu muži, ženy a výrostkové v různých chumáčích, svátečně vystrojeni, ale mnozí také rozličně ozbrojeni; pozdalečí nebylo snadno rozeznati, táhnouli přece na pouť, nebo na veselí, nebo do půtky; na pobožné byli tuze bojovní, na práče tuze pobožní.

Za tím davem trousili se nejedni, kteří patrně byli jenom zvědavými diváky. Když páter Adam k těmto dorazil, a na otázky svoje od ¡nich odpověď dostal, také uhnul k svému klášteru.

Tam ještě o ničem neměli ani tušení, když dlouhými kroky k fortně přichvátala mladá ženština, vysoká jako chlap, a pana kvardiána hlasitě se dovolávala. On nespěchal přijíti.

„To je Dorota 1" pravil si v duchu. „Ta ani nepřináší nic dobrého — že mne před ní hned nezapřeli I" Dorota nedala mu dlouho přemýšleti, jak by sobě z rozpaků měl pomoci; pozbývala rychle trpělivosti a křičela dole hlasem tak vydatným, že se to po klášteře i po háji vůkol rozléhalo.

* „Ta ženská je moje neštěstí — bič, který jsem na sebe sám upletl..." hučel do sebe páter Ambrož ubíraje se dolů.

Mžitky dělaly se mu před očima, i bylo mu jako by každý okamžik bud kláda na hlavu jeho spadnout! nebo bezedná tůně pod nohama jeho se rozevři ti měla.

„Co jest tvá žádost, děvo milá?" promluvil s nejvážnější tváří k Dorotě, vyhýbaje se zrakům jejím. Bylo tu již více svědků přítomno, jiní mniši ještě přicházeli.

„Nejsem tady, abych prosila," odtušila děva dosti nevrle pohlížejíc na ty, kteřížto jí nebyli chtěli přímo k panu kvardiánovi pustiti.

„Hospodine, ona začíná zrovna jako při poslední schůzi v háji — co z toho pojde!" zvolal v duchu páter Ambrož, ale v jeho obličeji se ani žilka nehnula.

„Chceš snad by ti vyslechnuta v soukromí?" pln! se nahlas s bezúhonnou důstojností, kteráž neodolatelně vymáhala úctu.

„Co přináším, zbvtečno bylo by z a taj o va ti," pravila Dorota.

.„Odkud přicházíš?" obracel kvardián rozprávku jinam.

„Z městečka, ctihodný pane."

„Od pouti?"

„Na tu pouť bude mnohý a mnohá pamatovati!"

„Mnohý a mnohá?" opakoval .Ambrož trochu nejisté, čím dál tím .méně dobrého tuše.

„Ano, také mnohá," dí Dorota se zvláštním pohledem. „Ku příkladu jistá vdovička Maří, která se vždy všem mužským líbiti chtěla — ted už se dojista žádnému nezalíbí!"

Na každé z posledních slov položila Dorota důraz. Kvardiána pojímala závrať.

„Ale co bys chodila o takových věcech povídat nám?" vece pohlednuv významně na tu hroznou ženštinu.

* „Jen povídej," volali jiní, „povídej, co sestálo s vdovičkou Maří?"

„Inu, tisíc lidí shluklo se před její dum, napolo jej rozbili, a přečtli jí Jitanii, po které ani pes z i-uky její chleba nepřijme 1" „A proč jí to učinili?" ptali se mniši.

„Pro faráře, toť se rozumí!"

„A co farář?"

„Tomu nevedlo se o nic lépe."

„Zase pro vdovičku bez pochyby?" podotknul jizlivě kněz Marek.

„Což '— s vdovičkou se na to lidé navykli lhostejně dívati," vypravovala Dorota. „Také mu to nezpůsobili domácí, ale přespolní. Nahrnulo se dnes do městečka cizích poutníků, že to dříve nikdo nepamatuje. Už napřed bylo mezi nimi slyšeti podivné řeči; celá pouť vypadala zcela jinak než obyčejně. Tu vystoupí farář na kazatelnu a počne horlili proti kacířům. V kostele to šumělo; však ještě nebylo nic, až farář počal jezdi ti na mistru Husovi, v Němcích upáleném, a dost jemu lotrů i pacholků ďáblových dávati. Tu najednou dere se ke kazatelně šedivý staroch a volá mocnějším hlasem než farář: ,Lžeš v hrdlo, hanebný tupiteli mučedníka božího! Ty jsi sám ďáblův pacholek!' Kněz nejsa zvyklý by mu v kostele někdo odpovídal, všecek se za- kohoutil. Hned po tom zase zbledl jako stěna, neboť nevolal už jediný člověk, ale celý kostel otřásal se křikem: ,Svrhněte ho! Vyžeňte ho zj chrámu 1 1'páliti syna antikristova!' Farář slezl sám — v kostele na něj nikdo nesáhl, ale jedni 'hrnuli se za ním, druzí stáli venku: zde utržil mnohý štilec a hanlivých slov bez počtu. Hnali jej až do polí.

,Opovážíšli se vrátiti, neodneseš po druhé hnáty svoje celé!' volali za ním. A když už byl farář pryč, propuklo to mezi lidem na vdovičku."

Dorota nedoložila, kým to propuklo, ale kvar- dián to v tajnosti své duše bez velikého lámání hlavy uhodl. V tom z dáli zazněl pokřik zástupu.

,,To jsou již oni," vece Dorota.

„Oni? A kam to jdou?" volali mniši jeden přes druhého velice překvapení.

„Kamž jinam nežli sem?"

„Sem?!" ozval se výkřik všech jedním hlasem.

„Chtějí snad služby boží slyšeti v klášteře," chlácholil kvardián sebe i jiné tou nejlepší možností.

„Ano, služby boží!" mluvila Dorota. „Pročbych sem byla do úpadu před nimi utíkala?"

„Co tedy zde chtí? Mluv, osobo, mluv!" doléhali kláštemíci.

Dorota sobě na mnichy podepřela boky.

„Proč mi pořád skáčete do řeči ? Desetkrát jsem už mohla všecko pověděti! A vy všichni byste nejlépe udělali, kdy byste nechali všech zbytečných otázek a měli se k útěku, co nohy stačí. Tam mezi těmi nejdříve bylo heslo: ,Také klášter vyčistíme!' Ale brzy to mnohé patrně mrzelo, že faráře tak levně propustili. Rozohňují se každou chvílí, — vyplnili jen polovičku toho, co vám slibují, naposledy jste dnes ráno zdrávi vstávali!"

Dále Doroty už nikdo neposlouchal. Někteří mnichové hned odkvapili, nejprve páter Kunrat, který se dříve byl k samé Dorotě prodral, nyní obrátiv se skrze ostatní k východu zamořil, a kdo mu v cestě byl, do každého bezohledně strkal a tělem beranil. Pod jeho prchajícíma nohama chodba klášterní tak se otřásala, klenutí tolik hřmělo, že všichni ptáci kněze Petra rázem odletěli, a krmitel jich vyburcován se ohledl.

„Všeho zanech," vzkřiknul na něj Kunrat — „a utíkej!"

„Což hoří?"

„Ještě ne, ale bude. Husité táhnou!"

Kunrat pádil dále, také Petr se dal do klusu, že to na staré nohy jeho bylo ku podivu. Za několik okamžiků octli se oba dole u druhých klá- Šterníkův, Petr ještě o něco dříve, zdvíhaje starý meč, Kunrat nesa pod ramenem uzel.

„Z cesty!" volal počínaje sobě raziti dráhu k fortně.

„Zpátky 1" volal Petr, stavě se proti němu, jako David proti Goliášovi. „Zbabělec a zrádce, kdo by utíkati chtěl! Kacíři mohou za dábla bojovati, my za Boha nemůžeme?"

„Pusť ho," rozhodl kvardián. „Ať kvapí na zámek a panu Děpoldovi ohlásí, co se na nás přivalilo, aby nám co nejrychleji s mocí ozbrojenou na pomoc přispěl. První útok za svými zdmi dovedeme odraziti."

Kunrat už se hnal jako kámen z praku vyloučený; všichni ted rychle před ním stranou cou- Vali, jen Dorota jej odsmýkla, když do ní měl vrazi ti.

„DoČkati se jich — jaký nerozum!" volala. „Deset se jich žene na vás jednoho. Co je plátno všechno hrdinství, když nevíte, kdo z vás bude za hodinu ještě dýchati?"

A přistoupivši blíže, mluvila důtklivě do kvar- diána: „Nemůže to býti, ctihodný otče, abys tady zůstal ! Nevydávej své zdraví a svůj život v nebezpečenství. Můj Bože, jaký by to byl zármutek! Pojd," dokládala potají, „ztroskotajíli klášter, tím lépe: však spolu najdeme někde na zemi příjemný útulek!"

Ambrož se vzpřímil v celé svojí velebnosti.

,,Dobrá děvo," pravil hlasitě jako s kazatelny, „ty jsi zbožnou svoji mysl osvědčila příkladným spůsobem, já i bratří budeme služby tvé .zpomínati v modlitbách. Nestrachuj se o služebníky boží:stojíť oni pod ochranou toho, který všecko může!"

Obrátiv se k mnichům doložil hlasem utajeným: „V nejhorším případě zbývají nám tajné východy, — proto na útěk vždycky času dost!"

Povyk ozýval se blíže.

,,Nepůjdeš-li ty," řekla Dorota potichu Ambrožovi, „já zde také ostanu!"

„Och, hrozná jest láska této lesní ženy!" vzdychl tajně kvardián. „Ona mi tu ještě přede všemi padne kolem krku!"

Nahlas pravil s obvyklou vážností: „Dcero milá, nevydávej ty se v nebezpečenství. Kdy by tě tu nalezli, jen zahledli, jak snadno by tvou přítomnost vykládali nekale, jak snadno bys, ač nevinná, mohla za svůj záslužný skutek sdíleti osud nehodné vdo- vičky Maří? Odejdi, pokud čas."

„Aby ji tady tak zastihli, to by nám její zásluha přinesla proklatě zlé ovoce!" volali mniši. Chtíc ne- chtíc byla Dorota vytlačena ven, dvéře za ní bouchly, klíče i závory rachotily.

Klášter byl malou pevností; s tolika dobrými pažemi, co tu bylo mnichův, mohl proti veliké přesile hájen býti. Ale klášterníci nehrubě byli bojovní; kvardián jakožto vrchní velitel viděl spásu především v tom, aby bylo získáno co nejvíce času.

„Mnoho se vyptávati, dlouhé řeči činiti, výminky sem tain donášeti, o snížení neb zvýšení jich vyjednávati, lhůtu na rozmyšlenou sobě vyžadovati — to nám více pomůže nežli všecky krvavé boje, co jich koliv do svých zpěvii směstnal pater Ho- merus!"

„Pro hluk blížícího se zástupu zatajil v sobě dech.

„Nepočneme i neukážeme napřed nijakého nepřátelství," nařizoval potom. „Někdo musí vstoupiti před ně a učiniti k nim řeč, aby je rozebral a utišil. Kdo z vás cítí se k tomu nejpovolanějším ?"

Žádné „Já I" se neozvalo v odpověd, nikdo snad nechtěl býti tak neskromný, aby se za nejpovolaněj- šího prohlašoval. Kvardiána to nepřekvapilo.

„Zavolejte sem pátera Zdislava," pravil, — a to bylo všechněm z duše řečeno: jedním hlasem dosvědčovali, že páter Zdislav se k takovémuto úřadu hodí nejlépe, že umí nejlépe tklivým slovem dojímati, ale také mocně zahřímati, — ostatně že to je vlastně jeho povinností.

Chválili mladého spolubratra více než kdykoliv dříve; v té chvále nalézal kvardián samou pravdu, ale nejhlubší, utajená pohnutka k tomu, aby zvolil právě Zdislava, byl podobný úmysl, z jakého už svatý David svého času Uriáše do předního boje pos ta viti kázal.

„Staneli se mu něco lidského/' pravil sobě v myšlenkách, „já jsem to na něj tak málo přivolal jako na sebe!"

Zdislav uslyšev, jaká úloha mu přiřčena, ani slova nenamítl.

„Dnes máš příležitost dokázati, že mezi všemi lidmi nemá býti jiného než bratrská láska."

Ani na tento trpký kvardiánův úštěpek Zdislav neodpověděl. Ostatně pozornost všech byla už docela ven obrácena: než by se páteř pomodlil, dorazili už nevítaní hosté ku klášteru.

Pokřikování jejich náhle utichlo. Až k samému stavení šlo to zhurta; nyní teprv valná většina pří- chozích znamenala, že neví, co se tn vlastně díti má. Divoké nadšení řídilo sem jejich kroky s obecným proudem, slyšeli a také mluvili na cestě rozličné výhrůžky, ale to byla slova, jež vítr odnášel; nyní teprv bylo potřebí určitého úmyslu neb rozkazu. Také byl zvláště domácí lid pohledem na klášter značně ochlazen. Ty zdi byly tak známé, a za nimi byli tak známí lidé! Fanatismus nevalil se tehdy ještě proudem vše zničujícím jako láva ze sopky; pouze to v myslech vřelo.

Příchozí ohlíželi se po sobě; tělo hledalo hlavu, která by za ostatní údy myslila. Hnedle oči všech obráceny byly na skupení mužů, jehožto středem byl stařec přísného vzezření, tváře do temna osmahlé avšak sněhobílým vousem i vlasem vroubené. Kdo na něj hleděl nejpátravěji, byla uhlířovic Dorota, kteráž nemohouc se odhodlati, aby se odtrhla od kláštera, vzala útočiště ke lsti a nepozorována k zástupu se přimíchala. Šedivec byl patrně vůdcem všeho toho lidu a strůjcem té bouře na kněze; on to hned v městečku faráře na kazatelně směle ze lži stíhal „Kdo pak je ten člověk?" ptala se v tom náhlém utišení Dorota nejbližší sousedky.

„Bratr Zderad," odtušila letitá vesničanka, patrně jsouc hrda na to své vědění.

„Ale kdo je ten bratr Zderad?" vyzvídala Dorota dále.

„To nevíš? On viděl svatého Jana Husa umí- rati na hranici! A jako by byl zdědil jeho výmluvnost. C ten svatý mučedník! Kdež bych si byla pomyslila, jaký bude osud jeho, když jsem ho tváří v tvář viděla, s ním rozmlouvala! On byl tak pln lásky k lidu obecnému, jako sám náš Spasitel. Vyjížděl do vesnic, kázal čisté slovo boží, ale také se mezi našinci rád poveselil o pouti neb o po- svícení. Já ho pořád vidím, já ho pořád slyším, — a oni ho tak ukrutně umučili! ó zlořečení pa- pežencil" volala vesničanka v hněvu a v slzách.

„Páliti je napořád!" vzkřikl vedle ní rozezlený muž.

„I s jejich doupaty 1" doložil druhý.

A hned se k němu přidali jiní hlasové: „Oheň na ně — horšit jsou než Sodomnícil" „Holá!" pozdvihl na druhé straně hlasu svého vesničan. „Nesmí trpěti nevinný s vinnými. Ze Sodomy Lot byl vyveden!"

„Pravda, pravda!" svědčili mnozí. —- „Páterovi Adamovi nesmí ani vlas na hlavě zkřiven býti — on je mezi všemi výminkou!"

„Kvardián Ambrož také!" ozval se pronikavý hlas, ale zůstal samotný. Ostatně mohl následek býti mnohem horší, Dorotina věrná láska byla mnohem větší než její opatrnost.

„To zrovna ne," namítl kdosi, „ale páter Zdi- slav!"

Toto slovo se bratra Zderada, jinou rozpravou zaměstnaného, dotklo zvláštním spůsobem. Vztýčil náhle svou šedivou hlavu.

„Páter Zdislav? Je zdejší? Odkud pak? Jakého stáří? Jakých mravů?"

Otázky jeho následovaly rychle za sebou, i odpovědi byly stručné. Pak se starec zamlčel.

„Mohl by to býti můj syn!" pravil si v duchu, a oko jeho těkalo po zdech i oknech kláštera.

Po krátkém zamyšlení řekl odhodlaně: „Budiž koukol oddělen od pšenice!" A do kláštera silným hlasem zvolal: „Ve jménu božím, před kterým se otřásají brány pekelné, žádáme, aby otevřeny byly dvéře domu tohoto 1" Rychleji všeho nadání působilo jeho slovo. Dvéře jen poněkud odlehly, ale on se div nepotácel náhlou závratí...

Ze dveří, které neviditelnou rukou hned opět zamčeny jsou, vystoupil páter Zdislav.

Stanul zde s pocity málo příjemnými. Cesta, kterou od svých spolumnichuv k tomuto příchozímu zástupu vykonal, byla tak krátká, byl to vlastně jediný krok přes práh kláštera: a přece to byla cesta mezi dvojím náboženstvími Tam byli obhájcové staré víry, zde obnovovatelé, opravcové. Jedni druhé za kacíře, za nepřátele Boha, za služebníky ďábla, za svůdce lidí považovali, zatracovali, vy- hladiti se chystali. Tito i onino měli na svém štítě pravdu.

Zdislav celým životem, celou bytostí svou do nedávná náležel k jedné z těchto stran. Vznikající boje o víru nedotkly se nitra jeho. Tu octnul se v době, kde z jinocha stává se samostatný muž; žádaje žiti svůj vlastní život počíná na všecko svým vlastním zrakem poli líže ti, všecko svým vlastním rozumem zkoumati. Jako se dříve tělesně narodil, odděliv se od života matčina, tak rodí se nyní duševně, odděluje se co samostatný duch od společnosti, v které vyrostl. Tu bývá přístupen i pochybnostem, na něž by dříve ani ve snách byl nepřipadl.

Zdislav nebyl ducha tak slabého, ani tak ob- mezenélio, ani tak líného, aby také v této době námitka sebe podstatnější jenom proto se ho netkla, že stíhala jeho stranu, jeho víru. Kvardián sám vyburcoval jej z dřívějšího bezstarostného klidu; ideál, který byl do té doby vlastní vírou jeho, nazval bloudstvím, ukázal mu, že jeho náboženství účel, jejžto slovy zvěstuje — bratrství a mír mezi lidmi — nevyplňuje, ba ani vyplňovati nechce a v pravdě docela za jinými, ryze světskými účely jde.

Přišel Žižka se svou svatou rozhorleností, a na chvílí jako by jej sklátil do propasti. Snížil jej ve vlastních očích na jednoho z Golgotských pochopův, kteří spásu lidstva potlačují v zárodcích. Žádal obnovení světa, zvěstoval pravou církev boží podle evangelia. To byla veliká, vznešená myšlenka; Zdislav, ač byl od té doby jinými city pilně zaměstnáván, častěji před ní stanul tajně oslněn a uchvácen.

Ted byl i z toho blouznění vyburcován: takto vypadala tedy myšlenka ta ve skutečnosti! Věru, jestliže tam v klášteře byli strůjci Golgoty, ti zde před klášterem nevzbuzovali nijaké důvěry, že by společenstvu lidskému dovedli připravit! Tábor!

„Co vás sem přivádí?" ptal se mladý mnich zástupu utajeným hlasem a se zasmušilým pohledem.

Nastoupilo krátké pomlčení. Bratr Zderad byl sobě oči zakryl, pak opět na mnicha pohledl.

„On to jest!" zašeptali rtové jeho.

Po otázce Zdislavově pravil zticha k muži vedle stojícímu: „Odpověz mu, bratře Bolku — nějak zle se mi dělá."

Bolek postoupiv ku předu nic se nerozmýšlel.

„Vůle boží nás sem přivádí," řekl důrazně, „abychom tady zastavili řemeslo modloslužebníkům Bálovým!"

„Kdo jsi dobrý muži? Cemu jsi se naučil?" obrátil se k němu Zdislav.

„Jsem Bolek, kolář."

„Kdy bys přede mnou kolo zhotovil, dokázal bys mi, že se za koláře jen nevydáváš. Co pak hodláš učiniti na důkaz, že ti Bůh svou vůli zjevil, že nejsi podvodník, rouhač a svatokrádce?"

„Aj," zvolal Bolek, „celý zástup svědkův tady stojí, kteří mě znají I" „Pravda!" svědčili mnozí.

„A kdože jsou tito tvoji svědkové a společníci f' „Jsou to poctiví lidé, jsou to boží bojovníci!"

„Stále jméno boží před sebe xiastrkujete," vzkřikl mocně mladý mnich, — „kde jest vaše právo k tomto? Ty držíš hůl, ty obušek, ty topor: jsou to jediné průkazy vašeho božského povolání? S něčím lepším se vytaste! K bojovníkům božím i já bych upřímně rád náležel: čím mě přesvědčíte, že nejste jenom násilnická sběř, že jmenem božím nezakrýváte jen loupež, vraždu a jiné lotrovství? Já držím se slov mistra svého: Po skutcích jejich poznáte jel" Bolek vázl; tím rychleji ve shromáždění rostla nevole.

„Co se budeme s kněžourem potýkati jazykem!" volali zadní.

Bolek se zhostil svých rozpaků.

„Odpověz bez vytáček," řekl. „Chceš ty a tvoji společníci v tomto domě odříci se bludův papežen- • skýcli a přistoupiti k čistému učení Kristovu?"

„Mých společníkův musíš zeptati se zvlášf," odtušil mnich s velikou trpkostí; „co se mne týče: kterak bych nedal tobě přednost před papežem! Z tebe a z vás vane tak čisté evangelium! Vám Kristus rozkázal: Jděte do světa, přepadejte lidi na potkání a v příbytcích jejich, přinuťte je násilou, aby jak otroci vaši mluvili a činili, co sobě zma- nete na nich žádati — takové jest moje čisté učení I" Příchozí nemohli mu ve slovích odolati, však právě to mělo u nich účinek nejhorší. Zahanbení mělo v patách slepé rozjitření.

„Nás tvé rejdy a tůčkv nepomatou, popský hade!" houkl hněvivý hlas.

^Místo, aby na kolenou klečel, dvorné šprýmy sobě z nás tropí!" vzkřikl druhý.

„Chopte se ho!"

„A dovnitř pro ostatní!"

To heslo působilo jako hořící doutnák ku prachu přiložený. Následoval výbuch vášně. Jedni vrhli se k Zdislavovi, druzí se hnali na zdi.

„Zadržte! Ustaňte!" volal v tom hluku bratr Zderad. Ale musel voláni své mnohokráte opako- vati, nežli je blízcí vzdálenějším sdělili a útok se zadržel.

„Co tu počínáte lidé?" ptal se zástupu nový řečník.

„Páter Adam!" řekli mnozí místo odpovědi.

„Co žádáte?" opětoval on.

„Žádáme," odpověděl mu Zderad, stavě se pořád tak, aby ho Zdislav vidě ti nemohl, — „žádáme, aby v tomto chrámě každému, kdo sobě toho žádá, podáváno bylo tělo Páně pod spůsobou chleba i vina."

„Odepřel váni to někdo ? — Ukažte se křesťany, a já žádost vaši splním."

V zástupu ozvalo se milé překvapení.

„Jen nepřicházejte k chrámům tak, aby ses nedůvěrou a bázní musely před vámi zavírati nebo snad dokonce byly zneuctí vány násilným vloupáním." ! , _ , „Máme svůj chrám — do toho pojdme!"

„Otec Adam bud naším farářem!"

Náhle obrátil se celý proud jinam. Za některý okamžik zástup s jásotem táhl od kláštera volaje chválu otci Adamovi, jejžto s sebou odváděl na faru do městečka.

¡^^vra-w^^wpjwTi.»*,; ■ -'^^»wks TO? ■NMMHnm nB^MHB^; — 96 — Dorota v tom křiku sobě zavýskla, že by to i mořským vlnobitím proniklo: po tak velikém strachu z [nenadání všecko dobře dopadlo — kvardián byl zachráněn!

Kvardián poslouchal u dveří za Zdislavovými zády a slyšel každé hlesnutí. Zdislav mluvil mu z duše; každé ostré slovo mu působilo libost, že íalo ty nezvané hosti do živého, avšak zároveň i nelibost, že právě ten Zdislav takto se bránil.

„Jak jedovaté zuby najednou ukazuje!" pravil u sebe vzpomínaje na noční půtku v háji, kterouž mu smlčovati musel. „Ta nevinná ryba stává se zmijí..

Když se zástup rozehnal k útoku, vyskočil kvar- diánovi na čele studený pot. Strach trval mimo vše nadání krátce, — ale ani páteru Adamovi nebyl kvardián za tak důležitou službu jak se patří vděčen: on vysvobodil sice klášter, ale neváhal býti kališníkem 1 Za některou hodinu dostavil se houfec ozbrojencův, poslaný klášteru na pomoc od zámeckého pána. Nebylo jim třeba osvobodí ti zbožné mnichy z obležení; přece však byli v klášteře uvítáni a častováni jako praví spasitelé. Strachy mnichův se proměnily v jásot, břitké nože obraceli jen proti talířům, místo krve prolévali víno.

Vůdce zbrojných vyptal se na celý průběh hro- zebného shluknutí; vyzvídal obzvláště o páteru Adamovi, jalčý měl v tom podíl, při čemž kvardián V. Vlček: Golgota i Tábor. 7 Ambrož nevěděl, máli jej spíše pochváliti či na něj žalovati. Mezi tím zvědové klášterní přinesli zprávu, že i v městečku všecko se utišuje, páter Adam že na konec důtklivě všem přimluvil, aby se v pokoji rozešli, a oni uposlechli jeho slov.

„Což tu jiného," pravil vůdce zámecké hotovosti, „nežli že se ten váš duchovní bratr chtěl tam dostati za faráře, a k tomu celý ten hluk nastrojil?"

Kvardián krčil ramenoina. Dříve mu taková myšlenka ani nepřipadla, také nyní nemohl upřímně jí věřiti; avšak byl ku podezření nachýlen a zdání proti Adamovi bylo dosti veliké.

Jakkoliv tedy už nebezpečenství kláštera nehrozilo, zůstali přece pěší ozbrojenci — až na další poručení páně milosti — v klášteře posádkou, jízdní vypravili se do městečka. Tu sháněli se po páteru Adamovi; avšak toho nebylo tam ani na faře, aniž kde jinde. Hledali ho, aby jej odvedli na zámek, — a on tou dobou již tam meškal.

Jakmile se totiž mysl lidu uchlácholila a přespolní odcházeli v tom přesvědčení, že tu zákonu božímu zjednali vítězství, Adam vydal se na cestu, od které jej prve sběh lidu byl odvrátil.

Nové ty události valně k tomu přispěly, že ji vykonal pohřížen v myšlenky, nemaje zraku a sluchu pro nic, což bylo vůkol něho. Teprve když vysoká i prostorná budova zámecká už všechen obzor před ním vyplnila, probudil se skoro jako ze sna.

Zdaliž tu dobře pořídí? Dříve o tom nepochyboval, nyní však se víra jeho počala viklati. Zámek ovanul jej dechem nevlídné cizoty; ty hluboké příkopy a tlusté zdi připomínaly mu s jakýmsi ¡neobyčejným důrazem, že obyvatelé tohoto domu od ostatního světa schválně se oddělují a ohrazují. Nikdo mu nevycházel vstříc, nikdo nevítal ho slovem ani pohledem; toliko v bráně zastavili jeho krok, aby se zodpovídal, kdo jest a co tu pohledává. U veských chatrčí vyskočil na Adama často nevrlý hafan, ale hned jej počal někdo z domácích lidí okřikovati; takové uvítání bylo mnichovi vždy milejší, nežli zde výslech vrátného.

Vešed do zámku viděl dvory, chodby, schody a nevěděl, kam se obrátit. Tu i tam objevil se služebný člověk, který však příchozímu nijaké pozornosti nevěnoval, a obyčejně zase zmizel, než se mnich k němu přiblížil. Až přece zachytil jednoho, kterému zjevil svou žádost, že by rád mluvil s panem Joštem.

„Ten zde nebydlí," zkrátka odtušil sluha.

„Jak?" pozastavil se Adam nad jeho slovem. „Což byl na zámku jenom návštěvou a zas už odjel?"

„Na zámku jest posud, ale ne u nás."

Ne hned vyrozuměl páter Adam, že pan Jošt obývá v jiném křídle zámku, a že jest to zj)ozdilé domnívati se, jako by 011 a pan Děpold žili pohromadě jako údové jedné rodiny.

Mnich vydal se tedy na nové putování těmi tvrdými, pyšnými zděmi. Nádhera, s kterou se zrak jeho zhusta potkával, nelibost pocitův jeho jenom zvyšovala; připadal sobě jako zbloudilý v daleké poušti, kdež lidé podobně jako nepřátelská zvěř po něm se ohlíželi, psanou majíce ve tváři otázku: „Tyt sem nenáležíš — jak se tu smíš potulovat?" .leště mlčeli, ale snad v nejbližším okamžiku se na něj rozkřiknou.

Posléze našel pravý příbytek páně Joštův. Byla to nejodlehlejší část zámku; v ostatních nebylo dnes lilučno, zde pak bylo ticho jako na hřbitově. Obstarožný ale hřmotný sluha s posupným obličejem vstoupil příchozímu do cesty a vzal jej znova do výslechu.

„Z toho nebude nic," řekl 11a konec.

„Proč by nebylo?" ptal se páter Adam.

„Poněvadž nejsi povolán. .Teho milost nikoho jiného k sobě nepřipustí."

„Věru," pravil sobě mnich v duchu, „těžko se dostati k osobě páně Joštově — jakž teprve k jeho srdci!"

To nevlídné chování konečně i jeho trpělivost vyčerpávalo.

„Nepřicházím jako prosebník," řekl určitě, „nýbrž abych panu Joštovi ohlásil novinu, která jest mu vysoce důležitá. Jdi a vyřiď mu to — jinak si to zodpovíš!"

Slova jeho měla náležitý účinek; poznal, že zde bylo nutno bud poroučeli, nebo snášeti ústrky. Odpovědnosti se drsný sluha patrně bál; huče do sebe odešel, ale brzy byl tu zpátky.

„Páně milost je v zahradě," ohlašoval.

„Nuž, půjdu za ním."

„Hó!" zvolal sluha. „V tu dobu nesmí k němu nikdo přistoupit — ani já, třeba hořelo!"

„Což tam dělá tak tajného?"

„Nic tajného. Chodí, mlčí."

„A trvá to dlouho?"

„Někdy do noci — někdy také přes noc."

„Budu čekati," řekl Adam, usedaje. Když už byl u samých dveří páně Joštových, nehodlal odejiti : kdož ví, zdaž by se po druhé tak daleko dostal!

Přemýšleje tu o své úloze poznával, jak rozumně paní Anna všecko rozmyslila, obzvláště jak nebylo radno panu Joštovi něco ukvapeně svěřiti, aby pak matka i dcera od jeho milosti či nemilosti závisely. Dostati se do toho živobytí zde, bylo ¡by pro Bohunku tolik jako octnouti se za živa ve hrobce.

Uplynula dosti dlouhá chvíle; mnich i sluha spolu nemluvili, každý sám sebou se zaměstnávaje. Tu přišel jiný služebník.

„Vaňku!" kývl na staršího soudruha a pojav jej stranou tajně ale živě s ním šeptal. Vaněk se po tonu s tváří přátelsky vyjasněnou vrátil k Adamovi a z daleka do hovoru se s ním dával, chtě patrně cosi na něm vyzvěděti.

„A pravdaliž to," pravil za řečí, „že se tam u kláštera lid násilně bouří?"

„Ne," odpověděl stručně mnich.

„Že ne?" opakoval Vaněk takovým spůsobem, jako by mu veliká radost byla pokažena. „Ale což —" pamatoval se rychle, „vždvf tu z kláštera samého byl posel o pomoc!"

„Aj?" divil se nyní páter Adam. „Tomuli tak, novinu mi zvěstuješ, nebof já nepřicházím z kláštera."

„Ano — naši tarri na ně už vytáhli," dokládal Vaněk, „a ted už to tam jistě jde do živého... A jak podivné věci se povídají — já nikam nepřijdu mezi lidi: zdaliž pak na tom co pravdy? Že prý mají přijíti docela jiné časy? Že povstali noví učitelé a hlásají, aby ti, kdož posavad byli pány a rozkazovali a týrali, ted také sami jednou poslouchali ?"

„Ty, doufám, nejsi sluhou týraným?"

„Ó — já nikoliv!" odpověděl rychle Vaněk, i jal se pána svého velebiti. Ale v jeho chvále bylo tolik žluči, jako by pan Jošt byl úhlavním nepřítelem jeho; byl mu opravdu věren, ale plnil povinnosti svoje s hořkým citem nenávisti. Nešidil ho, nečinil mu nic na příkoř, nepřipadlo mu ni- . kdy zraditi ho, nasazoval za něj život: ale vždycky nesl své jařmo s reptáním, a nedávno uslyšev, že by se svět tak zvrátiti mohl, dnem i nocí obíral se myšlenkou: kdy by pána svého jen jedinou hodinu viděl, an poslouchá i slouží!

Adam znamenal, že v prsou jeho přebývají citové sobě odporní.

„Ano, milý," řekl mu, „nové mají přijíti časy, kde mezi pánem i sluhou nebude jiného pouta nežli vzájemná přízeň."

Vaněk odvrátiv se odplivl a nechal řeči.

Mnich byl by pořád čekal nadarmo, kdy by nebyl k panu Joštovi přistoupil sám zeť jeho Dě- pold. On jediný směl to v takovou chvíli učiniti, ač i on nehrubě vlídně byl přijat. Nicméně zůstal iisměv jeho stejně příjemný a slovo jeho stejně sladké.

„Bojím se," pravil, „aby tu klid tvůj nebyl rušen bez naší viny: ale v kraji jest nepokojno. Vzpoura mezi sedláky dnes už zjevně vypukla; vyhnali faráře a obořili se na klášter."

Oko Joštovo se pod silným obočím divoce blýsklo, ruka rozpřáhla se po něčemi v prázdném vzduchu; zasupěl hlasitě, ale neodpovídal.

„Nastává nám živobylí vojenské," podotýkal Dě pold. „Liboli tobě před jeho hlukem odsud se vzdá- li ti " „Zašlápnouti! Vyrvati s kořenem!" vzkřikl Jošt. „O mne si nedělej starostí."

„Ráčíšli zůstati," vece Děpold pořád vesele, „budeš námi bohdá spokojen."

1 zůstavil starého pána, který se dobrým rozmarem jeho nedal nakaziti. S čelem zachmuřeným, zrakem široce rozevřeným hleděl strnule před sebe, na nic se nedívaje; před duší jeho míhaly se v odporném neladu příšerné obrazy.

Neblahé bylo jeho stáří. Přišla doba, kdy hlučného živobytí se nabažil; pozbývalo pro něj vnady, i ustoupil z veřejného zápasiště, počal se také vy- hýbali schůzím, společnostem, radovánkám, kvasům. Neměl při tom určitého úmyslu; ale jak se octnul v ústraní, velmi rychle osamotňoval. Na jeho místo ve správě veřejné i v postavení společenském vstoupili ihned jiní lidé; a co sám z vlastní vůle počal, brzy se mu zdálo odstrčením. Dříve býval osobou tak důležitou, nyní šlo vše bez něho, nikde ho ne- pohřešovali. V očích jeho byl to čirý nevděk, jenžto s trpkostí z něho plynoucí byl najednou ovocem všeho života jeho.

To jej přivádělo ještě k většímu samotářství. Na místo Činnosti nastoupilo hloubání; stal se v světě už jen pouhým divákem, i vlastní osoba a běh vlastního života byly mu jen divadlem.

Svět se o něj brzy tak málo staral, jako by hz práchnivěj v hrobe, leda že by ho jako schválně chtěl týrati. Vše se převracelo, i co se jindy zdálo skálopevným; svět se podobal moři, jehož vlny zachvátila šílenost. Nejen že staré řády v základech se otřásaly, ale i nebe a peklo, dábel i Bůh potahováni jsou zase na zemi, aby se tu všechno smíchalo v bohopustý zmatek.

Svrchovanou nevoli nad tím trávil Jošt v sobě; žádná lidská moc nebylai s to, aby vyhubila tu novou nákazu myšlenek. Bojoval proti něčemu, co ani nevěděl ani neslyšel, a v zápase tom arci nemohl býti vítězem; podléhal každý den, každou hodinu, — trýznil se vždy nanovo.

A trýzeň jeho prýštila se i z jiných ještě pramenů. Smrtí sešla celá jeho rodina; měl kalich osiření svého vypiti až na dno. Kamkoliv se obrátil, nikde nebylo duše, kteráž by k němu lnula skutečnou láskou. Poslouchali ho, sloužili mu, klaněli se rnu, ale nemilovali ho. Ovšem nesil lásku, aby lásku klidil; nikdy nebyl připadl na myšlenku, že by mohl jednou také nedostatek lásky pociťovali, a nyní mu ten nedostatek proměňoval zemi až i v mučí rnu.

V takovýchto vnitřních zápasech měl starý muž jedinou podporu, jedinou zbraň, totiž svoji pýchu. Zkrušení bylo by jej uvrhlo v pláč, ale bylo by mu snad polehčilo; bylo by jej snad přivedlo do kláštera a tam aspoň mu znova olevřelo společnost, život, — ale bývalo by odsouzením jeho minulosti. Vzdoroval tedy všem útokům zevnějším a vnitřním se vzpřímenou šijí. Cítil se velice nešťasten, ale nepřiznal se s tím ani sobě, neřku komu jinému; vědomí, že by tím sám byl vinen, nemělo u něho vzniku, — a následkem toho byl na lidi vůbec vždy hněvivější.

Jeden přístup nemohl výčitkám svědomí svého uzavřití — a tím byla památka dcery jeho Anny. Syna i druhou dceru zachvátila smrt, Annu zničil on sám. Nadarmo se proti tomu bránil vší svou silou, vší svou pýchou; bez jeho neúprosné hrdosti by snad Anna žila dosud a on by byl milován od ní a jejích dítek. Zmařil její lásku a s ní její život; teď se mu bez ustání vnucovala myšlenka, že trpká siroba jeho jest za to trest od Boha.

Druhá dcera jeho byla ruku svou Děpoldovi bez zdráhání podala, štěstí však nezakusila; Jošt myslil, že se povahou svou zvedla po něm, že rodu svému dělá všecku čest, ale po vdavkách jejích pozoroval na ní brzy takovou uzavřenost, tak ledovou chladnost, že při své kráse a ve své nádheře měla cosi příšerného do sebe. V nejkrásnějším věku počala náhle chřadnou ti.

„Bohdejž by mně už bylo jako sestře Anně!" byl jediný stesk, jejž na smrtelném loži od ní otec uslyšel.

Umřela bez nářku. — avšak umřela i bez lá- — lOí — síty: jak k manželovi tak k otci zůstala uzavřenou i chladnou do posledního vzdechu.

Tehdy Jošt počal vyhledávati samotu ...

Děpold nikdy nepřestával prokazovati Joštovi všelikou šetrnost; ale vše to byla jen zevnější slupka bez vnitřního jádra, a jakkoliv'žili spolu, neb alespoň těsně podle sebe, Děpold padal u tchána vždy u větší nelásku. Nebral si to ostatně k srdci, činil se toho nevida. Mluvil a jednal s Joštem, jako by o jeho vrtoších neměl ani tušení; a to znamenalo tolik, jako by tonoucímu povídal o krásném počasí.

Ve všem svém bohatství nenalézal Jošt na zemi už nijaké radosti; urozenost jeho nedovedla zabrá- niti, že konečně v životě svém zůstal sám' s břemenem své staroby, s hryzotami svého svědomí a s tím trapným zápasem ve své vlastní hrudi. Aby pak nijak nezadal své důstojnosti, nesměl vzdych- nouti, nesměl zaúpěti, nesměl zoufale vzkřiknouti, když měl prsa plná jedovatých ještěrů....

Zpráva Děpoldova pobouřila žluč jeho tak, že nevydržel dlouho pod střechou. Chtě sobě vyjeti zavolal Vaňka, který při té příležitosti konečně Adama ohlásil.

Stanuv před panem Joštem pocítil kněz teprve v plné míře, jak nepříznivý mu zde vane vítr. Cokoli si byl v duchu sestavil ku provedení svého úmyslu, vše jako by se nyní v páru proměňovalo; rázem poznal, že to všecko nevhodné, a byl na velikých rozpacích, odkud počíti. Dceři tohoto velmože byl on po dvacet rokův pravým otcem! a nikdy mu nic pro ni nepřišlo tak za těžko, jako aby nyní před ním o ní učinil zmínku. Přímjo mluviti, jakož býval vždy a všude uvyklý, jevilo se tady holou nemožností.

„Jak jest u vašeho kláštera?" tázal se pán.

„Vše klidno zase."

— 106 — » „Vzali jste na něčem škodu?"

„Žádnou."

Pán dal jen svým pohledem na jevo, aby mnich pověděl, co jej sem přivádí. Bylo nutno mluviti.

„Tvá milost dovoliž," řekl Adam, „abych tě pozdravil v tomto domě, o němž lépe než kdo jiný vím, že tě do něho uvedlo zvláštní božské řízení."

Jošt bral slova ta za obyčejnou poklonu.

„Nic neděje se bez božského řízení," prohodil úseČně. „Pro jakou zvláštní příčinu myslíš ty, že mě sem uvedlo?"

„Abychom — abychom se setkali."

„A proč se setkáváme?" ptal se Jošt málo milostivě.

„Abychom mluvili o tvé rodině."

„O mé rodině?" opakoval pán svrašťuje čelo. „Co tobě dává právo, abys chtěl mluviti o mé rodině?"

„Tvá dcera, pane — nešťastná tvoje Anna."

Pan Jošt zarděl se náhlým hněvem, že i řídké šediny nad lysým čelem krví podběhly; z očí jeho sršely plameny. Po dvacet roků vystříhali se nej- důvěrnější přátelé, nejbližší příbuzní připomenouti mu jméno, kteréž byl oj v celém rodě jeho nej temnější skvrnou a v životě jeho nejbolavější ranou, — a tu staroch v kutně klášterní přijde a řekne: „Mluvme o tvé nešťastné dceři!"

„Co se opovažuješ ?" zvolal rozezlený pán. „Ani slova více — aC se nad tvou pleší nezapomenu!"

Adam viděl, že jest tu se svým řízením hotov. Když pouhé jméno té, k vůli níž byl přišel, otce jejího posud k takovému hněvu rozjitřovalo, byl všemu smiřování konec. Přece však ještě neodcházel; jednak budila jeho hněv hrubá urážka, jednak zdálo se mu, ŽE paní Anna neviditelně jsouc přítomna se slzami prosí: „Nepřinášej mi tak bolestné odpovědi !"

S mužným důrazem promluvil k Joštovi: „Pane, osopuješli se na ¡mne jako na zločince za to, co jsem ti řekl, máš i to slyšeti, že by tě upomínka na tvou dceru vrhati měla na kolena do prachu!"

Ruka Joštova opět po něčem sahala v prázdném vzduchu.

„Na svou hlavu sáhni 1" dokládal mnich. „Najdeš tam uhlí řeřavé! Neníli tobě Zbyněk, Anna i dcera její dost těžkým břemenem, nuže, rozmnož nyní počet svých obětí!"

Jošt ve svém zlostném rozjitření náhle strnul. Oko vytřeštěné od kněze neod vraceje přistoupil k němu a chopil ho za rámě.

„Její dcera?!" ptal se jakýmsi cizím hlasem.

Teď zarazil se Adam — uklouzlo mu v rozhorlení slovo, které mnohem více prozrazovalo, než prozrarliti měl. Avšak nedalo se již potlačiti. Jošt otázku svoji rostoucím hlasem opakoval.

„Ano, její dcera," odpověděl Adam mnich, — „tvé vnouče, jemužto jsi otce zabil a mateř na záhubu vydal."

Nastoupilo delší pomlčení. Jošt viděl před sebou nepřítele zcela zvláštního druhu i sbíral se k zápasu s ním.

„Co chceš s báchorkami svými?" řekl potom chladněji než posud. „Tato pomluva dítěte mého dávno mrtvého, tato vymyšlená poskvrna rodu mého ponese ti ovoce velmi trpké! Proč mi chceš namlu- viti, že jsem měl vnouče, když Annu celý klášter až do smrti její spatřoval a nikomu nepřipadlo za matku ji pokládati?"

„Celý klášter spatřoval ji pouze do jejího útěku," vece Adam, „já však spatřoval ji potom."

„Ona tedy nezhynula ve vlnách řeky?" „Nikoli."

„Lžeš!" rozkřikl se Jošt nanovo.

Mnich pokrčil ramenoma: „Tedy mi nevěř."

„Proč bys byl dvacet let odkládal, proč teprve dnes ke mně s takovými věcmi přicházíš?!"

„Ještě jsem tuze časně přišel 1" odmítal Adam statečně dorážení jeho. „Neměl jsem nikdy přichá- zeti!"

„Lépe by tobě věru bývalo! Avšak pozdě bych a honíš. Chci znáti ten čistý záměr, jehož jsi hodlal dosáhnouti svým opovážlivým počínáním, vymýšlením báchorky, že dcera moje zemřela jinak a jindy, než vůbec povědomo!"

„Báchorky?" zvolal páter Adam rozohněn. „Což, pane, kdy by dcera tvoje žila do této hodiny?"

„Přede mnou ukryta?" řekl Jošt po delší přestávce a více pro sebe než k Adamovi.

„Věru, právem ukryta — tvé chování to dokazuje."

„A ty — co chtěl jsi ode mne obdržeti?"

„Smířiti tebe s její památkou, viděti tebe, že zkroušeně želíš krutého provinění —" „Kdo tě učinil mým soudcem, všetečný?"

„A zatím shledávám," nedal se Adam mýliti, „že by hrdopyšná tvrdost tvoje neváhala provinění takové opakovati! Nemám, co bych s tebou více mluvil."

„Stůj!" velel Jošt, když Adam se měl k odchodu. „Ještě mnoho budeš povídati. Když osudy mé dcery také po útěku jejím! z kláštera tak dobře znáš, chci o nich od tebe do podrobná slyšeti!"

„Neuslyšíš ani slova."

„Varuj se, abys mé trpělivosti přespříliš nepokoušel 1" zvolal Jošt. „Snáze jsi přišel, než odejdeš. Učiníš úplné vyznání, — nechcešli dobrovolně, jsou prostředky, kterými budeš přinucen."

„Věz," odpověděl mnich pevně, „že bych si raději jazyk překousl, než si od tebe jen slovo dal vynutiti1" JoŠt zavolal sluhy a kázal mnicha od ves ti do temnice. On nečinil odporu.

„Ubohá Anna!" bylo jeho jediným steskem, když odcházel z komnaty.

„Se svou důležitou novinou," hučel k němu Vaněk, „málo jsi, tuším, přišel vděk páně milosti!"

Tím časem, když mnicha vedli přes dvůr do věže, přijímal Děpold zprávu od jezdcův, kteří se vrátili z výpravy proti shluklému lidu. Adama, jejž marně hledali v městečku, pojednou spatřili tady. Upozornili na něj pána, který okamžitě kněze i nevítané průvodce jeho k sobě obeslal. Místo v žaláři octnul se páter Adam v komnatě pana Dě- polda, který promluviv ještě venku se služebníky k němu vstoupil.

„Čeho se dovídám!" pravil vážně, ale vlídně. „Poslal jsem pro tebe do kláštera, abych tě k sobě pozval, ale poslové mi přinášejí v odpověď, že jsi mým veřejným nepřítelem!"

„Odkudkoliv to soudí, nepřinesli tobě pravdy," řekl páter Adam.

„Vesnický lid prý jsi proti mně popouzel."

„Vesnický lid dosti nebezpečně pobouřený jsem, pane, uchlácholil a shluklý k rozchodu přiměl."

„Ale v kacířství jeho prý jsi jej podporoval."

„Abych zabránil zpustošení kláštera a prolé- vání krve, slíbil jsem lidu podávati z kalicha. Jeli LO kacířství, chci v něm umříti."

„Amenl" řekl pan Děpold. „Jednal jsi velmi moudře. Užívej vždy vážnosti a přízně své u lidu takovým spůsobem. Dnes jsi sobě dobyl zásluhy, která ti nemá býti zapomenuta. — Avšak slyším, že jsi už drahnou chvíli na zámku; potřebuješ občerstvení."

Na znamení Děpoldovo přinesl sluha jídlo i nápoj ; Adam teprve nyní znamenal, že je v skutku velice lačný.

„A nyní pověz," ptal se ho Děpold, ,,oč jste se s panem Joštem nepohodli?"

„Nemohu to od základu vysvětlili, abych neporušil svěřeného sobě tajemství. Věděti račiž, že jsem přišel k panu Joštovi dobrovolně, ale on mě nyní posílá do temnice, aby na mně vynutil, co je v prsou mých uschováno pod pečetí zpovědní."

„Och, to je zlá věc!" pravil pan Děpold starostlivě. „Kdy by se rozkřiklo, že jsi tu vězněm — — ne, ne, to musíme zprostředkoval. Právě odchází lékař do domu tvého bratra Vavřince, — špatně by se mu dařilo léčení, kdy by nemocná uslyšela, že tu jsi vězněm!"

Pravdu této obavy Adam hluboko pociťoval. Paní Anna měla netoliko ve svém nejtoužebnějším přání bolestně býti sklainána, nýbrž i tím novou ránu dostati, že pouť jeho do zámku skončila v žaláři. — .#Budiž to Bohu žalováno," řekl trpce, „já nejsem s to, abych něco napravil, nebo zabránil!"

„Nuže," navrhoval Děpold, „chcešli nám zde v zámku býti shovívavým duchovním rádcem, vzkážeme bratrovi tvému, žes tady ostal jako zámecký kaplan."

„Ale pan Jošt —" chtěl Adam namítati.

Děpold mu vpadl do řeči: „Pan Jošt má všelijaké vrtochy, — pro tu chvíli musíme ho nechati v domnění, že sedíš v temnici. Ty zatím usadíš se do příbytku pohodného, jen když vycházeti nebudeš, pokud pana Jošta neuchlácholíme."

Adam pohledl na Děpolda s upřímnou vděčností. V duchu ho odprošoval za to, že jej křivě pokládal za nadutého hrdopýška, a hle, on byl v pravdě tak dobrotivý, roztomilý pán! Jako milostné slunce rozptyloval zkázonosné mraky ...

Zbrojná posádka přinesla do kláštera nové živobytí; až do noci bylo tam veselo i hlučno jako na vsi o posvícení, v pozdních hodinách ještě více.

V pondělí ráno, když jak světské tak duchovní osoby v klášteře následky včerejších událostí ještě vyspávaly, kvardián Ambrož vypravoval do zámku posla, aby panu Děpoldovi vyslovil díky za ochotné přispění v čas potřeby, zároveň pak ohlásil, že nebezpečenství už pominulo, a poněvadž posádka v klášteře čeká až na další rozkaz jeho milosti, aby ji ráčil odvolati.

Maje tvář zachmuřenu mrzutostí a mysl rozladěnu bolením hlavy prohlížel po té kvardián neutěšené stopy včerejšího, zvláště pak nočního hospodářství. Jenom když se měl potkati s páterem Zdi- slavem, vzal na sebe pohled velmi vážný, jenž vyžadoval náležité úcty. Ten mladý člověk mu pořád něco dělal proti srsti; na dnešek zůstal sám jediný střízliv, tak velikou činil při obecném veselí výminku: jaké asi měl za takovéhoto jitra o spolumniších i kvardiánovi v hlavě myšlenky!

Zdislav opravdu nemohl v klášteře vydržeti. Za časného rána byl už v háji, a odbyv sobě povinnosti chrámové, vyšel do kraje.

. Srdce táhlo jej na jediné místo, — ale on se přemohl; lásce, která v prsou jeho vzplanula, nepovoloval bez odporu. Že jest . mu Bohunka nakloněna, to bylo světlem jeho života; ale cit mu pravil, že jakož náklonnost ta se zrodila v okolnostech neobyčejných, tak by se v živobytí všedním udržeti nemohla. Kdy by se k dívce na ten spůsob přiblížil, jako se s ní po prvé setkal v její domácnosti, přízeň její by se obrátila v stud, snad i v nechut a odpor.

Proto nezamířil k Vavřincovu dvoru. Ale náhoda mimo nadání vyplnila tužbu srdce jeho, právě když jednal přímo proti ní. Vkročil na louku, kde veselí dělníci sušili seno; řadou procházeli bystře kopištěin, hrábě v rukou jich jen se kmitaly, vonná tráva pod nimi příjemně šuměla. Práci provázel hlasitý hovor, smích mezi nimi ani neutichal: všecko to zrovna k srdci mluvilo a svědčilo, jak se ti lidé cítí spokojenými a šťastnými.

Zdislav neměl ovšem tušení, že to louka Vavřincova; ale sotva že dělníky minul, polkal Bohunku. Jdouc na louku dohlídnout, vystoupila před ním z hustého vrbí, kterým louka byla vroubena; objevila se mu tak náhle, že se až zalekl a jako stěna zbledl. Její tvář zase polil živý ruměnec. Krátké bylo slovo, kterým jej pozdravila, jenom na okamžení potkalo se oko její s okem jeho, — a |přece kráčel dále rozkoší tak opojen, že necítil půdy pod nohama I Nenadálé štěstí jeho bylo příliš veliké, — první myšlenkou jeho bylo zajiti někam do samoty a celou duší se v ne ponořiti. Ale hned se i jiný hlas v n*ěm ozval, a ozvav se rychle zvítězil. Louka sousedila s lesem; Zdislav se oklikami do něho stočil a opatrně na jeho kraj se dokradl, tak že v houštině ukryt vše, co se na louce dělo, pohodlně mohl pozorovat!.

V. Vlček: Golgota i Tábor. o Jak se odtud dlouho na Bohunku díval, zra- kův od ní neodvraceje, sám nevěděl. Pozbyl také vědomí o tom, zdaž žije či hyne, zdaž uchvácen jest radostí či zdrcen boleru, zdaž na zemi spočívá, či po vodě pluje, nebo vzduchem se vznáší. Vše se u něho pomíchalo i pomátlo. Neslyšel nic než nejasné šumění, zrak jeho zastřel se mlhou, v které konečně i Bohunka zanikla.

Když se z podivného tohoto stavu probudil, zastihl se při nelibých myšlenkách. Bohunka posud byla na louce, ale octnul se tam odkudsi statný mládenec, který se jako náhodou u dělníku zastavil a pak s dívkou rozmlouvati počal. Smyslové našeho tajného pozorovatele pojednou zase zbystřeli; jakkoliv neslyšel ani slova, přece stíhal očima každý pohled, každý pohyb mladíkův, a dobře rozuměl, že se uchází o její přízeň. A ona k němu důvěrně zdvíhala své oko, odpovídala mu hovorně, konečně po boku jeho se všemi dělníky volně odcházela, — až všichni zmizeli.

Po chvíli zdvihl se také Zdislav. Hlavu měl horkou, hrdlo sevřené, na prsou kámen, v nohách olovo. Kam měl jiti? Ach, kdy by on tak mohl kráčeti po boku Bohunčině!

Toulaje se lesem vedl sám s sebou smutné hovory. „Každý mladík," pravil si, „má právo blížiti se k ní, projevovati jí svou oddanost, vyhledávali milost její. A zajisté to činí a budou činili velmi mnozí. I kdy by mně sebe více nakloněna byla, nemohl bych s nimi závoditi. Nesmím potkávati se a mluvili s rií„ a bychť i měl naději, že získám srdce její sám jediný, smělliž bych se o to bez těžkého provinění pokouše ti ?"

Láskou k ,nějnu stala by se Bohunka jen nešťastným tvorem. Nechtě zničiti krásnou tu bytost, musel by ze vší své síly v zárodku potlačovati přízeň, která by k němu v srdci jejím klíčila. On dosud jednal zcela jinak. To bylo nerozumné, nesvědo- mité, hříšné. Kdy by o tom svět něco spozoroval, jak zlé by to mělo následky! Kdy by jen klevetářům lána byla příležitost, aby dívku a jeho pospolu jmenovali, veta bylo by po její dobré pověsti, — a kterak by to mohl zodpovídat! ?

Zašel clo své celly, svatě sobě umiňuje, že pod měsíc nebo dva nevykročí z kláštera, leda za předepsanou nevyhnutelnou povinností. Ale co bylaplatna všecka předsevzetí, všecko rozumování, když mu v ňadrech proudily vlny vášně?

Nazejtří vyšel sobě z rána, jen aby se v těžkém boji svém posilnil, — a již odpoledne vyhledal zase místo v lese, odkud se včera byl na Bohunku díval. Avšak na louce nebylo už ani dělníkův, ani kup, ani kopišť.

V následujících dnech prošel kříž 11a kříž celé okolí, — avšak ani na lukách, ani na polích Bohunky už nespatřil. Na těch cestách nepřestával si opakovali námitky proti svému počínání, ale účinek nebyl jiný, nežli že se konečně octnul nad vesničkou blíže dvorce Vavřincova. Ještě tady tuze sám s sebou zápasil, však odpor jeho byl posledním odporem bojovníka, jehož porážka dávno byla rozhodnuta. Musel spatři ti Bohunku ...

Zvolna kráčel k stavení. Krev mu ve všech žilách tepala tak prudce, jako by chtěla hradby své proraziti.

„Jenom jednou ještě!" pravil sobě, city svými podoben odvážlivci, který jest odhodlán voli ti jeden okamžik rozkoše, třeba by pak peklu propadl. „Jenom jednou ještě!" A potom? Potom musel násle- dovati konec toho boje, konec těch plamenů v, konec citů v a myšlenek ...

* V zahradě nebylo nikoho, také v domě bylo ticho. Tak bývá za letní doby. Ale v Zdislavovi přece vznikla neblahá předtucha, že i sem přišel nadarmo. Vstoupil do dvora. Na zápraží seděl starý Vavřinec, hlava jeho byla nachýlena, obličej smutný.

„Snad nemoc paní Anny vzala zlý obrat — snad ten nejhorší," pomyslil sobě mnich, přistoupil a pozdravil kmeta; ten nevstávaje toliko hlavou pokývl.

Zdislav vzal sobě za záminku poptávali se po páteru Adamovi, který se posud do kláštera nevracel.

„Neviděl jsem ho od neděle," byla celá Vavřincova odpověd.

„Co na zámek odešel ? A nic ti od té doby nevzkázal ?"

„Ó vzkázal mi — vzkázal nám všem 1" Vavřinec ukryl tvář v dlaních.

„Nastojte," řekl Zdislav s tajenou bázní, „nacházím tě v zármutku!"

„Nedbej toho. Jsem starý dětina. A dlouhé štěstí mě rozmazlilo."

„Bál jsem se, aby paní Anně nebylo hůře."

„Ó — teď jest jí lépe!" odtušil stařec, náhle však vypukl v pláč. „A Bohunce také," dokládal š tkaje.

„A ty přece truchlíš?"

„Nemám k tomu práva. Vždyť Anna nebyla má dcera, Bohunka ne má krev. Ale příliš jsem jim uvykl, — a staré srdce těžko se loučí."

* „Loučí? Pro Bůh, jak ti mám rozuměti? S kým se loučiti máš?"

„Už jest po loučení — paní Anna i Bohunka ó můj Bože!"

Uděšen pohledl mnich do oken u světnice.

„Pusto — pusto!" hořekoval stařec.

„Není jich tu již?!"

„Ach, kdo pochopí mou opuštěnost!"

„A kam odešly?"

„Na zámek."

Zdislavovi bylo, jako by se nevědomky octnul na pokrají srázné skály a chybným krokem se do propasti řítil. Jen zvolna se vzpamatovával z omá- mení.

„Na zámek!" opakoval sobě v duchu. „Ale kterak to možno? Co to vlastně znamená? Přece se k tobě brzy opět vrátí?"

Vavřinec smutně vrtěl hlavou.

„Slibovaly ,ovšem," pravil, „ale jak je zámek jednou přijal, už jich nevydá."

„A jakým právem je přijal? Přece snad nebyly odvedeny proti své vůli?"

Stařec vypravoval: „Přišel lékař ze zámku, a pozorovav nemocnou, jakkoliv se nám stav její nezdál horší, přece uznal, že nebezpečenství vzrůstá. Pověděl nám to po straně. A když jsme jej zapřísahali, aby k jejímu zachránění vše vynaložil, řekl: ,Ne třeba proseb. Mám rozkaz pána svého, mám i srdce v těle. Už jsem také s panem Děpoldem i s páterem Adamem o tom mluvil, že musím nemocnou míti stále na blízku, abych stav její třeba každou hodinu stopovati mohl. Pan Děpold i páter Adam schválili můj návrh a vzkazují vám, abyste paní Annu se mnou na zámek odeslali, kde o všecko její pohodlí nejlépe bude postaráno.' — Kterak jsem se měl tomu vzpírali? Spíše jsem musel své vlastní city přemoci a paní Annu ještě přemlouvat i."

„Zpěčovala se?"

„Byla překvapena. Opět i opět tázala se, zda můj bratr, páter Adam, do zámku ji povolává. A když lékař potakal, posléze svolila k té změně."

„A Bohunka ? ..." ptal se Zdislav.

„Prohlásila, že se od matky neoddělí." „Ne tedy navždy od tebe se loučily."

„Ale navždy odešly, ač netušily, že to vím."

„Odkud to víš?"

„Svěřil mi nedávno tajně bratr Adam, že příbuzní mé Schovánky, kterých jsme dříve neznali, jsou na blízku. A hned jsem věděl a jemu pravil, že ji ztratím i s Bohunkou. Brzy, ach tuze brzy na to došlo! Nevyzrazuj, co ti svěřuji, — ale Anna jistě patří k rodině zámecl&ch, a proto se mi obě už nikdy nevrátí .."

Starý zeman všecek zaujat svým zármutkem, nepozoroval, jak mocný účinek mají zprávy jeho na mladého mnicha. Když pak se jiní lidé blížili, nemohl Zdislav zůstati déle, aby neprozradil, že bol jeho jest zoufalejší než Vavřincův.

Octnul se zase na nových potulkách polem i lesem. Co všecko mu přicházelo na mysl, znal toliko Bůh. Srdce mu krvácelo a hlava div nepukala. Nevšímal si toho, zda svítí slunko nebo dští; za denního vedra mu často po údech přebíhal mráz, za nočního chladu býval jako v plamenech.

Co činil, činil toliko ze starého návyku, jinak na žádnou práci nepomýšlel. Konečně i hlava jeho otupěla, ty roje myšlenek zanikly v mlhách; ale v prsou nosil bolest smrtelné rány...

Ač nebýval pořád samoten, připadal si ode vší společnosti odloučen jako na pustém ostrově; srdce jeho nemělo žádných svazkuv s lidmi, nestaral se o to, jak o něm soudí, jen když mu dávali pokoj. Ale jednoho člověka přece vyhledával — starého Vavřince. S ním mohl o Bohunce mluviti; spatřoval také všude čerstvé ještě její šlepěje, jako by jen poodběhla a v každý okamžik se mohla vrátiti.

Takové chvíle staly se mu jedinou potěchou; ale když potom své rozechvěné srdce do samoty zanesl, padal na zemí a svíjel se v nevýslovné muce.

Jakési úlevy docházel jen ve spaní, ačkoliv jen nerado a na krátko se k němu dostavovalo. Sen mu poskytoval, co mu ve skutečnosti bylo odepřeno; uváděl jej v bývalé klidné a šCastné živobytí, rušil všecky rozdíly stavu, všecku vzdálenost místní a vkouzloval jej do společnosti Bohunčiny, blažil ho jejím pohledem, úsměvem, ano i vyznáním lásky.

Však ani snové nebyli bez útrap, a někdy takových, kterými ho ušetřila sama skutečnost. Tak budili z hrobu matku jeho a v noci přiváděli ji k němu, ana slzy prolétajíc a rukama nad ním lomíc volala: „Na takové konce to s tebou došlo — tak se vyplnily moje nejtoužebnější naděje?!" On pak i za dne stíhán takovýmto viděním tiskl hlavu svou k zemi žádaje, aby se rozevřela a také jeho pojala v lůno své.

Nejednou též vyskočil a v hněvném záchvatu tepal vlastní tělo volaje: „Hanba, hanba — jak bídný stal se ze mne otrok hříšných citů! Reptám jako choulostivý rozmazlenec, a nezasluhuji společnosti dobrých lidí, nezasluhuji od nich než opovržení a ošklivosti! Jsemli hoden svého nesmrtelného ducha, když ho vleku prachem i kalem nízkosti jako bídný zeměplaz? Nesloužím Bohu ani lidem,hřivnu sobě svěřenou odhazuji, sténám i vzpínám se, jako bych byl v očistci: a co mě potkalo? Chce mi se zrušiti mou přísahu, a že mi to Bůh nemožným činí, proto achkám a svíjím se. Hanba — hanba!"

Vzmužil se — ale jenom na okamžik; chtě se vrátiti k bývalému zaměstnání a živobytí svému, neměl už síly, aby se k tomu přinutil. Nelítostně zbičoval své tělo; ale myšlenek a citů, jež tu osudnou změnu způsobily, nedovedl vyhosti ti — hned zase jej opanovaly.

Vzpomněl také zase na radu Adamovu: „Varuj se samotářství — jdi mezi lidi, obcuj s nimi, poznávej a miluj je, — sice v boji, do něhož bytost tvoje stržena, podlehne člověk." Cítil nyní, jak v něm i člověk i mnich podléhá, ale rady sebelepší skutkem následovati nedovedl. Poznával jen sám na sobě smutný příklad lidské křehkosti, a takovým končil soudem: „Ničemná hrouda zemská jest člověk, a že něco lepšího ví, než pro věsti může, to jej činí jen ještě bídnějším nežli nevědomé zvíře ..."

S podobnými myšlenkami zastavil se na sklonku dne zase u starého Vavřince, jenž právě meškal v zahradě. Vlídný pohled jasného nebe a utěšený klid v přírodě spíše rány duše jeho jitřil nežli utišoval; kmet byl léku tomu přece přístupnější a přivítal jej pokojněji než za minulých dnův.

„Dobře, že přicházíš," řekl, „však jsme už pro tebe chtěli do kláštera poslati."

Zdislav trnul jakýmsi radostným uleknutím — jako by se byla Bohunka vrátila a čekala na příchod jeho. Kmet jej brzy vyvedl z toho sladkého klamu.

„Máme tady tajného hosta," dokládal, „který si velice žádá s tebou mluviti."

„Tajného pravíš?"

„Není bezpečen, aby ho zámečtí nestíhali a nezadrželi, ježto jsou tak zarytí papeženci. Pojďme k němu."

Mladý kněz byl velmi nelibě dotknut. Po prvé se Vavřinec před ním o podobných věcech zmiňoval: co mu dalo právo nedbati stavu jeho a přivá- děti jej ve spolky proti papežencům, jako by on — mnich — svou dosavadní víru veřejně byl potupil?

Na okamžik váhal starce následovati. Ale nemaje odhodlanosti, aby se s ním náhle znepřátelil, šel přece; však mu zbývala volnost, by vůči neznámému, který jej očekával, zřejmě osvědčil své smýšlení.

Vavřinec nevedl ho do domu, alebrž přes louku na porostlé návrší a zastavil se u hustého křoví.

X.

„Tu," pravil, „čeká bratr Z de rad.'' „Zderad?" opakoval mladý muž bezděky.

„Zajisté jsi jméno to už dříve slyšel."

„Ó, jméno slýchával jsem přečasto!" vece Xdi- slav, vzpomínaje otce svého. „Však drahý, jenžto je nosil, po léta už pod zemí odpočívá... Kdo jest tento Zderad?"

„Přespolní, který se nedávno s bratrem mým Adamem seznámil, a ten jej odkázal ke mně. On tebe zná dokonaleji."

„Odkud by to bylo?"

Jako v odpověď ozvaly se v listnatém stromoví tiché ale významné zvuky — potlačované vzlykání.

„Co je to?" připojil Zdislav po krátké přestávce druhou otázku.

Větve zašustěly a objevil se bratr Zderad.

Kněz při pohledu na něj jako by zkameněl, Stál před ním náhle otec jeho. po léta už za mrtvého oplakávaný! První jeho myšlenkou bylo, že jako dříve matčin duch tak se mu nyní zjevuje duch otcův, — ale příliš jasně viděl živou postavu, příliš jasně slyšel tichý jeho pláč: klesl inuj k nohám, objal jeho kolena.

„Dopřej mi toho místa," zvolni, „jsili třeba jen otci mému podoben/' „Můj synu!"

„A toIi jenom sen, kéž se již neprobudím!"

Nikdo nemohl jiného slova pronésti; ozývala se jen ona radost, která jest vyšší a vroucnější nad všelikou mluvu; také Vavřinec pohnutím nemohl než bohaté slzy roniti.

Pak otec i syn uvolnili paže, kterými drželi se v objetí, pohledli sobě do tváře a znova se k sobě při tulili. Po drahné chvíli teprv rozvázaly se jim zase jazyky.

„Dotýkám se tě nikou svou i ústy svými," řekl Zdislav, „ale kterak se to stává, nerozumím. Promluv, utvrď mě v tom, že jsi v skul ku živ, — a pověz, jakým se to děje zázrakem."

„Jsem živ," řekl otec, „a možnoli mluviti o nějakém zázraku, není jím setkání naše, alébrž naše rozloučení, které Bůh dopustil."

„Jen přede mnou tedy z hrobu povstáváš?"

„Octnul jsem se velmi blízko hrobu, i byla vůle boží, abych také pro svou rodinu v tomto světě odumřel a potom zase abych živ povstal pro rodinu větší a vyšší."

Po mnohých toho druhu otázkách i odpovědích, když mysli poněkud se utišily, všichni tři usedli do měkké trávy, a Zderad vypravoval: „Od té doby, co jsem v muže dospěl, naplňovala se na mně slova písma: ,Boj jsou dnové života/ Nastali mně časové, kdy jsem se dobře k nešťastnému Jobovi rovnati mohl. Hustě padala na mou hlavu rána za ranou; ztratil jsem své dítky, svůj statek a konečně i volnost svou.

Statek a volnost má propadly panu Joštovi; musel jsem sloužiti tomu, jehož jsem nenáviděl. 2e pak jsem sloužil bez skřípání zubův a bez pěny vzteku na rtech, toho příčinou byla Kristina, mladší dcera Joštova. Platila za pyšnější a chladnější než sám její otec, já jsem poznal, že má srdce nejlepší, ale osudem utištěné. Měla na mysli zkázu své sestry, život její stal se zasmušilý, neradostný. Jošt na jednou podťal kořeny blaha oběma svým dcerám. — Záhy jsem poznal, že Kristina ze všech lidí snad ke mně jedinému srdce přikládá. Moje utrpení, jehož původ byl hlavně otec její, vzbudilo mi v ní přítelkyni. Sblížili jsme se a porozuměli sobě skoro beze slov. K ¡její žádosti přešel jsem do služby pana Děpolda, jenž se stal mužem jejím; po její vůli provázel jsem je i na cestách do ciziny.

Ubohá musela se záhy přesvědčiti, jak nehodnému muži byla zahozena. Byla příliš vysoké mysli, aby mu to kdy vyčítala; nelásku a věrolomné záletnictví jeho splácela jen němým opovržením. Nikomu také nežalovala; nesla těžké břímě své mlčky: byl jsem jediný důvěrník její, ale o těch věcech pouhý cit byl mezi námi tlumočníkem.

V průvodě krále Zikmunda přijeli jsme do Kostnice. Mistr Hus byl již uvězněn. Já i paní Kristina znali jsme jej z Prahy; však teprve v Kostnici objevilo se mi, jak vřele mu byla nakloněna. Když jsem jí vypravoval, jak s ním nakládají, lítostí a hněvem po prvé se přede mnou rozplakala. Těšil jsem ji i sebe čakou, že Zikmund nyní slavnému slovu svému zadost učiní a svatého mistra vší svou mocí se zastane.

,0,' zvolala ona, ,přijeli jsme na katanské divadlo! Jeden spravedlivý mezi tolika knížaty kněžskými, zákonníky, farizey, Piláty! Spíše beránek hejnem vlků bez úrazu projde. Zderade, oni zde mistra zabijí!.. / Duše má vzpěčovala se uvěřiti. Pevně jsem se nadál, že mistr Jan neodolatelnou mocí slova svého odpůrce svoje porazí a poníží, nebeskou září čistého učení svého temnoty bludův zaplaší, a jako slavný vítěz odejde z města, kde se na něj opovážili vložiti ruce, odejde k svému lidu do vlasti, aby dokonal apoštolské dílo své, obnovil v Čechách pravou církev boží.

Kdy by se předpovědění paní mé bez průtahů bylo vyplnilo, byla by křivda taková duši mou jistě vrhla v šílenost. Ale naděje má byla ubíjena po- nenáhlu. Zikmund dal se brzy přesvědciti, že kacířova není povinen v slově státi, ano že by to bylo hříchem. Husovi vězení stíženo tak mrzkým spů- sobem, že se z toho na smrt roznemohl; museli ho dáti vyléčili, aby se mohli pokochali kouřem z žertvy živé.

A pak ho soudili. S jakou touhou jsem čekal na ten den! Peklo bylo vůkol mne, a já douíal, že den soudu přinese osvobození. Avšak — oni odsouzení sepsali už před slyšením jeho, sápali se na něj hůře, než kdy by od narození jen byl vraždil a pálil, nedovolili jemu otevříti úst, leč by svědčil jich nejkřivějším žalobám, a když chtěl mluviti, přehlušili hlas jeho svým křikem! Nechť jakkoliv usiloval, nemohl se ozvati.

'Pákovým spůsobern vraždili duši jeho dříve než tělo. A my toho všeho den za dnem byli svědky! Paní Kristina chodila bledá, němá, v tváři strnulá jako socha; Děpold, manžel její, kdykoliv se udála příležitost, zlostně tupil tvrdošíjného kacíře a jen se těšil na utracení jeho.

Co já jsem cítil, neumím pověděti. Pořád jsem očekával, že se Bůh na to nebude déle dívati, že konečně učiní zázrak, aby spravedlnost oslavil a potlačovatele její zdrtil.

Již vystavěna byla hranice, již tu byla hodina, kde měl mistr nastoupili cestu poslední, — a já jsem ještě nemohl víry své se vzdáti. Bjlo pro mne dobrodiním, že jsem byl s družinou pána svého v průvodě ku popravíš t i mistrovu.

,Neníli to jen báchorka/ volal jsem v duchu, ,že tam na nebesích vládne spravedlivý Bůh, nebude ohavnost tato dokonána !' Bůh poučil mě lépe. Mistr Jan v poslední své hodině byl větší měrou mým apoštolem než prve v celém životě.

Spatřil jsem mučedníka božího. Všecky křivdy, všecko trýznění už snesl, avšak nic ho zneucííti nedovedlo, nic jeho mysl zlomili. Uprostřed katanův svých na smrt kráčeje zářil svatým, vznešeným klidem. Trpkého slova nevyšlo z jeho rtů, nebylo hněvu v jeho duši — jako laskavý bratr mluvil se svými katy.

Takto vítězil! Já do nejhlubších útrob proniknut vznešeností takovéto vítězoslávy, zatoužil jsem stáli se účastným jeho mučednictví.

,Běda vám,' zvolal jsem, ,bídní zaslepenci, kteří na smrt vlečete svatého Páně!' V tom jsem klesl k zemi. Děpold, pán můj, rozvzteklen takovým skutkem sluhy svého, vlastni rukou mě sklátil.

Že někdo z lidí jeho se opovážil chovali smýšlení kacířské a je tak veřejně projeviti, bylo takovou urážkou jeho cti, jakou by byl trestal desateronásobnou smrtí, kdy by to bývalo možno.

Kána byla přiměřena jeho hněvu. Jak se stalo, že jsem na místě nezůstal mrtev, toho jsem se nikdy nedověděl; tisícové lidu sběhli se, aby viděli smrt muže tak pověstného, v tlačenici bylo dosti zdravých pomačkáno i pošlapáno: já klesnuv bez % ducha unikl jsem takového osudu — samému Bohu povědomo, čí pomocí.

Trvalo velmi dlouho, než jsem opél nabyl vědomí; ještě pak mnohem později jsem vyrozuměl, kterak jsem přece zůstal na živu. Paní Kristina, ihned mne pohřešivši, pátrala po mně; řekli jí, čeho jsem se dopustil a jaký mě za to stihl trest. Nepřestala na pouhém politování, a jakkoliv mne pro hněv manžela svého veřejně hledati nesměla, přece vynašla mé tělo na pohled bezduché.

Do Děpoldova domu nesměl jsem se už vrátiti, ani živ ani mrtev; jistě byclii z moci pána svého po druhé nevyváži nedobitý. Paní Kristina opatřila mi tedy jinde přístřeší a ošetřování. Bylať sc záhy seznámila s vdovou Fidou, u níž mistr Hus v Kostnici nejprve byl hospodou a jejíž celé srdce svou vlídností a důstojností rychle sobě získal. Té mě odevzdala v ochranu, jako pravá Samaritánka věnujíc i peníze na výživu, ošetřování a léky.

Lékař dlouho sám neměl hrubě naděje, že s Jože svého ještě povstanu. Konečně vyvázl jsem sice z nebezpečenství života; avšak po celou zimu ještě mé zdravfí a mé síly byly tak nedostatečné, že jsem teprve příštího jara mohl zase vyjiti za město. Tak jsem u dobré vdovy strávil skoro celý rok."

Zdislav stiskl křečovitě otcovi ruku, pohlížeje na něj okem zaroseným. Bylo mu tak nesmírně bolno, pudilo jej to, aby se vrhl otci 11a prsa, povolil svým citům, vyplakal se, polehčil sobě. A přece toho neučinil; zdržovala jej podobná trpkost, s jakou onehdy před klášterem mluvil ke shluklému zástupu. Otec, velebě před ním kacířství, tupil tím i stav i osobu jelio, a to v přítomnosti svědka, který nikdy neměl příčinu domnívati se, že by Zdislav nebyl upřímným knězem. Život otce i syna úzce byl sloučen s vírou, proto už v první hodinu shledání rozsedávala se mezi nimi propast...

Zdislav jenom podotkl: „Ó že nám po tak drahnou dobu nepřišla o tobě nijaká zvěst!"

„Paní Kristina," pokračoval Zderad, „zatím už byla odjela. Nyní vím, že zárodek smrti, jejž dávno v prsou nosila, Kostnickými příběhy rychleji rostl a ona po návratu do vlasti brzy svůj neradostný život skončila.

Já pak netajím, že jsem tebe a matku tvou nedoufal už spatřiti. Tělo se pozdravilo, však mysl moje odumřela světu a všemu, což jeho jest. Mně cestu jedině pravou byl ukázal svatý mistr Jan; od té chvíle, co jsem opět mohl mysli ti a cítiti, jen po tom jsem toužil: pravdě dáti svědectví jako on a piak um řiti jako on!

Ale nejvyšší pán mých osudův nechtěl, aby se to stalo, kde dokonal mistr Hus: já jsem sice nabyl opět zdraví a síly, avšak ztratil jsem řeč. 1 nemohl jsem býti tak zaslepen, abych nechápal, proč Hospodin můj jazyk oněmil. Tu se můj zřetel obrátil opět k dalekému domovu — tebou, můj synu, obíral jsem se v myšlenkách svých, poznávaje hlouběji než kdy dříve svou povinnost starati se o spásu tvé duše a za ní odpovídali.

Vydal jsem se na cestu do vlasti. Jakkoliv byla daleká i obtížná, přece netušil jsem, že se na léta prodlouží. Jazyk maje němotou sevřený nemohl jsem přece smýšlení své utajit, když jsem v Němcích jak mistra Husa tak český svůj národ tolik tupiti slyšel. Odpíral jsem jenom posunkem, avšak to dostačilo, abych na sebe poštval hněv papežencův. Zkusil jsem dosti ran, postrkování, smýkání, žalářování, z měst i vesnic vyhánění. Nejednou vyvázl jsem životem jen proto, že mne pokládali za pomateného na smyslech.

Tím časem dovídal jsem se, že sémě Husovo v Cechách nepadlo na skálu; i zatoužil jsem ho- roucně po vlasti. Bůh mi ještě jednu zkoušku uložil. Po drahné době němoty své nabyl jsem opět řeči: napjat na mučidle náhle jsem promluvil zase. Poznovu vrhli mě do temnice; já porozuměl, máli jazykem mým něco dobrého býti způsobeno, že jej musím držeti na uzdě, němotu sobě uložiti dobro- volně, abych třeba jediným slovem svůj život marně nezhubil. í v tom se mi zvláštní vůle boží objevila, že mi pomohla vyváznou ti z žaláře. A tak, ačkoliv jsem jen Člověk bídný, dostalo se mně milosti trpěli pro pravdu a z utrpení vysvobozenu býti podobně jako apoštolům. Bohdá, že to v lidu mém nezůstane bez ovoce. Nebot dal mi Pán vstoupiti na půdu domácí a mluviti ke krajanům o tom, co jsem viděli a slyšel a cítil. Dal mi také najiti syna mého zase, aby mně za posledních dnů mých poskytl v ¡něm pomoci a potěšení!"

Libý večerní chlad omlazoval vzduch i srdce; světlo tratilo se tak zvolna, že i šero se zdálo světlem býti; obloha byla v něm ještě modřejší a jasnější, po vedru a hluku a namáhání denním skláněl se do duše nový, svěží, utěšený život, — po bouřích a zmatcích zdála se na celou zemi přicházeti říše klidu a blaha. Potok i les ji vítal tichým hlaholem.

Když vypravovatel ukončil, všichni dlouho trvali v mlčení, podávajíce se proudu svých citův. Zderad nepouštěl rukou synových, neodvracel od něho svých očí. Posléze promluvil opět: „Nyní ty oznam osudy svoje po dlouhé rozloučení naše. Netajím tobě, že jsem octnuv se v domově na setkání naše nepomýšlel bez bázně. Mohlť jsem snadno nalezti pokryteckého zákonníka, skrývajícího se za jméno boží a sloužícího tělu. světu V. Vlček: Golgota i Tábor. 9 i ďáblu, — ale tobě všechen lid vydává lepší svědectví."

Zdislav povstal, za ním oba starcové; jakkoliv slova nepronesl, vyrozuměli oba, že přeje sobě pro- mluviti s otcem bez svědku; proto Vavřinec, jakmile se jali kráčeti hájem, potichu se odstranil.

„Povídej mi o sobě, můj synu," opakoval Zderad, „otevři srdce svoje, neclif do něho nahlédnu."

„Mé příběhy," odpověděl mladý muž, „příliš jsou prosté. Stal jsem se knězem a žiju život klášterský."

„A jsili šťasten?"

S odvrácenou tváří hledal Zdislav odpověď, kteráž mu byla velice nesnadná.

„Jsili spokojen?" dokládal stařec po delším pomlčení.

Mladík cítil se v neštěstí svém jako v bezedné propasti, — a přece se v hloubi duše jeho ozýval stud. Směl přiznati se k bolu svému bez hanby? Měl právo bol ten pokládá ti za něco jiného než za svévolný hřích? Mohliiž otec laskavě ho politovati? Ne, musel k němu pocítiti hněv a opovržení.

Kmet přitáhl jej za ruku blíže k sobě a pravil tklivě: „Už dříve mi tvoje tvář, milý, dala odpověď. Tobě nemožno se radovati, vím; i příčinu toho znám."

Zdislav se zarazil; žiltě posavade v tom domnění, že o jeho utrpení, neřku o příčině jeho nikdo nemá potuchy.

„Čeho se domníváš?" ptal se nejistým hlasem.

„Vyptával jsem se na tvé živobytí," řekl Zderad, „a slyšel jsem, co jsi ondyno u kláštera mluvil lc zástupu horlivého lidu: i soudím, že jsi pravdu sice poznal, avšak že jí posud odpíráš. Nepokojilo jest tvé srdce, anoC ještě cele nespočinulo* v Pánu/4 # Mnich se trpce usmál.

„V skutku," prohodil, „poznal jsem pravdu. Ale ne proto, že bych jí byl odpíral, nýbrž že jsem se jí podal, jest veta po mé radosti. Pravda jest velmi hořké ovoce."

„Nerozumím ti.4< „Bohdejž bys nikdy rozuměti nemusel!"

„Nebráníšli se poznané pravdě," ptal se otec, „proč trváš dosud v temnici klášterní? Proč ne- povrhnul jsi společností, kterou Bůh odsoudil jak obyvatele Sodomy a Gomory?"

,,Pověz mi o místě a o společnosti, kde by poznání pravdy bylo blahem, kde by duše má nalezla pokoje, a opustím všechno i půjdu tam."

„Zajisté povím!" pravil Zderad ochotně. „Místo takové není daleko — —" „Ovšem, a jmenuje se hřbitov," vpadl mu mladík do řeči.

„Nikoliv — jméno jeho jest Tábor, hora boží, místo nebeského proměnění!"

„To že není daleko? Bychomť i došli do země židovské, čtrnáct století nazpět jiti nedovedeme. Proměnění .na hoře Tábor trvalo jen hodinu."

v S nadšením odpovídal kmet: „V naší vlasti nová hora Tábor vzešla, kteráž bohdá lidem přinese proměnění na věky! Tam shromažďují se upřímní milovníci zákona božího, aby slyšeli čisté slovo boží a sloužili Bohu v duchu i v pravdě. Skrovný hyl počet jich na počátku; ale podobno jest království nebeské semenu hořčičnému, které svým časem vyrůstá až do nebe. 1 podobno jest kvasu, kterýž té doby už ve všem lidu české země najdeš. Maličko a spatřeni budou účinkové velicí. Ustanoven jest den svaté Maří Magdaleny, aby ze všech * končin sešli se vyznavači kalicha na nové hoře Tábor a utvořili mezi sebou obec boží podle evangelia, církev svatou podle zákona Krista Ježíše. Tisícové očekávají toho dne s dychtivou toužebností, jako lid israelský očekával svého východu z poroby egyptské. 1 ty tam půjdeš, synu můj! Půjdeš se svým otcem, a dílo naše bude společné. Tam hlásá ti budeš slovo boží srdcím ochotným, pravo- věřícím, tam nebude nečisté zvěře, před kterou by perly nadarmo byly zahazovány 1" Znova se Zdislav k řeči otcově zamlčel.

„Váháš, synu můj? Nemáš víry v má slova?'4 ptal se kmet.

„Otče," odtušil mnich, „nalezl jsem tě opět, a to v době, kde jsem nešťasten. Buď mi útočištěm, útěchou i posilou, — avšak podej mi srdce svoje, ne svoje náboženství!"

,,Ne moje náboženství?" řekl vážně Zderad. „Věř, že srdce moje a náboženství moje nedají se od sebe nijak rozdělili!"

„Ať se k srdci tvému přivinu," prosil mladík, „ať požiju té lásky, která mě od kolébky provázela, životem, — ať při tom ústa naše umlknou a duše na to jedno pamatuje, že jsme otec a syn, třeba bychom byli husita i mnich!"

„Dojemná jest žádost tvá, mé dítě, ale zlý osten se v ní ukrývá," odpovídal Zderad. „Nemůžeť otec syna k sobě při vinou ti s rozkoší, musili se domnívati, že útroby jeho jsou jedem otráveny. A což jest jed, který časné tělo hubí, proti nákaze, která nesmrtelnou duši do věčné zkázy vrhá? — Bohem tě zaříkám, synu můj, abys mi před touto Čistou nebes tváří pravdu pověděl: jsili nepřítelem kalicha 1" Zdíslav máchl rukou. „Nejsem," odtušil temným hlasem.

„Proč tedy vyhýbáš se mluviti.se mnou o víře?"

„Poněvadž také nejsem přítelem kalicha."

„Nuže, jaké jest tvoje vyznání? Jaká jest pravda poznaná, o které jsi prve mluvil?"

„Taková, otče: že všeliká vyznání jsou marností a bludem."

„Co pravíš?!" zvolal stařec v ustrnutí.

„K čemu jsi mě samým Bohem vyzval."

„Bál jsem se, abys nevěřil zle: a ty se mi osvědčuješ jako nevěrec?!"

„.7 ale mě koliv nazveš," od vece Zdi rad, „dobře jest, že jsem se takovým stal před naším setkáním."

„Nerouhej se!"

„Nerouhám. Avšak i já jsem do nedávná byl takovým horlivcem, který v sobě cílil apoštola, který sebe pokládal za právo věřící ho a zatracoval každou jinou víru do pekel — a nejvíce jako ďábelské kacířství zatracoval to vyznání, k němuž ty se hlásíš a které chceš kázati jako pravé evangelium. Kdy bych takovým byl zůstal do dneška, my dva shledali bychom se jen v půtce jakož úhlavní nepřátelé. Každý byl by svůj zástup štval na druhého, snad až do krve prolévání, a pak bychom mezi vražedným zápasem na sebe byli vrazili se smrtonosnou zbraní."

Stařec pozdvihl hlavu a sepjal ruce k obloze.

„Posilni mě Bůh," zvolal rozčilen, „abych z této otravy tě vyléčil!"

„Otče, zanechme této rozmluvy —" „Ne, neujdeš mi! Chci zápas i ti s duchem nevěry a vsaditi mu svoji patu v týl!"

„Čeho ode mne žádáš?"

„Na kolena! Sehni svou pyšnou šíji před Panem nebes i země!"

„I v tom jsi na omylu, když u mne pýchu hledáš. Požilli jsem ovoce ze stromu poznání, to mně nepovzneslo, nýbrž pokořilo, zdrtilo."

„Jako zdrcen musí býti každý nepřítel pravdy boží!"

„Nejsem nepřítel boží pravdy, alebrž lidské pošetilosti!" rozhorloval se mladý muž. „Poznal jsem prve svou vlastní pošetilost, poznávám nyní také Ivou i jiných. Myslil jsem také, že mám právo i moc mluviti jmenem božím, jako ty myslíš Led, ale oči mé jsou olevříny, že£ to šílenství, pravili kdo: Já znám Boha i pravdu a vůli jeho!' Neníli země bez Boha, jistě bez něho jsou lidé! Sice by se nesměli vždy na novo rozstupovati v strany a chrliti na sebe jedem/ a tiorážeti na sebe vzteklým bojem proto, afoy dokázali, že víra jejich jest pravá. Ti, kdož honosně praví: ,My jediní jsme pravověřící, a ostatní věří zle/ sami jsou nejhorší bludaři. A kdo svou pTavověrnost jiným násilně chtí vnucovati, jsou nejhorší zločinci, neboť země nepřichází pro ně k oddechu, neosychá od krve, nepřestává býti mučírnoul" „Bylo tak, pokud vládli papeženci," bránil se Zderad, „ale kalich přináší lidem vysvobození z takového stavu. Co Kristus založil a papeženci převrátili, Hus obnovuje a očistu je."

„Měj sobě víru takovou. Já ti jí nechci bráti, ani haněti, pokud pouze vírou zůstává. Však vidímli vás, kterak útočiště béřete k násilí, nemámí mě nic vaše honosné, mnohoslibné mluvení, váš kalich jest v mýcli očích jen praporem a heslem nového šílenství, nových zločinů a nových běd I" Za této řeči Zderad se vzpřímil a postavil jako k potýkání.

„Ustaň," zvolal, „mne nepomateš! Už spadlo bělmo s očí mých!"

„Vždyť já nechci tebe pomásti," namítal Zdislav. — „Lež jest tvoje řeč od počátku!"

„Kterak to na mne dorážíš, otče?"

„Běda, jsemli otcem těla, v kterém se mi objevuješ! Kéž bych raději nikdy nebyl otcem nazván! Však za to mám, že jsi toliko podobu dítěte mého vzal na se, tvbys měl ke mně přístup."

„Za koho mě pokládáš?"

„Za toho, jenž jsi — za nepřítele božího a vraha pokolení lidského. Tvé jméno jest dábel — sám nazval jsi se množstvím!"

Zdislav zastřel sobě dlaněmi tvář a div že se nepotácel.

„Odstup ode mne!" dokládal stařec. „Marné jest úsilí tvoje, ač věděti máš, že se nebojím tvé moci, že podniknu každý úlok tvůj a měřili se budu s tebou jak slovem tak paží. Neboř mé útočiště a můj štít jest Bůh!"

„Proto tedy musel jsem se s tebou selkati!" zaúpěl mladík.

„Jsili v pravdě můj syn a ďábelstvím jen posedlý, až budeš mocen vůle své, přijet ko mně a oznam to, abych od zlého ducha s pomocí boží tě vysvobodil. Nyní cokoliv řekneš, ničemu věřili nemohu."

„To jedno věř," promluvil Zdislav, „že více k tobě nepřijdu, a že bys sám marně zítra hledal syna svého. Pro tento svět se loučíme. — Rozejděme se jako svůj od svého. Otče, podej mi svou pravici."

V těchto slovech zazníval temný, srdcelomný hol; avšak stařec nebyl mu již přístupen.

„Nepodám, tobě ani prstu, ani vlasu svého!" odpověděl. „Znám tvoje uskoky, — nelapíš mě úlis- ností, jako mne nepoděsíš hrozbami 1" „Nuže — bud zdráv!" vpravil ze sebe mnich a obrátil se k odchodu. Po několika krocích ještě se otočil. V šeru večerním byla postava otcova vysoká, velebná; stál posud bez pohnutí, a vida, že Zdislav k němu vraceti se hodlá, odříkával hlasitě modlitby a zaklínání...

XT.

Pomíchala se obloha i země — hvězdy vymkly se z věkovitých svojich drali i staly se bludnými světélky, stromy odpoutaly se od svých kořenův a v závratných rojích těkaly po zem? a ve vzduchu, oblaky snesly se dolů a jako obludy ploužilv se po kraji. Všecko bylo pří šer no, a zbláznili musel by se každý, jehož hlava nebyla otupena nejtěžšími ranami, jehož srdce nebylo ušlapáno ...

Ve svojí celle teprv se Ždislav zpamaloval. Před ním ležel uschlý vínek, ale nebyl to jen milý, svatý ostatek z lepších dob, byl to živý společník, jenž vypravoval dojímavou pověst. Nebylo tomu dávno, co si jej přinesl: ale co všecko se od té doby změnilo! Byl kletbou dar ten z ruky dívčiny, byl požehnáním ? ...

Zdislav chopil se péra, a na pergamen, uchystaný pro „květy z luhův nebeských", napsal tato slova: „Všecko vůkol mne jest pokáleno, zohaveno, zpustošeno, — jenom ty zůstáváš krásná i čistá. Zajisté, ty z Boha pocházíš: v tuto dobu jsi je dinou prostřednicí mezi mnou a ním, — kdy by tebe nebylo, ztratil bych všecku stopu jeho. Vůkol mne jest všecko hnusno: blaženost, kterou jsi mně ty zpiisobila, jest jediný sladký pocit, který mně zbyl na světě. Odcházím z života; věřím pevně, že s laskavým pohnutím vzpomínati budeš na ubohého mnicha, — a to bude mým rájem po smrti. Co jsem koliv utrpěl, neodcházím s kletbou, ale blaho- řečím sobě, že jsem tě pozná]. Ó drahá, kéž jest tvé štěstí tak veliké, jako moje láska k tobě f..

Za časného jitra vycházel Zdislav z kláštera. Neloučil se s nikým, ani s těmi starými zděmi, a přece nehodlal se už nikdy vrátiti. Ch tel umři ti. Jakým spíisobem? Jediné přání se v něm ozývalo: aby zmizel od nikoho nepozorován, a lidé aby po něm ani stopy nenašli.

Zrak jelio se od té chvíle upíral jen na zámek, v jitřním slunci velebně se vypínající. Tam byla bytost, která ze všeho světa už jediná jeho mysl poutala. Kolik oken tam bylo, tolikerou jej obrovské stavení vábilo čakou, že dívku milovanou aspoň z daleka ještě uzří.

V polích panoval klid, — byltě opět svátek. Zdislav se dlouho s nikým nepotkával. Až nedaleko samého zámku dva jezdci obrátili k sobě pozornost jeho; přední z nich, pan Jošt, minul jej bez povšimnutí, druhý — sluha jeho Vaněk — jeda pozadu, zastavil koně.

,Jak, ctihodný kněže," pravil zrovna tak, jako by tu mnicha byl hledal, „přicházíš zase o zbrojnou pomoc pro klášter?"

Zdislav zavrtěl hlavou.

„Hm," zahučel sluha, „ale přece očekáváte, že se lid dnešního dne zase shlukne?"

„Nikoliv, dobrý muži."

„iVni na pány se nechystají?"

„Nic mi o tom není povědomo."

Vaněk vrče jako pes, když před silnějším utíká, clitěl právě koně svého bodnouti, aby sobě na něčem svou nelibost schladil, když skoupý na slovo mnich sám se počal tázati: „Ty znáš asi všechny lidi na zámku, příteli?"

„Leckoho bych radši neznal 1" dí Vaněk.

„V ten týden přibyly tam dvě ženštiny z nedalekého dvorce — churavá matka se svoií dcerou."

„Aha!" prohodil významně sluha.

„Paní šla se tam léčit —" „A dcera tam šla jako lékař," ušklíbl se Vaněk.

„Můžeš mi pověděti, jak se jí daří?"

„Dcerušce? Chcešli něčeho velikého ze zámku dosáhnou ti pro svůj klášter nebo pro sebe, pospěš sobě získati její přízeň."

„Ona jest tedy — šťastna?"

„To bych řekl! Té se nemohlo štěstí ani dočkat, až by hrubě vyrostla."

Bledá tvář mnichova se náhle zapálila.

„Nezdá se býti u vás ve veliké lásce," podotkl.

„Jakž by nebyla!"

„Ty o ní mluvíš " „Se vší vážností a úctou!" pospíšil sobě Vaněk doložiti a sklonil při tom hlavu až ke krku svého koně. „Pan Jošt to jinak nepřikazuje, a on byl přece řádným tchánem pana Děpolda. Však abychom také my' ji v lásce měli, proto ji pan Děpold na zámek nepřestěhoval."

„Což —" pravil mnich, a hlas jeho byl jaksi nepevný — „s panem Joštem není spříbuzněna?"

Sluha vyvalil na něj oči.

„Jako by vůbec s někým spříbuzněna byla!" zvolal v udivení.

„Zajisté — se zámeckým panstvem."

„A kdo to praví?"

„Pro co jiného byly by ji i s matkou vzali od dávného pěstouna?"

„Pro co jiného? Nu, to jest mi otázka! Chceš ze mne, pane, tahati rozumy? Anebo takovou řeč opravdu roztrousili, aby lidem zamydlili zrak? Vida, vida: ona jest příbuzná! Arci, Adam i Eva byli také její prarodiče, jako našich pánů! — A via mou milou duši, ctihodný kněže, ty jsi tomu, zdá se, věřil jako zákonu božímu? Naposledy pan Děpold i té křehotince i staré matce její i hloupému pěstounovi namluvil, že jsou s ním příbuzní? To by ovšem pro ně byla náramná čest, když by se k tomu propůjčil tak hrdý pán! Mne to nesmírně těší, že jsem se o tom příbuzenství dověděl, budu se míli dlouho čím veseliti! Děkuju ti, ctihodný pane — škoda, že se nemohu déle meškati!"

Vaněk pobídl koně, ale ještě jednou se po mnichovi ohledl; neboř že řečí jeho všecek zdřevěněl, náramně zvyšovalo radost jeho.

Zdislav se nyní přímou cestou a chvátavým krokem ubíral k zámku. Pot zaléval mu tvář, na níž se ssinalost střídala s temným zápalem, oči jeho byly podlity krví.

V bráně zastavil jej vrátný tázaje se, koho hledá.

„Paní Annu a dceru její Bohunku."

„Nelze k nim."

„Z jaké příčiny?"

„Já tu nestojím, abych vykládal příčiny," do stal v odpověď, „nýbrž abych se nepovolaným lidem postavil do cesty."

„Pravím ti, že s těmi ženštinami mluviti musím stůj co stůj 1" „Nemám nic proti tomu — jenom nechtěj tudy projiti," odtušil vrátný.

Zdislav přišel jako zastance spravedlivé věci, — a nyní tu stál zcela malomocný. V tom se blízko brány objevil pan Děpold. Mnich k němu hned zamířil.

„Á — klášterský kazatel!" přivítal jej pán s lehkým úsměvem, stanuv před ním v krásném vystrojení. „Jaké noviny mně přinášíš?"

Zdislav nedovedl se opanovati a utajiti. Tento Člověk skolil jeho otce, tento člověk odnesl Bohunku pod lstivou záminkou do svého domu a násilně ji tu věznil, — a nyní stál tu před ním v hrdé blahosklonnosti jako král před toulavým žebrákem.

„Pane," promluvil mnich s patrným rozhorlením v hlase i tváři, „přišel jsem navštívit nemocnou paní Annu z Vavřincova dvora —" „Nu, a což?"

„Tvůj sluha zastoupil mi cestu."

„Činil svou povinnost."

„Je povinností jeho býti na stráži, aby s paní Annou nikdo nesměl mluviti?"

„Když to lékař nařídí, zajisté.41 „Však dcera její, Bohunka, není v ošetřování lékařském?"

Pán svraštil čelo a úsměv zmizel s jeho rtův.

„Zdá se," pravil, „že mne chceš vyslýchatil K čemu ty otázky?"

Zdislav byl nemilostí jeho jen více ještě podrážděn.

„K tomu, pane," od vece, „abych zvěděl, budeli mně volno aspoň s dívkou promluviti.44 „Tobě? Ne, nebude."

„Nuže, vím tolik, jako bych s ní byl mluvil!"

„Co víš?" ptal se zostra Děpold.

„Že tu matka i dcera držánv proti své vůli!44 Pán se pohrdavě vztýčil a odvrátil. Co odcházel, octnul se vrátný po boku mnichově. Nepromluvili na sebe, ale Zdislav porozuměl, a krev — 142 — i mu vzkypěla ve všech žilách. Šel pryč. V okolním klidu ozývaly se jenom jeho kroky, avšak jemu se zdálo, jako by se země i nebe» s praskotem otvíraly, aby chrlily oheň na dům, z něhož odcházel. On jej v duchu odevzdával nelítostnému zničení a místo pevného nádherného zámku spatřoval spoustu rozvalin, nad nimiž se dým shlukl v mraky, a krkavci prozpěvovali hroznou píseň o pomstě, tak že hrdý zámecký pán, hluboko pod ssutinami pohřben, ještě v hrobě svém se zachvíval...

Mnich stanuv obrátil nazpět tvář, na které zničující ten ortel zámku i pána jeho byl psán: avšak tu stála posud obrovská budova nad ním jako nad ušlápnutým červem, — její pán vypínal se tam jako nějaký Bůh: a v násilné páži drže bledou dívku volal na své psy, a psové jižjiž se řítili z brány s okem zuřivě planoucím a s vyceněnými zuby, aby se vrhli na opovážlivého mnicha...

Zdislav jal se ubíhati, jako by skutečně byl pronásledován. Ale už nepomýšlel na smrt; ošklivost, kteráž prve duši jeho otravovala, ustoupila hněvu, jenž utuchlou sílu jeho netoliko vzkřísil, ale v mocný plamen rozdmýchal.

Vracel se do kláštera. Lidé ze všech stran se obírali do kostela, on všecky předešel. Na svou kazatelskou povinnost byl prve docela už zapomněl; nyní přišel do kláštera ještě tak brzy, že ho tam vůbec inepohřešili.

Shromážděný lid s podivením pozoroval, že mladý kněz v neobyčejném chvatu na kazatelnu vystupuje; Icdyž pak se tvář jeho všem .objevila, byla tak velice proměněna, že jej sotva poznávali. Ještě pak větší podiveni zmocnilo se přítomných, když kazatel, pomíjeje svatého čtení a všeliké jiného úvodu, hned k lidu řečniti se jal.

A proud řeči jeho vypukl jako bouřlivá ¡bystřina z temné houštiny na příkré stráni horské . a hnal se ku předu hlukem o mamu je sluch, všecko zaplavuje, daleko pěnou stříkaje, květy porývaje, větve i kameny s sebou uchvacuje.

„Slyš lide," volal mnich — „slyš lide vždy jien šálený, vždy jen sváděný, vždy jen šlapaný, vždy jen umořovaný, vždy jen v bídné porobě se vlekoucí! Jednou mají strženy býti hradby, kterými klaní i lež sobě opevnily tvůj sluch, jednou má před tvůj zrak předstoupí ti pravda nezakuklená i nezohavená na kejklířský přízrak! Slunce vychází a zachází nad vaší bezednou bídou, ale propast její zeje dnem i nocí vždy stejně černým jícnem. Teskníte, vzdycháte, slzy proléváte, rukama lomíte nad svým utrpením: avšak o pravé jeho velikosti nemáte tušení. Nesete je někdy s reptáním, však přece je vždycky nesete. Znejte je, a nebude jediného dne, abyste pod ním úpěli déle. Svrhnete je silou svojí, nebo se z něho vybavíte zoufalstvím. Zvěře po skalách i po lesích se strachují, a chtějíli kus jí zničiti, musejí podstupovati krvavé boje, a medvěd i kanec chutě drásají též prsa knížete za to, že chtěl jich zbaviti života, nebo zdraví, nebo svobody. Vám život, vám zdraví, vám svobodu, vám všecky statky berou v každý den a bez namáhání, — jedno jich pokynutí umořuje celé zástupy bídného lidu. Bídnější jste než ochočená hovadalOty zajisté se starají, vy se musíte starati o ně i o sebe, • - ty pečlivě pěstují, vás bezcitně kazí a hubí, — k těm seí s přízní, s lichocením mají, k vám/ s pohrdáním, bitím, mučením. A vy umíte jen ruce v klín skládajti a hlavu věšeti, aby škůdcové člověčenstva pohodlně nad vámi své mrzké panství pro- Vozovati mohli! Vy jen k Bohu vzdycháte, jako by vás byl opustil a na trýzeň vydal: což nedal vám rozum do hlavy a sílu do paží? Proč jich neužíváte? Není vás potlačených počet neskonale větší nežli násilníkův: proč, mohouce dobře, sobě nepomůžete?"

Slova poslední pronesl nevěda, že je byl před krátkou dobou z úst Žižkových s ustrnutím poslouchal, — vytryskla z duše jeho jako první kvas proměny, která se s ním udála od toho času, co na témže místě byl kázal před novým patronem, jehož nyní měl na mysli.

„Proč přicházíte do těchto zdí, před tento oltář?' pokračoval bez oddechu. „Abyste sobě odsud odnesli trpělivost a útěchu, abyste našli útočiště u samého Boha? Nikoliv, zpozdilí, přicházíte sem, aby poroba vaše byla utužena, aby síla vaše byla ochromována, aby duch váš byl zmrzačen a nikdy neprohledl, a nikdy se nevzbouřil. Nešfastný lide, zde není místo útočištné, nýbr*. místo ustavičné zrady! Zde ti napřed tajnou Ist*' vymykají všelikou zbraň z rukou, svírají tě v pouta, jichž nevidíš a necítíš, ano je za zvláštní boží milosti a dary přijímáš', a pak tě vydávají v moc zpupných panů tvých! Nešťastný lide, zde tobě pořád dávají království nebeské, abys jen domů šel a potem svým a mozoly svými a zahozením důstojnosti «i síly své jim poskytoval království pozemského! Zde tebe ustavičně odkazují až za hrob, aby všeho, což jest tvé, sami užívá ti mohli před hrobem I" Lid v chrámě ustrnut a přimražen poslouchal neslýchané toto kázání, Jako by jedna hromová rána za druhou do chrámu mlátila a samé základy jeho drtily, s podobným účinkem padalo slovo za slovem z úst Zdislavových, posluchači nemohli se vzpama- tovati. Ale po klášteře roznesla se zatím pověst o tom, coi se v kostele děje, a brzy bylo všude živo, jako by tam byl oheň vypukl!

Kazatel hřímal dále: „Slyš, lide bídný, — nedej se vždy jen šálili a sváděli, vždy jen šlapali a umořovati! Zde snímám bělirio s očí tvých, pouta s údu tvých, proklaté kouzlo s tvé síly. Pohled na svůj útisk: jest bohopustý, — pohleď na svoje páže: jsou volné a silné, — pohled na svoje vrahy: jest jich skrovný počet! Zde snímám s tebe zbabělou trpělivost a vracím tobě důstojnost lidskou. Vzhůru! Rozmeťte do prachu ty hrdé zdi, kam zavlekají všechno ovoce vaší práce i vašeho utrpení, kam zavlekají jako vaši volnost a váš groš .tak rovněž i dcery a manželky vaše, aby vším tím mohli hýřiti na potupu vaš'i a na urážku věčného Boha! Vzchopte se, pojďte za mnou — a tato hodina byla poslední chvíle vašeho mrzkého otroctví!"

Posluchačstvern ševelilo pohnutí, avšak netoliko následkem řeči Zdislavovy: kvardián a několik mnichův objevili se v kostele a nejprve posunky svými obraceli k sobě pozornost věřícího stádce.

„Jaké to žalostné neštěstí!" vzkřikl po některém okamžiku páter Ambrož rozháněje se rukama, jako by padaje neměl čeho se chytiti. „Ubohý, tři- k,rát ubohý bratře!" volal na Zdislava. „Slyš jméno boží, vyslov je, aC sklíčeni smyslové tvoji opět se probudí 1" „Ať zkamení tu jazyk každému, kdo ještě jedinou zneužije jména božího, aby šálil a zrazoval utištěný lid!" odpověděl kazatel mocným hlasem.

Chtěl mluviti dále, avšak páter Kunrat vystoupiv zatím také na kazatelnu otočil kolem něho veliké svoje paže a .již ho snášel dolů; tam zmizel Zdislav mezi klášterníky, kteří hlasy svými každé slovo jeho přehlušujíce rychle s ním v zákristii zmizeli.

Na kazatelně objevil se kvardián.

V. Vlček: Golgota i Tábor. 10 „Bratří a sestry v Kristu!" volal, a v hlase i obličeji jeho zrcadlila se veliká bolest. „Vyhostěte z paměti své slova, která jste právě slyšeli I Znali jste nábožnost a spasitelnou horlivost kněze Zdi- slava, nejednou slýchali jste slovo boží z výmluvných jeho úst: nyní, lile, přesmutně pomaten jest jazyk i rozum jeho! Ó padněte se mnou na kolena, se mnou modlete se k Bohu, aby pomatení to nebylo tím nejhroznějším zjevem, aby muž tak nábožný nebyl opanován mocí dábelskou! Modleme se také, aby z myslí našich vypáchla i poslední stopa té nákazy, kterou měly sluch váš a srdce vaše býti otráveny I" Hlasitě a hojnými slovy volal páter Ambrož k Bohu. Lid šeptem provázel jeho modlitby, a v nábožném strachu přijímal jeho požehnání.

Potom na cestě k domovu osadníci o ničem jiném nemluvili než o nešťastném knězi Zdislavovi. Co jim kázal, od samého počátku jim připadalo jako šílenství, kvardián jim slovo to vzal z úst. Jen o to jim běželo, jak ubohý mladý mnich v to neštěstí upadl.

„Příliš kazil moc a říši Belzebubovu ten zbožný muž," pravili jedni. „Proto jej nepřítel boží své zvláštní pomstě vyhlídl. Nikdy nebylo posednutí dá1 belstvím tak patrné jako na páteru Zdislavovi 1" Jiní neblahému výstupu tomu dávali výklad přirozenější: „Ten mladý kněz byl příliš učený. Věčně obíral se jen knihami a teď se z toho zbláznil. Škoda hol Jef viděti, že to s námi upřímně myslil."

Obsahu řeči Zdislavovy nikdo se ani slovem nedotýkal, neboC kvardián v ¡modlitbě své jim tuhým zámkem zavřel ústa. Pohnula jej k tomu jiná ještě starost, než aby nákaza neotravovala jich mysli. Když opět s kazatelny a ze chrámu odešel, potkal na klášterní chodbě nejprv kněze Marka, kterýž prud- kými kroky sein tam přecházel, v největší nevoli dech ze sebe vyrážeje.

„Nuže," zvolal na kvardiána s obličejem za- kohoueeným, v kterém však se i tajná škůdolibost zřetelné obrážela, — ,,neníliž ten holobrádek největ- ším neštěstím našeho domu? Pořád byl něčím obzvláštním— nyní to máte!"

„Co pak nyní dělá?" ptal se páter Ambrož, nevšímaje sobě výčitky.

„Prosím, jdi a poslechni jeho řeči! To nebylo z lidských úst slýcháno od počátku světa! Tak ještě žádný tvor proti božským a lidským řádům ne- zuřil. Poslouchej ho, snesešli to. Já nikoliv! Potýkej se s jeho ďábelstvím a viz, jak mu odoláš!"

Mrzutě odpovídal kvardián: „S jeho ďábelstvím zkrátka budeme hotovi, s jeho rouháním a zuřením sobě jistě hlavu nepolámu. Ale jedno jest, oč při celém tom příběhu nejvíce běží."

„Proti čemuž jeho rouhání a zuření jest maličkostí?" ptal se Marek.

„Maličkostí," řekl kvardián. „Potrhneli se jeden mnich, nezboří se proto nad námi klášter. Ale hůře bude, odejmouli nám zámečtí párii svou přízeň a budemeli zakoušeti hněvu jejich."

„Daleko to s námi v tato léta došlo!" podotkl kněz Marek, bodaje bratra Ambrože utajenou výčitkou, že hlavně jeho kvardiánování jest tím vinno. „Před týdnem jsi právě toho Zdislava vybral, aby se potýkal s kališníkyl" „Staré íifidlo — ničemná muchomůrko!" hučel do sebe Ambrož, přetrhnuv všechen další hovor s bra- tvem Markem. A odcházeje mluvil k sobě: „Jen ať pan Děpold nezví, jaké tu proti němu <lnes hlásáno buíičství — to!"

XII.

Pan Děpold, zbaviv se dotíravého mnicha, pojal do společnosti své vzácného ohaře i sešel do zahrady. Prošel ji celou, jako by tu někoho hledal, jakkoli věděl, že pan Jošt vyjel. Také se tu s nikým nestavil, s nikým nemluvil, s nikým se nepotkal, — a přece byl spokojen, neboť mu neušlo, že na sebe shora dvé krásných očí přivábil.

Na jednom konci zahrady vypínalo se skalisko až k patrn zámecké budovy; tam na vrcholu nepřipojovala se k jeho stěně zed, alebrž dopřáno něco prostory stromům a květinám. Skála byla zdola podobna ohromné, ověnčené obětnici a měla také ode dávna jméno „oltář"; nahoře vypínalo se několik vysokých, věkovitých stromův, jako by tu zachován byl zbytek bývalého pralesa, pně jejich obrůstalo listnaté křoví, propletené pěšinkami a záhonky květů. Také zed příbytku, před nímž se tato zahrádka rozkládala, nebylo hrubě viděti, jak byla pokryta zelení, kteráž i do oken vnikala.

V příbytku tom od několika dní obývala paní Anna se svou dcerou. Matce choroba nedovolovala plnou měrou ho užívati, ale pro Bohunku nemohlo býti rozkošnějšího. Komnata zdála se býti spíše be- sídkou; od milého rána rozlehalo se tu všecko mnoho- zvuleým zpěvem ptactva, ano i v noci byl „oltář" slar víkům místo zvláště oblíbené. Slunko, jakmile za jitra na obzoru se objevilo, vnikalo skrze větve paprsky svými až na lože dívčino; a když vyšla na skalní zahrádku, otvíral se před ní daleký kraj jako nejkrásnější obraz, počínaje zahradou u nohou jejích až k modravým lesnatým horám na^ východě.

Viděla odsud i na rodnou vesničku i na klášter v háji, ale jakkoliv tam oko její dosti často zaletělo, přece se jimi zabývala jenom jako ve snách. Skutečnost vůkol ní byla příliš nová a příliš krásná. Místo, kam ji přesídlili, bylo pravým rájem; kdy by jí někdo byl dříve řekl, že se jí mimo domov ne- zasteskne, nebyla by nijak uvěřila: nyní však mi jela hodina za hodinou, den za dnem, a sluch i zrak její nepřestával baviti se věcmi příjemnými, dříve nepoznanými. 0 pohodlí matčino i její bylo vším spůsobem postaráno. Do příbytku jejich přicházel jenom lékař a služebnictvo; ale s kýmkoliv se Bohunka i kromě nich setkala, každý prokazoval jí úctu, až se jí nad tím rozpačitostí ruměnilo líce. Byla to příliš- nost, kteráž jí své zřídlo, páně Děpoldovu .milost, na mysl uváděla.

S Děpoldem samým Bohunka, co byla na zámku, ani slova ještě nepromluvila. Jedinkrát šli blízko mimo sebe; pán pozdravil ji dvorně a usmál se na ni přívětivě jako na přítelkyni. Jinak teprve pod jeho střechou dívka viděla, že jest on jedním z pozemských bohův, o "jejichžto velikosti a slávě před tím nehrubě měla povědomost, poněvadž neměla žádné příčiny o ní přemýšleti.

Častěji spatřila Děpolda dole v zahradě, buď s Joštem buď samotného; nezdržel se nikdy dlouho, nikdy také jí nahoru nepozdravil aniž jinak pro- jevil, že by ji tam byl spozoroval. A tak se stalo i tentokrát; zmizel opět nepozdvihnuv očí. To se dívky nedotýkalo nelibě; naopak bylo jí tak' v krásném útulku jejím ještě volněji a příjemněji, a velikost pánova, v očích jejích více ještě vzrůstala. Mohla se na něj pohodlně dívati jako na nějakou zvláštnost ...

,,Ach, matinko," zvolala, odskočivši zase do komnaty, „kéž bys jen už mohla vyjiti sem přede dvéře 1 Jaký to pohled odsud do kraje! Nelze se dosyta vynadívali. Vím teprv nyní, proč pánové sobě bydla vyhledávají na takových výšinách! A není divu, že jsou pak odvážní a smělí, když maji vždy valný kus světa na očích, a že jsou pyšní, když pohlížejíce kolem říci mohou: Toto všecko jest moje!"

Bohunka neopomenula hlásili, že právě viděla dole pana Děpolda. Matka jako maní optala se na pana Jošta. .

„Neukázal se," odtušila dívka, „a přiznám se, že jsem tomu povděčna."

„Aj," pravila živě paní Anna, „proč povděčna?"

„Dnes je tam venku pohoda tak utěšená, — a když se ten starý pán 'dole ukáže, vždy jest mi, jako by zároveň na oblohu vystupoval černý mrak."

„Nemáš příčiny o něm zle souditi," namítla matka.

„Aniž chci jemu křivditi," doložila dívka. „Někdy se mi zdá, že jest nešťasten a hoden politování, — ale jak by to u něho bylo možno? Vším oplývá, mohl by míti jak v srdci tak kolem sebe samou blaženost: a on vždy hledí tak pošmourně, s tak zjevnou nepřízní ke všem lidem, že místo lítostí se ho musím báti."

Paní Anna odvrátila tvář; příchod lékařův přerušil to rozmluvu ... Když pak lékař oznámil, že se zdraví nemocné! v těchto dnech znamenitě polepšilo, Bohunka zulíhavši matku vyběhla opět na zahrádku, aby srdci radostí přeplněnému uvolnila.

Tak malá byla tato její blažená říše, že jí mohla kříž na kříž projiti, co by písničku přezpívala; přehlednout ji od jednoho konce ke druhému nebylo arci možno, v tom spočíval veliký půvab její, bylaf všude tajemná. Za to když na pokraji, od zámecké zahrady odvráceném,, úzkostlivé hlasy několika ptáčkův se ozvaly, Bohunka hned je mezi ostatními rozeznala i nemeškala starostlivě na to místo dohlednouti.

Našla tam v hustých větvích rozložitého křoví hnízdečko, z něhož poloopeřená písklata dychtivě žluté zobáčky vytahovala; staří ptáci, když se přiblížila, tím úzkostlivěji obletovali a bědovali. Nebylo znamenati nebezpečenství, kteréž by také jim hrozilo; Bohunka snadno se domyslila příčiny jich nepokoje, a po krátkém hledání se domněnka její potvrdila: z hnízda jakousi nehodou bylo vypadlo jedno mládě.

I spadlo na místo, kteréž dívka už několikrát byla viděla, ale posavad ještě tak se s ním neobírala jako nyní. Bylo prohloubeno na spůsob velmi široké zasypané studně, v níž se země časem hlouběji slehla. Celá ta jáma byla porostlá křovím, sotva že bylo viděti dno; a tam až odpočívalo písklátko.

Spěšně vyhledala dívka nejschůdnější stranu prohlubiny a sehnuta k zemi propletla se houštím dolů. Než uchopila ptáče, pudil ji zvláštní pocit zvědavosti, aby se s tímto dolem do podrobná seznámila; půda byla pod její nohou pevná, nebylo se báti propadnutí, jakož jí před slízáním na okamžik bylo připadlo. Bylo tu ticho,, jako za světem, i pískot ptákův shora zazníval jako z dálky; mladá mysl dívčina vynašla tu sobě nové půvabné místo, rozto- milou poustevnicím, jenom pro sebe a pro své tajné myšlenky, — kdy by tajných myšlenek neměla, v takovém místě by se v ní probudily. ..

Ale pocit dokonalé samoty rychle byl zaplašen. Prohlížejíc všecky strany dolu spozorovala, že tu za křovinami ukryt jiný otvor, ve skále vytesaný, vysoký a široký, co by člověk prošel. Z počátku se nálezu toho ulekla, a s tlukoucím srdcem odskočila nazpět. Ale po krátkém váhání rychle bázně ubývalo, zvědavost neodolatelně se*zmáhala, —dívka šla se tam podívat ještě jednou.

Otvor byl sice šerý, ale ne tmavý; teel se jí zdál spíše pouhým výklenkem než nějakou chodbou. Aby se přesvědčila, učinila krok dovnitř, pak druhý v právo, kam se otvor zahýbal, pak ještě jeden, druhý, třetí, — a zase byla venku.

Diech se jí v (prsou. tajil a do hlavy vstupovala závrat. Stěna „oltáře" tu kolmo padala do hloubky, a ona polovicí svého těla se z ní nachylovala; nemohla se ubránili limze, ačkoliv záhy poznala, že tu strašnému nebezpečenství jest zabráněno. K otvoru se připojoval můstek, asi pět krokův dlouhý, ale úzký a lehký jako houpačka. I když Bohunka na něm usedla, nemohla se závrativosli své zbaviti; neboť můstek vznášel se mezi vrch oj y jedlí a sosen, kteréž sem z jakési bezedné propasti vystupovali se zdály, kromě toho byl sám zeleně obarven, a podobal se tím více větrnému, nespolehlivému lešení, které sobě lesní duchové pro svou zábavu skrze vrcholy stro- mův upletli.

Ale nechť to bylo cokoliv, Bohunka nalézala se jednou v kruhu těch netušených kouzel, neodolala a postoupila ještě dále. Ne bez úzkosti přešla můstek, i octla se na druhé straně u jiného otvoru, který tvořil branku v zámecké zdi. Dvéře byly dovnitř otevřeny, vchod byl opatřen mříží.

Pohled dovnitř byl pro dívku novým překvapením — nyní teprv stála u místnosti právě báječné. Nebyla to obyčejná síň, spíše jakási jeskyně, v kteréž tu skupina podivných rostlin stála, tam skalisko zářivých kamenuv se zdvíhalo, onde zase besídka na mramorových sloupech vypínala. A na co všecko měly zraky dříve hledět!! Květiny, sochy, vzácné nádoby se mu naskytovaly; jedno místo bylo jasným světlem ozářeno, jiné rdělo se v růžových červáncích zapadajícího slunce, jiné bylo tajemně šeré. Mezí té nádheře žádných viděti nebylo, jako by se čarovná ta mítsnost dále prostírala do nekonečna. Libý chladivý vzduch vanul odtamtud.

Bohunka přesvědčila se, že mříž není zamčena, že ji snadno lze otevřití; přece však toho neužila, by vešla dovnitř a divy ty blíže ohledala. Náhle jsouc ovanuta tajnou hrůzou, rychlým krokem pospíchala nazpět. Zastavila se teprve zas u písklete, na něž byla docela zapomněla, a zdvihnuvši je vyšla z dolu a vložila je k druhým do hnízda.

Pohlížejíc pak dolů tázala se sama sebe: „Co to bylo? Neníliž to všecko pouhý sen?4' Avšak neměla nyní času o tom dále přemýšleti — zaslechla! volatí své jméno a poznala hlas dědečka Vavřince. Nevěděla honeln, jeli doma ve dvorci, ¡anebo jinde. Kvapila do komnaty a tu objímajíc kmeta předkládala mu celou řadu otázek.

On odpovídal jen blaženým úsměvem. Odhodlal se k cestě do zámku toliko s bázní, maje za to, že najde paní Annu i Bohunku již celé zpanštilé, jemu odcizené. A když je nyní viděl a slyšel, neměl jiné žádosti než aby se na ně dosyta vynadíval. Teprve po chvíli ptal se po svém bratrovi; tu k svému podivení slyšel, že byl páter Adam povolán k pro- vinciálovi své řehole, aby prý pravověrnost jeho byla zkoušena, a musel prý téže noci tak na ryclilo odejeti, že se s ním paní Anna i Bohunka na hradě ani nespatřily. Tolik věděly od lékaře; o tom arci neměly tušení, že pan Děpold Adama proto vypravil na dalekou cestu k provinciálovi, aby jej vzdálil od nich a zároveň od pana Jošta. Kvardián Ambrož k pokynutí Děpoldovu s obzvláštní horlivostí napsal stížnost k provinciálovi, že páter Adam veřejně se jal přisluhovati kalichem nepřátelům kláštera i svaté víry...

„Nešel do Kostnice," těšil Vavřinec sebe i ženštiny; přece však starost o dobrého kněze radost jich shledání poněkud zkalila.

Když potoniu Bohunka starce na zahrádku vyvedla a odtud všecka místa v kraji mu okazovala, on při klášteře hajském vzpomněl sobě na kněze Zdislava.

„Shledal se včera po letech s otcem svým,'4 podotkl. „Ale zdá se mladý mnkh býti na duchu nemocen."

Více neřekl — o tom, co se dnešního dne se Zdislavem událo, sám ještě věděti nemohl, — a Bohunka netroufala sobě učiniti otázku, obávajíc se, že by prvním slovem se prozradila. Ba musela od- vrátiti obličej, jako by na něm náhle všecky její myšlenky ohnivým písmem psány byly.

Provázena Vavřincem octla se po druhé u dolu s jeho ukrytou chodbou, ale o chodbě a můstku a divech jeskyně ani nehlesla. Také když potom s mateří zase zůstala samo lna, neznámá jakás příčina poutala jí jazyk, že o podivném nálezu svém se nezmínila.

„Když to matce ukázati nemohu, ani by mi hrubě nevěřila," omlouvala se sobě v duchu. A hnedle potom si opakovala: „A nebyl to skutečně pouhý sen?" " . , ! LNazejt.ří už přiměla ji tato pochyba k tomu, že opět navštívila dol a vešla do skalní chodby; ale spatřivši mostek nešla dále. Nějaký den po tom seznámila se i s mostkem, a pak co den ráno i odpoledne nahlédala do čarovné jeskyně. Konečně vstoupila i dovnitř.

Ale jenom na dva kroky. Ještě pak ruku vztahovala nazpět, jako by se dveří přidržeti chtěla. A jak tu stála s tělem nachýleným, tváří mile udivenou, ňadry z hluboká oddechujícími, srdcem skoro hlasitě tlukoucím, byla tu nejkrásnější sochou.

Ještě jediný krok ku předu, aby viděla, nejsouli to za mramorovou besídkou dvéře ukryty — — Y tom pocítila, že tu není samotna, že někdo stojí za ní, ačkoli ho ještě přece nezočila ani nezaslechla. Ohledla se rychle, — spatřila pana Dě- polda.

Úsměv na rtech jeho jevil tentokrát skutečnou radost. Kdežto dívka s hlavou sklopenou, všecka uzarděná, studem oněmělá byla obrazem půvabné vinnice, on byl účinkem tím tak spokojen, že i jeho tvář neobyčejným půvabem oživla.

„Zdali pak se ti tady líbí?" promluvil, nemoha se na líbezné rozpaky dívčiny dosyta nahleděti.

„Ach, odpust; pane —I" zašeptala.

„Co mám odpouštěti, mé dítě?"

„Mou všetečnost..."

„Nevyřídili tobě snad můj vzkaz, abys na zámku cítila se jako ve svéim?"

„Ráčíš býli velmi dobrotiv."

„Pravíš to, ale nevěříš tomu, nechcešli se tady ani volně ohlednouti. — Tuším, že já jsem ti tu nevhod —" „Ó pane!" zašeptala Bohunka pozdvihujíc k němu po prvé oko, aby vyvrátila výčitku, kteráž přece byla příliš pravdiva. Ale Děpold pohledu tomu, ač velmi výmluvnému, nechtěl rozuměli.

„Nebudu ti překáželi," řekl ukláněje se jako na odchodu.

„Ne, ne —" pravila dívka živěji a sepjala proti němu své ručky. Rozum její svědčil pánovi, aby odešel, a přece cítila se povinna jej zadržeti.

On za to patrně byl vděčen. Vůbec byla dnes v pohledu i chování jeho vřelost i srdečnost, jížto jindy zhola postrádal, chladná pýcha zmizela beze stopy — zůstal sice dvorným, ale dovedl bucliti důvěru.

„Tobě tu není volno," vece dříve nežli Bohunku dále vedl.

„Tolik krásy a tolik bohatství mě oslňuje," podotkla.

„To není příčinou tvé tísně. Já znám příčinu pravou."

Dívka upřela na něj tázavý pohled.

„Ačkoliv to nevíš, přece to cítíš, že jsi u vězení," řekl Děpold.

„Jak —* u vězení?"

„Zajisté. Dříve býval tu žalář pro jiné, já ho zrušil a proměnil, abych se tady uzavíral sám."

V obličeji Bohunčině obrazilo se rozmilým spů- sobem, jak velice se jí tato myšlenka líbí. Pán počal ji provádět i, a výmluvně vykládati, co který obraz znamená, odkud která květina pochází — a mnoho, mnoho jiných věcí pamětihodných a zábavných. Ona sledujíc řeč jeho s nejživějším účastenstvím zapomínala na své rozpaky, nabývala přirozené své neriucenosti, činila vždy nové otázky, na které pan Děpold s velikou ochotností odpovídal.

Také on se dnes po drahné době po prvé zase opravdu bavil. Byl ještě mlád věkem, ale na duchu již sestárlý; záhy byl se rozžížnil po rozkoších, a nikdy neuvykl žádosti své držeti na uzdě. Bohatství bylo v ruku jeho zázračnou holí Mojžíšovou, která mu všude otvírala hojné zdroje požitkův. Ale právě proto je všecky brzo vyčerpal. Nerostlo na zemi ovoce, kteréž by jemu bylo zakázáno, nedostižitelno, — okusil všeho a byl vším přesycen.

Kráčel docela jinou cestou nežli Zdislav, ale dospěl na podobné konce jako on: měl zhusta chvíle, kde se mu život protivil. Ještě se dráždil rozličnými vyhledanými prostředky, aby ho užíval v slasti, ale to dařilo se nejvýš na nějakou hodinu. Pak bylo vše kolem něho bez půvabu, prázdné, nudné, a v nitru jeho mrzutost, ochablost, mrtvo. Příroda pro něj dávno pozbyla všelikého půvabu, pro veliké snahy lidstva neměl smyslu; jsa zrozen a vychován jia hrdého pána mohl jen snad svou ctižádostí puzen bytí k usilovné činnosti, ale hovění tělesným chtíčům učinilo brzy všecko ctižádostivé pachtění v očích jeho pošetilým.

Lásky k lidem nemohl pozbýti, poněvadž jí v něm vlastně nikdy gnebylo. Sám sobě lásky žádal jenom od ženských; zjezdil daleké kraje a všude ji nalézal, neboť všude ji sobě mohl koupi ti A tak konečně byl přesvědčen, že jiné lásky vůbec ani není. Střídal své ínilostnioe, a čím dále tím rychleji ho každá omrzela. Skrze spoustu a hnilobu vlastního života pohlížel na celý svět, který byl pro něj pustější, že svoje smýšlení nesměl prozrazovati. Přirozenou měrou žádný upřímný, srdečný člověk ode dávna nepřicházel do jeho společnosti.

Spatřiv Bohunku hned ji sobě určil za kořist. Nevedla ho k tomu hlubší vášeň, byl to spíše pouhý vrtoch. Měl na nějaký čas v myšlenkách čím .se .zabývali, dělaje dobrodružné plány, aby dívku dostal ve svou moc; však i tu podával se nejraději lehko- myslným nápadům jednoho okamžiku. Takovým spů- sobem přestěhována Bohunka 11a zámek.

„Nyní musím jen krok za krokem jiti ku předu," pravil k sobě. Bylo mu to spíše pouhou hrou než čím jiným, aby dívku přivedl do svého náručí. Ale hra ta ho za ty dni několikrát omrzela, jako za jiných opět na „svou křepelku v kleci'4 nehrubě vzpomněl. Nicméně když se jí v zahradě ukazoval, ač na pohled byl do cela nevšímavý, přece pojímal jej zvláštní cit, kdykoli oči její 11a něm spočívaly. Tu zase pravil v duchu: „Přece by bylo škoda, aby ta hra jednou hodinou se skončila..

Avšak teprve v tuto chvíli mu o tom vzešlo světlo, jak velice tato dívka se liší od jeho obyčejných milostnic. Netoliko že byla prosta všeho záletnictví, že se na něj nesmála myslíc při tom 11a jeho peníze, netoliko že v ní nebylo stopy po prohnanosti a sprostotě ženštin vrtké ctnosti, neřku zá- kupných krasavic: z ní hleděla i mluvila prostota a nevinnost, která o mravní nestvůrnosti jeho nemohla mí ti tušení a která v něm vzbuzovala cit, jemuž v podobných případech dávno byl odvykl: ostych. Jedním slovem, v Bohunce stála před ním ženskost se svým netknutým pelem, ve své bělostné čistotě, ve své nevýslovné vnadě, ve své andělské skromnosti, ale i ve své mocné, ač nevědomé důstoj,- nosti. Kdy by před ní byl prozradil nízké smýšlení své duše, byla by jej přísně soudila, a soud ten byl . by jej ponížil v hanbu.

Nyní byl v očích jejích vysoko povznešen, cítila k němu úctu i obdiv, měla pevnou víru v jeho šlechetnost, za jeho přízeň mu byla vděčna. To byly skvosty, jež nebývaly jemu tak na blízku. Zde mohl vypěstovati lásku, jakáž k němu snad nikdy v ženském srdci nerozkvetla....

Avšak to byly myšlenky, kteréž o jeho hlavu jen jako pták o cizí hnízdo zavadily, aby hned zase plaše, beze stopy zmizely. V patách za nimi přicházela prostopášnost, skřehotajíc v jeho duší: „Slasti plna jest ta číše — rozkoš, vyprázdnili ji plným douškem!..A pravice jeho jižjiž se pozdvihovala, by se ovinula kolem dívčina pasu a tolikeré vnady přivinula k srdci.

Ale v tom Bohunka s jakousi otázkou na rtech k němu pozdvihla obličej, a ruka jeho v hříšném hnutí svém se zastavila. Dívka neměla nejmenší obavy, nejmenšího tušení, — a to byla zbraň, před kterou prostopášnost couvala, jako zlý dech před svatým znamením. i j ,! $ Ale byla tak neodolatelně půvabná v bezelstné svojí prostotě, že v prsa Děpoldova místo jednoho vypuzeného brzy sedm duchův horších se navrátilo. Stál těsně vedle ní, když prohlíželi pohár, na němž mistrovská ruka zobrazila svatbu v Kani Galilejské.

„lile, tuC nevěsta i ženich," pravil tlumočník, „neposlouchají vychvalování zázračného vína, ale praví sobě zraky svými: Více slasti, než podati může všecko víno pozemské i rajské, kyne mi tuto."

A při těch slovech dívku, ničeho netušící, políbil na ústa. Okusiv sladkého toho ovoce spěchal pátrati, jaký bude odvážnost jeho míti účinek.

Čekalo ho překvapení, ale ne příjemné. Místo aby se zapálila, dívka pokryla se v tváři bledostí, jakoby smrtelnou ranou život její náhle podťat byl; místo aby se upejpavě durdila, vzdorovitě od něho se odvracejíc, stanula strnulá jako socha. A v nej- biižšim okamžiku potácela se bez vlády, bez smyslů, bez dechu. Děpold zachytil ji lekaje se do duše, aby snad v skutku nebyla mrtva.

V jeho náručí se Bohunka rychle zase vztýčila, však třesouc se na všech údech musela usednou ti.

„Nastojte — co se ti stalo?" ptal se pán.

Nemohla odpověděti. On kvapil přinesli vodu a omyti zsinalé její líce.

„Zakusila jsi už někuy takové mdloby?"

Jen slabě zavrtěla hlavou.

„Probůh, co mám činili?" naléhal on starostlivě Bohunka vymknuvši pravici z jeho rukou za kryla si tvář, nedbajíc na další otázky rozpačitého záletníka. Po chvilce počala usedavě štkáti; všeckc chlácholení jeho bylo marné, lomcovala jí bolest které se takové léky ani nedotkly. Nevěděl .si ko nečně jiné rady než mlčky na její pláč se dívali a čekati, až sama promluví nebo něco jiného učiní.

Utišení, které nastalo a ve kterém jedině vzly kání její se vůkol ozývalo, přivedlo ji rychleji k sobě Hleděla se násilně vzchopili.

„Ach, pověz přece," promluvil zase pán, „jak\ to bol tě uchvátil?"

„Nevím," zněla odpověď z rozechvělých rtů div činých.

„Ale příčinu jeho znáš!"

„Neznám."

„Jsem slzí tvých příčinou snad já?"

„Nevím."

A obrátila se k východu na můstek.

„Hněváš se na mne?" dí on zastoupiv jí cestu „Kterak se tážeš1" „Nesmím o tvou nelibost ke mně se ani sta rati ?"

„Což by ti na mé nelibosti záleželo!"

„Jak mám všemu tomu rozuměti ?"

„Nevím, co mi jest, nevím, co činím, nevím co se se mnou děje. Prosím, nech mne odejiti."

„Slib, že sem opět přijdeš."

Odmítla tu žádost živým posunkem.

„Já ti přísáhám," pokračoval Děpold, „že sem nikdy už nevkročím, když si to tak přáti budeš."

„Odkud bych k tomu vzala právo?"

„Ode mne. Chtěl jsem, aby se ti zde líbilo. Tvoje záliba byla by také pro mé srdce toto místo zasvětila. Prchášli odsud, a£ jest to ukamžitě poušť, a od čeho se tu koliv odvracuješ, af je zdrceno na prach a nejbližšírn větrem rozletne se do všech úhlův světa 1" Pohledla na něj jako ze sna.

„Kdo jsem já," ptala se tichým hlasem, „že ke mně takto mluvíš — že by se co takového pro mne státi mělo?"

V otázce té byla skromnost, bylo udivení, bylo i neodolatelné vyzvání k poctivé pravdomluvnosti, — ale Bohunka pronášejíc ji byla Děpoldovi zjevem úchvatné půvabnosti, jemuž nikdy nic podobného ještě neseznal.

„Ó, právě se ptáš!" řekl se zápalem. „Ty se sama neznáš — ty nevíš, jak bohatá jsi krásou, jak vznešená jsi smýšlením, jak šlechetná jsi srdcem svým. Ty jsi podnes nepoznala ceny své, nuže, poznej ji ode mne!"

„Ne, ne — tak ne," vpadla mu do řeči, „co nepoznávám, jest tvoje řeč, tvé chování, tvá osoba."

„Proč nepoznáváš?"

„Kdy bys se spatřil — kdy bys se slyšel —" „Viděl a slyšel bych člověka, který od tvého srdce žádá almužnu."

„Ó pane!" zvolala téměř uleknuta.

„A kterého odbýváš, odstrkuješ, — kterému však jedno vzíti nemůžeš: aby tobě celou duší byl nakloněn I" Bylo příliš mnoho vřelosti v jeho řeči a v jeho tváři: Bohunka nevědouc, jak jí jest, odkvapila na V. Vlček: Golgota i Tábor. 11 můstek a skalní chodbou do své zahrádky. Tu teprve oddechla.

Avšak — což kdy by jí následoval? Poznovu zastavil se jí v prsou dech. Nic se za ní neozvalo. Připadala sobě, jako by se právě vynořila z hlubin mořských: hladina vodní ihned se utišila pokrývajíc vše, o čem tento svět neměl tušení.

2e neměl opravdu? Vždyf i ty keře na ni pohlížely zrakem zjmáčeným a šeptaly tiše mezi sebou jako by na obličeji nebo na oděvu jejím bylo patrno, že se vrací z nedovolené návštěvy v podzemní říši...

i XIII.

Údolím nedaleko Vavřincova dvora z rozličných stran se proti sobě blíží dva jezdcové. Musejí se potkati, jelikož tu jenom jedna cesta; ale poněvadž se podle stráně brzy v právo brzy v levo zahýbá, nemohou se spatři ti dříve, že se už téměř mají mi- nouti.

Z jedné strany přijíždí pan Jošt, ze druhé Jan Žižka Trocnovský. A když sobě navzájem pohlednou v tvář, prozrazují oba nemilé překvapení. Žádné slovo pozdravu, jakéž i lidé sobě cizí na potkání vyměňují, neozývá se z jich úst. iVvšak přece se zastavují; dávno se neviděli, staré nepřátelství, nenadálým setkáním probuzeno, vztyčuje se jako hafan, jenž rozezleným zrakem utkvívá na odpůrci a čeká na jediný zvuk, na jediné pokynutí svého pána, by poskočil a trhal...

Jošt změřiv Trocnovského nenávistivým pohledem, byl by beze slova jel dále; Žižka však mu stál v cestě, byl by se musel vyhýbati, a to by bylo pokořením, kterému by se pýcha jeho nikde nebyla podrobila, neřku na půdě vlastní jeho rodiny.

„Varii" zvolal s velitelským posuňkem.

„Opravdu, ty jsi to ?" řekl Žižka zamračiv čelo.

„Radím ti, abys mě rychle poznal!4' „Znám tě, znám," odtušil Žižka tvrdým hlasem. „Ty jsi vrah své vlastní dcery."

Starý pán se na svém koni divoce vzepjal.

„Jakž bych tě nepoznal," dokládal Žižka, „vždyť jsi pořád stejný. Neřestná pýcha zůstala tvým znakem i tvým brněním — dosavad pohlíží z tebe tak málo lidského srdce, že bys jen potřeboval míti ještě mladou dceru, abys ji poznovu- s vlčí ukrutností v•« |( ( umořil.

Jošt vytřešťuje zrak i zatínaje zuby otřásl se jako strom, jehož peň mocná rána zasáhla. Pak se vší prudkostí, kteréž byl schopen, vytrhl meč a vrhl se na opovážlivého soupeře.

„Nevydávej život svůj v mé ruce!" volal Žižka, odrážeje útok jeho. „Nezmařím ho, abych nezarmou- til tvé dcery, ač nejsi hoden, abv se pro tebe rmoutila r Jakkoli byl stařec nad míru rozezlen, toto slovo přece mu vniklo do duše. Zarazil se, a v tom jej protivník jeho odzbrojil.

Také Žižka mluvil o dceři jeho jako o živé! On byl ještě jednou Adama vyslýchal a všelikými hrozbami marně jej děsil. Když pak mu jej Děpold odvesti dal, vypravil se Jošt na cestu do kláštera, kamž byl druhdy svoji Annu zavřel, a vynaložil všecku péči, aby nějakou stopu toho vypátral, že zůstala na živě, — ale všecko úsilí bylo nadarmo.

Teď tu před ním Trocnovský prozrazoval, že o ní má dobrou povědomost! Ale jenom jedním kmitem připadlo Joštovi, aby zvolal: „Ona tedy v pravdě posavad žije? A ty víš, kde? Zapomeň na to, co jsem ti učinil — pověz mi o ní! Příliš mnoho jsem vytrpěl pro svou tvrdost, navždy ji vyhostím!"

Okamžitě jej takovýto úmysl zase přešel. Stál před ním drsný protivník, slavil nad ním vítězství, — on musel by se snížili ku 'prosbám, a ty by as neměly jiného účinku, nežli že by ho Žižka jen ještě urážlivěji pokořoval. To pomyšlení rozhodlo. Slova nepromluviv obrátil koně stranou, vyhnul se soupeři a ujížděl od něho.

Taková hořkost nikdy ještě netrýznila duši jeho, jako v této chvíli. Div že se jí neotrávil, nezalknul. Když svědomí jeho dnem i nocí mu bylo nelítostným mučitelem, vydán jest i pychu svých nepřátel, — a dcera jeho, pro kterou ta muka snášel, bylali opravdu ještě živa, neměla s ním tolik útrpnosti, aby mu během dvaceti let o svém zachránění slovo sdělila, a jej z očistce vytrhla. Byla patrně na straně nepřátel jeho, snad byla z nich ta nejzlost- nější a nejmstivější, — snad jen proto nyní o sobě dávala návěští, aby jej nepokojem usoužilal...

Žižka hledě za odjíždějícím pravil k sobě: „Jsem netrpěliv vidě ti den, kdy budeš obměkčen i zkrušen, jak zasluhuješ!"

Po té i on pobídl koně. Brzy vjíždí do vesničky, ptá se po dvorci Vavřincově. Dosáhnuv ho kvapí do vnitř; na prahu potkává se s hospodářem.

„Tys jistě ten dobrý muž!" volá. „Tys bratr kněze Adama — tys přijal u sebe Annu a vychoval dceru její: kde pak jsou? Ó ved mě k nim!"

„llledášli jich v tomto domě ještě," odpovídá stařec, „jsi na omylu. Už tomu na týdny, co jsou na zámku."

„Na zámku?!" vzkřikl Žižka ohromen. „Na zámku u Jošta i Děpolda?"

Otázka stíhá otázku, —• a po malé chvíli spěchá host opět k svému koni. Po vesnici zatím roznesla se novina, že Trocnovský, přítel potlačené svobody, sem zavítal; kde kdo to uslyšel, spěchal k domu Vavřincovu, — nyní odjíždějícího zástupi s nadšením pozdravuje.

Žižka obrací se k zámku. Duch jeho jest jak orel uzamčený v kleci. Vavřinec neuměl mu pověděli, zdali zámečtí páni s Annou se poznali ta smířili, zdali ji veřejně uznávají, nebo spíše před lidmi utajiti hledí, kdo jest. Dobrému starci ani nepřipadlo vyptávati se na to, jen když se srdečnost Annina i Boliunčina k němu nezměnila. Mimo to dům, v kterém dlely, Žižkovi nekyne vlidným pohostinstvím; zvláště po tom, co se přede chvílí mezi ním a Jo- štem přihodilo, jest to nebezpečně odvážlivý krok vstoupiti pod jeho střechu; aspoň svobodu svou dává do sázky velice pochybné.

Nicméně neváhá ani na okamžik, cvalem uhání k zámku. Nechť se děje cokoliv, aby Annu spatřil, jest ochoten čeliti všem překážkám.

Vrátný jezdce takového vzepření nezdržuje, ten by mohl každé sobě nelibé slovo na. místě pomsti ti a pan domácí by spíš trestu přidal nežli politoval. Žižka ptá se po panu Děpoldovi a za několik okamžikův stane před ním, an mlčky čeká na jeho slova.

,,Ne jsem hostem zvaným ani vítaným," vece Žižka vážně, „avšak bychomť i v poli proti sobě stáli,, nenaději se, že bych k tobě přišel nadarmo s žádostí, s jakou nyní přicházím."

Děpold odpověděl: „Neměl jsem s tebou nikdy ani dobrého ani zlého, — musíš tedy sám sobě nejlépe vědom býti, proč tu na tebe pohostinský vzduch nevane a proč bychom proti sobě v poli státi mohli."

„Však není mezi námi tajemství," pravil Žižka, „že každý z nás k jiným náhledům a jiným stranám se hlásí a k jiným koncům směřuje. Ale jsouce odpůrcové poctiví, zůstáváme sobě povinni slušnými ohledy. Nepřicházím ani tebe přemlouvati, ani s tebou se potýkati — nechci v domě tvém leč navšlíviti paní Annu."

„Kdo to jest?" ptal se Děpold chladně, ale zdvořile.

„Kdo to jest?" opakoval Žižka upíraje na něj zrak. „Jest to matka, kteráž sem přišla se svou dcerkou od zemana Vavřince ..

„Á — nemocná!" rozpomněl se Děpold — a jako maní prohodil: „Tedy tvoje známá?"

„Z dávných let," svědčil Žižka, na oko klidně, ale v duchu zvolal: „Tedy se k ní veřejně neznají — jinak by se mne neptal, zdali bývalou jeho nevěstu, dceru Joštovu, znám já!"

Děpoldovi zase v ten okamžik připadla zvláštní myšlenka. Posud domníval se, že otcem Bohunčiným nikdo jiný není nežli páter Adam. Nyní mu projelo hlavou: „Aby tak byla dcerou Žižkovou!"

Dávno již ho nic tak nevzrušilo, jako tato nenadálá domněnka. Zahořel dychtivostí, dopátrati se pravdy, však zároveň se obával, že své rozčilení a příčinu jeho vyzradí. Pomíjeje tedy dalšího hovoru, kynul sluhovi a řekl mu, kam Žižku má do- vesti.

Nekonečným bludištěm zdají se Trocnovskému schody a chodby zámecké, když následuje za sluhou; v srdci jeho radost i smutek i bázeň podivně bouří, kolena div se pod hrdinou nechvějí.

Konečně zastavil se sluha u dveří; kyne dovnitř sám venku zůstávaje. Žižka vchází jako po paměti, oko jeho jindy tak pronikavé, zastřelo se na okamžik mlhou. I sbírá se násilně, a zrak jeho setkává se s Ipohledem ženy, která blíže okna zvenku zelení ověnčeného v lenošce dřímala a příchodem jeho se probudila.

Nejsa schopen slova přistupuje k ní, chápe a tiskne ruku její. Po tvářích a vousech inu kanou slzy.

Paní Anna patří na něj němě, jako na nějaké viděnJí a šeptá: „Mocný Bože — je to sen či pravda?"

„Ó ty dobrá... ty ubohá!... ty oželená!.. " vypravil Žižka z pobouřených ňader. „Byl bych tě při potkání minul — a přece jsi to ty!"

Již také z jejích očí vytryskl pramen, — a srdečně zaplakali oba. Dlouhá minulost před nimi obživla, osoby a příběhy její najednou tu byly v jejich společnosti, skrze tvářnost staroby spatřoval jeden v druhém svoji mladost...

„A dceru máš," promluvil pak opět Žižka, — „kde jest? Můj Bože, srdce mi to utrhne!"

Anna rozuměla tomuto vzdechu: byltě ji naposledy viděl v květu mladistvého věku, oplakal ji jako milovanou sestru, — a nyní jeho zrak hledal dospělou její dceru!

„Bude tu venku 11a zahrádce," odpověděla. „Než ji zavoláme, pověz, prosím —" „Jak sem přicházím, jak tajemství tvé mi odkryto? Ach, žes i přede mnou se skrývala! Že jsem nikdy netušil, jak jsem tobě na blízku! Nyní mi kněz Adam poslal psaní, v kterém ohlašuje, že jsi živa i meškáš u bratra jeho Vavřince. Nevěděl, jak dlouho bude odsud vzdálen, nechtěl zůstaviti vás bez ochrany, — a z toho, co jsem mu nedávno ze skutečnosti s otcem tvým vypravoval, porozuměl, že mi tvé tajemství svěřiti může. Bez prodlení vydal jsem se na cestu, ale u Vavřince jsem tě nenalezl. Zde pustili mě k tobě snáze, než jsem se nadál; z přátelství ke mně to neučinili, bez pochyby tedy k vůli tobě. Rci, přijali tě zase jako dceru pana Jošta? Káli se před tebou? Či tě jen u sebe skrývají, a jiným zjeviti se nesmíš?"

K dychtivým těm otázkám paní Anna stručnými slovy vyprávěla, jak se náhle s otcem svým nepoznána setkala, jaký úmysl v ní uzrál; na čem! s páterem Adamem se usnesla, i co pak se dálo.

„Co tu jsem," končila, „nebylo posud možno s otcem promluví ti. Já teprv nyní mohu aspoň s lože povslati, a on nepřišel mi na blízko. Po delší čas nebyl na hradě přítomen; nad to arci nemá o nmě tušení."

Žižka poslouchaje pozorně každé slovo její, potřásal nespokojeně hlavou.

„Všecko se mi to nelíbí," pravil. „Kněz Adam mluvil o tobě s panem Joštem, a již se nevrátil. Potom převedli tě do zámku, ale dělají, jako by neměli tušení, kdo vlastně jsi!"

„Všecky takové pochybnosti," podotkla Anna, „nyní se nám brzo vysvětlí. Zotavuji se, tak že budu inoci sama otce svého vyhledati."

„A když se mu svěříš, zda možno nadíti se dobrého účinku?" dí Žižka nedůvěřivě. „Bud se s tebou smíří, a pak tě od s»ebe už nepropustí, nebo bude žádati, abys jako jeho dcera přede vším světem mrtva zůstala, a pak se jeho srdce tobě neotevře. Tak se i láska i neláska jeho; s tvými úmysly nedá srovnati a způsobí tobě toliko nové utrpení."

Když Anna chtěla něco namítnou ti, nepřipustila jí k slovu.

„Bohdá to není jen lichá náhoda," mluvil, „že jsem přišel dříve, než jsi se mu zjevila. Raději toho vůbec nečiň. Ty jsi otci dávno odpustila, neroz- rývej svých starých jizev nanovo. Já setkal se s ním dnes opět, nevěda ještě, že tě pod jeho střechou hledati budu, i nalezl jsem jej hrdého a zlostného jako kdykoliv, hned se na mne zase mečem rozehnal. Tady vstupuješ na půdu, která se může v každou chvíli rozevříti a soptiti oheň: nevydávej se v ta— nokové nebezpečenství, vol bezpečnou jistotu. Pojcf se mnou, zůslaň mezi těmi, jichžto srdečná přízeň není pochybná. Budu tvé dceři otcem, — co jsme koliv bolestného zažili, nahradíme sobě dny šťastnými I" Okem zaroseným vděčila se Anna Žižkovi za vřelá slova jeho.

„Mých dnův jest na mále," pravila s pohnutím, — „bud mé dceři otcem i po mém shasnutí. Že mi v tvém šlechetném srdci po tak drahná léta nevy- mřela přátelská náklonnost, jest mi vzácným dobrodiním. Při sklonku života mého na všech stranách se nade mnou vyjasnívá: nebraň, aby také nejtem- mnější mrak s oblohy mé zmizeli Úmyslu, abych odešla se světa smířena s otcem, nijak nemohu se vzdáti I" „Odlož tedy alespoň ten krok," přimlouval jí Žižka, „abychom všecko zrale uváži ti, všecko dobře pripraviti a každý neblahý následek předejiti mohli!"

„Nelze pominou ti tak výborné příležitosti," namítla Anna. „Zítra mohu stanouti otci svému tváří v tvář a požádati ho za slyšení. Všecka má duše práhne po té chvíli. Proti tvým obavám mluví v prsou mých důtklivý hlas, že bych znova proti otci hřešila, svévolně se i ted ukrývajíc, že mi odpustí, požehná a vše po mé žádosti učiní."

Žižka nemohl nikterak přisvědčiti, ale viděl, že by další zrazování bylo marné.

„Nebudu míti pokojné chvíle," pravil, „pokud se to vše nerozřeší. Zajedu toliko ke schůzi lidu blíže Bechyně, a hned se vrátím, i nevzdálím se odsud, až budeš navždy prosta tohoto zámku a vypořádána s pány jeho. Dnes pak zůstanu u Vavřince, a musí mi jen o tobě a dceři tvé vypravovati. Již mi přece dítě svoje ukaž!"

Anna vloživši ještě jednou Žižkovi na srdce, aby před dívkou slovem neprořekl, co jí mělo zů- stati skryto, dala znamení, načež Bohunka přiběhla. Matka seznamovala jí § hostem jako s dávným dobrým přítelem, a Žižka hleděl na pannu, s radostným podivením. Byl jako okouzlen tím půvabným zjevem — a to byla dcera Annina! Chtě jí býti otcem, byl na mysli měl obraz smutné siroty, a ona před ním vystoupila sličná, jará, v plném rozkvětu těla i duše, více spůsobilá milostí svou jiné oblažovati než ji sama přijímati.

• „Ubohý Zbyněk!" zašeptal Žižka. „Z jeho hrobu vypučel květ tak spanilý!"

Vida udivené zraky Bohunčinv, vzchopil se a pravil k ní: „Však ty mi bohdá brzy porozumíš. Zde," ukázal, na svá prsa, „přináším ti dědictví otcovo: vezmi sobě lásku jeho, ale věz, že tam z ní valný podíl navždy zůstane!"

Políbil ji na čelo. Aby ji mohl déle pozorovati, dával jí mnohé otázky. Oči a hlas její mu otvíraly pohled do její duše: byla rovněž krásná jako její tělo, — Bohunka mluvila tak srdečně o Vavřincovi, Adamovi, o matce a jejím uzdravení.

„A na zámku," ptal se Žižka, „nezastesklo se ti mezi cizími?"

Dívka se obrátila k oknu a odpovídajíc obírala se hebkými ratolestmi. Ukrývala zardění, kteréž jí otázka hostova náhle vykouzlila na líce; a jen s namáháním opanovala svůj hlas, když chválila příjemný útulek, rozkošnou vyhlídku a laskavou ochotu, jaké se jim tu v plné míře dostalo.

„Však doufám," podotkl Žižka, „že se od toho všeho bez bolesti rozloučíš? Ó kéž bych vás mohl s sebou vzíti hned! Co vyřídím Vavřincovi?"

„Že naše rozdělení se chýlí ke konci," odtušila paní Anna, „a že se na něj srdečně těšíme."

Když se pak za řeči stala zmínka o veliké schůzi lidu ze všech krajů v, Bohunka svými otázkami přivedla Žižku k tomu, že se horlivě rozhovořil o věcech veřejných a na všecko jiné zapomněl. Až znamenaje své prodlení vzchopil se a loučil ,,na brzké šťastné shledání".

Po jeho odchodu matka i dcera byly málomluvný. Paní Anna se obávala, že tato návštěva zavdá dívce příčinu k dotazům o minulosti, — ale Bohunce zamlklost její přišla jenom vhod, poněvadž duši její zaměstnával nepokoj, jejž to před matkou ukryti dost síly v sobě necítila. Jak nejdříve mohla, ustranila se do nejhustší listnaté klenby na „oltáři".

„Rozloučení!" — to slovo znělo v duši její jako hluk vodopádu. Neznamenala, že se kdosi potichu k ní přibližuje, až na svém líci ucítila horké rty. Vytrhla se, avšak po tomto polibku již nenásledovalo tak mocné vzrušení jako ondy v čarovné jeskyni.

Ve dnech, které od té doby minuly, všelico se proměnilo. Ilned, jak se jí opět vrátila rozvaha, přemýšlejíc o svém chování, byla sama sebou nespokojena. Chovala se byla jako vrtošivé děcko, ba právě jako bez rozumu. Své bolesti a svému pláči neznala nyní ještě dostatečné příčiny, — co sobě měl o ní pomysli ti pan Děpold? A konečně tak odběhla ...

Ovšem bylo jeho chování také neobyčejné, — ale čím více si je uváděla na paměť, tím méně mohla se na něj hněvati. Ovšem přišlo políbení jeho jako blesk a muselo býti počteno mezi hříchy, — ale horoucí slova jeho ozývala se v hloubi duše její ohlasem nikoliv nepříjemným.

Z této nespokojenosti vy vřelo přání: aby se s panem Děpoldem ještě jednou setkala a jeho soud o sobě opravila. Jak snadno mohl býti pohoršen, a ona mu pro svou matku byla povinována velikou vděčností!

Již klonila se k úmyslu, že ještě jednou půjde do jeskyně, Děpoldovi vážně se omluví, všecko vyrovná a k dřívějšímu klidu se navrátí, když maní zvěděla, že pan Jošt odjel a zahradou, kde tak často býval, možno se nyní volně procházeti. Brzy tam sběhla; co posud shora vídala, jevilo se jí teď docela v jiné tvářnosti, půvab novoty byl tím jen zvýšen.

„Zde to bylo," šeptala tu i tam, vzpomínajíc, jak s výše ;své tu zrakem sledovala Děpolda, kde se mezi stromy objevil a kde zmizel. A co na něj myslila, přicházel jí vstříc.

Všecka její předsevzetí se při spatření jeho rozprchla v dým. Pojal ji strach, že by nejraději byla uprchla, než ji pán zočil. Avšak tu již byl a z daleka ji pozdravoval.

Strach ostatně brzy byl zažehnán. Také Děpold své onehdejší jednání v duchu svém odsoudil.

„Jak jsem byl nejapný 1" plísnil se sám. „Jako by mi někdo učaroval. Kdy bych sobě byl po prvé vyšel na milostné dobrodružství, nemohlo mé chování býti nevhodnější! Polekal jsem ji a hlásal jí pak lásku svou jako s kazatelny, — nebylo by divu, kdy bych ji byl nadobro zaplašil!"

Proto nyní setkání v zahradě mělo ráz docela jiný; Děpold byl nejklidnějším společníkem, a cokoliv za řeči pronesl lichotného, Bohunka nemusela již ani prchati ani zraky klopiti. Ačkoliv se ani slovem neomluvila — nebyla by ho nikterak vypravila z úst, — měla přece pevnou jistotu, že se Děpold onehdej- ším jejím chováním nedal rozhněvati ani k nepříznivému úsudku svésti. Přátelili se.

A potkávali se od toho dne v zahradě častěji. Avšalc Bohunce se tím dřívější klid nevracel. Cokoliv Děpold činil, vše dotvrzovalo, že pravdivé bylo jeho slovo: „Jedno mi vzíti nemůžeš — abych tobě celou duší nebyl nakloněn!" Nebylo na dlouho lze odolali, srdečná přízeň účinkovala na ni jako slunce na květinu, vřelé paprsky její zapudily všeliké stíny ostychu a ohledů v. Podala se radostnému životu, jednala volně, hovořila, smála se, žertovala i konala množství těch malých dívčích skutkův, pro kteréž není jména, ale mužské srdce naplňují rozkoší.

Přese všechnu vzájemnou náklonnost byl poměr mezi Bohunkou i Děpoldem jeden stálý zápas. Nehádali se ani tak o rozličné svoje náhledy, ale pořád sobě dosti nerozuměli, pořád sobě navzájem domněnkami křivdili, pohledem nebo slůvkem ubližovali, — přes tu chvíli ocitovali se na tom, rozejiti se a už se nesejiti. Bohunku nejednou v nejpěknějším rozmaru přepadala těžkornyslnost, že neznajíc příčiny a přece nemohouc se přemoci, bolestně se rozplakala.

Ale před matkou úplně ovládala své chování a tajemství své neprozradila. Nebylo v tom přetvářky pečlivě napřed upravené, nebylo v tom úmyslnosti — všecko podávalo se samo sebou. Bohunka v ty doby všeho rozumování vůbec byla neschopna, cit byl nad ní neobmezeným pánem. Dávno minulý zdál s|© jí čas, kdy se nitro její ještě někdy ozvalo otázkou: „Proč je ke mně takový ?...'' Láska byla tu — a nebylali zrovna nemocí, byla jí velice podobna. Milostná nákaza naleznuvši přístup do srdce, pronikla, proměnila, opanovala celou bytost její...

Byla to arci nemoc plná nevýslovného blaha, i když opravdový bol působila. Bol prýštil se z onoho tajemného neklidu, — až i tento sám byl odstraněn.

Za večerního šera Bohunka mimo vše nadání spatřila Děpolda ve své zahrádce; bylo to po prvé, že za její přítomnosti přišel tak na blízko k jejímu příbytku, vstoupil na půdu „oltáře".

„Pro Bůh," šeptala uleknuta, — „ty zde, pane?"

„Což je to hřích?" usmál se on.

Stála nepohnutě a neodpovídala.

„Vypuzuješ mě odsud?"

„Ó, jsi tu ve svém domě!..."

Nastávala zase jedna z těch malých potržek; Děpold ji hleděl předejiti.

„Pan Jošt se vrátil," ohlašoval, „a není hodiny denní ani noční, kdy by bylo jisto, že si nezmaňe jiti do zahrady. Kde tě mám spatřiti, jestliže mi toto místo zakážeš?"

„Před oknem matčiným!" zvolala v duchu Bohunka.

„Mluv, drahá, i poslechnu. Chci, aby toto místo nejen slulo, nýbrž i bylo oltářem. Tobě jest posvěcen, — budu státi opodál svatyně, nedovolíšli mi přistoupiti blíže."

„Tobě to možno!" řekla dívka více ještě znepokojena.

„Pro tebe mi všecko možno."

„To jest právě to, co mě činí nešťastnou! ..."

„Nešťastnou?"

„Já jsem tak slaba i chudá, že nic tobě podobného učiniti nemohu!"

„Nemáš ke mně lásky." „Pane !"

„Své srdce kladu k tvým nohám — ty to nechceš viděti, zamítáš je. Nemáš ke mně lásky."

„Kdy by tvé výklady s pravdou se shodovaly I" „Nechci se pří ti. Skutkem mě přesvědč. Zde ve skále zatkni větev, kdykoliv mi přístup sem chceš zapověděti; sejmešli ji a já přijdu, uvidíš, že budu tebe ve všem poslušen!"

Bohunka byla překonána, — Děpold směl zůstati.

Větev nebývala ve skále zatknuta. Tichounký šepot ozýval se častěji v listnatých klenbách „oltáře", — Bohunka nabyla důkazův, že jest tu její vůle v pravdě zákonem. Nezřídka bylo třeba zápovědi, ač skoro nikdy slovem vyjádřené: Děpold vždy odpověděl poslušenstvím, nikdy vzpourou.

Vnitřní neklid Bohunčin zmizel. Když nebyl Děpold přítomen, zachví vala se sladkým trnutím, že tento velmož sebou od ní tak dává vládnouti. Nevěřila dosavadní skutečnosti, při nejbližším setkání podrobovala jej nové zkoušce. Příčina ku přísnosti také se ovšem našla, s ní podávala se příležitost i k své- hlavosti.

Bohunce nastala doba, kdy se míra jejího štěstí zdála dovršena. Od dětství vždy žila v samé lásce; nyní však cítila se v pravdě povznesena jako na oltář.

Mezi milujícími dokonává se smlouva, kterou, čím jest láska jich vznešenější, tím méně vyjadřují slovem. A přece jest pravidlem všelikého jich jednání. Děpold byl sobě arci jasně * vědom účelův, k nimž směřoval, byl tím také nyní už docela jist, že jich dosáhne. Dívka přijala jej za milovníka, íírri dle rozumu jeho podepsala smlouvu pro všecku budoucnost, — a on neznal žádné jiné vyšší povinnosti, než aby přízně její dobýval postupně krok V. Vlček: Golgota i Tábor. 12 za krokem, aby dělaje se sluhou odpor své mladistvé, sličné velitelky přemáhal skrytou lstí, jakožto dokonalý dvorný záletník.

Bohunka, požívajíc vědomí úplné bezpečnosti, cele se ponořovala v pocit svého blaha, i nepřipadlo jí, aby si dávala otázku: „Kam to povede?" Žila v osudném klamu. Myslila, že všecko má ve své moci, kdežto v pravdě Děpold ji vedl po cestě svojí, kteréž neviděla a netušila.

Měla matku na očích, nezapomněla nadobro jejího slova: „Na tvé cesty nasázeno propásli, zakrytých květnatým příkrovem!" Ale snadno ukonejšila svoje svědomí; vždyf jí táž matka za spásný prostředek ve všelikých těžkostech a nesnázích vštípila radu : „Zachovej srdce svoje čisté," — a v té příčině jí svědomí nečinilo výčitek.

Záhy byla přestala matce ohlašovali, koho z pánův venku viděla. Paní Anna se po tom sama nevyptávala, jen jednou po návratu páně Joštovu několika otázkami Bohunku poplašila.

„Ani pan Jošt, ani pan Děpold,44 ptala se, „posud nikdy nepřicházejí na blízko našeho příbytku?"

Dívka odvážila se jen letem pohlednouti na matčinu tvář, aby seznala, z jakého úmyslu se táže na věc povědomou.

„Nikdy..." odtušila až příliš chvatně, aby se •váháním neprozradila. Tato lež byla první hřích, jehož osten v prsou hned pocítila.

„Jak bychom to nastrojily," pokračovala matka, ;,aby někdy přišli do zahrádky zde před oknem?"

„Kdy by věděli, že si toho přeješ —" „Milé dítě, přání takové jim zjevili bylo by příliš nesnadno. Ty neznáš pýchy jejich.

Obě o té věci umlkly. Bohunka se jí na některou chvíli znepokojovala, však naposled si z ní místo výstrahy vzala jen nový důvod k bezpečnosti: vždyf ta panská pýcha byla k ní tak povolná, podajná a poslušná!...

Tajné milovánky nyní pokročily tam, že ona byla žárlivá na své panství, Dépold na lásku její, aby ji měl celou i sám jediný. V ty doby objevila se větev do skály zatknutá, — a Děpold opravdu nepřišel. Jindy, když přišel, čekal na zahrádce dlouho do noci, a konečně nadarmo. Bylat Bohunka nucena užívati přísnějších prostředkův ...

Tu přišel Žižka. Svou otázkou o rozloučení rozevřel před dívkou oponu budoucnosti, že tam bezděky nahlédnou ti musela. Skutečnost vystoupila náhle jako žhavé slunce nad tu čarovnou mlhu jejích snťiv. Co se nyní stane? jaký bude konec? — ta otázka před ní stanula jako strašidlo za bílého dne.

Děpold vyskytl se na oltáři v neobyčejnou chvíli, ale příchod jeho Bohunce nebyl nevítaný. Dříve než slovo promluvila, dovedla jej na dno dolu, aby v každý okamžik odsud zmizeti mohl.

„Co si mám myslili," řekl, zkoumavě na ni pohlížeje — „ty Činíš spolky s mými nepřáteli?"

„Jest Žižka tvým nepřítelem? Nic takového jsem z úst jeho neslyšela."

„Drahá," pravil Děpold se zápalem, „bojím se o tebe. Má duše je plna nedůvěry — i tylo stromy jsou v mých očích mými nepřáteli, skrývají klam jako celý svět, mohou ti proti mně zradu našeptá- vati!"

„Rci jen," pravila dívka s výčitkou, „že se zrady ne od stromův, nýbrž ode mne naděješ."

„Bojím se o tebe!" mluvil pán vždy vášnivěji. „Ted ještě se mnou stojíš: budeli tak ještě zítra? a za měsíc? a za rok? Nedášli ¡se ode mne odvrátili?"

„Nemyslila jsem, že by ti ještě bylo třeba dů- kazův."

* „Jakž by nebylo! Kdo jest, jenž by tvou přízeň ke mně podporoval, pěstoval? Budou ji dle možnosti tlumit a dusit, — a všichni takoví jsou moji nepřátelé! Ty žiješ mezi nimi, jim náležíš, mně krátkými chvilkami odbýváš, — jen na ně se pořád ohlížíš, a já jsem poslední, kterýž má k tobě ně~ * jaké právo!"

Bohunka svědčila v duchu, že přichází doba, kde musí rozhodovati mezi Děpoldem a těmi, před nimiž lásku svou tajila. Slovo „rozloučení" valně k tomu přispělo, že stížnosti Děpoldovy v srdci jejím budily ohlas.

„A kdy by žádných svědkův nebylo," dokládal on, „čím mám udržovati svou víru, že mě miluješ?"

„Tys nespravedlivý 1" „Pravila jsi jednou: ,Jsem nešťastna, že nic tobě podobného učiniti nemohu,' — ale to bylo pouhé slovo, srdce o něm nevědělo," „Mluv, co mám činiti, a přesvědčím tě!"

„Nebudu mluviti, poněvadž bych mluvil nadarmo. To však věz, že jsi můj nejvzácnější poklad, že si tě nedám od nikoho vzíti, že si tě budu vší mocí hájiti třeba i proti tvému vlastnímu otci, a že raději sebe i tebe pohřbím v ssutinách tohoto zámku, než bych tě jinému podstoupil! — Nyní, chcešli a 6 v ví1 T v i(( muzesli, zrad me!

„Čím," tázala se Bohunka tiše, ale s planoucím pohledem — „čím mám vyvrátí ti tvé myšlenky o zradě?" 4 „Přijď večer do jeskyně."

Nebyla tam od té doby, co se tam s Děpoldem setkala, i nedala se ani ve dne k druhé návštěv« pohnou ti.

„Přijdu," odtušila nyní odhodlaně.

„Opravdu?"

,,Jakmile se budu moci vzdáliti, aby mne matka nepohřešila."

Děpold vyskočiv přivinul ji k sobě. Ona ukázavši jemu na tajný východ spěchala od něho.

XV.

Před matku vstoupila s vědomím, že slibem právě učiněným přímo proti její vůli jedná, však ne- zardívala se mimoděk, neklopila očí, nechvěla se tajně, alebrž počínala sobě s větší pevností než jindy.

Svobodně (tak se jí aspoň zdálo) odhodlala se ke kroku, jehož odvážnosti sobě netajila, ale byl nutný. Musela se s Děpoldem dorozurněti, musela od něho nabýti upokojení o budoucnosti. Předsevzetí její bylo velmi neobyčejné, vyzývalo přísný soud matčin a všech lidí, ale duše její odmítala napřed všelikou hříšnost, v kterou by každý jiný byl ochoten věřiti.

Zdaž také pomyslila, že se vydává v osudné nebezpečenství? Důvěra ve vlastní sílu nikdy se v ní tak mocně neozývala jako nyní. Vstupovala jí na jazyk slova nejodliodlanější, vstupovaly jí do hlavy hrdinské úmysly, — viděla se v duchu náhle na můstku, „oltář" s jeskyní spojujícím, a chtěla zvo- lati: „Vrhnu se dolů do této prohlubně, jestliže —1" Jestliže co se stane? To zůstalo ne jas no — mysl od toho odskočila jinam...

Neměla stání na jednom místě, častěji než jindy přebíhala z komnaty na zahrádku i na chodby zámecké. Hledala očima postavu Děpoldovu dole mezi stromy, nahoře v oknech i dvorech. Nikde ho nespatřila.

Vracel se do své komnaty s pohledem tak zářícím, že mistr lékařský na potkání k němu pravil: „Přeju své milosti štěstí k takovému dni."

„Kterak to?" ptal se pán pozastavuje se nad tím slovem, které jako by se týkalo jeho sladkého tajemství.

„Vidím, že tě potkalo něco velmi příjemného, — a to je lék, jehož bych ti co den žádal."

„Ano, přej mi štěstí," řekl Děpold v nejlep- ším rozmaru, „ani ne tak k dnešnímu dni, jako — k dnešní noci!... Pojd, vypijeme spolu číši vína."

Lékař hluboce se poklonil a mlčky následoval za veselým pánem ...

Ohlížejíc se po Děpoldovi spatřila Bohunka ve dvoře osobu, která se rozličnými posunky snažila pozornost její k sobě obrátiti. Byla to uhlířovic Dorotka, jež se tu s otcem svým kolem černého zboží otáčela. Bohunka ji znala jen povrchně od vidění a z pověstí o veliké její tělesné síle. Když k ní zamířila, Dorotka rychlým krokem spěchala jí vstříc.

„Poruč mi nahlas, abych s tebou šla," pravila utajeným hlasem.

„Proč poroučeti ?" ptala se Bohunka s podivením.

„Aby mne nikdo nesměl zadržeti."

Bohunka ještě váhala.

„Musíš věděti, že tu jsem po třetí/' dokládala Dorotka. „K tobě se dostati není snadno. Nesu tobě psaní," zašeptala tajemně.

„Nuže — pojď se mnou!" řekla Bohunka hlasitě. Cestou se tázala: „Od koho je psaní?"

„Od pátera Zdislava, chudáka."

Bohunka se zarazila — to jmenoi v tuto chvíli přicházelo jako z čistá jasna blesk.

„Proč jej jmenuješ chudákem?"

„Což není osud jeho dosti žalostný?" pravila Dorotka, i dokládala opět potají: „Ovšem to málo komu tak povědomí) jako mně."

Bohunka zavedla ji do zahrádky na „oltář", přijala od ní psaní a čti a s tlukoucím srdcem: „Všecko vůkol mne jest pokáleno, zohaveno, zpustošeno, — jenom ty zůstáváš krásná i čistá. Zajisté, ty z Boha pocházíš: v tuto dobu jsi jedinou prostřednicí mezi mnou a ním, — kdy by tebe nebylo, ztratil bych všecku stopu jeho. Vůkol mne jest všecko hnusno: blaženost, kterou jsi mně ty způsobila, jest jediný sladký pocit, který mně zbyl na světě. Odcházím ze života; věřím pevně, že s laskavým pohnutím vzpomínat i budeš 11a ubohého mnicha, — a to bude mým rájem po smrti. Co jsem koliv utrpěl, neodcházím s kletbou, ale blahořečím sobě, že jsem tě poznal. Ó drahá, kéž jest tvé štěstí tak veliké, jako moje láska k tobě!"

Bohunka pozdvihla k Dorotce tvář tak bledou, jako by se jí dotkla smrt.

„Ach," zvolala Dorotka se slzami v očích, „to musí býti bolestné!"

„Víš, co tu psáno?" ptala se Bohunka.

„Jakž bych věděla! Čisti neumím a jinému nedala jsem ani okem nahlednouti — ani kvardiána nevyjímajíc."

„Je páter Zdislav — mrtev?"

„Ne, ale pochován, — tak dobře jako pochován."

„Tak mladý muž! Vždy zdál se pln zdraví! Co jej potkalo?"

» „Zazdili jej/' „Všemohoucí Bože 14< „Z trestu."

„Kdo to učinil ?"

„Inu — v klášteře."

„Mniši? kvardián? Což to nejsou kněží, ale kafcané?" volala Bohunka.

„Nekřivdi kvardiánovi," řekla horlivě Dorotka. „On dávno věděl na pátera Zdislava věci, kteréž jej mohly do trestání přivěs ti, ale veřejně dělal se jich nevěda."

„Není v celém klášteře lepšího nad Zdislava!"

„Možná, možná, — ale když jej kvardián pozdě na noc našel mimo klášter, an měl schůzi s ženštinou — páter Zdislav totiž " „A to jest jeho provinění?!" — „Musíš mi rozumě ti, — v mých očích to není Lak veliký hřích, když pojal srdečnou lásku k ženštině, třeba byl desetkrát mnichem! Nechci se také ptáti, proč — ale ubohý páter Zdislav se tím všecek na mysli pomátl, až v jeden svátek — brzy po tom, když ty jsi se přestěhovala do zámku, — vystoupil na kazatelnu a hlásal hrozné věci — proti kněžím, proti pánům a také prý proti Bohu — a vybízel lid, aby s ním šel na tento zámek, kam prý páni zavlekají též jeho ženy a dcery, a rozmetal do prachu tyto zdi."

Bohunka zakryla si tvář rukama.

„Bože nedej," pokračovala Dorotka, „aby tyto zdi mně rozuměly. Kvardián se vždy nejvíce bojí, aby o tom nezvěděli zdejší páni, že by se pod klášterem rozsypaly základy."

„Co ty víš, nebude ani před zdejšími pány tajemstvím !"

„To by bylo!" namítala Dorotka. „Mnohou do- cela tajnou věc mám od kvardiána, — a když tobě to povídám, nečiním to, abych si snad sklepla!"

„Tys dobrá duše. Děkuji ti. Avšak — dopověz o Zdislavovi..

„Když jej postavili k zodpovídání a pokárání, tu teprve 'mluvil, až mnichům vlasy vzhůru vstávaly. Volali jedním hlasem, že nejhorší z pekelných knížat se do něho vtělil, že to nejspíše sám antikrist, který ted na zemi boj s Pánembohem obnoví. Jenom kvardián mi stranou pravil: ,Zbláznili; se po ženštině — to je to celé!4 Ale nemohl toho tak nechá ti, když to všichni věděli, a mezi lidi nesměli ho pustiti, když tak hrozně mluvil a k tomu se zaříkal, že nikdy už jinak mluviti nebude. Museli ho uvězniti, a to tuze, aby se snad trestem přece umoudřil. Tak byl zazděn, aby nemohl nikam vycházeti, nikoho vi- děti, s nikým rozprávěti. Jídlo a pití mu dírou ve zdi strkají."

Slova neschopna zalomila Bohunka rukama.

„Když jsem slyšela, k čemu jest odsouzen," vyprávěla Dorotka dále, „bylo mi ho tuze líto. Kázával tolik přísně, a konečně bylo srdce jeho láskou nad jiné více přemoženo! Vymohla jsem si na kvar- diánovi, že jsem ho ještě mohla navštívit!. Seděl jako bez života, bledý a posupný, a bylo na něj tak smutné podívání, že jsem pro pláč sotva mohla k němu slovo promluvili. Ptala jsem se, nechtělli by aspoň někomu něco vzkázali. Tu vztáhl ruku, podal mi tento list a žádal, abych jej, možuoli, v tvé ruce odevzdala."

Po přestávce, kde hlas její v slzách utonul, končila Dorotka: „Mnou to nescházelo, že jsi ho už dříve nedostala. A velice by mě to těšilo, kdy bys tomu věrnému, ubohému mladíkovi mohla nějak pomoci, — jen nevyzrazuj před nikým (rozumíš: před nikým!), co by mohlo uškodili kvardiánoviI" „Bud bez starosti.' „A teď musím* chvátali — otec mě jistě vyhubuje, že ho tak dlouho Čekati nechávám; chce zítra také na pouť k Bechyni, — ale ani o tom nesmíš tady živé duši hlesnouti! Na mě se spolehni — já jsem jako hrob.4' Již odcházejíc ještě jednou Bohunce přimluvila, aby ubohému Zdislavovi hleděla pomoci.

Otec ji opravdu přivítal hubováním, ale jí se lo příliš nedotklo, — myšlenky její byly docela jinde.

„Kdy bych si hlavu rozlámala," pravila si v duchu, „nevyrozumím, 11a'čem ten ubohý páter s touhle dívkou jest. Můj kvardián není ani tak prudký, snad ani tak věrný, — ale na čem s ním jsem, to alespoň vždycky vím!<4 • Tím časem, co se zrakové její laskavě v stranu kláštera obraceli, kvardiánovi bylo velmi krušně okolo srdce.

KláŠterníci, vykonavše v kostele společnou pobožnost, byli překvapeni novinou, že pán Jošt neočekávanou návštěvou klášter poctil. I kvapil přede všemi kvardián I10 uvítat. Jak jej zočil, proniklo hrud jeho zlé tušení.

Jošt skutečně nepřicházel jako milostivý patron, ani jako zbožný pán. Zvěděv o tom, že byl Žižka na zámku, náramně se rozjitřil, — a hněv jeho byl tím rozpoutanější, že v tu dobu Žižka zase už odjel, aniž mu stéblo do cesty položeno! Kvapil k Děpoldovi, aby jej zasypal výčitkami. Avšak neshledal se s ním; Děpold byl v tu chvíli na „oltáři44 u Bohunky; a kdo z lidí jeho něco věděl o jeho návštěvách v Čarovné jeskyni, pro toho Děpold, když tam zmizel, nebyl na povrchu zemském, neřku na hradě.

Touto marnou cestou se bouře v mysli Joštově poněkud utišila; vystoupilaf tam v popředí šeredná domněnka, že tento Děpold neslýchaným spůsobem ho zrazuje! S Žižkou mel schůze, jeho k sobě nepřipustil !

Jošt se do příbytku svého vrátil v největším kvapu. Bylo třeba opatrnosti. Vaněk byl volán, důvěrně vyslýchán, na zvědy posílán a zase předpou- štěn. Tím spůsobem nabyl pan Jošt především povědomosti, že Žižka byl na zámku návštěvou vlastně u dvou ženštin, s kterými jest v poměrech tak srdečných, že při shledání s nimi až plakal. To byla vzácná, velevítaná novina, která Joštovým záměrům hned poskytla pevného základu: těchto ženštin musí se zmocniti — a bude míti nějakou moc nad Žižkou, kterému na nich tolik záleželo a kterého zničili rozjitřený hněv jeho nezvratně byl odhodlán.

Kdo byly ty ženštiny? Vaněk, mluvě o nich s přemrštěnou úctou, dosti zřetelně — to si směl před panem Joštem do voli ti — dal na srozuměnou, že návštěva Žižkova platila nové milostnici mladého pána. Polají sluhovi v prsou poskočilo srdce, au viděl, jak Joštovi žíly na čele divoce nabíhají.

„Dobře ti tak, pane tcháne/4 pravil v duchu, „jindy sobě takových maličkostí u pana zetě nevšímáš !'' Neopomenul také ohlásiti, jak se po těch ženštinách ondyno mladý mnich z hájského kláštera sháněl, však od pana Děpolda odbyt jest. Ale o tom se Vaněk neodvážil zmíniti, že obalamucený mnich ženštiny za panské příbuzné pokládal: kdy by v tuto chvíli takovou poznámkou čest pánovu zlehčil, mohl snadno některým údem zaplatili za všechny ty, kteří v Joštovi tak pobouřili vztek.

,,S tím mnichem musím mluviti," rozhodl se pán okamžitě, a bylo mu to velice po chuti, že mohl v pátrání svém pokračovati jinde nežli na hradě.

Tak se octnul v klášteře.

XVI.

Poctu, kterou mu vzdával kvardián, přijímal nevšímavě, více dávaje pozor na Vaňka, brzoli mezi přicházejícími mnichy naznačí toho, s nímžto chtěl jed nati.

Zachmuřené jeho čelo a zrak neblahým ohněm sršící spůsobily kvardiánovi lehle o u závrať. Poroučel se tajně do milosti boží, když urozený pán, nevida žádného klášterníka už pribývati, k posunku Vaňkovu naň promluvil.

,,Jsou to všichni mnichové toho kláštera ?" otázal se dosti zhurta.

Kvardián se uklonil, klášterníci s utajeným dechem poslouchali.

„A přece tu jednoho pohřešuji !" namítal Jošt.

,,Který by to byl ?'' otázal se kvardián s nevinnou tváří.

„Ten/1 odvece pán netrpělivě, „který uznává za dobré starati se o ženštiny v zámku."

,,L)ž je zle!" zvolal kvardián v duchu. Nahlas pravil sladce: „Nerozumím, co by milost tvoje myslila." % „Jeho milost," ozval se v tom ostrý hlas kněze Markův, — „jeho milost snad myslí pátera Zdi- slava."

Kvardián za tuto poznámku kněze Marka bodl pohledem břitkým jako meč, ale před .Toštem jako by se náhle upamatoval: „Á! Vskutku, pane, máme tu ještě mladého muže " „Přiveďte mi ho !"

„Avšak on jest, .ach, poražen zlou nemocí."

„Pojďme tedy k němu I" ,,Jest to v tu chvíli nemožno —" namítal znova páter Ambrož.

To bylo příliš pro pana Jošta při dnešní jeho popudlivosti.

„Chcete jej přede mnou skrývati ?" vzkřikl hněvivě.

Tu se zdálo knězi Markovi, že jest opět na čase, aby svého hlasu pozdvihl. Předstoupiv před pana Jošta pravil dňtklivě: „Urozený pane, cokoliv se ti o tom doneslo, že páter Zdislav mluvil i konal proti tvé milosti a vznešenému zeti tvému: račiž cde mne jmenem všech přítomných spolubratrův přijití slavné ujištění, že tím nijak vinni nejsme, a že jsme tím byli svrchovaně pohoršeni."

Kvardián, poslouchaje tato slova, sotva se zdržel, aby řečníka mocnou pravicí v týle neuchopil a nemrštil jím někam do horoucí propasti. Aby kalich jeho byl naplněn, ozval se také páter Kunrat.

„Já," poznamenal k řeči Markově, „já ho také hned s kazatelny strhnul jako divokou šelmu, když proti vašim milostem bohopustě zuřiti se opováži,l."

Pan Jošt, dovídaje se náhodou tak zajímavých novin, vytřeštil na mnichy oči a hlasitě supěl.

„Nu/1 houkl, když nastalo děsné utišení, — ,,povídejte jenom dál«!"

„Ano, povídejte !'ť řekl jako ozvěnou Vaněk, jehož tajná radost byla rozmnožena tím, že on pana Jošta přivedl na myšlenku jeti do kláštera.

„Milostivý pane,'' promluvil kvardián hlasem člověka, kterého už nic horšího potkati nemůže, než ho právě potkalo, „Bůh dopustil na tento dům neštěstí, že jeden z řeholníkův ďábelstvím jest poražen. Nic pohříchu nezůstalo svatého a ctihodného, proti čemu by nečistý duch jeho ústy byl nezlořečil, samého Pána nebes i země a nejsvětější zákony jeho nevyjímaje. Nežádej tvá milost, abychom po něm řeči takové opakovali, anoť je nám dosti těžkou zkouškou od Boha a přebolestným trestem za křehkosti naše, že jsme odsouzeni poslouchati je. Aby k žádnému jinému sluchu nepronikly, museli jsme nešťastného muže ohraditi zdí. A proto tě k němu nemůžeme vésti.'' Jnkkoli mnichové kvardiána v duchu chválili, že dal věci velmi obratný výklad, pan Jošt přece náhle odešel, a. sice beze všech důkazův, že by se milost jeho klášteru byla navrátila. U vrat věnoval provázejícímu kvardiánu jen Vaněk šetrnější pozornost a ujišťoval ho, že milostivý pán ani tak po nějakém mnichu jako spíše po těch ženštinách ptáti se mínil, o které onen mnich uznal za dobré se starati; načež kvardián horlivě odpověděl, že místo do kláštera raději lined do blízké vesničky, do dvoru zemana Vavřince zajeti ¡měl. \ Vaněk rychle dohonil pána i sdělil mu podstatu odpovědi této; Jošt pokynutí toho bez prodlení poslechl. Po malé chvíli vjížděl do domu, který už znal, přece však popjal se náhle mocným překvapením : na zápraží vedle starého zemana spatřil Žižku.

,,Toho sem nic dobrého nepřivádí l4< řekl Troc- novský Vavřincovi. Pan Jošt to v patách potvrdil.

„Musíme se ho zmocni ti!" .zvolal na sluhu, když Žižka pro svou zbraň spěchal. „Vydáš mi toho znamenaného padoucha,'" volal Jošt na Vavřince, „stojíš mi za to životem, že neuprchne(" „Neskrývám padouchů pod svou střechou. pane,4' odtušil kmet, 11a všech údech se rozčilením chvěje, — „a kdo jest u mne hostem, toho dle své povinnosti budu chrániti."

„Poslouchati budeš, anebo srovnám tvůj dům se zemí!"

„Necli na pokoji tento dům a jeho obyvatele!" zvolal mocným hlasem Žižka vraceje se. „Vyjed ze dvora, já budu následovali; jinde spolu spravíme, co u mne pohledáváš!"

Zatím se už na rychlo sbíhali vesničané a vidouce, že zámecký pán-na Trocnovského se sápe, mlčky sice ale s- pohledy zamračenými stavěli se mezi oba soupeře. Jošt jal se nyní také jim rozka- zovati, aby Žižku odzbrojeného jemu vydali, však dokázal jenom tolik, že nevole vesničanů hlasitě propukla i že všichni Žižku proti Joštovi obstoupili.

Váda byla vždy hlučnější. Žena jakási v zástupu hlásala: „Pravdu měla tehdy Baruše, když někteří v tomto samém stavení nové pány velebili: nebil po nich hromový klín nadarmo!"

„A dobře měl páter Zdislav," vzkřikl mužský hlas: „pryč se zbabělou trpělivostí! Vzchopme se, udělejme konec tomu týrání a vší proklaté porobě!"

Z pozadí cpal se ku předu muž, na němž bylo viděti, že jest pocestný.

„Bratr Zderad," ukazovali si na něj lidé domácí.

„Nechať i já s ním slovo promluvím," pravil on, a když se potkal se zrakem Joštovým, řekl s důrazem : „Dobře se na mne podívej tvoje urozená milost: já jsem Zderad, jehož syna ¿si obětoval r -mm modle pýchy svojí. Zvěstuji tobě, že přišla již doB^.; !' ! v™ kde modla (a bude skácena, zkrušena i zašlapána!"

Jošt trhnul uzdou, že se kůň divoce vzepjal a div jezdce neshodil. Vaněk, jehož tajná radost nad touto melou do té chvíle rostla, vida pána svého náhle tak ssinalého, uleknut chopil se i jeho koně a zvolna vyvedl jej ze dvora. Jošt tomu ničím nebránil ; zdál se býti bezživotným, stuhlým jezdcem ...

Když oba zmizeli, na dvoře rozhlučel se-teprve živý hovor.

„K radostnějším věcem obraCme svou mysl/' volal Zderad. „Já přivádím vám hosti přátelštější — prosím, rozejděte se uchystat jim přístřeší."

„Jak veliký jest tvůj zástup?14 ptal se Žižka.

„Tak veliký bohudík, že by ho tato obec nemohla celý uhostiti," oznamoval Zderad. „Sem za mnou přijde, co se nevešlo do vesnic sousedních; přivedl sem dohromady na tisíc poutníkův; co se tady připojí, bude více."

„Poutníkův —" opakoval Žižka, „však doufám, že s sebou nemají jen poutnické hole?"

„Nic jiného," dí Zderad, „vždyf pak jdou jenom k pobožnosti."

„Klameš se, i oni též 1" vece Žižka. „O poutnické jen holi budou chodi ti jako stádo na jatky. Nevidíte, že na všech stranách proti vám stojí násilní nepřátelé? Neočekávejte, že sílu páží jejich ochromíte kázáním, a proti smrtonosným jejich ranám jen modlitbami se bezpečně obrníte! — Tento Jošt, že tu nemohl pro věsti svévolný svůj pych, jak brzo bude moci, vrátí se opět s takovou silou, by mohl tady vztek svůj do sytosti ukoj i ti. Na jisto ho čekejte ještě v tuto noc. Nechce teli pomstě jeho ujiti útěkem, nutno se hotoviti k obraně!"

Pan Jošt, jízdou opět obživnuv, nepomýšlel skutečně na nic jiného, než aby se v tato místa co nejY. Vlček: Golgota i Tábor. 13 rychleji vrátil. Do zámku přijel už za tmy a odebral se přímo k Děpoldovi. Tentokrát ho nalezl.

„Víš o tom," ptal se důrazně, ale svou vnitřní bouři všemožně ukrývaje, — „víš o tom, že se k Bechyni sbírá neslýchaná síla pobouřeného lidu?"

„Poblázněného/' podotkl rozmarně Děpold, lehce se ukloniv.

„A co hodláš proti tomu podniknout! ?"

„Já? Ničehož nic, a neradil bych vůbec nikomu, aby co podnikati chtěl."

„Aj, od které doby je smýšlení tvoje kacířům tak příznivo?"

„Není jim nikterak příznivo," odtušil Děpold, „ale vím, že se u Bechyně na té nove svaté hoře Tábor sběhne mnoho lidí potrhlých, a zvláště kněžských blouznivců; potřebíf je toliko samy sobě zů- staviti, i nepohodnou, svadí a sperou se hned v první den, a všem ostatním zajde chuť k takovýmto schůzím. Budeli však něco proti nim od protivníkův podnikáno, držeti budou za jedno, a teprve se z nich nebezpečná moc utvoří."

„Nu, jen když "to víš tak bezpečně! Měl bys toto své velmi důmyslné mínění veřejně dá ti vyvolat, jinak lidé méně vtipní, jako já, o tvé nečinnosti tak příznivě souditi nebudou."

„Nerozumím tvé řeči," pozastavil se Děpold.

„A já tvému jednání 1" vybuchl Jošt.

„Mé jednání, doufám," řekl Děpold lehce, ale bez úsměvu, „aspoň v tom jest docela jasné a nepochybné, že jsem jeho pánem já jediný a nikdo nepovolaný nemá práva do něho se míchati I" „Komu to chceš zpupnou hrdostí zaslepiti oči?"

„Zpupná byla by moje hrdost," vece Děpold ještě chladněji, „kdy bych přišel do příbytku pána, jakým ty ráčíš býti, a chtěl jemu předpisovati skutky aneb jej poháněti k odpovídání."

„Nuže," zvolal Jošt, „ať se to skončí, ať pokrytecká kukla navždy je stržena!"

„Pane," podotkl Děpold mrazivě, „ty jsi ke mně přišel vyhledávat vády."

„Přišel jsem tě donutit k nepochybnému osvědčení, jsi li můj přítel či můj nepřítel!"

„Co ráčíš požaclovati ?"

klášteře, který stojí pod tvou (ochranou, ¡smějí kněží s kazatelny vyzývali lid, aby zdi tohoto zámku rozmetal v prach; jak dlouho to hodláš trpěti ?"

„Takového cosi že by se bylo stalo? Nu, staloli se, račiž býli ubezpečen, že se to nestane po druhé!"

„V tvých vesnicích po drahný čas veřejně vzpoura vře," pokračoval Jošt, „právě viděl jsem ji na své vlastní oči."

„Kdo ji způsobil?" ptal se rychle Děpold.

„Člověk, který jest ode dávna zarytým nepřítelem rodiny naší a který mě dnes opět 11a smrt urážeti směl, — kterého však ty jsi přes to přese všecko ve svém domě přijal jako hosta!"

„Žižka? Prosím, pověz obšírněji, co se mezi vámi událo ?"

Jošt vypravoval, jakož pocliopitelno, nikoliv bez nadsazování, ale Děpold nejevil nad tím bouřlivé rozhorlenosti.

„Co si mám mysliti," ptal se Jošt, „když ten lotr od potýkání se mnou se opováží jeti do domu, kde bydlím i já?"

„Že jest to v pravdě veliká smělost," odtušil Děpold obojetně. „Arci jsem já o sporu vašem v tu chvíli nemohl ničeho tušiti."

„Však nyní o něm víš a znáš brlohu, kde si drzá šelma hoví: ukaž tedy, jsili jeho či můj přítel."

„Sám hned za jitra tam vyjedu."

„Já bych vyjel za večera," podotkl jizlivě Joit, „ale ještě dnes 1" * „Neračiž se tou věcí déle trudili, beru ji sobě cele na starost."

Děpold se zamlčel jako v roztržitosti, stařec v hněvivém vzdoru odešel, slova už nepromluviv. Byl přesvědčen, že jej Děpold urážlivěji odbyti nemohl, nenávist vzplanula i proti němu v jeho duši. Snad by všecka ta nenávist jej samého strávila, kdy by mu nezbývala naděje aspoň v jeden prostředek, aby se mohl pomstiti. Myslil na obě ženštiny, na kterých jak Žižkovi tak Děpoldovi záleželo...

Děpold po jeho odchodu potřásl hlavou.

„Pryč s tím i z paměti!" pravil k sobě, a na rty jeho se opět vrátil úsměv. ,,Dnešní noc nedám si žádnou chmurou zkaliti. Do poustevny, k mé vnadné světici, abych na celý svět zapomněli.."

XVI1.

„Tebe něco tísní, má duše," promluvila paní Anna pod večer k Bohunce, spozorovavši vnitřní neklid její, — „a nic mi nepovídáš."

Dívka, přitisknuvši ruce matčiny k své tváři, zašeptala: „Jen se pozdrav, matinko, — jen se už pozdrav!" A zmizela z komnaty.

„Touží odsud při jiti," pravila k sobě Anna. „Však to nad očekávání dlouho vydržela na tom těsném místě, mezi těmi cizími, nesrdečnými lidmi. Nesmím i proto od kláda ti déle."

Bohunka vyběhla na svou zahrádku. Zapadající slunce vykouzlovalo kolem ní obraz lahody a utě- šenosti; ale od té chvíle, co jí Dorotka své noviny ohlásila, stal se s ní veliký převrat. Byla se octla v rajském kraji a procházela se jím jako v okouzlení, v udivení plném rozkoše: teď náhle nad krajem tím se rozestřely noční temnoty, luzné obrazy proměnily se v příšerné zjevy, — zrak odvracel se plaše od toho, co jej bylo za dne tolik vábilo, hledal jen jasnou oblohu a toužil jen po známém, ač chudém domově ...

Na Zdislava byla zapomněla. Duši její cele zaměstnával Děpold ; dnes, když se jí bylo rozhodovat, máli s ním úžeji se spolčili než i se samou matkou, a když už rozhodný krok jemu vstříc učinila, vyskytl se i mladý mnich zase před ní — usoužená tvář, hrubý oděv, zlomená postava proti nádhernému zjevu Děpoldovu.

„Pojd na mé srdce!" volal Děpold obklopen přepychem čarovné jeskyně, — z druhé strany mnich zazděn v těsném žaláři pohlížel na ni s němou přísností, ruka jeho trhala na kusy list, na němž bylo psáno: „Ty zůstáváš krásná i čistá..."

Srdce dívčino, znova majíc voliti, bez váhání rozhodlo se pro nešťastného vězně.

On trpěl tak těžce, a nikdo ho ani nepolitoval, nikdo ani o hrozném utrpení jeho nevěděl, mimo tu divokou Dorotu, která proto nad ním zaplakala, že jí byla povědomá jeho láska. A Bohunka byla příčinou utrpení jeho. Když se nacházela v nejtrapnější tísni, on ji vysvobodil tím, že se za ni obětoval. Nyní teprve poznávala, jak lichým citem byla tehdy její vděčnost k němu; nestaralať se o to, jaké následky noční výstup jeho s kvardiánem v háji nutně míti musí. Byl za živa pochován — a nevinně! Ona to jediná mohla dosvědčiti, že domnění proti němu jqst křivé; ale 011 se na ni neodvolal, aby nezrušil, neoslabil účinku své oběti, aby jí ušetřil.

Nyní bylo na ní, aby ho vysvobodila; uznávala za svou svatou povinnost vše učinili, aby mu bylo pomoženo. ^ Avšak co počíti ? Ve všem závisela od Děpolda. Ten arci měl jediný moc otevři ti slovem žalář Zdi- slavův: ¿de mohlaliž s ním přomluviti o mnichovi ? V odpověď na takovou otázku musela sobě vyznali: „I Zdislav mě miloval," — bezděky musela v duchu srovnávali a odvažovati lásku obou mužův. Zdi- $ slav nelahodil uchu jejímu žádným lichocením, vyjevil jí svůj cit pouze jedním slovem řka při rozchodu v osudné noci: „Vezmi s sebou život můj I" — a nyní posílal jí několik řádek písma na rozloučenou. Četla je opět a opět, i cítila vždy hlouběji, že náklonnost ubohého vězně byla pro ni poctou, povznešením, — přízeň velmožného pána jevila se náhle pokleskem, vinou její.

Palčivá bolest pronikla jí útroby, na rty drala se jí žaloba: „Nejsem už hodna citův, jež mi vyslovuje tento listí4' Nemohla si v ten okamžik vyčítati nijakého úmyslně hříšného skutku, a přece jí byl list Zdisla- vův žalobou, před kterou lítostivě hlavu klonila. Tu jí připadla na mysl výčitka Děpoldova: Jeliž to láska, co ke mně cítíš? Opakovala sobě otázku: „Či jej v skutku miluji? či jsem jej kdy milovala?" I vydávala sobě počet ze svých citův, jak to posud ve svém životě nikdy neučinila. Nedůvěře Děpol- dově, kterou byla clnes ještě jako křivdu odmítala, nyní musela přisvědčiti. * Našla svou slabost, sv.uj hřích: byla se dala opojiti sladkými a horoucími řečmi Děpoldovými, a povolila své marnivosti, by mocného pána ve svém poslušenství spatřovala ...

On nyní byl tak žárli v. Přímluva za mnicha by v něm jistě ihned vzbudila nejrozmanitější domněnky — a kdož ví, co horšího? Jestliže Zdislav tak veřejně kázal nepřátelství proti pánu zámeckému, hrozila mu od Děpolda ještě více záhuba než od kohokoliv jiného, a klášterní žalář byl mu z této strany spíše místem ochranným. Slovo z úst jejích, Zdislavovi příznivé, mohlo jej neodvratně zkaziti!

Soumrak se rozstíral po kraji. Jaké mělo nyní býti večer setkání její s Děpoldem?

Čas míjel jí v pravé muce. Ještě musela v duchu býti povděčna lékaři, že právě dnes návštěvu svou u paní Anny prodloužil, zabrav se s ní za večerního šera do hovoru, ač byl jinak muž málomluvný. Bohunka mohla se s myšlenkami a city svými skrývati v samotě. I byla nemálo překvapena, když lékař opustiv matku zcela proti svému obyčeji ne do zámku, nýbrž k ní na zahrádku vešel. Děkovala mu, že matce tolik péče věnuje.

„Právě dnes mi neděkuj,44 vpadl jí do řeči, „chtěl jsem pobavili sebe, ne tvou matku. Činil jsem s ní lékařskou zkoušku, tak aby o tom nevěděla."

„Smím snad věděti, jakou ?4t ptala se dívka, nutíc se k veselosti.

„Slyšel jsem dnes dvě slova, i chtěl jsem zvě- děti, jak 'by n a n i účinkovala, kdy by jim rozuměla.4' „Žertuješ.4' „To věru ne,4' řekl lékař drsně.

Bohunka vyrozuměla, že jí nepřinášel nic příjemného.

„Jakáž by to byla slova ?4' tázala se nejisté.

„Dnes v 11 o c i.4' Dívka vyskočivši uděšeně pohlížela kolem.

„Co jsi pravil ?4' zašeptala.

„Ty mi rozumíš,4' dí lékař. „Ale chyba jest, že matka tvoje dnes ještě smyslu těch slov ani netuší. Kdy by měla porozuměti ku příkladu nazejtří, mohou ji ta dvě slova snáze zabiti než rána palicí.4' Bohunka lékaře vždy pokládala za muže poněkud podivínského, drsného i chladného, aby k němu přilnouti mohla, nicméně vždy k němu měla velikou vážnost, — nyní proměnil se jí v strašného ducha, který nad ní přišel vykonat zdrcující trest.

„Nesuď tak ukrutně!" zastenala vztahujíc k němu ruce.

„Já nejsem sudiČ!" odpověděl. „Kdy bys se ptala všech, které jsem na tvém místě viděl před tebou —'" „Hrozno!" zaúpěla dívka klesajíc u jeho nohou.

Nachýlil se očima k samé její tváři a pohlížel na ni sice nevlídně, ale s upjatou pozorností.

„Dosti dala jsi mně již rozumu," podotkl po některém pomlčení. „Žádná před tebou neměla u sebe matky, kteráž by nechápala, netušila, — to jest mi nepochopitelno! Co mi po tvém jednání ? Ale já mám tvé matce pomoci k zdraví; nuže, bud jen zejtra i dále mistryní v přetvářce " Y tom volali lékaře, ohlašujíce, že vrátnému se náhle roznemohla žena.

Odcházel. A jakkoliv se Bohunce v poslední chvíli stal hrozným, přece ji to pudilo vztáhnouti po něm pravici a zachyliti se ho; avšak kroky jeho zanikly v kamenné chodbě, a ona jako by klesala do propasti. Nevědouc stála nad srázem, — on otevřel jí oči...

Viděla najednou tu příšernou pravdu v celé šerednosti její — viděla, co se skrývalo za milostnou oddaností Děpoldovou, viděla se postavenu na pranýř, cítila na sobě náhle žhavý popel veřejné hanby — — A matka, matka!

Na některý okamžik zanikla trýzeň její v polovičních mrákotách. Když se z nich probrala, mohla tolik rozvažovali, že k sobě zvolala: „A není spásy!"

Porozuměla, že jest Děpoldovou kořistí, jejíž odpor proti násile jest marný. Byla vězněna i střežena. A v každý okamžik mohl vedle ní zašustěti jeho krok Na smrt poděšena vzchopila se a prchala ze zahrádky. V komnatě nebylo posud světla, paní Anna nemohla viděti, s jakou tváří se jí dcera vrhla k nohára.

„Kvapíš, jako by tě někdo stíhal," promluvila beze vší předtuchy, sahajíc po její hlavě.

„Stíhá," matko, — ach stíhá!.."

„Co pravíš?" zvolala paní Anna, hlasem jejím polekána.

„Propusť mě od sebe!", „•Od sebe — a kam?"

„Z toho zámku — kamkoliv!"

„Snad zejtra již půjdeme obě."

„Já se tu nesmím dočkati příští hodiny!"

„Mé dítě!" vzkřikla matka úzkostlivě.

Bohunka u nohou jejích zaúpěla, jako by jí nůž prsa pronikl.

„A jsiliž ty opravdu mé dítě?" vece Anna hmatajíc chvatně po vlasech i lících jejích. „A chcešli mě opravdu děsiti ? Mluv — mluv!"

„Ty jsi to řekla: ,Sama sobě nejméně dovedeš být.i přítelkyní' " „A ty jsi odpověděla: ,Ať se láska k tobě v srdci mém lmed promění v prudký jed —44 „Nejsem hodna tvé lásky," volala usedavě dívka, objímajíc nohy matčiny, — „ale měj se mnou smilování — jsem tak velice nešťastná!"

„A před kým utíkáš?"

„Před panem Děpoldem," zašeptala dcera.

V tom cítila, jak sebou tělo matčino prudce trhlo; výkřik úžasu — matka omdlévala. Ale sotva padla v náruč dceřinu, s bědováním hleděla se opět vzchopiti.

„A to před mýma očima!" zaúpěla.

„Matko, matko!" lkala Bohunka, považujíc slova ta za nejtěžší výčitku. „To aspoň věz, že jsem tebe byla pamětliva ve chvíli nej osudnější, — proto jsem nyní u tvých nohou!"

„Mluv, mluv!"

A dívka se zpovídala — upřímně, zkroušeně, ale jen plachým slovem. Častěji se v ní zatajil dech, — zdáloť se jí, žeť venku kdosi k oknu přistoupil. Opět a opět přitlumovala hlas.

Matka jí neskákala do řeči. A všecko vyslechnuvši nekárala jí, nenaříkala, nýbrž odhodlaně pravila: „Musíš ihned k Žižkovi —a vyjevíš mu, proč odsud prcháš I" Ale kterak uprchnouti ? Zjevně vyjiti branou bylo jí zajisté tak málo možno jako nepřátelskému zajatci. A přece bylo nutno vyváznout! v tuto chvíli, — v následující hodině by musel Děpold poznati změnu, kteréž dával jméno zradv, a pak by z moci jeho uniknouti bylo zhola nemožno.

Po krátké poradě nastalo oběma loučení. Matka naléhavě nutkala k spěchu. S usedavým pláčem vinula se dívka k jejímu srdci.

„Pamatuj v životě svém na své nynější pocity," promluvila k ní matka. „Snad nám již nebude dáno spolu inJuviti: uslyšíšli jednou o těch mých osudech, které ti posavade nejsou povědomý, přirovnej k nim svoji zkušenost... A nyní osuš své oči, a pryč — pryč! Bůh tě nyní vezmi ve svou ochranu!"

Vypravila ji z dveří skoro mocí. Byla to pro Bohunku p řek rušná chvíle, když je za ní zavřela. První krok z matčina objetí hrozil jí utrhnouti srdce, a přčce měla vstoupiti na oči podezřivým lidem a ničeho nevyzraditi, co se v ní děje!

Nevěděla sama hrubě, jak došla k bráně. Vrátný přecházel tu v patrném nepokoji.

„Kterak je s tvou manželkou ?" ptala se ho dívka.

„0, valem zle!"

„Mohuliž k ní vejiti ?"

„Jsi za to hodná. Uvedu tě k ní, abys si ve tmě neublížila," Po několika tmavých schodech dostali se do úzké světnice. Bohunka davši nemocné ženě některé otázky, rozhlížela se kolem. A hned viděla, že tu tak mnohá věc schází, které by třeba bylo ku pohodlí nemocné.

„Podívám se," řekla, „lzeli to hned opatřili. Zůstaň zatím," doložila k vrátnému, když vida ji na odskoku zase ji vésti chtěl, „už cestu znám. Bohdá jsem tu brzy zase 1" A než mohl co namítnou ti, byla už ze dveří, sběhla do brány, branou ven na most.

Byl svrchovaný čas, že se octla mimo zámek: v tom proti ní zaznívaly rychlé dupoty a z kamení na zemi se jiskřilo pod koňskými podkovami. Přitiskla se stranou jako stín, dva jezdci ji minuli a branou zmizeli v zámku. Byl to pan Jošt a Vaněk.

Vrátný byl zase již venku. Po některé chvíle ozval se hlučný rachot, most k bráně byl vyzdvižen.

Tiše jako duch ubíhala dívka od zámku. A když jí vyšel dech a musela stanouti, ohlížela se zpátky v Úl místa, kde asi byl „oltář", a kde můstek do čarovné jeskyně ...

Tam drahnou chvíli ještě bylo klidno, jak to už tak mnohý večer nepamatoval. Konečně vyskytla še vysoká postava nejprv na můstku, potom 11a zahrádce, konečně u okna do příbytku paní Anny. Uvnitř bylo slyšet i šepot, — paní Anna modlila se k Bohu, — ale bylo tam tmavo.

„Právě dnes musí starou míjeti sen!" žehral pan Děpold, který nikdy neměl trpělivosti nazbyt, dnes pak mu vášeň z každé hodiny činila věčnost.

Cekal opět. V komnatě i šepot utichl, v každý okamžik nadál se, že ze tmy vynoří se půvabná dívčí postava, — ale nikdo nepřicházel, nic se nepohnulo.

„To již není bez její viny,'4 hučel skrze zuby. „To malé neviňátko ukazuje velikou schopnost zne- užívati moci, kterou se nade mnou míti domnívá!"

Krátká červencová 110c převážila se přes svou první polovici — pan Děpold posud samoten a vždy v horším rozmaru se plížil zamlklými stíny „oltáře." Váhal mezi riejpodivnějšími úmysly. Konečně opět přistoupil k oknu a zaklepal. Nikdo se neozval. 1 zaklepal hlasitěji. Bledá tvář paní Anny se objevila u okna.

„Kdo tu co žádá?*' ptala se. „Jak — ty jsi to, pane ?"

„Já," odtušil Děpold. „Vidím odsud požár, a nemohu srozuměti, kde by to bylo."

Na obloze v skutku se jevila veliká ohnivá záplava, v temné krajině skvěl a pohyboval se oheň, jako by se tam obrovský pramen živé, stříbrné vody ze země byl provalil.

„Můj zrak není tady zkušen," podotkla Anna.

„Zavolej Bohunku," doložil rychle Děpold. „Neníli to naposledy ve vaší vesnici!"

Nastoupil okamžik němého iDomlčení.

„Zavolej přece Bohunku," opakoval pán.

„Nemohu učiniti po tvé žádosti."

„Proč nemůžeš."

„Protože není slušná."

„Matko," řekl Děpold, v němžto z mnohých jeho podezření jedno nyní skutečně pravdě bylo na stopě, — „matko, dokaž mi jen, že tvoje dcera je s tebou v komnatě."

Anna neodpovídala.

„Pryč jest — pryč 1" zvolal on utajeně. „Proto jsem k vám tedy Žižku pustil!..."

Brzy na zámku bylo živo i hlučno. Shodovaliť se všichni v tom, že to nikde jinde nehoří než v haj- skóm klášteře; tu pak nezbývalo než domnění, že vzpoura v kraji se obnovila a na klášteře provedla, v čem ji ondyno bylo zabráněno. i Děpold nyní nepochyboval, že strůjcem toho je Žižka, i rozezlil se tím více, že byl večer zprávy Joštovv pokládal za komára, z něhož hněv starcův rád by udělal velblouda. Žižka obelstil jej drze ve vlastním jeho domě, odvedl mu Bohunku, zahanbil jej před Joštem, provozoval buřičství a žhářství na jeho půdě!

S prvním světlem nového dne vyjížděl pan Děpold ze zámku, aby Trocnovského příkladným spů- sobem ztrestal, hlavně pak i proto, aby mu vychvátil Bohunku.

Panu Joštovi to bylo zadostučiněním, když slyšel, že Děpold výpravu přece podnikl. Aby sáni v úmyslech svých ničeho neobmeškal, spěchal za Děpoldovy nepřítomnosti navštívit ženštiny ~ jak je u sebe zval — Žižkovy.

Anna strávivši noc v trapném nepokoji nemohla ráno zase povstati z lože. Za boží slitování to tedy považovala, když se pan Jošt náhle jako nevyslovenou žádostí její povolán v dveřích objevil. Avšak nebyla s to, aby jej slovem uvítala; tak blízko chodíval tu otec, tak blízko u něho po drahný čas tlouklo její srdce bolestnou touhou, aby s ním hodinu byla o samotě: teď tu byl konečně. Či náhodou ? Či věděl, ke komu to přichází? A snad přece nechtěl, aby si to řekli?

Nutil se z počátku p ronil uviti neli vlídně, aspoň pokojně — avšak nedovedl přemoci ani cele zakryti své hrdé nevole, že má je dna ti s osobou, kterou tak velice opovrhoval.

„Ty Ináš dceru," pravil těkaje očima po komnatě a pohledu nemocné se vyhýbaje, — „kde pak jest?"

„V noci odešla," zašeptala Anna.

,,Ze zámku? A kam?"

,,K pěstounu svému ..."

„Tedy k Žižkovi! ?"

„Bohdejž také k němu!"

„Kdo jest jí a tobě Žižka?" zvolal zhurta Jošt.

„Přítel i dobrodinec," dí Anna s bolestným namáháním, — síla její hrozila shasnouti.

Jošt prudce přistoupil k oknu, jako by chtěl popatřiti, zdali už Trocnovského konečně stihla pokuta.

„Měli jsme hned večer na něj vyraziti!" vzkřikl zapomínaje na nemocnou.

„Vy chcete podniknouti boj s Žižkou?!" vztyčila se na svém loži. % „Již jest podniknut — již jest Děpold šelmě v patách!"

„Slituj se, Bože!" zabědovala Anna v zoufalém bolu. „Ty, pane, tomu zabraň — zachraň mé dítě, tv jediný to můžeš učiniti!"

Kormutlivé bylo podívání na hroznou muku duše její. Ale Jošt odpověděl urputně i zkrátka: „Já?"

„Kvap za Děpoldem, — před ním ona uprchla a utekla se pod ochranu Žižkovu. Nemař okamžiku!"

„Věz, ženo," osopil se na ni Jošt, „že toho lotra Žižku musím zni čiti, kdy bych na něj peklo vyštvati měl. Co jest mi po tvé dceři?"

„Otče, otče! jest to tvoje krev!"

S těmi slovy Anna klesla nazpět.

„Otče!" vyrazil stařec z prsou takovým zvukem, že se i chladné zdi ustrnutím zachvěly.

S vytřeštěným zrakem nachýlil se k nemocné, která nemohouc již slova pronesti jen úzkostlivě zrakem svým hnutí jeho sledovala.

Po druhé otřáslo vzduchem i klenbou Jeho vzkřiknutí.

„Mé dítě — nyní ne — ! Slyš mě — neumírej !4' I klesl u lože na kolena.

19 xvm.

r Ke žni dozralá stojí sklizeň, ale v polích neozývá se radostný hlahol, s jakým vesničan ovoce dlouhého namáhání svého posléze pod bezpečný krov dopravuje. Není slyšeli zpěvu ani smíchu, ženců je pofídku a konají svou práci roztržitě; často ustávajíce zdvíhají hlavy a odvracejí tvář buď vážnou nebo zasmušilou nebo i hněvivou.

Nezřídka ozývá se vzduchem slovo: „Přišel čas, kde bude koukol cd pšenice oddělen!" Avšak ti, kteří tak volají, cestou podle pšenice i koukole spěchají dále, v rukou jich nejsou srpy, alebrž hole poutni- cké. Táhnou Všichni z rozličných končin v jeden střed, tu jednotlivě tu v menší větší společnosti, jako by byl den trhu pro celou zemi důležitého i slavného.

A táhnou vesničané, lid chudobný, prací zmořený, ale v nejlepší své šaty oděný: shrbené babičky vedle mladistvých panen, šedivci jednou nohou již v hrobě stojící vedle mužů silných a vzdorných jako zdravé duby. Táhnou i měšťáci pěší, na koních i na vozech, mezi nimi zřídka viděli ženštinu; táhnou rytíři a páni, nevedouce s sebou žádných žen a leda jen skrovnou družinu, a v bojovné úpravě své také nyní poutníkům nepodobni.

V. Vlček: Golg.ta i Tábor 14 • Viděti v proudu tom také jednotlivého mnicha, a kutna jeho poutá na sebe větší pozornost než zlatolesklé vystrojení panské. Diváci podle cesty bud nevěří, že by táhl s ostatními, a ti, kdož věří, zazlívají mu prolo mnohým trpkým slovem. Poněvadž pak kráčí zvolna i těžce, četní poutníci ho předcházejí, a všichni na kutnu jeho hledí s nedůvěrou.

On na úštěpky odpovídá obyčejným pozdravením, tichým slovem nebo i jen vlídným úsměvem. Vážná, všeliké hořkosti prázdná tvář jest mu štítem proti citelnějšímu ubližování.

,/Co ty se mateš dobrým lidem do cesty, popská kukle?" obořuje se na něj drsný muž, který s dvěma jinými jde několik krokův před četnějším zástupem.

„Ustoupím ti, mášli toho potřebu,4' odpovídá mnich.

„Kam se to ploužíš?"

„V jednu stranu s vámi.'' „Kam niv se ubíráme, tam není místa pro klášterní tchoře!"

„Trvám, že ti už nikterak nepřekážím, dobrý muži/' vece mnich ustoupiv stranou.

„Budeš mi překážeti, kdy bych tě deset mil od sebe viděti mohl !4' zvolal muž nehýbaje se od něho. „Jsi pop — a toho už dosti! Ty se svou nevinnou tváří zdáš se mi zrovna ten pravý! Neradil bych ti, abys opravdu mířil k Bechyni, — na nové hoře Tábor bys mne nesměl potkati!'' „Jáť za to mám,4' dí kněz, „že nová hora Tábor má býti místem nového sbratření mezi lidmi bez ohledu na jich stav, a ne místem starých různic.4' Muž, který s mnichem hádku vyhledával, nebyl touto odpovědí upokojen, spíše měl na jazyku slovo ještě příkřejší. Ale v tom došli k nim zadnější poutníci, a tu někdo ze zástupu kněze pozná v od týrání ho vysvobodil.

Vždyť je to otec Adam z hájského kláštera!*' zvolal ze zástupu, — a mnozí, kteří mnicha neznali osobně, znali aspoň pověst jeho. Tak i jeho drsný odpůrce ho brzy žádal za odpuštění.

Páter Adam zůstal opět za zástupem; cesta jeho trvala už déle, byl unaven, a právě dnes si proti svému pravidlu přál raději bytí samoten nežli ve společnosti...

Horkým vzduchem nevanul žádný větérek, utajeným tichem ozýval se jen praskot obilí, jako jednotlivý bezděčně hlasitý zvuk z tlumeného šepotu. Smyslové starého mnicha dávno, dávno nebyli tak ne- střízliví jako dnes; v jemném mihotu vzduchovém přes tu chvíli nadál se spatři ti jakési nevídané divadlo, ucho jeho stále očc kávalo jakýchsi nadpozemských hlasů, podivnými touhami a nadějemi tlouklo srdce jeho tak nepokojně pod starou kutnou, jak toho u sebe ani nepamatoval.

Ano, doba pro m ě n ě n í zdála se ohlašovali svůj příchod i v starém srdci svěžími vánky blahost- ných předtuch, — i stará mysl se kouzlem tím podivně nakypřovala. Kmet často k nebi obracel roztoužené oko, z něhož nejedna tichá slza nepozorovaně na cestu skanula.

Tam spěchali tisícové na jedno místo, naplněni, ano téměř opojeni blahou vírou, že tam bude obnoven ráj na zemi I Tisíciletý sen lidského rodu počínal se proměňovati ve skutek, všichni tito lidé a 011 sám šli, aby ten skutek 11a své oči spatřili, ve svém srdci zažili! Ze zlého měl konečně vybaven býti svět, věkovité bludy, neřesti a útrapy měly býti zaplašeny a mezi lidmi vzejiti měl krásný božský řád, kýžený ,a předpovídaný všemi dobrodinci a proroky /člověčenstva!

Bylo to možno? Nebylliž to jen nový sen? Ne- bylliž to při nedokonalosti lidské, kteráž se i na této pouti jevila, nový hrubý klam ?

Bylo to možno zázrakem, — a právě víra v tento zázrak všemi myslemi ovládla, jako by ji vštěpovala neviditelná, divomocná ruka; také páter Adam byl jí dotknut, — a kdož dovedl, kdož chtěl by se jí bránitií Unaven namáhavou chůzí, jakož i rozechvěnými city svými přemožen usedl starý mnich mezi stinné keře při cestě a v odpočinku ještě hlouběji se zadumal. Až jej vytrhnul hlučný veselý zpěv muže i ženštiny, kteří ze strany se blížili. Jeden z těch hlasův udeřil ve sluch Adamův jako starý známý, ale v těchto okolnostech tak neočekávaný, že mnich co nejrychleji tyto veselé poutníky spatřili pospíchal.

„Nerriliž zrak i sluch můj oblouzen?4* zvolal k sobě, když je pozoroval ze svého úkrytu.

Přicházeli £ úzkou polní pěšinou, ale sobě po boku ,a tedy těsně vedle sebe, vedouce se pod paží. Ta hřmotná ženština s obličejem nyní tolik zářícím, byla uhlířovic D.orotka, tělnatý pak muž, kterýže k ní tak laskavě tulil, nebyl nikdo jiný než kvardián Ambrož! Neměl na sobě kutny aniž co jiného, co by prozrazovalo mnicha, ale před páterem Adamem se tím utaj i ti nemohl.

Mimo to nacházel se v stavu, kde nebylo zvykem jeho přetvařovati se; hlas i krok jeho byl poněkud nejistý.

Z písně Adam dobře slyšel tato slova: Jak holoubek s holubičkou, jak kohoutek s svou slepičkou, jsem já sjnilou Dorotičkou.

Dorotka zpívala s velikým ohněm, jako na lesy, páter Ambrož silně zavýsknul, ale hned zase umdléval.

„Nelze, zlatoušku," pravil své průvodkyni, když ukrytého Adama míjeli, — „zpěv mi ještě více hrdlo vysušuje. Ó prožluklé vedro — mám zase žízeň nesnesitelnou!"

,,Přece nemohli jsme s sebou vzíti celý klášterský sklep l" namítla Dorotka.

„Vidíš — a toho je velice škoda!" vzdychl kvar- dián. „Tam zůstalo výborného nápoje jako pro bohy Olympské! — Ostatně, když jsme s sebou nemohli z kláštera vzíti víno, vzali jsme aspoň, zač se víno dostane. Vidím tamto lidská obydlí, — najdeme tam bohdá hospodu. Víno bude asi bídné, však něčím svůj plamen musím uhasili!"

„Kdy bys po celé cestě pořád jen o žízni nemluvil !" podotkla Dorotka trochu navile.

„Jen o žízni mluviti budu!" hájil se kvardián obraceje k ní čtverácky oči a špoule milostně ústa. „Avšak žízní netoliko moje hrdlo, nýbrž i moje srdce, — po tobě, miloušku — a moje rty po tvém políbení!"

Cele uspokojena takovýmto vyznáním naklonila se Dorotka k Ambrožovi a beze všech dalších okol- kův jej oblažila hubičkou.

„A což," pravila potom, „neníliž tohle živobytí docela jiné nežli v klášteře?4' „Ó, svět je krásný!" vece kvardián jako na kázání, měře očima vzdálenost až k té hledané hospodě.

Dorotka se dala opět do zpěvu: „Holubička s svým holoubkem a slepička s svým kohoutkem —" a tak kráčejíce zmizeli Adamovi s očí.

Tento byl ze svých vážných, vzletných myšlenek vyburcován a náhle do riejvšednějšího života stržen; ale obrázek, jejž tu před sebou spatřoval, byl tak neodolatelně veselý, že se musel od srdce zasmáti. Jak by se asi tvářil kvardián, kdy by v tom Adam před něj předstoupil ? Však ten nepřišel v pokušení to učiniti, už proto, aby Ambrožovi ušetřil svrchované rozpaky.

Čekal schválně, až ten zvláštní párek zašel, aby se jim raději vylinul. Ale sotva k další cestě vykročil, stanul poznovu. Na cestě za ním vyskytli se dva jezdcové, kteří mu rovněž povědomi byli a kterých se tu rovněž málo nadál jako kvardiána i jeho průvodkyně.

Byl to pan Jošt se svým sluhou. Jeli jen krokem, ale když se Adam k nim ohledl, Jošt patrně jej poznav ihned pobídl koně. Tvář pánova byla vzrušena, oko jeho zmítalo se s jakousi plachou divokostí.

> „Ty zajisté jdeš také k ní l'4 zvolal na mnicha. „Ty víš, kde ji bezpečně najdeme !'' „O kom, pane, ráčíš mluviti?'4 ptal se Adam.

„O kom !4< volal Jošt s prudkou výčitkou a zároveň i s prudkou bolestí. „Teď ještě přede mnou chtěj zapírati! Ó kněže, kněže — co jsi učinil, žes mi o mé dceři nepověděl, když tě proto ke mně poslala ?!"

„Už tedy víš — už jsi ji nalezl ?. .'4 „Nalezli*4 vzkřikl starý pán zoufale. „Už jsem ji navždy ztratil!'4 „Co pravíš — Annu?!'4 Joštův obličej stáhl se křečovitě bolem, z prsou dral se 11111 nářek, z oka palčivé slzy, které mu ne- polehčovalv.

„Těžko tomu ,věřiti!'4 křičel nesouvisle. „Ale v těchto rukou držel jsem ji — mrtvou! Dnes jsem ji nalezl — ale jen proto, aby před mýma očima skonala! — A tys tím vinen — tys mohl slovem všecko zabráni ti! Ó Bože — jediným slovem! Jak jsi mohl býti tak bezcitný, mluviti s otcem o dceři a neukázati mu jí — a nevytrhnouti ho z hrozného očistce?! Jediné slovo — já bych je byl rád vším zaplatil, což mého jest!"

„Já to slovo přinášel zadarmo," vece Adam, „však místo abys mi je dal vyslovili, poslal jsi mé do temnice!"

„Ó běda, běda! Nevěděl jsem, že může tak krutě trestán býti člověk smrtelný! — Jaké jste k ní právo měli vy?" obořil se opět na kněze. „Jak to zodpovídáš, žes ji dvacet roků přede mnou tajiti se opovážil ?"

„Neznal jsem jejího rodu, a bvchf jej byl i znal, přece byl bych ctil vůli její, anať pro svůj rod mrtvou zůstati chtěla. Avšak — pro milosrdný Bůh, co jest toto?"

Tak vytrhl se mnich pohlednuv na druhého jezdce, kteří' v tu chvíli na místo, kde stáli, dorazil. Vlastně byli na koni dva : Vaněk držel v obětí svém mladého muže, který se zdál blízek poslední své hodince.

„Vy byste se měli přece znáti," řekl sluha, „anebo já sám se velice mýlím."

„Zdislav!" zděsil se Adam, pohlížeje z blízka, zda jej přece zrak nešálí.

Mladého jnnicha v pravdě nebylo snadno poznali : tak se změnil od té doby, co jej Adam neviděl. Byl bled jako mrtvola, ani v oku jeho nebylo života. K tomu byl všecek zarostlý vousem, z kterého rovněž jako z vlasův i ze všeho oděvu kapala voda.

„Co se to děje?" volal Adam. „V jakém to neštěstí nalézám své přátele při svém návratu?"

Náhlým vnuknutím puzen obrátil se k Joštovi.

„A kde, pane," tázal se, „kde jest Bohunka, tvoje vnučka?"

„Ji právě hledám! Na dnešek uprchla s Žižkou, a Děpold je stíhá! Já sám jej k tomu nutkal!" zvolal Jošt před sebe podléhaje opět rozpoutanému bolu.

„A ona prchla před ním, aby ušla jeho vášnil Já mám ji zachrání ti, a sotva vím, kam bych se obrátil. Pustil jsem se za davem, který táhne k Bechyni, a když jsem Jio dospíšil, zvěděl jsem jen, že Žižka s dívkou dal jinudy! — Příliš se zdržuji, musím ku předu! Kněže, tys byl mé dceři velikým dobrodincem: nesmírná ¡byla by má vděčnost, jen kdy bych sám [nebýval o všecko otcovské právo oloupen !"

„Jsi pln lítosti," řekl s vážnou důtklivostí Adam, „ale zdá se lituješ i toho, že Anna, byvši k smrti dohnána, raději (přece nezemřela!"

„Ó — ty smíš se mnou mluviti tvrdě! Smíte všichni obraceti iv srdci mém nože svých výčitek! I ten Žižka! Toliko jeden nemůže takovým spů- bem ochromiti mé ruky — Děpold!"

A vzchopiv se tímto pomyšlením, ukázal Adamovi na Zdislava.

„Toho vezeme," řekl, „abychom jej v nejbliž- ším lidském obydlí složili; nechtěl bys jej vzíti ve své opatrování ?"

Zdi slav ležel iv náručí Vaňkově bez vlády, a jen když se o Bohunce zmínka stala, nepatrně sebou pohnul.

Pan Jošt dal se zas již ku předu, bylo třeba ho následovati.

Odkud jej vezeš?" ptal se Adam sluhy, kráčeje podle koně jeho. „Jak se octnul v tomto žalostném stavu ?"

„Nedaleko odsud," odtušil Vaněk, „hledali jsme brod přes řeku. Jak tu podél břehu jedeme, udělá to do vody žbluňkl Nebyla to vyplašená žába, nýbrž tento mladý řeholník. Já vykřiknu, pán se zastaví, — on ve vodě se objeví a zmizí opět. Vedro jest arci dost veliké, ale chtělli se vykoupati, měl se přece dříve svléci ÍI hlavně plavání přiučiti, anebo nelezti f]o takové hloubky! Tonul, a měl již na mále. V tom se páně Joštňv kůň vzepne ke skoku jako Šemík, a hop do -řeky, až se vlny v právo v levo daleko rozletěly. Zle -však bylo dostali se zpátky na břeh, když pán tonoucího šťastně ulovil." „A proč by se byl vrhal do řeky?4' ,,Dobré svědomí Jio k tomu sotva dohnalo." „Kéž by jrněl každý tak dobré svědomí jako tento mladík příkladně ctnostný!4' „A to pěkně děkuji!'' odpíral Vaněk. „Tento ctnostný mladík s kazatelny pobuřoval lid proti mému milostivému (panstvu.4' „Kdo to (tvrdí?" zvolal Adam. „Tvoji páni bratři, důstojný kněže. Není tomu ještě ani den, co jsem to z úst jejich slyšel. A toho není dosti: tento příkladně ctnostný mladík nalézal se včera ještě v nejtužším žaláři, nejen uzamčen, ale zazděn od svojích a tvojich pánův bratrův, tak že jeho ¡milost můj pán k němu ani dostati se nemohl, ač ho hledal, — dnes ho našel nehledaje. Díváš se na mne jako u vidění: věz, že co v náručí nesu, jest (nádoba luciperova, — neboť tento příkladně ctnostný »mladík byl proto v klášteře zazděn, že ho nejhorší ze všech pekelných duchův posedl! A já ho musím nésti jako svůj poklad, — aby mne tak tím ďábelstvím nakazil !4' „Neníli (vše, co pravíš, lichá báchorka.,'' tázal se starý mnich, „jak jest možná, že se octnul dnes tak daleko od kláštera, když ještě včera byl zazděn ?"

„Beze všech zázrakův, důstojný kněže. Jeden z těch ¡zástupů, co táhnou k Bechyni, zavadil na dnešek o klášter tak tuze, že ten z toho požárem vzplanul; a poněvadž ze ctihodných mnichův nikdo v takových okolnostech ve své celle rána se dospati nehodlal, mohl hys dnes v těchto končinách snadno jich více potkati než jednoho. Tento příkladně ctnostný mladík při té příležitosti vyvázl ze svých čtyr zdí, bez pochyby pomocí dobrých přátel, — na každý spůsob k mému obzvláštnímu potěšení.44 Adam oněměl; ¿nemohl se tázati dále, nebof v tom už také vjížděli do jakési osady a minuvše několik domů octli se na větším prostranství, zda náměstí či .návsi, těžko rozhodnouti.

,,Ejhle!4' vzkřikl náhle Vaněk. „AC mě dábel, neníli tohle sám ctihodný otec kvardián !4Í Málo kroků dále stála před rozložitým dřevěným domem veliká lípa, pod ní si v stínu hověl u stolu páter -Ambrož; levicí držel za ruku svou průvodkyni Dorotku, která mu po boku seděla, pravici vztahoval po džbáně, jenž na hrubém, za stůl sloužícím prkně před ním stál. Mezi těmi dvěma předměty bylo v tu chvíli celé jeho srdce rozděleno tak, že pro nic jiného neměl oči a uši. Dorota sobě příchozích dříve všimla i dala kvardiánovi přiměřené pokynutí.

Ohledl se, podíval se s otevřenými ústy na Dorotku a obrátil se zase k těm, na něž mu ukazovala. Byltě svou žízeň chladil trochu náhlým spů- sobem, tak že nyní už sám svým smyslům nehrubě důvěřoval.

Pan Jošt první k němu dorazil a na něj promluvil.

„Jak sem přicházíš?4' tázal se. „A jak to vypadáš ?4< Ambrož snažil se svému obličeji, na němž právě byla ničím nepoutaná veselost trůnila, 11a rychlo dá ti výraz vážný, ano dojemně bolestný, — zároveň pak svoje kolena ovládnouti a rovně se udržeti.

„Jako propsaný, pronásledovaný sluha Páně vypadám,4' odpověděl kazatelsky, ale patrně těžkým jazykem, — „jako člověk z domu vyvržený a nemající, kam by hlavy své uložil, — jako Job, vůlí Hospodinovou těžce zkoušený.4' „Co se stalo s vaším klášterem?" ptal se dále JoŠt.

Kvardián upíraje oči na Adama, spletl se poněkud tím, €0 za dnešní cestu rozličným lidem už několikrát o nočních událostech povídal, vždy více od pravdy se uchyluje.

„Vydal nás Bulí v ruce nepřátel našich," zvolal, mimoděk se viklaje, „a nikdo se nás nezastal! Přišli nesouce ohavnost spuštění, pochodeň požáru vrhli do svatyně boží ¡a zapálili nad hlavou stánek sluhům jeho. Nastalo utíkání přežalostné; já z pla- menův a z rukou vrahův unikl polonahý; milosrdenství lidské zakrylo nahotu mou, ač oděvem řehol- níku neobvyklým, jakož mě před sebou spatřujete. Co nyní počnu? kam se obrátím?"

„Tam, odkud jsi přišel," vpadl mu Jošt do řeči. „Patrně tě strach vyhnal z kláštera před časem, neboť co tu vypravuješ, podobá se pravdě jako myška lvu: našel jsem klášter váš prázdný, ale požárem netknutý, rovněž i chrám; shořelof jen hospodářské stavení, které bylo nejodlehlejší. Také jsem nespozoroval, že by tam vťibec bylo pustošeno a loupeno."

Na tváři Ambrožově se při poslouchání těchto slov obrazili velmi různí citové. Nejprve se zalekl, že jest postižen v nepravdě; potom si vzpomněl, jak mu ještě včera návštěva Joštova zatopila a jej hlavně k rozhodnutí přiměla, že klášterskému živobytí vale dá. Následkem toho mu dnes už na panské milosti mnoho nezáleželo: co k němu měl Jošt mlu- vili jako k nějakému sluhovi a poroučeli mu dokonce, aby se vrátil do kláštera? Podíval se na něj okem vzdorným a s tváří nadutou. A poněvadž pohled jeho byl poněkud nestálý, zabloudil skoro touže dobou k Zdislavovi.

,,Včera se k němu v klášteře mermo dobývati chtěl," promluvil Ambrož ve svém omžení o Joštovi, ale střídavě na Adama a Dorotku se obraceje, „a dnes už ho takhle odvážejí?"

Dorotka vidouc tak nebezpečný obrat, rychle vstoupila mezi kvardiána i JoŠta, jako by měla u stolu cosi na pilno spravili.

„Jsi ty zde hospodyní?" řekl k ní Jošt, a nečekaje na odpověd pokračoval: „Vezměte toho chu- ravého mladého muže ve svou péči, než se vzpamatuje. Odměním se vám za to."

„Děkuji .tobě, pane, za dobrodiní, které jsi mu prokázal," ozval se Adam. „Mladík ten jmenoval mne otcem, tys mi tedy syna zachránil."

„Mého dluhu nic tím neubylo!" zvolal Jošt opět rozželen. „Můj věk, mé síly, mé jmění nestačí, • abych vám odplatil. Vyhledám tebe i bratra tvého, jakmile se vrátím s Bohunkou!"

Když pán se svým sluhou odjel, staral se Adam, aby Zdislava dopravil na lože, a Dorotka mu při tom velmi horlivě pomáhala. Nemocný dal s sebou všecko dělati, ale nepromluvil ani slova; zdálo se, že ani Adama nepoznává.

Ke všem přibatolil se také páter Ambrož i věnoval nyní Adamovi zvláštní pozornost, nejprv němou.

„Nevím," řekl konečně před ním k Dorotě, — „nevím, jak se to děje, že je tady také páter Adam ?"

„Ale na to se přece rozpomeneš," odtušil Adam, zabývaje se nemocným, „že jsem nedávno zachoval klášter před útokem shluklého lidu? Věz, že soud, před který j.ste mě proto poslali, v zachování kláštera nespatřoval dostatečné příčiny k tomu, aby mě dal upáliti na hranici. A tak jsem to šfastně odbyl několika nedělemi vězení."

„Abych ti pověděl," dí kvardián, stranou se ukládaje, — „ty jsi jednal jako rozšafný muž. A konečně také tento Zdislav nemluvil tak bláznovsky. Jen si nemyslete, že já to nevím I Ale páter Marek jest jedovatý ještěr, a páter Kunrat jest nejvrto- hlavější osel, jehož země nosila. Taková zloba a taková hloupost nebyly pohromadě, co Bůh stvořil hovada a zeměplazy — Genesis, kapitola první, verš tolikátý a tolikátý... A vy mě budete zrazovali jako beránka, abych snímal hříchy všech? Já vás naučím... A už jsem naučil! Vyskakovali jako zajíci z pelechův — — Po druhé krořte svoje žihadla a sklad svých hloupých řečí mějte pod zámkem. Měl jsem vás už tak zrovna po krk !4< Umlknul, počal chrápati a hnedle zas mluvil ze .spaní. Také Zdislav zamhouřil oči. Adam hleděl se od Doroty dověděti, co se přihodilo, a ona ochotně i mnohomluvně vypravovala, co jí bylo povědomo 2 Zdislavovi a Bohunce.

,,Když jsem včera ze zámku přišla,4' pokračovala, „svěřil mi kvardián, že pan Jošt byl v klášteře, že páter Marek i Kunrat před ním vyzradili, co tento ubožák proti zámeckým kázal, — že pán velmi nemi- lostivě odjel, a že jest se obávati věcí nejhorších.

3 přišla zvěst, že valný počet putujících na novou horu Tábor jest docela na blízku. Že klášter nenechají na pokoji, bylo téměř jisto. Šla jsem do Vavřincova dvora 11a zvědy. Tam bylo po celou noc živo jako za bílého dne. A což teprv, když náhle přikvapila ze zámku Bohunka. „Prchněme!4' slyšela jsem ji volatí k Žižkovi. „Ale Zdislav musí býti vysvobozen !" — A lile, našlo se, že mezi těmi poutníky byl také otec pátera Zdislava! Žižka provázen několika jízdnými odvážel dívku — m y jsme se stavěli ,u kláštera. N ě k d o tam záhy volal 11a poplach: „Kacíři jsou zde, spas se, kdo můžeš!4' — a jakousi náhodou se vzňalo na blízku jedno stavení ... Našli jsme dvéře všude dokořán a klášter prázdný. Nikdo z příchozích se ničeho nedotkl, bylo tak poručeno od Žižky, který tuším Bohunce mluvil po vůli. Já jsem je dovedla k místu, kde byl páter Zdislav zazděn, — a. za malou chví): odešli jsme také my z kláštera ..

Adam se ostatního domyslil a porozuměl proměně, která se s kvardiánem udála, i jeho pokojnému svědomí, s jakým nyní pohodlně odpočíval. Ale což ubohý Zdislav?

Když se náhle opět k němu obrátil, viděl, že s otevřenýma očima a s bedlivou pozorností každé slovo Dorotčino poslouchá.

Přestali u něho rozmlouvati, a on konečně také přemožen jest spaním.

Noc byla, když se probudil. Drahnou chvíli seděl na svém loži; potom povstav zbudil Adama, který tu při něm polo sedě polo leže odpočíval.

„Něčeho žádáš?4' řekl rychle se pozdvihuje.

„Pro Bůh tě prosím," promluvil Zdislav — „vyjdi se mnou odsud I" Adam učinil mu bez prodlení po vůli.

I XIX.

Octli se v tiché letní noci pod jasným nebem, plným třpytivých hvězd.

„Kam hodláš?4' ptal se stařec mladíka.

„Kam náležím,t4 odvece on temně, „odkud mě násilím vychvátili."

„Nazpět do kláštera?"

„Ne, ku předu — pod zemi..."

„Milý!" chlácholil jej srdečným hlasem kmet. „Jsemliž tobě posud otcem?"

„Tys mi více!" zaúpěl tiše Zdislav. „Tys mi v rozuměl a nepřestal jsi ke mně býti laskav. Můj skutečný otec, když jsem se po letech mimo vše nadání s ním setkal, zhrozil se nade mnou. Avšak — i ty se zhrozíš, musíš se zhroziti..."

„Jen vypravuj, můj synu — odhal mi své srdce."

Ale Zdislav oněměl. Po dlouhé přestávce opakoval Adam svoje vyzvání.

„Nelze!" odpověděl mladík, upíraje zpustošenou tvář do neurčité dálky.

„Dohnali tě křivdami k činu zoufalému?" hleděl starý mnich jazyk jeho rozvázati.

„Co se dneška týče, —" vece Zdislav, „můj otec kázal mi, abych dále nešel se zástupem k nové hoře Tábor, alebrž vyčkal, až se bude vraceti, — taní že jest místo jen pro upřímné milovníky zákona božího. Chybil jsem, že jsem se vůli jeho nepodrobil mlčky. Zazdili mě dříve proto, že prý jsem ďábelstvím posedlý, — z úst svého otce slyšel jsem po prvé bláhovou tu žalobu... Byl jsem příliš podrážděn, odpověděl jsem mu trpce, když mne dnes nanovo za nádobu ďáblovu vyhlašoval. Vznikla mezi námi rozhořčená hádka, — rozešli jsme se jako nepřátelé... Já hledal ve vlnách řeky konec svého utrpení, které se mi pořád zdá ohromné k nesnesení, a přece vždy hrozněji se hromadí!"

,,V tvém zápase," navazoval stařec opět rozmluvu, ,,jak vidím, podlehl mnic h."

„1 člověk též," dokládal posupně mladý muž. „Po tvém boku kráčí příšera. Poznášli mě v mé pravé podobě, i ty s hrůzou a ošklivostí z mé společnosti uprchneš ... Proto raději nic ode mne sly- šeti nežádej, chcešli mi prokázati poslední přátelskou službu ..."

„Která jest ta služba?"

„Abys mě provodil k Bechyni — a zjednal mi tam přístup k ní..."

„K Bohunce?"

„Pamatuješ se na den," zašeptal mladý muž tesklivě, jako když tichý větřík zakvílí nad podzimní krajinou, „kcly jsi ke mně pravil: Tuto mi žije dcerka? Stal jsem se od té doby neskonale bídným. Dávno již nenáležím na povrch zemský — jsem shaslá lampa, příliš dlouho dodoutnáváin — — Tuším, že by mne žádná smrt zmoci nemohla, tak veliká jest touha má, ještě jednou j i spatřili!... A kdy bych sám přišel na místo, jež mně jako nečistému otec zakázal, vyvrhli by mě — k ní by mne nepustili..."

Vždy nanovo zamlčuje se Zdislav. Starý mnich nenaléhá na něj, ale vždy přece opět hovor počíná, až konečně jak zevnější tak i vnitřní převraty mladíkovy jsou před zrakem jeho knihou otevřenou.

Pak teprve kráčejí vedle sebe drahnou dobu bez slova, v trudném mlčení. Duše Zdislavova tak hlubokými a těžkými ranami jest zraněna, že jí žádným přimlouváním léčiti nelze. Budeliž vůbec možno nešťastného zoufalce bez víry a naděje za- chrániti ze zkázy, vyhojiti ho z bolestných muk a ztroskotanou svatyni ducha jeho vzbudovati opět? Jediná se starci jeví čaka: ještě srdce mladého muže podléhá jedné moci — lásce ...

Zármutek sevřel i Adamova prsa. Těžce oddychuje v tom čistém, volném vzduchu, s bolestí rozhlíží £e oko jeho po krásné tiché krajině. Noc jest lak utěšená, jako by se v ní opravdu mělo lidstvu zroditi nové spasení. Dostali se už do kraje, kde poutníci na novou horu Tábor po všech vesnicích jsou ubytováni, čekajíce jen 11a jitro, aby se všichni sešli v jednu velikou hromadu. Tu k našim dvěma chodcům zaznívá z jedné obce velebný zpěv, onde hlasitá modlitba zástupů, kteří se v bdění a v pobožnosti na zejtřejší den připravují.

„A my tam také jdeme!" vzdychá v duchu starý mnich, — mladý ke všemu jest hluch i slep. „Kolik srdcí mezi všemi těmi příchozími jest bez vášní a bez utrpení ? Kde jest prostředek, aby jim ¡ršem byly vráceny pokoj a radost?./' Jakýsi jezdec měl je potkati a zastavil na několik kroků před nimi.

„Kdo tu ?" ptal se nedůvěřivě.

„Lidé míru milovní," odtušil Adam.

Zaslechnuv jeho hlas nahnul se jezdec s koně, aby si je dle možnosti prohlednul.

„Přece jste to vy?" řekl potom, a dokládal k Zdislavovi: „Nu, jak jest po lázni? Vvplákla z tebe i to dábelství?"

V. Vlček: Golgota Tábor. 15 Poznali Vaňka.

„Našli jste Žižku?" tázal se Adam.

„Přebudiž Bohu žel!"

„Proč to?"

„Proč?" opakoval sluha. „Na mou duši, já to sám nevím — snad bych mel raději říci: přebudiž Bohu chvála. Jsem tak dokonale zvrtohlaven, že už sotva vím, kde je v právo a kde v levo! Vidíš, důstojný kneže — jestliže ďábel tvého posvěcení nesmazal, — když jsi mi jednoho krásného dne napověděl, že ta jistá dívka je s naším panstvem spří- buzněna, měl jsem tě, s odpuštěním, za hotového blázna: dnes pak se potvrdilo, že jsi mluvil pravdu! A kdy bych já byl o tom příbuzenství panu Joštovi ještě včera jen hlesl, snad by mě byl probodl: a dnes zase, kdy by byl věděl, že mi o tom co bylo po- vědomo a že jsem to před ním smlčel, byl by mi (lojista učinil ještě něco horšího! — A včera jsme měli tu jistou pannu ještě na zámku, kdy bych byl hlesl, nebyli by dnes ani pan Jošt ani pan Děpold museli jezdi ti za ní po světě, a nemuselo to dojiti na takové konce! A ten Žižka byl včera v našem zámku 11 pana Děpolda Co z toho všeho bude ?

Je to trest na pány ? Co pojde z této schůze tolika lidu?"

Tak hovořil Vaněk, potrhávaje nepokojně svým koněm a nikomu k slovu přijíti nedávaje.

„Můžeš nám ukázali cestu k Žižkovi?" ptal se ho Adam.

,-,Arci že mohu —" „A pan Jošt i s Bohunkou :— s tou jistou dívkou — jest posavad u něho?"

„To si myslím! I s panem Děpoldem! Ale přece mi povězte, jdeteli tam jako přátelé či jako nepřátelé mého pána ?"

„Neviděl jsi, jak jsme se prve rozešli?"

„Pravda! Avšak nyní teprve jsem na vahách, co vám říci, — já jsem v sobe nikdy mnoho lásky k pánu svému necítil, a měl jsem k tomu příčinu! Nu, ale vězte, že se lidé Děpoldovi na všecky strany rozlítli, aby mezi blízkým panstvem sehnali mu vysvoboditele."

„Z čích rukou?"

„Z čích ? Což jsem vám to ještě neřekl ? Pan Děpold i pan Jošt. jsou v zajetí u Žižky!"

„Což se potkali nepřátelsky? Vypravuj přece!"

„Včera byl pan Jošt na Žižku rozkacen, že by snad byl prodal duši, jen aby jej do chuti ztrestati mohl. Dnes jej mezi lidmi jeho vyhledával, sám, bez bojovného průvodu. Také si to dosti často hlasitě opakoval, že se musí přemáhati a zůstali mírný. Byl už večer, když jsme konečně Žižku vynašli. Při včerejším setkání byl můj pán vztekle rozsápán a Žižka dosti pokojný, — dnes se pán můj krotil, ale Žižka přivítal jej velmi hněvivě. Umí on zahřmí ti a člověka slovem vzebrati, že by mu hned krev vyletěla z žil, jako vařící máslo z hrnce. Než by na- .počítal půl kopy, byli oba v nejprudší vádě. Žižka vzkřikl: ,Že jsem byl včera pod tvojí střechou, budiž tobě tentokráte ještě volno odejiti. Však radím tobě: nezneužívej mé shovívavosti do třetice, nevracej se zvláště za tou příčinou, abys dívku dostal ve svou moc: nedám jí od vás, hanebníci, strojiti osud matčin aneb ještě horší!4 — A provázel nás, když jsme už odjížděli, ještě všelikými tituly, pro které by se každý tulák do krve popral. Což teprv pan Jošt! Myslil jsem, že tentokráte jistě už rozumem se pomine. Ale když jsme se tak chvíli na zdařbůh taláceli tmou, na koho tu vrazíme? Na pana Děpolda! Pan Jošt osopil se i na něj tak zhurta, jako by jej pokládal za Žižku. Avšak když mu pan Děpold ohlásil, že tu čeká jen na hlubší noc, aby Žižku ve vsi přepadl a tu jistou dívku jemu odňal a panu Joštovi ji odevzdal, můj pán se zase poněkud utišil. — Každý to mohl napřed říci, že jest takové přepadnutí veliká opováž- livost, poněvadž nás proti zástupiim okolo Žižky, byla pouze hrstka; proto také Děpold dva zbrojnoše přede vsí zůstavil a jim poručil, kdy by se podniknutí nezdařilo, kam spěchati mají, aby přivedli přátele jeho na pomoc/4 „Ale tys byl s ostatními ?" ptal se Adam, když se Vaněk zamlčel.

„Arci, však nedral jsem se příliš do předu. Úprkem dorazili jsme až k domu, kde Žižka nocoval; pan Děpold i Jošt napřed tam vnikli; slyšeli jsme odtamtud pokřik a lomoz zbraně, celá ves počala se hemži ti, a zástupové k nám se sbíhati. V tom vyrazí jeden z našich a zvěstuje: ,Pan Děpold i pan Jošt jsou v zajetí!' Co jsem já tam měl déle dělati? Štěstí, že jsem měl koně a mohl se prodrati skrze ten sběh lidu, který vždy více houstl.44 S rostoucím nepokojem poslouchali oba mnichové vypravování Vaňkovo; nyní nedbajíce toho, co by ještě povídali chtěl, spěchají ku předu.

Východ rozbělívá se světlou záplavou, když vcházejí do nepatrné vesničky, dnes neobyčejným množstvím lidu oživené. Všecko tu již na nohou; stráže zastavují mnichy, kteří brzy nacházejí dosti známých. Na cestu k Žižkovu příbytku se již nemusejí ptáti; ale slova, která z rozličných stran k nim zalétají, nic jim nezvěstují dobrého.

Liž mají stavení před sebou. Zdislavovi noha vázne, zadržuje se rukou o rámě svého průvodce, chvěje se po celém těle. A jak se Adam rozhlíží, kam jej usaditi, spatřuje sklíčenou postavu kmeta, který tu při zahrádce na zemi sedí a touže dobou ku příchozím tvář pozdvihuje.

„Tys to, bratře!" zvolají oba zároveň.

„K čemu to přicházíš dokládá Vavřinec vypukaje v nářek.

„Nastojte — co vás tu potkalo?"

„Protrhla se mračna s neštěstím! Vzaly mi je obě — ó, čeho jsem se musel dožiti! Smrt je beze všeho milosrdenství, že si dřív nevzala mneI" „Slyšel jsem již tu žalostnou novinu, — ubohá Anna, mučednice až^do svého posledního vzdechu!"

„A což ona — což ta nevinná holubice!"

„Utěš se, bratře," přimlouval Adam, „abychom ji společně utěšiti mohli."

„Není jí už třeba naší útěchy!" zabědoval Vavřinec.

„Pro věčný Bůh! Ona — ?"

„Ona umírá!"

Mladému mnichu vydral se z prsou temný výkřik, starý, na několik okamžikův oněměv, zalomil pak rukama.

„Běda!" zalkal. „V pravdě se mračna protrhla s neštěstím! Krok za krokem nacházím novou zkázu, ■ f.

novou hrůzu! — Kterak to možno, co tu povídáš?"

„Prokláli srdce její netoliko hořem, ale také smrtonosnou ocelí!"

„Což jste ji z domova neodvezli zdrávu?"

„A tak jsme ji přivezli až sem. Byla sice pohřížena v hlubokém zármutku, po celé cestě nemluvila, oči jí ani neosychalv, — však z toho by se přece byla zase vybrala. Večer seděl jsem s ní samoten ve světnici. Ona tiše plakala, já nemohl slova promluví ti, viděl jsem, že bych se jí každým bolestně dotknou ti musil. V tom se ozvaly na dvoře hlasy, poznali jsme, že to starý zámecký pán s Žižkou hovoří; otevřeným oknem slyšeli jsme všecko. Pan Jošt oznamoval, že se mu Anna za dceru poznati dala — v poslední své hodince! Ježto Bohunka jest vnučka jeho, že žádá, aby mu byla vydána. Stál na lom, že k ní má právo nepopiratelné, kdežto Žižka nemá žádného, a že jest nejpřednější jeho starostí, aby dívka «ani hodinu déle nezůstávala uprostřed kacířského hejna. To byl smysl toho, co přednesl, ale slova jeho byla příkrá; také Žižka mu v rozhořčení těžké výčitky metal do tváře: že matku hořem zahubili, Bohunka že byla nejšCastnější stvoření, pokud o nich ničeho nezvěděla, nyní že také o její zkázu nejhanebnějším spíisobem pracovali počali, 011 že jí nikdy v jejich moc nevydá. Váda byla tak náruživá, že oba div neokrvavěli. Až pan Jošt odejel — nám zůstaviv jen zprávu, že jest Anna mrtva. Bohunka nám omdlévala. Žižka si nad ní div vlasy nerval, proklínaje zámecké, že tolik zármutku zase do dobrých duší naseli. Když dívka poněkud k sobě přišla, ptala se Žižky a mne: ,Jest to tedy pravda — pari Jošt je v skutku mým dědem?4 Žižka pověděl jí, co bylo nutno. A tu i bratr Zderad se k ní přihlásil jakožto k dceři svého syna.4' „Mého bratra?44 zašeptal pro sebe Zdislav, a. oběma dlaněma sevřel svoji hlavu.

„Bohunka ptala se ho po tobě,44 mluvil Vavřinec dále, „a když se dověděla, že jste se spolu nepo- halli, žádala zůstali samotna. Předstírala odpočinek, v pravdě však ji mučily ty výbuchy zlosti, které z úst Žižkových a Zderadových proti zámeckým slyšela. Mne zadržela zpět. ,Tvá duše není přeplněna záštím,4 pravila, ,ty pochopuješ, jak jsem nešťastna!4 Nemohl jsem jí než ruku stisknouti a vlasy pohladili — a ona seděla již bez slzí, bez vzdechu, hořem strnulá jako socha. Potom zase na matku vzpomenu vši žalostně zalkala: ,Kéž bych u ní byla v tu hodinu 1 Pohled na ni dal by mně, čeho nejvíce, čeho jedině mi potřeba — smrt!' A když jsem něco namítati chtěl, laskavě na mne pohlížejíc pra- vila: ,Můj dobrodinče, toho mi nepřej, abych nyní ještě život dále nésti musela!" Z toho nevýslovného smulku byli jsme vyrušeni novým povykem na dvore. Nyní slyšet i bylo volání netoliko Joštovo nýbrž iDcpoldovo; a hned za tím počaly řinčeti zbraně. Bohunka prudce se vzchopivši kvapila ven. ,Jsteli v skutku příbuzní a přátelé moji/ volala, ,zanechte boje! Já nesmím byti záminkou, abyste se vraždili!4 Žel, nikdo pro dívčí hlas neměl sluchu. Ona neváhajíc vrhla se mezi Žižku, Děpolda, Zderada i Jošta, když nejlítěji do sebe se vpeřili. Tu teprve ji znamenali — však ne dříve, až prsa její byla proklána! Všem zdřevěněly ruce, ani právě nevědí, čí meč jí to učinil! Všichni se vrhli ke klesající, — ale žádný nářek už jí nepomohl! Veta po ní — jděte a vizte!"

Všichni tri vešli do neveliké jizby. Dívka spočívala na loži bez hnutí, podobalo se, že zdřímnula. Žižka vyšel Adamovi vstříc.

„Hle — Golgota!44 pravil přitlumeným hlasem, ukazuje na lože, u něhož seděl Zderad.

Všem mužům hoře spoutalo jazyk němotou, u každého jevilo se jinak. Vyhýbali se sobě očima.

„A sem jsme spěchali s takovými nadějemi !44 promluvil konečně Zderad, více k sobě nežli ku přítomným. „Posypme hlavy svoje popelem!44 „A sklánějme je dále před všelikým zlosvnstvem a skutky jeho!44 dí Žižka, jehož hlas i zrak jevil celou sopku hněvu, s těží jen tlumeného. „A ono se rozmůže tak, až Bůh tuto naši zemi niveč rozdrtí se vším, což na ní jest!44 Přítomní mužové obrátili k němu zraky, krom jediného Zdislava, který nezdál se nic z toho znamenali, co se kolem něho děje.

„Přišli jste sem jako na novou horu Tábor hledat proměnění,44 pokračoval Žižka. „Hle, vrážíte tu na zločin a jeho oběť: porozumíteliž pak tomu pokynutí? Až posavade kázalo se vždycky dobrým: ,Snášejte!' — nuže nastane proměnění, ale heslem dobrých musí býti: ,Trestejte!' Také Kristus plný dobroty, když třeba bylo, spletl provazy a tepal ty, kteří učinili z chrámu peleš lotrovskou. Veta po ctnosti na povrchu zemském, nebudeli jednou již všeliká nepravost s neoblomnou přísností stíhána! Chceteli vy popel sypali na hlavy své, já v lidu příchozím budu shledávali takové, kteří dobru chtí slou- žiti nejen svými vzdechy a slzami, nýbrž i silou svou a jsou hotovi státi se mstiteli potlačené neviny, spravedlnosti a svobody 1" Bohunka protrhla oči, a spatřivši tu Adama i Zdislava jevila z toho živou radost.

„Vás mi sem Bůh posílá," pravila — „vy přinášíte mír!"

1 podávala ruku mladému mnichovi, který posud stál opodál, oči od ní neodvraceje. Přistoupil krokem nejistým, podoben více stínu lidskému.

„Měl jsi o mně dobré mínění," dí k němu dívka tichým hlasem — „však možná, že jsi ho pozbyl."

On odpíral jen potřásaje hlavou, slova nebyl schopen.

„Děkuji ti za to," mluvila Bohunka. „Ty jsi mně žádal štěstí — dopřej mi ho nyní. lile já odcházím z života před tebou — tobě poroučím památku svoji: kéž by vždycky zůstala ti čistou, kéž nyní smím pevně věřiti, že s laskavým pohnutím vzpomíná ti budeš na ubohou dívku!"

Zdislav odpověděl posunkem, kterému dobře porozuměla.

„Tys mnoho trpěl," dokládala, — „avšak ty jsi muž. Síla tvá muže na chvíli zemdliti, ale pak se opět vzchopí, utrpením jen zmohutnělá. Ty nebudeš zoufá ti, ale staneš se hrdinou, — i budeš bojo- vati za dobro, které jsi hlásal. Já jsem břímě života unésti nemohla, ty je uneseš. Ty neodepřeš slíbili to umírající, a co slíbíš, tomu dostojíš."

Zdislav přitiskl ruce její k svému obličeji a potácel se stranou, aby ukryl bouři svých citů. Bohunka vyžádala si soukromou rozmluvu s knězem Adamem; a když se všickni vzdálili, odhalila mu celé srdce svoje; on pro hluboké pohnutí div nad ní vyřkl církevní slova.

Vystoupiv po nějaké chvíli ze světnice našel venku již valné množství lidu, jež obklopovalo dům, v neblahém neklidu očekávajíc co se díti bude; příběh Bohunčin mezi všemi se byl rozhlásil, a jako srdce všech se k ní vřelým účastenstvím zanítilo, tak rozhořčovalo se proti původcům jejího neštěstí.

Adam přistoupil nyní k Žižkovi.

„Taková jest. k tobě poslední žádost Bohun- čina," pravil, „abys Jošta i Děpolda k ní přivésti dal a před tváří její nad nimi rozsoudil."

Slovo to v zástupu jde od úst k ústům. Adam pak s Žižkou vstupuje do jakési kůlny a spatřuje tu oba vězně; Jošt seděv s očima vytřeštěnýma, prudce vyskočil příchozím v ústrety.

„Odveďte toho odsud, nebo mne!" vzkřikl ukazuje na Děpolda, který stál stranou o stěnu se opíraje a na oko lhostejně před sebe pohlížeje, jako by tu nikdo z přítomných pro něho nebyl. „Světlo denní ukazuje mi v něm obludu, nad kterou bych zšíleti musel!"

Když pak oba přes dvůr vedli, lid stíhal je hlasitými výčitkami, zatracováním, hrozbami. Jošt věda, že kráčí k své vnučce, nevšímal si toho; Děpold s chladnou hrdostí přehledl zástup1, pravě v duchu k sobě: „Jen strpení, ctnostné stádo — bohdá se ještě vespolek setkáme. Pak vám drzý jazyk neO v I Í fc pornu ze!

Do světnice vstupovalo celé přátelstvo Bohun- cino, jen Zdislava tu nebylo. Láska k dívce byla všecliněm společná, ale k sobě navzájem pláli nenávistí. Jediná hvězdička na nočním nebi, a každý přinášel v sobě černé, bouřlivé mračno! Mlčeli, ale každým okamžikem vzrůstal jejich hněv, a pohledy jejich jevily, že není třeba ani promluvení, aby vztek strhal všecky hráze a oni se tu vrhli na sebe ...

„Ó všemohoucí Bože!" vzdychal Adam. „Jsine- liž to u hory Tábor? Anebo spíše na záptasišti, kam se divoké šelmy k štvanici scházejí?"

Děpold se s ostatními neutkával zraky planoucími otravou; však cítil, že tu na něho padá nejvíce hněvu, — musel něco učiniti, aby v tomto nevysloveném zápase odpůrce své udeřil do čela.

On nejprve přistoupil k loži BohunČinu. Když promluvil, nepoznával vlastního Masu.

„Bohunko," řekl, „jsem v cizí moci a nevím, buduli ještě příští hodinu živ. Doufám, že mi nebudeš rozuměli zle, když tobě v těchto okolnostech nabízím ruku svou, jméno i práva své manželky. Kněz je přítomen."

Dívka nepohlednuvši na něj zamítla jeho návrh určitým posunkem. Cítil, že jest odsouzen, a jakkoliv se to stalo bez slova, bylo to světákovi a bojovníku z řemesla přece příliš těžkým břemenem. Odstoupil nohou tak nejistou jako v Čiré tmě ...

Bohunka potom utkvěla svým zrakem na Jo- štovi. Proniknut tichým jejím pohledem zalomil nad ní stařec zoufale rukama.

„V tobě chtěl jsem usmířiti matku tvou," zvolal, — „tvé lásky chtěl jsem sobě dobyti v takové míře, aby vymazána byla všecka minulá neláska: a teď, máli kdo právo mne nenávidě ti, jsi to ty! Tobě, prosté i stínu všeliké viny, bylo ublíženo nejhůře! Vyrvu sobě srdce z těla!" vzkřikl trhaje svůj šat.

„Pane," promluvila tiše Bohunka, „Bůh vidí, že umírám beze vší hořkosti k tobě. Ale pravda jest, že srdce moje více krvácí jinou bolestí, než kterou mi rána mečem působí. Ti, kteří stojí kolem smrtelného lože mého — hle, to jsou členové mojí rodiny! Co se mezi nimi bude díti snad už v první okamžik, až ducha vypustím?"

Nastoupila chvilka takového utišení, že nikdo ani údem nepohnul, i dech se ve všech prsou zarazil.

„Drahá," ozval se nejprve Žižka, patrně přemáhaje rozvášnění své, „skládám osud obou zajatců v tvé ruce; jestliže ty je propustíš, mohou bez prodlení odejiti."

„A když se rozejdete," vece dívka, „zapomenete na poslední ovoce, které strom vaší staré nenávisti vydal. A budete jej pěstovati dále, aby nové ovoce dozrávalo. Vytněte jej s kořenem, a já umru šťastna!" — Posupně před sebe zraky upírajíce dávali rozhořčení odpůrcové mlčením svým odpověď, že Bohunka žádá věci nemožné.

„Ať jest toto místo místem proměnění," dokládala ona tklivě, — „ať láska místo nepřátelství nastoupí ! Ty," obrátila se k Joštovi, „ty jsi nejstarší — a ty jsi ten strom nenávisti zasadil — svou hrdostí ..."

Jako neviditelnou, divomocnou rukou dotknut obrátil se Jošt a padl na kolena.

„Zde vizte mne před sebou klečeti!" zvolal k Žižkovi a Zderadovi. „Potupte mé šediny, pošlapejte mé staré tělo, učiňte se mnou, cokoli vám libo, — ale pro milosrdenství boží vás prosím, abyste mi odpustili!"

Bohunka sledovala zraky Žižkovy. Pohledl na ni.

„Bůh jest láska!4' řekla k němu skoro šeptem.

Ale on dobře porozuměl, a nakloniv se pozdvihl šedivce, který zkroušen před ním klečel.

1 nastala v jizbě opravdu proměna tak náhlá, tak veliká, že ti, jichž duše před malou chvílí překypovaly nenávistí, nyní sobě do náruče padali...

Jediný Děpold stál tu sám, nikdo se k němu neobracel, 011 sám jenom na dívku zrak upíral. I sledoval každó hnutí její s takovou dychtivostí, ano úzkostí, že mu div vlasy na hlavě nevstávaly obavou : „Na mne nepohledne!"

Ale v tom Bohunka, povznesši k němu po prvé oko, s nevýslovnou tkl i vostí promluvila: „Odpustiž tobě Bůh, jako já ti odpouštím ..."

A klesnuvši nazpět zavřela oči. Výraz nebeského klidu rozestřel se po její tváři.

Děpold neopovážil se kleknouti u jejího lože, bránil mu neviditelný anděl s plamenným mečem. A že to nesměl učinit, proto byl okamžik tento nej- trapnějším v jeho životě ...

V tu chvíli se na východě objevila skvoucí tvář sluneční. Duch, který v jizbě způsobil proměnu tak velikou, zavál i venku svojí perutí. Jediné slovo prolétlo zástupem o tom, co se vnitřku dělo, — a pohnutím plačíce pohlíželi druh na druha, jako by v sobě navzájem objevením netušeného tajemství bratry poznávali, a nové příčiny navzájem se milovati poslušní byli. Tiskli sobě ruce, objímali se, jako by byl druha druhu navrátil hrob ...

Zdislav, opustiv prve s ostatními jizbu, spěchal i ze dvora i ze vsi a nezastavil se dříve, až se domníval, že jest v samotě ukryt přede vším .3větem. Tu klesl na zemi, a zdálo se mu, že se musí všecka bytost jeho rozejiti, jako kus ledu na teplé výsluní vy- nešený. \ • Roztál skutečně — vypukl v pláč. Černá zoufa- Iost v duši jeho ustoupila lítosti. Jako Jošt tělo jeho vychvátil z řeky a zachránil od utonutí, tak Bohunka vyrvala jeho duši z víru hrozné záhuby a postavila jej na pevný břeh.

Plakal dlouho a usedavě, a všecky myšlenky jeho zanikly jako krajina v hustém lijavci. Á když se bouře poněkud utišila a v duši jeho se počalo vyjasnívati, vyznával sobě: „Těžké břímě bylo na mne složeno, já pak jsem byl slaboch. Jednal jsem nemužně. Ona mi na sobě samé ukázala hrdinství, ač jest jen tichá dívka. Neobstál jsem ve zkoušce."

A co takto ze své slabosti se káral, vzrůstala v něm zároveň odhodlanost nastavili trpkému osudu šíji vzdornou, podniknout i další zápas s myslí, která k všeliké bolesti dovede hýli bezcitná, ano útrapám s jakousi zvláštní libostí se podvoluje.

Bohunka toho žádala. Jí chtěl býti poslušen, byt i sebe větší nemožnost od něho požadovala. Však přijal od ní nejen úkol, nýbrž i sílu, které dříve nemíval. Proti své vůli byl sláb, když bylo nejtoužeb- nější jeho žádostí býti jí na blízku; nyní musel se s ní rozžehnali navždy, byla ztracena pro něho i píro všechen svět; avšak neodcházela od něho odloučena; jako ruku tak podala mu i srdce své, duch její spojil se s ním na věky v nerozlučnou jednotu.

1 povstal s místa, jež byl skropil bolestnými slzami, a pohleděl s trpkostí v ten širý svět, v němž pio něj nebylo už nic vzácného než památka milované dívky, nebylo už jiné práce, než aby přemáhal ošklivost, kterou v něm vzbuzovalo vše, což lidského.

V sluch jeho vnikal nábožný zpěv zástupu, i připomněl mu, kde se nachází. Jak pošetilý, jak bídný, zdál se mu ten lid, který ve své pověrčivosti se tu hromadil, aby rozmnožil o jednu počet náboženských sekt, jimiž ňa lidstvo uvaleno více pohrom a utrpení, nežli všemi jinými prameny zla dohromady!

„Hledejte spásu, bláhoví, hledejte ráj!" řekl u sebe. „Dříve upevníte slunce nad svými hlavami abyste neměli noci a zimy, dříve na vždy zažehnáte mračna, abyste prosti byli hromu, lijavce, krupobití, — dříve odvyknete tělo své jídlu a spaní, než přestanete býti tím, Čím nyní jste a čím jste vždy byli: mluvícími šelmami, ze všech nejlstivějšími, nej- zlostnějšími a nej ukrutnější mi Zástupové přicházeli z dvou stran nesouce prapory, monstrance i kalichy, a blíže něho se potkali.

„Bůh jest láska!" zaznívalo z rozličných úst. „Vítejte na nové hoře Tábor! Radujte se s námi: duch boží sestoupil mezi svůj lid na tomto místě!"

I pozdravovali ,druh druha, jako se pozdravují nejbližší, srdečnou láskou sobě oddaní přátelé.

„Bratře\ Sestro!" volali k sobě navzájem lidé, kteří se po prvé v životě spatřovali. • Zdislav slyše a vida to, trnul v nejhlubších útrobách, jako by se mu nenadále zázrak objevil.

„Bratře! Sestro!" to nebyla jen lichá slova, jak často zaznívají v životě, to byl veliký, vzácný skutek: spřátelení dvou srdcí. Co v životě tak zřídka a tak zvolna dozrává, zde dospívalo v jednom okamžiku : lidé vstupovali ve svazek, kde druh druhu byl tak drahý jako sám sobě, všecku křivdu jemu odpu- stiti, vše dobré jemu činiti, vše zlé od něho odvraceti, každou oběť pro něj vykoná ti jsa ochoten, a pouze jednoho na něm žádaje v náhradu: „Dopřej i mně místa v srdci svém!

A co tu bylo lidí, všichni zahořeli blahým citem, — všichni poznali se bratry a sestrami mezi sebou. Co jich tu bylo, všichni pociťovali, že v celém dosavadním životě nikdy netušili takové slasti, jakou je naplňovala tato chvíle. V pravdě duch boží mezi'ně sestoupil, znamenali jeho divotvorné do tknutí, poznali, že se v pravdě octli na místě nebeského proměnění.

Zdislavovi vrátili se na mysl dnové, když i on horlil pro bratrství všech lidí. Mluvíval s nadšením, — nyní očitě spatřoval, o čem byl blouznil, avšak viděl nyní zároveň, že obrazy, které v nadšení svém sobě Činil, proti této skutečnosti byly mdlé, mlhavé stíny.

Neklamal ho sluch a zrak? Bylo pravda to, več byl zatím i posledního zbytku víry pozbyl?

Nevěda hrubě, zda bdí či toliko šalbou živého snu jest oblouzen, kráčel za lidem, který spojiv se v jedno odcházel tam, odkud jeden zástup byl přišel vstříc druhému.

Nešli dlouho, a před Zdislavem se rozevřelo nové divadlo. Na vysoké planině bylo už mnoho tisíc lidu pohromadě; mezi těmi zástup, za nímž on následoval, jako potok v jezeře zmizel. Byli to lidé různých stavů, různého stáří a různých krojů v nejpestřejší směsici; však nebylo mezi nimi žádného dělení a ci- zení. Hrdost, kyselost, zpupnost, záští mezi šlechticem, měšfanem i sedlákem nadobro vypáchly, všeliká nerovnost rodu i bohatsví přestala, tu spolu všichni obcovali jakožto členové jedné rodiny. Nebylo slyšeli jmen: „Panel" ani „Cháme!" — chudobný vesničan a urozenec v bohatém rouše bratrovali sobě jako všichni ostatní, a pili spolu z jednoho kalicha.

Y přečetném tom davu nebylo nijakého lomozu; blíže Zdislava nejhlasitěji ozývala se řeč kněze, an nadšeně volal: „Po tom vás pozná svět, že jste učedníci moji, budeteli se milovati vespolek!"

Srdce byla uchvácena nevýslovným blaženstvím, proto nemluvila ústa, nýbrž zrakové. Nic líbeznějšího, nic vzácnějšího neměli tu lidé co k sobě promluviti, nežli jediné: „Bratře! Sestro !"

A při tom na všech tvářích se obrazila blahá utěšenost, ačkoli z mnohého oka bohaté slzy kanuly. Tak náhle duch bratrství zavanul těmito zástupy a tak zázračný způsobil převrat, že nejedni tázali se vespolek, toliž vůkol ještě ta země, na kteréž obývali jako lidé smrtelní....

Opet připadlo Zdislavovi: „Chorobní jsou smyslové moji, co spatřuji, není skutečnost, — ti lidé, mezi sebou sbratření, nejsou více než klamní stínové 1" I odvrátil se zúmysla. A hle, v půvabu jitřním, kterýž odíval celou krajinu, ležela tamo vesnička, kde našel Bohunku, patřil do jejího oka, držel ruku její, přijal duši její do svých prsou jako nejvzácnější- ho hosta...

A vedle milého obrazu naskytl se mu i jiný nelibý, dávaje svědectví, že smyslové jeho nejsou obestřeni snem: od vesnice volným krokem jel pan Děpold. Pilně ohlížel se na shromážděný, v lásce sbratřený lid, — s jeho obličeje zmizela škraboška pýchy a lhostejnosti, bylo tam viděti vnitřní zkrušení. Zde tolik srdečné lásky, — a on odjížděl v po- supnou poušť, neboť tou byl pro něj všechen další život jeho. Přišel sobě v tato místa pro nejtěžší trest, jaký jej mohl stilinouti.

„Pryč musí od nového ráje," řekl u sebe Zdi- slav. „A rovněž jak oni já jsem nehodný vyvrženec!"

Nový bol rozbouřil se v prsou jeho. V zástup lěchto blažených nesměl se vmísiti, a zase hrozil se toho, že by se i on vzdáJiti musel.

V tom, když sobě oči zastřel, někteří z nejbliž- ších přistoupili k němu.

v. Vlček: Gol«ota i Tábor.

— 2i2 — „Co tu stojíš a nejdeš mezi nás?" tázali se. „Hoře nějaké tíží tvou duši: pojd, bratře, a mezi bratry se potěšíš."

Neptali se, jaké jest jeho náboženství, jaký jeho osud, odkud přichází, — i před ním se tu rozevřelo nejvyšší tajemství lidského rodu. Podávali mu svou lásku, třeba snad kdys býval jich nepřítelem, — podávali mu ji bez výminek a podávali ji celou: tu — kterýž lidský tvor byl by odolal? — tu i ve zpustošené jeho duši vytryskla zas náhle láska jako bohatý pramen ze skály, — a přijímaje i podávaje lásku navzájem opojen jest vytržením, jako by od země byl povznesen do říše oblačné, do radostí nebeských ...

Tak se octnul uprostřed shromáždění, které bylo tak hojné, že by deset měst zalidniti mohlo. Tato veliká obec našla zde svoje zjevení. Přišli sem ze všech úhluv světa lidé nejrozdílnějších stavův i náhledův; pouze kalich je zevně spojoval: zde našli jedinou trvalou i blahou pásku lidské společnosti. Ani nevěděli, kterak to přišlo, — nemohli než viděti v tom všemocný prst boží, že se srdce všech najednou lásce otevřela i pobratřila. A žádné se nemuselo obávati, že přízeň jeho, i neznámému bližnímu nabídnutá, bude odmítána nebo zlehčována a urážena, jakož v životě bývá pravidlem.

Nebylo zde ústrku, nebylo úštěpku, nebylo pomluvy, nebylo těch tisícerých věcí, kterýmiž sobě lidé co den navzájem své žití strpČují. A to vše nebylo dokázáno žádnými předpisy a zákony, žádným kázáním, domlouváním, vyhrožováním tresty pozemskými a pekelnými, aniž dlouhými přípravami a těžkým klopocením: bylo to dílo okamžiku, a bez hesla poznali zástupové: Vyhostěme všecku nelásku zo svých duší — v tomC naše spasení!

Zdi slav nevěděl ani, jak dlouho trávil v tomto rajském vytržení, když v zástupu spatřil známé tváře: otce svého i Adama. Bez slova padli sobě otec a syn do náručí, bez slova sjednotila se jejich srdce v tom náhledu: Zde teprv objeveno nám oběma pravé neklamné náboženství člověčenstva! Co k nelásce vede, je všecko blud, a co k lásce, vždy jest • pravda ...

„A víšli, čí jest toto dílo?" ptal se Adam, znamenaje ovšem proměnu, která se s mladíkem udála.

,,Z duše dívčiny vypučelo spasení," zvolal Zde- rad jako v odpověď, „anať odpustila křivdy nejtěžší a smířila protivníky běsně rozlícené!"

„Dávnoli tomu, co jste ji opustili?" tázal se Zdislav. ,,A kterak se jí vedlo ?"

„Už jsme za to měli," odvece Adam, ,,že nepromluví. Utišení její rovnalo se spánku smrtelnému. Tu se ozvala, i bylo patrno, že všecko slyšela, co bylo vůkol mluveno: „Jděte," pravila, ,,i vizte sami, co se děje mezi shromážděnými, — ať vím, než umru..." Neváhali jsme a nyní vracíme se nazpět."

Zdislav připojil se k nim. Dospíšili chýše, kdež bylo nyní prázdno a ticho, jako když po bouři na paprscích slunečních opět mír po kraji se rozletí. Vstoupili do světnice.

„Bratře!" zvolal ve svatém pohnutí Adam k Žižkovi. „Jako Simeon se vracím — oči moje viděly spasení I Golgota nebude osudem lidstva na věky!"

„Proč," vece Žižka, ukazuje na lože Bohunčino, — „proč tedy toto srdce cedilo svou krev?"

„Aby ulilo plamen nelásky — také v tvých prsou!"

A jak všichni k dívce přistupovali, ona zašeptala: „Čekala jsem..."

* — — Zdislav poklekaje u ní promluvil vroucně: „Vzkřísila jsi můj život. Budu tě poslušen — budu bojovati!"

Ještě ho slyšela. Otevřeným oknem zavanul větřík, — ale nebyl to jen jeho dech, byly to neviditelné peruti andělův, kteří přilétali oduest duši dívčinu.

A od nové hory Tábor zazníval do světnice nadšený zpěv zástupův: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle!"