ZÁPAD.

* d horským krabatým koutem vlnil se akkord hlaholících zvonů.

Vylétal z bílé věže farního kostela, jenž s kopečka, kolem něhož usadily se Skalské domy, domky i baráčky (za dvě stovky jsi v nich domácím pánem!), přehlíží celou kotlinu i boky okolních kopců. Tmavé modré lesy po temeni Železných hor, plachty polí, žloutnoucí louky podél řeky, její hladina barvy a lesku vyleštěné ocele, Skalsko i střechy vesnic, vyhlédajících z úzkých zákoutí — — vše polito bylo plnou září mdlého podzimního slunce. Jiskříc nesčíslnými, pronikavými hroty, chvělo se na vysoké, nádherně rozklenuté obloze, všude čisté, hladké a modré jako čekanky.

Vzduch byl úplně jasný, vyfoukaný; všecky barvy pestrošatého podzimku svítily v něm svěžestí. Celý ten kraj byl jako obraz právě domalovaný.

Na cestách a v polích kolem do kola nebylo človíčka; ticho bylo, ani vánek nezašuměl a nerozčechral zlatového listí topolů, nezaklátil roztřepenými, suchými parkosy po mezích a stráních — jen ty zvony zněly a i* zněly . . . Hlahol jejich rozléval'se na všecky strany, zapadal do lesů a za pláně, kde skláněla se obloha.

Řada průčelních oken veliké, jednopatrové farní budovy, stojící nedaleko za zdí Skalského hřbitova, zářila odraženými paprsky slunečními.

Na hřbitově kolem bílých stěn kostelních, mezi světlými pomníky kamennými i starými zkřivenými kříži, mezi kaštany sestrakatělých košů i mezi prořidlými, ale svěže zelenými akáty temněly se hloučky lidí.

Před hlavními, dokořán otevřenými vraty chrámovými plechové nástroje hudebníků zasršely slunečném.

Teskné hlasy žalmu Miserere mei Deus ostře proryly píseň zvonů a rozčeřily skupiny lidí, na hřbitově čekající.

Z chrámových dveří zvolna vycházel pohřební průvod: hoch s křížkem, spořádaná řada dětí a již davy a davy; korouhve cechů, rozvlněné světlé prapory, svítící hřebeny hasičských přílbic vynikaly z tmavého proudu lidstva, jež doprovázelo svého faráře k hrobu.

Za proudem, jenž se široce vyvalil z chrámových veřejí, byla prázdná přestávka, po níž zabělely se komže četných knězi. Šli po dvou dle stáří; poslední dva byli v černých pluviálech. Jeden z nich byl vysoký, silný, s vypjatou, mírně prošedivělou hlavou, s brejlenu uprostřed nosu. druhý malinký, skrčený, tak že těžký pluviál padal mu s týla a dolení zlatá obruba ploužila se po zemi. Hlavu měl skleslou a kvadrátek zapadal mu skoro k uším; kštice na skráních i v týle měly barvu starého, již zažloutlého sněhu, obličej rozvlněn byl velkými vráskami.

Promodralá pravice starého kněze opírala se o sukovku; nohy obuté do velkých soukenných bot zdvihaly se málo a těžce.

Vyšed z chrámových dveří nachýlil hlavu k levému rameni a stranou podíval se na slunný kraj i vzhůru k blankytu. Nádech jasného slunečná rozlil se i po jeho lících.

Za rakví, kterou vynášeli nejpřednější Skalští měšťané, šlo přátelstvo nebožtíkovo, a konečně vyvalil se mohutný, pestrý, nespořádaný zástup koláturníků. Na samém konci průvodu byla skupina bratrstva s vůdcem Skalským Petrusem, vedle něhož ploužila se Studenecká pořadatelka pobožností Teklička. Petrus brebtal otčenáše, zpívavě protahoval konečná slova, a když bratrstvo odpovídalo, velkýma očima těkal po hlavách pohřebníků.

Podzimek vystlal nebožtíkovi cestu ke hrobu žlutým i prokvětlým listím, jež tlumilo kroky zástupů.

Když černá rakev spočinula nad hrobem, ověšeným čerstvým jehličím, a davy rozestavivše se vůkol ztichly, zpěváci spustili: „Sladce dřímej v lůně matky!" Potom vůdce konduktu, biskupský vikář zdejšího kraje, zvučným hlasem počal mluviti na rozloučenou.

O čtyřicetileté práci zvěčnělého ve zdejší kolatuře bylo již v kostele promluveno, nyní vikář žehnal jeho lásce, která tolik roků obětavě sloužila svěřeným 6 ovečkám; velebil i přítulnost jejich, která se zvláště dnes tak slavné osvědčovala.

„Bože, to je kazatel, to jsou slova!" naklonivši se k Petrusově velkému uchu šeptala Teklička.

Strejc jen pomrkával.

„Z celého širokého dalekého kraje přišli ctitelé zvěčnělého!" volal vikář. „Přišel zástup spolubratři, aby doprovodil věrného druha na vinici Páně, přišel i veledůstojný senior náš. konsistorialní rada, osobní děkan, biskupský vikariátní sekretář, prvofarář v Studenti, aby se s milovaným bratrem rozloučil —" V té chvíli natahovaly se všecky krky. aby oči spatřily malinkého duchovního.

Teď ho teprve byh) trošínek! Kvadrátek držel si na prsou, a hlava, v poměru k sešlému tělu veliká, skláněla se hluboce. Bylo na ní ještě hojně hustých, do zadu krásně sčesaných, žlutavé bílých, lesklých vlasů.

Starší bratrstva Petrus slyše řadu titulů Studeneckého faráře, výrazně pohleděl na sousedku a velebivě.

nadšené stáhl obličej.

Teklička kysele semkla koutky rtů a povídala: „l vždyť on sám tomu říká: Sláva, která málo dává!"

Když vikářova slova zmlkla, sbor knězi odříkával závěreční modlitby, a zpěváci odpovídali. Hudba zahrála Kde domov můj, a občané spouštěli rakev svého faráře na dno hrobu.

Vikář ji ještě pokropil a vzav lopatku, třikráte nasypal hlíny do hlubiny.

Studenecký opíraje se o sukovku dral se blíže k otvoru hrobu a scvrklou rukou nabrav drobivé hlíny sypal ji do hrobu. Všecek se klepaje, ze rtů vyrážel slova: „Tak s Pánembohem — s Pánembohem — sladce spi, Honzíčku — vždyť se hnedle sejdeme —" Všichni kolem stáli nehnuti, upřené pozorujíce stařičkého kněze; naposledy pohleděv na černou rakev, posypanou již prvými hrstmi země. ploužil se zpátky a všecek se třesa, velkou bílou hlavou kývaje na pana vikáře, povídal měkce: „Tak už jsem tu sám!"

Slunce stálo právě na poledni a hřbitovem rozhazovalo celé proudy světla ; i hlava Studeneckého faráře, vysoké čelo i přičervenalé poslzené tváře polity byly slunečním jasem.

„Pojďte, pane bratře, pojďte." srdečně pravil mu vikář.

Oči Studeneckého z klepající se hlavy upjatě hleděly na hrobní otvor. Tu vzal jej vikář za ruku.

Davy se rozstupovaly, aby starý duchovní dobře mohl odejíti; opíraje se o sukovku, všecek schvácen zdál se býti chatrnější než prve. Měkké pohledy utkvívaly na jeho tváři.

„Chuďas, co ten se už nasloužil," povídal Tekličce Petrus, pohledem provázeje kněze až k postranním dveřím chrámovým.

„Nasloužil," přikyvovala, „ale teď už je to trochu dlouho — a je to velká chyba pro chrám Páně i pro celou kolaturu," a starostlivě, utrápeně sama si svědčila.

Zpěváci právě ukončili Animas fidelium, a Petrus do tichého vzlykotu nad hrobem zamečel: „l odpočiňte v pokoji!"

Sotvaže vikář se starým farářem vešli do sakristie, už tu také stál Studenecký kostelník Vejpalka a sundával jemnostpánovi těžký pluviál.

„Á Matěj — Matěj —" srdečně povídal stařec, „však jsem já viděl, že jsi se mne očí nespustil!"

„Takyže nespustil, jemnostpane, neboť když si něco vezmu na starost —" zručně svlékaje faráři rochetu i kleriku naparoval se Vejpalka.

To předevčírem po snídaní seděl Studenecký farář Kalous doma v pokoji do pohovky hluboce zabořen a zápasil s poslední kůrkou, když se pootevřenými dveřmi vsunul kostelník Vejpalka. Přihladil si dlouhaté, k holému temeni jako přilepené proudy šedin od týla nahoru k pravému uchu, odtud po temeni k levému a ještě jednou kolem dokola a zašeplal: „Pánbůh račiž požehnat!"

Vejpalka byl dlouhý, ale ohnutý, pružný jako had; měl hubené, bezvousé tváře, ostrou, vysedlou bradu a dlouhý nos klonil se mu téměř nad hoření ret; mhouravé oči byly plny života a na nohách pohupoval se stále v právo v levo.

„Co dobrého — co dobrého?" rychle ptal se duchovní.

„Jemnostpane, tuze smutná zpráva —" Farář nachýlil tělo směrem ke kostelníkovi a k levému uchu přistavil si dlaň.

„Neračte se lekat— Skalský jenmostpán je v Pánu!"

Kostelník při těch slovech hoření pĎli těla silně skláněje přiblížil se až k pohovce.

Farář skrčil se v pohovce ještě více, a velké světlé oči ulekané upíral na kostelníkovy rty.

„Neračte se lekat, jemnostpane," ruce maje sepjaty strejc lichotivě šeplal. „Kubla švec zrovna odtamtud přiběhl a přišel se zeptat do sakristie, jestli to jako ještě nevíme."

„Kužasnutí!" vydechl farář. Zvolna zakýval velkou svou stařeckou hlavou, a z koutku očí vyprýštily mu dvě drobničké slzy. Byly jen jako nejmenší krupky a způsobily lesklou stružku sotva doprostřed nosu.

Pokřižovav se sepjal ruce v klíně, a bledé rty rozechvěly se mu modlitbou.

„Requiescat in páce!" dokončil opět se křižuje, a kostelník povzdechl „Amen!"

„Tak i ty, Honzíčku, tak už i ty!" polohlasně vzdychal farář — „inu. inu, děj se vůle boží! Řekněte to tam Kristince."

Kostelník přehoupal se pokojem a zase jen tak mezi dveřmi vsunul se do kuchyně. Farář zůstal stále tak skrčen, s rukama sepjatýma, a když sestra Kristinka, hospodyně, ulekána přiběhla do pokoje, povídal jí: „Tak vidíš, už jsem tu v celém božím kraji sám!" a roztřásl se škytavým pláčem.

Hned potom také oznámil, že ačkoli již pět roků cesty do Skalska nekonal, bratříčka Duchoné k hrobu doprovodí.

10 Paní Kristinka začala odporovati: „Hochu, hochu, vždyť by se ti tam mezi tolika lidmi něco stalo —" ale kostelník vmísil se velmi vážně: „To nic, paní Kristinko, to je svatá věc. která musí být; sáni si jemnostpána vezmu na starost!"

„Tak, tak, Matěji," přisvědčoval farář. „Vždyť dokud jsem tu byl jen lokalistou, býval mým farářem, ne? A takoví přátelé přes čtyřicet roků. Honzíčku, Honzíčku, jak by tě mohli pochovat beze mne!"

„Právě, právě, jemnostpane —" „A teď, Matěji, honem běž do školy — pan řídící jistě pojede s námi. Jak zvíme, kdy je pohřeb, doběhneš taky k strejci Čejkovi!"

Kristinka potom přes tu chvíli spínala ruce starostí, ale Vejpalka pořád jen vedl svou: „Žádnou starost, paní Kristinko!"

Slib svůj dnes věrně splnil, po celý pohřeb plížil se opodál jemnostpána a očí s něho nespustil.

Odstrojiv ho v sakristii usadil jej do široké lenošky a počal roucha skládati. Bylo tu mezi duchovními ještě několik kostelníků a všichni konali podobnou.

Knězi stáli v kroužcích hovoříce nebo se již loučili.

„Tak, Matěji, tak," oddechnuv si Kalous pochvaloval kostelníka, „hezky to zavaž a dones dolů do herberku strejci Čejkovi. Podívám se s panem řídícím ještě do fary."

„Donesu, jemnostpane," prohýbal se Vejpalka. „ale sám se pustím napřed!"

11 Při těch slovech měl hlavu i celou hoření půli těla daleko v předu, jakoby již po té silnici upaloval.

„Přece se musíš najíst — od rána jsi nejedl —" Vejpalka potměšile přivřel oči a v koutcích rtů vyrazil mu úsměv.

„Dva namazané krajíce mám, jemnostpane, v šose — máma pamatovala," šeplal.

„Dělej, jak chceš —" „Mám doma trochu toho píchání, bylo by škoda nevydělávat; až přijde pan řídící, poplavu — to se to poběhne po sluníčku!" a mhouravé oči jen mu kmitaly.

Obleknuv ještě panu faráři dlouhý, černý kabát bez šosů, s uzlem odstoupil do kouta, aby nepřekážel, a pozoroval ostatní kněze. To byla jeho radost!

Vikář již také odstrojen přistoupil k lenošce. v niž Studenecký zapadl, a pohladiv ho po vlasech pravil: „T.ik jsme ho, chuďasa, uložili —" Jak stařec smutně přisvědčoval, z úst vyklouzlo mu: „Honzíka — starého —" a nahlas povídal: „Co jsme se spolu nachodili, narozprávěli a — Bůh nám odpusť — nakarbanili!" Při posledním slově přiklonil dlaň k ústům a mírně se pousmál. „Ještě když jsem ve Studenci býval jen jeho lokalistou, přiběhl za mnou a se silnice už na mne volal — a byl to přec můj farář!" Poslední slova řekl s potměšilým důrazem a hlavu při tom povznesl, tak že se vikář usmál.

„Pravda — teď už jsme se vídali zřídka, ledaže přijel na pouť. Vždycky říkal, že musí svému lokalistovi 12 přivézt tu povinovanou husu. No, tedl je finis — ale předcházet mne neměl, vždyť mu do mne chybělo celých šest roků!" přerývavě, jakoby uhonén nabíraje dechu vypravoval Studenecký. Bylo patrno, že chtěl mluviti tlumeně, ale vypravoval hlučně, jak to bývá u lidí nedoslýchavých. Ostatní knězi stavěli se kolem a poslouchali.

„Kolik je vám vlastně, pane bratře," srdečně ptal se vikář.

„Devadesát — bylo, bylo, hned o svatém Bartoloměji," a kýval hlavou, jako by říkal: Ano, ano, to jsou léta!

„I však jsem si, veledůstojný příteli, už nejednou pomyslil, že byste si přec už měl dokonale odpočinout," opět pravil vikář.

Studenecký za vlídná slova poděkoval poklonou, na které dosud byl skoro mladický švih, a usmáv se odpovídal: „Odpočívám, reverendissime — dokonale odpočívám ! Dlouho-li tomu je, že se ze Studenecké lokalie stala fara, a teď mám už i — kaplana, kaplana!" Ěekl to opět s potměšilým čtveráctvím, tak že všecky poslouchající rozesmál. Pan vikář usmál se také, ale rozpačitě se při tom hladil na skráni.

„To přec jenom není dokonalý odpočinek — vždyť vás, pane bratře, znám —" „Taky to už bude, reverendissime! Žádná písnička není tak dlouhá, aby neměla konce — i ta moje ho bude mít, trvá dost dlouho — ale dřív bych nerad — 13 tuze nerad — protože kde jsou kořeny — —" Nedopovědél, ale podívav se plaše kolem, rychle přejel si vlasy od čela k týlu.

Tu vešel do sakristie nový host. Ukláněje se skromně, polohlasně rychle říkal „Má úcta!" a přistoupil k faráři Kalousovi.

„A — náš pan řídící — pan řídící Pondělíček, moje dobrá duše —" kněžím hlučné oznamoval stařec.

Pondělíček se znova velmi rozpačitě ukláněl.

„Tak půjdeme, půjdeme, pane řídící —" a farář zvolna se postavil. Tu již přiskočil Vejpalka podávaje mu hůl i zimní čepici.

„Tak s Pánembohem, s Pánembohem," klonil se farář a tiskna vikářovu ruku dodal: „Ještě snad budu mít to potěšení!"

„Doufám — doufám —" Kolem do kola přátelsky potisknuv ruce, řídícímu zavěsil se pod paží a tluka sukovkou o dláždění šel ke dveřím.

Vejpalka otevřel je dokořán, zavřel za nimi a houpal se pro uzel.

Knéží vyprovodili starce soucitným pohledem.

„Je ho chuďasa drobínek," povídal potom vikář.

Vejpalka uzel maje pod paží líbal ruce, hluboce se klonil a již se také vyhoupal ze sakristie. Ěídící s farářem byli již u hřbitovních dvířek k faře.

„Tak. jemnostpane, Pánbůh račiž opatrovat, a já poplavu," volal Vejpalka.

n-1 14 „Ach — vždyť on je tu ještě náš Matěj!" poobrátiv se volal farář, „no dobře, dobře, běž, já bych taky běžel, jako jsem béhával. dokud kvíčalky daly pokoj! Kristinku i ve škole pozdravuj a že jsme chvála Bohu zdrávi!"

„Vyřídím, jemnostpane, do slova!" Kostelník zakýval ještě placatou čepicí a již, krk maje natažený v před, ohnut, dělal kroky jako čáp.

„To mu to závidím, Švejdovi," usmál se farář.

„Taky má už šedesátku dávno přišitou na zádech, ale nohy jako strunky. Ale není to krása dne?" Hlavu, na niž měl huůačku staženu, tak že zakrývala špičky uší, uchýlil k levému rameni a stranou díval se po výslunných kopčinách.

„A ted1 pojďme, pojíme," pobídl potom, a vešli mezi zahrádky, na cestu vedoucí přímo k farním dveřím.

Řídící Pondělíček byl prostředně velký, slabý, a vesnice čouhala mu ze všech kapes. Kabát mu v týle odstával, na ramenou tvořil hrbolce a v bocích byl súžen; také široké kalhoty nebyly zrovna po módě.

Bylo to vše dílo mistra Matěje Věj pálky.

Na hlavě měl tvrdý klobouk, střechy již blysknavé, ale čerstvě lemované. Tváře měl dosti plné, ale bledé, pod očima sivé, vousků jen kousek před ušima, vlasy kolem skrání mu již zbělely. Strnulý úsměv ani teď nemizel mu se rtů, a modré, měkké oči byly velmi plaché.

Černé rukavice, které před pohřbem navlekl a dosud nestáhl, měly široké, prošité konce prstů a při slunečnu hrály místy do modra i do rezavá.

15 „Již chladný podzimek astry rodí," dívaje se po zahrádce, Čelakovského zacitoval farář, a vstupovali do farních dveří.

Dlouhá chodba byla prázdna; z otevřené kuchyně vylétala směsice hlasů mužských i ženských a ozývala se mezi klenbami, v nichž dosud páchl dým voskovic.

„Aha, aha" — prohodil farář.

Když přicházeli ke dveřím, sbor přátelstva ztichl, a vysoká, silná ženština, dobrá padesátnice, dosud v černém klobouku s dlouhým závojem, tenkým, vysokým hláskem volala: „Ruku líbám, jemnostpane — to je neštěstí, to je neštěstí!"

Farář úklonou pozdravil na všecky strany a rozhlédl se kuchyní.

„Poručeno Bohu, Cílinko," tklivě odvětil, „ale proč jste mi ani vědět nedali, že leží?"

„I Bože. jemnostpane, teď o tom tuhle vykládám, kde bysme si byli pomyslili. Dva dni ležel, žádná valná nemoc ho netrápila; sám si říkal: .No. zejtra zas budu běhat!' A v noci najednou slabost — slabost — a konec!

Ale račte dál, račte dál, jemnostpane!" a sama vzpřímena šla dlouhými volnými kroky napřed.

Skupina černé oděných mužů i žen se zvolna rozstupovala, aby Studeneckým udělala místo ; všecky pohledy byly mrzuté i kyselé.

Když Studenečtí z kuchyně vešli do jídelny, farář sevřel řídícímu rámě a polohlasně mu povídal: „Jaká by tu Prajzi byli rabovali!"

16 Okna byla bez záclon, stěny holé, stůl bez pokrývky, skleník úplně vyprázdněn. „Račte dál — račte dál —" již z pracovny nebožtíkovy volala hospodyně.

Obličej farářův se trochu vyjasnil — v pokoji spatřil vše, jak bývalo, i rozevřené knihy a noviny ležely po stole jako jindy. Jenom v posteli zbyla pouze prkénka . . .

Farář rozhlížel se po stěnách, hodně učouzených, zadíval se na pootevřený černý šatník, z něhož dole čouhala klerika, na skříň se starými tlustými knihami, jež po léta již pavoučkové klidně opřádali, na známou pruhovanou pohovku, a konečně utkvěv očima na černé, rozpraskané lenošce u stolu povídal si: „Jako by byl teď tuhle povstal!" a znova díval se do všech rohů, a ko by přítele hledal.

„Toť, kdybychom se byli nadali, byli bychom vzkázali všude a zvláště jemnostpánovi," jednotvárným kvílivým hláskem vyprávěla hospodyně, ale pohled její zůstával stále stejný, chladný, bez pohnutí. „Vždyť on nebožtík náš pan farář přes tu chvíli si říkal: Co pak on Studenecký děkan dělá. hned bych se k němu rozběhl!"

Stařec se rozkuckal; usednuv na tmavou dubovou židli s prohnutým lenochem stále hleděl na prázdnou lenošku. Oči mu při Cilčině řeči zaslzely, ale kolem úst rozlil se mu úsměv; žal i radost vzbudila její slova, žal nad ztrátou té přítelovy upřímnosti, smích ze šelmovství nebožtíkova, které říkalo , Studenecký děkan.' 17 „Tak jsme byli každý jinde — on tu, já tam, a k sobě jsme už nemohli — ale duše, duše bývaly u sebe. Bůh mu dej za všecko sladké odpočinutí!"

pravil potom rozrývanými slovy a brada se mu tuze klepala.

Pondělíček drže klobouk oběma rukama stál skloněn, hospodyně zvolna přisvědčovala.

„A co vy teď, slečinko Cíli?" opět zeptal se farář.

„Přestěhuju se k přátelům — do Pardubic se přestěhuju — vždyť jsem tu juž včera i dnes před pohřbem měla trápení, sjelo se to všecko a ryjou do mne, jako bych nebyla z nich a jakoby, co mám. dostal jednou někdo jiný než oni," vypravovala rychleji a obličej jí oživěl.

Farář mlčky přisvědčoval; oči měl súženy a samou lítost.

„On se nebožtík už taky chystal, že se přestěhuje do Pardubic na dokonalý odpočinek. Však by to jemnostpánovi taky neškodilo," pokračovala.

„I vždyť ona už pro mne taky přijde — jak pak dlouho to ještě může trvat —" ,.Ó je, kdo pak by na to myslil, jemnostpán je ještě jako hříbeček —„Tak vida!" usmál se.

„Jemnostpán by ještě pense užil —" Farář se nepokojně pohnul.

„Někde v chalupě — u nás na podruží — to bych nerad, to bych přece tuze nerad — po padesáti letech K. V. Bais: Západ. 2 18 z fary do chalupy. U nás. pane, nebývaly časy jako u vás!"' Cíli neodporovala; stála zamyšlena, jakoby již ani neposlouchala.

„Miláčkové, až Sturteneckého faráře, konsistoriálního radu a osobního děkana ponesou k hrobu, budou zvony zpívat: Nic neměl — nic neměl!" A stařec dal se do suchého smíchu.

Potom obrátil se k řídícímu a. řekl mírně: „Tak zas půjdeme, pane řídící — s Pánembohem, Cílinko, a pamatujte taky na nás, na Kristinku."

„Bude-li trochu možná, přijdu, jemnostpane; a že dám krásně pozdravovat!" tence zpívala Cíli, ale pohled její byl opět zcela chladný.

Farář se ještě rozhlédl pokojem a utkvěv očima na dveřích povídal: „Jakoby se každou chvilku musely otevřít a Honzík vejít — — Poručeno Bohu! Tak zůstávejte s Pánernbohem — on vás opatruj!" Sám si otevřev ku podivu rychle chvátal na síň; řídící honem klusal, aby ho před úrazem ochránil. Před východem se farář zastavil a patře zpět povídal: ..Teď se budou dělit a hádat! Dobře u nás by to nebylo! " ,.Když opět šli mezi zahrádkami, stařec stranou pohleděl na širý farní dvůr a řekl: „Na dvoře ticho — hospodář odešel. Ten konec je u nás knězi přece jen tuze smutný!"

Vešli opět na hřbitov. Bylo tam již úplně ticho a prázdno, jenom lístky padající s akátu časem jemně 19 zašeptaly, a s věže zněl jednotvárný pravidelný hrkot kyvadla.

Zašli ještě k hrobu čerstvě nasypanému a farář pokřižovav hrudy šeptal: „Tak spi. bratříčku, spi . . ."

Odcházeje rychle polykal sliny a hlava se mu klepala.

U hřbitovních vrat se ještě ohledl, pokýval a patře v dolík na město, mezi jehož střechami vzpínaly se žloutnoucí topoly a jasany, zabloudil až na kopce a k lesům.

..Tak my ještě do života,-' povídal zticha. Zadívav se k úžlabiné za městečkem, z níž svítila bílá silnice, ukazoval: ..Vida, jak se tamhle naše cesta bělá! Naběhali jsme se po ní — — no. Honzíčku, grand casino už nebude! Pojďme, pane učiteli!" A zvolna scházeli s kopečka.

Farář zavěšen v paži řídícího šel tuze ohnut, s hlavou skloněnou, dělal drobné, ale dosti rychlé kroky, holí při tom ťukaje do tvrdé půdy. Dívali se na ně s oken domků, a kdo je potkal, zahleděl se za nimi s tklivým úsměvem.

„Tak Cílinka jde do Pardubic, a Honzík prý už taky chtěl, •' z myšlenek úryvkovitě utrhával farář, ..já kdybych měl jít do města do pense, abych šel tuhle do Betléma," ukázal na řadu tmavých, skrčených baráčků, jež vyhlížely ze zahrad, ..jenže — jenže ani ty dvě stovky na hotovosti nejsou!'' ..Ale budou, důstojnosti, vždyť se vám ta úprava kongruy doklepává," usmál se řídící.

2* 20 „I vy? I vy mne posíláte? Bůh vás, lidé, naprav venkoncem!" již s úsměvem povzdechl farář.

„Pánbůh rač chránit — toto — co bychom si ve Studenci počali?1' bránil se řídící.

..No, mlčte, miláčku, mlčte, i vy budete z toho zajetí Babylonského vysvobozen — ale já bych nerad.

Kam teď. když se už člověku sešeřívá —" .,Vždyť ráčíte běžet jako mladík," usmál se řídící.

..Jen mastěte, dušičko, mastěte —" V tom ze zadu zaduněly chvatné kroky.

„Někdo za námi běží a dupe pořádné, že? Není on to Vendelínek?" hodně hlučné ptal se stařec.

..Přílepský farář, Přílepský farář — dobře mé jemnostpán zná — ale je to podle kroku nebo jen podle bot?" ze zadu hřmotné volal příchozí a došed dal se do tichého, ale upřímného smíchu.

Studeneckému rozklepala se brada a očka čtverácky pohleděla na příchozího.

„Však jsem si myslil, zdali jste nám neutekl,- povídal, ..ale o tom jemnostpánování jsem se už dost nakázal !"

„Hm, hm —" pobručíval Přílepský— „přece tuhle konsistoriální rada, osobní děkan — co pak jsme to dnes slavně neslyšeli?"

„Dobře, dobře, Vendelínku, ale hlavní véc: Studenecký farář!" s důrazem odvětil stařec.

Vendelín Čečetka, farář v Přílepech, byl nejbližší farní soused Studeneckého; měli k sobě malé půl druhé 21 hodinky. Přílepský byl asi padesátník, kostnatý, popelavých vlasů, a také líce měl, jako když mu je popelem postříká. Ostré hrboly kostí vynikaly mu na ramenou i v bocích, dásně a kosti skráňové dodávaly obličeji ostrého výrazu, jejž mračivé černé oči jen zvyšovaly.

Na hlavě měl rozlámaný měkký klobouk, na těle dlouhý černý kaftan, vestu až ke krku (bývala jistě černá, ale již hrála do zelena), černé nohavice — jelenice — ještě po stáru do vysokých, tvrdých, vyleštěných holínek.

Těch bot týkala se prve poznámka, po níž se Studeneckému brada rozklepala smíchem. Bývalyť ty boty kdysi na Studenecké faře doma; farář Kalous si za onoho času na dobrou botu potrpěl.

„Dobrá bota — zlatá věc," říkával, a když dal nebožtíku Studeneckému mistru Zadrmovi nový pár do práce, každou chvilku přišel se podívat.

„Žádnou starost, jemnostpane, ty boty budou důkladná práce — voda je nerozmočí. mráz je neproleze," tvrdíval mistr Zadrma.

Boty byly jedinou světskou marností farářovou — více kalhot nežli jedny letní a jedny zimní bylo mu přepychem, jaktěživ jich v Studenci více neměl, ale ku podivu, boty musely být troje! Doma vždycky rád sedal v soukenných střevících, a ty troje boty vysokých vyleštěných holínek stály v plné parádě vedle skříně — jedna jako druhá! Jako šest černých dělových jícnů mířily k začazenému stropnímu malování.

Ale když farář poprvé dostal ty „kvíčalky", muesl 22 dáti těžkým botám vale a utéci se k bačkorám; ale tři páry černých jícnů pořád hrdě stávaly vedle almary.

Kdykoliv Přílepský duchovní navštívil Studeneckou faru, měřil tu řadu bot zálibnými pohledy. Jednou stoje nad nimi šňupaje ze své březovky, povídal Studeneckému: „Důstojný pane bratře, co ty boty?"

Kalous podíval se na boty, potom na Přílepského a povídal horlivě: „Ó ty boty, v těch se to chodilo — voda je nerozmočí, mráz je neproleze!"

„Ale kvíčalky pustily!" zasmál se Přílepský, až ukázal obě řady zdravých, krásných zubů. * „Oho, oho — to je mýlka, Vendelínku!" čiperné odsekl Studenecký. „Kvíčalky, abyste věděl, přišly takhle: Šel jsem do Hrozdějova s Pánembohem. Posel přišel přede dnem a běžel ještě do Skalska pro doktora. Jak se rozsvitlo, vydali jsme se s Vejpalkou; strejc, zvoneček v ruce, houpal se napřed, já v'plášti za ním. Bylo to v březnu měsíci, mlha byla a vody všude plno; ale já šel jako po dláždění — kde pak tyhle boty! Luka k Hrozdéjovskému lesu byla jediná ledová hladina, po níž se už místy rozlévala voda. Šlo to bídně, ale šlo to přec. Jdeme, jdeme sami dva — v právo, v levo. v předu, v zadu hustá mlha jako pytel.

Najednou to mnou drcne — a už jsem byl ve vodě až k ramenům. Neptejte se po tom leknutí! Z luk přešli jsme nad řeku, a tady se to stalo."

„Mráz mě zrovna polívá," hrozil se Přílepský.

„Kostelník byl vždycky jako pápěrka a přehoupal to. já uvázl. Když uslyšel praskot, ohledl se a křikl: ,Matičko Chlouiuecká — jemnostpán je v řece!' —jako dnes ho slyším. Poskočil, jakoby sám chtěl utíkat, ale potom mi chtěl pomoci. Ale, milý pane bratře, v právo v levo hrnula se kolem mne voda — proudy vody — spousta vody — strejc ke mně nemohl, nebo by tam byl přišel taky. Plášť se mi roztáhl na vodé jako plachta, a tím se mi trochu ulehčilo. Sanctissimum držel jsem levicí nad vodou a pravou jsem se zachycoval, abych se dostal ven na led; ale marno, marno — nebylo se oč opřít, kraje ledu lámaly se mi pod dlaní.

Na štěstí uslyšeli jsme rány, a strejc povídá: ,Budeme u lesa a jsou tam dřevaři!' Natáhl nohy a ztratil se mi vtom mlhovém pytli; jenom zvoneček jsem v té opuštěnosti slyšel. Inu, dovolal se dřevařů, brzy přišli se sochory a pomohli mi z vody. — ale potom jsem v tom promočeném musel dojít k nemocnému. Tak jsem, příteli, přišel k térn kvíčalkám — tak —'• Přílepský si během vypravování chtěl šňupnout, ale tak ho upoutalo, že ruka se šňupcem u chřípí stuhla a teprve nyní dala nosu, což jeho jest.

„Právě — pravé, proto jsem povídal!" kýval pošňupav.

„Inu dobře — ale ne boty! Po krk jsem byl promočen na kůži — ale nohy byly jako v teplém pokojíčku. Ano — ano. příteli!" a farářovy oči svítily, že boty obhájil.

„Kvíčalky teda přišly od kolen —" 24 „Tak. tak. už po patnáct let každou zimu přilétají.

Nohavice zradily, ale boty bránily!" vesele si zarýmova stařec.

„Tedy sláva jim!" velebil Přílepský, a zasmáv se široce dodal: „Jenže co teď s nimi?"

„Památka, pane bratře — památka na lepší časy!"

Úečetka usmívaje se hladil si kostrbaté tváře a patře Kalousovi do upřímných očí kázal: ..Studenecký jich nosit nemůže, ale Přílepský by si v nich poliboval!"

Kalous se hlučné zasmál a potom odvětil: „Vždyť chodí v perkách!"

„Chodí, chodí," pokyvoval Přílepský, „jenom že—" a při těch slovech povznesl nohu a ukázal podrážky perek.

„Fouká ze všech stran/' usmál se.

V té chvíli si farář Kalous vzpomněl, jak loni na jaře Čečetka přijel do Studence na visitaci. Když slezl s vozu a svlekl kožich ulekán volal: „Lidičky dobří, vždyť jsem já si nechal domácí roucho! Prosím vás, mně nějaký kabát půjčte, ať se vikář nemračí!" Stál tu v odřeném, rozbitém kabátku jako umučení a pořád jen říkal: ..Že mi to ta naše maminka nechala — ale když ona chuďas tak málo vidí!" Pan páter půjčil mu kabát svůj, ale všichni byli přesvědčeni, že farář Vendelín nepřijel omylem v chatrném kabátku, ale že v jeho nedělním dělá zas někdo ze vsi pána.

Vida nyní rozbité podrážky a vzpomněv na nešťastný kabátek, byl Studenecký farář velmi dojat.

25 .. Přece, pane bratře, nebudete chodit v těch mých kanónech," usmál se soucitně.

..Tak, tak, proč bych nechodil? Když v nich mohl chodit Studenecký, proč by v nich Přílepský nechodil ?:1 ohrazoval se důrazně.

.,Ale ta móda je i u knězi dávno ta tam!"

„Marnost světa nikdy se mne nechytala!•' „Inu, když by se vám líbily," vlídně uklonil se Kalous, .,do lepších rukou přijít nemohly!"

Čečetka za soumraku sám si je v plachetce zavázané odnášel k Přílepům. Kristinka bránila sice dost, slibovala, že je ráno pošle, ale pan farář nedal; za to si stále liboval: „Jen když já mám zdravé nohy, k tomu dobré boty!'1 Potom chodíval jen v kanónech a měl je tedy také dnes.

„Stavíte se s námi v herberku, pane bratře?" ptal se ho Studenecký.

„V herberku ? Mhm — sub judice lis est! Mám — nemám," od ramene k rameni vrtěl hlavou, „je k nám skoro trochu daleko!"

„Právě proto — přisednete si potom k nám a pojedeme —" „To ne, jemnostpane, to ne — mám své cesty tuhle přes lesy a krásně se tamtudy běhá. Starost, žalost lesním ptákům poručím a švarně půjdu k nám!"

„Zas už, Vendelínku, jemnostpánujete?" zahuboval Studenecký.

26 „A snad bych ne? Až já budu konsistoriální rada.

Čestný děkan, biskupský vikariátní sekretář, musí se mi také tak říkat!" důrazně kázal Čečetka.

„To si pomůžete! Poznáte blahobyt —" Přílepský již neodpověděl; šel skloněn, zamyšlen a byl pořád o dva kroky napřed. To udělala zmínka o blahobytu. Náhle se zastavil a nakloniv se ke Kalousovi povídal: „A já jsem chtěl prosit —" Studenecký povznesl hlavu, podíval se Čečetkovi do tváře a suše se zasmál.

Ani řídící nezdržel se smíchu, ale Přílepský farář jen krčil rameny a říkal: „Jaká pomoc — co je dělat, když člověk pořád sedí na malém koni —" „Dlouho-li pak je po žních!" káravě, ale s humorem vyčítal mu Kalous.

„Po žních — ano, ano. Ale prodalo se maličko a to bylo ve větru hned, ostatní leží; sháním kupce na žito," bránil se Čečetka.

„Ale mnoho, pane bratře, nemám, toť víte, že si naše prebendy neodevzdají." Přílepský opět jen krčil rameny.

„Co je plátno — jakáž pomoc," bručel potom, „a jsme faráři — páni. ne? — Co pak teprv ti naši poddaní. Ale to nic — to nic — přijde čas, a budou všichni pyšní a všichni páší čí bezbožnost jako strniště —" „Volám s prorokem Malachiášem, kapitola čtvrtá: verš první," s úsměvem přeťal mu řeč Studenecký.

Čečetka se hlasité zasmál.

„Inu, teda se stavíme v herberku — beztoho se žaludek ozývá!" zvolal vida již známý hostinec, ve kterém si Beseda udělala stánek.

„Důstojný pane, račte ted! jít s panem farářem," ozval se řídící.

„Proč. miláčku, proč?" divil se farář.

„Skočím si ke kupci Marýskovi, mám tam to jednání —" „K vůli Vácslavovi, dobře, dobře, jen běžte a brzy se vraťte! ~ Studenecký opřel se o rámě Přílepského a řídící maje hlavu v ramenou. rychlými, drobnými kroky chvátal zpět.

Besední hostinec byl v budově veliké, proti ostatním Skalským domům až nemotorné; podobal se tvrzi.

Ve velikých plochách oprýskaných stěn temněla se malá okna, a také dvéře byly jako u chalupy.

Před hostincem stála směsice povozů: kočárů, selských vozíků i těžkých vozů; byly tu kočáry starodávné, s náramnými obloukovitými péry, farářské obkroče i lehké kočárky módní, jež vedle starých svých spolubratrů vypadaly jako drobní, tenkonozí psíčkové vedle černých, tučných hafanů řeznických.

Na několika vozech seděli již vozkové k odjezdu připravení, a kostelníci přede dveřmi čekali, brzo-li duchovní pánové vyjdou.

Studenecký farář zastaviv se hleděl na hospodní kolos, jehož průčelí stálo právě v plném slunečnu.

28 Potom obrátiv se k Vendelínovi povídal: „Dost jsem se tady nasedal — dokud jsem býval ve vašich letech, každé dvě neděle jsem přes kopce přiběhl, a také později býval jsem tu aspoň čtyřikrát, pětkrát za rok.

Sotva jsem přišel, Kadleček poslal do světa zprávu: Studenecký je tu! To bylo, jako když střelí, v malé chvíli se sletovali: Duchoň s panem páterem, sudí i berní, starý pan učitel, představený, fořt na pensi — inu zkrátka, toho večera bylo grand casino, při kterém žila bulka a smíchu bylo na měřice. Ani vstávat se nechtělo, zvláště při pomyšlení na cestičku k Studenci.

Ale nejdéle o půl jedenácté jsem běžel, abych ještě do půlnoci byl v posteli. Inu, při měsíčku se to běhalo!

Kolikrát stál jsem v takové noci na vrchu a chvíli díval jsem se zpátky do dolíka, který byl měsíčným světlem zatopen. Všecko si to měsíc zakublal do svého modravě bílého šlojíře; sám díval se na mne s oblohy i potopen v hloubce pod řekou, která byla na vrchu jako rozlité stříbro. Krása — rozkoš! vzdychal jsem a velebil Boha."

„A to já taky rád," hlučně zasmál se Přílepský, „zvláště takhle mésíčno mezi černými lesy — ať je to v létě nebo v zimě, vždycky krása!"

Studenecký přisvědčoval.

„Někdy mne pánové vyprovpdili až k našim farním dveřím, ale byla-li taková krásná noc. šel jsem s nimi ještě kus zpátky," vypravoval. „Inu, bývali jsme mladší — teď je finis. Fueramus Pergama quondam. Pojďme!"

a již po schůdcích vystupovali do síně.

Z hostince vycházel právě pan vikář, za ním několik knéží mladých i obstarožnějších, na cestu připravených, a někteří vyprovázející.

„Tak. páni bratři, s Pánembohem, a Bůh vás opatruj/' spatřiv Studeneckého s Přílepským srdečně volal vikář a skloniv se ke stařečkovi objal jej a políbil.

„Už ráčíte utíkat, reverendissime ?" ušoupnuv poklonu, i při těch bačkorách, širokých nohavicích a dlouhém kaftanu svižnou a elegantní, ptal se Studenecký.

„Mám dál než vy," usmál se vikář a pohroziv dodal: „Mně se zdá, že nejste na sebe dost opatrný a málo se šetříte!"

Kalous zavrtěl hlavou: „Vždyť mám skoro celou hlavu v čepici a tuhle' — poklepal na prsa — „jsem jako skála; jen ty nohy už tak neslouží. Již tedy jeďte s Kristem Pánem! S Bohem, pane bratře. — kdož ví, kdož ví, zda se ještě shledáme — ba myslím, že neshledáme. Ale na funus byste mi snad taky přijeli ?•' podávaje ruce a líbaje se s ostatními pány bratry úryvkovitě, měkce hovořil. Usmíval se na všecky, mladé pohladil po tvářích — ale byl to úsměv, jenž dotýkal se srdce všech, jako když na podzimní, úplně již odstrojenou, tichou, šedavou krajinou rozleze se mdlý svit slunce již nehřejícího.

„Ale — ale — ale —- s úsměvem odpovídal mu vikář, „kdo pak ví. kolik nás ještě, pane bratře, k hrobu doprovodíte, vždyť jste jako jiskra —" 30 ..ó ne — ne ne. reverendissime, nedoprovodím!"

Kalous rychle jej přerušil. „Ovšem, nevíme, kdo z nás nejdříve stane před stolicí Kristovou — ale jsem už jako to slunce na západě — ne vysoko, dole, když se mu už jen vršek hlavy dívá přes kopce sem k nám —" hovořil, a všickni stáli koleni něho dojati.

Chvilku bylo ticho.

..Tak je to, tak," pokyvoval si farář Kalous, „ano, ano. miláčku!'' Poslední slova radostně řekl mladinkému knězi a pohladil ho po hladké tváři, jež se všecka zapálila.

..Bůh vás opatruj, pane bratře." znova podával mu ruku vikář\ „ale jak jsem povídal —* Farář se usmál a záporně zamával rukou.

„S velebným pánem mám zlatý věk!" zaveíebil.

Vikář se zamyslil.

„Trpělivost má konce, pane bratře!" řekl vážně.

„Račte ho ode mne pozdravit."

Studenecký se uklonil. „Ještě pár měsíců a vysvětí mi sestřina vnuka — neračte zapomenout, reverendissime."

.Vikář vroucně zahleděl se na starce, a zdálo se. že chce ještě něco říci; ale již neřekl, jen rukou oběma knéžím potřásl a s ostatními vyšel ze síně.

Studenecký i Přílepský dívali se, jak vsedali do kočárů, a když kola zahrčela, Kalous kynul jim poslední pozdrav.

31 Potom vešli do hostince.

Všecky stoly byly obsazeny; blíže dveří seděli čeledínové nebo tatíci hospodáři, kteří sem přivezli duchovního, učitele nebo patronátní úředníky, dále při stolech prostřených byli ,,páni:'. Někteří pojedše již kouřili, jiní krájeli maso nebo teprve začínali s polévkou, podle toho, kdy kdo přišel. Spatřivše, kdo vchází, honem nechávali jídla, vstávali a pozdravovali úklonami; ani hlas se neozval.

Farář Kalous stále opíraje se o Přílepského ukláněl se na obě strany, rukou kynul a srdečné volal: „Pozdrav Pánbůh, dobré chutnání přeju!"

Když vešli do sousední, vlastní místnosti besední, všickni tam už stáli a čekali. Farář Kalous klonil se ve dveřích opět na obě strany a volal: „Pozdrav Pánbůh — nedejte se vytrhovat — nunc est bibendum — my budeme taky!'1 a svléknuv za pomoci Přílepského kaftan, stáhnuv rukavice, jen v černém moherovém kyrýsku cupal ke stolu a podával ruce.

Tu však přihnal se hostinský Kadleček, kulatý mužík s probělenou hlavou, bezvousý, s modrýma, poníženýma očima.

Vyšed ze sklepa zvěděl, kdo přišel, a proto utíkal, že teď sotva dechu popadal.

..I to jsou k nám hosté — to jsou k nám hosté," volal z daleka a hrčivé se zasmál, „poníženě vítám, jemnostpane, zdrávi dojeli!"

..Pozdrav nás Pánbůh — •' srdečné odpovídal Stu32 denecký potřásaje Kadlečkovou rukou, „jak jdou pořád časy, jak? Kakraperte, vy jste se skoro nezměnil!"

Mužík přikyvuje stále se hlasitě, radostně smál.

„Není co chválit, jemnostpane — ach, kde jsou ty časy, když jetnnostpán přicházíval a bývalo grand kasino!"

„Tak, tak," durdil se stařec, „toť jako bychom vám byli jenom my sklep vypíjeli!"

„To ne, důstojnosti, to ne, ale byl zkrátka jiný život, všecko nějak šťastnější, veselejší —" a zase se ryčně zachechtal, jakoby se hromada štěrku sypala.

„Pane, to máte j>ravdu," odpovídal farář s potměšilou vážností, „a abych vám řekl, také se mi zdá, že není svět už tak veselý, jako býval — řekněme — před nějakými šedesáti, sedmdesáti lety —" a čtverácky zadíval se do Kadlečkových kmitá vy ch očí.

Hostinský poškrábal se za uchem a zamyšlen pohlížel na sukovitou, vytlapanou podlahu.

„I snad ani tak dávno tomu není." důstojnosti, povídal rozpačitě.

„Pravda, pravda," kýval farář, „tenkrát jste snad chodíval v sukýnkách a teď vám také pořádně šediví hlavička. Já to beru podle sebe! Zkrátka, nejsou ty časy, které bejvávaly, máte pravdu, příteli!"

„Prosím uctivé, račte se posadit oba," náhle rozpomněl se Kadleček a v čele stolu připravoval židle, „a čím mohu posloužit?"

33 „Polévku, kousek masa a bandor — máte bantlory?"

„Jen se rozsejpají," zabzučel mužík.

„Ale maso aby se také rozsejpalo, nevím, čím to je, ale já už nějak chatrně kousáni," usmál se farář.

„Poroučejte!" Kadleček ukloniv se utíkal do kuchyně.

Přistupovali přítomní hosté, knězi, učitelé, úředníci, aby se s panem farářem pozdravili. Ukláněl se, podával ruce, potřásal, sem tam hodil vtip a usmíval se na všecky strany.

„Ale, miláčkové, když se tak po vás rozhlížím, znám vás málo — tuze málo — pana berního, jak pak ne, je pořád stejně růžový, pana lesního — vždyť jsme od nás — pana řídícího, naše pány kolaturníky ze škol a tuhle krajského pana bratra z Hrubé — No, pane řídící, co dělá botanika? Už k nám ani nepřijdete, a myslím, že by se ve struze Potamogeton rufescens ještě našel — nebo tam na bažině Streptotus amplexifolius — v lese taky snad ještě roste Aconitum lycoctonum — vždyť ta místečka známe, ne?"

Pan řídící, červený, boubelatý, světlovousý hezký pán se uklonil.

„Tak vidíte, že ještě něco pamatuju. Pravda, už nebrousím, jako jsem brousíval, a tak jsou sbírky opuštěny."

Skalský řídící se zasmál, ale ostatní nerozumějíce tázavě pohlíželi na faráře.

K. V. Kais: Západ. 3 34 „Pánové nevědí." usmívaje se štěbetal, „že příroda bývala má radost, geologie, botanika, ba i broučkář jsem býval. Krásné sbírky jsem si nashledal — ale ne ve škatulkách, v suchých pijácích a ve špirutusu, ale v boží přírodě. Všecko, jak to žije a roste v celém našem kraji. Vždycky jsem už věděl, kde je Trientalis europaea, Galium rotundifolium nebo zas Monesis grandiflora et cetera et cetera. Ano, ano, to byly moje sbírky.

Tamhle hrozdějovský pan učitel mi dosvědčí, že jsem mu na vlas řekl, v kterých kalužinách hrabe se Nepa cinerea, kde je netonečka —" „A Argyroneta aquatica," hlučné zvolal správce hrozdějovské jednotřídky.

„Dobře — dobře! Vida. že mám pravdu!" vítězoslavně zvolal stařec a radostné se rozhlédl, co tomu říkají. Pohladil si vlasy od čela k týlu a pokyvuje hlavou dodal smutněji: „Jenom že teď k svým sbírkám nemohu — tecř už jenom vzpomínávám, co a jak se kde děje. Ale i spolu jsme se dost nabrousili, viďte, pane řídící? No, je konec!"

Kadleček přinesl polévku a přál dobrého chutnání.

Knězi se tiše pomodlili.

„Jen když, důstojnosti, aspoň knihy zbyly," řídící potom navazoval dřívější hovor.

„Zbyly, zbyly — stojí v jarmárce. K užasnutí, jak se mi zrak natahuje — co je blízko, nevidím, ale do dálky převýborně. Pomalu už budu jako ten náš Bystrozraký — jenom že na literky takový zrak není!" Při l 85 těch slovech se stále potutelně usmíval a pozoroval publikum.

Ve dveřích objevil se řídící Pondělíček. Plaše se usmívaje ukláněl se na všecky strany a známým podával ruce říkaje: „Má úcta — má úcta, pane kollego — „Pojďte, pojďte, má dušičko věrná. — Kadlečku, honem také polévku!" volal farář Kalous.

Pondělíček hledaje, kam by uložil klobouk, nepokojné těkal očima se stěny k stěně, chvilkami se pro nic za nic polohlasně zasmál a vedle židlí šel opatrně, aby o žádného nezavadil.

Když u faráře usedl, bylo mu na hladkých, potem lesklých tvářích viděti, jak je tomu rád. Bera lžíci, k polévce skloněn ještě zpod víček podíval se po společnosti a zvolna počal jísti.

Kadleček obslouživ hosti honem se zas postavil ke dveřím a se Studeneckého faráře očí nespouštěl.

„Tak jsme si, důstojný pane, včera s mojí povídali, jak bývalo veselo, když jste časem ráčil přijít a vzkázalo se po pánech; nebožtík pan farář chudák honem přiběhl a už ve dveřích volal: Tak kde pak je ten můj lokalista?" vypravoval hostinský a blažené se rozesmál.

Farář hmoždil se právě s kouskem chlebové kůrky a jen přisvědčoval.

„A co bývalo žertu s tou husou, kterou měl každoročně do Studence odvádět —" 3* 36 „Na pout!" kývl farář.

„Kolikrát jen šedivou hlavu prostrčil dveřmi a říkal bojácně: Ale husu, Toníčku, nenesu —" „A teď mne nechal — tak vidíte, Kadlečku!" zamysliv se posteskl farář.

„Pivečko, prosím?" rychle ptal se Kadleček.

Farář přikývl a rukou naznačil, že všem třem.

Skalský řídící přistoupiv k Pondělíčkovi ruku mu měkce položil na rameno a ptal se sladce: „Jak se vede, pane kollego?"

Pondělíček honem se postavil a hladě si rozpačitě tvář povídal spěšně: „Děkuju uctivé, děkuju uctivě — nechce být lip!"

„Ale dobře, viďte!" usmíval se Skalský hladě si měkkou rusou bradu.

„Do dobrého chybí mnoho — mnoho," odpověděl Pondělíček a smutek rozhostil se mu i v pohledu.

„I vždyť jste tam jako král!"

„To mi pan inspektor taky říkává — ale je to chudé království, když v něm člověk je s hromádkou dětí!"

„Ale jsou zdrávy?" ptal se Skalský.

„I co pak to — jako hřiby! Roste to jako stromy v lese — to se ty bochníky ztrácejí —" Oči Pondělíčkovy se při té vzpomínce zasmály čistou radostí.

„Kolik jich vlastně máte?"

87 „Doma pět — šestý je v Hradci — to je nějaká spotřeba!"

„Šest — m-no, to není tak zlé," lahodně řekl Skalský a mnul si měkké ruce.

„Není, není —" stýskal Pondělíček. „Teď mi dorostl druhý hoch a na studie nemůže, není to u nás už možná. Musí na řemeslo. Učitelovo dítě — ne že bych řemeslo snižoval — ale hoch není tuze k tomu, po knihách jen hoří. Ó, to jsou zármutky!"

„M-no — jenom ne zoufat! Budeme brzy mít schůzi Budce — přijdete?"

„Přijdu, přijdu — to já vždycky rád," klonil se Pondělíček.

„Tedy na shledanou!" Skalský se milostivě usmál, podal měkkou ruku, uklonil se a šel o kousek dále.

Pondělíček opět usedl a pohleděv znova zpod víček plaše kolem, dal se do masa.

Pan farář seděl teď skloněn, jakoby ho tu nebylo.

Maso již dojedl a jen soustečka chlebové střídy ulamoval.

Přílepský vyprázdniv talíř, ruce maje v kapsách kabátu zašel do přední místnosti; zahledl tam prve hořeního mlynáře a napadlo mu, že by bylo dobře říci: „Jak pak, nepřišel byste se podívat — mám doma hromadu žita!" Sotva byl ve dveřích, Přílepský lesní, osmahlý, zardělých tváří, obrostlých ostrými, probělenými štětinami, podlitých očí, vypravoval sousedům: „Tuhle jdu z fořtovny k Přílepům a myslím si, co asi dělá pan farář. A jak jdu s kopečka, vidím ho v poli 38 za farou v parádě — v parádě!" Lesní při posledních slovech ještě více oči vyvalil. „Mmhm — co pak se to stalo, že se tak vystrojil, myslil jsem si, ale hned jsem si vzpomněl, že má přijít patronátuí komise, protože mu všude, v kostele i ve faře, zatéká, a jeho správky už nepomáhají. Čekal on tu panskou komisi — proto byl ve vestě, jindy po domácku nosí jen kalhoty —" a lesní se první dal do hřmotného smíchu.

Boubelatý, malý, ale kulatý farář z Hrubé smál se také, ale hroze lesnímu baculatým prstem žvatlal: „Myslivecká latina!" a laloušek pod bradou šému jemně zachví val.

„Jistá věc!" vážně zamračil se lesní.

„Chuďas!" povzdechl mladý kaplan.

„I to on tak nebere," usmál se zas lesní, „s maminkou — a je skoro slepá — v bázni bozi hospodaří a říká: ,Jen když se najím — tamhle v těch barácích se často nedojedí a mají děti — ty jsou hladový pořád.' Vysypal by jim poslední!"

„Pravý sluha Páně !" srdečně zavelebil farář z Hrubé.

„To je, to je!" kýval lesní. „Jeho řeč je: Obcování veďte bez lakomství, dosti majíce na tom. co máte; Onť zajisté řekl: Nikoli, nenechám tebe, aniž té opustím! — Stokráte mi to řekl. Jenom že lidé jsou tuze chytla ví a náramně si je navykl."

Farář Čečetka vraceje se právě poznal hned, že se mluvilo o něm; v rozpacích vytáhl březovku, šňupaí a pohroziv pak lesnímu povídal mrače se: „Zas nějaká vejrovina!"

3E> „Nic zlého, velebníčku — nic zlého!" odporoval myslivec.

Mladý kaplan zašel k Studeneckému faráři a ptal se uctivě: „Co píše Prokop, jemnostpane?"

„Děkuju, miláčku, za optanou, je zdráv, chvála Bohu." usmál se kmet a kaplana pohladil po ruce.

..Za rok bude jemnostpán jezdit s ním —'„Jezdit ne, ale nepřijde-li pro mne zatím ta s kosou, pospolu budeme živi!"

„My jsme se v semináři měli rádi — musím mu "psát, že jsem se zde s jenmostpánem sešel —'• „Pište, dušičko drahá —" U Pondělíčka stál správce Hrozdějovské školy. Byl asi třicátník, černovousý, plešatý, zamračený a mluvil bublá ve.

„Slyšel jste — bude slavnostní schůze Budce —" ..Slavnostní? To jsem neslyšel," odpovídal Pondělíček.

„Inspektora budou jmenovat čestným členem!"

Hrozdějovský sevřev čelo mračivě podíval se na Pondělíčka. Ten plaše zamrkal.

„Povídá se, že snad přijde odtud —" „Ale!u rychle podivil se Pondělíček.

„Co pak jste to neslyšel?"

Studenecký zamyšlen zavrtěl hlavou. „Kde bych já to slyšel?" vzdychl.

„Přijdete do té schůze ?"

,.Bude-li trochu možná, přijdu, to víte, pane kol\ego — člověk ledaco slyší, vidí časopisy, knihy — 40 sám může málo, když je šest dětí —"a Pondělíček, jakoby stál před dětmi, na roztažených prstech ukázal tu šestku.

„No, dobrodiní vám ani mně neudělal. Tak co ta panenská jablka?"

„Krásná, krásná — počkejte, až přijdete, úplné dobře dozrála," radostně odpovídal Pondělíček.

„Co mladý dělá?" zabublal zas Hrozdějovský.

„Učí — má to dnes v hromadě, potrápí se dost —" „Ještě chodí do té chalupy?"

Pondělíček pokrčil rameny.

„Že nemá rozum — nevidí na Rudenském, jaké je to blaho? Ten tu dnes taky byl, ale ze hřbitova utíkal rovnou domů, aby nebyl hubován. Študovaný člověk a je na provázku takové ženské. Pro nějaký tisíc!"

„On náš pan kollega je víc pro sebe," pravil Pon dělíček sám si přisvědčuje: „A co vy — kdy vy se budete ženit, pane kollego?" usmál se. t Ale Hrozdějovský jen sekl rukou a neodpověděv šel si zas sednout na své místo. Hostinský už chvíli upřeně Studeneckého faráře pozorovav ptal se ho úlisné: „Co pak, důstojnosti, najednou tak smuten?

Snad jsme něčím nerozhněvali?"

„Až vám, mladíčku, bude devadesát jako mně, taky se nebudete pořád smát," upřímně řekl stařec a výstražně povznesl prst. „Zaplatím — zaplatím!"

41 „Ale, ale, důstojnosti, proč pak ty spěchy ? Jednou za tolik roků — a takový útěk! Takovou radost jsme měli, že jste ráčil přijet —" lítostně zdržoval ho Kadleček.

„Nic plátno, dáte nám zapřáhnout, brzo-li pak nebude tma? Už abychom byli doma, viďte, pane řídící?

Nejsou už ty časy, miláčku, které bývávaly, pro mne je už jen ten můj pokoj!"

Loučili se. Studenecký farář všem upřímně třásl rukama, hladil je po tvářích a poděkoval úsměvem i pěkným slovem; Přílepský podával nataženou paži a hlučně dával: „Dobrou noc!" Pondělíček klonil se vlídně na všecky strany a loučil se: „Má úcta, pane kollego!"

Přílepský pomáhal Studeneckému ustrojiti se, při čemž vklouzlo mu do dlaně, oč prve žádal. Kolem krku, přes límec kabátu si stařec připjal zrzavý kožešinový límec s červenou podšívkou, z huňačky vyndal uši, natáhl ji na hlavu a uši pod bradou podvázal. Vzai hůlčičku, zavěsil se Pondělíčkovi pod paži, a šli. Hromada známých vyprovázela je až na síň. Tam čekal už chalupník Čejka, krátký, plesnivý, zamračený suk v naražené huňačce a rezavém kožíšku.

..Tak, Vendelínku. lezte, lezte," pobízel Studenecký.

„Ó já ne, jemnostpane. jak jsem povídal. Teď se to nějak krásně poběhne! Pánbůh dej dobrou noc, přijdu co nejdřív — myslím, že prodám žito!"

Kalous podal mu ruku, potřásl a obrátiv se ještě k známým, pravil srdečně: ..Bůh vás opatruj všecky!"

42 Potom ho čejka vysadil jako dítě do vozíku s košatinkou, a Pondělíček vstoupil také. Pomohl faráři do modrého, sedmilímcového pláště a zabalil nohy jeho i svoje.

„Tak s Pánembohem!" ještě jednou volal stařec.

„Pánbůh račiž opatrovat — a prosím, zas brzy!'' pobíhaje kolem vozíku volal Kadleček.

čejka vyšvihl se na přední sedadlo, nad huňatým baculatým běloušem zašvibl bičem, a již ujížděli.

Přílepský rozpřáhaje se holí, rozepjat. také již kráčel do uličky mezi dřevěnými, skloněnými chalupami.

Společnost vrátila se opět do hostinských místností.

„Je ho už, chudáčka, hromádka," kroutě hlavou povídal tam lesní.

..Je — je — a jaký to býval člověk!" natřásaje se horlivě vykládal Kadleček. „Já ho pamatuju, když do Studence přišel. Hezky velký, krásně rostlý — inu, každému se musel líbit. Po začátku býval u nás přes tu chvíli — říkal, že tam nemůže vydržet —" „To věřím, v Studenci —" zasmál se boubelatý pan farář, až se mu laloušek rozvlnil a očka se mu srdečně smála.

„Ale pak tam uvázl — myslím, že taky dole nebyl ve velké lásce. Inu, Studenec mu má za mnoho děkovat — zvláště chudáci! A když přišel sem, bývalo veselo vždycky, každý ho měl rád. Jednou taky šel v noci sám domů a tma byla jako v pytli, ale jemu to bylo jedno, nachodil se tak mnohokrát a říkal: Znám každý 43 kámen i pahejl! Jde tak, jde, ale když přišel tamhle na druhém vrchu k borovině, najednou tu proti němu chlap a mručí: Nedělají rámus a peníze sem! Ale on jakoby nic povídá: Jsem Studenecký farář a jdu ze Skalska z bulky: zlata a stříbra nemám, co mám, to dám — své požehnání. Poklekněte! A povznesl ruce — ale chlap už prý byl v lese."

Všichni se smáli a krajský pan farář si říkal: „To je čtverek!"

„Sám to vypravoval kolikrát," řehtaje se dokládal ještě Kadleček.

..Velmi učený muž," vážně povídal Skalský řídící hladě si bradu, „všecko ho zajímalo, ve všem pracoval a mnoho!"

„A ten řídící se ze Studence nedostane s tolika dětmi?" ptal se berní.

Skalský řídící pokrčil rameny a hlade si bradu sladce vzdychal: ..Když je to těžká věc s takovými lidmi. Disciplinárku měl, sotva že nynější inspektor nastoupil — toť dá rozum, že mu tím radost neudělal, a potom. — takové hlouposti jako s tím globem—" „Vždyť je to klep!" náhle prudce vybuchl Hrozdéjovský a ukazovákem sekl do stolu, „Pondělíček chtěl udělat vtip, a ten to vzal za pravdu!"

Řídící zčervenav krčil rameny a rozestřev ruce pravil klidně ale s ostřím: „To já nevím, pane kollego.

co Pondělíček chtěl nebo nechtěl, ale stalo se to."

Hrozdéjovský již neodpověděl, ale mrače se plivl pod stůl ...

44 Studenecký vůz vjížděl do dolíka. Slunce stálo nad lesem, jenž se černal na zadní půli vrchu jako poslední vlasy na velké holé hlavě. Stráně ležely v mdlém, žlutavém svitu tichy, nehnutě, bez života, jenom na úpatí u posledního brambořiště vycházel měkký čoud z dohořívajícího dětského ohníčku.

Farář, všecek zakublán, tmavýma očkama mžoural v právo, v levo.

„Jeřabiny—" povídal si patře na brčálové stromy podél cesty, v jejichž zelených koších rděly se chumáče korálků— ,.kolikrát jsem je tu viděl dozrávat! A nikdy nezapomenu na tu prvou cestu. Ty kamenité stráně ležely mrtvy a pusty zrovna jako dnes, a jeřabiny na stromech po březích také se tak houpaly. Já jel z kraje, z rozkošného kraje mezi Hořicemi a Josefovem — no.

vždyť to znáte — a teď tyhle sinavé plané se žlutavými balvany. A človíčka jsem nepotkal. Tahle silnice tenkrát nebývala, jenom bídná vozovka, a každou chvilku jsem byl na rozcestí. Tamhle jsem musel přes potok a notně jsem se zmáchal!"

„Důstojnosti, abyste se nenachladil," mírně napomenul ho řídící.

Jeli zvolna do vršku; podél bílé silnice stály teď osyky, jejichž listy pravidelné se třásly na tenkých, dlouhých stopkách. V právo v úžlabině ukázala se dlouhá, žlutavá louka, rozčísnutá vyschlou, bělokamennou struhou.

„Mně bylo zrovna tak, důstojnosti," po chvíli si; měkce usmál Pondělíček, „jenom že já jsem jel v zimě.

45 tohle všecko kolem do kola leželo pod závějemi. Ty lesy byly jako sněhové kopce, jen špičky snítek vylézaly. Dvoje velké sáně nás stěhovaly — my jeli na třetích a plakali jsme všichni ..."

Když vozík dojížděl temene návrší, farář počal se chrouti, až byl napolo obrácen, a hleděl zpátky.

„Skalsko!" povídal vroucně.

Také Pondělíček se obrátil.

Vypjatý chrám stál v žlutavém světle západu, kříž na báni jiskřil. V dole tísnila se městská stavení kamenná i drobné baráčky schoulené. Z hrbolatiny střech vynikaly štíhlé topoly i širší jasany, a koše měly, jakoby je zlatem pošplíchal. Vzadu rozkládaly se šedavé, mlčelivé stráně širokých rozvalených vrchů; z kusů tmavých lesů. po kopcích rozházených, svítily žluté i zarudlé snítky stromů listnatých. Podzimní, jasná, vysoká obloha všecko to objímala.

„Tak naposledy dobrou noc!" řekl farář. Ku podivu rychle se obrátil a schoulil se do pláště . . .

II.

Letošník, Studenecký kaplan, po odjezdu pana faráře do Skalska zašel ještě do kostela, aby pokřtil drobného Hrozdějovana, s nímž kmotři pod kaštany u hřbitovních vrat již chvilku čekali.

Jsa dnes bez kostelníka, s ministrantem všecko připravil, oblekl se a uděliv novorozeňátku svátost křtu i zapsav je mezi řádné údy Studenecké kolatury, rozloučil se s kmotry. Dav opět všecko do pořádku, zamkl sakristii a hřbitovní cestou, pod prořídlými kaštany slunečném pokropenou, zvolna vracel se k vratům a potom dolů k faře. Na stupních přede dveřmi ještě se zastaviv pohlížel po bílé, slunné silnici do dálky, jakoby doufal, že spatří ještě vůz s panem farářem.

Studenecká fara bývala prý léta Páně loveckým zámečkem. Stojí při samém počátku vesnice na mírném břehu, několik kroků od silnice; je patrová, široce rozlehlá, má břidlovou střechu a okna nepravidelně rozsázená. Kdykoliv ji viděl Skalský polír, vždycky říkal : „Nikdo by nevěřil, že může být na světě stavitel s takovou symmetrií!"

47 Vzadu za farou je dvorek se stodolou a chlévem, kolem farská pole, jenom v levo na straně kostelní zvyšuje se zahrádka.

Páter Letošník vešed do vysoké, klenuté síně vedle dveří pokoje farářova i kuchyňských ubíral se ke kaplance v prvém patře ...

Studenecká fara je budova veliká, ale pokojů má málo, polovinu prostoru zaujímají chodby široce rozklenuté, dlážděné červenými cihlami. Kaplanovy kroky na nich duněly a rozléhaly se pod klenbami.

Farář Kalous nastoupiv před časy v Studenci jako lokalista. obýval v přízemku jediný pokoj, a hospodyně kralovala v kuchyni. Zdědil bručavou babku po svém předchůdci a hospodařila mu ještě hromadu roků. Po její smrti převzala hospodyňské žezlo na Studenecké faře mladší sestra Kalousova, vdova paní Kristinka.

Když se stal farářem, koupil nejnutnější nábytek ještě pro jeden pokoj v prvém patře, aby bylo něco pro hosti. Ten pokoj byl zároveň skladištěm páně farářových jablek, jichž každoročně na zimu koupili pořádné tři bečky, tak že vůně jejich rozlévala se celým prvým patrem. Ostatní pokoje byly sýpkami, komorami a skladišti. Tak bylo po dlouhou řadu let.

Až když farář dosáhl osmdesátého roku, žádal za výpomoc, a konsistoř poslala mu kaplana; ten uhostil se v prvém patře v úzkém dlouhém pokojíku, z něhož byla vyhlídka na kopčinu po moravských hranicích s prořídlým temenem Žákovy hory uprostřed ...

48 Teti v té kaplance zůstával páter Letošník.

Když ho farář Kalous poprvé do kaplanky uváděl, vystoupiv do prvního patra ukázal na širou čtyřstrannou.

klenutou síň a povídal: „Že to tu, pane bratře, není jako v sále? Počkejte, o masopustě si tu uděláme slavný bál — my, kantorovi, a kostelníka s ní taky pozveme!" — Páter Letošník vrátiv se nyní do kaplanky, hned u dveří pověsil klobouk a svlekl kleriku. Přešed pokojem zastavil se u okna a zahleděl se na stráň, po níž rozběhlé krávy a kozy ukusovaly sivožlutou travičku.

V klíně širokohřbetého balvanu sedělo několik drobných pasáčků, všickni zabalení do režných, trávných plachet.

2 nichž jen vrbové pasácké pruty vyčnívaly.

Kaplan je chvilku pozoroval, potom počal zamyšlen volně přecházeti pokojem. S malovaných, ale začoudlých stěn hleděly naň Kristova hlava od Maxa, Rafaelova Madonna a oči staršího pána i paní, kteří tu byli na velikých podobiznách v černých ellipsovitých rámech.

Usednuv k psacímu stolu, jenž byl jako ostatní nábytek černě leštěn, vytáhl zásuvku a vyňav nejvrchnější list, rozbalil jej a podepřev si hlavu zahleděl se do řádků. Četl: „Můj drahý synu! Srdečně Tě pozdravuju ze své opuštěnosti a samoty. Po té návštěvě Tvé o svatbě naší Mařenky je mi ted1 teprve tuze% smutno. Mařenka odstěhovala se již dnes dvě neděle. Chtěli oba. abych šla s nimi, ale to být nemůže; předně vím. že to nedělá dobrotu, když se starý člověk plete do mladé domácnosti, a za druhé jsem tu za tolik let zvykla, tak že by se mi všude jiade stýskalo. A mám zde také tatínkův hrob. Ted1 si, milý synu, připadám jako nadobro na tom světě opuštěná, jako bych už nikoho neměla. A přece mám také syna. jenom že je ode mne tak daleko! Na stará léta, po všech starostech a po vší lásce zbyla jsem tu sama. Toť vím, že pohromadě být nemůžeme, ale přece blíže u sebe. abychom se aspoň někdy sešli a trochu se potěšili. Což pak není možná, abys přišel blíž? Kdož ví, jak dlouho zde na světě ještě pobudu, a Ty pořád odkládáš.

Nemysli si, že neuznávám, že bys nerad pana děkana opustil; uznávám to, hochu, uznávám, protože sama jsem už také stará. I líto mi ho je, protože jsem sama poznala, jaký je milý. Ale myslím si, že přece zase dají mu místo Tebe jiného kněze, vždyť tam nejsi první, ale už pátý, a pobyl jsi přes čtyři roky. Mně za Tebe nedá nikdo nikoho! Sliboval jsi mi to sám hned od počátku, víš ? Konečně se obávám, že bys tam nadobro mohl uváznout jako farář, a to bych přece jen velmi nerada viděla. Je to na konci světa — a na panu děkanovi máš příklad! Už i známí přicházejí a říkají: Ců pak že se ten Váš syn nestará, aby byl blíže, vždyť ho máte jediného a snad není na vždycky do těch hor odsouzen? Vidíš, tak se mluví a to mě taky tíží. Jako bys tam byl z nějakého trestu!

Léta utíkají, já tuze stárnu a konečně by Ti to snad také bylo líto. Můžeš-li mi to učinit, udělej to. Vždyť, K. V. lUie: Západ. 4 50 když máš pana děkana tak rád, můžeš se i potom někdy k němu podívat. Že tak najednou píšu, nediv se mi; nosila jsem to dlouho v srdci, ale co je Mařenka z domů, velký stesk tuze na mne doléhá. Panu děkanovi i paní Kristince vyřiď uctivé poručení. Bůh Tě opatruj a zachovej ode všeho zlého. V duchu Tě objímá a líbá Tvá věrná matka Kateřina Letošníková."

Kaplan obdržel ten dopis již před čtyřmi dnem i a přečítal ho již aspoň po dvacáté. Když byl u konce, hlavu maje položenu do obou dlaní, znova hleděl na řádky, plné tenkých písmenek s vláskovitými, kroucenými ozdůbkami.

Vzpomínal . . .

Byl Čáslavan, syn malého úředníka; když byl v prvém roce práv, zemřel mu otec a mladíkovi nezbývalo než buď protloukati živobytí hodinami nebo jíti do semináře. Někde při úřadě bezplatně praktikovati nemohl — matka se sestrou měly se s pensičkou samy co oháněti.

Letošník šel do semináře kliden; miloval samotu a vnitřní život. Nebyl pokrytec, ale také žádný světák.

Rád potoulal se v přírodě a rád i četl. Usedlou, rozvážnou, mírnou povahu měl po otci, jenž se jí však dopracoval po mnohých rvačkách s osudem, po mnohých trpkostech a sklamáních.

U konsistoře znajíce mužnou, dobrou povahu Letošníkovu, poslali ho na prvou štaci do Studence doufajíce, že tam vydrží déle než kdokoliv jiný. Bylo 61 s tou štací trápení: farář nad hrobem, osada chudá a k tomu v drsnu na konci světa. Za šest let odešli odtamtud čtyři kaplani.

Letošníkova matka si tenkráte hodně poplakala, doufalať, že bude syna míti někde na blízku. Těšil ji, že to na mnoho let nebude, a že po trampotách v Studenci aspoň za odměnu něco lepšího na blízku domova dostane. Když z rovinatých luhů domácích přejel Železné hory, bylo mu měkko okolo srdce. Že přijde do hor, nelekalo ho a netrápilo, čekalť svěží horský kraj s bujnou přírodou. Z domova každodenně hledíval k modravým kopcům s pěknou Lichnicí v čele, a kouty jejich ho vábívaly. Ale všecky ty chlumy, lesnaté dolíky s bujnými debřemi. voňavé stráně, s nichž bylo viděti daleko do kraje, zůstaly za ním.

Když potom šel planinou po bílé, tiché silnici a viděl rozlehlé, kostrbaté stráně s chudými poli. šedavými pastvinami, na nichž hrbila se stáda balvanů, přejížděl ho mrazivý stesk.

Bylo mu smutno, protože kolem do kola viděl pusto; dál po vrších a v krabatých zákoutích byly sice lesy, lesů hojnost, ale tu na planině v právo v levo daleko od silnice bylo prázdno, jen chvílemi pozdravil ho tichoučký ševel řídkých osik.

Kde je Studenec? Bude v něm také tak tesklivo?

Spatřiv konečně nový domov, trochu se upokojil: ves byla vlídná a v kotlině schována jako ve hnízdě.

Tmavá cibulovitá věž kostela, stojícího na malém návrší, prvá mu kývla na pozdrav. To veliké stavení 4" 52 před kostelem bude snad fara. to protější, bílé, škola!

Lesy nebyly daleko, a vesnice, o nichž soudil, že patří k Studenecké farnosti, hezky z lesního temna vzhlížely.

Pravda, bujno tu nebylo, to poznával na polích i lučinách, po krajských ovocných sadech nebylo tu památky, a oužlabinami od severa trošku čišelo. Mocný, holý kopec, jenž na severovýchodě se rozvalil a zastíral všechen výhled v tu stranu, také nelákal, ale naproti němu bylo pěkně.

Na faře přivítali ho velmi srdečně.

Farář přehlédl si vysokou štíhlou postavu nového kaplana, zahleděl se do přímého pohledu jeho tmavých očí a svíraje mu ruku pravil: „Jako ženich, jako ženich!"

Paní Kristinka políbila mu ruku, a zeptavši se na pány rodiče, honem snášela. Fara zalíbila se mu hned prvého dne; líbil se mu malinký, povídavý jemnostpán, paní Kristinka i tichá kaplanka. Stařec obskakoval jej jako vlastní dítě, lahodil a lichotil; už teď byl samá plachost a starost, aby bratříček opět neutekl. Povídal mu: „Jsme tu ze světa, ale živi jsme. Já jsem tu šestačtyřicet roků — a víte, bratříčku, nerad bych už odtud. Jsem tím vinen, že vás sem poslali; kdybych šel do pense, přišel by mladší a vy byste v Studenci nekaplanil.

Nemrzte se proto na mne! Vím, že tu veselo není; na poprvé, ba i nějaký čásek potom bývalo mi všelijak, ale teď už jsou kořeny jen tady. Svět jsem za sebou dávno zavřel na zámek. Teď už melu z posledního, a přec jen bych rád, aby mé vynesli z fary a ne z chalupy. Máte tu jen dvéstěčtyřicet rýnských, pravda, ale přičiním se s Kristinkou, třeba že sám sedím na smutné prebendě, abyste s námi byl spokojen. Jen s každým přáním přímo ven, bratříčku!" A vystoupiv na špičky pohladil kaplana po líci. — Když kaplan o prvé neděli kázal a sloužil. velkou, farář seděl v sakristii a poslouchal. Po mši mu srdečně stiskl ruku, poklepal na lopatce a kývaje pochvalně, labužnicky přivřel oči.

Přišli starší vesničané, muži i ženy, oběma kněžím líbali ruce a obklopivše starého faráře šeptali a tlumeně si pochvalovali: „Ten se k jemnostpánovi zrovna hodí!"

Vyptával se jednoho podruhem: „Jak je babičce?

Kdy už Toník přijde pro ohlášky? Jak vám letos hodně sype? Co píše Lojzík z Brodu?" Na všecky strany podával ruce a vzkazoval pozdravení.

Když potom s kaplanem osaměli., povídal mu: „Tak jste dnes viděl kolaturu pohromadě!"

Kaplan se usmál, přisvědčil a odpověděl: „Velcí boháči jako dole v kraji, myslím, že mezi nimi nejsou!"

„Lidé jako kraj, miláčku," odvětil farář.

„Ale tlačili se k jemuostpánovi —" Farář neodpověděl, ale obličej přejel mu jasný nádech blaha.

Když potom spolu vyšli na hřbitov, zeptal se tlumeně: „Jenom nebudete-li mi zas honem utíkat, pane bratře!"

„Nebudu, jemnostpane!" -upřímné usmál se kaplan a pohleděl starci přímo do očí.

Farář naň žertovné zahrozil, jakoby řekl: Znám ty sliby, znám!

Poslední kolaturníci již odešli, a hloučky jejich rozptylovaly se mezi chalupami.

Studenec i okolní kopčiny pohrouženy byly v plném slunečnu. Lesy hrály všemi odstíny zeleně.

„Nedivte se, že se té fary tak držím." zamyšlen začal zas farář, „ale kam bych teď už šel? Tolik roků tady sloužím — z dětí tu zatím vyrostli starci a stařeny. Vím, jak se to v chalupách měnilo, a v téhle svaté zemi také mnoho znám. Vezměme na příklad tenhle hrob: Blažkovu babičku jsem do něho pochoval, za třicet let potom matku a už i vnučku. Tamhle vedle sebe leží pradědek, dědek — umřeli brzy po sobě — otec i syn; všecky jsem je vykropil. O celé kolatuře vím, jak v každém baráku a chalupě to staré umíralo a mladé narůstalo. Co jsem jich okřtil a také pochoval!

Co všecko slyšel jsem ve zpovědnici a kolik jsem jich připravil na onen svět!"

Při poslední větě přejel si rukou čelo a pousmál se — vzpomínkou.

„Bývali tu tvrdí — a mudrcové! Tuhle dál do kopců dosud snad jsou zbytky adamitů, ale to není naše farnost. Na jednoho paličáka si vzpomínám — — Byl z Hrozdějova. dědek jako rys a zahlížet uměl. Vedl obchody se Inem a prohledl kapitální kus světa — pěšky — hlavně pěšky — železnice byla sotva jedna k Vídni. Na konec života si dal už s cestami pokoj a žil u syna na vejménku. Biblař byl — ale do kostela 55 ani krok. Když mě potkal, sotva kývl a jen se ušklíbl.

Najednou začne chátrat — chátrat — a i bez brejlí bylo vidět, že se chystá ria onen svět. Přátelé přece jenom nechtěli, aby odešel zatvrzelý, a proto poslali pro mne vůz, abych přijel s Pánembohem. Přijel jsem — ale starý koukal jako vejr. Seděl ve vejměnku na posteli jen tak, jak z peřin vylezl; nohy visely mu dolů.

hlavu měl hodně v ramenou a plesnivé vlasy skoro nad oči. Proti dřívějšku ubylo ho notné. Sedl jsem si proti němu a začal jsem srdečnou. Vykládám, vykládám, starý poslouchá; oči má přivřeny a ani sebou nehne. Konečně jsem ho vzal za obě promodralé, chladnoucí ruce a povídám: „Příteli, cesta na věčnost je cesta daleká, těžká — poslechněte mé rady a připravte se na ni —" Po těchto mých slovech poprvé zabručel: ,1 já byl odjakživa vejchodnej, snad i tohle dokážu!'" „A. nedal se zaopatřit?" pousmáv se ptal se pan páter.

Farář zavrtěl hlavou.

„Zůstal jako skála — slova nepromluvil; až když jsem s nepořízenou odcházel, volal za mnou ,S Pánembohem !' Ale to byl jediný případ toho druhu."

„Umřel?" opět tázal se kaplan.

„Třetí den po tom," odvětil farář.

,.Byl křesťansky pochován?"

„Nechtěl prý, nakazoval, ale přátelé mne prosili a já jsem vyhověl rád. Byl palička, rozumář, ale láskou k Pánu hořel. Tamhle před tím bílým křížem je za56 hrabán — no, spí tam už od svatého Vojtěcha dvacátý rok."

Chvilku mlčeli a hleděli po hrobech, jež hřály se v podzimním slunečnu.

„S několika jsem mluvil," začal kaplan, „a také se mi zdálo, že nemají takového otevřeného, jasného pohledu jako dole —" Farář kýval rukou záporně.

„To je ostych, bázeň a nedůvěra k cizímu, zvláště má-li lepší kabát. Inu — možná, možná, že kořínky některého vězí ještě o půl třetího sta let hloub, kdo by se po těch protivenstvích, kterých zakusili, divil, ale jinač jsou to lidé tiší, dobří, pobožní. Bída a krvavé dření je zdrsnatily. Chudáci jsou — po většině chudáci! Počkejte, až v zimě uvidíte děti chodit do školy.

Většině těch lidí neosvěcuje temno života nic, jen velká, čistá, oddaná důvěra v Boha a v odplatu na věčnosti."

A farář patře v dál zamyšlen si přikyvoval.

Letošník byl vroucností farářových slov dojat.

„A vy jste jim, jemnostpane, obětoval život," řekl upřímně.

„To nic, to nic, pane bratře," stařec opět záporné kýval rukou, „sám jsem tu nalezl víc — pokoj, mír.

Podívejte, tamhle za tou oužlabinou jsou schovány Přílepy — tam máme pana bratra faráře Vendelína Čečetku — Vendelínka — počkejte, vždyť ho poznáte. Je tam už patnáct let, a pečené mu taky do popelu neupadne. M-no — v údolí Jozafat se to všecko srovná!

57 Pojďme — aby se Kristince nezkazil oběd, to by byla bolest náramná!"

Zavěsil se v kaplanovo rámě a vraceli se do fary.

Ale na cestě se farář ještě zastavil a dívaje se kaplanovi do očí, pravil zas tak měkce: „Jenom jestli mi odtud brzy neutečete!"

„Neuteku, jemnostpane!"

„Neslibujte tak rozhodně — ostatně, kdo ví, nezaklepá-li v krátkosti u mne smrt — potom byste byl vysvobozen!'' Kaplan hledal slova k srdečné odpovědi, ale nenašel jiných než: „To ne, jemnostpane!" — Jindy spolu šli na malou procházku po vsi a farář vypravoval o lidech každého stavení. Staří mladí vybíhali, aby políbili ruku, a farář hladil, vyptával se, žertoval.

Zádumčivý kraj, tichá vesnice, úplná odloučenost od hlučnějšího světa kaplana z počátku skličovaly, cesty k nemocným a do škol bývaly často zlou trampotou, ale na faře se s ním přímo mazlili, a tak zvykal.

S farářem sedal u oběda a celé večery s ním poseděl; zvláště v zimě. Hráli v šachy, a přišel-li také řídící Pondělíček, bulku, anebo kaplan či řídící četli nahlas. Záclony byly spuštěny, kamna vyhřívala a z kuchyně pronikala vůně pečených jablek.

Četli noviny a belletrii.

O té farář říkával: „Tyhle věci dříve pro mne nebyly — já pěstoval jen vědu!" a ukázal na starou almám se skleněnými dveřmi, za nimiž stály tlusté 53 šedé špalíky hřbetů již rozpraskaných, „To jsem tuhle sedl u stolu a potopil se jen do toho. Ale teď oči nedělají dobrotu —" Některých knih měl farář brzy dost. „Moc sladkosti," říkal, „samá láska. Co pak je po tom! Já nevím, já nevím (a ťukal se konci prstů do čela), že ti spisovatelé pěstují v knihách tolik lásky. Pravda, láska povznáší, ušlechťuje,' hraje v životě velikou úlohu, ale přece ne takovou, aby ji člověk pořád musel jíst.

Co je na tom světě jiných a jiných záležitostí: Mamon, pýcha, závist, panovačnost, násilnost, dření, milosrdenství, vděčnost — a bídy mnoho a mnoho. Ale to pořád jen ta mládež vzdychá. Starý člověk se těmi knihami málo potěší — co pak v nich pro sebe najde? Ach.

život, život — to je jiná kniha!"

Když měl pan farář v zimě kvíčalky. kaplan u něho proseděl většinu hodin, talíř s jídlem přidržel a Kristince s obklady pomohl.

Farář, kolikráte bolestí sykaje, říkal: „Lidičky, vy se se mnou nataháte jako ti s tím koněm —"a sotva že opět klidně ležel, čtverácky podíval se na kaplana a ptal se: „To nevíte, jak bylo s tím koněm V" Kaplan s úsměvem zavrtěl hlavou.

„Tedy vám to povím. Strejc z chalupy kupoval si po prvé koně. Mnoho peněz neměl a musel padle toho vybírat. Vybíral, až vybral, a ptá se: ,Zač bude ?' — ,Za tolik a za tolik.' — ,Mhm, a jestli ho přece užiju?' — ,0 je, to se, človíčku, podíváte, co se s tím 59 koněm nataháte!; A natahal se s ním, natahal — když se koni nechtělo dělat, položil se a myslil si: Tahej se se mnou!"

Jindy jsa v náladě žalnější, farář vzdychal: „Pane bratře, to máte se mnou trápení! Nic, dočista nic ted1 nezaslánu a ještě vás mučím!"

Ale kaplan odpovídal: ..Já trápení, jemnostpane?

Trápení máte vy, já běhám jako jelen!'' „Jenom mi neutecte! A Pánbůh vám to všecko požehnej a zaplať!"

Sáhl-li kaplan i ve dne po knize, farář blaženě zachrul se v loži a řekl: „Jako když dáte žebrákovi almužnu, takovou zásluhu si získáte, když mi něco přečtete." A poslouchal ani se nehýbaje; byl ho pod svrchnicí drobeček . . .

Když pan páter musel v zimě k nemocnému přes pole, za špatných cest a v noci vozí val ho strejc čejka; dostával za to od faráře po zlatce.

čejka měl v takových jízdách praxi, věděl, kudy Iio zasypaných pláních zamířit, aby dojel.

Vrátiv se po prvé takové noční cestě k loži nemocného faráře, kaplan vesele vypravoval: „Tomu strejcovi jsem se podivil. Jedeme, jedeme, sáně drkotají v levo, v právo, ale strejc kouká na nebe. Najednou mi'povídá: ,Vida — Orion je venku a Pes už taky leze — •" Farář dal se do radostného smíchu, a paní Kristinka přikládajíc do kamen, smála se také.

60 „Kde jste to moudro sebral? ptám se ho." pokračoval kaplan. „I to když jsme s jemnostpánem jezdívali, všecko mi to vykládal. Tamhle máme Andromejdu/ a kaplan se upřímné rozesmál.

„To on strejc čejka i po vesnici vykládává." povídala Kristinka.

„No, mlč ty. mlč — taky jsi se ledačemu mohla naučit, kdy bys byla dbala, navykládal jsem se ti dost a dost," odvětil jí farář.

„Bodejť, Toníčku, já mám kdy na takové marnosti."

zavyčítala a na kaplana lítostné kývala hlavičkou, jakoby říkala: Co by on všecko ode mne žádal.

„Ženo marná — hvězdy nebeské, věda — jsou u ní marnosti!" vzdychal na oko lítostné, ale po straně se na kaplana usmíval.

Když se trochu sebral a poprvé oblékal své široké vlněné nohavice, povídal: „Zle je se mnou — už by taky o mně mohli zpívat: S tím farářem je lekrací. on má kalhoty hrkací —" Kaplan byl členem obecního zastupitelstva a faráře zastupoval i v místní školní radě.

„Jak pak — chodí to tam dobře ?" ptával se ho někdy farář.

„Dobře — moudře!" a kaplan vypravoval, o čem se jednalo.

„Ale nebývalo — bývali to učinění paličáci!"

vzpomínal stařec. „Do hromady v hospodě přišli bosi nebo v dřevěnkách, bez kabátu a třeba i bez vesty.

Hulili tak, že jsme byli jako v štiplavé mlze, a kořalka 61 musela být pořád na stole. Za roboty bývali tuze malí páni, potom chtěl každý všecko podle své hlavy a na všecky strany trkal. Na stůl dovedl udeřiti pěstí, až skleničky skákaly. Nezapomenu na to, co dělali, když se jednalo o tuhle silnici a později — ale to bylo ještě mnohem horší — o stavbu školy. Arci, arci, tenkráte nebyl tu Pondělíček, ale Potápka. To byl patron! Solil jsem jim za to pití v kázáních tak, že byli všickni proti mně; nebožtík šenkýř, nynějšího otec, na mne jednou přiběhl a bědoval i huboval, že ho chci ožebračit.

Ale pravda, ženské byly v té záležitosti na mé straně — a tak se to chvála Bohu trochu spravilo."

Z fasse pan páter mnoho neutratil — nebylo tuze zač, a štola přece nějaký groš na ten kabát a na knihy dala: mohl tedy posílati mamince a sestře. Jim to bylo znamenitou pomocí, a matka děkujíc psávala: „Děláš to všecko pro Mařenku!" Dvakrát, třikrát do roka si k nim na nějaký den zajel. Když se vrátil, farář smutně se usmívaje tázavě díval se mu do očí.

„I ne, jemnostpane, i ne —" srdečně říkal kaplan, a rozuměli si dobře.

Ale za posledního roku kaplan zapíral; nepověděl, jak si matka stýská, jak už touží, aby zažádal někam blíž. Obzvláště naříkala oznamujíc, že se Mařenka bude vdávat, a že se mladí dostanou do Prahy. Když odjížděl na sestřinu svatbu, stařeček louče se s ním pravil: „Jen rok — jen rok ať mi vás paní matinka ještě přeje.

Potom nám vysvětí Prokůpka, a budete ze zajetí Babylonského vysvobozen " 62 „I račte mi, jemnostpane, věřit — kdybych neměl maminku, ani bych z toho zajetí nechtěl!" odpověděl mu kaplan.

Farářova očka zajiskřila, ale řekl honem: „To ne, to ne, pane bratře — na vždycky ne, na to jste mlád.

neznáte světa a jednou byste třeba byl tuze nešťasten.

Se mnou bylo jinak, já měl za sebou zkušenosti čtyřiceti let. V tom jsou rozdíly!"

Když se kaplan ze svatby vrátil, farář chytil jej za ruku, zahleděl se mu do očí a ptal se: „Tak jak?"

Úzkost visela mu na rtech.

,.Dobře, jemnostpane," usmál se kaplan a sevřel starcovu ruku.

„Bůh vám to zaplať!"

Ale páter Letošník uvnitř spokojen nebyl; viděl stárnoucí matku, slyšel, jak po něm touží, jak se hojí samoty, a synovský cit mocně zachvíval mu duší. Nemohl zapomenouti pohledu, kterým naň popatřila, když řekl: „Ještě rok. maminko, k vůli jemnostpánovi, vždyť jste ho loni viděla."

Neřekla již slova, ale Letošník tušil, že největší bol nastane, až se sestra odstěhuje do Prahy. A nemýlil se — maminčin smutný, dojímající list přišel . . .

Když ho po prvé přečetl, byl by se nejraději rozletěl přímo k ní. Zaplakal si nad ním jako v dětských letech, když jej z domova vyprovázela a po rozchodu když se po sobě ohlíželi.

63 Rozhodl se hned. že není možno, aby tentokráte ještě otálel; mamince odepsal, že bez odkladu bude se starati.

Ale hned také přišel soucit s farářem. Rozuměl starci dobře, chápal, co pro něj ten odchod znamená, jak jej rozruší. Padesát roků zde žil v trampotě a starostech a co teď. když je život na kahánku, ale přece ještě hoří? „Přec jen bych rád, aby mne vynesli z fary a ne z chalupy." říkával farář. Z chalupy! Pravda, pense Studeneckého faráře by na více nestačila, ale kaplan tlobřě poznal, že slovo ..fara" znamená pro starce ještě něco jiného nežli pouhou budovu, že je to všecko okolí, všechen kněžský život jeho, v němž za padesát roků kořeny pevně utkvěly. Vytrhněme je teď, když kmen už vydoutnává a zřídlá koruna prosýchá; vytrhneme je a přesaďme ! Nadarmo farář vzpomínával na pana bratra, jenž se přestěhoval na Smíchov . . .

A čeho velikého vlastně žádal? Dožít tam, kde padesát roků obětavé pracoval. Jak nepatrná odměna. — a jaké s ní starosti! Což — konsistoř kaplana pošle, jako posílala, ale ten bude zas naříkati, bude nespokojen — — a farář cítíval to všecko nejvíce! Teď po čtyři roky bylo dobře, pěkně. Stařec byl spokojen, že konec života klidně, jasně uplývá; smrt mohla přijíti každou chvíli, a bez stesku byl by zamkl oči. A také poslední kousek své budoucnosti dosud viděl jasný. Pan páter Letošník zůstane, až bude vysvěcen Prokůpek, a ten potom už starce neopustí a oči mu zatlačí . . . Nyní však přijde Letošník a řekne: „Není možno již ani rok, maminka volá, a byl bych špatný syn!" — — Když se s panem farářem u oběda sešel, nebyl s to, aby pověděl co maminka psala, a jakou dal jí odpověď. Stařec seděl do pohovky zabořen, očka mu jen hrála a vesele švitořil.

Odpoledne Letošník napsal dopis vikáři. Upřímně všecko vypověděl, a projevil pevnou naději, že bude vyhověno. Ale doma mlčel dál, zvláště potom, když přišla zpráva o smrti Skalského a když viděl, jak stařečkem zatřásla. Těšil se také tím, že vikář bude jisté na pohřbu a že Kalousovi všecko vypoví a řekne mu, aby byl bez starosti . . .

Teď sedě nad matčiným dopisem, opět na starce vzpomínal. Viděl jej, jak drobounký, slabý vyšel z fary, jak ho Vejpalka s Čejkou vsadili do vozu, jak ho pan řídící zabalil jako chlapečka. A paní Kristinka cupajíc kolem vozu spínala ruce a volala: „Jen buď, Toníčku, na sebe opatrný, pane řídící, buďte už tak dobrý!"

A farář všecek zakublán ještě kýval a volal: „Mějte se dobře — s Pánembohem, bratříčku!"

Dívali se za nimi, dokud nadobro nezmizeli . . .

Co bude pan farář říkat, až se ve Skalsku všecko dozví? Nebude se mrzet a mučit? Jaká to bude při návratu jeho shledaná! Ale což, bude-li pan vikář nad starcem rozlítostněn a slovem se mu nezmíní?

Kaplan povstav opět zadíval se ven na děti, jež teď v plachtách zabaleny, lezly po stráni jako medvídkové.

Usmál se. Drobotina. je to jako kudly, a již musí pomáhat v živobytí . . .

K jedenácté hodině vyšel si na procházku. Šel po silnici ke Skalsku a myslil si: Snad potkám poslíčka — chodívá tou dobou — a kdyby mi tak přinesl psaní od vikáře!

Venku bylo až radost, jako by ani podzimek nebyl; silnice jako mlat. z žulového štěrku jiskřilo. V polích orali a vláčeli; krávy a koně stejnoměrně tlapali do měkkot, a pobídky hospodářů hlučné se rozléhaly. Lesy stojíce tichy tenké konečky snětí vzpínaly k slunci.

Páter Letošník přicházeje k prvému kopečku nahoře spatřil malého, širokého strejce, jenž velikou černou brašnu maje na boku klátil se a rozpřáhal holí.

Poslíček! — — A hle, již kývá — — Kaplan zrychlil kroky. Dostav psaní jediným pohledem poznal, že je od vikáře. Zaplativ pustil se s návrší do luk. Tam teprve roztrhl obálku a četl.

Vikář psal, že kaplanovu žádost uznává a že se přičiní, aby Letošníkovi brzy bylo vyhověno.

Kaplan strčiv dopis do kapsy stál chvíli nehnutě a hleděl na Studence.

Nad šindelovými střechami vystupovaly šedivé, řídké sloupky kouře; některé pjaly se přímo vzhůru a ztrácely se v čistém vzduchu, jiné rozptylovaly se mezi prořidlými, pestrými koši topolů, osyk a jeřábů. Vzduchem počala prolínati vůně smolnatého smrčí. Kostelní okna sršela bělavým ohněm; dvě kavky, obletujíce cibulovitou věž, pronikavě kvílely. Celý dol i rozlehlé stráně byly osvíceny. Kaplanovi bylo měkko u srdce — ale jinak, než když sem před čtyřmi roky přicházel po prvé.

K. V. Rais: Západ. 5 66 Zašel až k lesu a hodným polokruhem obcházel vesnici. Myslil na blízké rozloučení s tímto ztraceným koutem a na vše kolem díval se se slastnou tesklivostí.

Představil si budoucí život v rodném kraji a rozjímal o něm. Umínil si také, že Kristince všecko poví. Dá fary vracel se zadem přes dvůr. Pomazlil se trochu se starým huíiáčem Broukem, jenž si před boudou vyhříval černý hřbet, a vešel do síně. Farní kuchyně byla otevřena, a kostelníkovi vnuci Ferda a Honda stáli ve dveřích; přišli také k obědu. Babička jejich Vejpalková byla pomocnicí paní Kristinky. Hospodyně zočivši kaplana volala: ..Jen dál, velebný pane. jen račte do pokoje, hned nesu !"

Vešel do farářova pokoje.

Příbytek faráře Kalousa byl ze čtyř stran do středu stropu sklenut; byl malován, ale již dávno. Za to byl pln zeleně.

V pravé stěně byly dvéře do kuchyně, vysoká, bílá kachlová kamna a v rohu velký, tmavý šatník.

V čele pokoje, hlavami vedle kuchyňských dveří stála postel, rámem se zelenou látkou přikrytá, dále staromodní, tmavý psací stůl pro psaní stoje; nahoře stál na něm černý křížek, v dolní příhradě byly vyrovnaný staré farské folianty. Hned v právo" ode dveří ze síně stála široká knihovna, v levo bylo klekátko, nad nímž visel černý obraz, z něhož vystupoval jen Kristus na kříži. Proti levé stěně s dvěma okny, před černou, rozpraskanou a rozhoupanou pohovkou, na níž ležel plaid, byl dlouhý a široký stůl na přímých nohách a kolem 67 něho čtyři židle, jejichž sedadla byla sice kdysi vycpána, ale bez per, a povlečena pruhovanou, již odřenou látkou.

Po stěnách visely nevelké rytiny svatých ve zlacených, prohýbaných rámcích, a dvé velké malby na platné: sv. Antonín a Panna Maria. Oba obrazy byly již také velmi ztemnělé.

Mezi knihovnou a šatníkem skrýval se notný dřevěný kbelík, v němž kořenil starý břečťan, jenž mocným proudem vinul se vzhůru na stěnu, nade dvéře, hustě a široce ověnčoval obraz nad klekátkem, ploužil se nad okna, ovíjel sv. Antonína i Pannu Marii, a ze čtyř stran táhly se hojné snítky jeho až doprostřed stropu, jehož střed hustě pokrýval a spouštěl hojné, mladé a bujné ručeje svěží zeleně. Byla to jarní ozdoba šedého příbytku a byla tak stará, jak dlouho byl Kalous ve Studenci. Též ostatní nábytek na těchže místech ta léta přetrval; jenom pohovka přistěhovala se mnohem později.

Před deseti lety, brzy potom, když farář Kalous dostal na výpomoc kaplana, bylo v Studenci biřmování.

Biskup, starší silný pán, vrátiv se z kostela umdlen, před odjezdem chtěl si hodinku odpočinout a sháněl se po pohovce. Ale Kalous krčil rameny: „Ten blahobyt tu, biskupské milosti, za mých časů nikdy nebyl — sedám tuhle na té židli!"

„Ale snad si přece někdy po obědě zdřímnete?* „Nezdřimnu, milosti, nezdřímnu!"

Biskup se usmál a povídal si: „Jakáž pomoc, půjdem tedy k panu páterovi."

68 „Ani tam není, ani tam," krčil se farář.

.;To snad přece není možná, aby na faře ani kanape nebylo!" povídal biskup a nedbaje, že farář vrtěl hlavou, šel širokou chodbou ke schodům. Farář jen rameny krčil a cupal za ním.

Pohovky nebylo ani v kaplance; velebníček neomysta hodlaje brzy ze Studence uletět, ani ji sem vláčeti nechtěl. Chůdo tam bylo — Kalousova kaplanská ahnárka. stolek, dvě židle, kufr a postel.

Biskup mlčky rozhlédl se kolem, přistoupil k oknu a zahleděl se do kopců.

„To je mi divné," pravil, „vždyť jste, příteli, přece býval také v šlechtické rodině."

„Býval — býval, ale to je dávno a dávno; když jsem posledně kaplanoval vBorovnici, shořelo mi všecko, a v Studenci koupil jsem jen nejhlavnější. Tady nikde taková paráda není —" Biskup stále hleděl na výslunné stráně.

Potom obrátil se k starci, přehledl nízkou, shrbenou jeho postavu v černé široké klerice od bot až na temeno bílé hlavy, přistoupil k němu, měkkou rukou pohladil ho po vlasech a usmáv se tklivě řekl jen: „Je dobře!" Sedl u postele na kufr a horní půli těla sklonil na kanafasovou svrchnici.

Farář dojat, nevěda však ani dobře proč, odplížil se z pokoje . . .

Když se biskup po hodince z kaplanky vrátil, liboval si, že si dávno tak nezdřiml, ale že je trochu jako rozlámán.

69 Asi za týden po visitaci byl farář Kalous v Skalsku.

Jda k faře, na náměstí trefil se zrovna k licitaci; prodávali nábytek po starém pensionovaném lesním. Jen se zastavil, vyvolávali černou pohovku — a na tu se farář chytil.

..Je sice po visitaci," myslil si, „ale drahá není, a je přec jen dobře, když to člověk má pro případ potřeby ve stavení." Koupil a zaplatil.

Vraceje se domů těšil se, jak se bude Kristinka dívat, až jí řekne, že koupil kanape. Ale když k faře dojížděli, viděl, že stojí před ní vůz. a lidé že skládají čistě novou, pěknou, skoro nádhernou pohovku.

„K užasnutí!" vyjekl — „co pak se to najednou s pohovkami děje?"

Kristinka na schůdkách přede dveřmi spínala ruce.

rJen si pomysli. Toníčku, jen si pomysli — tohle ti posílá pan biskup!" volala.

„Pan biskup — a já jsem taky jednu koupil!"

' vzdychl. Ale potom se dal nahlas do jarého smíchu.

Biskupův dar postavili nahoru do pokoje, aby byl pro hosti; když přistěhovali pohovku ze Skalska, dali ji do farářova pokoje za stůl.

„No, Kristinko, už máme taky parádní pokoj — salón — učiněný salón," říkával potom farář, a kdo přišel, toho musela Kristinka dovésti nahoru, aby viděl ,tu nádheru'. Biskupovi napsal, že ta pohovka je rozkošná, a že za tu marnost, která na Studenecké faře nebývala, nejhlubší díky vzdává ...

70 Sotva že páter Letošník v pokoji usedl, už tu byla paní Kristinka s polévkou. Postavivši ji na stůl řekla: „Tak dobré chutnání přeju!'' Kaplan přikývnuv pravil: „Ani nebude chutnat — takové je tu dnes prázdno!"' „Ba Bože," usmála se smutné, „taky mně je ouzko od rána, že ho tu nevidím. Když sem vejdu, nemohu se na kanape podívat a takové mám starosti, aby se Toníčkovi na té cestě nic nestalo!" a již opět pospíchala do kuchyně.

Paní Kristinka byla malá stařenka, jež farou pobíhala jako kuřátko. Na hlavě stále měla šátek pod bradou zavázaný, z něhož vyhlížel drobničký, ustaraný obličej s kulatým, na konci začervenalým nosíkem. Měla měkké ovlžené oči a hleděla jimi jako dítě.

Kristinka byla domovem v Oujezdě na Hořicku a byla ze tří dětí nejmladší. Nejstarší, Antonín, šel na studie a stal se knězem, sestra Anna zůstala doma na chalupě, Kristinka provdala se za zámečníka v Hořické továrně. Měli dětí několik, ale zůstala jim jediná dcera Rézinka, ostatní pomřely. Nevedlo se jiin tuze. Z Hořic dostali se do Semil, později do Liberce, naposledy do Paky. Tam Kristinka pochovala muže a s dcerou odstěhovala se do Jičína. Tenkrát jí bylo padesát roků.

Vzali si studentíky do bytu. Rézi šila, Kristinka vařila a tak se živily. Studenecký farář jim několikráte psal, aby se odstěhovaly k němu. že stará hospodyně se již jen vleče, Eézince se však do ztracené horské vesnice nechtělo. Ačkoliv mladistvá léta měla už za sebou, do tichého, mrtvého, neznámého kouta pochovati se ještě nechtěla. Říkávala: „Prosím vás. maminko, panu strejčkovi je přes šedesát roků, a co bysme si počaly, kdyby umřel ? Že je chudák, víte dobře. Abych si potom tady znova začala shánět známosti!"

„Ale pomáhal nám tuze často, holka, na to se zapomínat nesmí; když bývalo nejhůř, byl jediná naše pomoc a dal. co měl," zavyčítala matka.

„Inu, dělejte, jak rozumíte, ale já se toho bojím."

Zůstaly tedy v Jičíně.

Ale po půldruhém létě přišlo od Studeneckého faráře psaní důtklivé, přímo prosebné; psal. že hospodyně leží na smrt, že každou chvíli může zhasnout, a že neví, jak potom bude živ.

Tu již se Kristinka rozhodla, že bratra tak nenechá, a jela k němu.

Rézi zůstala v Jičíně; mezi paničkami měla několik dobrých známostí, šila pilně, ale vedle toho dvěma, třem kloučkům také ještě snídaní a oběd ustrojila.

Najedla se při nich i byt lehce zaplatila; co vydělala, mohla uložit a přidávala k tomu i těžce ušetřené zlatky jež jí maminka z hor posílala na přilepšenou. Každoročně o prázdninách přijela na dvě, na tři neděle k matce, a, potěšily se spolu. Ale Rézi říkala: „Bože, já bych v tomhle kraji nezvykla, tady je hrozně smutno!"

„I mlč, holka," odpovídala jí matka, „a jaké pak tam máš zvláštní radosti, jsi tam jako kůl v plotě."

„Jsem aspoň v lepším kraji, v městě, ledaco vidím .a slyším, tam je jinač než v téhle poušti —" 72 „Taky bys zvykla a kdybys chtěla, měla bys tu spokojený věk."

Ale Rézi odjížděla, jak přijela. Paní Kristinka chodila potom zamlklá a po kolik večerů si v šamote zaplakala.

„Holka bláhová," na Rézi broukával farář, „ženská — ženská! Myslí ona si. že se snad přece ještě vdá!"

A roky utíkaly . . .

Starší sestra Kristinčina byla hromadu let mrtva, a dcera její Lísková, hospodyně na Oujezdecké chalupě, byla již také vdovou. Měla hromádku dětí a tuze často obracela se na Studeneckého pana strýčka. Zvláště když nejmladší Prokůpek šel do Hradce na studie, musel hlavně farář Kalous pomáhat.

A tu se pak nejednou stalo, že když pomohl jiným, sáni měl jenom jednu prázdnou a druhou vysypanou, — musel jíst jen brambory a ječné dolky. — Když paní Kristinka přinesla kaplanovi hovězí maso, pochvaloval si: „To byla polévka — takové polévky jako u vás. paní Kristinko. sotva kde budu jíst!"

Kristinka se znánko usmála.

„Však kromě těch polívek chudinka velebný pán jiného u nás neužije!" a při těch slovech opět utíkala do kuchyně.

Hlavním výdajem strávním na Studenecké faře bylo, že se vařil větší kus hovězího masa ,k vůli té polívce'; pan farář musel polévku mít i k večeři. Za to masa zbýval kus, a. dojídali ho kostelníkovi.

Po hovězím Kristiuka přinesla buchty.

„Zas co já rád!" smál se kaplan.

Usmála se. jakoby řekla: „Inu, proto jsem je udělala!"

Když po chvíli přišla sklízet se stolu, kaplan stál u okna a hleděl do slunečná. Šukajíc kolem stolu myslila si: „Taky je mu, chudákovi, smutno — nemá s kým by si popovídal."

Tu se kaplan obrátil a řekl: „Paní Kristinko, musím vám něco říci! Prosím vás, sedněte si trochu."

Stála, čekajíc dychtivě.

„Ale nesmíte se na mne hněvat," nucené se usmívaje opět řekl kaplan.

Zavrtěla hlavou a podívala se naň, jakoby pravila: Kdež bych se hněvala! — ale bylo jí trochu úzko.

„Paní Kristinko, já už ve Studenci nemohu zůstat!* „Pro Pánaboha, velebný pane!" vydechla a drobné ruce sepjala na prsou.

„Sestra se odstěhovala, maminka je sama a píše tuze důtklivě. Naříká tak, že jsem si nad jejím psaním poplakal. Ukážu vám je, a sama posoudíte, že ji musím poslechnout.'' Kristinka vytírala si zástěrkou oči.

„Božínku, to bude pro Toníčka rána!" zaštkala.

Kaplan přešel pokojem.

„Ale uznáváte to, paní Kristinko ?"

„Jak pak bych to, velebný pane, neuznávala," povídala skroucena. „Vždyť jsem já si pořád myslila, že talile chvíle přijde, a bála jsem se jí. Bratr se jí taky bál, ale teď jsme si přec už myslili —" Seděla na židli všecka schoulena. Kaplan opět stál u okna a hleděl ven.

„Věřte mi. velebný pane. že nad tím svým bratrem musím plakat — když on už je takový starý. Já jsem mu sama před lety říkávala: .Toníčku, zažádej si někam dolů do kraje, na lepší/ ale vždycky se jeti smál: .Vždyť bych jinde taky víc nesnědl a bohatství nehledám. Co se ti tu nelíbí? Živobytí máme. jsem tu už dávno doma, kam bych se hnal?1 Ted je vidět, že to byla chyba," Chvilku bylo ticho.

„Je mi ho tuze líto," ozval se zas kaplan, „ale teď už musím. Také si již myslím, že se nadarmo tolik staral, abych zůstal, vždyť za mne musí přijít jiný —" „Šestý — a přijde jistě nerad —" „Vždyť tu bude sotva rok!"

„Myslili jsme si, že tu velebný pán s námi pobude, aspoň až ten hoch bude vysvěcen. Byla tu taková svatá spokojenost —" „Nehněváte se na mne?" srdečně ptal se kaplan.

„Božínku, jak bych se mohla hněvat — vždyť tomu sama nejlíp rozumím, mám také jedinkou dceru. Ale co on, chuďas, řekne?"

„Snad to už ví — psal jsem panu vikáři, a doufám, že se jemnostpánovi zmíní. Bál jsem se o tom sám začínat."

75 „Nechci se rouhat, velebný pane. Pánbůh mi odpusť, ale zdá se mi, že je to přec jen chyba, když je člověk takhle tuze starý, když ho tu Pánbůh nechá přes čas! A zvláště když na sebe nepamatoval. Toníček jakoby si byl vždycky myslil, že bude pořád běhat jako za mlada. A na každého myslil, na sebe naposledy. To bylo nějakých zlatek, které každý rok poslal — celé přátelstvo se hlásilo, studenti, vdovy, sirotci — a jak pak pomáhal tuhle po kolatuře. Vždycky jenom: Já mám málo, ale ti nemají nic! Pomáhat se musí!'" „Je to tak, je," kýval kaplan. „A věřte mi. paní Kristinko, že jsem tu byl rád, ale kdybych nešel, hříchu bych se dopustil. Matka je matka!"

Kristinka přisvědčovala.

„Ach. já se jen, velebný pane, modlím, aby mne tu Pánbůh ponechal déle než bratra! Ale už mi to taky nejde jak jindy, stáří tuze doléhá!" A slzy tekly jí do vrásek.

Pan páter po chvilce odešel na kaplanku a paní Kristinka chvátala do kuchyně. Kostelnice umývala tam nádobí. Byla to vysoká, kostnatá žena, a třeba že měla na zádech přes šedesátku, chodila jako svíce. Snědá byla, sšedivělá, přísného pohledu.

Vejpalkovi měli v Studenci skrčený baráček a bývali vlastně již na vejménku. Měli jediného syna, a když se oženil, starý řemeslo složil a šli do sedničky.

Syří byl také krejčí; býval na vandru, uměl to střihnout víc po módě a proto mu starý ustoupil a jen v prázdné •chvíli pomáhal píchat. Ale po pěti letech mladí umřeli 76 — oba v jediném měsíci. Žena zašla na úbytě, a muž se v těch zlých dnech uhonil tak, že se mu zapálily plíce a ve třech dnech byl ten tam. Zahrabali je. ale zůstali po nich dva kluci jako cvalíci. Nezbývalo nic jiného, nežli že se staří vrátili opět do ,velké; sednice, a starý Vejpalka usedl zas na mistrovskou stolici. A jen se modlili, aby jich tu Pánbůh nechal tak dlouho, až ty kluky vyvedou; jiné větší starosti neměli, a radosti kromě těch dětí jedině, že si Vejpalka rád šňupl a Vejpalková jednou za čas vzala z koutka dýmku hlinénku s dlouhým troubelem, nacpala a šla si ji na záhrobeň vykouřit. — Paní Kristinka vrátivši se po hovoru s kaplanem do kuchyně, byla zamlklá; co začala, nedoděla. chodila, jakoby stále něco hledala, ale neřekla slova. Tetka Vejpalková to chvíli mlčky pozorovala, ale konečně jí nedalo, aby se neozvala: „Mně se zdá, že se paní Kristince po jemnostpánovi stejskal" a rozvážně sama si starou hlavou přisvědčovala.

„Bodejť by se mi, pro panička, nestejskalo. když ho nevidím, neslyším! V tom pokoji všecko na mne padá!" Kristinka odpovídala, ale hlavy při tom nepovznesla.

„Ale, ale, paní Kristinko. brzoli pak tu jemnostpán nebude!"

Po těch Vejpalčiných slovech se paní Kristinka již neozvala. Starou hlavou šuměla jí jen jediná starost: Jak já mu to. chuďasovi, řeknu — — 77 Když se po druhé hodině přihnal Vejpalka, hospodyně se ho zrovna lekla.

..Tak co pan farář?" ptala se dychtivé.

„Dobře — všecko dobře," vážně houpal se kostelník, „pan vikář ho nějak slavně u hrobu zavelebil!"

„A nenaříkal Toníček?" vyzvídala.

„Inu, klepal se, klepal — všecko mělo oči jenom na něm! Sám jsem měl náramnou radost, že se ta zásluha přec jednou vejřevné řekla!"

„A co potom?" honem ptala se Kristinka.

Kostelník vypravoval, co a jak bylo, když se knéží vrátili do sakristie.

Kristinka zamyšlena poslouchala. Když strejc dopovídal, jak jemnostpána s panem řídícím vyprovodil až k farské zahradě a jak se potom pustil ke Studenci, pomyslila si: „Nic ještě nevěděl — nic mu vikář neřekl — Bože. Bože, jak já niu to povím!"

Vejpalka čekal — čekal, ale když paní Kristinka stále mlčela, řekl: „Tak opatruj Pánbůh!" a chtěl odejíti.

Teprve teď se vzpamatovala. „I Bože, i Bože," vzdychala, Jsem starostmi o toho bratra celá zmatená.

Sedněte si, strejce, beztoho máte hlad!"

Kostelník se znánko usmál. „I spravil jsem cestou máminy krajíce," povídal na vysvětlenou, že hladu nemá, ale usedl na lavičku ke kamnům.

Kristinka dala mu hrnek s polévkou a přinesla lžíci.

78 „Jen žádnou starost, paní Kristinko." kázal pouštěje se do jídla, „pan řídící jemnostpána chrání jako vlastního otce!" — Když po chvíli dávala panu páterovi svačinu, vypravovala, co zvěděla od Vejpalky.

„Jsem nad tím pořád celá pryč," povídala, „jak, jak jen já s ním o tom promluvím !"

„I to on se mu pan vikář dozajista zmínil až potom, aby ho hned po pohřbu nepolekal," domněnku svou pronášel kaplan.

„Pánbůh dej — ale mám z toho strach!"

„Prosím vás, paní Kristinko, bude-li potřeba — vy to dovedete lépe!"

„Ó jemine, ó jemine — — musím si potom zaskočit k paní řídící, aby poradila!" — — Slunce stálo již nad samými lesy, jejichž špičky svítily jako ozlaceny, když vozík zarachotil před farou.

Paní Kristinka seděla právě u řídících v důvěrném hovoru. „Už jsou tady!" lekla se a honem utíkala ven.

Paní řídící chvátala za ní.

„Vítám vás oba — chvála Bohu, že jste zas doma — co jsem já poměla starostí!" běžíc k vozu volala Kristinka.

čejka snesl pana faráře, jejž mu Pondělíček přes košatinku podal.

Stařec cítě pevnou půdu pod nohama zadupal si bačkorama a zabuchal holí. „To jsem rád, že jsem zas tady." liboval si, „pozdrav vás Pánbůh, paní řídící.

Pořád jste jako růžička! A co děti?"

Paní řídící usmívajíc se odpovídala: „Už se nemohly tatíka dočkat!"

„A to věřím, to věřím," náhle vážně se zatvářil, „už jsme tu mohli dávno byt. ale znáte Pondělíčka, jak se dostane mezi kollegy, nechce se mu vstávat a pořád by chtěl ještě jednu!" Ke konci řeči stranou na Pondělíčka šelmovsky zamrkal.

„Kdyby to, důstojný pane, bylo pravda, nikdo by nebyl raději než já," srdečně pravila řídící, „vždyť je pořád samá starost —" „Inu, inu." kýval farář, „stará pravda: Starostí nešedivéjí vlasy, ale starostmi — dej Pánbůh dobrou noc! Na shledanou, pane řídící, vy. strejčku, si pojďte pro peníze!" Sám po schůdkách statečně vystupoval do farních dveří.

Paní řídící dívajíc se za ním inaně se usmála; jakoby byl do farních dveří vcházel živý, sedmilímcovv plášť.

„Pojďte, strejčku, pojďte se zahřát, mám tam pro vás trochu kávy," volala i paní Kristinka a utíkala, aby bratrovi pomohla z pláště. Uslyševši prve tu řeč o starostech, pomyslila si: Už to snad ví — — Již také kaplan přicházel a s farářem se vítal.

Stařec shodiv plášť, kabát i klobouk, počal rychle cupati pokojem a mnul rukama. „Nohy jako ze dřeva."

bzučel si, „a nic plátno, už to slunce má tepla asi tolik jako já."

„Obědval jsi, Toníčku ?" dětinně ptala se Kristinka.

80 „I sakulente, kde pak by kolovrátek bez oběda vydržel!" usmál se.

„Přinesu teda zatím kafíčko —" a podívavsi se plaše na Letošníka, běžela do kuchyně.

„To jsem rád — to jsem rád, že jsem zase doma," zálibně rozhlížeje se pokojem povídal si farář. Chodil volněji a klidněji. Zastaviv se u kaplana zadíval se mu do očí. pohladil ho po tvářích a pravil: „Tak jsme Duchoně uložili — Honzíka starého!" a zahleděl se do okna.

Kaplanovi bylo úzko — nevěděl, na čem je.

„Sešlo se dost?" ptal se hrdlem sevřeným.

„Dost — dost — přes dvacet nás bylo, vikář taky. to se rozumí. Dává vás, pane bratře, srdečné pozdravovat!"

Tu se farář zamlčel a sednuv ruce složil v klíně.

„Děkuju uctivé," stísněně vydechl Letošník.

Farář zamyšlen hleděl k zemi a zvolna si přikyvoval.

„Už to ví — už to ví a bolí ho to —" v duchu říkal si kaplan a nemohl se na starce podívat.

Paní Kristinka přinášejíc kávu rychle pohleděla na bratra i na mladého a oči tesklivé obrátila vzhůru.

„Také jiní vás, pane bratře, pozdravují — Hradišťský, Novoveský, Hrádecký a kteří všecko — ale já už skoro žádného nepoznal —" „Jak pak bys je poznal, Toníčku," usmála se Kristinka, „vždyť jsou to mladíčkové l~ 81„Také těch starších poznal jsem pomalu — vždyť jsou to léta, co jsem žádného z nich neviděl! Člověk je tu jako zasypán. Jako tamhle Hamerský: když jsem s ním naposledy byl ve Skalsku na pouti, byl jako suk.

červený, černovlasý — a dneska, panečku, nosí hlavu v ramenách, záda se mu ohýbají a pořádně zpopelovatěl."

„Tak jez, jez, ať se zahřeješ," lichotně pobízela sestra. .

Farář odlil kávy z hrnka, do koflíčku hodil cukr a pokřižovav se sepjal ruce a rty počaly se mu zachvívati modlitbou.

Skončiv obrátil se k Letošníkovi a povídal: Z těch mladších každý se ptali jenom po vás a divili se, že jste ze Studence ještě neutekl, že se tu tak držíte," a teskné se usmál.

„Vendelínek tam nebyl?" v úzkostech honem zeptala se Kristinka.

Farář rozmíchav cukr počal píti.

„I byl — to víš, že byl — ale uháněl tamhle těmi lesy, s námi na vozík nechtěl. Chuďas, byl zas bez groše, říkal o dvě klády," a upřímné se zasmál.

„A co Cíli?" opět ptala se Kristinka.

Farář počal mezi jídlem vypravovati, co na Skalské faře viděl a slyšel.

„Tak ona se postěhuje do Pardubic," z myšlenek povídala si Kristinka, „no. u přátel jí bude veseleji."

Farář se v pohovce nepokojně xachrul.

K. V. Eais: Zipad. 6 82 „Vždyť ty taky budeš moci jít — jak mne pochováte, hned — hned —" velmi rychle, slabým, třeslavým hlasem odvětil.

Kristinka byla překvapena.

„Co pak jsem, Toníčka, někdy něco takového řekla?" odpovídala s úzkostlivou, bolestnou výčitkou ve hlase. Stála před kamny, ruce sepjaty na prsou a smutně dívala se na bratra.

Kty i líce se mu rozechvěly; mlaskal, jakoby honem něco polykal. „I to jen tak chvílemi člověka napadne — mlč. mlč, vždyť já vím — a buď ráda, ty aspoň nebudeš mít mrzutosti s přátelstvem, u nás by si nepopadli," a nutil se do smíchu.

Kristinka utírala si zástěrkou oči.

Kaplan již pevné věřil, že farář o úmyslu jeho ví, a že proto je tak rozechvěn.

Paní Kristinka však honem zas hleděla obrátiti řeč a ptala se, kdo o pohřbu kázal, kdo sloužil requiem, jak bylo hodně lidí.

„Pánů učitelů bylo také hodně?" ptal se kaplan.

„Hodné a krásné zazpívali. Proslýchá se. že dostanou nového inspektora."

„To bude Pondělíček rád," usmál se Letošník.

„I mne se zdá, že ho to už ani nerozehřálo. Je takový plachý, chodí mezi ostatními po špičkách, jakoby se bál. kloní se pokorně a skoro promluvit se bojí. Už je, chuďas, zaražen — vidí taky, že se ten svět za ním nadobro uzavřel! Přál bych mu. aby došel víc uznání — ačkoli by mi snad utíkal —" 83 „I to on jen k vůli těm dětem, Toníčku," honem ozvala se Kristinka.

Farář rychle dopil a lžičkou vybíral kousek rozmočeného cukru.

„A co je nového v kolatuře?" opět obrátil se ke kaplanovi.

„Jen ty ranní krtiny byly — víc nic."

Šero rozvleklo se po celém pokoji. Chumáče břečtanu na stropě choulily se jako černá křídla obrovské můry.

Paní Kristinka rozsvítivši šla připravit večeři. Farář skrčen ještě vypravoval o cestě, o pohřbu i o schůzce v herberku. Kaplan čekal — čekal — ale farář ani muk . . .

Sotva že Letošník trochu povečeřel, vstal a dával dobrou no<\ Při tesklivé náladě, jež se faráři přes tu chvíli do duše vracela, byl jako na jehlách.

„Copak, miláčku, že dnes tak pospícháte ?" podivil se stařec.

„Jemnostpán si taky rád po cestě odpočine — a není mi dobře, hlava mě rozbolela." odpovídal kaplan.

Farář sáhl mu na čelo.

„Je trochu horká, je — škoda, škoda, je mi tu dnes s vámi tak dobře — snad aby vám Kristinka dala něco pro pocení, ne?"

„I tak zle nebude, jemnostpane, vyspím se z toho," usmál se mladý.

6* „Tedy dobrou noc, dobrou noc." farář srdečně potiskl mu ruku, „a jenom mi, bratříčku, nestonejte, za to vás prosím, co bych si bez vás počal!"

Pan páter teprve ted1 poznal, že farář přec jen o úmyslu jeho neví. Ale byl rád, že se nezmínil a starce ještě více nerozlítostnil. Dlouho chodil po svém pokoji a přemýšlel — jak bude zítra . . .

Paní Kristinka byla celý večer velmi nepokojná.

Hned utíkala do kuchyně, hned zas přišla trochu posedět.

„Co pak dnes pořád běháš?" ptal se jí farář.

„I hochu, jsem celý den z kolejí — to ta tvá cesta udělala — pořád si vzpomínám, že jsem to ono ještě zapomněla. Jako ted1 zrovna vidím, že jsem ti ještě nepřinesla jablíčko."

Sedel celý večer do pohovky zabořen, plaid na nohou, a zamyšlen hleděl do protější stěny.

„Něco ti schází, Toníčku?" ptala se, když sotva odpovídal.

„Teskno je mi, holka, smutno —" V té chvilce si paní Kristinka v duchu řekla: „Jak bych mu to dnes mohla povědět!" . . .

III.

ídící Pondělíček políbiv ženu chvátal do kuchyně : tři menší děti, Toník, Jaroš i Mařenka, čekaly ho u dveří, a sotva že vstoupil, chytly a líbaly mu ruce.

„No dobře, dobře —" usmíval se hladě je po tvářích; a kde je Váša s Lidkou?"

„Váša šel pro petrolej a pro kvasnice, a Lidka je snad s Kuželkou na dvorku," hlásil Jaroš. Kuželka byla babka, jež opatrovala učiteli krávu a dvakrát v témdni čistila třídy.

Otec sahal do hlubokých kapes a tahal, co dětem přivezl: šest preclíků a balíček.

„Jen jestli se mi nerozmačkalo — dával jsem pozor dost," povídal, a děti upjatě hleděly, co se objeví.

„Víno? — Víno!" toužebným šeptem povídala si Mařenka.

Tatínek již vyndával hrozničky a podílel.

„Tak — a tyhle tři preclíky a hrozny jsou pro Lidku. Vášu a pro maminku," pravil pokládaje dary na stůl. Odvazuje si šálu šel do pokoje, aby uložil vrchní 86 šaty. Děti, preclíky majíce jako věnečky na rukou, hrozny v prstech, hnaly se na svá místa za stůl.

Paní učitelová přiběhla schystat kávu, aby se tatík zahřál.

„Maminko, maminko, tuhle máš hrozen a preclík — jeden taky Vášovi a Lidce —" „I pro pána krále!" spráskla matka ruce.

Studenecká škola byla o přízemku a hověla si v zahradě; v předu byly zahrádky pro zeleninu a květiny, po stranách štěpnice, školka a včelníky. V zadu stál chlév s kolnou, dvorek a letní tělocvična, z níž byl výhled do šírá. Ze siné v levo byly třídy, druhá v předu, prvá v přístavku, v právo šlo se do bytu řídícího.

Měli kuchyň, pokoj a komoru; kuchyň měla dvě okna do zahrádky k silnici, pokoj jedno do zahrádky, dvě v boku.

Místnosti ty nebyly velké a hlasitě projevovaly starobu školní budovy; dle hojných odprysků na čistých stěnách bylo patrno, že byly již mnoho a mnohokráte bíleny. Kuchyňská podlaha měla u dveří kamennou podlážku, dále prkna velmi vytlapaná; strop byl nevysoký, a černá kachlová kamna s plotnou se již křivila.

Ale uevlídno v kuchyni nebylo, ačkoliv nábytek nebyl zánovní ani zvlášť parádní. Velký stůl byl již tolikrát drhnut, že deska byla bez barvy, ale hladká a čistá; také židle i lavička u stěny pro dvě nejmenší děti jenom místy ukazovaly, že bývaly žluté obarveny, ale stály kolem stolu v pořádku. Polička s nádobím 87 každodenně potřebným, byla urovnána, dvě postele přikryty sněhovými, háčkovanými pokrývkami; na dvoukřídlé skříni stálo několik vycpaných ptáků, a vousatý křeček, stojící na zadních nohách, chrupal pšeničný klas, jejž si předními tlapkami přidržoval.

Na stěně visely známé rytiny: Příchod Oechů, Příchod sv. Konstantina a Methoděje na Velehrad a Křest Bořivojův — v úzkých zlacených rámech, mezi okny barvotiskový obraz Krista na kříži a pod ním domovní požehnání vlnou vyšité: „Pokoj budiž domu tomuto i všem, kdož přebývají v něm."

Ani pokoj řídících nevynikal parádou, ačkoliv lahodil. Byl také jen bílen, podlahu měl vydrhnutou, na ní pruhované koberce, v čele koleni stolu s háčkovanou červenomodrou pokrývkou stály rákosové židle, za ním u steny pohovka potažená černou kozí. U pravé stěny stálo piano, v rohu velká skříň se skleněnými dveřmi, v níž byli vycpaní drobní ptáci, globus, elektroskop. leydenská láhev a drobnohled. Byl to vlastně skleník paní řídící, ale nádobí muselo ustoupiti do nižších pater, hořeni byla kabinetem lepších učebných pomůcek školních.

Také v tomto pokoji byla postel s háčkovanou pokrývkou, ale byla tvrdá, tmavě leštěná jako dvě skříně, na nichž vyrovnána byla jablka i hrušky; na těch skříních stály i skleněné nádoby s naloženými brusinkami.

švestkami a houbami. Nad poličkou s knihami a notami pěkně spořádanými krahulík, ostříž a jestřáb rozpínali peruti a natahovali krky po kořisti.

; Okna, plná květináčů, zastiňovaly půle bílých, pletených záclon.

Všecky ty háčkované a pletené pokrývky, věšák na kartáče, vyšívané rámce kolem blednoucích podobizen i svatých obrázků, umělé květiny nad obrazem Komenského byly dílem paní učitelové.

Ta byla asi tak veliká jako Pondělíček, slabá, srdečného pohledu. Mela modré oči, tváře jemné, mírně zardělé. světlé vlasy hladce přičísnuté. Byla, příjemná, a povadlá krása dosud pravila, že bývala velmi hezká; oděna byla všecka v kartounu, a sukně, jupička i zástěra byly čistý i vyžehleny. Paní řídící byla také dcera ze školy v Nasehvizdech, kde Pondělíček učitelovávaL Teď chodila kolem kamen jemně jako po špičkách, a všecky pohyby její byly měkké, jakoby hospodárná, se samými květinami a ne s hrnky a pokličkami.

Sotva že Pondělíček odešel do pokoje, zvenčí přichvátaly starší dvě děti: Václav čtrnáctiletý, hezký, štíhlý hoch, a mladší buclatá Lidka. Přišli zdravě zardělí, s jasnými pohledy.

Ostatní děti vítaly je radostným pokřikem: „Tu máte víno! Preclíky! Každý jeden — jeden je maminčin!"

Matka postavila na stůl povětší bílý hrnek se zeleným proužkem a snášela menší hrnečky; Lidka vyndala lžíce a rozložila je po stole.

Tu již Pondělíček přicházel z pokoje, a Václav s Lidkou šli mu políbit ruce i ústa. Stálý úsměv v řídícího tváři nyní oživěl, sesrdečněl, a z šedých očí se mu zalesklo.

Děti jeho byly oblečeny jednoduše, v kartounu a satinglu. ale nic nebylo na nich rozházeno, ušpiněno; jen Václav měl kalhoty i vestu vlněné, ale bylo patrno, že jsou ze starého, a že jich mužský krejčí nepřešíval.

Pondělíček polaskav se s dětmi usedl ke stolu, k největšímu hrnku. Také děti zaujaly svá místa a počaly mlsné, po drobečcích ukusovati z preclíků.

V Studenci byl také pekař, ale pekl rohlíky, housky a krušníky veliké, důkladné; Skalské preclíky slané i mastné byly proti nim mls.

Paní řídící nyní začala práci, jež stála za podívanou : z bochníka domácího chleba krájela krajíce, a radost byla, jak to uměla. Jeden krajíc byl jako druhý, dlouhý, hladký, nůž se jí v pružné ruce jenjen kmital, a povrch skrájeného bochníka byl stále bez kostrbatin. Malinkou chvilku to trvalo, a každý přísedící měl krajíc u hrnečku.

Václav spustil modlitbu: „Oči všech k Tobě důvěrně hledí, Hospodine."

Když doříkal. všichni drobili a zticha dali se do jídla. Panička ještě minutku šukala u kamen, potom také usedla k svačině.

Mlčeli — jen lžíce zazvonily, rty srkly a zamlaštěly.

Chutnalo všem vvborně.

90 Potom otec vypravoval o pohřbu, s kým se setkal i kde všude s panem farářem pobyli. Poslouchali nemluvíce.

„A jak jsi. tatínku, pořídil u Marýska?" náhle vlídně zeptala se paní a na muži utkvěla modrýma očima.

Ten nejprve plaše, rychle přikýval a potom povídal: „Dobře, dobře — místo pro Václava je —" „V Jihlavě?" rychle polknuv zeptal se Václav.

Otec přisvědčil. „U toho Marýskova švagra Nixdorfa — bude to aspoň trochu v známosti — veliká dílna, pořád kolik učedníků a hromada tovaryšů. Jen stroje dělají —" ,.No, to je po Vášové —" nucené usmála se matka.

Hoch byl skloněn a přivřené oči upíral do hrnka.

„Mně by se byl obchod spíš líbil — ale když má větší chuť na strojnictví — — První rok padesátku — potom čtyřicet, třicet, a čtvrtý rok dostane plat. Prádlo a všecko zaopatření bude mít tam —" úryvkovité vypravoval otec.

Matka zamyšlena hleděla na stůl.

„Dílna je známa — on tam má dva domy a neměl nic, všecko vydělal; také Cechy má v dílně —" „Tak co, Vášo?" zeptala se paní a zalítostnělým pohledem utkvěla na hochovi.

„Půjdu, maminko," usmál se, „vždyť se po práci také ještě mohu učit —" „Je tam večerní škola," přisvědčil otec, „a až Jan bude hotov, dám té do průmyslové školy!"

91 „Jenom není-li to dření tuze zlé," vydechla paní.

„Inu. trochu dření bude, toť víš — při strojnictví — ale v obchodech také zkusí, a kdyby ho to snad mělo zle zmáhat, hned nám dopíše, a muselo by se najít něco lehčího. Ostatně tam o všem promluvím."

„A kdy má přijít?"

„Od nového roku."

„Musím všecko schystat. Prádlo má, jen něco spodního musím připravit na zimu — vlněné punčochy mu dělám už druhé. Do práce musí mít všecko teplejší, aby nenastydl — kdybych tak měla desatery ruce —" usmála se matka.

„Vezmu ho jednou do Skalska ke krejčímu.'' řekl otec.

Toník podíval se na Vášu a zavelebil: „Ty budeš, Vášo, pán!"

„A taky zástěru," náhle vážné připomněla Lidka.

„a to snad musí být kožená!"

l'o slově .zástěru' všickni se pohnuli a dychtivé se zahleděli na Vášu. Tomu zamlaštělo v ústech a sklonil hlavu.

Otec povstav přistoupil k němu. ruku položil mu na hlavu a hladě vlasy pravil srdečně: „No, mlé, hochu, mlč, třeba v zástěře, jen když se člověk přičiní! A ty se přičiníš, to já vím. Kdyby to bylo možno, áel bys na reálku a dál — ale rozumíš sám! Dá Pánbůh, že ti přece budu moci trochu pomáhat, abys to někam přivedl. Můžeš to přivést dál. než kdybys šel na studie — je toho už plno ... já jsem tak}' studoval — a tamhle pan farář co se nastudoval —" a pohladiv hocha po tvářích rychle odešel do pokoje.

U stolu seděli zamlklí. Děti s Václava nespouštěly očí — v duchu si ho představovaly v zástěře, s vyhrnutými rukávy, s čapkou v týle a v ruce s kladivem . . .

„Vždycky jsi o strojích rád mluvil a všecko zkoumal, ted1 to poznáš pořádné," usmívala se matka. ..kdo chce jednou sám mít dílnu, musí takto začínat. Několikráte do roka se k tobě podíváme, a na svátky vždycky přijedeš domů jako Jan. Také ti všecko budu posílat jako jemu."

Váša skočil k matce, ovinu] jí ruku kolem krku a hlavu položil jí na ramena. Lidka spustila pláč. ale matka na ni přísně zahrozila a pravila tlumené: „Mlč.

ať tatínka netrápíme! ... Co pak je strojnictví něco špatného ? Takoví lidé to teď spíš někam přivedou než studovaní. Na člověku všecko záleží — a náš Váša má hlavičku zrovna k tomu. Doma věčné zůstat nemůže, co by z něho bylo! Teď musí hodné jíst, aby hezky sešili!!"

Vedle v pokoji u stolu sedel otec a zamyšlen chýlil čelo do podepřených dlaní . . . Byl by všecky děti své rád uvedl na slušná místa v životě — vždyť jsou to přece učitelovy děti! Vzpomínával na svého nebožtíka otce, jak se lopotíval, aby dětem připravil lepší časy; býval jenom skromný chalupníček a přece pomohl sy93 novi, až se stal „pánem"; i druhé děti slušně zaopatřil.

Pondělíček si v duchu říkával, že by to byl hřích proti nebožtíku otci a matce, kdyby se o své děti slušné nepostaral!

Jana před časem sám připravil si do ústavu a později chtěl i Vášu zavézti do škol — — ale z příjmu pěti set osmnácti zlatých nakládati na dva studenty?

Váša pěkné kreslil, rýsoval, byl bystrá hlavička zkoumavá, luštit zamotané početní úkoly bývalo mu radostí, co vzal do ruky, vše se mu povedlo — na reálce byl by jisté prospíval, ale jednoho míti na ústavě, druhého v reálce. čtyři doma — — ne, nelze, nelze! Vždyť jsou tu také ostatní děti, dlouho-li nedořešte Toník s Jarošem a potom — dcery. Lidka i Mařenka! Pondělíček měl všecky děti své stejně rád a chtěl byt otcem spravedlivým.

Ano, kdyby ho bylo před lety nepotkalo to neštěstí, kdyby ještě byl na škole dole v kraji, v Bystrém, tři čtvrti hodiny od města se školami — ach, všecko by bylo jinak! Tenkráte si to pěkněji plánoval — ale zde ve Studenci?

Se ženou si nejednou povídávali: Mají teď učitelé slušnější živobytí, než bývávalo, pravda, ale rná-li vesnický zastrčený učitel více dětí, kam ta služba stačí?

A přičiň se, jak chceš, co vyděláš?

Žádal jednou, dvakrát — pokaždé nadarmo. Neátéstí ve službě školní, jež ho z Bystrého zaválo do Studence, zastiňovalo mu rok za rokem.

94 Když si posteskl faráři Kalousovi, stařec říkal: ..Kdybych mohl prospět, krve bych pro vás a děti vaše nacedil, třeba že, — víte — čím mi jste —" a podíval se na řídícího, že mu samotnému zvlhly oči.

I lacinější los si u řídících koupili a těšili se, doufali, plánovali — rodiče i děti. Konečně však si řekli, že Váša na studie nemůže.

A tu Pondělíček rozvažoval, <?o a jak voliti, aby pohled do budoucnosti synkovy byl nadějný a aby zůstal otevřen pro případ, že by snad přece přišly jiné časy. Teď již Váša měl jíti na místo . . .

Řídící dnes vše promysliv řekl si opět, čím již mnohokráte takové myšlenky uzavřel: „Ne, ne — na rodiče nebudou moci naříkati, ti dělali, co mohli! Snad jim nebe naše starosti a žaly odmění!" — — Toho dne děti odešly na lůžka brzy po večeři; Váša spával v pokoji s otcem, v kuchyni Lidka s Mařenkou, Toník a Jaroš s matkou.

Pondělíček seděl s ženou v přitlumeném hovoru; pověděla mu, co odpoledne zvěděla od Kristinky.

Vzpomínaje při tom na faráře byl velmi dojat. „To bude arci žalost veliká — nové starosti na samý konec života —" povídal.

„Vidíš, tatíku, tak jsem si dnes pomyslila, že je nám i při těch starostech přece jenom lip — máme ty naše —" a kývla k lůžkům — „a na konec by nám snad tak smutno nebylo. Ted! má Kristinku — ale už si mi kolikrát naříkala! Také by ji skoro svázal do 95 uzlíka. a necupe. jako cupávalaP vypravovala paní, a dráty se jí v bílých prstech jenjen kmitaly.

Muž povstal; rychle hladě si vlasy, jasnýma očima díval se po postelích . . .

-Ale poslouchej, ted1 si vzpomínám, že mám psát Janovi," usmál se na ženu.

..Piš, tatínku, piš, zejtra mu to pošlu!" a paní řídící ještě vypovídala, nač nemá v dopise zapomenouti.

Odplíživ se do pokoje rozsvítil lampu, podíval se na spícího Vášu, snesl psací náčiní a zadumav se na chvíli počal psáti: Můj drahý hochu !

Již tedy zase psaníčko v novém školním roce.

Ani nevíš, jak smutno mi bylo. kdy jsem Té po té bílé silnici vyprovodil a vracel se sám. Srdce stahovalo mi pomyšlení, že je po prázdninách a že se zase tak hned neuvidíme. Ohlížel jsem se. dokud jsi se mi s tím uzlem v ruce nadobro neztratil. A vzpomínal jsem si, jak mně bývalo, když mě můj nebožtík otec k Hradci vyprovázíval! My jsme arci chodívali od severní strany — ale to loučení bylo stejné. U nás doma měli jsme se všickni tuze rádi, a nebylo divu, že jsem první večer po každých prázdninách i po svátcích v temné alkovně proplakal; a myslíval jsem si, že není možno, abych zase takovou řadu neděl byl milých svých vzdálen.

Ale práce všecko přemohla; mohu poctivě říci, že jsem se učíval pilně a rád. K tomu ještě pomyšlení na domov, láska k otci a k matce bývaly mi posilou: neměl jsem větší radosti a touhy, než abych opět přinesl vysvědčení, nad nímž by se rodiče moji blaženě usmáli. To potom byly svátky a prázdniny! — Tvoje psaní nás tuze potěšilo, zvláště že jsi zdráv; rádi jsme také četli, že máš zase ty dvě kondice a že Ti přidali svačiny. Jen se, hochu, v hodinách přespříliš nenamáhej, abys nestonal.

Dnes Ti posílám šest zlatých, abys mohl paní doplatit, a zlatka je Tobě; vím, že teď musíte zase kupovat petrolej, proto ji přidávám. Posíláme Ti prádlo — maminka dodělala dvoje vlněné punčochy, aby Ti snad nohy neomrzly zase jako loni — bochník chleba, předevčírem ho maminka pekla, kousek másla a hrníček medu. Vzkazuje Ti maminka, že z toho medu máš dáti paní, a druhým studentům dej také namazat, snad jim přijde k chuti, všude ho nemají. Ta jablka jsou naše panenská, ještě nikdy mi tak nedozrála jako letos. Kdo šel podle školy, každý se zadíval, jak se na stromech krásně červenala. Myslím, že tu na jaře panenských sazenic přibude, strejcové dostali zas větší chuť. Panu faráři jsme jich také hromádku poslali, a povídala paní Kristinka, že když je pan farář večer zvláště v dobrém rozmaru, říkává: „Kristinko, jedno to panenské jablíčko mi uchystej na noc — kdyby ta zubatá přišla, aby bylo něco sladkého po ruce!" Ale než ulehne, ještě si je sám seškrabe a sní. Dnes byli jsme spolu na Skalsku na pohřbu faráře Duchoně; slyšel jsem tam, že nám inspektor snad odejde. Václavovi jsem vyjednal místo v strojnické dílně v Jihlavě; od nového roku nastoupí.

Vidím, že jsem opět napsal hezky dlouhé psaní — ale to víš, že je má radost, když si s Tebou mohu porozprávět. Maminka, Váša, Jaroš, Lidka, Toník, Mařenka Té líbají a nastokrát pozdravují. Teď už chrupou všichni, jenom já ponocuji. Kdybys něco potřeboval, jenom piš, toť víš, že učiníme, seč jsme. Pánbůh Ti dej zdraví a štěstí ve všem. Vroucně tě objímá Tvůj věrný otec Václav Pondělíček.

Znova přečetl, co napsal, a ještě na chvíli se zadumal. Chystaje se na lůžko pohleděl ven na farní okna: byla tmavá. Zhasil také.

Váša pocítiv otce vedle sebe. ve spánku přivinul se k němu blíž. Pondělíček levicí hocha objal a zavřel oči.

Usínaje vzpomněl si ještě na faráře — co asi říkal, spí-li už nebo na lůžku ponocuje, — a umínil si, že mu zítra o mši zahraje tu jeho, aby mu udělal radost. . .

Školní okna zhasla poslední v celé vesnici. Tma zahalovala Studenecký dol. Drobné hvězdy v temné obloze mrkavé pohlížely na řadu střech, do tmy zachumlaných. U Oplištilů, u Pejchů, u Boušků, u Sedmíků.

u Daleckých. u Korýtku a dále podél silnice bylo ticho — jakoby všickni byli vymřeli. Sem tam jen pes zaštěkl nebo zakňučel ze sna. a slepice tence zakrákly. Postavy stromů nehnutě černaly se ve tmě.

K. V. Kais: Západ. 7 98 Bylo ticho, do něhož z dálky vnikal jednotvárný hrkot vody a smutný šum lesů. Dunivé rány kostelních hodin každou čtvrthodinu rozléhaly se tmou a zapadaly v lesích.

Zasmušilá noc mlčky, loudavé ploužila se nad horami . . .

Až po jedné s půlnoci šoural se z dáli ke vsi nový jednotvárný zvuk; zprvu bylo to jako hlasitější šum horu, potom dunivěji i skřípavě. To horští vozkové, ležíce na vysokých vozech, vezli někam do kraje dříví.

Z mýtní budky vyběhla bílá postava, tmou ozvalo se: „Dobrýtro dej Pánbůh — šťastnou cestu! —" a zase jen koně dupali, kola svištěla, duněla a vrzala na ostrém štěrku. Vozy projely vesnicí a zas nadobro utonuly ve tmě; dupot koni, jednotvárný vrzavý hrkot a šustot tratil se víc a více . . .

Zas dlouho byla tichá trna . . .

K třetí hodině zazvonily o tvrdou půdu rychlé kroky a klepot hole; pekař Pejcha zakublán uháněl dolů na trh. Zároveň již sem tam v okénkách, v slámě a chvojí zapadlých, zablesklo červenané světlo: to tatík nebo máma probudivše se vstali, škrtli a posvítili si na hodiny. Ale vidouce, kolik je, honem zas utíkali do postele, aby labužnicky dosnili poslední kapitolu.

I dva, tři kohouti ryčně se ohlásili, z lesa ostře vyjel stračí skřek. A opět byla tichá tma. Netrvalo však dlouho, a řídké paprsky mdlého světla z několika baráků na stálo pronikaly do tmy, a v malé chvilce zazněl do ticha noci klepot stavů. Blikavé lucerny 99 na minutku osvítily záhrobně mezi domovními síněmi a chlévem.

To již se ves probouzela . . .

Tmavým pokojem projel vysoký, cinkavý zvuk bijících hodin; odťukaly šestou. Studenecký farář otevřel oči a zahleděl se do tmy; vše bylo v ní ještě ztopeno, jenom kolem záclon vnikalo do světnice trochu světla.

Zakublav se ještě do peřiny, šeptal si: „Minula noční hodina ..."

Myšlenky počaly se hlasití — vzpomínky na minulý večer a na to, co předcházelo. Vzpomněl na faráře Duchoně, že už spal prvou noc v zemi — — A náhle rozlilo se mu tělem blahé teplo; uvědomil si, že sám leží tady doma v pokoji, v milé faře, že se zas otevře nový bílý den, že ho prožije s milými známými . . .

To byla láska k životu!

Po chvilce tiše vešla Kristinka nesouc rozsvícenou lampu.

„Dej Pánbůh šťastné dobré jitro, Toníčku!" pozdravila s úsměvem a postavivši lampu na stůl vrátila se do kuchyně pro vodu.

Farář se posadil a spustiv nohy s postele počal se oblékati; nejprve natáhl široké soukenné nohavice, potom obul punčochy a bačkory, jež stály na stoličce připraveny, Kristinka přinesla židli s velikým hliněným umyvadlem a nalila vody.

Pošpláchat se za jitra hezky v studené vodě byla páně farářova radost.

7* 100 „Jak jsi se po cestě vyspal ?" ptala se, když se postavil k umyvadlu a počal se kácati.

„Do růžová," usmál se.

„Já bídně — pořád se mi nějaké divné sny chumelily.

Mám v sobě nějakou starost —" „Vzpomeň si, co říká Přílepský," odvětil jí klidně bratr.

Kristinka smutně přikývla, jakoby říkala: Ono se řekne! Když se potom oblékal, podávala mu šle, kolář, vestu i kyrysek. Zardělý, bílé vlasy maje hladce sčesány nazpátek, poklekl na černý, rozpraskaný polštářík na stupni klekátka a opřev lokte sepjal ruce.

Asi uprostřed modliteb uslyšel hlas zvonu Marie, jímž hrobník každého rána zvonil na mši svatou.

Když mu potom Kristinka oblékala kleriku, vstoupil pan páter. V kuchyni také klaply dvéře, a Kristinka chvátala podívat se, je-li to kostelnice.

Farář zkoumavé podíval se kaplanovi do tváří a pravil: „Dobré jitro, bratříčku, hlavička dává už pokoj ?"

Kaplan sklopil oči. „Špatné jsem spal — usnouti jsem nemohl," odpovídal.

„Zas to přejde — všecko dospíte, jen žádnou starost — všecko přejde." rychle hovořil farář a natáhl si huňačku, tak že mu zakrývala polovinu uší. přes kleriku oblekl starý, široký, opelichaný kožich a vzav hůl zavěsil se Letošníkovi pod paží.

101 Když odcházeli, přiběhla paní Kristinka volajíc: „Tak už jdete ?" a na kaplana ztrápeně zakývala hlavičkou.

Před farou podíval se Kalous ke škole a povídal: „Řídící nám dnes utekl?"

Rozvíjel se opět čistý, jasný podzimní den. Slunce bylo ještě dole, a paprsky jeho šlehaly jen kolem kostela, jenž tvořil dlouhý stín. Staré kaštany u hřbitovní zdi živě se strakatěly; byly na nich listy dosud jako brčál zelené, i jiné zcela sežloutlé. černá cibulovitá věž kostelní dívala se přes ně na řady stavení, u nichž byly zahrady, obehnané ploty z prkenných krajin anebo spletenými z ohýbaných snětí. Starých stromů bylo po vsi málo: sem tam shrbená slíva, rozsochatá jabloň, ale více topolů, osyk, lísek, jeřáby i kaštany. Koše měly již prořídlé, poslední listy strakaté, a prohlíželo jimi modré, hladké nebe. Chalupy šindelových i deskových střech, stěn roštím a slámou obložených, se pod nimi krčily; některé měly již pro příští zimu nové, čerstvé zelené kožichy.

V zadu za vesnicí rozkládaly se měkkoty, strniště, šírá luka, na nichž pásly se hloučky krav i koz, mezi nimiž chodili a honili se zakublaní pasáčkové i pasačky s pruty v rukou. Za luhy zdvihaly se stráně s rozházenými balvany, zakrsalými křovinami, s parukami tmavozelených lesů na temenech.

Stařec dívaje se zpod huňačky po krajině osvícené mdlým ranním svitem, povídal: „To máme zas den — 102 zrovna se to na člověka směje, ale je to všecko na oko, včera jsem to poznal!"

Kaplan ucítil z té řeči palčivou výčitku; již chtěl začíti s výkladem, s obranou, že jinak jednati nemůže, ale potom si vzpomněl, že bude lépe až po mši.

Vejpalka i baculatí vnuci jeho v satinglových kabátech a v lámaskách v sakristii čekali: kluci políbili oběma kněžím ruce a kostelník pozdravil: „Pánbůh rač dát dobré jitro!" Stranou zamžoural na faráře, smutně podíval se na kaplana, ale mlčel; myslil si: „Nač pak já budu ještě přidávat!"

Nejprve strojil kaplana; farář zatím usedl, ruce sepjal v klíně a hleděl k zemi. Hoši postavili se do veřejí sakristie; starší levicí držel missál, pravicí stuhu zvonku.

Když byl pan páter připraven, malý Vejpalka zazvonil a šli k hlavnímu oltáři. Pondělíček spustil praeludia.

V starých, ztemnělých lavicích kostelních porůznu sedělo několik starších lidí: Kubla švec. tkadlec Mrkvička, dědeček Vondráček, Kousalka, Markalouska, Oplištilka, Dopitka; Teklička, ruce majíc vysoko sepjaty, bledé oči obráceny k sošce Panny Marie, seděla hned v prvé lavici na kraji. U ,božího stolu' klečela řádka školních dětí. hochů a děvčátek.

Když kaplan sešel se stupňů oltářních, řídící začal píseň.

Farář, již také přichystán k oltáři, povznesl hlavu a poslouchal; tváře i oči se mu jasnily.

103 „Vida kantora," povídal si, „ví, jak mi po včerejšku je . . ."

Varhany dudlaly, a píseň klidně plynula pod klenbami; k jasným dětským hlasům pojilo se několik hlasů starcův i ptačích hlásků stařen: Ó Jezu, spáso moje, jak libě k lásce zve to sladké jméno Tvoje to chladné srdce mé.

Hle! duše má již plápolá a láskou k Tobě povzdychá: Tys v radosti, Tys v žalosti můj Ježíš, Bůh a Pán!

Ze sakristie — bez zazvonění — vyšel Vejpalka nesa inissál, a za ním farář. Kostelník šel ohnut a jako na perách. Farářova hlava opět hluboko zapadala do kvadrátku; měl starý ornát, na němž byly květy vybledlé, jako když při pozdním podzimku listí ztrácí poslední barvu; na dolením konci se ohýbal a třepil. Farář míval ten ornát již po dlouhou řadu let na všední den; dříve býval na neděli.

Šli k postrannímu svatoanenskému oltáři. Hlavní obraz na něm byl silné potemnělý, zlacené ozdoby rámu zhnédlé. Na tabernakulu stála skleněná skříň a v ní soška Panny Marie s Jezuletem, oblečená do bílých hedvábných šatů se zelenými květy a zlatým lemováním ; kolem krku měla šňůru skleněných korálův a na nich zlatý křížek.

104 Studenecký chrámek byl silně obstarožní; čisto v něm bylo, pořádek, ale chudičko. Na oltářích, u nichž knéží sloužili, hořelo po dvou svíčkách.

Farář sloužil již jen Mariánskou mši, protože nohy dlouho nevydržely a že málo viděl. Sloužil ji bez brejlí, umělť ji dokonale z paměti.

Chodě podél oltáře přidržoval se kraje, a když se obracel k lidu, rozpínal proto jen jednu ruku.

Vejpalka přisluhuje, chvilkami mrkl k oltáři hlavnímu, je-li všecko v pořádku. Když farář dosloužil, klekl dole na stupni a čekal, až se pan páter pomodlí závěrečné modlitby; potom oba odcházeli do sakristie.

Děti pospíchaly k hlavním dveřím, staří volně vylézali z lavic a skloněni šourali se za nimi; Teklička loudala se poslední.

Drobnými tabulkami velkého okna na pravé straně hlavního oltáře počalo ranní slunce vrhati jasné proudy světla, jež ve vzduchu tvořily dlouhý, šedavě bílý pruh.

v němž chvěl se prach, a rozlévaly se po dlažbě.

Kostelník odstrojuje faráře jenjen kolem něho poskakoval a pořád jen: „Tak tak, jemnostpane — ruku líbám —" a div že nehladil.

Když duchovní vycházeli ze sakristie, pravil farář: „Pondělíček mi zahrál mou — chtěl mě po včerejšku potěšit — dobrák!"

Ted" byl Letošník přesvědčen nadobro.

Na hřbitově se stařec zastavil a klenbou, utvořenou koši kaštanů, hleděl v dál.

105 „No. Duchoň si už jednu noc odbyl — už mu to dnešní slunce svítí na hrob. Jak mu tam je, jak — jak?..." Obrátiv se ke kostelu zahleděl se na trávník v právo ode dveří sakristie a povídal si: „Inu, na mne tohle místo taky dlouho čekat nebude."

„I ba že si počká," usmál se kaplan.

„Myslíte? I bratříčku, už to skoro trvá trochu dlouho — člověk jen lidi trápí. Dobře jsem včera viděl, že začínám na tom světě být nějak tuze cizí... Člověk by si myslil, že za ta léta měl by znát všecky všudy kolem — a zatím abych začínal od začátku!" A zamrkal na kaplana, jakoby řekl: Ano, ano, tak je to!

Jdouce volně, hleděli po hrobech. Zbyly na nich jen měsíčky, stále ještě plné žlutých, jasných květů, schnoucí šalvěje, bazalky a prořídlý brčál; z ostatního zůstaly jen zaschlé, zkřivené, větrem rozlámané stonky.

Při zdi, mezi kamennými pomníky roztáhlo se šípkoví, plné rudých, čepičkatých plodů, i mladé břízky sem tam se bělely.

Kaplan se zastavil a, upřeně patřil na faráře.

„Jemnostpane, neráčíte se na mne hněvat?" zeptal se srdečně.

Kalous podíval se mu jasnýma očima do tváře a vzav ho za ruku, povídal: „Na vás, bratříčku? Na vás abych se hněval?" a usmál se, jakoby řekl: Jaký jsi dětina!

„Spát jsem nemohl, od rána jsem byl v nejistotě — ale račte mi věřit, že si nemohu a nemohu pomoci!"

106 Farář poslouchaje klonil se hloub a hloub; náhle se vzpřímil a polekán pohleděl do lící kaplanových.

Teď Letošník poznal, že farář přece ještě o úmyslu jeho nevěděl; sklopil hlavu.

»Vy — vy, bratříčku, taky?!" vyjekl stařec — a již měl oči zality.

„Myslil jsem, že paní Kristinka to již řekla, prosil jsem za to včera — maminka tuze volá —" a v rychlosti vypravoval, co a jak se stalo.

Farář opět se schýlil a hledě na zapadlý hrob, zvolna si pokyvoval.

..Tak, tak — včera Duchoň, dnes vy — to je tuze —" Kaplan vzal jej pod paží.

„Jemnostpane, prosím vás, nehněvejte se, do smrti budu na vás vzpomínat — ale ted1 už není možno —" Chladná scvrklá ruka farářova stiskla mladou, svěží kaplanovu. Stařec z hluboká hlasitě vzdechl.

Tu přicházel Pondělíček; na kolik kroků poznal, oč se jedná, a po špičkách odstoupil do zadu.

„Inu, muselo to přijít — já vím, já vím — ale tolik jsem se toho bál — a přece jsem si zas myslil, že mi vás tu Pánbůh ponechá, až mi Prokůpka vysvětí, že už nebudu cítit, jak jsem tady jen na překážku!"

„Je to ještě rok," po chvilce ticha pronesl kaplan, „ukážu vám maminčino psaní — vyčítá —" „Ale vždyť mohu taky každou hodinu zhasnout!"

Zase šli několik kroků.

107 „Pravda —" zamyšlen opět začal farář — „ono to s paní matinkou je podobně jako se mnou — jsme staří lidé, jenom že já už tuze, tuze! A odtrhnout se?

Věřte mi, bratříčku, nic se na vás nehněvám i dobře vám rozumím. Vždyť jste se obětoval dost a dost — mlčte, mlčte, oběť to byla — ale člověku je tak smutno, vy si neumíte pomyslit, jak je mi smutno!"

Kostelník vystrčiv hlavu ze sakristie divil se, že oba kněze ještě vidí; honem ucouvl zase zpátky, aby se nedomnívali, že poslouchal.

„Pojďme, jenmostpane, je tu chladno —" pobídl kaplan. Farář mlčky zavěsil se mu v podpaží a pohleděv na řídícího řekl: „Pojďte, příteli, pojďte — to jsme si včera nepomyslili — —" Suché listí šustilo jim pod nohama.

Před kostelem se farář opět zastavil a rozhlédl se hřbitovem i dolem. „Vidíte, pane bratře," pravil. ,,já vím dobře, že kdybych odešel, některý starší kaplan, který léta na farku marné čeká, rád by sem šel. Byl by tu sám, pokoj tu je svatý a živobytí se přece stluče.

Potom by se tu kaplani nemuseli trápit!"

„Vždyť jsem si, jemnostpane, nezastýskal — kdež pak u vás! Kaplanovi byste dal poslední. Toť já dobře víin, že mi jinde nezbude tolik jako zde, ale —" „V duchu vašemu úmyslu, miláčku, musím jen přisvědčit! Kdybych byl na vašem místě, žádal bych také, a to dřív. Sestaral byste tu, zvadl a co pak?"

Když došli k vratům, farář volné přehledl celou 108 vesnici a vzdechl: „Ono jen je o to, kam teď jít, když jsem tu padesát roků prožil!"

„Nikam, důstojnosti," vmísil se řídící.

Farář naň zakýval: „Ale sám byste mi taky utekl, viďte? Inu, inu, kde pak bych si byl pomyslil, že tu dožiji takových let. Tahejte teď ty kořeny! Tamhle nebožtík můj spolubratr Koros byl blahobytník a mohl proto do pense zrovna do Prahy. .Teď si odpočinu.

Toníku!' liboval si ve psaní. A odpočal si, pane! Zkusili s ním až běda, od rána do noci bublal, huboval, pořád něco chtěl a nevěděl co. Bylo s ním hůř a hůře.

Z ničeho nic usedl a začal vyslýchat ženicha a nevěstu — prázdné dvě židle vyslýchal a napomínal; nebo se postavil k stolu a učil, jako ve škole učil, rákoskou tloukl a huboval; anebo spustil kázání, až hospodyni vystrašil. A co se prý s jídlem natrápil! To se řekne do pense, miláčkové — Koros byl ve dvou letech zahrabán a byl mladík proti mně. Ty kořeny, ty kořeny!"

Mlčky scházeli k faře.

„Ale nemyslete, že já se snad smrti bojím," opět začal farář, „ne, ne, nebojím — jako na nevěstu se na ni usmívám, ale nechce mne!" a suše se zasmáv pokrčil rameny.

U farních schůdků se zastavili. Farář zahleděl se na řídícího a pravil vroucné: „Tak proto vy jste, miláčku, hrál mou písničku!"

Ěídící rozpaky přešlapoval, hladil si bradu, rychle mrkal a z úst plynulo mu jen rozpačitě: „Proč pak — proč pak —" 109 „I vždyť já vím! Ted! už taky rozumím, proč byla Kristinka večer i ráno tak poplašena. Inu, inu — mám vás rád, lidičky zlatí, jenom že mi jeden po druhém — —" a sám rychle vcupal do fary.

Když jim Kristinka přinesla snídaní, seděl zabořen v pohovce a hrozil jí: „Ty, ty, nic jsi mi neřekla. že nás tuhle pan páter opustí!"

„Ale, hochu," zavzlykla, „jak jsem ti to měla říci — sama jsem tím celou noc nespala!"

„Panu bratrovi nemám za zlé, nemám — — Honem si, miláčku, dojeďte do Hradce a dobře si všecko vyjednejte; na mne při tom taky nezapomeňte a povězte, co a jak je. Jaká pomoc — Musil je větší pán než Nechtěl. A poručeno Bohu — poručeno Bohu!;í IV.

O posledním říjnovém úterku odpoledne stály před Studeneckou farou zástupy lidí a ještě jich přibývalo. Byli tu domácí i z Hrozdějova, z Rudné, z Tarabky, z Hluboké — zkrátka z celé kolatury. Přišli vyprovodit pátera Letošníka. Byl přesazen dolů do kraje, do Chvaletic; včera poslal napřed vůz s celým hospodářstvím, dnes měl jej samého strejc Čejka dovézti k odpolednímu vlaku.

Obloha byla jako popel, od severu mírně válo; zamračený podzimní den loudal se horským dolem.

Země byla stulila a sem tam bělel se již svátý poprašek sněhový.

Strejcové přišli již v kožiších nebo v tlustých burnusech, tetky v zimních plenách, kožíšcích a sukní měly celé almary. Stáli po skupinách dle vesnic, představené i několik výborů majíce v čelech.

Čejka čekal na silnici s povozem jako ondy, když Tezi faráře do Skalska na pohřeb. Obcházel kolem vozu, poplácal bíiého valáška, narovnal mu postraněk a sem tam zastavil se na kousek pohovoru.

111 Teklička, vystrojená jako na svatbu, stála ve skupině tetek i babek a hleděla velmi bolně.

„Je to chyba, lidičky, velká chyba," stýskala kroutíc bledýma očima, „a nemuselo by to být. Tohohle kněze jsme tu mohli mít napořád — na to jeho nedělní loučení nikdy nezapomenu!" a tesklivé kývala hlavou.

„A prosím vás, jde přec jen na lepší, to utíká každý," rychle odpovídala jí tetka Oplištilka, krátká, sukovatá, zamračená ženština.

..Ale neutíkal by," stále tak vzdychala Teklička.

„Každý není takový, aby se tu v horách na celý život zakopal," bublala Oplištilka.

„Ba, chudinka jemnostpán, měl v něm pravou ruku."

tahavě, dobrácky pronesla podruhyně Dopitka, jež tu stála jen v lehounkém, starém salupu a ve střevících na boso.

Teklička se ušklíbla a povídala žihlavě: ^Ale kdyby udélal místo, mladý by neodešel!"

Tetky dívaly se na ni, jakoby nebyly porozuměly.

V blízkém kroužku mužů stál i švec Kubla, sporý zákrsek v burnusu a s beranicí na popelavé hlavě.

Když si tetky povídaly, mel obočí staženo a napínal uši. Ted" poobrátiv se řekl ostře: „Že ji posloucháte!"

Tetky leknutím sklopily hlavy a odstoupily na krok, ale Teklička se tvářila, jakoby byla neslyšela.

„Mlč a nech ji," Kublu napomenul Oplištil.

„I kdo pak to má poslouchat — vždycky takhle kňourá. Kdyby ji byl farář nechal provádět to modlářství, velebila by ho do nebe!"

112 V tom na silnici zabuchaly prudké kroky. Hlavy se mane ohledly a z úst vyplynulo: Á — Přílepský, taky jde vyprovodit!

Farář Vendelín Čečetka vymóděn jako ondy v Skalsku, v ruce nesa červený uzlík, rychle přicházel; černý kaftan měl rozhalen, klobouk trochu na stranu a spocen byl do ruda.

Staří, mladí šli k němu a líbali ruce; kýval, potřásl jiní rukama, popleskával po bedrách a volal: „Pozdrav Pánbůh, lidičky, pozdrav Pánbůh — však jsem už myslil, že zmeškám!" a dostav se z davu, rychle vešel do fary.

Farář v pokoji svém krčil se v pohovce, a kaplan seděl na své židli u stolu; paní Kristinka uvařila mu „kapku" čaje na cestu pro zahřátí.

„Pochválen buď Ježíš Kristus," ve dveřích hřmotně pozdravoval Čečetka.

Starý farář radostně překvapen hleděl ke dveřím a s détinnou srdečností vítal: „Na věky — a vítám vás, pane bratře, to jste hodný!"

Kaplan také honem povstal a Přílepského pozdravil.

Ten strhl klobouk s hlavy a modrým šátkem utíral si obličej. „Už jsem se bál, že zmeškám — měl jsem tam svatbu, a než se člověk vypraví —" v tom obrátil se k Letošníkovi a přísně zakázal: „Tak vy nám utíkáte?-' Letošník jemné se usmívaje počal vypravovati, co a jak se stalo.

113 „Inu, inu, slyšel jsem, slyšel — no, Pánbůh vám dej štěstí — ale škoda, víte, pane bratře, škoda —" a červený uzlík maje stále ještě v ruce volně přešel pokojem.

Farář Kalous nespustil s něho tesklivého pohledu.

„Nic jsem nevěděl, až najednou přijde psaní," hlásal Přílepský. „No, my s jemnostpánem dodržíme !

Impavidum ferient ruinae! Ale to nic — maminka je maminka! Tak do Chvaletic — a sem zas Chvaletický Voříšek. Proč pak to vlastně — je to přece starší kněz ?"

hovořil Přílepský.

Kaplan přisvědčoval. „Brzy dostane faru — jen co přijde jemnostpánův Prokůpek — teď tam měl mnoho mrzutostí na faře."

„Aha — když jsem já si to nepomyslil! A vy do toho jdete —" „Snad vydržím," usmál se kaplan, „k matce budu mít hodinu."

„To je dobře — ale kdo ví, kdo ví — takovýhle jemnostpán a Kristinka všude nejsou, třeba že vám.

pane bratře, všecka čest, to já vím!"

Farář Kalous při každém Vendelínově „jemnostpánovi" zamávl rukou, jakoby to slovo odháněl. Přílepský opět přešel pokojem, utíral pot a zadívav se potom na starce, jehož pohled byl měkce teskliv, povídal: „Tuhle, jemnostpane, nesu něco na zub!" Ukazuje všecky bílé zuby uzlík položil na stůl a rozvazoval šátek.

K. V. Rais: Západ. 8 114 Farář Kalous vida v šátku hromadu lískových oříšků, některé ještě v šedavém pláštíku a se suchou čepičkou, dal se do smíchu.

„Tak — pár oříšků z naší zahrady," lahodně povídal Přílepský.

„Co vám tohle. Vendelínku, napadlo, vždyť mé zuby na to nejsou —" Přílepský překvapen upřel naň černé oči a chvilku stál zamyšlen. „To nic — to nic — když jenmostpán nemůže louskat a kousat, roztlukou se s cukrem na moučku a je dobře. Zapovězená jablka nebo hrušky máslovky, fíky nebo pomoranče se v Přílepech nerodí — nesu, co mám, chutné jsou. výborné, po cestě jsem louskal —" a směje se ukazoval opět obě řady svých krásných, zdravých zubů.

„Vy jste dobrák, Vendelínku," kýval Studenecký.

Tu však čečetka počal ještě prázdniti hluboké kapsy a hrsti oříšků kladl před kaplana.

„To jsou vám, bratříčku —" Letošník v rozpacích díval se s jednoho na druhého.

„Ale kam je ted1 dám?" ptal se vesele.

„Do kapes, jako já. Snad vám na cestě přijde chuť, a když ne, přivezete je mamince z hor! Urodilo se toho hromada!" hlučel páter Vendelín; oči mu svítily a smála se každá vráska v obličeji.

Kristinka v kuchyni poznavši známý hlas přinášela sklenici čaje.

„Ruku líbám, velebný pane, prosím, račte usednout a posloužit si —" 115 Přílepský upřel na ni oři a broukal: „Ale, ale, ale — paní Kristinko!"

„I vždyť je to, velebný pane, jenom čaj — prosím —u švitořila podávajíc mu cukru.

„Inu, inu, toť že si posloužím — Přílepský žaludek nikdy nepohrdne, zvláště když je to takový mls, ten my nestrojíme!"

„Vždyť my taky ne, to jen dnes, aby se velebný pán trochu zahřál na cestu —" „My u nás v Přílepech kafíčko — to máme s maminkou rádi — a bandory, to pěstujeme třeba třikrát denně —" míchaje, jadrné vypravoval.

„A co paní matinka dělá?" tázala, se Kristinka.

Stála opodál stolu a přes tu chvíli stranou pozorovala bratra.

„Děkuju za optanou — dává srdečně pozdravovat — tak pomalu krmí tu krávu, slepice, holuby, králíky — jenom že chuďas už tuze nemůže!" Tu pleskl se dlaní do čela. povstal a povídal: „Zapomětlivá! Žito jsem, jemnostpane, prodal a nesu teda ty dvě klády ze Skalska a ty tři od dřívějška!" Vyňav ošoupanou tobolku, ovázanou vytahanou gumou, vysázel pět jednušek.

„Tak — zaplať Pánbůh — zdrávi půjčovali —" „Vždyť jsem vás, Vendelínku, neupomínal," usmál se Kalous.

Přílepský svraštil čelo, oči široce rozevřel a hlučel: „I jemnostpane, to je má radost platit dluhy — ty bych platil pořád!"

116 „Kolik dostal velebný pán za žito, sraím-li se ptát?"

pravila Kristinka.

„Pět padesát — dost, ne, na ty zlé časy?"

„Dost — my jsme dostali jen pět třicet!"

„Ted1 je tedy v Přílepech peněz!" usmál se kaplan.

„A není, bratříčku, není, peníze jsou jako kvíčaly.

pořád přeletují a zvláště na Přílepské faře neposedí!"

„Zas putovaly k bratříčkovi, ne?" usmívala se Kristinka.

Přílepský rychle pokrčíval rameny. „A. co je dělat — dokud jsem potřeboval já, pomáhali oni, člověk musí oplácet."

Za té řeči čaj dopil.

„Ještě skleničku, ano?" berouc sklenici honem ptala se Kristinka.

„Deo gratias — ne, ne. už ted1 zrovna hořím!"

Farář Kalous seděl při toin všem nehnutě, teskný úsměv maje kolem úst. Letošník povstal.

„Nic plátno — je čas!" pravil a obleknul zimník.

Ostatní zůstali chvilku bez dechu.

„Pojď, Toníčku, pojd1, když chceš vyprovodit," rozechvěna pobídla Kristinka.

Farář nepromluviv zvolna vylezl ze zástolí, a sestra pomáhala mu do zimníku. Letošník ukládal oříšky do kapes a Přílepský také povstav zapínal si roucho Kristinka posadila bratrovi huůačku a zavázala ji na uši; natáhnuv rukavice, vyšité bílým beránkem, vzal hůl a stál připraven.

117 Paní Kristinka přistoupila k Letošníkovi a utírajíc si zástěrkou oči. vzlykala. „Tak tedy provázej Pánbůh, velebný pane, a zaplať všecko nastokrát. Bude se nám tuze stejskat. Paní matinku pěkně pozdravujeme — a aby se velebnému pánu vždycky dobře vedlo!" Sehnula se, aby kaplanovi políbila ruku, ale ten nedal; sevřev jí dlaň, druhou paží šedou hlavu stařeninu přivřel k prsům. Slzy mu vyhrkly.

Farář Kalous stál tuze ohnut; hlava se mu chvěla a z třesoucích se úst vylétal třaslavý sten . . . Přílepský stál vedle, hlučně přešlapoval a hledě po podlaze odkašlával, jakoby se dusil.

„Pojďme, 'jemnostpane, pojďme!" náhle zvolal.

Pečlivě posadil si klobouk, starcovu paži zavěsil do své a šli napřed.

Letošník ještě Kristinku pohladil po scvrklých tvářích, řekl: „Bůh vám zaplať za všecko!" a rozhlédl se pokojem.

Kristinka prudce mu sevřela ruku a zaškytla: „Jestli vás už neuvidím —" „Uvidíte, paní Kristinko, jak budu moci, přijedu.

Pánbůh vás opatruj — —u Kolaturníci spatřivše svého starého faráře s Přílepským, ztichli. Když oba knězi stáli ve veřejích farních dveří, stařec zvlhlýma očima pohleděl na zástup a pousmál se.

Vesničtí přistupovali, aby políbili ruku. ale farář ji zdvihl, kýval na všecky strany a volal: „Pozdrav vás Pánbůh všecky, dobře — dobře, že jste přišli!"

118 Pondělíček i mladší učitel Vydra vyváděli již ze školy řadu dětí; šly v párech, napřed hoši, za nimi děvčata.

Přibíhaly Studenecké tetky, jež nemohly kaplana vyprovoditi, protože někdo musel zůstat hlídat; byly oblečeny jenom na pólo, a když políbily ruku a popřály všeho štěstí, ubíhaly zase k domovu. Ale nedoběhly, na silnici se zastavovaly, aby aspoň pohledem na kus vyprovodily.

Paní řídící přichvátala, aby se také s Letošníkem rozloučila — a již se průvod hnul. Nejpředněji jel Čejka, za vozem vinula se řada dětí, potom cupal Kalous pravicí zavěšen v paži Čečetkovu, po levici maje kaplana; za nimi šli učitelé Hrozdějovský, z Hluboké, z Rudné i se ženou, hubenou švadlou ženštinou, oděnou zpola po městsku, zpola po vesničku, starostové i výboři ze všech vesnic, a stranou houpal se Vejpalka. s jemnostpána očí nespouštěje.

V zadu ploužil se dav lidu; kroky duněly o tvrdou půdu, ale hlasu se neozvalo.

Nejposlednější ze všech přiběhla maličká ohnutá tetka; střevíce měla na zmodralých nohou na boso, loktušku vybledlou a chatrnou. Levicí buchala hladkou holí do půdy, a že nohy ztěžka zdvihala, byl její drobnokroký chod kolébavé nemotorný.

Švec Kubla vida ji povídal starému Vondráčkovi: „Podívejte se, pantáto, mastná Ančka až z Hrozdějova přiběhla taky vyprovázet!"

119 Říkali jí ,mastná Ančka.' protože měla obličej tuze červený a kolem úst se jí stále lesklo, jakoby pravé byla jedla něco tučného.

Paní Kristinka vychvátavši z fary stála s paní řídící na silnici a hledíc za průvodem utírala si oči.

„Věřte mi," vzlykala, „tak je mi smutno, jako bych byla pohřeb strojila. Bože, Bože, jak to teď u nás bude!"

„Dobře, paní Kristinko, zas všecko dobře," konejšila ji školská.

„Nevím — nevím; všecko na mne zrovna padá a sotva se na nohou držím!"

„Tuze jste se při tom stěhování unavila, musíte se pamatovat —" Zástup vzdaloval se víc a víc . . .

Po polích a pastvinách bylo prázdné placho — země nadobro odstrojila se k spánku. Mezi brázdami namrzlých měkkot, v dolících zhnědlých luk, ve vráskách šedých strání svítil svátý sníh. Lesy stály pod nízkou šedou oblohou schlípeny, a jak od severu mírně válo, temný hukot přilétal z nich až nad silnici. Nad polem kmitl se šedý chocholouš, postál na hrudě, zašvitořil, popoletěl a tak vyprovázel vesnický dav.

Kaplan díval se v levo, v právo, jakoby si všecky podrobnosti zasmušilé krajiny na vždy uložiti chtěl do paměti.

Na konci doliny, když bílá silnice počala se zdvihati do vrchu, farář Kalous sevřev paži Přílepského zastavil 120 se a dotknuv se levicí kaplana, povídal temně: „Tak až sem, bratříčku!"

Lidé nespustivše s knězi očí zastavili se také, a páni ze školy pozorovavše, že dupot stichl, pokynuli dětem a všichni se obrátili. Chvilku bylo hluboké ticho — jen z obou stran temně hučelo z lesů, a chocholouš zacrčel.

Studenecký farář obrácen k Letošníkovi stál ohnut a hleděl k zemi; potom povznesl hlavu, zadíval se mu do tváří a ústa se mu zachvěla. Kaplan smekl a všichni ostatní po něm. Vejpalka stál přímo za jemnostpánem hluboce sehnut a ústa měl pevné semknuta. Tu nad zástupy zachvěl se farářův hlas: „Velebný pane bratře! Co mluviti, když se srdce třese a tělo klesá! Nepomyslil jsem si, že já budu vyprovázeti vás, ale že vy doprovodíte mě k místečku, které jsem si už dávno mezi svými vybral. Ale před očima Hospodinovýma jsou cesty člověka a on všecky stesky jeho váží. V ruce jeho všecko poroučím!"

Opět sklonil hlavu a z myšlenek si posvědčoval.

Náhle však začal zvučuěji: „Přes čtyři roky pracoval jste v zdejším kraji věrně a stále. Ti. kteří tu stojí kolem nás, mohou vydati svědectví, a Hospodin sečetl všecky skutky vaše. A žádný syn nemůže se k otci lépe chovati než vy ke mně. Ale jsou svaté povinnosti, kterým se člověk musí podrobit. Bůh vás provázej — já už zůstanu tuhle s těmi. A pravím: Miláčku, měl jsem vás rád, a pokud mě tu Pánbůh nechá, nikdy na vás nezapomenu. Zaplať vám všecko Kristus Ježíš!" Tu již 121 pláče rozpjal ruce a klesl Letošníkovi do náručí. Stáli tak chvíli v bolném objetí.

Z davu vznášel se hlasitý pláč mladých, starých.

Sám Přílepský si utíral oči a dušené kašlal.

Švec Kubla přišourav se k Tekličce huhlal: „Slyšela jste to jaktěživa?" a rozkuckal se.

Přílepský přistoupil k starci a vzav jej za ruku řekl vřele: „Pojďme, jemnostpane!"

Kaplan se vzpřímil a hledě na faráře zvučné promluvil: „Také já nastokrát děkuju za všecko a do smrti nezapomenu na starce, který jako Simeoii v horách ze světa tolik roků lidu svému oddaně sloužil a ke mně byl jako otec. Děkuju vám všem, mějte se dobře a buďte tu s Pánembohem!"

Když povznášel ruce, aby bývalým kolaturníkům svým naposledy požehnal, slzy tekly mu po tvářích.

Přistoupili starostové a děkovali, potom ostatní podávali ruce a přáli všeho dobrého. Naposledy přišel Vejpalka s vnuky ministranty a vzlykal: „Taky my za všecko nastokrát děkujeme!"

Kaplan rozhlédl se ještě dolinou — popatřil na Studence, jehož všecky domky byly mezi holými stromy srovnány podél silnice jako na Betlému, utkvěl na kostele, na faře, — a ještě jednou zakývav na pozdrav šel k vozu. Vyhoupl se přes košatiny, čejka zaklátil bičem, a vůz ujížděl do kopce.

Zástup mlčky hleděl za ním. Když kaplan povstal a naposledy pokynul kloboukem, farář zakýval rukou 122 a pohleděv kolem řekl: „A já půjdu zas, lidičky, s vámi!"

„A my bysrne taky pana faráře nedali!" hlučně vykřikl skrčený dědek Vondráček, Studeneckého představeného otec. Byl také tak veliký jako farář, hlavu měl také v podvázané beranici, a modrý široký plášť skoro až na zem. Po srdečných slovech svých se pyšné narovnal, malýma očkama rozhlédl se kolem, jakoby říkal: Že nemám pravdu?

A strejcové i tetky radostně kývali a volali: „Taky že ne!" — „To nedali!" — „Máte pravdu!"

„No dobře, lidičky, dobře — tak pojďme," usmál se farář.

Vraceli se ke vsi. Chvilkami se ohledli ke kopci, na němž vzdaloval se vůz.

Ted1 šel ten průvod kolem faráře, jakoby si jej uváděl do vsi.

Před farou se všichni zastavili. Farář pustiv se Přílepského, opíraje se o hůl šel mezi ně, nejdřív k starším obce, podával ruku, ptal se, jak jdou časy, co a jak je doma, přál zdraví a požehnání božího.

Nejdéle zůstal mezi zástupem starců a babek skrčených, scvrklých. Hladil je a žertoval: „Kousalka pořád jako trn — Markalouska červená jako mladice — á, á, Ančka taky přiběhla, no, to jsi hodná, a utíká ještě jako křepelka — a co vy, Františku, pořád ještě prozpěvujete za stavem'?"

„A pořád, jemnostpane," hrčivě chychtal se tkadlec Mrkvička.

1-J3 Byli by koleni faráře stáli dál. ale přiběhla paní Kristinka a prosila, aby Toníček šel domů, aby nestonal.

1'řílepský farář musel také ještě do fary — Kalous nepovolil . . .

Pondělíček s Hrozdéjovským loučili se před školou s pány kollegy z Hluboké i z Rudné; pospíchali tuze, Hlubocký, že slíbil jíti s představeným, Rudenského nutila žena naříkajíc, že jsou děti doma samy, že hospodářství čeká.

Když poodešli, Hrozdějovský opíraje se o prapisek zahrádky bručel: „Jako byste viděl — bojí se, že by se starý s námi stavil v hospodě. Ani se od něho nehne!

A váš Vydra bude v tom jednou taky tak. Je jako sedlák! Ptal jsem se ho, kdy se bude ženit. Že prý ještě neví — dává prý Sedmík Marjánce málo, jen půltřetího tisíce, a on chce tři. Povídal mi: Nedali tři, musím se poohlédnout jinde, Hlubocký představený mi vzkázal, že dá dceři tři!"

Pondělíček se rozesmál: „Každá chce být paní, příteli, a Vydra je dobrák —" „Habrovina je. ne dobrák," prudce vpadl Hrozdéjovský.

„To je příteli, všecko z domova, všecko následek chudých poměrů, věřte mi," bránil Pondělíček kollegu, „rodiče to dělají; tatík tu má ten baráček, lakotili a dřeli se, mladý se na studiích musel nuzovat, mezi lidi nepřišel — staří by teď rádi viděli výsledky."

„Na Rudenském kollegovi je vidíme —" 124 „Vidíme, chcete-li." kývl Pondělíček, „aspoň pro jejich oči a rozum. Ti to jinak posuzují, brachu! Zde v horách nažení nějaký tisíc jen chasník z větší živnosti, a tatík Vydra s mámou chtějí také vidět, že se nadarmo nedřeli, že syn je opravdu pánem! Musí naženit, koupit si nějakou živnůstku, a staří se mu na tom budou dřít — a jak rádi a jak šťastni! A potom, příteli — myslíte, že není dobře, když má učitel ve ztracené končině pár tisíc? Ten potom může všecky děti poslat do škol. Podívejte se na mne — co je mi plátno, že jsem byl člověk aspoň trochu jiného ducha?

Tak je to, příteli — všecko jde s krajem!"

„Ale jaký je to pak život? Člověk pařezovatí!

Myslíte, že ke mně neběhá kde kdo a nemaluje, kolik bych tam a tam nahrabal tisíc?" hučel Hrozdějovský.

„Ale vy jste jako z kamene!"

Hrozdějovský se ušklíbl a sekl rukou.

„Pojďte, pane kollego. trochu kávy vypijeme, je vám beztoho zima," pobídl Pondělíček.

„Díky, zas poplavu." zamračen odpovídal Hrozdějovský. „Tak inspektor už opravdu odejde — půjdete do té schůze?"

Pondělíček krčil ramenoma.

„Vy jste zkrátka dobrák — odplácíte zlé dobrým, ale svět to dělá naopak. Jak pak o nás horských, zastrčených kantorech soudil? Takové, kteří mají didaktiku, methodiku, pedagogiku za každým třetím slovem, nesl.

ale ty, kteří to skutečně odedřeli — —" 125 „Takový je svět, příteli," Pondělíček přetrhl mu proud řeči, „hlučné slovo obyčejně platívá víc než tichá práce."

„A proto nepůjdu — aspoň v tomhle mohu stát na vlastních nohou, ne?"

Tu přiběhla paní řídící a nepovolila, dokud nevešel do školy.

Sotva že však v pokoji usedli ke kávě, přichvátala paní Kristinka a tuze prosila, aby pánové přišli také do fary, že je bratr všecek schvácen.

„Přijdeme, vicfte, pane kollego?" přisvědčil Pondělíček.

„A co pan farář říká?" ptala se paní řídící.

„Co říká? Sedí za stolem, dívá se na Přílepského a vzdychá: Jak to ted1 se mnou bude, Vendelínku, jak to bude —" „A co Přílepský?"

„Chuďas sedí zamyšlen a šňupe," teskně usmála se Kristinka, „vymlouval dost, ale pořád taky nemůže ..."

Následujícího dne, když Studenecký farář po obědě domutlával sousto chleba, zaťukáno na dvéře a do pokoje vešel host.

„Pochválen bud1 Ježíš Kristus a dobrého zažití přeju." pozdravil vida, že farář je právě po obědě, a přistoupiv blíže k pohovce řekl s úmévem: „Jsem páter Voříšek —« „Ach, ach, — to mě těší, pane bratře!" — A Kalous vyhrabav se ze zástolí jak jen rychle mohl, přistoupil k příchozímu, objal ho i políbil.

126 „Pozdrav nás Pánbůh!" potřásal inu rukou a důvěrně hleděl mu do kulatých, zimou zardělých tváří.

Páter Voříšek byl ulehlý suk, prostředně velký; měl hnědá, kmitavá očka, brejle až uprostřed nosu, podle uší proužek kaštanových vousů, světlohnědé vlasy s lysinkou nad čelem i na temeni.

„Kristinko, slyšíš!" hlučné zavolal farář a stoje u kamen stranou stále pozoroval kaplana, jenž odkládaje hůl, čepici a šálu, přes brejle usměvavým pohledem mžoural na malinkého starce.

Kristinka přiběhla všecka poplašena.

„Náš nový pan páter!" zvěstoval jí bratr a velebníčkovi řekl: „Má sestra Kristinka — hospodaříme tu spolu —" Kristinka všecka rozpačitá s bojácným úsměvem kolem bledých rtů pozdravila „Ruku líbám!" a chvátala, aby ji opravdu políbila, ale kaplan volal: „To ne — to ne — pozdrav nás Pánbůh!" a jako prve na faráře tak nyní na Kristinku mžoural přes brejle.

Stála nejprve skrčena nevědouc, co počíti, potom poplašena zmateně cupala kolem kaplana.

„Ten zimníček dolů, velebný pane — ten zimníček —" zašvitořila.

„Prosím, prosím, ten já shodím sám," a již kabát položil na židli.

.A račte usednout, pane bratře, račte," zdvořile pobízel farář a sám rychle chystal mu židli.

Páter Voříšek usedl, přihladil si vlasy a rozhlížel se kolem; v koutcích úst měl stále jemný úsměv.

127 Farář /alezl zas na svou pohovku a Kristinka utíkala do kuchyné.

Oba knězi přes stůl zahleděli se na sebe: Voříšek stále s tím jemným úsměvem, jenž dodával tváři výrazu potměšilosti, hleděl přes brejle; farář schoulen, čelo maje svraštěno, zpod obočí pana bratra pozoroval a všechen výraz toho pohledu jakoby se tázal: „Tak co — jak bude s námi?"

Chvilku mlčeli.

„Jsme tady v horách — už jako ze světa," zahovořil farář.

„Já jsem taky s hor — Krkonošák od Vysokého," kýval kaplan. Měl hřmotný hlas, mluvil rychle, trhaně.

„Ale — ale — my s Kristinkou jsme od Hořic, ale teď už padesát roků sedíme tady — ráčíte na mně vidět, že mám hromadu pátků na zádech — ale ta s kosou pořád nejde —" Kaplan opět upjatě faráře pozoroval a hladil si při tom bradu; stařec pod tím pohledem, jemuž nerozuměl, již nepokojně přesedával.

„Co chce — co si myslí — co se mu nelíbí?"

chvělo se inu v mysli.

„Jemnostpane, načpak pořád to .ráčíte'?" náhle zabublal kaplan.

Farář div si hlasitě nevydýchl.

„Ó prosím, prosím," ukláněl se překvapen.

A zas chvilku mlčeli; kaplan rozhlížel se pokojem.

„Daleko jste musel, pane bratře, viďte," aby řeč nestála, opět zeptal se stařec.

128 „Hodně — najel jsem se — ale to mne nemrzí, jsem rád, že jsem odtamtud. Nebylo tam možná vydržet — radši do Trantarie nežli v takových poměrech," jadrně hovořil kaplan.

„Ale — ale —"a farář opět nepokojně přesedával.

„Darmo mluvit — farář dobrák, ale punčocha. Já tam býval ještě za nebožtíka, to bývalo dobře, potom jsem administroval, a při tomhle jsem vydržel dva roky.

Ty stály za to! Hospodyně je tam — Němkyně hubená, zelená, všichni kozli vědí, kde ji sebral. To byla kuchyně!" a stáhl rty, jakoby se byl octa napil.

Kristinka právě při té řeči přinesla a před kaplanem rozkládala jídelní náčiní. Odcházejíc, u dveří podívala se na bratra a očka povznesla k nebesům.

Ale honem zas byla zpátky s talířem polévky, z níž se kouřilo.

„Prosím, račte, velebný pane," pobízela.

„Ale? Obědvat mám?" usmál se. „No, nutit se nedám!" a pokřižovav se honem dal se do jídla.

„A prosím, velebný pane, račte odpustit, nebude-li všecko, jak se patří, podruhé to bude lepší," pravila stojíc opodál.

Kaplan podíval se na ni stranou přes brejle a zasmál se: „Já? O je!"

Odcupala všecka sklíčena.

Když snědl několik lžic, opět začal vypravovat: „V Chvaleticích byla kuchyně! O pouti tam žádný kázati nechtěl. Ty Němky umějí vařit — polévky 129 buďto jako voda nebo jako vitriol, omáčky až Bůh brání, a to zelí — kaše a ne zelí!"

„Tady je smutná prebenda, pane bratře — ta není ani ovesná — chudí jsme jako květiny v poli — budete naříkat," řekl farář, když se kaplan pustil do jídla.

Voříšek překvapen povznesl oči: „Já? Ba nebudu, proč? Letošník bude naříkat — už jsme si povídali!"

Farář slyše o Letošníkovi všecek oživěl. „Mluvili jste spolu?"

„Skoro celou noc! Přijel už po deváté — nábytek tam měl hned od rána, ale všecko jen tak naházeno — kdež pak oni! Tam musí všecko sám — spali jsme tedy v pokojích vedle sebe. Hospodyni ono to dost pálilo, že budeme v sousedství; věděla asi. že mlčet nebudu, ale nemohla si pomoci. Letošník vzpomínal tuze — o jemnostpánovi vypravoval, o paní Kristince — a já jsem taky pověděl všecko. V pět hodin ráno mě doprovodil na nádraží!"

„A teď jste šel pěšky? ptal se farář.

„Pěšky, to já rád. šlo se mi výborně; haraburdí už mi taky vezou."

Kristinka předkládajíc maso s omáčkou omlouvala se: „Prosím, velebný pane, nevím, není-li to maso trochu tvrdé, máme s tím tady zle, musíme brát, co řezník pošle. A ta omáčka také nebude schvální — nevěděla jsem jistoty, kdy asi velebný pán přijde!"

Kaplan poslouchal starostlivou její řeč usmívaje se.

„Jen žádné starosti!" řekl potom krátce.

K. V. Bale: Západ. 9 130 Farář všímal si stále kaplanova úsměvu, a jediný pohled jeho mu neušel; ale všecko zdálo se mu tak výsměšné . . .

„Chvaletický pan bratr je ještě mladý," opět navazoval.

„Dost — ale z čeho mnoho nekoukalo, užil jsem všecko já. Ale povídám, on by snad ani byl nebyl, aie hospodyně byla na groš jako čert na hříšnou duši!"

Farář se teskně zamyslil.

„Tady budete mít zle, pane bratře — vidíte, jak už se mnou je — dříve jsem čtyřicet roků všeckosám —" „Ano, ano, vypravoval Letošník," kýval kaplan.

„A příjmy! Tady není potřeba říkat: Neskládejte sobě pokladův na zemi, kdež je mol a rez kazí, a kdež je zloději vykopávají a kradou!"

Kaplan se zasmál. „Jaká pomoc, jemnostpane, příjmy malé, ale vydání též, to již všecko vím. Živi budeme!

Vždyť tu budu jen do léta, potom si snad ještě někde zaadministruji a dostanu farku — jsem už taky starý parízek, kaplaním přes šestnáct roků. Zeť jsem si nepomyslil, že půjdu ještě sem do hor na kaplanku!"

Farář smutně přisvědčoval. „Je to chyba se mnou — já vím —" Kaplan ustal v jídle: „Proč. jemnostpane?"

„Že už k ničemu nejsem — nemohu odtud — a tak jen jiné trápím!"

Kaplan byl v rozpacích; zamyšlen hleděl na starce a hledal slovo.

l)1 131 Proto jsem to nepovídal, jemnostpaue," začal volně a mírně. „Ale tam jsem nemohl kale jíst, třeba že mám horácký žaludek dlážděný — a nenajedl jsem se — musel jsem do hospody — lidé to pozorovali, byly řeči, hospodyně dělala zle, já se nedal, a ke konsistoři šly žaloby, že vedu hospodský život. To je to celé!"

Kristinka předložila tácek se sklenicí piva a pobízela: „Kačte, velebný pane, ale je, myslím, chatrné, my —" Tu se zamlčela; chtěla říci ,my piva mnoho ne,' ale vzpomněla si, že by se kaplan mohl domnívati, že to povídá proto, aby také nepil.

Voříšek porozuměl a řekl: „Já taky v poledne ne, ale když už je tu — na dobré zdraví jemnostpánovo i paní Kristinky!" a povznesl sklenici.

Farář se rozpačitě zasmál: „Slyšíš, holka, takými skleničku piva přines, ať si s bratříčkem ťuknu. Já už třicet let piva malinko, jen boží vodičku, ta tady je —" a pochvalně přimhouřil očka.

Kristinka minutku váhala; věděla, že farář proto doma v poledne piva nepije, protože bývá po něm rozpálen, že hlava jej rozbolí. Chtěla mu to připomenouti, ale potom si pomyslila: Toníček nechce urazit! a již utíkala do kuchyně.

„Před lety jsem si taky časem zavdal," farář v hovoru pokračoval. „Jedenkráte — ale už je tomu dávno — objednal jsem na visitaci soudek zrovna z pivovaru a vzkázal jsem, k čemu je chystám, aby pan starý měl rozum. Večer byl se mnou kostelník — 9* 132 už je nebožtík — a tu povídám: ,Slyšíte, strejce, narazte ten soudek, ať zkusíme.' Strejc poslechl a potom jsme pomalounku pili. Příštího dne ještě nebyl visitační oběd u konce, kostelník na mne z kuchyně zle, ouzkostlivě kývá. Běžím k němu a tu slyším: ,Jemnostpane, pivo nechce a nechce téci!' a stál jako umučení. ,Vy jste, strejce, vy jste!" huboval jsem a běžím s ním do sklepa. Nahýbám, bouchám, vrtím soudkem — ale pivo neteklo. Podívali jsme se s kostelníkem na sebe a dali jsme se do smíchu. Neteklo — bylo to tam — protože jsme ho večer hodně vytáhli. Ale. povídám, pane bratře: je to tuze dávno — starý bříšek — teď žije vodička.

Tak na vaše zdraví, a abyste si nenaříkal!"

Sklenice ťukly. Když Kristinka přinesla kachnu se zelím, musela si taky přiťuknout.

„Slyšíš, velebný pán mluvil s panem páterem Letošníkem," povídal jí farář.

Kristinka radostně spráskla ruce a dychtivé zahleděla se na kaplana.

„Mluvil," přisvědčil. „Letošník bude vzpomínat — ačkoliv je ještě mladík, a nebude mu na škodu, když pozná. Já na parádu v pokoji nedržím, ale když jsem si sám měl ustlat a zamést, měl jsem přece zlost.

A ještě jinou věc jsem po ránu sám musel udělat!

Když si toho všeho lidé všímali, hospodyně se hněvala.

A jinač a jinač! Vždyť se mi stalo, že se vpletla do mého a farářova hovoru a řekla mi: To, co oni, velebný pán, vědí, já jsem dávno sapomnéla!"

133 Kristinka vrtěla hlavou; divila se té opovážlivosti, ale také ji přejížděl strach. Myslila si: proč to všecko velebný pán povídá, že to jistě činí na výstrahu.

„A za to za všecko žaloby," huboval kaplan. „Ale já jsem u konsistoře taky nemlčel — vždyť mé znají, nejsem zajíc od včerejška!"

Farář nahnul se k samému stolu a začal důvěrným tónem: „Taky jsem. pane bratře, něco podobného zakusil! Anno Domini chodil jsem rád mezi lidi — do společností i do zábav jsem chodíval. Nikdy jsem nepatřil k těm, kteří hlásají: Hlemýždi ve skořepině a knězi na faře nejlépe. Já vždy s lidem! To by snad nebylo nikomu překáželo, ale byla při tom jiná zlá věc: Lidé mívali pátera Kalousa rádi! A to byla chyba! Už na první štaci v Borkách býval jsem do hraběcího zámku přes tu chvíli zván — ale farář nikdy. Proto taky na mne lítaly žaloby. Jen tak se stalo, že jsem byl zapsán jako člověk do světa. A vida: Teď jsem padesát let ze světa — uvidím s nebe, kdo tu tak dlouho pobude — a rád, pane bratře, rád, tak že se mi, trvám, nebude už chtít odtud!" Změklý hlas se mu radostí třásl, a ruce, jimiž vykládal, se mu klepaly Když kaplan pojedl, povstal, a ruce maje v kapsách moherového kabátku, opět rozhlížel se pokojem; přistoupiv ke knihovně ptal se: „ Jemnostpán pořád studuje?"

„Studoval, pane bratře, studoval, ted1 už to nejde, oči neslouží a hlava je špatná. Jsem už jako kniha bez listů. Teď leda vezmu tamhle bibli nebo Mudrosloví 134 Františka Ladislava, a často několik řádek stačí mi k rozjímání na celý den," vypravoval farář.

Kristinka přichvátala sklízet se stolu.

„Já knih tuze nepolykám," řekl kaplan a obrátiv se ke Kristince ptal se: „Máte hospodářství?"

„Máme, ale tady je to chudé."

„Dobytek?"

„Dvě krávy a telátko," usmála se.

„Já rád hospodařím — udělám brzy inspekci — provedete mne?"

„I s radostí!"

„A. co holubi — drůbež —" „Pár slepiček mám, nějakou kačku a husu."

„To.je dobře, ale holuby taky seženeme!" V tom kaplan pohleděl z okna a zvolal: „Moje haraburdí je tu!"

„To musím honem skočit ke kostelníkovi, aby sehnali par lidí." Kristinka samým spěchem a vším tím strachem popletena běhala pokojem sem tam, jakoby něco hledala; potom odcupala do kuchyně, ale v minutě zas byla zpátky. Měla již teplý kabát a zavazujíc si šátek pod bradou pravila k bratrovi: „Tak už běžím, Toníčku!"

„Tak tak, holka, tak," kýval, „a aby to velebnému pánu hezky složili!"

Kaplan ovinuv si šálu kolem krku vzal klobouk a také spěchal ven.

Farář přišoural se až na kraj pohovky a oknem vyhlížel na vůz, nábytkem naložený.

135 Po chvíli Kristinka přiběhla všecka zardélá. Farář vida, že sotva dechu popadá, spustil na ni: „Prosím tě, miláčku, máš-li pak rozum ? Takhle běhat! Ještě se mi rozstonej!"

Ale Kristinka kývala rukou, aby mlčel a nehuboval.

Doběhla až k němu a dívajíc se mu do očí ptala se dětinně: „Tak jak, hochu, co říkáš?"

„Hubuju, že běháš," broukal, jakoby byl neporozuměl, a mhouřil oči.

„I to nic," spěšné odvětila, „vždyť jsi slyšel — musíme všecko na vlas! A. jak se ti zdá?"

„Snad bude dobře," usmál se.

„Taky se mi zdá — ale chvilkami zas jakoby byl komandant —" povídala tlumené a tajemně.

„Bude on z jiného těsta než páter Letošník, ale zlý snad nebude."

„Kdyby Pánbůh dal — ale já musím dohlédnout!"

Než ji farář mohl zavolat a pokárat, aby ještě počkala, odpočala si a byla na sebe opatrná, již byla ta tam.

V hlavě se jí starosti motaly: btide-li kaplan spokojen kuchyní, posluhou. nebude-li hubovat na celé hospodářství, převezme-li hlavní Toníčkovu povinnost.

Běhajíc kolem vozu radila a napomínala k opatrnosti.

Potom vedla Voříška do kaplanky, aby si ji prohledl a rozmyslil si, co, jak a kam postaví. Pohleděl do všech koutů, prohledl kamna, rámy oken a zadíval se na stráně.

Když se obrátil, usmíval se živěji než prve.

„Líbí se tu velebnému pánu?" ptala se.

136 „Líbí," přisvědčil důrazně.

„Kdyby se nelíbilo, uchystal by se jiný pokoj, je jich tu ještě kolik prázdných."

Když kaplan řekl, že je tu spokojen, honem zas chvátala dolů a dohlédla k stěhování.

Kolem vozu nastavěl se již kroužek vesnické chasy; paní učitelová spatřivši Kristinku, také vyběhla a ptala se: „Tak jak, paní Kristinko?"

„I ještě, osobo zlatá, nevím, snad to bude dobře — zdá se — budeme dělat, co jen bude možná!"

Vždycky po chvíli zaběhla Kristinka do pokoje, aby bratrovi pověděla, co shledala: „Hezky toho má," oznamovala — nebo zas: „Aby bylo něco zvlášť nádherného, to není —"a jednou přiběhla všecka rozesmána, došla až k pohovce a šeptem vypravovala: „Jen si považ, ted! zrovna složili něco jako velký kolovrat. Dívám se na to, dívám a myslím si, co a nač to. Povídám strejcovi: Má tohle být kolovrat? Ale ten se smál, zeje to soustruh a že prý pan páter soustruhuje. Kde by mi to bylo napadlo!"

„Ale jdi," zadivil se farář, a přimhouřiv očka šeptal také: „Mně se zdá, že vůbec je takový, abych řekl, domácký člověk. Hospodářství, drůbež, holubi a ted" soustruh!" a dal se do hlasitého smíchu.

„Snad to bude dobře —" „Bude, bude, dá Pánbůh!"

Farář osaměv pořád rozjímal o novém kaplanovi.

Vzpomínal na všecko, co Voříšek promluvil, a hleděl mu proniknouti do duše. Drsný je — ale zdá se být 137 dobrý; na knihy mnoho nedrží, ale na hospodářství a na nějakou snad práci při soustruhu. Docela jiný než Letošník — nový člověk! Jak to s ním půjde? Takoví hospodáři, řezbáři, holubáři nebývají zlí lidé — — ale jak bude snášet všecky těžké povinnosti?

Když k večeru přiběhl Pondělíček na zlatou hodinku, seděli v šeru, farář vypravoval o kaplanovi a vzpomínal, jak dávno a dávno sám poprvé přišel do Studence.

„Taky jsem byl jako jiskra, jako trn — zdravý, živý — a co teď ze mne je? Tak to všecko uletělo — a co zbývá, Bohu povědomo!"

Kristinka nahoře v kaplance pomáhala s Vejpalkovou dělat pořádek.

Když se úplné setmělo, řídící rozsvítil, spustil záclony, vzal noviny a četl nahlas. Farář poslouchal nedutaje a jenom chvílemi vzal Pondělíčka za ruku, což znamenalo, aby trochu počkal, že se chce na něco zeptat nebo promluvit o tom, co bylo přečteno. Když Kristinka z kuchyně vklouzla, ani jí neslyšeli, teprve když slabé zakašlala, pozdvihli hlav.

Zas všecka rozehrána šeptem vypravovala: „Tam je vám divných věcí! Vždyť on. Toníčku, tenhle pan páter je jako řemeslník. Má toho tam jako truhlář nebo zámečník — celou dílnu — kladiva, pilníky, vrtáky, pilky a co všecko. A co ještě ve dvou truhlách, ani nevím. A dýmek má — velké, malé, dlouhé, krátké.

Tetka Vejpalková mi šeptala, že to jaktěživa neviděla," a smějíc se zas utíkala.

138 „To ti povídám, ať se ini pamatuješ," volal za ní.

„Běháš po schodech jako —" Jenom přikývla a již byla ta tam.

Když byl řídící s novinami u konce, navrhl, aby si zahráli v šachy.

Sedíce proti sobe upjatě hleděli na figury. Z velké zamyšlenosti začal si farář pobroukávat nebo zazpíval: „Až já budu klidně spáti — hrajte vy mně pijamenty —" a posouvl figurou. Potom zas řídící rozvažoval, přemýšlel, na slepo hvízdal a konečně zazpíval druhou polovinu slohy: „muzikanti hrajte, hrajte vesele!" Tak opakovalo se to mnohokrát — až farář vyhrkl: „Mat — já vám napráším, miláčku!" Při následující hře začalo to zas . . .

Kristinka přiběhla nadobro dolů, aby uvařila večeři.

Vidouc, že bratr s řídícím jsou v práci, nechtěla jich rušiti, ale farář hledě na figury ptal se: „Tak co dál, Kristinko?"

Přichvátala ke stolu a ruce majíc sepjaty smála se: „Inu, divných věcí! Zouvák má, že je to vlastně velikánský rak a boty se mu strkají mezi klepeta, košík na květiny je takhle shora dolů samý vyřezávaný břečťanový list, klec má jako zámek, ale povídal, nějakého vrabčáka že do ní teprva musí chytit — a co rámečků všelijakých! Tetka Vejpalková mohla na tom oči nechat a vždycky jen na mne mrkla a ukazovala.

A povídal, že to všecko sám udělal!" dodala s velkou vážností.

139 „To je dobře — to je dobře," usmíval se farář se šachovnice očí nespouštěje.

„A jak jsme tak všecko rovnali a dávali do pořádku, povídal mi: Jestli pak, paní Kristinko, umíte taky vařit kyselo? — Kyselo? povídám — jak pak bych já neuměla kyselo, vždyť jsem se tam v horách s mým nebožtíkem potloukala a i u nás se vařívalo.

Kvas — vajíčka — kmín — bandory — Smál se a kýval: Tak mi ho někdy na zapřenou uvaříte, ano?

To já rád — nejradší v advente — dlouho-li pak ho tu nemáme. A když se ráno přijde z roráte, topinky s máslem — taky je znáte? I taky, taky, povídám, dokud měl Toníček zuby, taky jsme je pěstovali, ale teď už tuze zřídka. Povídal, že ve Chvaleticích nic takového neměl, ale že se pamatuje z domova, z hor.

I to já je udělám ráda, vždyť nedají žádnou práci!

smála jsem se. Tak sláva, budeme jíst topinky, ty já radši nežli kuřata! a začal si zpívat. Inu, lidičky, když tu v poledne vypravoval o té hospodyni dole, žádný neví, jaký jsem já měla strach, nohy se zrovna pode mnou klepaly, ale mně se zdá, že to půjde dobře."

„To jsem sám rád," živě řekl Pondělíček.

„Tetka Vejpalková se taky nahoře pustila do řeči a povídala, tady že kyselo nepanuje, tady že je couračka v slávě. Věděl, že je to zelná polívka, povídal, té že ve Chvaleticích častěji užil, ale kyselo že radši. A tak zas budu po kolika letech kuchtit kyselo," smála se Kristinka vesele chvátajíc do kuchyně.

140 Toho večera byl farář Kalous tak dalece upokojen, že si po večeři poručil ještě „kousek sýra na pospas".

což dělával jenom v lepším rozmaru.

Pomodliv se před spánkem poodhrnul záclonu a hledě do tmavé noci s oblohou jako příkrov, šeptal si: „Přece jen Pánbůh na Studeneckého faráře vidí!"

Kristinka po tmě sedíc v kuchyni na posteli modlila se také dlouho do noci. Měla toho všeho dnes až dost. . .

v.

t~|Sláno vycházel farář již s novým kaplanem; sám »-*-\í byl opět skrčen v kožich, ale Voříšek šel jen v klerice.

„Pane bratře, kabát, kabát!" prve hrozil mu farář, ale kaplan se jen smál. že jeho, Krkonošáka, zima tak hned neproleze.

Od školy přichvátal Pondělíček, a farář oba-pány seznámil.

Byl stále ještě takový nečas, jako když páter Letošník odjížděl, jenom že se popelavá obloha snížila a choulala se téměř nad samými lesy. Bylo z ní cítiti mrazivé vlhko. Kaplan rozhlížeje se, kolem úst měl ten potměšilý úsměv a povídal: „Řekne se hora — hora! Tohle jsou kopečky proti těm u nás, ale tam je veseleji!"

„Bude se vám stýskat, viďte, pane bratře?" rychle ptal se farář.

„I snad nebude!" odvětil krátce.

Tu se silnice do kopečka utíkala mastná Ančka; oděna byla, jako když vyprovázela Letošníka, jenom střevíce měla na zmodralých nohou na boso.

142 Farář vida ji smál se: „I hleďme, Ančka — tak zas do božího kostelíčka?"

Ančka políbila ruce a zůstala jako bez dechu.

„No dobře, dobře, tak se hezky pomodli!" Pohladiv ji po hlavě, ptal se srdečně: „A co Anička pořád dělá, co?"

Zasmála se vysokým, vyšeptalým hláskem: „Pánbůh rač pozdravit, jemnostpane, tak pořád pomalu chovám a kolíbám!" Poslední slovo trhavé zazpívala.

„Pořád! Ty děti budou mít co oplácet — a jsou u vás zdrávi?"

„Všichni běhají, zaplať Pánbůh, jen to nejmenší teprva leze," odpovídala zůstávajíc víc a více pozadu, aby neobtěžovala.

Šoulala se za nimi zvolna, ale rozradostněných očí s nich nespustila.

„Také život, pane bratře," upozorňoval farář, „a záslužnější, než tak mnohý jiný. Chuděra je, takový přívěsek v živnosti, ale hromadu dětí vychovala — bratry a sestry vlastní, potom bratrovy děti a teď už i vnuky. Bůh zná všecky skutky její!"

„Kolik je jí asi?" zeptal se kaplan.

„Sedmdesát bude — teď už je dávno a dávno pořád stejná, tak že se mi zdává, že ji jinou ani nepamatuju. Ukáže se málokdy — teď dvakrát za sebou — Letošníka vyprovodila a dnes jisté přiběhla až tamhle z Hrozdějova, aby viděla nového pana pátera.

A pořád jenom kolíbej" farář sám se dal do tichého, vřelého smíchu.

143 Kaplan se obrátil. Ančka právě stála a upřeně dívala se za kněžími; setkavši se s kaplanovýma očima, ulekána sklopila hlavu.

U hřbitovních vrat čekali všichni ,všední' návštěvníci kostela: starý Vondráček, tkadlec Mrkvička, švec Kubla, Markalouska. Kousalka a v zadu upejpavě kroutila se Teklička.

Když knězi s Pondělíčkem docházeli, lidičky hrnuli se políbit ruce, a farář je kaplanovi jmenoval.

Pondělíček se na hřbitově oddělil, hlouček osadníků i dětí šel k hlavním dveřím kostela, knězi do sakristie.

„Ten švec Kubla, pane bratře, býval do nedávná velký nespokojenec," vypravoval farář. „Pořád jen huboval na nepořádek ve světě, na nerovnost lidskou a že pořádného řemeslníka nikdo nepodporuje; ale při tom nic nedělal, v řemesle se nesnažil, zákazníkům slova nedržel — jen kázal. Šlo to s ním oupadem s kopce, barák musel prodat a už se zle chytal sklenice.

Žena chodila dělat po chalupách, ale z toho, co vydělala, sama neužila groše, jen že se tak mezi lidmi najedla.

A strejc jen nadával — i nás měl zle na mušce. V Skalsku někde něco chytil a potom v hospodě kázával: ,Knéžím a kantorům, lidičky, nevěřte, ti vám lhou — — a proč by nelhali, když z toho mají živobytí!' Do kostela nepáchl a vyhnul se nám na deset kroků!"

„Také takové znám," kýval kaplan, „v kraji jsme jich měli dost, četli samé podivné listy — museli jsme proti nim s kazatelny bojovat!"

Farář zakýval rukou a řekl mírně: „To tady není 144 potřeba — u Kubly byl to hlavně hněv, že býval tady kolem první řemeslník a že to s ním kleslo. Cítil, že byl sám hodně vinen, ale zapíral si to. Tady není třeba boje, ale útrpnosti, lásky. Já zvlášť už nepatřím k těm, kteří bojují, ale kteří milují! Poslouchejte dál: Stalo se, že se Kublovi vrátili ze světa syn a dcera. Ty dvě děti koupily zas rodný barák a začaly se živit. Syn také ševcuje a dcera je švadlena; přinesli si pár zašetřených grošů, něco dovedou, a jde jim to výborně.

Ovšem, rozumějme, co je ,výborně' v Studenci a v okolí.

Ale to nic — jiná věc dojímá: Ty dvě děti lásky rodičů na tom světě užily malinko; hned za mlada, sotva že ze školy vyšly, musely do světa mezi cizí lidi — bylť on táta necita, sobec. Ted1 však, když se vrátily, řekly tatíkovi a mámě: ,Rodičové naši, vy si teď musíte odpočinout, teď jsme tu my — a proto jsme přišli!' Ale nejen k matce ale i k tatíkovi byli samá láska. Od práce je zrovna honí a laskají se s nimi. A vidíte, pane bratře, jen ta dětinná láska to byla, jež tatíka změnila! Radost měl a styděl se. Ted1 pomáhá synovi — nedá si bránit — a v prázdné chvíli leží v bibli. Ovšem, je patrně povaha, která zabíhá z jednoho kraje až zas na druhý. Rozumář je — každou chvíli přiběhne, knihu v ruce, kroutí hlavou a říká: Jak pak, jemnostpane, tomuhle místu rozumět!' Sedneme vedle sebe, vykládáme a rozbíráme světa běh Teď jsem jeho — ale ne vlastním přičiněním, ač jsem se mu dost navzkazoval — ale dětská láska toho dovedla!"

A kývaje starou hlavou farář otevřel sakristii . . .

145 Když po mši svaté seděli ve faře u snídaně, farář zajídaje dopitou kávu osolenou bandorou, zvolna zahovořil : „Pane bratře, jak pak to uděláme se školami? Já jsem dosud chodil jen do zdejší, pan páter běhal v zimě přes den do Hrozdějova, do Hluboké a do Rudné.

Bude to zas tak dobře ?" a úlisně podíval se kaplanovi do očí.

„l bude, bude," odpověděl kaplan a postaviv dopitý hrneček, ruce strčil do kapes kyrysku a loudaje se po pokoji bystře prohlížel si všechen nábytek.

Faráře ta odpověď rozechvěla — cítil z ní nevrlost.

„Víte, příteli, do vesnic je už se mnou těžko — " začal vysvětlovati.

„Ano — ovšem — to se rozumí — zase tak úsečně odpovídal kaplan a ohnuv se prohlížel nohy psacího stolu.

Kalousovi bylo trapno ; slyšel sice, že kaplan přisvědčuje, ale soudil, že si v duchu říká: Jen nakládej, takoví jste všickni. — Vzpomněl si na kaplanova slova o faráři Chvaletickém.

„Jsou to kusy cesty, pane bratře, já vím, ale běhat už nemohu, jedenáctky neslouží, a jezdit — " Kaplan bruče si, přisvědčoval, ale při tom stále prohlížel nábytek. Potom místo odpovědi, na niž farář toužebně čekal, řekl: „Musím poprosit paní Kristinku.

aby mi ukázala hospodářství!" a odešel do kuchyně.

Farář zůstal všecek skleslý. Ruce maje sepjaty v klíně, přemýšlel.

K. V. Bais: Západ.

10 146 „Vida, vida, já to čekal." říkal si. „Zdá se dobrák — o to nic — ale valné chuti k tolika cestám nemá. Ovšem - kdo by se divil! Ale co je dělat? Abych snad sám do Hrozdějova nebo do Kmíne — — Kdyby to bylo jen někdy — jednou za čas — ale až přijdou ty činěnice! Kvíčalky by tu byly hned — a snad dokonce ta — — (tu se z myšlenek smutně usmál). To by arciť bylo nejlépe — opravdu! — A to byla řeč jen o školách — teď ještě zaopatřovat, pohřby! Bože, Bože! Je to marno — mamo—je nejvyšší, svrchovaný čas, abych se uhnul ..."

Když Kristinka po hodné chvíli přiběhla, bedlivé hleděl jí vstříc.

Vesele kynula rukama: „Všecko prolezl stodolu, chlév, dřevník, na dvoře prohlížel a říkal jen: Je to v horách — v chudých horách! V chléve se mne ptal, co hodláme s tím telátkem. Povídala jsem, že je prodáme. A co prý za takové dostáváme. Když jsem mu řekla, že šest, sedm zlatých, dal se do smíchu, že umíme pěkně prodávat, a abych mu řekla, až řezníci přijdou. Brouk naň na začátku vrčel, ale potom se hned skamarádili."

Farář to poslouchal zasmušen; když domluvila, vypravoval o svém hovoru s kaplanem. Ke konci div neplakal — — „I to on, Toníčku,, nemyslil tak zle — je už takový, jenom nenaříkej, vždyť snad má srdce v těle — a je to přece povinnost!" konejšila.

„Je — je — ale budou mrzutosti — —" 147 Když Pondělíček po škole ,na skok' přiběhl do fary, poznal hned, že stařec je zase bolně naladěn.

„Co pak se zas, důstojný pane, stalo?" ptal se.

„Nic — to jen tak —" rychle odpovídal farář, ale jen se při tom chvěl.

„Vždyť to přece vidím —" Kalous rozkýval hlavičku. „Smutek života, miláčku, marnost nad marnost, trampoty se starým člověkem!"

a počal vypravovati, co kaplan říkal, když slyšel o školách.

„Tak zle snad nebude," usmíval se Pondělíček, „jen strpení —" „Bojím se té zimy, hochu, ani nevíte, jak se jí bojím!" — V poledne a večer se páter Voříšek u faráře nezdržel, říkal, že má to haraburdí ještě tuze v nepořádku, a odcházel do kaplanky.

Třetího, čtvrtého dne přišel k obědu nesa v jedné ruce hliněný hrnek, v druhé notný štětec, pod paží kus dřeva.

Farář díval se naň udiven. „Co pak to nesete, pane bratře, co?"

„Hrnek s klihem," řekl kaplan a přes brejle podíval se na kmeta.

„Ale — co pak se stalo?"

„I viděl jsem, jemnostpane. že je tu potřeba ledajaké správky. To je na mne mor! Musím to přivést do pořádku!" a hned se sklonil k nohám psacího stolu.

10° 148 „Ale ale — nač pak to, pane bratře, u mne něco spravovat, škoda práce l" trpce řekl farář.

Kaplan však kutil dál. „Já jsem už. jemnostpane, takový, nic rozlámaného vidét nemohu. A tady na faře je toho všude notně!" pravil a stranou hledě na faráře potměšilý úsměv měl kolem úst.

„I to věřím — my nespravovali — kdo pak ví, kolik dní tu ještě pobudu!" povídal farář, ale kolem srdce bylo mu tepleji. Srozumíval, co kaplan ondy po pokoji prohlížel.

„To nic, všecko se pospraví, zámky, hospodářské náčiní, žebřinka v chlévě — všecko! Jenom že musí jít jedno po druhém, když zbude chvilka po školách," přitiskuje kus řezby úryvkovité bručel kaplan.

„Byl jste, pane bratře, viďte —" rychle ptal se farář.

„Byl — v Hrozdějově — ted" už to půjde pořádně!"

„A jak bylo — jak? Jen s pravdou ven, to je moje!"

„Krásně — znamenitě!" zavelebil kaplan. „Roztomile se mi běželo — ach, to já rád. Na to se těším, jak se lesy proběhám!"

„Ale to nebude pořád jako teď — přijdou chumelenice, foukáni ce —" „Taky se jichnebojím, vždyť jsem Krkonošák, beztoho se mi v kraji stýskalo!"

„Ale přijdou také pohřby, cesty k nemocným — a bývá často boží dopuštění —" „To nic! Pomyslím si: Jen do toho! a už běžím!"

149 Farář vylézal od stolu. Přišourav se ke kaplanovi ruku položil mu na rámě a měkce šeptal: „Odpusťte, bratříčku, odpusťte —" Kristinka právě vystrčila hlavu z kuchyně a s podivem hleděla, co se děje.

Kaplan zadíval se starci do oček; nerozuměl, myslil, že nějaké dětinství — „Víte, ondy jsem myslil, že se na mne hněváte, že si jako beru jen tu zdejší školu a vy že musíte do všech vesnic —" Kaplan povstal.

„Ale, ale, jemnostpane, jaké jsou to nápady — snad jsem trochu bručel — a snad že jsem huboval na Chvaletického, ale tam to bylo jinač — já jsem člověk od rány, ale tento — to ne, to ne!"

Farář mu svíral ruku.

„Pánbůh vám to zaplať venkoncem!" pravil srdečně a v bačkorách šoural se zas za stůl.

Paní Kristinka usmívajíc se hlavu stáhla zpátky a potom veseleji dovářela.

Když po chvilce přinášela oběd, kaplan na ni volal: „Dnes, paní Kristinko, obědu mnoho neudělám —" „Uzené s čočičkou nerad r1" ptala se polekána. „Že jsem já se nezeptala!"

„Já všecko rád, ale už jsem jednou jedl!1' Teď teprv zůstala jako oukropek. „Nesu snad tuze pozdě — velebný pán měl hlad — to já po druhé —" Kaplan nepokojně mykal rukou.

150 „Paní Kristinko, jaké si to stále děláte starosti?

Vždyť se mnou děláte, jakobych byl z marcipánu.

Takové chystání, strojení, služba na službu — bázeň!

— Vždyť nejsem ze zámku, ale z chalupy! Žádnou starost! V Hrozdějově jsem byl a musel jsem pojíst s kantorem. To je Eobinson na pustém ostrově! Sám si kuchtí — musel jsem se smát, když mi ukazoval jarmaru. Mouku tam má, krupky, rýži, koření, sůl.

salám, uzené, čočku, hrách, mrkev — celé zásoby!"

„To má ze Skalska," živě pronesla hospodyně, „v kapsách si to prý nosí."

Kaplan přisvědčil. „Takovou polévku uvařil a krupkami zavařil, že po té mé procházce jela znamenité, a maso s knedlíkem — i s omáčkou okurkovou!" a kaplan smál se z plna hrdla.

„Je chuďas svoboden, a kdo by mu tam uvařil?"

„Povídám mu: A jak to děláte, jste-li do poledne ve škole? — Káno prý maso ovaří a v poledne dovaří, jenom že v takových dnech má k němu jen bandory, na knedlíky není kdy. Modrou zástěru má k tomu vaření a točí se kolem kamen jako kuchařka."

„Je na pohled bublák zamračený, ale dobrák pilný a pracovitý," vmísil se farář.

„To jsem viděl — kamení sbírá, broučky, rnotejlíky — všelijaké žížaly, byliny, mechy, zeměplazy a skládá pro školu i do svých sbírek. Povídal mi: Už to tu sbírám kolik roků — a snad tu naposledy sám omechovatím!" hlučně vypravoval kaplan.

Farář radostně přisvědčoval.

151 „Má zajímavé věci — vzácné exempláře — a pěkně to tu zná. Museu i Fricovi posílá a do Vesraíra píše.

Krásně jsme si spolu povídali!" velebil farář, a při té vzpomínce očka mu jen jen kmitala a s tváří svítila blaženost.

„Věřím," kýval kaplan, „já se taky rád na sbírky podívám, ale abych to sám chytal — to ne!"

„Náš Pondělíček je také pilný člověk — pro školu jen žije! To jsou požehnaní pracovníci zdejšího kraje, pane bratře — vždycky říkám: Bůh vám tu práci požehnej, miláčkové, jednou přec dojdete uznání, když ne jiného, aspoň zdejší lidé budou vzpomínat. Jeden ani druhý není ve velké lásce tam, kde by se tomu zvláště mělo rozumět," vřele mluvil farář.

„To tak bývá." zabublal kaplan.

„Což Hrozdějovský je svoboden, ale Pondělíček má hromadu dětí, pro toho byla rána, když ho sem šoupli."

vypravovala Kristinka.

„Z trestu?" rychle zeptal se kaplan.

„Tak skoro," farář zamyšlen přisvědčilKaplan jen vrtěl hlavou.

„Pro něj to byla rána. ale pro naši obec štěstí," pokračoval farář. „Před ním tu byl nějaký Potápka, bývalý voják s kaprálskou náturou. Z nouze ho sem dali — sem do hor se nikomu tuze nechtělo. S Potápkou bylo živobytí! — Víte, pane bratře, zázraky člověk dělat nemůže, lidé a život nedají se jen tak změnit — ale aspoň několik jasných paprsků když se vrhne do jejich těžkého zápasu!"

152 „Pondělíčkovi byli dole v kraji v Bystrém, na dobré školce," když se farář zamyslil, spustila zas Kristinka, „je to nedaleko města a těšili se. že děti budou moci z domů pěkně chodit do škol. Ale neštěstí jim sedlo na střechu!"

„Jednou se ho zeptejte, pane bratře, poví vám to všecko sám — budete dojat, věřte — nemusí se za to stydět," opět řekl farář.

„A nemůže odtud?"

Farář pokrčil rameny a po chvilce pokračoval: „Abych vám. příteli, řekl — — neviní sám. jak bych ho pouštěl. Jsou naši a my jejich. Ale teď už jezte!"

„Aspoň trochu, aby se paní Kristinka nemrzela," pousmál se kaplan na stařenku. — Záplava šedi, jež řadu dní zakrývala oblohu, počala se konečně sypati k zemi. Hustě chumelilo; padaly vločky veliké jako květy kopretin, tak že na krok viděti nebylo. Zasypaly luhy, zasypaly lesy; střechy chalup byly jako pošity tlustou vrstvou vaty. Na řídkých stromech kolem stavení visely měkké chuchvalce, jež se po kouscích sesýpaly a rozpadaly jako hrsti peří.

Školská tetka Kuželka, vždycky nabalená, tak že byla širší než delší, a kostelnice Vejpalková z rána musely přeházeti hluboko stezku k silnici a nahoru ke kostelu; ale odpoledne začalo se sypati na novo.

Děti přerývaly se silnicí ke škole jako bachratí snéhuláci; ale jen se chechtaly. V poledne bývali na faře kromě Vejpalkových hochů i jiní drobní hosté, a paní Kristinka se mezi nimi točila jako jedna z nich.

153 Po vsi bylo mrtvo; choditi se nechtělo, na saně byl sníh příliš měkký, na vůz bylo ho zas mnoho.

V těch dnech farář nahoru do kostela nemohl; teprve v neděli odsloužil svou mši svatou Když Vejpalka po kázání přiběhl do farské kuchyně, farář si ho zavolal a ptal se: „Tak co ty říkáš, Matěji?"

, Farář kostelníkovi tykal, chodilť k němu Matěj dva roky do školy a nejednou od něho dostal „dvě recent" na ruku.

Kostelník se pohupoval a kroutil jako na perách; farářově otázce dobře porozuměl.

„Abych řekl božskou pravdu — v kázání to vzal dobře, ale víc jako učeně. Jinač — Pánbůh zachraň, abych haněl, všecko dobře. S lidmi hezky porozprávěl, to musím říci. Jenom — jenom — —" Farář povznesl hlavu a dychtivě čekal. Když strejc nemluvě jen se kroutil, řekl mu: „Co jenom — co?"

„Málo kadidla, jemnostpane, tuze málo!"

Farář se usmál.

„Kde pak — když pan páter Letošník rozhoupal kaditelnici, ani svatého Petra a Pavla nahoře vidět nebylo; dnes jen tak trochu —" a kostelník na faráře se nedívaje smutně si povrtíval hlavou.

„Ale to ti povídám, Matěji, co velebný pán bude chtít —"a farář vztýčil prst.

„Jemnostpane! Všecko na vlas udělám, to račte věřit!"

„Tak je dobře, Matěji, tak je dobře!"

154 Kostelník odhoupal se zas do kuchyně.

Při obědě farář rozmlouvaje s kaplanem, ptal se na kostelníka. Kaplan chválil.

„Je chytrák," vypravoval stařec, „mívá nápady.

Jednou v posté mi povídal: Co mi, jemnostpane. napadlo, když se dnes zpívalo: .Dej nám dobře živu býti a blažené umříti, v nebi věčnou radost.1 Povídá: Ve světa běhu je to tak. bohatí dávají důraz na to ,dpj nám dobře živu býti,; chudí zas vroucné zpívají plazené umříti, v nebi věčnou radost.'" „Má pravdu," smál se kaplan.

„Všecko vám, pane bratře, udělá, jenom hodně zakuřte kadidlem. To je jeho! Bude-li oltář bývat v kouři, Vejpalka za vás půjde do ohně!"

Odpoledne při požehnání kaplan nasypal kadidla tři lžičky a rozhoupal kaditelnici, tak že vystupovaly celé mraky a zahalovaly oltář. Kostelník kleče za duchovním svítil radostí a v sakristii potom jenjen kněze obskakoval.

Na hřbitově čekala na kaplana Teklíčka. Přišourala se po špičkách, pozdravila a začala zpívavě: „Ruku líbám! Já tady, velebný pane, konám ty pobožnosti: křížovou cestu, růženec, přede mší svatou a tak ty pouti vodím." * „Povídal mi jemnostpán." kývl kaplan.

„Povídal — to je dost!" podivila se ještě tím oulisným hláskem, ale kaplan na konci přece ucítil štiplavý zvuk.

„Proč?" ptal se úsečně.

155 ..To je. velebný pane. těžko povídat!" mluvila strojenou skroušeností. ..On na mne jemnostpán nedrží — "a ostře se zasmála — „snad se mu ty mé pobožnosti nelíbí, a já všecko tak ráda a sháním pořád krásnější. Teď abych ke všemu ve všem slavnějším popustila tomu Kublovi, ševci. Opravdu se divím, že to může být — takový to býval beznaboh. Přišla bych taky k velebnému pánovi na radu o nějakých nových knížkách —"a obrátila k němu své bledé oči.

„Promluvím o tom s jemnostpánem — "s Pánembohem!" a odcházel. Šourala se za ním jako pokropena.

Když potom faráři o té setkané vypravoval, Kalous se jen usmíval.

„Ve velké lásce mne nemá, to je pravda," pravil, když -kaplan dopověděl. „Je v ní mnoho pokrytství; muže má dobrého, tichého člověka, který se od rána do noci lopotí za stavem, ale ona mu pro samé sháňky a klepy sotva uvaří. Omámila ho tou .boží službou', jak říká, a chuďas tkadlec má v ní svou pýchu. Pořád chtěla konat sbírky na šatečky kostelní Panence Marii: modré pořídila se žlutými květy, bílé se zelenými a ještě chtěla červené, zelené a černé pro smutek, aby prý byly všecky barvy. Povídal jsem jí: Copak, osobo, myslíte, že matka boží byla marná jako vy? a zakázal jsem další sbírky. Proto mne nemá v lásce. Byla by nám už všem chtěla v kostele rozkazovat. Ale abych se na ni zlobil, to ne. já vždycky jen: dobrořečte a nezlořečte!" — .156 Nad sněhovými spoustami rozvály se polední větry, přihnal se i drobný, crčivý, štiplavý déšť, a ve dvou dnech stály kolem Studence rybníky kalné vody. Byl plačtivý čas, šplouchanice; se střech, se stromů i s oken padaly hojné krůpěje. Bílé, řídké mráčky divě uháněly po obloze.

Stěny vesnických chalup skvěly se zas čerstvou zelení smrčí a jedlicí; uvnitř mezi okny zelenal se mech. na němž pestřily se papírové figurky, umělá kvítka a kytky jeřabin. Také ve faře měli mechu hezky vysoko, a Kristinka vyzdobila jej též kytkami korálků krvavé červených. To měl farář rád.

Nenadále uhodil noční mráz, a všechen kraj zasvítil náledím. Mrzlo, jen tp jiskřilo. Na stromech, s nichž ještě včera teklo, tvořily se delší a delší provazy šedivé, chundelaté jinovatky; celé koruny ovousatély šedinami. Na plotech byly mdle lesklé huňaté povlaky, parkosy zavlhlých, roztrhaných bylin propletlo jíní a přibývalo ho víc a více.

Když Vejpalka vedl jemnostpána přes silnici do školy, stařec šoupaje se ku předu povídal: ..Mně se zdá, Matěji, že si budu muset koupit želízka a bruslit — takhle to nejde!"

A Vejpalka chechtaje se odpovídal: „Taky se mi tak zdá, jemnostpane!"

Kaplan pustil se do Rudné pěšky, ačkoli mu farář radil, aby cestu odložil; domů přišel až hodně popoledni, všecek usatoněn.

157 „Vidíte, pane bratře, co jsem vám říkal?" káral jej farář.

„Nic se nestalo, jemnostpane," smál se mladý, „nejhůř bylo. než jsem se dostal za ves, ale potom jsem se klouzal jako doma na rybníce. Jaktěživi jsme tam neměli tak dlouhé klouzačky — jenom že se to tariy špatné rozbíhá. Několikráte jsem také měřil zemi, ale to nic — do Hluboké poběhnu zas!"

„Neběžte, bratříčku, neběžte — je to do kopce, dejte si radit; počkejte, až to trochu odvlhne, strejc vás potom doveze, teď by ani koníček nevylezl!" radil farář.

„Za to s kopce to, jemnostpane, půjde tím veseleji!"

Farář vida, že si kaplan radit nedá, jen rameny krčil.

Ráno po mši pustil se páter Voříšek do Hluboké; ale po dvou hodinách byl zpátky a povídal: „Není to možná — člověk má jako učarováno, krok v před, dva zpátky!"

„Vidíte, kdo měl pravdu?" povídal farář. „Vždyť jsem já tohle všecko také a důkladné zkusil — chlapík jsem byl zdravý a nelekl jsem se tak hned. Ale boží příroda řekla: Ne! a Studenecký farář musel poslechnout a jechat zpátky. Páni učitelé již takové pády znají a nečekají nás, poučí sami." — Kaplan Voříšek ani potom, když měl příbytek svůj v pořádku, u faráře dlouho nepobýval; po jídle brzy utíkal nahoru.

158 Když se tam paní Kristinka někdy šla podívat, hoří-li v kamnech, je-li dosti tepla, nebo něco uklidit, a vrátila se dolů, bratr se jí ptával: „Prosím té, co dělá?"

„Pořád něco řemesluje — vyřezává, sbíjí, lepí —" Farář kroutil hlavou.

Jindy v podvečer se Kristinka smála: „Sedí u okna a kouří — celý večer tak sedí a kouří, čmoudu tam je, že by ho mohl krájet."

„Snad se mu teprve teď stýská?"

„Taky jsem se ho ptala, ale řekl mi, že ne. Povídal: To je má radost! Sednu sám a sám, bafčím, dívám se ven, pokud je vidět, potom do tmy a vzpomínám domů zas na ty naše hory! Ptala jsem se ho, jestli tam ještě někoho má. Všecko prý jen vzdálené — ale že přece rád vzpomíná!"

Farář se zadumal.

V duchu se mu počal rozvírati širý kraj Hořický s valy Chlumů na severu, s nadechnutým, jemným, modrošedým lemováním Železných hor daleko na jihu.

Rozestřela se rovina, sestrakatělá poli a lučinami, mezi nimiž sedí veselé bílé Hořice a vesnice s vypjatými, jasnými věžemi uprostřed. Sem tam modrá se kus lesa, jiskří zrcadelná hladina rybníka, a zakrytý zamračený Hradec hlásí se jen tmavými věžemi.

Zasmály se pěkné stráně Chlumů se žlutavými lomy, s jasnými vesnicemi kolem nich, s velkými sady kučeravých korun jabloňových a třešňových, s baňatou věží uprostřed vesnice, v stromech téměř ukryté, s rudo159 střechým, nevelkým zámkem, s barvínkovým věncem lesů po temeni vrchů.

Všecko jako nadýcháno, ale úsměvno, a nade vším ve výši čistá obloha, jako sklo jasná.

Klidně přeplulo to všecko před starcovou duší a ztrácelo se v mlhách. Dlaní přejev si čelo usmál se na sestru a řekl: „Taky bych se chtěl ještě podívat, jak je tam u nás."

„I to já si taky ráda vzpomenu," odpověděla radostné.

„Co- pak ty budeš moci — až já umru —" „Ale Toníčku!" vydechla vyčítavě.

„Vždyť to jen tak povídám," řekl veseleji, „dávno mám doma tady — kde pak teď už — jen mi to minutkou napadlo, když jsi vypravovala, že pan páter vzpomíná. Musím se taky k němu podívat, abych přec viděl, co dělá!"

Byl by to již nejednou s chutí učinil, ale vždycky váhal. Myslil si! Pan páter je podle všeho rád sám, a tu se nesmí překážet. Každý člověk žije rád po svém . . .

Po ránu vydal se na schody.

Vyšourav se jen tak v kabátku a s beranicí na hlavě ke dveřím kaplanky, zaťukal, prostrčil hlavu dveřmi a ptal se: „Smím?" ale již se rozkuckal.

V pokoji bylo kouřem šedo.

„Jen račte dál, jemnostpane," vesele volal kaplan.

Klečel právě u bedny a probíral se podivným zbožím.

Farář skrčen vplížil se do pokoje a spráskl ruce.

160 „Prosím vás. pane bratře, co to tu máte?" smál se udiven.

V bedně bylo plno drobných, postaviček lidských a ovce, kravky, hříbata, domky, stromy — Kaplan mlčky, stranou potméšile faráře pozoroval.

čím déle se farář díval, tím více vrtěl hlavou: „Co to bude. prosím vás?"

„Nějaká taková mechanika, jemnostpane —" „To jste všecko sám udělal?"

„Sám — už kolik let jsem na tom strouhal. Teď se ještě ledaco nabarví, postaví se to, a na svátky to spustím."

„To bude tedy nějaký Betlem, ne?"

„Bude —.bude — všecko musí chodit a pracovat jako živé, pastýři, ovce. havíři, selky, tři králové -• všecko jako na drátkách —" a kaplan měl v tváři veselo, jakého na něm farář ještě neviděl.

„Prosím vás. jak to provedete ?" ptal se kaplanovým veselím rozradován.

„Hodinovým strojem."

Farář zadíval se mu do očí a vrtě hlavou povídal pochlebně: „Inu, věřte mi, že se sám rád podívám!"

Když mu kaplan podal stoličku, usedl a počal se ve figurkách probírati; jak je bral jednu po druhé, se všech stran si je prohlížel, stavěl je. a očka smála se mu radostí.

„A kde to postavíte?"

161 „Před pokojem na chodbě — na stěně se to udělá," odpověděl kaplan a díval se po stěně, jakoby tam již všecko šlo jako na drátkách.

„Za svých dětských let vídal jseui doma v hospodě takové mechaniky — časem s tím někdo přišel —" Tu se farář trošku zamyslil. V duchu objevila se mu začmoudlá nízká místnost a v ní na stěně divadlo: Třpytné skaliny mezi zelení lesů; havíři bušící kladivy do balvanů a jiní s kolečky, odvážející po strmých stezkách vzácnou rudu ... Na lavicích po šenkovně seděli vesničtí lidé, nejvíce dětí, a rozjasněnýma, vyvalenýma očima hleděli na nevídaný svět.

Farář v duchu slyšel i rozvřískaný hlas chundelatého člověka, jenž to všecko vykládal: „To jsou nejslavnější hory, ze kterých se vyváží stříbrná ruda. Všecko tu vidíme jako živé nad zemí i pod zemí" — — Lojové svíčky prskaly a mraky dýmu z kořenek vesnických strejců válely se nad divadlem . , .

„Tohle budou mít děti podívánku," ze vzpomínek vrátiv se zas k figurkám v bedně, povídal farář nahlas.

..Když jemnostpán dovolí —" „Toť se rozumí, že dovolí — ale to vám nepřijdou jen děti, staří přiběhnou všichni; kdež pak oni něco takového uvidí. No, tohle bude mít kolatura podívanou !"

Přiběhl domů vesele a čiperně jako mladík; když Kristince vypravoval, co viděl, divila se: „Ale jdi.

Toníčku, to jsem neviděla, to se musím podívat - " Ještě když seděl na pohovce, chvíli se tomu smál a těšil se, jakou ty děti budou mít radost.

K. V. Kais: Západ. 11 162 „Ani by si člověk nepomyslil, že je pan páter tak dětinský," smála se Kristinka.

„Dětinský?" odvětil jí zvážněv. „To nic nedělá, holka, ať je to třeba dětinské, ale lidi tím potěší, tak že budou na dlouhou dobu vzpomínat. A dobře je, když má člověk na světě něco kromě povinností, při čem si oddechne z obyčejných starostí. Každý nemůže mít knihy, hlavy nejsou stejné, někdo to, jiný ono, ale jen když je po práci něco, co těší, tak aspoň svět lidí U neomrzí, a neproklínají!" ™ „Budeš tam běhat, Toníčku?" ptala se rozveselena.

„To ne — u svého je každý rád sám a pak — mnoho kouře!"

„Snad by velebný pán nekouřil —" „Nenene, holka, nač pak v něčem překážet — — \ l jsem rád, že to tak s námi chvála Bohu jde!" — Zastaviv se ráno na cestě do školy jako obyčejné u řídících v kuchyni ,na šplechť s paní řídící, nadšenými slovy vypravoval dětem, co velebný pán chystá.

Poslouchaly s udivenými zraky; jenom Váša šedé u stolu nad knihou hleděl smutné, a když se ostatní jemnostpána nedočkavě vyptávaly, povídal: „A já to už neuvidím —" „Uvidíš, Vašíčku, uvidíš, na svátky to musí jítT kdybych to sám měl spustit," konejšil ho stařec a přistoupiv k stolu, vzal hocha kolem krku a hladil jej pa vlasech i tvářích. — Páter Voříšek na Studenecké kolatuře po prvé zaopatřoval Hlubockého starého hračkáře Pazderku.

163 Syn. baráčník 1'azderka, přiběhl za to prosit již po ranní, ale že byl Čejka ve Skalsku, nemohl se pan páter hned vypravit.

Sněhu bylo mnoho, ale otich; k jedenácté hodině však začala věje.

Kaplan s Čejkovýrn povozem se do toho hned po poledni pustili a vrátili se teprve večer.

„Zkusili jste. viďte, pane bratře," večer ptal se farář a ustarán díval se kaplanovi do očí.

„Dost," zasmál se Voříšek, „na krok vidét nebylo, šlehalo do nás, jen to hvízdalo."

„Ale koníček nezabloudí —" „Pane, dnes v lese zabloudil, ale nebylo divu.

Jedeme, jedeme — — nahoře ve snětech jen jen skuhralo a praskalo, jakoby se všecky koruny lámaly, a šero bylo, jako na večer. Ze strany bodalo to do tváře jako špendlíky. Strejc sedel klidné a potichu prozpěvoval si pobožnou; valášek hrabal se závějemi zle spocen, sotva ty krátké nohy vytahoval. Najednou pod saněmi začalo vrzat a skřípat, a již se houpeme hned v levo, hned v právo — vždycky už jen jen vypadnout. Volal jsem, že bude snad dobře slézt, ale Čejka bručel, abych neměl starost. Jeli jsme dál — ale sáně stále nahoru, dolů, vrzaly, zapadaly, a ke všemu větve stromů byly nad námi stále níže, chuchvalce sněhu sypaly nám do očí a podrostu bylo pořád hustěji.

Tu již Čejka taky povídal: ,Zabloudili jsme— jedeme tuze v levo, tecT prosím vystoupit.1 Poslechl jsem. Čejka se šimlíkem couval a já hrabal jsem se za ním. Byli 11* 164 jsme mezi samými balvany — jenom že já po nich neumím jako koníček — klouzal jsem s nich, zapadal hluboko, chytal jsem se za křoviny a lezl i po čtyřech. Dopadlo to šťastně; když jsme byli v aleji, strejc kroutil hlavou, jak jen se tohle mohlo stát. a na šimla křičel: ,Já nevím, nač jsi myslil, starý!'" A kaplan smál se zplna hrdla.

„Potom už bylo dobře?"

„Dobře — ale ta Hluboká vypadala, od lesa viděli jsme místo baráků jen samé sněhové hromady."

„A co Pazderka —" „Ach, ach," vzdychl kaplan, „u nás na všech je v zejme taky pořádné zle. ale tady! Barák po okna zapadlý, světnice nízká, okénka jako do pasti, a v té kleci stojí dva stavy. Jak tam ti lidé žijí — dědeček, tatík, máma a čtyři děti — a jak tkalcují v tom temnu ?"

„Je starému zle ?"

„Seděl u kamen, ale povídal, že už má hodinky spočítány. Divní lidé! Vypravovala hospodyně, že ještě ráno dělal na těch darebnostech, aby neubylo, když mladý musel od práce na faru; ale už prý dlouho nevydržel a naříkal si, že se mu to plete před očima a že by už maloval tuze špatně. Několik koníčků a panáčků, nedávno pomalovaných, sušil na kamnech."

„A klidně hledí smrti vstříc, ne?"

„Klidně, ani slovo nářku, ani vzdechu; děti hladil, panáčky přestavoval a s námi se modlil, jakoby se chystal jen někam na pouť. Jak ti lidé žijí!"

165 „Nadějí! Nadějí v toho, jenž řekl: Království mé není z tohoto světa!" vřele řekl stařec.

„Za svých kněžských let jsem v takovém příbytku nezaopatřoval!" opět s podivem řekl kaplan.

Farář podpíraje hlavu naslouchal s tklivým pohledem.

„Znám to. pane bratře," po chvilce začal zvolna, „není jediného příbytku v celé kolatuře, do kterého bych byl nevstoupil. Mnoho zkušeností jsem si nasbíral, mnohému jsem se u nich přiučil. Před nějakými třiceti lety zaopatřoval jsem v Hluboké u Zmeků. Skalský doktor jel tam k porodu — přiběhl pro něj starý Zrnek, dědek sedmdesátiletý, a bědoval, že nevěsta už třetí den všecky svaté vyvolává; doktor řekl, že staví se zrovna také pro mne. Bylo také v zimě a k tomu v noci: nikdy na tu cestu nezapomenu. A potom taní v baráku! Ubožačka už jen pištěla — ale co k tomu, pane bratře, děti, chuďasové, seděly na peci skrčené a vyjevenýma očima s hrůzou hleděly do světnice. Měli je prý z domů — ale když to trvalo tuze dlouho — —!

Rozumí se, že je museli hned zas odvést!"

„A matka umřela?"

„Xeumřela, Bůh jí pomohl. Celou noc jsme tam s doktorem pobyli — já v koutku za kamny na modlitbách. Ano. ano, v takovém pádu člověk poznává život!"

„Hrozná žebrota," z myšlenek povídal si kaplan.

Farář zamlaskal trpkostí. „Žebrota ne — to ne — chudoba veliká, trampota! Slovíčko, pane bratře, slovíčko 166 starého muže: Mnoho se mluví o sociální otázce, o dření, špatné mzdě a vůbec o bídě dělníků — — to je v pořádku, i já celou duší hořím, aby se konečně i poslednímu stavu polevilo a stalo se mu po právu; jenom že se při tom stále myslí pouze na dělníky velikých měst, a na venkovské lidi se zapomíná, nebo aspoň skoro zapomíná. A jaký ti mají život! Ale co mluvím jen o venkovských dělnících při hospodářství, pohleďte na zdejší domkáře, chalupníky ba někdy i lánníky — jak ti se zde mají? Bůh nebeský to vidí!"

„Je tu zle, je — vždyť tu ani žida není." přisvědčoval kaplan.

„Páni v Praze znají náš kraj málokdy — snad trošinku o volbách — ti, kteří ho znají a s ním cítí, nedocházejí porozumění. A přece Praha nejsou Čechy!

Co činí se pro tento náš lid? A je to přece také český lid, tvrdý, pevný, sukovitý — je v něm notný kus národní síly. Ale může zdejší člověk hořet pro národní ideály, když se chuďas od rána do noci dře, nají se, že se nají, a je rád, když večer narovná hřbet? Každý kout vlasti naší má nám býti stejně drahý, na žádný nesmí se zapomínat! Kdo zná dnes život tohoto lidu?

Myslím ten pravdivý, denní, těžký život! A přece jsou tu dušičky, že by je člověk i při drsném povrchu líbal.

Mám je rád, pane bratře, mám!" — Advent přišel s tichými mrazy. Země byla jako kámen, sněhu nachumeleno, stromy v huňaté jinovatce.

Ticha byla, ani snítka se nepohnula.

167 Na čisté obloze jiskřilo studené sluníčko, po luhu leskla se mdle tvrdá sněhová korá. Vesnické střechy byly kolem dokola ověšeny rampouchy, třásněmi jinovatky, ledovatými laloky a cípy, jichž den za dnem přibývalo; rampouchy natahovaly se níž a níže.

Jakmile se odpoledne slunce sklánělo k lesům, obloha počala krvavěti, ze západních hlubin vypěnila žhavá láva a roztřikla se daleko a vysoko po obloze.

Eudé, krabaté a načechrané vlny její k východní straně slábly a roztály v tmavé, hluboké modři. Několik žlutorudých sloupů vypínalo se ze západu na oblohu.

Na zemi v liliovém dolu hrbily se zapadané střechy chalup jako družina mohyl, a kostel čněl nad nimi jako šedý, mlčelivý památník.

Dlouho do noci bývala obloha tím krvavým i měděným žhaveni pošplíchána, a ticho bylo pod ní, ticho hluboké, do něhož mrkalo několik osvětlených okének, zastřených květovanými rouškami z jinovatky; šindele praskaly, a led na řece několikráte za noc bouchl do temna, až se to v lesích rozlehlo a zašustilo v zasněžených němých korunách.

Na faře sedávali do deseti. Chvíli pobyl pan páter, potom řídící přicházíval na noviny, na kus pohovoru, na šachy nebo na bulku s farářem i s Kristinkou.

Do ticha pleskaly karty, farář pobroukával. řídící doprovázel ho druhým hlasem, nebo sem tam padla hráčská průpověď: „S vámi, miláčku, hrát. jako na slaniéný oltář svíčičky stavět —" 168 „Přísloví je starobylé, že co leží, to běží —" „Všecky věci čas svůj mají, též i ku hře chvilka jest —« „Ctnostná hra a spravedlivá nebesa proráží —" a jiné citáty ze zákonníku mistra Klicpery.

Když i řídící odešel, zůstali farář se sestrou sami dva u stolu. Povídali si ještě, neb farář tiše rozjímal, a Kristinka. majíc bratrovy brejle na nose, říkala si na zhnědlých listech Nebeklíče po mamince . . .

Za těch velkých mrazů farář na roráte nechodil, ale v lůžku přece neostával.

Když zvon Marie rozzpíval se v ranní pozdrav do rána ještě úplně temného, stařec již klečel na klekátku a modlil se. Potom usedl proti oknu a hleděl do noci; pozoroval, jak se v čemu zakmitly žhavé bludice — to Hrozdějovští polními cestami putovali ua roráte.

Když potom malý zvonek vysokým pronikavým hláskem volal do dáli, že se pan páter v kostele modlí Anděl l'áné, přišla i Kristinka do pokoje, sedla u kamen a modlili se spolu. Potom zpívali Ejhle, Hospodin přijde ř a některou mešní adventní. Z kamen vonělo smolné dříví, lampa osvěcovala starosvětský pokoj, a starý farář sedě na pohovce, ruce maje v klíně sepjaty zpíval starým, dutým, přitemnělým hlasem, k němuž pojil se suchý, jemný hlásek svadlého hrdla sestřina.

Když páter Voříšek přišel z kostela, Kristinka přinesla topinky a někdy místo kávy kyselo s bramborami; farář opět seděl proti oknu dívaje se, jak se lidičky vracejí k domovu.

169 Ale byla-li jen trochu obleva, stařec za jitra doma nezůstával, ale v kostele u postranního oltáře při zpěvu svých osadníků radostné sloužil svoji mariánskou.

Po rorátech zastavovali se na faře strejc, tetka na poradu nebo vyjednat pohřeb, krtiny; farář s nimi popovídal, vyptal se na všecko přátelstvo a známost, i vzkázal pozdravovat. . . Jednou zpívaje s Kristinkou několikráte se na ni zadíval a pozoroval ji; seděla na židli u kamen sehnuta, ruce v klíně sepjaty. Náhle se zamlčel a povídal tázavě: „Nějak ti to nejde —" Zasmála se nucené a řekla ostýchavě: „Skoro se mi taky zdá —" „A co pak že —" a šoural se k ní.

Krčila se. usmívala a povídala rychle: „Prosím té, vždyť už jsem taky stará!"

Farář byl těmi slovy všecek pomaten; potom vzal sestru za bradu, povznesl hlavu její, zahleděl se jí do očí, a hlava i ruce se mu při tom klepaly „Co pak, Toníčku?" ptala se dobromyslně.

Neodpovídal, ale očí jí s lící nespouštěl, jakoby všecky vrásky na nich počítal.

Kristinka se z rozpaků polohlasně zasmála a počala ho hladiti po ruce.

„Tak ty nemůžeš zpívat? Co pak té bolí?" hovořil s ní jako s dítětem.

„Ale jdi — nic mne nebolí, ale nejde to už, jak to chodívalo — hlas už je chatrný!"

Hladil ji po vlasech a mlčel. Ale náhle cítil, že se mu hrudí počíná rozlévati horká lítost — víc a 170 více že jí přibývá, plní všecku hrud. dere se do hrdla, dusí — vybuchl hukavým, bolestným pláčem.

Kristinka rychle povstala a objala ho kolem krku.

Chtěla mu domlouvat, vysvětlovat, aby se utišil, aby nenaříkal jako dítě, ale sotva že chtěla pronésti slova, také zaplakala.

Vzpamatovala se však rychle a pravila káravě: „Prosím tě. co ti najednou napadlo? Z ničehož nic takhle naříkáš i do pláče se dáš — nemoc bys z toho mohl mít. Co pak je na tom divného, že jsme staří oba? Vždyť to sám říkáváš. Třeba že jsem mladší než ty, mladice už taky nejsem. Pojď si sednout tamhle na své, pojď!" a vedla jej na pohovku. Šel poslušné.

Usednuv sepjal ruce v klíně a bolným pohledem opět se na ni zahleděl.

„Toníčku, Toníčku," zahrozila naň, zasmála se, ale slzy jí při tom pohledu jeho vhrkly do očí, „co pak tak najednou na mně vidíš? Pořád jsem kolem tebe, a z ničeho nic se na mne díváš, jako bys mne byl léta neviděl!"

„Protože —" ale jen to slovo pronesl, ostatní násilně zadržel. Seděl všecek zhroucen a zpod obočí stále patřil na sestru.

„No mlč, vždyť já zas budu zpívat, to jen dneska mi to kale nešlo, hlava trochu zabolela, ale teď už to všecko přešlo."

„Ty, ty," hrozil jí, Jen zapírej, jen zalhávej! Pořád běháš, pořád sháníš a potom stůněš!"

171 ,,Ale vždyť neběhám — hovím si — kostelnice a kluci všecko mi udělají," vymlouvala.

,,Běháš a sháníš pořád — já jen sedím a ty se pachtíš!"

„Ale, Toníčku, nebud! dětinský, vždyť kdybych něco nemohla, nedělala bych to — nač, ne ? Vždyť mne nikdo nenutí!"

„Však proto —" „Darmo jsem tě tím zpěvem polekala, no, mlč.

mlč, zejtra zas budeme pěkné zpívat !'• a pohladivši ho šla do kuchyně dochystat snídaní.

Farář zůstal v rozbolnéné náladě. Sestřina slova: „Prosím tě. vždyť už jsem taky stará!" silné jím prve zatřásla. Obsahovala pravdu i jemu dobře známou, nic na nich nebylo zvláštního, ale okolnosti, v nichž byla pronesena, dodaly jim mohutné působivosti. Zadívav se potom na sestru, byl ohromen — viděl ji najednou hrozně sešlou. Ucítil výčitku, že si nevšiml, jak schází, a hrůza — hrůza ho pojala . . .

Když teď o samotě na zlou chvilku pomyslil, myšlenky zatopily mu starou hlavu. „Kriste Ježíši. Kriste Ježíši!" V tom bolestném stenu byl vrchol bolesti a úzkosti jeho. Počal se modliti, ale rozvířené myšlenky nedaly.

Nic neřekne — běhá. běhá. obsluhuje — až už nemůže. A taková je chudinka stará! Tolik roků pořád kolem mne. stále pečlivá, starostlivá.

Vzpomněl si, jak tenkrát do Studence přijela.

Dlouho se neviděli, jen v dopisech spolu mluvili, ale 172 vyslyšela bratrovy prosby. Z domovského kraje přišla, dceru tam nechala a s úsměvem vstoupila do jeho fary.

Všecky starosti s něho sňala, pořád se jen usmívala a laskala: Toníčku, Toníčku! Co by si tu bez ní byl počal — vždyť každý utíká a ona — ona — Co jí na světě zbylo, všecko obětovala — nikdy nenaříkala, nestýskala, jenom jeho nářky tišila!

Nenaříkala? Nestýskala? Tišila?

Vždyť je tu, je tu se mnou, dobrá, milá, starostlivá — Kriste Ježíši, neopouštěj, zaplaš ty myšlenky!

Když potom Kristinka přes tu chvíli přiběhla a švitořila jako jindy, jakoby se nic nebylo přihodilo, trochu se mu v duši vyjasňovalo, naděje konejšila. ale cítil, že zůstal tam přece těžký stín.

Úkradkem pořád sestru pozoroval; tušila to, cítila jeho pohled, ale tím živěji si počínala, jakoby zdání o tom neměla.

Také na ni přes tu chvíli volal: „Kristinko, slyšíš, neběhej mi tolik!"

Ale ona vždycky jen: „Vždyť neběhám. Toníčku!"

„Běháš, nic se nešetříš!"

Když večer opět seděli sami dva, natáhl paži přes stůl, povznesl Kristince hlavu a povídal: ..Slyšíš, holka, napiš psaní Rézince, ať se k nám podívá na svátky.

Nač tam má sedět mezi cizími, a nám taky bude veseleji !"

Zasmálo se jí v očích.

„Taky jsem si už vzpomněla, ale je to daleko a zima —" 173 „Ve vlacích topí. sta a sta lidí jezdi, a na nádraží jí pošleme kožich." pokračoval spěšné, „vždyť je přeci dcera a ty matka!" dodal s důrazem.

„I to ona přijede, když to trochu půjde." omlouvala. ,. Skočím si k paní řídící a napíšeme to. Vidíš, taky ini pořád něco říkalo, abych té holce psala."

„Ale neřeklabys," mírně zavyčítal. „A Prokůpkovi taky napíšu, aby přijel; může tu o boží hod kázat, dlouho-li pak to neuteče, a bude náš."

„Napiš. Toníčku, ale myslím, že ona ho Manka nepustí; o vánocích má každý rád svoje u sebe. Bude třeba kázat doma — toť víš, jakou radost tím udělá matce —" „Přijede, nepřijede. ale pár slov mu s panem páterem napíšeme —" Za jitra farář se zpěvem nezačínal.

„Co pak dnes nebudeme zpívat?" ptala se Kristinka.

„I budeme, budeme — jen počkej — začneme: Vesele zpívejme, Boha otce chvalme —" Ale sotva že přezpívali slohu, farář přestal.

„Proč pak nezpíváš — jde to tak hezky!"

„I holka, dnes mně to zas nějak nejde!"

„Jen zpívej!" A rozepěla se sama.

Seděl schýlen poslouchaje. Po chvíli povstal, přistoupil k ní, objal ji a třesa se zasténal: „Ty má sestřičko jediná!"

VI.

aní Kristinka s paní řídící navštěvovaly se teď ještě častěji než jindy; plánovaly, co všecko budou o těch svátcích strojit, po kolika librách nadělají štědrovnic a koláčů, jak to dopadne s rybami, a kdy se do toho dají.

„Já, milá zlatá, musím taky jahelník se suchými švestkami; Toníček ho pamatuje z domu, a pan páter si ho taky přeje," říkala Kristinka.

' „A já budu mít starost se závinem — letos z našich vlastních jablek. Jan se už ve psaní na něj těší," povídala zas paní řídící.

Farář zdraví sestřina z mysli nepouštěl a přes tu chvíli na ni výstražně povznesl prst. Ale Kristinka se vždycky jen usmála a říkala: „Žádnou starost neměj!"

Upokojoval se a v duchu velebil: Chvála Bohu — teď jen aby ta holka přijela!

Rézi odepsala krátce, že je sice zima zlá, ale bude-Ii možná, že se do Studence podívá. Ale bohoslovec Prokop prosil, aby pan strýček odpustil, že na svátky nepřijede; maminka prý si tuze přeje, aby byl doma, 175 že to beztoho jsou poslední svátky, kdy je s nimi se všemi pohromadě.

Ačkoliv tato druhá odpověď byla záporná, nerozmrzela. „Dobře, ať si ho Manka má," povídal stařec, „potom bude můj!" — Na tři dni před štědrým večerem spustila chumelice, tak že den ani nesbělel. Ve škole a na faře bylo zamlklé ticho; jen sesmutnělé oči vyhlížely přes tu chvíli k nebi, netrhá-li se ta popelnatá hlubina, neproráží-li jí trochu jasnějšího, bílého svitu. Ale jen se sypalo a sypalo . . .

V noci ke všemu zahvízdl vichr a v malé chvíli celá smečka ječivých i skuhravých běsů počala svou divokou rvanici. Okna drnčela a každou chvíli šlehl do nich sněhový proud.

Kristinka sedíc večer s bratrem u stolu při každém takovém šlehnutí smutně vydechla.

„To je tam zle," zastýskala vždycky spíše jen pro sebe.

Farář několikráte neodpověděl, ale potom také přisvědčil: „Zle, zle, holka!" a mávl rukou.

„Mně se zdá, že Rézinka už nepřijede —" řekla s lítostivou touhou v očích.

„Ještě máme dva dni, snad se všecko změní," konej šil ji.

Ale ráno bylo jako večer. Paní řídící přiběhla do fary všecka skleslá.

„To se nám to zkazilo, viďte, paní Kristinko." povídala již ve dveřích.

176 „Myslíte, že nepřijedou?" ještě s nádechem naděje ptala se Kristinka.

„Jak by přijeli — taková činěnice! I kdyby teď nastala změna, bude pozdě — vždyť by se sem nedostali !"

„Na dráze asi to proházejí brzy — a možná, že ani nepřestali jezdit!"

„Ale tady ty závěje! Všickni jsme se těšili, že zas budeme pohromadě — škoda, škoda! Vášu odvezeme, ani se s Janem neuvidí!" tesknila paní řídící.

Kristinka mlčela — ale zástěrou utírala si zarudlé oči.

O Štědrý den po ranní mši řídící Pondělíček povídal, že napíše Janovi psaní. Protože v bytě měla všecko právo paní s Kuželkou a drobnějšími pomocníky, odstěhoval se do třídy. Uchystav si papír a péro. chvilku díval se k faře, kolem níž se hrbily a krabatily načechrané, vysoko rozfoukané návěje, potom počal psáti: Můj drahý hochu!

Píši, ačkoliv nevím ani, kdy se náš poslíček vydá a kdy dostaneš psaní; předevčírem byl v Skalsku posledně, ale sotva se domů dohrabal. Povídal nám, že vlaky již nejezdí. Po dva dni zde chumelilo a padaly kusy velké i hustě, tak že ve třídách bylo stále temno, a museli jsme si jen vypravovat nebo počítat z paměti.

V noci byly vánice, až se okna třásla. Závěje jsou_ ohromné, po našem plotě v zadu za zahradou není památky, hřbitovní zeď a pole za ní jsou jediná rozčeřená l 177 hladina. Tetka Kuželka musela nám sníh před okny vyházeti, abychom aspoň někam viděli. Všecky kopce jsou velmi zachumeleny, a celý kraj vypadá jinak než jindy, protože se vítr neptal, kde má udělat závěj jako burák a kde má kterou prohlubinu zasypat. Kdyby se lesům nečernaly spodní snítky, člověk by jich nepoznal; paseky jsou tak dobře pod sněhem jako holé planiny. Barákům.

na stráních mezi lesy roztroušeným, černají se v tom belu jenom okna; sedí to jako boudy eskymácké a taky tak z nich kroužívá bílý kouř.

Tuze jsme se těšili, že se dnes shledáme a společně strávíme Štědrý večer, ale již jsme se vzdali naděje, že přijedeš. Ale pohovořiti si s Tebou o štědrém dni musím a proto píši. Sedím v třídě a duchem zalétám k Tobě. V naší kuchyni i v pokoji je dnes arci všecko na ruby — maminka dělá housky i koláče, a dovedeš si pomyslit, jak Lidka, Toník, Jaroš i Mařenka pomáhají.

Váša již dělá moudrého, ale přece ještě rád hrozinku nebo mandli zchrustne. Za týden bude se také on s námi loučiti; bolno je mi na to pomyslit, kéž mu Bůh nebeský dá štěstí! Vím, že dnes večer budeš vzpomínat na nás, jako my na Tebe; těšme se, že o velikonocích si všecko vynahradíme. Maminka Ti posílá štédrovku, pár koláčů i všeho od štědrého večera; užij toho s chutí. Posílám Ti pětku pro paní, zlatka je Tobě a jednu přidávám na tu houslovou školu. Je pravda, že je u nás o peníze zle. ale jaká pomoc, když to musí být. Byl bych Ti, hochu, tuze rád pořídil zimník a dávno jsme si s maminkou o tom povídali, ale K. V. Kaia: Západ. 12 178 bohužel, není to letos možná, jsou teď tuze zlé časy, med platil málo a len máme ještě všechen na půdě; jaká je Studenecká štola, víš, srdce by mne bolelo, kdybych mel od chuďasů vzíti ten desetník za výkrop.

Maminka Ti vzkazuje, máš-li některé punčochy rozedřené, abys je honem poslal a nechodil v nich už.

Kdybys měl snad u všedních bot roztrhané podešve, piš, aby se to dalo spravit.

Naše Lidka již od prázdnin říkala, že Ti něco uchystá k štědrému večeru; a uchystala! Ty šle, které Ti posílám, udělala Lidka. abys viděl, jak na Tebe vzpomíná.

Nedávno dostal jsem od hajného párek brkoslavů, křivonosek a kvíčal; že je letos tak zlá zima, všickni se tu ukázali, kvíčal jsou velká hejna.

Ty od hajného si vycpávám, o velikonocích uvidíš, že náš školní kabinet opět zbohatl. Jsem velmi rád, že jsem se tomu. vycpavačství trochu naučil.

Zdrávi jsme, chvála Bohu, všickni. Kolikrát se s maminkou musíme smát, jak nám všem chutná; půl bochníka chleba je na posezení to tam.

Na faře se jim taky zkazila radost, čekali Rézinku, ale kdež by mohla! Litujeme Kristinku, tolik se na dceru těšila! Je chuďas už velmi chatrná — nevím, nevím! Panu Prokopovi vyřiď z fary i od nás srdečné pozdravení, a že ho pan farář aspoň v duchu žehná.

Pan páter Voříšek teď stále jen stavěl ten Betlém, aby na něm zítra všecko chodilo jako živé. Jenom že 179 z vesnic sotva se do kostela dostanou. Nyní musím všecko připravit na půlnoční a odbyt zkoušky se zpěváky.

Hochů ,na housle' mám teď jen šest, ale ode všech ani těch padesát krejcarů nedostanu, některý přinese spíš pár vajec nebo něco jiného z hospodářství. Bůh Tě opatruj a chraň ode všeho zlého. Jen se v těch kondicích nenamáhej přespříliš. Všichni od maminky až k Mařence Tě pozdravují a líbají.

Já Tě také v duchu tisknu k prsům a zůstávám Tvůj věrný otec Václav Pondělíček.

Když paní řídící odpoledne všecky věci pro Jana skládala do bedničky, na zadní stranu mužova dopisu úkradkem připsala tužkou: „V tom zimníčku už tu zimu musíš přechodit. Já vím, že už je chatrný, ale tatínkův je ještě chatrnější a nedělní kalhoty nosí i teď v zimě letní. To Ti povídám, abys se v dopise o tom zimníku nezmiňoval; to víš, že by tatínek rád, kdyby mohl. Líbá Tě Tvá matka." — Paní Kristinka zdráhala se večer také přisednouti ke stolu; když ji bratr nutil, měla desatero výmluv, jaké na ni v kuchyni čekají povinnosti, tajně však pověděla, že se ostýchá, aby se snad pan páter nemrzel.

Ale i ta výmluva byla jenom na oko — paní Kristinka nechtěla proto k večeři přisednouti, že by jich večeřel lichý počet. Vždycky někoho mívali, loni Hrozděiovského pana učitele, předloni Prokůpka, jenom letos zůstali sami. Ten zlý nečas to způsobil!

180 Lichý počet při štědrovečerní večeři! Jeden z nich by dozajista do příštího štědrého večera umřel — — a kdo by to byl? Toníček nebo ona — spíš ona — a co by si chuďas počal? Paní Kristinka proto raději povečeřela v kuchyni s tetkou Vejpalkovou; ale sotva usedla, už vzpomínala: Co asi ta má dcera dělá?!

Při tom objednaném jahelníku vybujelo ve farářově hlavě plno vzpomínek.

„Když jsem býval hoch — o štědrém dni sedal jsem u okna a díval jsem se v tichou sněhovou dál," zvolna z myšlenek utrhával. „Z našich oken bylo vidět široko daleko, po celé Hořické rovině. Sotva že se sešeřilo.

rozsvítili jsme a již se večeřelo: houbová polévka byla, jahelník se švestkami, vařené ovoce i čerstvá jablka a nějaký oříšek. Kdež pak tenkrát stromky — nikdo o nich nevěděl —" „U nás bylo zrovna tak," přisvědčoval kaplan.

„Chuďasové přišli zazpívat pod okno — na každého se pamatovalo — na kravky, na slepičky, ba i na stromy po zahradě. A tak jsme kolem toho našeho stolu seděli veselí —" Stařec náhle přimkl oči — seděl nehnutě. jakoby zavřenýma očima hleděl někam daleko a daleko . . .

V duchu se mu náhle rozsvětlilo: viděl nízkou trámovou sednici šeře osvětlenou a kolem stolu kruh milých hlav. Otec — matka — Anna — Kristinka — — Otevřev oči rozechvělým hlasem zavolal: „Kristinko — Kristinko!"

181 Přicupala jako koroptvička: „Copak, Toníčku, co?"

„Sedni si ke mně — tuhle si sedni aspoň na minutku —" „Co pak ti tak najednou napadlo?" ptala se s dětinným úsměvem.

Vzav ji za bradu zadíval se jí do očí; hleděl na ni dlouho, vroucně.

„Ty malinká — ať mi nestůněš, to ti povídám!"

pohrozil s úsměvem a opět ji pohladil.

„Jdi — ty se se mnou namazlíš jako s nějakou ze zámku," smála se utíkajíc do kuchyně.

Když pan řídící k deváté přišel chvilku na pobyt, Kristinka honem se ho ptala: „Tak co Jan — nepřijel a nic nepíše?"

„Nic — já vím, že chudák čekal do poslední chvíle —" „4 ta má holka taky nic," stýskala. „Tolik jsem se těšila! Ale možná, možná" — začala zas oživěla důvěrou — „že přijede až některý ten svátek."

„Anebo po svátcích," těšil ji farář.

„Kdyby aspoň psala, abych byla bez starosti, že tam nestůně."

„A jak vy jste užili štědrého večera, pane řídící?"

ptal se farář.

Pondělíček vypravoval, co kdo dostal a jak všecko šťastně dopadlo. — — Po jedenácté hodině vyšli knězi na půlnoční, farář v parádní, hedvábné, tmavými květy zdobené klerice, kterou od vikariátního duchovenstva dostal k devade182 sátým narozeuinám; řídící odběhl již dříve, aby si na kůru všecko připravil.

Byla hvézdnatá noc bez měsíce, ale čerstvý sníh ji rozšeříval. Okénka chalup sotva ze závějí mrkala, ale okna chrámová slavné, rudé planula do okolí. Lucerny houpaly se po silnici — ba i pod lesem kmitalo se světélko. Tichou nocí hlasy zbožných osadníků daleko se rozléhaly.

Lidu bylo v kostele dost, ale přeplněn, jako o půlnočních býval, z daleka nebyl. Kolem švec na oltářích i kolem lustru vznášely a ploužily se vlny šedých par, jež usazovaly se na studených stěnách a barvily je temněji.

Před Betlémem na hlavním oltáři mrkalo pět červených lampiček a ozařovalo papírové jesle s obrázky svatých rodičů, s pastýři, s volkem i oslíkem. Děti u božího stolu poulily zraky jen k tem pěti světýlkům.

Oltář byl v plném lesku, na nových svících temněly se velké růže.

Oba knězi vyšli ze sakristie v pluviálech.

Všecky oči věřících byly k nim obráceny — — vánoční nálada slavnostní sklonila se do chrámu. Velká to byla slavnost, když i starý farář oblékl těžký zlacený pluviál s rudými a modrými květy a šel k hlavnímu oltáři.

Začaly hodinky; starý pán nemoha čísti, seděl stranou oltáře, ale kaplan zpíval a na kůru odpovídali.

Ale když bylo po prvém evangeliu a řídící spustil pastorální předehru, farář povstal a radostné se vším 183 lidem vesnickým zpíval: Narodil se Kristus Pán! Jásavé odrážela se stará píseň o šedé klenby.

A když bylo po čtvrté sloze, trumpetista Mrkvička začal troubit dvanáct.

Mrkvička teď už o figurálkách netroubíval, protože neměl zubů, ale tohle dokázal a vzít si to nedal.

Všecky hlavy obráceny byly na kůr, sám pan farář díval se tam s úsměvem.

ťři mši pan řídící hrál pastýřské mezihry dudlavé, veselé, při graduale s celým sborem hudebníků a zpěváků provedl ,Vzhůru, bratři pastýřové', při offertoriu kolébavku Jezulátku. Kukačka se při tom ozvala, slavíček i hrdlička, trouba pastýřů, zvonky i rohy.

Pan farář seděl s rukama sepjatýma, očka hleděla vzhůru k Betlému a radostný úsměv tkvěl mu na rtech.

Modlil se za celou kolaturu, za všecky své milé, obzvláště za Kristinku, a několikráte si v duchu řekl: Budu-li tu ještě jedenkrát — — Světla stále umdleriéji planula do parnatého šera, v němž černaly se skloněné hlavy horských obyvatelů . . .

Když pan páter na cestě z půlnoční projevoval podivení, že řídící provádí ještě hudbu, jaká se v českých chrámech už před lety o půlnočních dělávala, farář poslouchal klidné a potom řekl: „Poesie, bratříčku, poesie! Pan řídící také chtíval jinak, ale k mým prosbám při tomhle zůstal. Zde není chrám velkého města se vzdělanými občany, ale horský kostelík s prostými dušičkami. Těm je tato hudba uejblíž! Vyjadřuje jim détinnou poesii, jíž si obetkávají radostný děj v jeslích 184 betlémských. Příroda raduje se v tom s nimi. Dnes jejich oči vidí celý svět jinačí — — hvězdy na nebi, ptáčata v úkrytu lesním, zvířata v děrách, i ty němé stromy plesají s nimi. Vážná hudba církevní, byť nám zněla sebe krásněji, jim nepoví tolik, co ty žežulky, slavíčkové a hrdličky, co ta dvanáctá vytrubovaná starým Mrkvičkou. Celý rok budou o tom povídat a staří mladí budou se zas na to těšit. Je to pro ně nejčistší radost v celém roce, to nejkrásnější, co svítí jim do těžkého života."

O boží hod hned po ranní bylo na faře živo. Staří, mladí přišli, aby viděli Betlém, dílo pana pátera. Vejpalka také musel s jemnostpánem nahoru, a když vesničtí, tou krásou zrovna omámeni, upjatě hleděli vzhůru, kde se po pěšinkách mezi skalami, křoviuami a stromy pohybovali pastýři, tetky s nůšemi, strejcové se štědrovnicemi, řada oveček i krav, tři králové Kašpar, Melichar i s tím černým v zadu a s družinou sluhů a velbloudů, děti s košíky a s misami ovoce: starý duchovní zářil tichou blažeností.

Před jeslemi ve skále, nad níž ve výši stála hvězda kometa a vznášel se anděl barevných křídel, se každá skupina drobných lidiček zastavila, někteří se i poklonili a zase táhli dál.

Farář chodil potom mezi dětmi, hladil a smál se: „To je krása, viďte, děti, podívejme se na to z blízka, abychom viděli, kdo všecko k Ježíškovi putuje; a na něj se také podívejte, jak leží na slámě, a 185 oslík s volkem jak jej zahřívají, aby mu nebylo zima, chudáčkovi."

Než-li odešel, řekl kaplanovi: „Tak prosím, pane bratře, ještě jednou to těm dětem spusťte, aby viděly všecko venkoncem!"

Radostné potom spěchal dolů ke Kristince a zas ona musela nahoru, aby viděla, co ti lidé dělají . . .

Teprve o svatém Jané přišel Rézin dopis; psala, že měla už všecko schystáno, ale zima že byla náramná a sněhu mnoho. Zvláště potom že se bála vydat, když se v Politice dočetla, v horách že jsou sněhu spousty, tak že ani vlaky nejezdí. Napsala, jak jí bylo smutno zvláště o štědrém večeru, kdy byla doma úplné sama; nikdo ze známých že si na ni letos nevzpomněl.

Paní Kristinka to psaní oplakala a farář povídal: „Tady Rézi vidí, jak cizí lidé rádi zapomínají. Dobře matka nezapomněla ..."

V podvečer nového roku přišel do fary řídících Václav, aby se rozloučil; časně z rána měli s otcem jeti k vlaku Hoch jen vkročil a dal se do pláče.

„Pojo? sem, Vášo. pojd1 sem, můj hošíčku!" zavolal naň farář, a Váša musel k němu za stůl.

Farář objal si ho kolem těla a povídal mu: „Poslouchej, ty hrdino, takhle se vypravuješ do světa?

Takhle chceš něco dokázat? Milý hošíčku, s pláčem se na to nesmí!"

Přiběhla i paní Kristinka a vidouc hocha, hned měla slzy v očích.

186 „Ono se mu bude stejskat, vid. Vášo," povídala rózlítostnéna.

Hoch přikývl a tlumeně stkal.

„Stýskat ono se bude, bodejť by se mu nestýskalo, byl by pěkný syn! Komu pak by se nestýskalo, jde-li z takového domova jako on? Ale právě proto se Váša musí přičinit, aby tatínkovi i mamince dělal radost.

Ale já jsem bez starosti — což pak svého Vášu neznám?" a usmívaje se hleděl chlapci do očí a hladil mu vlasy.

Váša se i při těch slzavých očích usmál.

„No tak vidíš, hošíčku! Budu rád slyšet, když tatínek od tebe dostane veselé psaníčko. Dej ti Pánbůh štěstí — Studenecký starý farář na tebe bude vzpomínat a modlit se bude za tebe. Téším se, až přijedeš na návštěvu — tohle si vezmi ode mne pro případ potřeby — a hubičku mi dej na rozloučenou !u A sevřev hocha k prsům, srdečné ho políbil.

Paní Kristinka vyprovodila jej na síň a teprve tam se rozloučila. Dívala se za hochem, dokud ve škole nezmizel. Když se vrátila k bratrovi, povídal teskné: „A tak ten svět je jenom samé loučení . . ."

Káno ještě za černé tmy zacinkal před školou kůň, zapražený do saní, a celá rodina řídícího Vášu vyprovázela k silnici. Uložili kufr, a Pondělíček s hochem usedli; ostatní stáli němi, jenom Kuželka poplašena běhala před zahrádkou a spínala ruce.

Když koník trhl, Váša křikl: „Tak s Pánembohem!"

187 Jenom matka slabé odpověděla: „Provázej vás Pánbůh!"

Teprve když sáně úplně zmizely ve tmě a jenom cinkot zvonku doléhal před školu, všichni se hlasité rozplakali. — — Ráno dostal pan farář psaní od pátera Letošníka; přál šťastného a veselého nového roku. zvláště zdraví a spokojenosti. Psal, že je zdráv, že se s matkou často vídá. ale na Studeneckou faru že také vzpomíná stále a nikdy že nezapomene; jak dá nebe jaro. že přiletí, aby zase viděl ty dvě dobré staré hlavy.

Večer měli ve faře hojné látky k hovoru; povídali bi o páteru Letošníkovi i o Vášovi, jak asi do Jihlavy dojeli a co hoch říkal.

Seděli dlouho doufajíce, že řídícího ještě spatří, ale nedočkali se ho; vlaky byly vesměs opožděny, řídící přijel až po půlnoci.

Paní naň čekala; ve vší tichosti chtěli odejíti do pokoje, aby neprobudili dětí, ale sotva že otec vstoupil do kuchyně, všecky hlavy byly vzhůru.

„Tak jak?" s lítostivou nedočkavostí ptala se paní.

„Šťastné jsme dojeli — dílna je velká — slibovali všecko —" „Plakal?" vyjekla Lidka.

fiídící mávl rukou. „Když jsem ho před odjezdem viděl, bylo mi tak, že jsem opravdu nevěděl, mám-li ho tam nechat nebo vzít zpátky — —" V jizbě rozhostilo se hluboké, smutné ticho . . .

188 Když potom Pondělíček sám v pokoji ulehl, položil ruku jako jindy, když jí Vášu objímal, a sám potichu si zaplakal.

Od božího rána ty slzy zdržoval, ale teď přál jim volného proudu. — Ráno přede dnem sv. tří králů zastavily se před Studeneckou farou selské sáně. Mladý vozka skočil se sedátka, oprať uvázal k plotu a klátil se do fary; bič postavil za dveřmi farářova pokoje a zaťukal.

Farář seděl v pokoji, brejle na nose, rozevřenou knihu před sebou.

„Pochválen bud1 Ježíš Kristus — budu prosit zaopatřovat!" pokorně vstupuje pravil vozka.

Farář posouvl brejle na čelo a zahleděl se na příchozího. Byl to červenolící chasník v starodávném, širokém, odřeném svrchníku. nad nímž měl šálu kolem krku několikráte otočenou; sundav beranici přihlazoval si bledé lesklé vlasy.

„Kam hošíčku, kam?" tázal se farář.

„Do Hrozdéjova, k Malivánkům do statku, jemnostpane —" „Ach! Vždyť ty jsi Honzík, už bych tě byl nepoznal. A kdo pak?" překvapen zvolal farář.

„Ale Ančka, jemnostpane, mastná Ančka!"

„I pro Pánaboha, co pak se stalo?" a honem vylézal.

„Stáří to bude, jemnostpane. nic jiného než stáří.

Už kolik neděl nám chátrala; kolébala, kolébala, hýbala nohou a najednou spala; chovat už ani nesměla. Šla189 bost přišla — v pár dnech nemohla sednici přejít. Ted1 už třetí den oupadem leží!" dobromyslně, lítostivé vykládal cbasník.

„Ale. ale. ale —" sám k sobě hovořil farář a ruce maje v zadu složeny, v bačkorách šoulal se pokojem.

„Ale pana pátera máme na pohřbu — do Hluboké běžel, a to se před polednem nevrátí —" pravil rychle se obrátiv.

Chasník přešlapoval a všecko líce počalo se mu plaše usmívati. Opět hladil si vlasy, za uchem se poškrábal a začal: „I jernnostpane, ani nevím, jak bych to vypovídal —" „Co — jen povídejte —" „Ona Ančka leží v komoře, má tam svou postel snad už od malička, leda že když byly děti tuze malé, spávala ve velké sednici na peci, aby hned byla při ruce; naponocovala se dost; ta postel je zrovna u steny do maštale. a tu najednou v maštali slyším, že něco v komoře škrábe na stěnu. Kdykoli jsem byl u koní, slyšel jsem, že to škrábe. Inu, srozuměl jsem, že to jiný nemůže být než Ančka, a myslím si: Co pak mi chce? I stavil jsem se u ní jen jako na malou pobytku, abych se taky podíval, jak jí přec je. Jsem tam už taky pár let a kolikrát jsme si popovídali. A tu vidím, že je chuďas zle seschlá — hlavičku má —" a chasníkovi vyhrkly slzy. Vzlyknuv, rychle si je rukávem setřel.

..Byl taní doktor?" rychle ptal se farář.

190 „I kde pak — už nebude, myslím, pomoc žádná.

Povídám jí: Bolí té něco, Ančka? Trošičku se usmála a že nebolí. Tak co — co bys chtěla? Vzala mě za ruku — povídám, je kost a kůže, jakživ jsem to neviděl — a tu mi, jemnostpane, povídá: Prosím tě, Honzku — ale to ti povídám, tady se nezmiňuj — abys na faře poprosil — ale neříkej to na mne — kdyby tak jemnostpán! Jenom že já nevím, on už je chudinka taky jako chmejr — ale když on s člověkem mluví, zrovna jednomu je, jakoby šel do nebe — —" „Abych přijel já, ne?" rychle ptal se farář.

Chasník se smutným úsměvem přisvédčoval.

Farář, bradu maje v dlani, stál shrben. Přemýšlel.

Po chvíli podíval se na posla, jemně se usmál a řekl: „Inu — inu — když to tak žádá, musíme poslechnout!"

a stále se usmívaje sám si přisvědčoval.

Čeledínovi rozjasnilo se v tvářích. „Jenom že, jemnostpane — já nevím, je tam přec jen zima —" „Zima, zima, pravda." přisvědčoval farář a pak šoulal se pokojem, „ale když si to tak přeje — vždyť ona je chuďas, ne? Nikomu neublížila —" „To ne, jemnostpane!"

„A pořád jen kolíbala a chovala" — zasmál se — „celý život kolíbala — a teď už je chudinka. Inu. pojedeme, pojedeme, přestává všecko." a chvátal, aby zavolal Kristinku.

Nebyla právě v kuchyni, ale vrátivši se z komory přiběhla sama.

191 „Zaopatřovat, že — jsou venku sáně," již ve dveřích švitořila, „á, z Hrozdějova", dodala vidouc čeledína.

„Pojedu, Kristinko, musíš mi pomoci —" „Pro panička — ty že pojedeš?" vykřikla. Sepjala ruce a dívala se na bratra nevěřícíma očima.

„Ančka, Kristinko. Ančka leží," vysvětloval.

„Ale, ale — Ančka? I chudinka malá!" litovala Kristinka.

„A prosila tuhle Honzíka, abych přijel. Inu, jak pak bych nejel, poslední přání abych odepřel. Pomůžeš mi, Kristinko!"

„Toníčku, pro Pánaboha, já nevím, co myslíš? Taková zima —" a obrátivši se na čeledína, vykládala: „Vždyť on už nikam nemůže, ani byste mi ho nepřivezl —" „Taky jsem jemnostpánovi povídal — ale přece jsem to smlčet nesměl," kroutil se chasník.

„Dobře! Nezadržuj dobrodiní potřebujícím, když s to býti můžeš, abys je činil! Pro Vejpalku, holka, pošli, strejc sedne vedle mne, a dobře dojedeme, Pánbůh mne neopustí!"

..Jemine, jeminánku — já nevím — já nevím —" naříkala Kristinka a dala se do pláče.

Farář k ní přistoupil, vzal ji kolem krku a hledě jí do očí ptal se jí srdečně: „Ty myslíš, že nemám k ní jet — když o to prosí —" „I Bože, hochu — ale co já si tu počnu ouzkostí, Panenko Maria —" 192 „Pošli pro strejce!"

l'o půl hodince vedl Vejpalka starého faráře do kostela; jemnostpán měl huňačku na uších, šálu kolem krku, starý kožich přes kleriku.

Střechy chalup, volné luhy i posněžené lesy mely růžový nádech.

Nebe bylo zakubláno spoustami mlh, ale krvavé slunce na východe daleko je prozařovalo a barvilo do červena. Při mdlém krvavém průsvitu byla patrná veliká hlubina těch mlh i jak proudy jejich mohutně se tam převalovaly. Kostel stál v růžové záři a okna mu červeném planula.

Paní řídící zvěděvši, co jemnostpán hodlá, přichvátala k němu a vykládala, že je to při vší lásce jeho přece jenom nebezpečno, na pováženou.

Ale stařec se jen usmíval: „Pojedu, miláčku, pojedu —" „Věčná škoda, že náš tatík je v Hluboké, ten by důstojnosti nepustil!" povídala školská paní.

Ale farář vrtěl hlavou. „Tohle jsou, lidičky, ty případy, kdy Bůh sluhu svého zkouší. Tak, tak — a buďte bez starosti. Každému jinému spíš bych odřekl — vždyť jsem taky nad hrobem, — ale ta chuděra nic na tom světě neměla a teď si to přeje. Hřích by to byl ode mne!"

Když se farář, bursu maje zavěšenu na prsou, vrátil z chrámu, Vejpalka záře nadšením pomohl mu do saní, obul mu bufy a oblekl plášť i sedl vedle něho.

193 Kristinka stála u saní skrčena, ruce majíc sepjaty a lítostivě hleděla na bratra.

V staveních zvěděvše, že sáně stojí před farou, vybíhali již prve, aby se přeptali, ke komu pojedou s Pánembohem; teď čekali u vrátek.

A hle, již sáně jedou — a kdo v nich — ne kaplan, ale starý farář, schoulen do pláště, tak že jenom malinko obličeje, bílý týl a ruka vynikají, žehná klečícím.

A ke komu že jede? K Ančce — k mastné Ančce — tomu ubohému stvoření!

Vyprovázeli sáné pohledem, dokud jely vesnicí, vyprovázeli je, i když vyjely stranou do šírých polí, zářících narůžovělou korou, i vzhůru do stráně, přeseknuté ujetou vozovkou. Kristinka i paní řídící čekaly u fary na schůdkách, dokud sáně nezmizely v zapadaném lese.

Po vsi dlouho stály hloučky lidí, kteří si povídali, po kolika letech jede farář v tuhé zimě zaopatřovat, a že jede k Ančce, k mastné Ančce. jež byla na tom světě méně než ta slepice na dvorku. A velebili jej hlasitě, že právě takovým tvorem nepohrdl . . .

Za vsí uložil farář bursu pod pláštěm a schoulil se ještě víc. V lese jasnýma přimhouřenýma očkama mrkal v právo v levo. Větve stromů, hluboce skloněné, byly samá sněhobílá třáseň, pěnové načechraná; chvilkami spadlo s nich trochu stříbřitého chmýří a posypalo sáně drobounkými třpytnými hvězdičkami. Šedé i červenavé kmeny, jejichž posněžené vrcholy zardívaly K. V. Rais: Západ. 13 194 se tím červeném východu, němě vzpínaly se z bílé hloubi jako sloupy nesoucí řasnatý baldachýn.

Ticho bylo, jen kůň dupal a kopyty rozstřikoval sněhový prach.

Kostelník přes tu chvíli urovnával pokrývku, aby žádnou stranou na jemnostpána neprofouklo.

Cesta stoupala; sem tam shouply se sáně přes kulatý hřbet vyčnívajícího balvanu, až to starcem zaklátilo.

Po půl hodince vyjeli z lesa a octli se na planině, pokryté hladkou, chrupavou sněhovou korou, zardívající se červánkovým nádechem. S oblohy dosud visely chumle a proudy mlh, krvavě prozářených. Mlčelivý les, povlečený sněhovými třásněmi, objímal planinu, s níž nebylo viděti než k zarudlému nebi.

Až ve vsi ozval se opět klinkot Vejpalkova zvonku.

Hrozdějovské baráky i chalupy, ověšené dlouhými rampouchy, krčily se, jakoby se do sněhu hloub a hloub ponořovaly; jen tem oknům jakoby se tam nechtělo.

Kolem stěn obytných stavení i kolem chlévů, stodol i kolen nakypřeny byly závěje, které rozbujnélý vítr při poslední činěnici vyšvihl. Tiché stromy byly jako veliké metly; větve měly zavity v huňaté jinovatce, s níž visely čupřinaté provázky i kalné rampouchy.

Půda návsi byla jako vodopisná mapa: ode všech záhrobní temněly se přeházené pěšinky a cestičky k hlavní cestě středem návsi.

Sotva že crnkot zvonku pronikl vzduchem, sem tam v okénku ukázala se tvář. Již i vyběhli, ale vi195 douce v Malivánkových sáních známý týl sněhově hily, honem utíkali domů, aby zvěstovali, kdo přijíždí.

Když sáně vjely do Malivánkova dvora a zastavily, čeledín i Vejpalka honem vyskočili, aby faráře vybavili z houně a z pláště. Ze síně vyběhl hospodář, ale jen se před prahem kmitl, vrátil se zas přitlumeně volaje síní: „Pan farář přijel — slyšíte — pan farář." Farář stoje na pěšině hleděl své zdřevěnělé nohy oživiti.

U vrat objevili se již vesničané, ostýchali se však přistoupiti blíže. Stařec jim požehnal a zavěsiv se v kostelníkovo rámě po schůdkách šel na záhrobeň.

Tam již sedlák Malivánek čekal; byl silný, bezvousý, červený, oděn v nedělní vlněnou kazajku a obut do vysokých vyleštěných bot.

Když farář vstoupil na práh síně, zahledl ještě, že ženské přenášely někoho, v peřinách zabaleného, do světnice. Soural se hrbolatou síní až ke schodům na půdu a pohleděl do otevřené komory. Šero tam bylo; malé okénko, tlustě obecpané, květovalo chmýřnatými, mdle lesklými květy zimními. Staré almary tam stály, truhly, stolek a lůžko, na němž odestlány byly peřiny v modrých bavlněných cíchách. Potom se farář, kostelníkem veden, šoural do velké sednice.

„Pochválen buď Pán Ježíš Kristus! Pokoj budiž domu tomuto ..." ve dveřích pozdravil a zastaviv se rozhlédl se kolem.

Bylo patrno, že čekali návštěvu. Podlážka do poloviny světnice i vytlapaná sukovatá podlaha byly čerstvě umyty, postele upraveny, stůl prostřen; křížek na něm 13* 196 stál mezi dvěma svícemi, jež hospodyně právě rozsvěcela.

Světnice měla čtyři okénka, trámový strop byl tmavorudý, krví barvený, v čele světnice visela rohatina s pestrými talíři i hrnečky, s hliněnými džbánky s bílými ozdobami. V právo od dveří stála černá kachlová kamna, při nich lavičky, nad nimi bidla, ale prádlo se dnes na nich nesušilo, jen nedělní obuv větších dětí a tmavá plachetka hospodynina visely v koutě, dále pak do světnice stará vycpaná konejška. Před kamny v právo u trámové stěny byla odestlaná postel, v níž na peřinách modře pruhovaných farář spatřil Anččinu hlavu a ruce složené na svrchnici.

Domácí ženské poklekše bily se v prsa. křižovaly se a políbivše starci ruku odešly ze světnice.

Zůstal taní jen s Vejpalkou a s nemocnou.

Bursu uložil na stůl před kříž; kostelník sundal mu čepici, pomohl z kožichu, oblekl mu komži i štolu podal; potom se také vyhoupal ze světnice.

Stařec usmívaje se usedl k Anččinu loži. Byla přikryta až k bradě a dívala se naň plachým, dětinským pohledem. Hlavičku měla malinkou, hubenou, šedých vlasů trošku. Ejhle člověk! prokmitlo mu hlavou.

Pohladil ji na tvářích a ptal se: „Tak jak je, jak je, Ančko?"

Zadívala se mu do očí, na lesklé několikráte přeryté čelo, na sněhové vlasy a vydechnuvši: „Můj drahý dobrodinečku!" dala se do pláče.

197 „No mlč — mlč — zas bude dobře," hladil ji — „to jen ta zima nás pokouší, mně to, pane, taky chodí špatně, jsem ještě trošku starší než ty, ale jaro ono to všecko napraví, zas budem běhat jako koroptve.

Tak, tak — a teď se spolu pěkně pomodlíme!"

Vesnických lidí byla plná síň. ba i na záhrobní stáli. Mnozí byli na boso, zcela po doroácku, ale kabáty nebo loktuše měli nedělní.

„Co pak že sám jemnostpán přijel?" kostelníkovi šeptal hospodář.

„Proč? Protože má Ančku rád — že je už stará — a vždycky říká: Ta osoba dělala na světě jen dobře a neublížila nikomu!" Vejpalka jen šeptal, ale oči při tom vykuloval a rozkládal jako při hlučných výkladech.

Strejcové i tetky naslouchajíce teskně přisvědčovaly, domácí hospodář i hospodyně zamyšleně sklonili hlavy.

„To je čest — kdo by si byl pomyslil — to ona se Ančka raduje," kvílivě velebila babička, klečící stranou obecpaných dveří.

„Zrovna jsem zůstala jako vyjevena, když jsem slyšela, kdo jede —" „Že se vydal — ale takovýhle náš pan farář vždycky býval —" „A to se divíte?" kazatelsky spustil Vejpalka.

„Nestojí psáno: Cokoli jste jednomu z nejmenších učinili, mně jste učinili?"

Tušíce, co se ve světnici děje, klečeli a šeptem se modlili.

198 Farář Ančku vyzpovídav podal jí tělo Páně a usednuv u lůžka polohlasně se modlil.

Po chvíli povznesl hlavu a rozhlížeje se světnicí spatřil konejšku; ústa i oči se mu zasmály. „Bolí tě něco?" zeptal se nemocné.

„Nebolí, ale to já už vím. že dlouho nebudu.

Chodit nemůžu, ruce kale zdvihnout — co by tu dělali s takovou? A tam mám tatínka a maminku vedle sebe —" a blaženě se usmála.

Faráři zalesklo se na řase.

„Byla jsi dobrá, Ančko, hezky jsi s těmi dětmi jednala a opatrovala jsi je — Jen si nemysli, že to Pánbůh neviděl, všecko viděl, všecko!"

Povstav přešoupal se světnicí a zaťukal na dvéře.

Vejpalká prostrčil hlavu a tázavě podíval se na starce.

Farář přikývl a vrátil se k lůžku. Vesničtí vcházeli do světnice volně, zamlklí, oči upírajíce k Anččinu loži, před nímž na židli seděl drobný bělovlasý stařec v černé široké klerice a v bílé komži.

„Nyní všickni poklekněte a pomodlíme se, aby jí Pánbůh ráčil dáti zdraví, aby ji posílil a po smrti aby ji přijal do radosti věčné!" obrátil se k osadníkům, a když poklekli, počal říkati otčenáš.

Ančka měla promodralé hnědé ruce sepjaty na peřině a zbledlé rty se jí zachvívaly modlitbou.

Když se pomodlili, farář zadíval se na hospodáře i na hospodyni a povídal jim: „Tak tak, lidičky, jen si Ančky hleďte. To je dobře, že ji máte tady na posteli, na očích, v teple — vždyť si to stokráte vysloužila, 199 ani kdyby vaše nebyla. Nakolébala se, nachovala a těch písniček a pohádek co se napovídala! Všecky vás měla ráda, žádnému neublížila, a jen z těch dětí měla radost.

A já vím, že kdyby si ji Bůh povolal, že by na výsostech zas jenom na ty své schovance myslila a za ně orodovala!" Potom opět povstal, šel mezi osadníky, zkoumal, kdo všecko přišel, usmál se, pohladil. Staré babce, jež prve klečela u dveří na síni, řekl: „To se nám to běhá, viďte, když tak mrzne !u Když se ho ptali po Kristince, zamyslil se, zasmušil, ale potom pravil: „Díky Bohu, že mi ji nechává zdravou!"

Vrátiv se opět k Anččinu loži, znova hladil ji po skráních a pravil vřele: „Pánbůh tě opatruj, Ančko.

a ne abys v téhle zimě přiběhla k nám do kostela — na jaro si to pěkně nech, až se sluníčko zasměje l" A podav jí ruku-dodal: „S Pánembohem !"

Stařena chytla mu ruku a dvakráte ji políbila.

„Zaplať jemnostpánu Kristus Ježíš, co pro mne učinil. Kde bych já si byla pomyslila, kdo mě potěší!"

„Jen hezky lež — odpočiň si — —" Kostelník mu svlékl rochetku, uložil vše do brašny, pomohl jemnostpánovi do kožicha a čepici mu uvázal.

V světnici bylo úplné ticho; všickni přítomní byli hluboce dojati.

Když si farář natáhl rukavice a přijal hůl, upřeně zadíval se na osadníky a řekl: „Když někdy Pánbůh pošle na svět člověka slabého, neduživého, ubohého, leckdo, kdo by ho měl tím více milovat a tu cestičku životem mu hladit, říkává: Proč pak tebe Pánbůh 200 posílá — kdyby si tě raději vzal! Hřích jsou takové řeči — pro nic za nic ho Bůh neposlal, a snad ten ubožák bude na světě více pláten než mnohý zdravý a blahobytný. Tak je to, miláčkové, tak! Jsme tady v horách zapadlí, vy tu jste mezi lesy, ale nemyslete, že Pánbůh nevidí — do každé chalupy vidí a každého z nás. Až si tuto naši nemocnou sestru povolá k sobě do nebe, věru, že se z daleka bude na ni usmívat.

Bůh tě opatruj a posilni, Ančko — s Pánembohem, miláčkové!"

Rozstoupili se a stařec volné vycházel; osadníci provázejíce jej pohledy, slzeli.

Hospodář s hospodyní vyšli za knězem na síň, aby mu poděkovali. Podíval se jim do očí a mírně zahrozil.

Sklopili hlavy.

„Pro doktora ani nepošlete?" ptal se vyčítavě.

„Pošlu, jemnostpane, teď hned Hondovi řeknu, aby ze Studence jel rovnou do Skalska," odpovídal hospodář.

„Tak je to dobře — tak — zázraky člověk nedělá, ale poradit, ulehčit může. A věřte mi — až jednou i vám přijdou poslední chvíle, bude vám o tu tíž.

kterou jste jiným polevili, lehčeji!"

Tu přichvátal Hrozdějovský pan učitel a prosil, aby se jemnostpán stavil ve škole, že beztoho vymrzl a potřebuje se zahřát.

„Nenene, miláčku, my pojedeme — takové zastávky hned v teple hned v zimě jsou pro kvíčalky jako stvořeny," bránil se farář.

201 „Skleničku kávy, důstojnosti, nebo vína," bublal učitel a zpod černého obočí patře na faráře, soukal knír.

„Ne. hochu, ne — ale něco jiného mi napadá — když už jsem tady, na děti se podívám!" Po těch slovech zahleděl se na Vejpalku a ptal se: „Co říkáš, Matěji V" „Inu, jemnostpane, nerad bych, abychom se dopustili chyby," kroutil se strejc.

„Pojďme pomalinku, vždyť je to pár kroků — rád bych ještě jednou — Honzek pojede za námi!"

„Ještě jednou děkujeme za tu dobrotivost a Pánhůh rač opatrovat," u záhrobně volal za nimi hospodář.

Leckde u chalup stáli jeden, dva lidé čekajíce, až duchovní od Malivánků bude odjíždět. Vidouce teď, že ze dvora vychází celý dlouhý řad lidu, mající v čele drobného stařečka, jejž vede kostelník s panem učitelem, poručili chalupu Pánubohu a utíkali také za ostatními; měli jen kazajky nebo lehké šátky, na boso byli, sněhová korá ostře ryla jim do nohou, ale utíkali přec . . .

Když Hrozdějovský pan učitel otevřel dvéře třídy, aby duchovní mohl vkročiti, vyvalil se na síň hustý, šedý mrak.

Děti sborově pozdravovaly a hleděly udiveny, jaká přichází návštěva.

„Pozdrav vás Pánbůh, děťátka," dívaje se na děti, měkkým, rozvlhlým hlasem začal farář, „přišel jsem 202 se taky na vás podívat, dávno a dávno jsem tu u vás nebyl!"

Šel vedle lavic, bral děti za bradu, usmíval se, hladil.

Několik tetek a strejců utíralo si u dveří oči.

„A že je tohle Bezprstka!" zvolal farář, a když učitel přisvědčil, stařec smál se radostí: „Vida, že jsem ho poznal — je do rodu! A tahle je Vokounova — tu zas máme Bonaventuru. Inu, inu, děti, tatínkové a maminky, babičky i dědečkové vaši tu přede mnou sedávali tak, jako dnes vy. A tak se mi zdá, jakoby to bývalo loni!" Při posledních slovech rozlítostnělým pohledem díval se na lidičky u dveří. Vrátiv se opět k tabuli, ptal se: „Dělají dobrotu, pane učiteli, dělají?

No, to rád slyším. A nemohli by mi na cestu zazpívat nějakou koledu? Hezky by se mi jelo!"

Učitel postavil se k lavicím, dal znamení a žactvo spustilo: „Co to znamená, médie nového —" Farář seděl u stolu schoulen a s úsměvem poslouchal.

Se sborem dětských hlásků plynuly hlavou vzpomínky na zástupy dětí, jež se za jeho farářování v těchto lavicích vystřídaly. Mnozí z nich dávno již leží kolem Studeneckého kostela, tělo jejich nadobro spojilo se s matkou zemí — mnozí chodí již ohnuti, s hlavami šedivými ... A tady sedí nová drobotina — taková jako ti před čtyřiceti, padesáti lety. Utekou léta, jako oněch padesát uteklo, a také z těchto budou starci a stařeny — — Ale to už bude moje stará hlava práchnivět v hrobečku.

203 „Ježíšku, panáčku, já tě budu kolébati.

Ježíšku, panáčku, já tě budu kolíbat —" ve směsi koled pokračovaly děti. Farář zadíval se k oknu. od zdola nahoru pokrytému huňatými stříbrnými .listy kapradin. V duchu viděl ted1 celý Hrozdějov, jak tu pod sněhem sedí na planině mezi lesy, zářícími jinovatkou, a jak do výše k zarudlému nebi plyne sbor radostných dětských hlasů. A v myšlenkách si povídal: Už vás, děti, neuhlídám — — doletí-li ke mně do jiného světa písničky malých kolaturníků? — Když děti dozpívaly, farář jim řekl: „Pěkně, děťátka, zpíváte! Poslouchejte hezky doma, ve škole, modlete se a hodné se učte. Chytrý všude projde, hlupáčka každý prodá. Buďte tu s Pánembohem!" Kýval, dokud nebyl v síni.

Učitel nutil, aby se stavil také v bytě. ale farář vrtěl hlavou: „Nene, ačkoliv bych rád — už pro ty sbírky —" „Mám, důstojnosti — pěkné nové mechy a lišejníky —" „Plagiothecium latum — Ramalina thrausta —?"

jmenoval stařec, a učitel s úsměvem přisvédčoval.

„Ramalina polymorpha taky? A potom — potom — eh, jak pak, jak pak, což nevzpomenu?"

Učitel jmenoval dva tři druhy, ale farář vrtěl hlavičkou. „Nenene — nene — střední žilka tmavší než plocha listu — větve nitovité — sem tam na 204 pařeze nebo na kameni, ale zřídka — zřídka — nevzpomenu, vidíte, příteli, nevzpomenu — Sakulente, sakulente, už to nejde, už po člověku nic není!" a klepal se prsty do čela.

Při té řeči došli k saním. Kostelník jemnostpána usadil, zabalil, a již zas jeli. Pod starými, tlustými kmeny uprostřed návsi zazvučel zvonek; baráčník Držmíšek chtěl jemnostpánovi prokázat poctu a zvonil, až se prohýbal.

Slunce stálo již hezky vysoko nad chalupami, ale paprsky jeho dosud nemohly mlhových tůní proniknouti; utápěly se v nich a v šedi rozpouštěly svou rudou zář.

Nádech červeně dosud ležel na sněhu.

Vesničané vyprovázely sáně až za poslední stavení.

„Provázej Pánbůh, jemnostpane, zdrávi dojeli! Paní Kristince pěkné pozdravení!" volali, když povoz vyjel do planiny. Ani potom se však nevrátili, ale pohledy vyprovázali starého duchovního až do lesa . , .

Farář seděl mlčky, zamyšlen; teprve když vjížděli do lesa, zabručel: „Hrozno — ne a ne vzpomenout!"

Potom přivřenýma, svítícíma očima kmital po tichých, zasněžených stromech. Jejich zadumaný klid zvábil myšlenky jeho úplné k sobě. „To jsem si nepomyslil, Matěji, že já tohle ještě jednou uvidím — to je krása stromů — a jaký mír pod těmi jejich osnéženými hlavami!"

Matěj ho přes tu chvíli pečlivě zakublával.

Mráz opět stárce ovíjel bílými nitkami, a stromy 205 chvílemi setřásly měkký chumáč třpytných, jemných hvězdiček.

Když vyjížděli z lesa a spatřili opět Studenec, farář pravil: „Vida — člověk si myslí, že nic už nedokáže, a šlo to pěkně! Jen se nebát!" Z vesnických, zachumelených střech zvolna vystupovaly řídké, šedivé vlny kouře. Starý kostel s bílou zasněženou hlavou hleděl s vršku, jakoby se na chalupy usmíval.

Honzek švihl do koňova ojíněného hřbetu a veseleji rozjeli se po růžové, indle lesklé hladině.

U prvého Studeneckého baráku stařec rychle vybavil ústa z šály a vyhrkl: „Anomodon longifolius — tu to máme, ted! jsem naň vzpomněl — tam ne a celou cestu ne!"

Vejpalka porozuměv hlasitě se zasmál: „To tak bývá na světě" a rozkuckal se.

Z fary vyběhla Vejpalková, paní řídící, kaplan, obklopili sáně a jeden přes druhého starci pomáhali.

„Není zima, jemnostpane?" ptal se kaplan, když Vejpalka faráře šťastně vybavil a postavil na zemi.

„Inu, trochu ono to prolezlo, pane bratře," odpověděl snaže se opět bačkorami zadupati. Tu se však rozhlédl a vyjekl: „A kde je Kristinka?"

,.V kuchyni, jemnostpane, v kuchyni —" konejšivě odpovídala kostelnice.

Farář zadíval se na ni tázavým, ulekaným pohledem.

Přísná, kostnatá tvář vysoké kostelnice změkla, jakoby se chtěla rozplakati.

206 „Hlavička trochu bolí — nic zlého," pravila školská paní.

Farář již nepromluvil, ale honem hnal se do fary.

..Pozor, jemnostpane, račte se pamatovat, — nic se nestalo, neračte utíkat," volal kaplan, a jakkoli se stařec bránil, vzal jej pod paží.

Ve dveřích kuchyně farář pohleděl na sestřino lůžko; viděl Kristinčinu hlavu, ovázanou bílým šátkem.

Ubledlá byla, ale usmívala se naň.

..I to jsem ráda, že už jsi tady, Toníčku," vítala jej, „tolik jsem měla starostí."

„Co se stalo, holka, pro Pánaboha!" vyhrkl a přistoupiv k posteli sklonil se a líbal sestru na tváře.

Objala ho kolem krku . . . Chvilku tak dleli v tichém objetí — teprve když farář zaštkal, sestra jej pustila.

„Co pak ti napadá?" smála se naň. ..Hlava mě trochu rozbolela —" „Mlč, mlč, Kristinko, to mi neříkej, že jen hlava rozbolela, vždyť vím, že hned nelehneš! Tady se něco stalo — vidím to na vás na všech!" volal úzkostné a všecek se při tom třásl.

„Jen se neračte tak hned lekat," vmísila se paní učitelová, „nic se nestalo. Paní Kristinka šla nahoru pro mouku, vejce a nevím proč ještě, a když se vracela, smekla se na schodech —" „Pro Pánaboha !u „Nic zlého se jí nestalo — leda že se pár vajíček rozbilo — Vejpalková hned byla po ruce —" 207 „Noha ani ruka — nebo dokonce hlava — nic?

nic?" šeptal rozechvěn.

„Nic, Toníčku, nic, ani starostí si nedělej," sama Kristinka odpověděla.

„Jen mně nic nezapírejte — to nebylo jen tak spadnout —" „Ale jdi. člověk trochu křivé šlápne — Nevídáno pro nějakou modřinu!"

„Snad jsi dokonce spadla až dolů — až na síň!"

.,1 ne, jemnostpane, i ne," vymlouvala paní učitelová.

„Tetka, honem venku řekněte Honckovi z Hrozdějova, aby se tu s panem doktorem zastavil — jede pro něj!" na kostelnici volal farář.

„Ale hochu, co by ti to napadlo?"

„Jen honem, tetka, běžte a řekněte!'' Věj pálková již uháněla.

Kostelník dosud stál u saní a čekal, brzo-li někdo z fary vyjde, aby zvěděl, co se stalo. Tetka mu v rychlosti pověděla, že Kristinka asi z desátého schodu spadla až dolů do síně. „Slyším ránu — vyletím — a tu ji, chuďasa, vidím ležet. Zaplať Pánbůh, že si nic nezlomila."

„A co pak se jí vlastně stalo, že tak —" povídal kostelník.

„Prosím vás, co se jí stalo — stáří je to, a říci si nedá! Zamotala se, chudinka!" —j Farář u lůžka sestřina dosud bědoval: „Bože, Bože — já si jedu, a ona mi doma spadne se schodů!"

Paní řídící se při těch slovech maně usmála.

208 „I to se člověku stane." těšila ho Kristinka. „Tolikrát jsem po těch schodech šla a teprve dnes tlápla jsem na křivo. Ale jdi se svléknout, Toníčku —" Farář seděl tu dosud v kožichu a klerice.

Povstal chtěje sestru poslechnouti, ale hned zas klesl na židli.

„To jsem se polekal, to jsem se polekal — nohy se pode mnou třesou —" povídal, nutě se, aby se na Kristinku zasmál.

„Jestli jsi si ublížil, Toníčku —" Zamával rukou. „Krásné se to jelo — krásně!

Dávají tě všickni Hrozdéjovští pozdravovat. Každý jen pořád: Co dělá paní Kristinka?" Sebrav všecky síly, znova se postavil a rychle, jakoby jej honili, utíkal do pokoje. Kaplan i paní učitelová pospíchali za ním.

Sklesl na židli a rychle dýchal. „Stakulentsky ty nohy zdřevění — mráz jim taky života nepřidá — — Paní řídící, prosím vás!" kýval, a když se k němu sklonila, šeptal spínaje ruce: „Nic si neudělala — nic?"

„Nic, jemnostpane — jen leknutí bylo. Co je to plátno —" paní řídící zvážněla — „paní Kristinka už taky není mladá, necupe, jako cupávala, a tu se snadno stane nehoda —" Farář poslouchaje hleděl na ni upjatě; i když domluvila, s úst jí očí nespustil. Pohled mu víc a více lítostněl — — v hrdle zahrčelo a dušené zaštkal.

„Jemnostpane, co pak by to bylo, abyste se takto rozčiloval — ještě si sám ublížíte!" zahuboval kaplan.

209 Farář honem chytil jej za ruku: „Nehněvejte se.

miláčku — já už nebudu —" „Byl bych taky do Hrozdějova dojel." mírněji řekl kaplan.

Stařec přisvědčoval, ale slova říci nemohl; rty i brada se mu chvěly.

„Paní Kristinka měla s jemnostpánem plnou hlavu starostí, a tak se to stalo."

„Velebný pán má pravdu; ale bude zas dobře, ílověk se jen poleká, není divu. Když pro mne Vejpalková přiběhla, sama jsem zůstala jako bez ducha.

Paní Kristinka potřebuje trochu odpočinku, nic se nešetří, všecko by chtěla dokázat jako dřív," vykládala ákolská paní.

„Jemnostpane, ten kožich a kleriku," připomněl kaplan, a již starci pomáhal.

Farář odstrojen opět usedl a ruce sepjal v klíne.

Kaplan vida, že Pondělíček pouští děti ze školy, vyšel, •aby s ním promluvil.

„Jenom jestli si neublížila," začal zas farář, „Bože nebeský, smiluj se nade mnouP „Dobře, že jste ráčil vzkázat panu doktorovi, aspoň mysl bude upokojena," odpovídala paní. „A nesmí se důstojný pán mrzet, nebude-li oběd zrovna jako jindy, dnes já jsem pomáhala," obracela řeč paní řídící.

„Ach, marnost, marnost, drahá paní, kdož by myslil na jídlo — suchý chléb budu kousat, jenom duše ať K. V. Rais: Západ 14 210 je spokojena. Ale smutek na mne padá — Pane na nebesích!"

„Důstojností, račte odpustit, ale přestává všecka — takto zbytečné se trápit nemáte! Tím byste paní Kristince docela nic neulevil!" paní učitelová rázné promluvila. „Hlavní věc je, aby se paní Kristinka popráci tak nehonila, aby si polevila!"

„Vždyť já to říkám — hubuju, prosím —" „Ach, to já vím, že paní Kristinka sama zbytečné se přemáhá!"

„Vždyť jsem proto Eézinku zval — chtěl jsem ji prosit, aby zůstala stále —" „Už jsem si taky pomyslila, že by tu měla být.

Tady má starou maminku a tam je v samotě; mladá už taky není!"

„Dobře, dobře, z duše mi mluvíte, dušičko zlatá.

A prosím vás, buďte tak dobrá, přijďte odpoledne, napíšeme jí psaní. A všecko jí to řekneme ! — Jenom aby Kristinka nestonala!"

Tichounce otevřel dvéře do kuchyně a zticha, jak jen dovedl, plížil se k loži.

Kristinka dřímala, ale slyšíc jej, otevřela oči a usmála se.

Sedl k loži a hladil ji po šedinách.

„Bolí tě něco — bolí?" ptal se soucitné.

,,Nebolí — a nebolelo nic. Inu. nějaká modřina ona bude, ale nic necítím. To jen, když mě Vejpalková 211 sem přivedla, zimnice mne rozklepala a potom zas horkost přišla, proto jsem lehla."

„Tak, tak — a do mé postele bys nechtěla?"

„To ne, Toníčku, tady všecko vidím a mohu tetce poručit, co a jak."

„Jen buď hezky přikryta a nemluv mnoho, je potřeba, abys si trochu odpočala. Vždyť se na mou pravdu honíš pořád jako mladice, od rána do noci je tě všude plno — kam pak by to došlo!"

Kristinka měla oči přimknuty a poslouchala to s úsměvem.

Paní řídící po špičkách chodila u kamen a dovářela.

„Ale co si u vás. zlatá paní. počnou?" ptal se jí.

„To je bez starostí — Lidka už všecko opatří a jak ráda. že může hospodařit."

Paní Kristinka otevřela oči a hlavou zakývavši na paní učitelovou, řekla: „Má drahá dušičko!"

Farář hladil ji jako dítě.

„A co mastná Ančka?" zeptala se opět po chvilce.

„Leží — je chudinka — slabost," odpovídal přerývavě. Vstoupilo mu do mysli, že před nemnoho hodinami seděl u lůžka jedné stařenky a teď — — „Takovou má malou hlavičku!" slyšel Honckova slova a těžký žal stoupal mu opět do hrdla.

Honem šoural se do pokoje, aby tam hoři svému ulehčil ...

H* 212 Odpoledne, po návštěvě lékařově Kristinka zdřímla.

a farář zabořen do pohovky, nohy maje zabaleny, brejle uprostřed nosu, zamyšlen hleděl na paní řídící, jež naproti u stolu čekala, co bude stařec diktovat.

„Milá Rézi jí račte napsat — milá Rézi!"

Školská paní psala.

„Posílám Ti nesrdečnější pozdravení. Toto psaní píše paní řídící a diktuju já, Tvůj starý strýc farář v Studenci. Jindy diktovala maminka, ale dnes nemůže.

A víš, proč nemůže ? Nelekej se — chuděra upadla dnes na schodech. Já jsem byl zaopatřit nebohou dušičku v Hrozdějové a doma se to zatím stalo. Ale anděl strážný ostříhal drahé Tvé rnatky — nic si neublížila, jenom zima a horko ji projíždějí. Teď tu právě byl pan doktor a maminku prohledli; díky Bohu, nic si neublížila — ta zima přišla jen z leknutí. Ale potom mi pan doktor řekl: Neublížila si, ale šetřit se musí — je už tuze stará, Slyšíš, Rézinko, Tvá matka, která Té vychovala, je už tuze stará. Je to pravda — smutná pravda! Vždyť jí, Pane Bože, táhne osmdesátka. Také jsem to už na ní pozoroval — v advente už se mnou nezpívala jako jindy. Ale do práce se pořád honila, všecko venkoncem musela sama prošukat, Říkával jsem jí: Pamatuj se, holka, vždyť to může udělat Vejpalková nebo kluci — ale toto! marná slova. Dnes povídal doktor, že to tak již žádným pádem být nemůže, a já i paní řídící tomu také tak rozumíme. Ale co mohu já? Smutno je mi, dušičko drahá! Zanech už té samoty 213 a pojed k nám — nadobro k nám pojed!! Je to potřeba; Tebe maminka poslechne, a když Ty budeš všecko řídit, bude spokojena. Vždyť je to Tvá maminka, ne? Myslí na Tebe, povídá o Tobě, modlí se za Tebe. Inu, oba rozumíme, že tam máš veselejší život, než budeš mít tady, ale pomysli si, že tu už dlouho nebudu. Co mám dělat? Kdybych vzal cizí osobu, vím, že by to maminku netěšilo. Nevím si jiné rady. Snad víš, že jsem pojištěn na život, aby Kristinka, až umru, nezůstala beze všeho; až zamknu oči, dostane dva tisíce. Kdo pak jiný je potom bude mít než Ty? Přistěhuj se k nám a pomoz své staré matce; bude-li mít úlevu, bude zas čiperná.

Vidíš, přec jen bych nerad, aby mi cizí lidé zatlačili oči. Vid1, že přijedeš teď, když vidíš, zeje to potřeba?

Ted1 právě maminka v kuchyni spí, to ji posílí. Živa u nás budeš, o to se nestarej; novým rokem se nám knéžírn krápět polepšilo a není taková starost o živobytí. Pana pátera tu máme dobrého hospodáře; prodal nám telátko za čtrnáct rýnských — my jsme jindy za takové dostávali šest, sedm. A Betlem vyřezal, všecko na něm chodí jako živé; celá kolatura se chodila do fary dívat.

Maminka neví, že Ti toto psaní píšeme, ale když jsi pro velikou zimu a oupad sněhu na svátky k nám nemohla, maminka si pořád říkala: To jsem žádostivá, má-li mne ta holka ráda a přijede-li potom? Tak vidíš!

Považ si tu radost, jaká bude, až přijde Tvé psaní a já řeknu Kristince: Rézi k nám přijede nadobro. Tady si také budeš moci dělat, co a jak budeš chtít; jeden 214 pokoj, zrovna ten proti mému, Ti uchystáme a všecko si v něm zařídíš, jak to máš teď. Co chceš, prodej, co chceš, přivez s sebou. Pár jednušek přidávám Ti na tu cestu.

Posíláme Ti srdečné pozdravení a těšíme se na Tehe. Žehná Ti Tvůj starý strýc Antonín Kalous, farář v Studenci."

Diktoval zvolna, nepokojné se vrtě a brejle stále rovnal. Dívaje se na papír, na němž paní řídící psala, ptal se přes tu chvíli: „Už je to?" Když dopsala.

pravil: „Račte to přečíst, abychom viděli —" Několikráte si při tom utírala oči.

„Tak tak — dobře je to — račte to zalepit a napsat adresu. Teď snad ta holka přijede!"

Brejle položil na stůl a skrčen, snaže se jíti tichounce, plížil se ke kuchyni a přivřenými dveřmi hleděl dovnitř. Vrátiv se k paní řídící šeptal jí: „Spí!"

a radostné zamžikal.

„Všecko bude dobře, račte být bez starosti," odpovídala, „pan doktor měl pravdu, že za dva za tři dni bude běhat jako jindy!"

Když paní učitelová odešla, aby obstarala dopis, farář osaměl. Teprve ted1 v úplném klidu cítil, jak jím dnešek otřásl. Dýchal volně, z hluboká a k nebi posílal díky i prosby . . .

Sotvaže paní řídící doma vešla do dveří, Pondělíček chvátal do pokoje a kynul ženě, aby šla za ním.

215 „Co ti říkal doktor?" ptal se jí tam nedočkavě.

Zasmušila se. „Počátek konce — slabosti stáří —* a oči se jí zalily.

„Chuďasové!" vzdychl. „A ví to pan farář?"

Zavrtěla hlavou.

Stáli chvíli němě, bolestně rozrušení . . .

Když se následujícího jitra farář Kalous probudil a chtěl se posaditi, sotvaže nohama pohnul, polohlasně zaúpěl. Kvíčalky přiletěly . . .

VIL \/ e farářově pokoji bylo po ránu příjemné vlažno ™ a ticho.

Paní Kristinka seděla v nohách bratrova lůžka, obličejem obrácena k oknu, jež bylo od shora dolů .jakocejn'; brejle mela na špičce nosu a spravovala patu vlněné punčochy.

Farář, ukryt až po bradu, hlavu měl na polštáři,, oči zavřeny a zvolna oddychoval.

Staré tikající hodiny hrkly půl desátou, a starcovy oči se otevřely; minutku tupě hleděly do prázdna, potom zadívaly se na Kristinku. Tichý úsměv rozvil se starci kolem úst.

Paní Kristinka notnými stehy všecka zaujata nevěděla, že ji bratr pozoruje. Díval se jí na sehnutou hlavičku s málem řídkých a krátkých šedin, vzadu stočených, i na krk hubený a svraštělý.

Jako šmytec! připadlo mu staré přirovnání.

Záda měla sehnutá, a lopatky se z nich velmi špičatěly, Opět přivřel oči, a úsměv zbolněl.

217 Chuděra, je jí trošek! zatesknil si. Inu, inu, jsme v tom oba pěkně — silní jako hlína — pořádný vítr by nás docela lehce vzal!

Ta myšlenka vyvábila vzpomínku z daleké minulosti.

Viděl se. jak vesele jechal z Hradce na svatodušní svátky — — bylo to v posledním roce jeho studií na latinských školách. Rozkošná cesta! Nebe bylo vysoké, nádherné rozklenuté, kraj slunný, veselý, Uzlík nesl pod paží, pohvizdoval, zpíval, oči stále upíraje k Chlumům, jež měly na temenu modravý věnec lesů, ale boky jako zachumelené.

Byl máj a stromy v plném květu; cítil vůni. jež s .těch severních úbočí dýchala do širého, zeleného kraje. Asi na půl hodiny před Oujezdem viděl, že středem silnice kluše malá, zavalitá holčička. Kristinka to byla, panenka asi sedmiletá; z daleka oběma rukama kývala, volala, výskala. A když doběhla, radostně pověsila se mu na krk. Zardělá byla, spocena, šátek svezl se jí do týla, nohy byly samý prach, ale z očí svítila jí veliká blaženost. Potom šli spolu — vypravovali sir dováděli, škádlili se, bělali po příkopech . . .

Opět otevřel oči a zadíval se na sestru.

To je ona — ten bucloušek kolébavý — — abychom se ted1 spolu pustili do hoiiénky!

„Kdybys ty, miláčku, toho píchání nechala, a raději si tamhle lehla na pohovku," vřele promluvil.

Kristinka se spěšné obrátila. „Ty už nespíš?'1 ptala se s úsměvem.

218 „Dívám se jak se tím moříš, očka trápíš, a myslím si, že jsi neposlušná!"

„Ale jdi, Toníčku, nač bych ležela, když mne nic nebolí. A jen se neboj — však já si odpoledne zas lehnu. Tak jak se ti spalo ?" ptala se Kristinka.

„Dobře — tuze dobře —" „Nebolí? Budeš snad užívat — nebo obklady že?"

a již vstávala.

„Jen sed1 — dají teď pěkně pokoj, jenom palce, mizerové, se několikráte ozvaly — nač tedy dráždit a polykat prášky — hlava je veselá," hovořil rychle.

Při tom ležel nehnutě, jenom hlavu poněkud1 uchýlil, aby na sestru lépe viděl.

.,To je dobře — kéž by už daly pokoj —'• „l dají, ale ještě hned ne, až pořádné všecky kosti projezdí. Ale jen když tobě je dobře, hned se mi veseleji stůně. A tak se ti mně. holka, celou noc zdálo, že jsem byl u nás v Oujezdě — všichni jsme zas seděli u stolu, tatínek a maminka s námi!"

Kristince zazářilo v očích. „A to se mně taky •často zdává — ani nevím, čím to je —" V kuchyni kleply dvéře.

„Vejpalková je tady," spěšně řekla Kristinka a položivši šití na židli, sehnuta šourala se do kuchyně.

Ale farář zůstal při tom, čím skončila.

Vida — Kristince se také zdává, také vzpomíná — a ty nejzadnější vzpomínky máme skoro stejné.

Nějak se mi to všecko přiblížilo — — Chalupa, zahrada, latinek, maminka, sestry, přátelé — — Byla tu tolik 219 roků se mnou, ale nikdy mi to nepřipadlo jako ted1; pro samou práci a povinnost ani jsem se jí nikdy nevyptával, co nosí v té své hlavičce milé. Duše věrná!

Kdež bychom si byli tenkrát, když jsem s ní dovádíval, pomyslili, jak tu jednou spolu budeme. Všecko je to tam, jen my dva jsme si tady zůstali. Kde jsou ty zlaté ručičky mojí nebožky mamičky — — a co je 7. tatínka po tolika letech, co? Ale jaká pomoc — už i na nás musí dojít. Poručeno Bohu — ale jenom oba najednou, nebo já napřed. Jenom za to ruce spínám!

Semknuv pod peřinou ruce přimhouřil oči a v myšlenkách se modlil ...

Ze síně se lehce otevřely dvéře, a páter Voříšek, oděn v kleriku, vklouzl po špičkách. Vida, že jemnostpán otevřel oči, povídal: „Odcházím na ten pohřeb!"

„Dobře, miláčku, bude čas! Kdybych trochu mohl, také bych ji, chudlasa, doprovodil!"

„Už jsme si řekli s panem řídícím, že udělám requiem; musíme také jí zazpívat, když pořád zpívala jiným.1' usmál se kaplan a tiše odešel.

Myšlenky farářovy sklouzly k tomu pohřbu: Ančka umřela, chuďas, už ani týden nepobyla. Ale je jí to přáno, teď si odpočine — u tatínka a u maminky — zrovna se na to těšila!

Vzpomínal si, jak byla ubohá, když ji zaopatřoval, ale v té chvíli ucítil také sled bolesti, jež jím zalomcovala, když potom doma viděl Kristinku. Stejně ty dvě přisedlé hlavy ležely na polštáři — — Zaplať Pánbůh, že Kristinka zas běhá — — — 220 Páter Voříšek s řídícím jdouce vesnicí hleděli k lesu, zda se Hrozdějovský pohřeb dosud neblíží.

Vejpalka, ministranti, zpěváčkové a párek hudců trumpetistů ubíral se za nimi. Strejcové muzikanti, Linhart a Vokoun, byli jako dvojčata: oba velcí, ramenatí, sehnutí, na hlavách měli beranice, šedé vlasy vyplývaly jim v zadu až na krátké rezavé kožichy, nohy vězely v namazaných vysokých botách a v tlustých koženkách.

Linhart nesl trumpetu pod levou, Vokoun pod pravou paží, tlapali současné a nemluvili.

Za vsí. kde vozovka odbočuje do luhu a vzhůru k Hrozdějovským lesům, stály prázdné máry a kolem nich hlouček Studeneckých, již také přišli Ančku doprovodit. Že ostře mrzlo, strejcové a tetky nepostáli, ale přešlapovali, aby jim nezalezlo za nehty. Muži měli ruce v burnusech a kožiších, ženské držíce modlitby měly je obaleny šátky.

Když kaplan s ostatními došli k Hrozdéjovské cestě, viděli, že pohřeb právě vyšel z lesa.

Mdlé slunce stojíc nad borovinkou, tuze zasněženou, v bílém sněhu rozjiskřilo sněhové krystaly.

Temný zástup pohřebníků pohyboval se na stráni; hnědý kůň v čele průvodu táhl široké sáně, úplně osazené, za nimi šli ostatní vesničtí.

Kolem .dokola bylo ticho — — vrána přelétala kotlinu, ale nezakrákla. pes utíkal polem k stavením, ale neštěkl; neměli chuti v té zimě.

Čím více se průvod blížil, tím více pronikal sbor hlasů čišícím vzduchem.

221 Modlili se otčenáše; předříkávajícího dosud slyšeti nebylo, jenom sborová odpověd! jednotvárně vznášela se do krajiny.

Na kousek před silnicí se průvod zastavil, aby se dal trochu do pořádku.

Anččina rakev, měkká, natřená mdlou černošedou barvou, polepená několika obrázky, s papírovým pozlátkovým křížkem na víku, položena byla doprostřed saní a obsazena tetkami starými i mladšími. Přisedly si k ní hned u Malivánků na dvoře. Teď povstaly, urovnaly široké sukně i fěrtochy, přidaly se k mužským, a čeledín hnědáka pošvihl.

Na silnici hospodář Malivánek s bratrem rakev lehounce vyzdvihli se saní a uložili ji na máry. Strejc Linhart s Vokounem nasadili trumpety, břeskný hlahol projel tichem a k němu připojily se dětské i mužské hlasy. Hospodyně Malivánková rozplakala se hlasitě, ostatní utírali si slzící oři.

Když zpěváci skončili, pan páter v komži i v pluviálu rakev vykropil a vykonával modlitby jako o pohřbu v stavení. Potom povídal: „Pomodleme se za v Pánu zesnulou Annu Malivánkovou, aby jí Pánbůh lehké odpočinutí dáti ráčil. Otče náš, jenž jsi" — — Pohřebníkům připadlo tak podivným, že kaplan té mrtvé ubožačce řekl Anna Malivánková — kdyby byl řekl: Pomodleme se za zemřelou mastnou Ančku, byli by si ani nevšimli Po modlitbě se průvod hnul: napřed ministrant s křížkem, potom několik Hrozdějovských dětí, trubači, zpěváci, řídící s panem páterem, čtyři sousedé nesoucí 222 rakev a za ní nesrovnaný zástup. Předříkávati opět říkal otčenáše a ostatní odpovídali. Zvony zahlaholily nad horským dolem. Zas hudci spustili, a Miserere mei Deus teskné zazvučelo. Z chalup vybíhali; někteří přidávali se k průvodu, jiní jen očima ho doprovázeli.

Když u silnice uhnul ke kostelnímu návrší, řídící pohlednuv k faře spěšně upozorňoval kaplana: „Někdo přijel!"

„Snad zaopatřovat," řekl kaplan, vida, že u fary zastavují sáně. Vozka sestoupil právě s předního sedadla.

„Ba ne. to je povoz ze Skalska," pozoroval řídící a hned dodal: „Vždyťje to Rézinka, Kristinčina dcera!"

„To budou naši rádi!"

„Však bylo na čase, že přijela!:' a již vstupovali na hřbitov.

Mastnou Ančku dnes po druhé vnášeli do Studeneckého kostela; po prvé před sedmdesáti lety, když ji kmotři přinesli ke křtu — dnes po druhé, aby ji opět odevzdali matce zemi . . .

Trvalo hezkou chvilku, než Rézinka vystoupila ze saní; byla zle nabalena. Skalský čeledín stáhl s ní pánův široký, šedivý kožich, a Rézi vzpřímena volné šla do fary. Kristinka stála právě u bratrova lůžka, přidržujíc talíř s horkým mlékem, jež farář zvolna snídal, když Rézi vstoupila.

„Ruku líbám, pane —" pozdravovala, ale nedopovéděla. Zůstala nad obrazem, jejž spatřila, všecka strnulá.

223 Kristince zachvěly se ruce; poznala dceru po hlase.

Farář položil lžíci do talíře a Kristinka šla jej postavit na stůl. Div že neklesla . . . Potom beze slova rozpjala ruce a padla dceři do náručí. Rézi zalkala hlasitě.

Farář výjevu tomu porozuměl, hlava klesla mu do polštáře, rty se chvěly.

Tu již se Kristinka dceři vyvinula, políbila ji na ústa a vzavši ji za ruku vedla ji k starcovu loži.

„Ruku líbám, pane strýčku," pozdravovala Rézi štkajíc, a když jí farář podal ruku, políbila ji.

Farář nemluvil, jen hlavou kýval, jakoby říkal: „To jsem v tom pěkně — viď?"

„Dej to dolů — dej — ať si ulehčíš, beztoho jsi vyrnrzla/ nutíc se do úsměvu žvatlala paní Kristinka a rozvazovala jí plaid.

Rézi mlčky odložila vlňák, čepec, svlékla kabát, i bačkory stáhla s botek; Kristinka brala jí všecko a ukládala.

Rézinka byla dobrá padesátnice, velká, statná; líce měla vrásčité, ale dosud kulaté, bílé zuby, hnědé vlasy, malinko probélené, byly nad nízkým čelem hladce, po kraji vroubkovitě učesány. Odstrojivši se stála v šatech, po uiěstsku ušitých, a hleděla se strýce na matku.

„Že jsi nám nepsala, holka; přijdeš, když se ani nenadějeme. Pořád jsme čekali psaní, a zatím jsi, zaplať Pánbůh, přijela sama. Kdy pak jsi vyjela?" mazlivě hovořila Kristinka. Stála před dcerou, ruce na prsou sepjaté, a hleděla jí do tváří.

224 „Včera — byla jsem v Skalsku na noc — vezu to všecko s sebou —" „I pro Pána!" zajásala Kristinka. „Tak zůstaneš s uámi — zaplať ti to Pánbůh nebeský! A co pak bych —ti honem dala — trochu polévky, to bude pro zahřáti!"

a již klusala do kuchyně.

„Nic neshánějte, maminko, snídala jsem v Skalsku!"

volala za ní Rézi. Volné, houpavé. šustíc šaty došla k loži a usedla na židli. Stařec díval se na ni láskyplným pohledem.

„Co pak se panu strýčkovi stalo?;! ptala se. Mluvila pomalu, hlasem trochu rozmazleným.

Kmitl rukou. „To víš, kvíčalky — ale to nic. Chytil jsem je na té cestě do Hrozdějova, jak jsme ti psali.

Nehněvala jsi se?"

Rézi zavrtěla hlavou. „Byla bych se sama vydala — jenom na lepší časy jsem čekala — ale to jsem já si nepomyslila!" a vytáhnuvši vyšívaný šáteček, utírala si oči.

„Myslíš maminku?" ptal se a na chvilku se teskně zamyslil. Brzy však pokračoval živěji: „Už je zas dobře — inu, mladice již není! Ale jen když jsi tady — povídal doktor, že se sebere zas. Od Boha štěstí bylo, že si tenkrát nic nezlomila — toť rozumíš, staré kosti!"

Rézi neodpověděla. Povstavši, šoupavými kroky přešla pokoj a zadívala se na zamrzlé okno.

„Vymrzla jsi, vid1?" ptal se.

225 „To je hrozná cesta! Byla jsem tu kolikrát, ale tak daleko ini to nikdy nebylo. Ten vlak jede, jakoby ho krávy táhly. Sněhu tu máte a zimu — to u nás není. Ten Studenec je přece jen hrozné ze světa!"

povídala zpívavě.

„Mlč, brzo-li pak nebude jaro, a pak je tu krásně — krásné, povídám ti. Ani v Jičíně tak není!" usmál se.

„Ó je — v Jičíne!" vydechla teskně. Zašla do kuchyně, pozdravila se s Vejpalkovou a po chvíli sama přinesla si talíř s polévkou do pokoje. Kristinka cupala za ní.

„Tak jez, jez, zahřej se," podávajíc jí lžíci pobízela. Usadila se na pohovce a vřele pohlížela na dceru.

„Zle jsi se loučila?" zeptala se po chvilce.

„Ba že zle — prosím vás, po tolika letech! A kdybyste věděla, jak mě paničky zrázely, říkaly, abyste raději vy přišli do Jičína — paní majorka, paní inženýrka, berní, komisarova — všecky, kterým jsem sívala.

To bylo pořád jen: Ach, slečno, nejezděte! Byla jsem už mezi nimi zvyklá. Když jsem se chodila poroučet, slzy měly v očích i ve tvářích, dětičky plakaly, a přály mi, co nejlepšího!" Při té nadšené řeči Rézi hleděla 'k oknu a mdlé oči měla plny slastné touhy.

Také Kristinka poslouchala to s tklivým úsměvem.

„To musím říci, že jsem u nich všech všude měla velikou vážnost, jednaly vždycky jako se sobě rovnou, •všecko mi řekly, radily se —" K. V. Bais- Západ. 15 22« „Ale doma jsi přec byla tak sama!" řekla paní Kristinka.

Rézi zas chvilku mlčky jedla.

„Pan děkan mi kladl na srdce, abych pana strejčka uctivě pozdravovala, že mu přeje všeho krásného, že o něm mnoho slyšel a rád že by ho poznal —" Stařec se usmál a zažvatlal: ., Jak pak ne — kónsistoriálního radu, čestného děkana, prvofaráře v Studenci!"

„Ale taky povídal, že by si pan strejček raději měl odpočinout, jít z těch zakletých hor někam tam do pěkného kraje, třeba do Jičína," pokračovala Rézi.

„I kdež pak do Jičína," mrzutěji řekl farář a hlavou na polštáři nepokojné pohnul.

„ó to se už pan strejček nepamatuje — tam. je krásně, ach, tam je krásné — v lípách, v Libosade, na čeřovce. po městě všude — ó je! I ted1 je tam hezky, jak pak teprv na jaře! časně ráno jsem chodívala ,do lip1 a na večer zas. Ty paničky všecky tam chodí, každou chvilku se některá zastavila, popovídala,, vyptávala se —" „Ale o štědrém večeru si žádná nevzpomněla," připomněla jí Kristinka. „Sama jsem se nad tím psaním rozplakala."

„I to ne — to ne —" vymlouvala Rézi — „vždyf myslily, že odjedu, povídala jsem o tom —" Tu přichvátala paní řídící a radostně Réziriku vítala.

227 „To jste hodná, že jste přijela, hned nám všem bude veseleji. Já vím, že důstojného pána už ted! nohy tak nebolí, a paní Kristinka zrovna zčervenala," Sveholila školská paní, když se s Rézinkou políbily.

„Podívej se — paní řídící jak je veselá!" na Rézi kýval farář.

„A co má starostí, že?" pokračovala školská.

..Zrovna jsem dostala psaní od Váši."

„Ale, ale," radostně řekl farář, „a co píše?"

„Že mu to všecko jde dobře, že ho mají rádi a že si už nestejská!"

„No tak, chvála Bohu, jsem rád, jakoby byl můj!"

„Ale já přeci vidím, že mu tak veselo není," sesmutnélá vypravovala paní řídící, „to matka vždycky vycítí třeba z jediného slovíčka. Píše on tak, aby tatíkovi nepřidával starostí. Ale snad dá Pánbůh, že to bude pořád lepší!"

, Ví to už pan řídící?" ptal se farář.

„Neví, prve to přišlo —" „Bude mít radost!"

„Vždyť je to potřeba, důstojnosti! Chodí nám zamyšlen, nemluvný, a já vím, že na nic jiného nemyslí, než na toho chlapce."

„Pořád se ještě odtud nemůžete dostat?" zeptala se Rézinka.

Paní řídící smutně přisvědčila. „Už to snad ani nepůjde — pravda, ted1 přišel nový inspektor, ale — cizí nerozumí, jak lidem je. Nadobro jste, Rézinko, přijela?"

228 „Stěhuju to skoro všecko, jen malinko jsem prodala. Člověk se nemůže rozloučit!"

Zvenčí přiletěl hlahol zvonů.

„Mastnou Ančku už nesou ke hrobu," po chvilce ticha řekla paní řídící.

„Odpočinutí lehké dejž jí, Pane," vzdychl farář, „celý život konejšila jiné, nechť si teď taky sladce odpočine."

Když paní řídící odcházela. Rézi šla ji vyprovodit do síně. Tam dala se do štkavého pláče. Řídící rozumějíc, utírala si oči.

Zvony hlaholily, a teskné zvuky žalmu přilétaly ze hřbitova.

„To jsem já nevěděla, zeje maminka tak špatná," tlumíc pláč naříkala Rézi. „A pan strejček neposlechne, aby šel odtud. Tam by jim oběma lépe sloužilo!"

Řídící vrtěla hlavou. „Ba ne, Rézinko, nevěřte tomu, dřív by odešli, než odtud. Už se nad nimi smilujte!"

Podaly si ruce, a paní ubíhala do školy . . .

Paní Kristinka po bratrovu přání zasvěcovala dceru do všeho svého hospodářství — ale jen tak. že Rézi přihlížela. Do Kristinky jakoby byla vjela nová velká síla života, všechno chtěla udělat sama. Jako myška šukala kolem kamen i almárek; nahoru do pokoje i na půdu dceru vedla, do chléva šly i do stodůlky, se slepicemi a kachnami ji seznámila, kaplanovy holuby a králíky jí svolala.

Rézi přes tu chvíli chtěla matku v něčem zastati, ale Kristinka pořád jen: „Ale jdi — snad si nemyslíš, 229 že jsem tak nemožná a nic už nedokážu. Jen sed1, odpočiň si sama, jsem ráda, že jsi tady!"

„Vždyť už jste celá uhonéná, sedněte si nebo si trochu lehněte, dodělám to," kárala ji Rézi, ale paní Kristinka nedopustila.

Když si Rézi stýskala panu strýčkovi, farář sestře hrozil: „Ó to je neposlucha, to je neposlucha, co jsem já se jí namluvil!" Ale v duchu jej blažilo, že je Kristinka tak čiperná, že slabost mizí.

Rézi nutila matku, aby v noci spala v jejím pokoji, že sama zůstane v kuchyni a panu strýčkovi poslouží — ale Kristinka nedopustila.

Říkala: „Jen mne nech, já už to s ním umím, žádný mu tak nerozumí jako já."

Jenom po obědě, když Vejpalková umývala nádobí, a potom po svačině Kristinka na chvíli ulehla; dcera sedla si k posteli, matka vzala ji za ruku a povídaly si.

Nespal-li farář, šly k němu do pokoje; Rézi četla noviny a staří poslouchali. Ale netrvalo dlouho, a Kristinka sedíc na pohovce opřena, ruce majíc na prsou sepjaty, zavírala oči a usínala. Každou čtvrthodinku se však probouzela a honem zdvíhala hlavu.

„Proč pak si neschrůpneš ?" domlouval jí farář.

„I Bože, vždyť já jsem nespala — jen tak dřímám, oči přivřu, ale pořád poslouchám, ani slovíčko mi neujde," šveholila, nechtějíc se k tomu spánku přiznati.

„Ale je dobře si pořádně schrůpnout, vezmi si příklad ze mne!" vykládal jí.

„Vždyť bych spala, kdyby se mi chtělo!"

230 Jednou přerušil jim čtení doktor; nevolali ho, ale že jel okolo, stavil se. Byl už starší muž, vysoký, ale slabý, ohnutý; zardélá líce, z nichž svítila dvě malá očka, vroubil mu věneček prokvetalých vousů. Šel jemně, ale boty mu tuze vrzaly. Shodil kožich a dýchaje si do rukou měkce, zvolna šel k farářovu lůžku.

„Noviny, noviny?" povídal, stále zadychuje chladné ruce.

Farář s úsměvem pokyvoval.

„I škoda to číst, člověk se darmo zlobí!" broukl doktor.

„Proč, pane doktore? To je má radost poslouchat — je to poslední, co mi ze všech lejster zbylo."

„I vzal je čerchmant, je to samý nešvár, žádná radost!"

„Už jinak nebude, příteli, mnoho hlav, mnoho rozumu!"

„Jen se pereme, hádáme, a národ to odstůně," bručel doktor volně sahaje po farářově ruce.

Farář se usmíval. „I nic mu snad nebude, příteli, pořád jde ku předu, vždyť to taky musíte pozorovat.

Kde bych já si byl za svých mladších let pomyslil!

Dobré jádro je v našem národě, a mladá síla jej žene — nic ho nezadrží — co je nezdravého, odhodí a pořád si bude širší a volnější cestu razit. Tak je vštípím v zemi jejich, že nebudou vykořeněni více z země své.

kterou jsem dal jim, praví Hospodin Bůh tvůj!"

Doktor už neodpověděl; zkoumal puls. Pustiv ruku sedl při loži a ptal se: „Tak co kvíčalky?"

231 „I dost dělají dobrotu, jsou mnohem krotší, myslím, že už taky nemohou a nebo nemají co zobat!"

Doktor se usmál. ..Jenom se neračte ukvapit, zima je zima!" Podívav se na paní Kristinku povstal a zvolna přistoupil k ní.

Vidouc, že jí také sahá po ruce, povídala honem: „ó já jsem zdravá, pane doktore, jako mladice běhám!"

a ruce schovávala.

Ale doktor jakoby byl neslyšel, vzal ji za ruku.

Stál mlčky, hledě do okna; paní Kristinka jen se choulila. Prozkoumav puls poslechl i srdce, pohladil jí ruku a zakývav šel si zas sednout.

„Naše Rézinka, Kristinčina dcera, pane doktore," na Rézi ukazoval farář.

Doktor se uklonil. „To je dobře, že jste přijela, paní matka by si říci nedala, pořád je jako vítr. Al« je potřeba odpočinku, nic to plátno není."

„Maminka si nedá říci, všecko chce sama. a já nemám co dělat," stěžovala si Rézi.

„Když bude neposlušná, poručíme jí ležet stále, nebo by si něco utržila," hrozil doktor, „či není, paní Kristinko, lépe nějaký čas vypráhnout, sebrat se a potom běhat zas jako křepelka?"

Kristinka se jen usmála.

„A trochu vínečka, malagy, sherry nebo koňaku dobře by dělalo!"

Kristinka údivem sepjala ruce. „Pro Pána Boha, •kde pak něco takového, hlava by mi shořela!" volala.

232 „I neshořela. nebojte se! Důstojný pán je chlapíček; že poslouchá, bude brzo běhat — nemám pravdu?"

„Božskou, pane doktore," vesele přisvědčoval farář.

„Já bych odpočíval hned, kdyby bylo možná," pokračoval doktor, „čertovská zima je letos. Tak jak povídám," chystaje se k odchodu, znova obrátil se na Kristinku. „teď hezky hajat, a v létě si to všecka vynahradíme."

Kozloučiv se odešel volně a klidné, jak přišel.

Rézi vyprovázela jej z doma. Jsa již na stupních přede dveřmi, obrátil se k ní, vážné zahrozil a řekl určité: „Maminka nesmí už nic dělat — nebo —" a přísně zakýval. „Co jsem jí neviděl, opět tuze seslábla."

Trošku se ukloniv pomalu došel k saním, usedl, přikryl se a již odjížděl.

Když se Rézi vrátila do pokoje, Kristinka hubovala „Kdyby on doktor nestrašil, vždyť snad sama cítím, jestli mé něco bolí. ne? A takové pití mi radí! Ale to je jejich — strašit lidi!"

„Ale maminko, vždyť neříkal, že stůněte, ale že si máte oddechnout. A to vám ted1 povídám zrovna, neposlechnete-li, odjedu. Nač pak já mám zahálet? či snad nedovedu uvařit a uklidit? Tamhle v mém pokoji můžete pěkně ležet celý den!" Rézi všecka hybná a rozohněna vykládala.

„Tak vidíš — vidíš," zatesknila Kristinka, „proč se tu stavoval? Povídám, jen aby plašil! Toníčkovi už bude dobře, a teď zas mně začne říkat o nemoci. A to 23S jen ty schody udělaly — Bože, jakoby se byl jaktěživ nikdo nesmekl se schodů!"

„Ale poslechnout můžeš, miláčku," přidával se farář.

„Inu, když vás je na mne tolik, toť vím, že se neubráním. Ale abych celý den proležela ve tvém pokoji —" „Vždyť já, maminko, pro nic, než aby postel v kuchyni nebyla celý den odestlána, každou chvíli někdo přijde. A přejte mi taky trochu hospodařit, v létě vám radéji uteku do lesa a přijdu vždycky jen k hotovému!"

Ta řeč opět rozjasnila Kristinčiny oči i tváře; již neodporovala.

Když potom Rézi vařívala, paní Kristinka schoulena, přikryta seděla na pelesti. Rézi přes tu chvíli se zeptala: „Kolik vajíček, maminko?" nebo: „Zeleninku trochu osmažíte?" „Přidáváte taky marijánky ?" A matka usmívajíc se říkala: „Tak a tak, holka, to pan strejček rád!"

Poslechla také a před polednem šla si lehnout do pokoje dceřina.

„Tam si odpočinete, jako nikde jinde," říkala jí dcera, „ticho tam je, a to již posiluje."

Vždycky po obědě, po svačině, když kaplan odešel, Kristinka honem spěchala k bratrovi; dříve nerada vstupovala, aby se třeba pan páter nemrzel.

časy byly stále zlé: mrazy a zas chumelice i foukanice. Páter Voříšek přišel jednou večer z Hluboké 234 tuze rozklepán. Odvazuje šálu povídal: „Toť jsem přec jaktěživ neviděl! všecko je zafoukáno, tak že si strejc s koněm namířil, kde se mu zdálo nejkratčeji; po cestě nikde ani památky, v lese jsme jezdili jen tak mezi stromy, a nebylo kudy ven. Už jsem si myslil, že tak budeme jezdit do rána!" a trpce se zasmál.

„To je trampota, pane bratře!" přisvědčoval farář.

„Hned na počátku jsem vás na to připravoval — znám já, co ty hory umějí!"

„Snesu ledaco, ale tohle mi je už skoro mnoho," bručel Voříšek.

Farář rychle se posadil a sepjal ruce: „Jenom za trpělivost prosím, pane bratře, za útrpnost se starým mužem!"

Voříšek honem byl u postele a ruce starcovy sevřel ve svých. „Ale, ale, jemnostpane," začal vřele, jak jen uměl, „člověk si zahubuje, zabručí, ale aby — tento — to ne! A co by měli říkat tkalci, když K dílem musejí do toho — a pěšky! Hlubockého Šetelu jsme dohonili — ranec měl na zádech hrozitánský, jen se pod ním ohýbal a hrabal se bídné. Ěekli jsme mu, aby se s námi chytil, a liboval si: To se mi, panečku, povedlo! A pořád jen, co jemnostpán a paní Kristinka."

Stařena v koutku pohovky vzdychla: „Chudáci!"

„Ba že chudáci," přisvědčil kaplan, „člověk by zaplakal nad tou babkou, která se hrabe od lesa s hromadou roští větší, než je sama. Ondy u Rudné se jedna taková, chuďas, smekla; pozpátku se svalila a ne & ne vstát. Provazy se jí při tom pádu tuze stáhly.

23S tak že si roští odvázat nemohla, a tak na cestě ležela a jen bědovala."

„Pomohl jste jí, pane bratře, vidíte ?"

„Toť, že pomohl, ale když viděla, že jsem to já, tak se lekla, že by se byla málem svalila ještě jednou.

A pořád jen: Bože, Bože, když on sám náš duchovní pastýř — jenom ponížené prosím, neráčejí se zlobit, že jsem taková! Bůh je pozdrav a mně odpusť!"

„Ano, ano, ano," radostně volal farář, „takoví jsou, takoví!" a oči maje přimhouřeny, pohled samu blaženost, zapadal do svých upomínek podobných.

„Povídala mi, že je na vejměnku, svou sedničku že má, všecko v pořádku že dostává, ale kdo prý by seděl celý den u kamen a nic nedělal — aspoň trochou dříví že přispěje. Inu, u nás v Krkonoších jsou taky chudáci, ale přece se mi zdá —" ..Průmysl je tam, pane.bratře." vpadl mu do řeči farář, „nějaké peníze přece přijdou do vesnice — ale co pak tady? Česká Sibiř!"

„To je pravda. Také jsem u nás chodil do školy a zůstával jsem na poledne, ale takový chléb, jako tady teď vídám, jsme přece jenom nemívali a nevídali. Ouzko mi bylo. Ondy jednomu děvčátku kus upadl a nevědomky se rozšlapal — inu, bláto, hotové černé bláto! A kousek másla má málokteré — spíš studené bandory nebo ty trpálky s prachandou."

„Je to tak, je," svědčil farář.

236 „Inu. musím říci, že čím jsem tu déle, tím více se jemnostpánovi divím." A Voříšek přes brejle zadíval se na starce.

Z Rézina pokoje pronikly až sem teskné, nesouvislé zvuky zádumčivé písně.

„Tak byste tu nechtěl zůstat do smrti ?" čtverácky zeptal se stařec.

Kaplan se zamyslil. „Mám-li říci spravedlivě — nechtěl!" V tom se podíval na Kristinku a pokynuv faráři, dal prst na ústa.

Stařec porozuměl, zakýval a rychle vzav kaplana za ruku, přitáhl ho k sobě a šeptal mu třaslavé: „To ona teď pořád — jsem nad tím bez sebe — jestli ona mi —" a hlava se mu tuze rozklepala.

„Ach. to ne, jemnostpane, to ne," konejšil jej kaplan, „stáří je to — tak bývá vždycky. Moje babička bjla taková hromadu let, kam ji posadil, tam spala.

Když jsem časem navštívil domov, říkávala: Já už, hochu, nebudu! ale shledali jsme se zas."

V tom paní Kristinka otevřela oči; chvilku nemohla se vzpamatovati. Vidouc kaplana u lůžka bratrova.

tuze se lekla a honem se postavila; ale nohy se pod ní zachvěly, tak že smekla se podél pohovky na zem.

Kaplan hned byl u ní.

„Ale, ale, paní Kristinko, nač pak ty spěchy — kdyby jemnostpán něco chtěl, posloužil bych a rád!"

Kristinka sedíc všecka se chvěla. „Když já už jsem taková marná!" zatesknila.

Farář již neseděl, ale ležel vysoko ukryt.

237 Na chodbě zašustily bačkory; Rézi vstoupila do pokoje. Vidouc kaplana u maminky choulící se, s rukama na prsou křečovitě sepjatýma, pospíšila k ní a ptala se: „Co pak, maminko?"

„I nic, holka, nic — ale slabo!"

„Když vy, maminko, neposlechnete —" „Ale, jdi, což pak něco dělám? Vždyť nic nedělám!"

„Pořádný odpočinek to není!" naříkavé odvětila <lcera. „Vy si máte v pokoji lehnout a ležet — a to pořád utíkáte a v noci si pokoje nedáte. Nechtě mne v kuchyni, vždyť snad panu strejčkovi posloužím! Podívejte se, darmo pana strejčka lekáte — takhle byste .znova ublížila sobě i jemu!"

Kristinka mávala hubenou rukou.

„I mlč — i mlč — nehubuj — pořád chceš, abych to víno pila, proto jsem tak ospalá, ke všemu nemožná — ale já té poslechnu, tak pojď, třeba hned půjdem."

Stařec nadzdvihl hlavu.

„Inu, tak hned ne," mírně řekla Rézi, „zatopím tam a dám přes vás salup, abyste se na chodbě nenastudila."

Kristinka zvolna povstavši plížila se k bratrově posteli. Měl pořád hlavu nazdviženou a poplašenýma očima hleděl na sestru. Usednuvši pohladila ho po hlavě a povídala: „Ta se mnou dělá, viď, jako s princezkou. Ale neboj se, ono tak se mnou není, nebolí mne docela nic — je to jen takové mazleni!"

238 Farář vzal ji za ruku a rychle kýval hlavou; ale neodpověděl, bál se, že by vybuchl pláčem.

Po jejím odchodu nastalo v pokoji ticho; kaplan večeřel, farářova hlava v polštáři zabořená měla oči zavřeny. Hodiny tikaly, v kamnech prskala smola polínek a z kuchyně bylo slyšeti tlumené kroky tetky Vejpalkové.

Náhle farář povznesl hlavu a povídal: „Pane bratře, prosím vás upřímně, nezdá se vám, že Kristinka nějak rychle —" a zajikl se.

Kaplan honem povstal a přistoupil k posteli.

„I ne, jemnostpane, je pořád stejná," odpovídal, ale faráři se do očí nepodíval.

Stařec sevřel mu ruku.

„Ba ne, ba ne — vidím já dobře —" „Vždyť to paní Kristinka praví sama — přece by nelhala —" „Ta?" vykřikl s rozrývanou bolestí — „ta pro mne zapře největší trápení!"

Kaplan zadíval se do šerého kouta u knihovny a nemluvil.

„Ale to by bylo hrozné — na to jsem nikdy ani nepomyslil. Vždyť ona Kristinka nezastonala, leda hlava že zabolela. Přišla sice někdy s ovázaným čelem, ale když jsem se ptal, co se stalo, vždycky jen: I hlava mé trochu bolí, nastrouhala jsem si křenu. Křen byl celá její apatyka!" Farář hovoře slabým, bolestí prochvělým hlasem, hlavu stále na polštáři překládal, jakoby marně hledal místa, kde by pokojně mohla spočinouti.

239 Kaplan byl jako na rozvlněné vodě; nevěděl, co říci. jak vymlouvati.

V tom však na síni zašustily Réziny bačkory.

.,Tak co maminka?1' sotva že zavřela, udychtén ptal se farář.

Rézi se klidně usmála. „Usnula hezky jako dítě; vždyť říkám, že si má odpočinout."

,.Je tam sama?"

„Vejpalková tam sedí, zůstane u ní na noc!"

„Nenene, jenom ty zůstaň u maminky, nic nebudu potřebovat, tetka ať si lehne v kuchyni —" Pondělíček přišel na pobyt a s kaplanem poseděli, aby starci nebylo smutno; ale když o půl jedenácté odcházeli, farář neměl ještě na spánek ani pomyšlení.

V pokoji šeře osvětleném na lůžku ponocoval. Noc plula tichá a dlouhá. Smutno mu bylo, k smrti tesklivo.

Po tolika letech poprvé neměl Kristinky vedle v kuchyni. Nebyla daleko, pod jednou střechou s ním odpočívala, ale připadalo inu, že mu ji na míle odvedli.

V tiché noci, v smutné samotě víc a více vzrůstala myšlenka, že Kristinku ztratí nadobro. Hrůza ho pojímala, úzkost, tak že by byl utíkal, kdyby možno bylo hoři a děsům budoucích dní uniknouti. Bože na nebi, což nezbývá v tom stáří nic jiného než loučení? Starý druh Duchoň odešel — bolestno bylo, páter Letošník se odstěhoval — stýskalo se starci — ale což to bylo všecko proti hlubině bolu, jež se hrozné před ním otvírala!

240 Když se Rézi přišla podívat, co pan strejček dělá, vybuchl v nedočkavou, bolestnou otázku: „Co Kristiuka?"

„Spí, pane strejčku, zas tiše spí," šeptala Rézi.

„Bože. Bože, v jakých já to ležím mukách! Kdybych aspoň mohl běhat, abych seděl u ní," bědoval.

„Dá Pánbůh, že to bude brzy; však já vím. že jakmile se maminka probudí, bude chtít sem!"

„Jen aby si neublížila — raději ať leží, aby se posílila. Jenom aby mi neumřela!" a dal se do pláče.

Rézi nemohla se přemoci a také zaplakala.

„Ty myslíš, že umře?" zaštkal.

„Ach, pan^ strejčku, modlím se. aby zas bylo jako dříve, ale když ji tak vidím —" „Jdi k ní, jdi — ochraňuj mi ji, všecko udělej, co udělati můžeš — nebe ti za to požehná!"

A zas v samotě s žalem svým zápasil. Usnul až hodinu s půlnoci. Nevěděl, že Kristinka s dcerou přišla k jeho loži a že vidouc bílou hlavu jeho tiše spící, hned měla oči zality.

Když opět ležela v dceřině pokoji, vzala Rézi za ruku a šeptala: „Já vím, že tu už dlouho nebudu — už kolik neděl cítím, jak scházím. Taky ve snách vídám svého nebožtíka, tvého tatínka, a naše děti — Honzíčka, Aninku a Toničku — jakoby včera byli ode mne odešli. To oni mě volají — a šla bych ráda, kdyby Toníčka nebylo. Za to tě prosím Rézinko, neopouštěj strejčka, opatruj ho, pro svou matku to udělej!"

241 „Ale, maminko, jaké si to dnes děláte myšlenky?"

slzíc domlouvala jí dcera.

Kristinka pohnula ručkou. „Už to hodně dní tak nosím v hlavě, třeba že jsem nic neříkala — — a vždyť vy to víte taky, jak se mnou je, na očích to vidím paní řídící i jemu, a na Vejpalkové to vidím. Ta je stará zkušenost, nic neříká, ale dobře tomu rozumím!

A pamatuj na mne, co jsem řekla!"

V následujících dnech jednou dvakrát za den přišla k loži bratrovu, aby se spolu potěšili, pomazlili.

Starci bylo stále lépe. Když vídal, že sestra, lepším zdravím jeho potěšena, všecka okřála, že se u lůžka usmívá, žertoval: „To jsme to na té Studenecké faře pěkně provedli, viď? Hospodář i hospodyně stůňou!

Ale budou běhat zas — viď, že budou běhat? A počkej, jak se bude celá vesnice dívat, až my si spolu z jara vyjdeme. Jen se taky přičiň jako já — podívej se, já už jen běžet!" a dával nohu s postele.

Ale Kristinka lionem sepjala ruce: „Prosím té.

Toníčku —" a farář honem zas nohu stáhl zpátky.

To byly jasnější chvilky, když však byl sám, tonul v beznaději. Ale nemluvil o tom s nikým, cítil, že by vybuchl v těžké, marné nářky. Až jednou, když za večerního šera Pondělíček seděl u lože, farář vzal jej za ruku a třesa se zavzlykal: „Zaplačte nade mnou.

příteli!'' Řídící hned porozuměl a chtěl vymlouvati, ale farář stiskl mu ruku a zakýval, že je to marno.

K. V. Kais: Západ. 10 242 Večer řídící Pondělíček psal páteru LetošníkovL Když se Skalský doktor opět ve faře zastavil, farář s ním o Kristince nemluvil; oba mužové četli si však v očích a rozuměli si ...

Toho dne přišla paní řídící z fary domů uplakán a; pravila muži, že doktor Rézi radil, aby se Kristinka dala zaopatřit. .

„A ví o tom?" ptal se Pondělíček.

„Už ví, přivedli jsme ji k tomu, že sama prosila, aby Přílepský pan farář přišel. Vejpalka se už pro něj vypravil — chuďas, taky plakal."

„A co pan farář?"

„Ten neví — snad bude lépe. ani se mu nezmiňovat,11 odpověděla paní. — Přílepský farář vydal se s Věj pálkou hned.

Byl už počátek března, ale země ještě jako kost.

Sněhu bylo maličko, ale kraj smutné pustý. Sluneční paprsky neměly ještě síly, aby rozrazily koru, zemi svírající.

Farář s kostelníkem plavali po silnici jako o závod; duchovnímu se kabát rozletoval a zardělé tváře svítily potem.

V Studenci farář Čečetka zašel hned na hřbitov; Vejpalka zaskočil do fary a přivedl pana pátera.

Po chvíli šel Vejpalka prosto vlasy, brašnu maje na těle, zvonečkem slabě klinkaje, od kostela k faře a za ním kráčel Přílepský farář v klerice a komži, bursu drže na prsou.

243 Řídicí Pondělíček stál na silnici pod hřbitovní zdí, a když se lidé z nejbližších chalup sbíhali, říkal jim: „Prosím vás, lidičky, nechoďte do fary. pan farář o tom neví, a snad by se mu pohoršilo."

Zůstal s vesničany, jichž stále přibývalo; povídali si jen o Kristince, a co bude milostpán dělat, jestli mu odejde.

Když se kaplan s Vejpalkou z fary vraceli do kostela, aby vše uložili, shromáždění šli za nimi pomodlit se za Kristinku . . .

V té chvíli, když Přílepský Kristinku zaopatřoval, farář Kalous se probudil.

Odpolední slunce házelo do pokoje světlé pruhy.

Lístky břečtanu kolem oken zjasněly a několik se jich i jemně zachvívalo. To slunečno starci zalahodilo.

Podepřev si hlavu, hleděl oknem na kus hladké modré oblohy. Zatoužil, aby už bylo jaro, teplé, svěží jaro — — potom by Kristinka na slunci snad přec trochu okřála.

Co asi dělá? Že bylo hluboké ticho, pomyslil si, že Vejpalková a Rézi jsou u ní a že si povídají.

V tom uslyšel stlumený ruch — několikeré dušené kroky — a ted1 — To Vendelínek zakašlal! projelo starcovou hlavou.

On je to — on — jdou zticha, aby mne nevyrosili.

ó jistě, jisté — doktor nařídil, a Vendelínek zaopatřoval! — Již kolikráte na to myslil a říkal si: Kdyby to doktor řekl, zle by již bylo!

16* 244 Roztřesen posadil se, nohy pustil s lůžka a chtěl se strojiti; ale oděvu tu nebylo. Postavil se, ale nohy se pod ním zachvěly, tak že musel usednouti.

V tom se dvéře tiše pootevřely a farář Čečetka vklouzl. Přišel s úsměvem jako jindy, ale vida starce sedícího na posteli a ten jeho zoufale bolestný pohled, zůstal jako bez dechu a úsměv zmizel inu se rtů.

„Bratříčku — bratříčku, pojďte sem!" zastenal Kalous, a když farář Vendelín přistoupil, stařec vznesl mu ruce k hlavě, objal ji a hledě mu do očí zakvílel: „Vy jste mi zaopatřoval Kristinku, viďte'?"

Přílepskému zachvěla se víčka a dušené zakašlal.

Kalous jej pustil — a rozplakal se jako dítě.

Přílepský stál nad ním nevěda co počíti, a slzy koulely se mu po drsných tvářích.

„Tak už je tak," vzdychl si stařec a lítostně si přisvědčoval.

„Račte se pamatovat, jemnostpane, vůle Boží ten zármutek posílá —" hučel Přílepský, ale vida. že marno je těšiti, umlkl.

Farář stále seděl na lůžku; ruce maje v klíně sepjaty, hleděl k zemi.

Po hodné chvíli slzavýma očima podíval se na pátera Čečetku a řekl: „Člověk nikdy netuší, jaké rány číhají, a nevěřil by, že je unese. Sedněte si u mne.

bratříčku!"

Přílepský poslechl, prose, aby farář ulehl, že by si třeba ublížil.

245 „I mne se nic netkne," broukl stařec, ale sklonil hlavu na polštář, přikryl se a zamyšlen hleděl na přítele.

„Co říkala ?•' zeptal se po chvilce.

„Pořád se usmívala, na maminku se ptala, o jemnostpánovi vypravovala a prosila, abych se tu hned zastavil," vypravoval Čečetka.

„Dušička dobrá — nenaříkala?"

Přílepský zavrtěl hlavou. „Povídala: Já vím, že ině ta svatá útěcha posílí, vždyť nás Pánbíček neopustí, teď bude jaro, už to hezky svítí, a zas bude lip."

„Naděje — naděje —" vzdychl Kalous.

„Proč, jemnostpane — proč by se nemohla splnit?

Přicházejí takové slabosti, že už lidé myslí — a zatím —" Kalous povznesl prst. „Kdyby ona tu, miláčku, nebyla osmdesátka! Ale dneska se už ustrojím a půjdu k ní; prve jsem se pěkně postavil, už to půjde!" a chystal se z postele.

„Teď ne, jemnostpane," zdržel ho Přílepský, „paní Kristinka by se rozlítostnila a je potřeba, aby si trochu odpočinula."

Farář opět ulehl, Přílepský přisedl blíže. Těžké myšlenky táhly jim hlavami, ale slova nepromluvili . . .

Přišla Vejpalková, přiložila do kamen a odešla po špičkách, jak přišla.

Čečetka myslil na Kristinku; představoval si, jak jej vzala za ruku a tiše vypravovala o starostech svých s bratrem, jak jej prosila, aby naň nezapomínal zvláště teď, když je tak vetchý a potřebuje rady. Ke konci 246 však řekla: „Vím, že už je všecko marno, Bůh mě volá. Ach, kdybych já to už, velebný pane, měla odbyto!"

Ta slova nešla Přílepskému z mysli. Ó ten poslední krok — největší chvilka z celého života! Taková láska sesterská hoří té stařence v prsou, pořád jen na bratra myslila, životem na něm visela, ale teď už i do její hlavy vpadla myšlenka: Kdybych to měla odbyto! Jak je si ta prostá, spravedlivá dušička přece vědoma velikosti poslední chvíle — okamžiku rozchodu . . .

Lidičky, lidičky, kdo vídá člověka odcházeti, jinak soudí o všech radostech života!

„Je to bolest, velká bolest, příteli," myšlenky rozryl mu vzdech Kalousův.

Čečetka neodpověděl.

„V těch dlouhých nocech mnoho jsem se narozjímal o životě. Poznal jsem, jak tiše, pravidelně pluje ta řeka, že člověk jest chmírkem na jejích vlnách, že nutno vše přijímat, jak Bůh posílá — a přece je to bolest veliká! Aspoň kdybych mohl s ní najednou oči zamknout."

„Nutno vše přijímati — tak, tak. jemnostpane!* přisvědčuje hučel Přílepský.

„Ano — nic mi už nezbude, než čekat, čekat trpělivě, jako hospodář, když přijde z práce, sedne u stavení a čeká, až nastane úplná tma."

Přílepský mlčel.

Rézi přišla a pravila, že maminka procitla.

Stařec honem se posadil.

247 „Dej mi šaty, Rézinko, dej, půjdu k ní," pravil rychle.

„Pane strejčku —" chtěla odporovat, ale Přílepský klidně ji přerušil: „Jemnostpán už byl z postele, pomohu mu při strojení, snad si neublíží."

Rézi mlčky snesla, čeho si stařec přál.

Když se strojil, nohy i ruce se mu klepaly, každou minutku musel usednouti, ale pospíchal, jakoby mel někam honem utíkat zaopatřovat.

Ustrojiv se opět usedl a dýchal z hluboká. Po ťhvilce povstal, snažil se bačkorami zadupati a řekl: „Tak pojďme!"

Přílepský vzal jej kolem těla a vedl jej z pokoje přes chodbu do pokoje Rézina . . .

Kristinka vidouc je, radostně se zasmála.

Stařec vysmeknuv se Přílepskému, sám došoural se k posteli a usedl na židli.

„Když ty nejdeš ke mně, běžím k tobě," usmál se, „vidíš, jaký jsem já chlapík, pedály jsou zas jako strunky!"

„To je dobře, Toníčku," usmála se a vzali se za ruce.

„Říkáš ,to je dobře,' ale sama se podle mne neřídíš," slova ostře vyrážel. Musel se přemáhati, aby se nedal do hlasitého pláče — tak dojala ho malinká, suchá její hlava s přičísnutými chudými šedinami.

Hleděli si navzájem do očí — Kristinka usměvavé, farář s hlubokou bolestí v očích.

248 Přílepský zadumán stál u okna; hleděl ven, aleneviděl. Rézi v hlavách matčina lůžka slzela.

„Jen mlč, Toníčku, vždyť já taky vstanu, dneska zvlášť cítím, že je mi o hromadu lépe. Počkej, však já se tě ještě dost nazlobím!" volně, tichým hláskem povídala Kristinka.

Přílepský přistoupiv povídal bublavé: „A já zas musím k nám, je šero, bude tma, než dorazím, maminka bude už ve strachu!" a třesa se podával ruce.

Kristinka mu ruku políbila, slabě stiskla, do očí se mu podívala a pravila: „Zaplať velebnému pánu všecko Kristus Ježíš, a paní maminku že pěkně pozdravuju."

„Děkuju — děkuju — vyřídím — bude mít radost,, vždycky se hned ptá, co paní Kristinka dělá. Opatruj Pánbůh!" A Přílepský chytiv klobouk, na žádného již nepohledl a rychle vyšel. V síni trochu postál, rukávem utřel si slzy a již uháněl k domovu.

Kraj byl tichý, studený, zachmuřený; od lesů a s kopců plížilo se šero.

Přílepský proběhl vesnicí, ani nevěděl. Teprvev síru myšlenky se mu jasnily.

Vzpomínaje na to, co právě byl prožil, uháněl víc a víc. Pudilo ho to k zapadlé vesnici, kde v tiché faře čekala také taková stará hlava. Nemohl se dočkati, až vkročí do příbytku svého a přivine ji k prsům . . .

V Rézině pokoji bylo již úplné šero, a farář s Kristinkou stále ještě drželi se za ruce a tiše si povídali.

249Rézi užila přítomnosti starcovy a odběhla si, aby honem zařídila, čeho bylo potřeba v domácnosti.

Když do pokoje proniklo večerní klekání, stařena pustila ruce bratrovy a v myšlenkách se modlili. Ticho bylo, hluboké ticho, jen zvuk zvonku Marie je rozrývaL Když umlkl, Kristinka zašeptala: „Dobrý večer dej Pánbůh!"

„Dobrý večer — chtěla bys rozsvítit?"

„I ne, Toníčku, je nám tak pěkné."

„Bolí tě něco — bolí?" ptal se měkce.

„Ne — ne — nic — docela nic, ale takovou mám radost, že jsme zas u sebe. V těch posledních dnech se mi tuze stýskalo, chtěla jsem přiběhnout, ale nepustili mne. Pořád jsem si myslila, jestli tě nic netrápí, jak to Rézi vede," šeptala.

„Dobře — tuze dobře — krásné —" „A. velebný pán nenaříká?"

„Ani slova, naopak, povídal, jakou má radost, že si můžeš odpočinout."

„To jsem ráda," vzdychla si spokojené a pohladila mu ruku. „Vidíš, takovou jsme měli starost, a jak všecko dobře dopadlo. Teď už bude jaro, teplicko, uteče tohned, Prokůpek se přistěhuje, a bude po starostech všech."

Ucítivši, jak se mu zaklepaly ruce, umlkla.

Po silnici jel vůz a tichý skřípot i dunění kol po zamrzlé silnici pronikaly do pokoje, slábly, ztrácely ser a zas bylo úplně ticho.

250 „Poslouchej, Toníčku, já si zas usnu, ono mé to tuze sílí, ale mohl bys se se mnou pomodlit," po chvilce zašeptala Kristinka.

„Pomodlím, pomodlím. Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen."

Pokřižovali se oba. Kristinka sepjavši ruce na prsou, poslouchala bratra a v duchu říkala s ním.

Farář třaslavým, přidušeným hlasem modlil se Otče náš, Zdrávas, Věřím v Boha, Anděle boží, Zdrávas královno. Kristinka ležela nehnutě.

„— k Tobě vzdycháme lkajíce i plačíce v tomto slzavém oudolí, i protož, orodovnice naše, obrať k nám své milosrdné oči, a Ježíše, který jost požehnaný plod života Tvého, nám po tomto putování ukaž, ó milostivá, ó přívětivá, ó přesladká Panno Maria. Oroduj za nás, svatá Boží rodičko, abychom hodni byli učiněni zaslíbení Kristových." chvělo se z farářových úst.

Tu Kristinka vzala bratra za ruku. „Ty to všecko říkáš, jak nás maminka učívala," šeptala radostně a očka plála jí nadšením.

„Říkám — to já vždycky —" odpověděl, a v té ťhvíli projelo jím teplo upomínky na matku, jak dávno a dávno v chalupě na návrší, lesy věnčeném, při olejové lampičce učila ho před spánkem modlit.

„Já taky všecko se tak modlím jako doma, a při tom si vzpomínám na maminku," stále s tím nadšením v očích šeptala, ,.tak, prosím tě, říkej —" „Za maminku, za tatínka a za sestry," klepaje se pokračoval.

251 „Já říkám: za bratříčka a za sestřičky," zašeptala.

Farář přivřel oči. Domodliv se Otčenáš i Zdrávas řekl zas: „Za babičky, za dědečky a za duše v očistci — Aby nás Pánbůh chránil před morem, hladem a válkou —" Jen zvolna říkal slovo za slovem. Dojemná nálada modliteb, které se od dětství modlívali, prochvěla mu hrud1. Cítil teplo pěkných chvil, jichž užil za krátkých návštěv vesnického domova svého. Jak rád hledíval večer na malou Kristinku, když tyto modlitby říkávala! Čisté nadšení dětinné zbožnosti svítívalo jí při tom z celého pohledu. A dnes?

Poslouchal. — Krátký dech vycházel Kristince z prsou. Spala. Sedě schoulen ruce měl v klíně křečovitě sepjaty. „Kdež bychom si byli tenkrát pomyslili!"

byla jediná myšlenka, jež vynikala ze zátopy bolesti ...

Rézi tiše přinášela rozsvícenou lampu. Vidouc, že matka spí, usmála se, postavila lampu, zmenšila plamen a šeptala: „Pane strejčku, račte si jít odpočinout — maminka teď bude pěkně spát."

Poslechl na slovo. Učiniv nad sestrou křížek, dal se odvésti.

Byl velmi unaven. Ulehnuv brzy usnul silným spánkem. — Bylo již po třetí hodině ranní, když zachvěl se na loži. Probouzel se s úsměvem — právě na konci pěkného snu jasné slyšel Kristinčin hlas: „Toníčku — slyšíš?"

Prořídiv se trochu, usedl a udiven rozhlížel se 252 pokojem. Tu šoural se do pokoje Vejpalka. Byl tuze ohnut, všecek zkrušen.

„ Jemnostpane, kdybyste ráčil k paní Kristince — —" jektal.

Farář upřel naň zděšené oči. „Co pak — co pak —'• třáslo se na rtech.

Chvěje se počal se oblékati.

„Volala po jemnostpánovi," šeptal Vejpalka pomáhaje mu.

„Volala!" — dásně mu zadrkotaly. — „A co vy tady?"

„Přišel jsem taky —" ale dále Vejpalka nemohl; zaštkal hlasitě.

Farář se již neptal. Kostelník vzal jej kolem těla a spíše nesl než vedl jej přes chodbu. Když vstoupili do dveří Rézina pokoje, spatřil farář při lůžku sestřině plačící Rézi, paní řídící a kostelnici, jež měla v ruce rozsvícenou svíčku.

Rozepjal ruce, oči měl široce rozevřeny a omámen hleděl, co se děje.

Paní řídící přiskočila k němu a vzlykala: ,,Neračte se lekat — Kristinka právě tiše skonala."

Z hrdla vydral se mu chraplavý zvuk a — již se jim poroučel do náručí — — Sotva že ho odnesli na lůžko, kostelník chvátal pro Pondělíčka a potom k Čejkovi, aby honem zapřáhl a dojel pro doktora . . .

vin.

[ílá hlava Studeneckého faráře pošinula se výše nad přikrývku a přivřená očka mhourala do okna. Videi steny školní, kostry stromů po zahradě i kus lesa, všecko v nejveselejším slunečnu. Zachrul sebou a zavolal: „Kristinko!"

V kuchyni zašustily Réziny bačkory. Farář usedaje vzdychl si z hluboká.

„Co pak si ráčíte přát?" vstupujíc ptala se Eézi.

„Podívej se, jak je tam hezky!" rukou ukazoval do okna.

„Krásně," přikyvovala.

„Rád bych s postele tuhle na židli, abych se mohl dívat P žvatlal a zkoumal, co tomu říká.

Strnulý pohled její trošku zjasněl. „Jenom jestli to půjde?"

„A bodejť by nešlo, slavně, znamenité — vždyť jsi mi to sama slibovala, ještě dnes ráno, ne?"

„Inu, zkusíme to tedy, když ráčíte myslit," povídala chystajíc židli a na ni peřinu.

264 „Vždyť jsem se na moutě naležel dost. ne?L! bručel si, dávaje nohy s postele.

„Tak co levá nožička říká?" ptala se.

Stařec podíval se jí do tváří a usmál se mazlivým slovům, u Rézinky nezvyklým.

„I nožička by mohla běžet do Přílep," zasmál se, „za to ručička je posud trochu těžká; inu, musím si zvykat!"

S Rézinou pomocí smekl se na židli, usedl, skrčil se, Rézi přikryla ho peřinou, pošinula židli dále k oknu, přistavila podnožku — a již hleděl k lesům, jejichž zeleň hrála do žlutá.

V čistém vzduchu míhalo se hejno holubů, již koupali se v jasu slunečních paprsků, měkkými oblouky spouštěli se blízko k zemi a zas pružnou vlnou, z níž zasvítila třpytná jejich křídla, vznesli se vysoko nad staré olše na břehu řeky.

Po lukách čeřily se hladiny rybníků, jež byly památkou po rozbouřené jarní vodě.

Stařec, oči maje přimhouřeny, jakoby nemohl snésti světla, jež zatopilo všechen obzor, hleděl na ten okřívající kout a kolem rtů měl strnulý úsměv.

Rézi dívala se druhým oknem. „Chvála Bohu, teď už snad bude opravdu hezky," pravila přehlížejíc lesy i stráně.

„Kolik neděl jsem opravdu ležel — čtyři?" ptal se z myšlenek.

„Ba přes čtyři, pane strejčku!" odpověděla.

255 „Tak, tak — a před tím kvíčalky tolik neděl! Inu, inu. člověk už opravdu nestojí za nic!"

„Aspoň pan strejček přečkal ty nečasy, plískanice, deště, větry — to byly dni!"

Odstoupivši od okna šla blíže k starci a řekla vřeleji: „Novina, pane strejčku, Brouka dnes Vejpalka zakopal!"

Farář uchýlil hlavu a díval se na Rézi, jakoby byl nepochopil.

„Pošel — už nějaký čas nestál za nic, z boudy sotva vylezl, protáhl hřbet a zakničel — byl on už asi starý," vypravovala soucitně.

Farář opět hlavu odvrátil, ale neodpovídal; zamyšlen hleděl ven. Rézi vrátila se zase k svému oknu.

„Vida, angrešt tamhle u plotu už hezky dostává lístky," po chvíli upozorňovala.

„Tak on Brouk je zakopán?" teprve teď, spíše jen k sobě pronesl farář.

„Za stodolou ho Vejpalka s Ferdou a Hondou uložili a zahrabali. Že už byl tuze starý?"

„Byl, byl —" přikyvoval farář — „zdědili jsme ho už po bývalém učiteli Potápkovi, a tam se hromadu let nasloužil. Tak vidíme, tak vidíme!" a upínal zrak do dálky.

„Pan páter kolikrát za den k němu přišel, volal na něj, ale Brouk sotva hlavu vystrčil, oči otevřel a hned spal zase," vypravovala.

„Vidíš, tuhle kterýsi den mi napadlo, že ho nikdy neslyším, chtěl jsem se té zeptat, cože Brouk nepo256 nocuje, poznával jsem ho jindy hned — ale člověk na všecko zapomene —" trhaně šeplal farář.

„Nic už nechtěl jíst —" Náhle sebou farář zachrul a hledě Rézince do očí, ptal se rychle: „Poslouchej, dítě, nemyslíš, že se tomu •psu stýskalo?"

Rézi porozuměvši chvilku rozjímala. „I snad jen to stáří dolehlo," vymlouvala.

Ale farář byl všecek nepokojný. „Inu, inu, stáří dolehlo, ale věř mi —" a sesílil hlas — „že se tomu zvířeti zastesklo! Víš, byla ona naše Kristinka jako myška, pořád cupala po síni, po dvoře, volala, zadováděla — ó to se pamatuje!" a důrazně kýval hlavou.

„Vždyť jsem mu, pane strejčku, také neublížila!"

bránila se Rézi.

Opět se nepokojně pohnul. „Neříkám, Pánbůh zachraň, ale rozuměj: zvyk je zvyk! To bylo nějakých roků, a Kristinka nešla vedle budky, aby se byla na Brouka neusmála. Ó to se pamatuje!"

„Ale teď už je maminka skoro pět neděl v zemi —" „Inu, inu — jistoty vědět nemůžeme, ale myslím si, že mám pravdu!" odvětil.

„Budeme, pane strejčku, shánět jiného?" ptala se Rézi zvědavě a šla zase blíže.

„Podíval se na ni udiveně a ptal se: „Koho — koho ?"

„No, zas nějakého Brouka —" „Brouka! Kde pak bychom našli Brouka, povídáš •sama, že ho Vejpalka zakopal —" odpovídal jako ze spaní.

257 „Ale nějakého jiného psa," usmála se.

„I ne, ne, nestálo by to už za to — ani by nezvykl," vrtě hlavou tlumené bzučel a zahleděl se opět do krajiny.

Rézi ho ještě minutku pozorovala, potom odešla do kuchyně.

Ale farář ještě myslil na Brouka. Úsměv maje na rtech rozpomínal se, jak milého psa před lety nesli do fary. Potápka držel jej v náručí. Vejpalka nesl budku a Kristinka s farářem šli za nimi. Celý průvod uváděl huňáče do nového domova. A těch starostí, než se ustanovilo, kde by se milý Brouk mel nejlíp. Po začátku kňučíval, nemohl tady hned zvyknout, z farního dvora nebyla vyhlídka tak veselá jako u školy. Ale Kristinka měla ho brzy na své straně; to bylo vždycky: „Brouku, kde pak jsi, náš Brouku, ty bruinláči starý —" a pes by byl střechy přeskakoval, ó je — Kristinka!

Jako tenkrát, když jsme tamhle pod lesem hrabali seno. Sedím v chládku, dívám se na lidi, kteří rozhazovali kupy, a najednou se podíváni ke vsi. I podívejme se, Kristinka nese svačinu a Brouka si vzala s sebou.

Šáteček měla na hlavě, halenku, bílou zástěrku a pěkné cupala. Tenkrát se Brouk vyvztekal! A Kristinka pořád jen: „Ty kominíku, udělala jsem ti radost, viď?" A zas šli spolu domů. Kdež pak bychom sháněli nového Brouka! Ano, ano, kdyby Kristinka chtěla, proč pak ne — ale poslechl by nás? Ba neposlechl — kdo pak tak se zvířetem umí jako ona? A při těch myšlenkách si pokyvoval i usmíval se.

K. V. Rais: Západ. 17 268 Rézi přinášejíc si šití vrátila se opět do pokoje; usadivši se před oknem dala se do práce.

Farář dále ještě myslil na Kristinku.

Byly tomu sotva dvě neděle, co si ztrátu její plné uvědomil. Před tím žil a nežil ... Až najednou Réziny šoupavě mlaštivé bačkory probudily v pusté hlavě myšlenku na Kristinku, jež cupávala jinak, a sevřený duch zvolna počal se rozpomínati — — Čekal, čekal, že se přece stařenka objeví, ale když se neobjevila, namáhal se vzpomínkami proniknouti dále. Takovýchto jasnějších hodinek měl však málo — jindy ležel v spánku nebo byl tupý, nevšímavý, bez myšlenek.

Trvalo to potom několik dní, než rozpomněl se na hroznou noc. v níž Kristinka skonala. A tu znova zatopovala jej mrákotná bolest — probouzeje se z ní volal ji zpět znova a znova, aby zadusila tu hrůzu pomyšlení . . .

Týden opět uletěl, než zeptal se Rézinky: „Tak maminku jste —" ale dále nemohl.

Rézi zalily se oči a dušené zaštkala: „Pochovali jsme ji, pane strejčku!" Ležel zas bez hnutí; až po dlouhé chvíli vzal Rézi za ruku a šeptal: „Tak mne tu přeci takhle zanechala — —" „Ach Bože, pane strejčku, kdyby to bylo na ní záleželo, nebyla by odešla! Co jsem já se už naplakala, jak maličko jsme se užily — ale co plátno, člověk do předu nevidí!"

Stařec Réziných suchých stonů neposlouchal, ale myslil na Kristinčin pohřeb.

259 „Tam u stěny?" zašeptal.

Rézi přisvědčila. „Ach, to byl pohřeb, pane strejčku!

Přílepský pan farář ho vedl, ze Skalska tu byli a pan páter Letošník Jšel vzadu za rakví, Prokop nepřijel, stonal."

Farář řeči její kale neposlouchal, jenom na to myslil, že Kristinka leží tam u zdi. A připadalo mu, že přece musí přijít navštívit, podívat se na bratra; následujícího jitra rozespalý dokonce naříkal: „Vidíš, holka, ta maminka se na člověka ani nepodívá!" — Ale den za dnem se v hlavě jasnilo — — ovšem, že tím přibývalo i žalu. Již rozuměl, že Kristinku -ztratil na vždy, že tu zůstal sám, stařec zbědovaný!

Smutno mu bylo, úzko, prázdno, stýskalo se mu, zvláště noci byly trapné. Volal, vábil vzpomínky na sestru, vzpomínky z dob, kdy bývala ještě úplně zdráva, kdy ve farním pokoji bývalo jasno a veselo — krásně, jako nikde jinde! Těmi vzpomínkami si Kristinku oživoval a v těch chvilkách necítil tak její ztráty . . . Tak vzpomínal i dnes.

Rézi šijíc u okna přes tu chvíli podívala se na starce; seděl skrčen, schoulen a přimhouřeně hleděl ven.

„Pane strejčku, ani si nemůžete pomyslit, jak jsem ráda, když vás vidím!" po chvíli ozvala se vlídné.

Přisvědčil, ale mlčel.

„Nikdo neví, jak mi tu v těch minulých dnech *ylo.« 17* Obrátil k ní skloněnou hlavu, zpod víčka zkoumavě ji pozoroval, a zeptal se zticha: „Prázdno, viďr placho — —" „Ach jemine — Ale když už mi bývalo nejhůř, zaskočila jsem si k mamince; tam jsem se zas trochu vzpamatovala."

„Všude chybí, vid!? Člověk se pořád mýlí — najednou se mi zdá, že ji slyším cupat a zatím . . . No.

vezměme toho našeho Brouka! Ó, LKristinku mel každý rád!" slabé hovořil.

Rézi přestala šíti. „To jsem viděla o pohřbu," zvučněji vypravovala, „když se s ní pan páter Letošník loučil, lidé plakali hlasitě, sám Přílepský se neudržel!"

a oči jí oživěly.

Starcova brada se rozklepala.

„Ó, Letošník ji měl rád!" šeptal.

„Jen dostal od Pondělíčka psaní, že je s maminkou chatrné, a hned se vydal; v noci jel. Když ve Skalsku šel z nádraží, dohonil ho Čejka, vezl sem pana doktora.

Vypravoval strejc, že velebný pán zůstal jako omráčen, když slyšel, co se u nás před chvílí stalo. A tady jen s vozu slezl, a již ho Vejpalka musel dovést k mamince.

Tuze tam plakal —" „To já nevím, to já nic nevím," vrtě hlavou stýskal si farář.

„Kdež pak," pokračovala Eézi, „čtyři dni byl pan strejček docela bez sebe — a potom dlouho máloo sobě věděl."

261 „Málo, málo, a všecko se pletlo, ještě teď se ledaco zmate. A vidíš — dvaadevadesát let, a přestojí všecko, kvíčalky i mrtvičku, a zas se dívá na sluníčko!" A suše, 4)olně se zasmál.

Rézinka sklonila hlavu a šila dál.

„Teď bude jaro, teplicko, pan strejček bude sedat na slunci, Prokop přijede, a půjde to lépe," pravila, aby jej opět z tesknoty vyvedla.

„Prokop — Prokop," přisvédčoval, „toť já vím, že by byl rád Kristinku doprovodil —" „Krásně psal, pane strejčku," zavelebila, Jenže nevím, kam jsem to psaní ve zmatku schovala, snad se ještě najde. Hned nám bylo divno, že píše z domova a ne z Hradce — potom jsme ze psaní vyrozuměli, že taky stonal."

„Ale přijede!" řekl rychle.

„Psal, že hned, jak se zotaví," odpověděla.

„Mhm, mhm — trochu dlouho — nezdá se ti, že trochu dlouho?" Třeba že já vlastně nevím —" „I tomu já rozumím," vykládala, „maminka se o něj bojí, nechce ho pustit."

Farář přisvédčoval. „To se podíváš, Rézinko, jak se tu spraví. Inu, já se nedivím — pilný byl od jakživa, žil v těch čtyřech stěnách a pořád v knihách — strýce nezapře — to života nepřidá. No, potom bude mít pokoj. Ale psal, že už běhá, ne?"

„Psal, psal —u „Proto, nevěděl jsem honem, jestli se mi to zas jen nezdálo. Tady bude, jako býval, ba siliiějíí! AÉ se 262 podívá na mne — smrt se marně namáhá. Pěkné si spolu vyjdeme, tamhle u lesa posedíme, Přílepský přiběhne, Hrozdějovský pan učitel —" „Paní řídící k nám běží," přerušila mu řeč Rézinka.

Školská paní spatřivši, že Rézi na ni z pokoje kývá, šla přímo; tiše otevřela a vklouzla. Vidouc, že farář sedí na židli, zvolala: „I zaplať Pánbůh, důstojný pán už zase povstal!"

„Pěkně vítám, pěkně vítám," vesele kýval a podával jí ruku, „vždyť jsem se naležel dost." Tu oči více přimhouřil a zpytavé díval se paní do tváří. „Copak — uplakaná ?" ptal se překvapen.

Zakryla si oči zástěrou a hlasitě zaštkala.

„Co se stalo, pro Pánaboha," zvolal nedočkavé.

„Z Jihlavy jsme dostali psaní — před chvilkoupřišlo —" vzlykala.

„Snad Váša nestůně?" tázala se Rézi.

„Ba, stůně — co a jak je, nevíme, jen pán píšekrátce, abychom někdo přijel, že hoch leží —" a zalomila rukama.

„Snad nebude tak zle, nesmíte si hned dělat zlé myšlenky — a sedněte, paní řídící," pobídla Rézi.

„Váša — stůně — chudáci, to jste se polekali," soucitné si povídal farář.

„Pojedete tam?" ptala se Rézi.

„Pojedu, tatíka nenechám, ještě by se mi tam rozstonal, je beztoho starostmi celý umučen!" rozhodnéodpovídala paní.

263 „Tak, tak, to je dobře — jeďte, dušičko zlatá, jeďte, v takovém pádu dokážete vy za deset mužských," chválil farář.

„Přišla jsem vás, Rézinko, za něco• prosit," klidněji zahovořila školská paní. „Když se dnes večer vydám, mohu se v nejlepším pádu vrátit až zejtra večer, Lidka uvaří, to nemám starosti, tetka Kuželka všecko obstará, ale přece prosím, abyste k nám dohlédla — toť víte.

děti jsou děti, a tatík je beztoho napolo bez sebe!"

„Buďte bez starosti — s radostí." odpověděla Rézi.

„Tak, tak," kýval farář, „a taky mi je sem pošlete, nejen starého, děti taky, ať přijdou na pobyt, mám je rád! A nesvédčí-li to Vášovi, hned ho vezměte domů — vždyť snad — vždyť snad —" „Já nevím, co budu dělat — jen aby nebylo zle, nebo náš tatík má ty děti — — Opatruj Pánbůh, důstojný pane!"

Farář sevřel jí ruku a zadíval se jí do očí. „Jste dobří lidé, dušičko — nic neříkejte, jste — já vím, jak jste Rézince pomáhali, o mne jak jste se starali, nezapomenu nikdy —" zavzlykl. „Budeme na vás vzpomínat — ukažte, udělám vám křížek na cestu."

Odešla slzíc.

„Chudáci," vzdychla Rézi. „takovou mají starost a teď ještě bolest!" a odešla dochystat oběda.

Farář upřené hleděl na školní dvéře. Cítil, že má v lebce všecko zmotáno, a snažil se uchopiti světlou nit.

264 Váša — Váša! Vzpomněl si, jak se hošek přišel loučit. Čipera — a teď leží stonavý. A ten Pondělíček hocha z mysli nepustí, vždycky jen: Co on asi náš Váša dělá? — Já jsem tu ještě — a hošek stůně! Smutno — smutno —.

„Kristinko!" pronesl nahlas.

Chvilku bylo ticho.

„Mně se zdá, že jemnostpán volal." v kuchyni hučela Vejpalková.

Kézi vešla. „Co ráčíte, pane strejčku?"

„Půjdu si zas lehnout, holka — —" Když ho uložila, povídal jí rychle: „Poslouchej, poslouchej, ale je tam vedle maminky ještě místo, viď, že je?"

„Ach, místa dost —'• „Tak to je dobře — a nezlob se, že máš se mnou tolik starostí — hned s postele, hned do postele — * „To jinač není — musíme jen zvolna zvykat, aby zas bylo zcela dobře." odpovídala.

„I marnost nad marnost — smutno — smutno —" a zamkl oči.

Po odpoledním učení řídící Pondělíček zaskočil si do fary; vyptav se v kuchyni, zda farář nespí, vklouzl do pokoje. Stařec spatřiv jej radostné se usmál.

„Pojďte, dušičko, pojďte, sedněte si." pobízel vřele.

Pondělíček přistavil si židli k lůžku a usedl. Farář upřeně ho pozoroval. Teskliv poznával, že řídící v těch nedělích, kdy farář málo věděl o světe, velmi sestaral.

265 Šedý, domácký kabát zle na ném visel, a nad ušima řídící velmi zbělel.

„To jsem rád. že jste přiběhl." šeptal, ..vidíte, dneska poprvé byl jsem zas trochu víc na světě. Vaše paní odjela —" Pondělíček přisvědčil; oči mu při tom plaše zamžikaly.

„Snad dá Pánbůh, že přijede veselejší, než odjela."

Řídící smáčkl klouby prstů, až zapraskaly. „Je to hrozné," třáslo se mu se rtů. „chodím jako zmámený — nikde stání — nejradéji bych utíkal —" „Nezoufejte, miláčku, nezoufejte — podívejte se na mne — považte —" Pondělíček seděl sehnut, ruce maje mezi koleny sepjaty.

„Trampota — zármutek — jedno větší druhého, a člověk snese všecko. Dá Pánbůh, že se potěšíte .zas — Váša bude zdráv —" „Ani nevím, jestli tam hocha ještě nechám — no, až přijede žena! Zdá se mi vůbec, že jsem mu vyvolil tuze těžké řemeslo — ale co je dělat, člověk to myslí dobře!" přerývaně povídal Pondělíček.

„A nesmíte, příteli, zapomínat na ty druhé; jste celý ustarán, utrápen — Jak pak kdybyste — — co by si počali?" šeptem zavyčítal farář.

„To je pravda, důstojnosti — ale přemáhám se •dost! Je to zlé živobytí, dělej co dělej, všecko mamo!"

odpovídal řídící a nemaje stání pospíchal zase domů. — 266 Příštího rána farář s postele nechtěl, ačkoli venku zas tak pěkně svítilo; včerejšek ho unavil. Rézi seděla u okna, pletla a pozorovala, co se děje venku; stařec stále podřimoval, až když Pondělíček po škole přiběhl, usedl v posteli.

„Pěkně je tam?" ptal se řídícího.

„Hezky — jaro je tu, všecko nalévá pupeny," přistavuje si židli Pondělíček odpovídal.

„Pane strejčku," začala Rézi. „už si kolik dní říkám, že se musím na něco zeptat."

Stařec obrátil k ní oči.

„Jaro je tu — jak pak se to udělá s poliv "Snad by se mělo všecko pronajmout, ne?"

Bylo ticho; farář se rozpomínal.

„Pronajmout — proč?" potom řekl udiven.

„Myslím si, že pan strejček do polí nemůže, a já tomu nerozumím jako maminka — co si s tím počnem ?"„Hm, hm — pravda. Kristinka všemu rozuměla.

Ale Vejpalka tomu také rozumí, ví už, kam co přijde, je jako starý hospodář. Vejpalkovi všecko spraví, viďte, miláčku?" farář spokojeně vysvětloval.

Rézi si povzdychla. „Kdyby se to. pane strejčku, pronajalo, bylo by bez starostí, a povídal Vejpalka. že se teď hodné platí!" pokračovala.

„Povídal? I to on strejc povídá, ale sám by byř nerad."

„Myslila jsem si, že by bylo méně starostí — polepronajmout, dobytek prodat —" 267 „Tak, tak," zasmál se farář, „kravky bys prodala — a s čím pak by pan páter jezdil, vždyť jsi ho slyšela, že tuhle povídal: A to já si s kravkami dojedu pra jetel!"

Rézi již neodpověděla, ale farář po chvíli sám znova začal: „Pronajmout? A co by řekl ten, kdo přijde po mně? Vidíš!"

Rézi povznesla očí.

„Pan strýček mluví, jakoby odcházel," usmála se.

Pondělíček rychle povstal: „Musím se zas podívat domů, je jim tam taky smutno — přečkat nemůžeme —' Farář svíral mu ruku. „Jděte, miláčku, a přijďte zas; až bude opět všecko dobře, vzpomeňte si taky, že Studenecký farář rád poslouchal kousek čtení!"

„Kdyby pan řídící chtěl zůstat, zašla bych tam k dětem," vstávajíc navrhla Rézi.

Starci zasvitlo v očích.

„Tak ano, ano — jen zaskočím pro noviny," a Pondělíček již utíkal.

Rézi sbalila pletení a čekala; když se řídící vrátil, usmála se na starce a vzpřímena volně odešla. Pondělíček usednuv rozkládal listy. Již chtěl čísti, ale v tom vzal jej farář za ruku: „Co říkají kolaturníci, příteli?" ptal se. Éídící neporozuměl. „Nehubují, že farář pořád leží ?"

Řídící se zamračil. „To by bylo pěkné — každý jen lituje, ptají se, vzpomínají! Kdyby mnoho návštěv neškodilo, běhali by jeden za druhým."

Faráři zachvěly se rty. „Já jen tak, příteli — víte, člověk je nadobro nemožný, jen ho sfouknout. A pan páter nenaříká?"

„Ani slovem — toto," řekl Fondélíček.

„To jsem od vás chtěl vědět — pořád jseai teď na to myslil •— a teď tedy čtěte!"

Po nedlouhé chvíli řídící spozoroval, že farář má oči zamčeny a klidné oddychuje. Četl .tišeji a tišeji, až konečně umlkl úplně. Složiv noviny do klína, zahleděl se na lůžko. Bolest rozchvěla mu nitro]— — ta šedivá hlava, zabořená do polštáře, i'ruka, položená na svrchnici, vypadaly tak uboze. A v tom tichu Pondělíček vzpomněl i na Kristinku, jak tu šukávala, i zdálo se mu, že každou chvíli otevrou se dvéře do kuchyně a v nich ukáže se usměvavý její obličej . . .

Jak by s ním ted1 byla pohovořila o nové starosti, jež naň dolehla! Byla vždycky jako jeho matka, jako babička školských dětí. Od té doby, co odešla, bylo i Pondělíčkům v Studenci smutněji.

Vzpomněl si, jak poprvé do této fary vkročil. Bylo to za nejhorších časů jeho života. Přistěhovav se. sklíčen, stydě se šel se představit zdejšímu faráři.

Stařec seděl u knihy, ale vida hosta, vyskočil a kvapil mu naproti. Obě ruce mu tiskna hleděl mu do očí a povídal vřele: „Hlavu vzhůru, příteli, co tam, to tam! Já vím, co se vám stalo, a srdečné vás lituji — ale netrapte se. Už jsem se po vás ptal. Nezoufejte — nikdy slunce nezašlo, aby opět nevyšlo — — já jsem na zdejší faře čtyřicet roků, všelicos jsem překousl — ale kdybych mel jít odtud —" Při těch slovech vrtěl hlavou a v očích měl vlhko. „A přijďte — přijďte dofary, já taky přijdu a budeme se mít rádi. Kristinko — Kiistinko —" Pondělíček viděl, jakoby to dnes bylor jak Kristinka přichvátala a jak farář radostně jí ukazoval: „Náš pan řídící — podívej se!"

Pondělíček přiběhl tenkrát z fary domů rozveselen, a rychle, radostně vypravoval o starém párku. Spřátelili se pojednou.

Řídící denně u faráře poseděl, rokovali spolu, plánovali, radili se; paní Kristinka bývala zatím u Pondělíčků, a ve školní kuchyni žily starosti hospodářské, s dětmi, vzpomínky na domov, na všecky přátele a známé, živé i mrtvé.

Den utíkal za dnem — jeden skoro jako druhý. . .

Když řídící časem začal se svými stesky a s tužbami po lepším místě, aby těm dětem mohl pomoci, farář ani nedutal; až po chvíli vybuchl vroucné: „A já vás nedám, příteli, nepustím vás, miláčku — krátce a dobře!" a dal se do upřímného smíchu.

Ale když Pondělíček po dvakráte o místo zažádal, farář psal na kolik stran, aby mu přímluvou svou prospěl. Naděje však selhaly, místo dostal jiný. A tu farář říkával: „Vidíte, příteli, Pánbůh sám si přeje, abyste zůstal u nás. Vždyť vás mám rád, dušičko zlatá!"

A jindy se smál: „Tady to vidíte, co zmobou dopisy čestného děkana, konsistoriálního rady, prvofaráře v Studenci!'1 270 A teď? Paní Kristinka leží při kostelní zdi — a ten chuďas ustaraný je tak sešlý . . .

Rézinka přišla se podívat, není-li třeba její přítomnosti; vidouc faráře spícího, ptala se: „Při čtení usnul?"

Pondělíček přisvědčoval šeptaje: „Brzy — to nikdy neudělal!"

„Je přec jen slabý —" „Přivalilo se mnoho trápení najednou! Kdež pak jindy — i v bolestech se smával!"

„A dětinský je —" mávajíc rukou naříkala si Rézi.

Když se farář k večeru probudil, chvíli se rozpomínal, kdy usnul.

„Že jsem já usnul při čtení?" povídal. „To je pěkné! Dříve radost z knih, ted1 člověk usne. Víš, Rézinko, myslím, proč jsem se vlastně z té nemoci ještě probral! Mohli jsme jít s Kristinkou. ty bys neměla trápení, a Studenec by měl faráře, jakého potřebuje. Teď však smrt pořád obchází, všecko Člověku před ní utíká, ale ona se pořádně nerozpřáhne. Trampota!" — — — Paní řídící vrátila se z Jihlavy až třetí den v noci; přišla právě tak jako Pondělíček tenkrát, když Václava odvezl. Tatík čekal — děti už spaly. Ale jen vkročila, už byly hlavy vzhůru, a všecky oči tkvěly na líci matčině.

Pondělíček tiskna jí ruku všecek se chvěl. „Tak jak, maminko?'' vydechl.

„Zaplať Pánbůh — z nejhoršího je venku." odpověděla a teskný úsměv rozlil se jí po tváři.

271 Pondělíčkovi prolinulo teplo celým tělem a zdálo se mu, že zavřenými okny prodírá se odtud šerá postava chmurných, dusivých křídel ...

Paní odkládajíc vrchní šaty vypravovala: „Nikdo si nemůže pomyslit, jak mi tou cestou do Jihlavy bylo — dočkat jsem se nemohla, a úzkost mě zrovna dusila.

Když mě potom vedli po schodech k světničce, kde Váša leží, myslila jsem, že nedojdu; a to jsem už věděla, že je mu lépe. Sednička je pod střechou a místa je v ní sotva pro dvě postele. Na té druhé spával jiný učedník, Němeček od Jihlavy, ale povídal Váša, že ho ten chlapec měl jako bratra. Dost těžce se spolu dorozumívali, ale milý Němeček Vášu opatroval ve dne v noci."

„Co mu bylo?" nedočkavě přerušil ji Pondělíček.

„Zápal plic," sotva vydechla a vážně pohleděla muži do očí. „Vždyť s ním bylo zle — tuze zle, a my jsme nic nevěděli! Že prý nás nechtěli lekat — ale já jsem v tom poznala hodně nevšímavosti. Učedník — cizí hoch — kdo pak si to připustí! Jenom ten Němeček pamatoval a nutil je, aby nám už psali."

„Co říkal Váša, když vás viděl, maminko?1' sedíc na lůžku ptala se Lidka.

Paní usednuvši ke stolu ruce složila v klíně a zahleděla se k zemi. „Když jsem do světničky vešla, zůstala jsem zpola bez sebe. Uviděla jsem na peřinách Vášovu hlavu — chudáček, ten se spadl!" a ještě teď oslzela.

Řídící spěšně přecházel a mačkal kloubv.

272 „Váša natáhl po mne ruce a volal: Maminko — vítám vás! Ale ten druhý učedník hned napomínal, aby tuze nemluvil, a mně dával znamení, abych se pamatovala."

„Vzali mu doktora V vyjekl Pondělíček.

„Vzali — byl tam několikrát."

„A je opravdu lépe?"

„Je — nebezpečí přestál, už hezky jí, ale seslábly je, jinak byla bych ho vzala domů. Sama jsem zašla k doktorovi, a ten mi řekl, abychom ještě asi deset dní posečkali."

„Z čeho to dostal, prosím tě?"

„Uhonil se! Pán ho tuze chválil, pilný že byl,, pořádný, do práce jako chrt. V díle se upachtil, a byla ta vlhka, v sedničce už nemívali ani zavlaženo — nastydl. Když jsem šla k lékaři, šel ten Němeček se mnou a vypravoval, jak Váša v horečce mluvil a pořád jenom po nás po všech volal; všecko že mu nerozuměl, ale něco přec. Věřte mi. že mne příchylnost toho německého hocha tuze dojímala. Povídal Váša, že se mu v dílně proto, že je Čech. nejednou vyšklíbli, ale ten hoch jakoby ho právě proto mel ještě radši. Vypravoval Váša: To on vám, maminko, tuhle u mne i v noci seděl, obklady dával, a když si zdříml, nikdy nezaspal hodinu, kdy jsem měl užívat. Vždycky mne hladil a říkal: No mlč, Váša. es wird schon gut."

Úsměv paní řídící i dětí oživl.

„Odkud je, maminko?" zeptal se Jaroš.

„Někde tam ze. vsi u Stoků, hoch ze živnosti, takový malý. kulatý, ramenatý. Už tecT mi říkal, že až Váša odjede domů, bude se mu stýskat, a oči se mu hned. zalily. Děkovala jsem mu, na přilepšenou jsem mu chtěla dát. ale nevzal. Teprve když jsem řekla, aby si spolu s Vášou někdy snědli kousek šunky a kapku vína aby si koupili na posilněnou, vzal to a povídal, to že bude dobře, že je potřeba, aby Váša sílil. Pána jsem požádala, aby Němečkovi ještě dovolil být při Vášovi; slíbil mi to."

Řídící opět počal rychle přecházeti; ale náhle zastavil se před ženou, stiskl si bradu a povídal rychle: „Ale, ale. maminko, vždyť ty jsi po cestě hladová, a my nic — Lidko, Lidko. vždyť jsme mamince nechali kávy!"

„I vždyť já si to vezmu." usmála se paní a poslala tatíka od kamen.

„A kde jste, maminko, spala?" tázal se Toník.

•„Na té druhé posteli. Němeček šel s ostatními učedníky — dost nerad. Ale nespala jsem — oči byly pořád na Vášovi a myšlenky tady doma."

Děti upokojeny usínaly zase jedno po druhém.

Rodiče hovořili šeptem.

„Je opravdu lépe?" opět ptal se Pondělíček.

„Slabý je dosud, ale rychle se sbírá; včera i dnes už seděl v posteli a povídali jsme si. Na všecko se vyptával a dočkat se nemůže, až zas bude doma."

Zabočili i do fary a řídící vypravoval, jak farář včera při čtení usnul. Pravil: „Dnes jsem chtěl zase K. V. Kais- Západ. 18 274 číst, ale nedal, povídal: ,Ne ne, miláčku, snad bych zas usnul, a to je hanba, raději si povídejme.' Sám už přešel půl pokoje a smál se, že má železnou duši."

„O Kristince nemluví?" tázala se paní.

„Málo, ale tuhle mi povídal, že ji má pořád kolem sebe." Pondělíček potom vypravoval o Broukovi, o Réziné přání, aby se pole pronajala a krávy prodaly.

„Kristinka to není," přisvědčovala paní, „ta byla jen jediná. Když jsem k Rézi posledně přišla do kuchyně, právě zatápěla. Zůstala jsem jako omámena — škubala hrsti listů z tlusté knihy. Povídala jsem : Pro Pána. Rézinko, čím to zatápíte? Éekla mi. že je to německé a pan strejček že už beztoho cist nemůže. To by byla Kristinka taky neudělala!"

Pondělíček jšjznova vzpomínal na Vášu: „Vidíš, maminko, nemohu "se z toho probrat; mám radost, že je s hochem lépe. ale pořád mne tíží pomyšlení, že tam mohl umřít opuštěn, a my jsme ani netušili, co se s ním děje. Ale s neděle v sobotu si pro ně) dojedu!"

„Dojeď, tatínku, dojeď — ale ted1 už si jdi odpočinout." — — Přišly velikonoce. Ve farní kuchyni bylo živo — osadníci z kostela přicházeli se přeptat, jak vede se jemnostpánovi. Farář Kalous jiná léta o zelený čtvrtek, na velký pátek a bílou sobotu býval v kostele a ještě loni o vzkříšení obrátiv se u božího hrobu s monstrancí k osadníkům, celou silou starého hlasu zazpíval: Vstalf jest této chvíle ctný Vykupitel! a potom po boku 275 kaplanově, malinký, obklopen zástupem zpívajících, šel s průvodem kolem kostela, vedle hrobů, jež počínaly se zelenati. Oživené zvony jásavě hlaholily a břinčivé intrády zvučely dolem, ozývaly se v lesích a stráních jarem osvěžených.

Letos na lůžku zaslechnuv zvony i zpěv osadníků, skrčil se, ruce sevřel a duše zakvílela, představujíc si, že půjdou i vedle Kristinčina hrobu . . .

Každodenně sedaje proti oknu, bedlivě pozoroval, jak příroda omladala. Luhy i stráně byly již v plné zeleni, v níž kmitaly se zlaté i bílé květy. Jeřáby kolem chalup obdechlo jaro jemnými lístky, jejichž konečky rozčeřoval i slabý vánek. Zářivé palice na kaštanech pukly v sedává, velká poupata listů, s topolů padaly zakrvavělé huňaté třapce; na bílé silnici bylo spadalých jehněd jako lišajových housenek, a chmýří jejich vznášelo se vlažným, libým vzduchem. Slunce opíralo se do měkkot; pod nohama dobytka, za ruchadlem i nad branami vznášely se prašné mraky vyschlé půdy.

Pokud pole z farských oken bylo viděti, farář dobře věděl, čí je které, a v duchu si říkával: Kdy pak on Bouška bude zas vláčet? nebo: Co pak že Oplištil ještě nepřeorává? — Když po ránu shledal novotu, volal: „Rézinko, podívej se, špačkové jsou tady! Rézinko na školské zahradě začíná kvést jíva."

Veliká radost byla, když se jednou ráno na hřebene školy zabčlaly náprsenky vlaštovek, jichž se tu rozsadila celá řada. Otevřeným oknem díval se na ně a 276 usmíval se jako hošíček. Hřály si hřbety, štiřikaly, brousily špičatá křídla, až se najednou s jásotem rozletěly.

A tu již stařec nedal pokoje, dokud ho Rézi nevyvedla do zahrádky, na lavičku u steny proti kostelu; slunce se do ní opíralo a protějšek tvořily kaštany, s nalitými bělavými poupaty květů, s mladými, ještě přisedlými lístky, za nimiž vypínala se oprýskaná, větry a dešti ošlehaná věž kostelní.

Křoviny v plotě byly posety zlatozelenými chumáčky mladých lístků, a rozsochatá nízká višeň v koutě zahrádky rozkvétala.

Záhony byly slehlé, letos neupravované, pokryté starou huňatou šedou travou, z níž nová, svěže zelená vytryskovala. Mezi travnou houští rozkvétaly aurikule, i bledé zlaté narcisky vysoko z ní vyrazily.

Farář sedě skrčen přehlížel všecko. Vlažno slunečné polévalo ho, tak že chrul se blaženě jako v lázni.

Vzpřímiv se trochu, pohledem zaletěl nad hřbitovní zed1 a v duchu spustil se dolů — — V tom byl vyrušen; se silnice přiletěly pádné kroky a hlučné pozdravy: Dej Pánbůh dobrýtro! Vítám vás !

Pozdrav vás Pánbůh!

Vendelínek! projelo starcovou hlavou a radostné obrátil se k silnici.

Páter Vendelín čečetka, Přílepský farář, spěchaje po silnici v rozhaleném svém kaftanu, v tváři do ruda zardélý, maně pohleděl v právo, zastavil se, oči široce 277 rozevřel a již radostné volal: „I zaplať Pánbůh, jemnostpán už v zahradě!"

Hnal se k faře, zabočil do dvířek a v minutince stál u starce i ruku mu tiskl. „Zaplať Pánbůh — jemnostpán zdravý, červený!" volal hlade starcovu uschlou ruku a dívaje se mu do tváří.

„Jako mlynářova kazajka — ano!" kývl kmet.

„Kam pak, pane bratře, kam se ženete? A sedněte si!"

„Gratias — pane, tady je hezky, krásně to hřeje — to jemnostpánovi všecku nemoc vytáhne. Kam jdu?"

ptal se rozhlížeje se. „Máme dnes ve Skalsku trh, ráno jsem poslal bulíka na prodej; není pomoci, třeba že je to chyba teď k jaru, ale co s ním konečně, do zimy ho chovat nemohu. — A ted1 běžím na jarmark, potřebuju si koupit na kalhoty, máme jaro, každý pták, křeček i brouk se stará o pořádný mundúr, člověku, nic jiného nezbývá!" a hlučně se smál.

..Sednete si, příteli, sedněte, dost času máte. C» maminka?" ptal se Kalous.

1'řílepský usednuv vedle starce, červeným šátkem utíral si pot.

„Maminka? Ujde to. chvála Bohu! A co jemnostpán ?"

Kalous se nepokojně pohnul. „Vy — vy — vy!"

zahrozil. „Jak vidíte, příteli, je pořád lip a lip, už za« běhám!" a dal se do suchého smíchu. „K neuvěření, viďte? Zámora — kvíčaly zazené, mrtvičku přestojí!"

a zase se smál.

278 Ale Přílepský se při tom smíchu zasmušil, cítil, že vane z něho palčivá bolest.

„Díky Bohu," bublal, „ale bylo smutno, jemnostpane! Člověk nemůže vždycky, kdyby chtěl, přiběhnout, za jedno povinnost kněžská, pak hospodářství, ted1 na jaře zvláště, od maminky taky často nesmím: ale kdykoli jsem se do Studeneckého dolíku podíval, vždycky mi bylo smutno. No, teď bude, chvála Bohu, veseleji!"

Faráři Kalousovi zachvěly se rty. „Smutno — smutno, pane bratře, ale mně nejvíc! Víte — takové hlucho — prázdno —" Páter Vendelín zvolna šňupal.

„Ani nevíte, pane bratře, co jsem se v posledním čase v té samotě napřemýšlel." tiše začal zase Kalous.

„Pravda, vždycky jsem rozjímával, ale myslím, že životu teprve tecf trošku srozumívám. Co to všecko bylo?

Dívám se zpět, jako ráno vzpomínáme na to, co se nám v noci zdálo. A tak mi připadává, že tam v semináři, v kaplankách, v Praze na školách nebyl jsem to já, že to byla osoba dočista jiná, kterou jsem sice znával, o níž ledaco vím, ale jíž zvláštním přítelem nejsem."

„I taky se na sebe pro ledaco zlobívám!" bručel Přílepský.

„Napadává mi: Proč jsem tenkrát a tenkrát na to ono naříkal? Proč jsem nebyl spokojen — huboval — hněval se, ubližoval? Proč jsem nepřijímal, co přicházelo, se stejným úsměvem ? Ti lidé, kteří mi snad ubližovali, také za to pořádné nemohli, kdyby se byli do279 žili mého stáří, jistě by také byli litovali. Celý život leží za mnou jako krajiny, které jsme prošli — ba, co pravím, prošli, které jsme ve vlaku projeli. Daleká to byla cesta, ale co z ní zůstalo v paměti!"

Přílepský za řeči farářovy svíral si bradu a pobroukával; sotva že však stařec pronesl konečnou otázku, páter Vendelín se naň zahleděl a zvolal: „Studence — Studenec!'' a dal se do radostného, hlučného smíchu.

Také Kalousovi zalesklo se v očkách a z vrásek pobledlých tváří zasvítil úsměv. Stisknuv Přílepskému ruku, bručel: „Vy jste dobrák. Vendelínku, ale věřte mi, v tom, co ini připomínáte, je nejhorší trampota, největší bolest!" a zadívav se šikmo k obloze, smutně si přisvědčoval.

„To snad ne!" ještě vesele zahlučel Přílepský.

Tu se k němu Kalous přitiskl, nahnul se mu až k uchu a šeptal: „Vendelínku, poslouchejte, mně se zdá, že je čas, abych šel z fary!" a v. očích maje vlaho, kýval bílou hlavou.

Přílepský, šíiupec drže mezi prsty, trochu se odchýlil, svraštil všecku tvář a hleděl na starce, jakoby byl neporozuměl.

,,Ano. ano, miláčku — o všem přemýšlím, uvažuji —" „Mhm — mhm — mhtn — mhm," vrtě hlavou bručel Přílepský, ale v tom hlase jeho byl i čtverácký smích, jakoby říkal: Bodejť, bodejť, jemnostpane, tomu já hned uvěřím!

„Opravdu, příteli, žádné žerty — nic tu nejsem pláten — docela nic — člověk jen překáží —" . .„A to by bylo !" zlobivě zahučel páter Čečetka — .přes padesát roků tady sloužit a potom překážet — komu? Račte říci komu?" — a přísně naň hleděl.

„Nehubujte, brachu — každému, kdo za mne moje povinnosti koná. a každému, kdo mne potřebuje a já mu vyhověti nemohu," klidně, slabým hláskem odpovídal stařec. „Na světě se, příteli, všecko má brát nestranné — nemíti jen za pravdu to. co a jak si člověk sám myslí, ale zkoumati také, co soudí jiní. Je potřeba, abych šel — vždyť už jsem jako hromádka neštěstí!"

„Nepravost, neuznalost, nečitelnost byla by, kdyby někdo slovíčkem zavadil," kázal Přílepský, „ale kdež pak — nikomu ani nenapadne!"

Kalous vzal jej opět za ruku: „Povídám, nehubujte, Vendelínku, vždyť víte dobře, jak jsem se držel, aby mne nevynesli z chalupy!"

„Však proto!" broukl Čečetka. „Jaké zbytečné starosti, když je kolem dokola samá láska!"

Starci opět zasvitlo v lících, ale dodal hned: „Pravé proto, příteli, člověk musí mít uznání!'' Čečetka nepokojně přesedl. „Musím se přiznat," spustil, „že jemnostpána nechápu. Pořád se jen těšil na ty časy. až přijde Prokůpek, jaký to potom bude svatý pokoj, mír, spokojenost — a teď. když se ta chvíle blíží, najednou —" a páter Vendelín vrtě sebou bručel: „To ne — to ne!"

Stařec teskně hleděl do trávy, v níž bělaly se rozvité sedmikrásy.

281 „Voříšek do té doby doslouží, a rád — je pořád jako ryba, a o jemnostpánovi vždycky mluví — no, krásné!" pokračoval Přílepský. „Jen trpělivost, jemnostpane — — přijde Prokůpek, a všecko bude dobře|!"

dodal mírněji.

„Ale vždyť stůně," vzdechl Kalous.

Čečetka mávl rukou. „Ach — pro trošek nemoci — to přejde zas. Už ondy povídala Rézinka. že zas běhá.

Mladý člověk! Jako ryba bude. jako trn, jako beran — kdež pak tady, vždyť to známe!"

Stařec mlčel. Pěnkava posadila se na snítku protějšího kaštanu, dívala se na ně a potom hlučně zaštěbetala.

„Proto povídám — jen žádné zbytečné trápení, jemnostpane! Račte se podívat tamhle na tu pěnkavu — —" „Ano. ano." kýval Studenecký, „dejme tomu všemu, bratříčku, co povídáte, ale —" tu se velmi schoulil a povídal slabounce: — .,zle je od té doby, co jsem bez Kristinky!" a oči se mu zalily.

Přílepský seděl jako zařezán; tomuhle rozuměl.

„Vždyť víte. jak jsme byli na sebe zvyklí — teprve ted1, co jí nemám, vidím, že jsme byli co jeden to druhý. Myslíval jsem, že ona mé přežije, že mi oči zatlačí, uloží mě do země — — zatím Bůh jinak usoudil! To jest, nač jsem tenkrát ani nepomyslil!

A ted! je mi smutno, prázdno, pořád ji čekám, že přiběhne — někdy se mi zdá, že ji slyším běhat — — l 282 i všecko je mi v tom dome pusté, hrozné — To je smutek, bratříčku — a ta má vlastní nemožnost k tomu — —" Zamlčel se všecek schvácen.

Přílepský ještě chvilku mlčel, potom něco jen pro sebe broukal, až promluvil nahlas: „Mhm, — mhm, — jeuinostpane, to je pravda, tomu rozumím! Co jsem já proti vám — mladík — ale tento, myslím, že člověk musí všecko přijímat chladně a klidně jít k tomu svému hrobu, ne ? Inu, inu. vím, že se to jinak povídá a jinak žije, ale — tento — jernnostpán sám prve povídal, že se má všecko přijmout se stejným úsměvem!"

Páter Vendelín hovořil zvolna, ale s neobvyklou měkkostí.

Stařec seděl vedle něho schoulen a díval se na stezku, kterou rozházená tráva téměř zakrývala. Přiletěl motýl bělásek, usadil se na aurikuli, pohrál křídly a vznesl se přes plot; chvilku kmital se mezi kaštany, potom zmizel za zdí hřbitovní.

„Nemám pravdu?" po chvíli ticha opět řekl Přílepský.

Tu ho stařec vzal za ruku, vroucně podíval se mu do očí a se rtů se mu schvívalo: „Pane bratře, prosbičku — vy jí neoslyšíte! Ještě jsem nebyl u Kristinčina hrobu, ale dnes bych snad —" „Mhm, — mhm," bručel si Přílepský — „což pak o to, jemnostpane, já bych rád, ale tento —" „Myslíte, abych si zas neublížil?"

„Ano — ano — právě teď, když ráčíte být unaven," svědčil Přílepský.

283 „Ach ne. ne, příteli, za ten čas, který opět žiju, všecku bolest jsem procítil — nic se nestarejte, jen mne tam doveďte.'1 Přílepský mlčky povstal a Kalousovi pomohl; stařec zavěsil se mu pod paží, páter čečetka přimkl ho k sobě a šli.

Bylo k jedenácté před polednem, nebe vysoké a jako sklo. Narcisy vypínaly se z trávy a rozevřenými květy bez pohnutí vpíjely nápoj života. Celá vesnice i vůkolí její byly teď ováty zelenavým popraškem měkkého, mladého listí, jímž rozpučela každá snět.

S vrb i olšin u potoka kanuly té žlutavé zelené celé vodopády, i temné lesy byly jí přestřiknuty — každá bříza, každý javor i jasan hlásily se z daleka.

Tetka s nůší na zádech běžíc někam ke Skalsku zadívala se na kněze a hlasitě volala: „I Pánbůh rač pozdravit, jeronostpane. tak už vzhůru, vzhůru?"

Usmál se, pokynul a šli dál. Oba mlčky hleděli dolem.

Studenecký se zastavil. „Smutno je, příteli, ale víte, když tohle zas vidím" — a páter Oečetka cítil, jak se stařec při pohledu na svůj známý kout zachvěl.

„No tak — no tak, vždyť to povídám, a potom takové myšlenky!" kázal Přílepský. ale obličej mu svítil.

Hřbitov, obklíčený zmladlými kaštany, se již zelenal. Ticho nad ním vládlo, mrtvo, jen motýl kmitl se nad slehlými mohylami a zvenčí z polí přilétala perlivá píseň skřivánčí.

284 Kalous hřbitovní cestou ohýbal se víc a víc . . .

Mlčky stanuli. Stařec chtěl se Přílepskému vymknouti, ale ten odporoval: „To ne, jemnostpane, to ne!" a přistoupil s ním k samému rovu.

Byl již urovnán, zeleným drnem obložen; na vrchu zasazeno bylo několik pelargonií. po krajích smála se bílá i růžová kvítka zahradních chudobek, mezi nimiž temnělo se několik sametových macošek.

Nahnuli se a pokřižovali hrob.

„Já ji tam dole vidím — věřte mi, že ji tam dole vidím," duse vzlykot, rozplývavě mluvil Kalous — „Kristinko, to jsme se sešli!" hlava se mu tuze klepala a houkavě zaplakal.

„Jemnostpane, to ne, prosím, to ne!" nespokojen bublal Přílepský nevěda, co počít.

„No mlčte, mlčte, bratříčku, už budu hodný — jsem rád, že jste mě dovedl — ale věřte mi, tak živé si představuju, jak tam dole v černé truhle leží, malinká, šedivá, s tou svou učesanou hlavou —" a znova dal se do pláče.

„Jemnostpane — to vícekráte tento — pojďme už, pojďme —" „Nehubujte, bratříčku, nehubujte na starého muže — jsou to jediné slzy —" „Vždyť já ne, ale — když si rady nevím!"

Stáli mlčky, zkalenýma očima hledíce na hrob.

„Hezky jí to udělali, hezky," pochvaloval Kalous, „to ona Rézi s paní řídící — a snad Vejpalkovi. No, místa je tuhle vedle zrovna pro mne, ne? Tak tu 235 budeme spokojeně dřímat a čekat z mrtvých vstání.

Jenom že já jsem tu měl být dřív!"

„Pojďme, jemnostpane, pojďme —" „Půjdeme. Vendelínku! Jsem rád, že jste mé sem dovedl, už jsem se na to těšil — teď aspoň vím, jak tu leží. Však ona taky čekala, to mi věřte! Tak s Pánembohem, teď já přijdu častěji!" Pokřižoval hrob, chvilku naň ještě hleděl, a potom šli.

U vrat se stařec zastavil, rámě Přílepského sevřel úže a řekl vroucně: „Pane bratře, radu starého mužef Ne abyste pořád spoléhal: nějak bude, nějak bude!

Když je pak člověk tak nemožný jako já, je potřeba míru, pokoje kolem, jinak všecko zle bolí. Nemyslíval jsem sám, ale ted1 cítím. Pamatujte na má slova! Ach, dokud bylo možná, sloužil jsem a jen sloužil jiným, jako vy to děláte, ale je potřeba pamatovat!"

Rézi vzpřímena, nohy ztěžka zdvihajíc, klusala do kopečku.

„Jemináčku, pane strýčku, to jsem se polekala," volala všecka udýchána.

,,No mlč — mlč — hezky jste to udělaly! Teď si zas půjdu trochu lehnout — nic plátno, nohy se ještě tuze klepou!"

Když Kalous doma ulehl, páter Čečetka se loučil.

„Už se dnes nestavíte, bratříčku? Zas těmi lesy pobéhuete? Inu, inu. já vím — krása, zvláště teď -• ale stavte se. na chvíli aspoň, víte, jak rád si s vámi popovídám," žvatlal Kalous a díval se na Přílepského dětinsky prosebné.

286 „No, když nebudu trápit, stavím se — a rád tento — rád! Půjdu, koupím na kalhoty, něco mamince a zas se obrátím," kývaje bublal čečetka.

„Tak, miláčku, tak. a Bůh vám to zaplať nastokrát!"

Když Přílepský farář odešel, stařec usmál se na Rézinku a povídal blažené: „To jsem mel pěkné dopoledne !" a zavřel oči. — Po třetí hodině byl farář Čečetka zpátky ;* přihnal se, nesa pod páží červený podlouhlý uzel a smál se již ve dveřích.

Farář Kalous podřimoval, ale vida, kdo přišel, honem se v posteli posadil. „Prodal — prodal ?" volal s úsměvem.

„Prodal — čtyřicet jednušek jsme dostali — na kalhoty jsem koupil i na vestu, a mamince šátek!"

hlučně odpovídal Přílepský. Odhodil klobouk, podal faráři ruku a rozvázal uzlík. „No — sukno jako prkno — šáteček hedvábný —" Studenecký ohmatal sukno, prohledl šátek a šelmovsky mhouře oči velebil: „Vendelínku, vy budete pán!"

Farář Čečetka zasmál se z plna hrdla: „Budu — celá Přílepská kolatura bude o tom mluvit! Tak jak, jemnostpane," začal zkoumavě, ale vřele, „jsou už z hlavy ty pavučinky ?"

Kalous pohladil ho po ruce, usmál se a řekl: „Vy, bratříčku, nikdy nezarmoutíte — kéž vám to jiný oplatí — škoda, že jste na cizí kolatuře, řekl bych, abyste 287 šel sem — ale to nejde. víra. že na vás ještě čeká tučné děkanství."

Přílepský chodě po pokoji, hlučně se smál.

Rézinka přinášela oběma svačinu. Strýci podala ji na táru do lůžka, Přílepskému uchystala ji na stůl; ale farář Čečetka vzal hrneček do jedné, chléb .do druhé ruky a sedl opět k posteli.

„Takhle to bude lépe, že, jemnostpane, je nám veseleji!" broukal.

Stařec jen radostné zamrkal. Když Rézinka odešla, šeptal Čečetkovi: „Podívejte se, bratříčku, ten svůj kafáček s Havlíčkem už nemám!"

„A na mou milou — co pak se stalo —" „Rézi ho rozbila/' šeptal ještě tišeji, „za Kristinky měl jsem ho skoro třicet roků. A Brouk už je taky zahrabán —" „Ale, ale —" udiven vrtěl hlavou Přílepský.

„Jisté — jistě — tak vidíte, všecko se kolem mne mění" — — — IX.

\f-'a těch pěkných dní farář Kalous každodenně ** ^ nějakou hodinku seděl na zahrádce proti kostelu.

Kdo šel po silnici, už ho tam vyhlížel, radostně pozdravoval i zastavil se na několik slov. aby projevil potěšení, že pan farář opět běhá. Děti jdouce ze školy sborem volaly ,Pochválen Pán Ježíš'; a když jim stařec kýval rukou, rty se jim rozesmály, očka svítila, časem přiběhl do zahrádky Váša Pondělíčků; stařec přivinul ho k sobě, a hoch vypravoval, jak bylo v Jihlavě. Pořád ještě nebyl ve své kůži . . .

I starý Vondráček, představeného otec, přišel posedět. Ted! chodil bez pláště, jenom v krátké kazajce, ve vestě až ke krku, v koženkách dole podvázaných a v cvakavých pantoflích; beranice však neodložil, jenom do týla byla postrčena. Byl už notně ve hřbetě sražen, ale vlasy měl jen poběleny, oči jako jiskry a kořenku odložil jen, když vedle faráře usedl.

Přinesl všecky zdejší noviny: jak stojí boží ouroda, •co se letos nechce sebrat, Sedmík že buduje přístavek 289 v čele chalupy, aby mladí měli slušnější příbytek, i jak jde letos tkalcovina.

„A co Kubla dělá, že se neukazuje?" přerušil mu řeč farář.

Vondráček sešpičatil drobná ústa a potměšile podíval se na kněze, jakoby myslil, že žertuje.

„Od první mé nemoci u mne snad nebyl — a nepřijde se podívat —" Vondráček přihladil si husté vlasy a povídal: „Inu, těžko chodit, jemnostpane," a štíře se krčil rameny.

a Stůně — stůně?" starostlivé tázal se farář.

„I ba nestůně — už dostonal, jemnostpane," a Vondráček se suše zachechtal.

Farář užasl.

„Co pak jemnostpánovi nic neřekli? Už je zahrabán, nějaký týden po paní Kristince to na něj trhlo."

„Ale, ale, ale," schoulen bručel si farář, „nikdo slova nepověděl, ani Vejpalka, ani pan řídící — nikdo — — to oni mne snad nechtějí — —" a lítostivým pohledem díval se ke hřbitovu.

„Tak, tak to bude — v té nejhorší jemnostpánové nemoci odešel, krátce, lehce — ve dvou dnech zamkl oči. A tuhle Mrkvička, tkadlec, za týden po něm; to taky jemnostpán neví?" maje radost, že přichází s novotami, vejminkář čiperně vypravoval.

Farář sepjal rozklepané ruce. „Pro Pánaboha, co všecko slyším —" „Mrkvička ještě dopoledne zpíval za stavem, jak to dělával, ale odpoledne si naříkal ženě: Matko, mně K. V. Kais: Západ. 19 290 se zdá, že jsem nějak polámaný, a před očima se mi všecko plete. K večeru si lehl, ale neusnul. Po půlnoci povídá ženě: Až se rozední, dojděte mi pro pana pátera.

Mrkvičková spínala ruce: Pro Kristáčka, snad mi nechcete umřít? Ještě se ušlíbl, jak to dělával a povídá: A jaké čičery, matko, umru-li letos, budu to mít na přesrok odbyto! A před svítáním vydechl!" a Vondráček se zase zachechtal.

„Pro Pánaboha, pro Pánaboha," vzdychal farář.

„Nic plátno, jemnostpane, už jsme tu jen my dva —" „Jste mladík proti mně — a ti byli taky mladíci —" „Sakulentští mladíci!" usmál se Vondráček.

Farář vzdychal: „Pane na nebesích — ovcí ubývá, a pastýř nic neví! Pěkný pastýř!"

Vondráček honem zase hovořil: „Teklička má zas ty povinnosti sama — na Kublu už nebrouká — ba u hrobu i plakala. Pane, taky to na ni jde, táta jí marodí, nemůže do práce a tak se sama musí ohlížet po živobytí. Hodně ji to zkřesalo — pejcha je ta tam —" ale tu viděl, že farář neposlouchá.

Stařec myslil na ševče Kublu, jak přicházíval s biblí pod paží a rozumoval. Teď už ví všecko nad slunce jasněji, všecko vidí — všemu rozumí. Známí odešli za Kristinkou — dívají se na mne, jak tu čekám, ruce spínám ubohý — nemožný — — „Kde leží ti dva?" zeptal se nahlas.

„Tamhle za kostelem, blízko mastné Ančky, zrovna za velkým křížem —" 29) „Tak pěkně odešli — šťastní lidé — ale co plátno, smrt si poroučet nedá — musíme čekat, příteli — čekat —" Vondráčkovi zahrčelo v hrdle. „A já rád čekám, jemnostpane, vždyť je tu hezky, ne? Moje sedí celý den za kolovratem, ven se sotva podívá, jen v neděli do kostela, ale aby se jí nějak chtělo umřít, to chvála Bohu taky ne. A je nám tak dobře!"

Farář stiskl nm ruku a křečovitě jí potřásl.

„Dobře — dobře, jste na vejměnku, žádná starost, žádná povinnost, žádná zodpovědnost. Tak je to dobře k stáru, ano, ano!"

Vondráček přisvědčoval, ale neporozuměl, proč to farář vlastně povídal. — Farář sedávaje ted1 v zahrádce, jakmile uslyšel po silnici kroky, pátral, kdo jde; byl-li známý, zavolal si naň, vyptával se, pohovořil, vzkázal pozdravovat. Snažil se přemoci sklíčenost osláblého ducha.

Jednou dopoledne přiběhla k němu školská paní všecka udychtěna.

„A na mou té milou," vítal ji s úsměvem, „drahá paní pořád jako holčička!"

„Ba není mi do skoku, důstojnosti," odpovídala 'spěšné.

„Co pak se stalo, co?" a zkoumavě hleděl jí do lící.

„Pondělíček tu má nového inspektora — ráčíte vědět, co to znamená!"

Farář zvolna povstal.

19* 292 „Doufejme, dušičko, doufejme, vždyť snad —"a skloněn přemýšlel.

„A já nic nevěděla, až teď v deset hodin povídaly děti. Říkaly, že všecko uměly, ale kdo pak ví —" „Jen žádnou starost — Pondělíček není člověk ledabylý," těšil ji. „Ale prosím vás, miláčku, doveďte mé domů, zrovna mě zima rozklepala!" Seděl potom v pokoji při okně a hleděl na školní dvéře; čekal, přemýšlel ...

Po půl dvanácté děti vycházely v dlouhé řadě, jež provinula se mezi zahrádkami oklikou na silnici. Pondělíček vyšel vedle dětí — v tom se ve dveřích objevil neznámý pán.

Když řídící vyvedl děti na silnici, vrátil se k němu a hovořili spolu.

Inspektor byl povětší muž. asi pětačtyřicátník, světlovlasý; měl brejle, pod nosem a na bradě slabé, prosivělé vousy. Postoj, pohyb rukou a vůbec všecko jednání, jež farář pozoroval, pravilo o inspektorovi jasné, že je buď dlouholetý učitel nebo profesor, že zkrátka stával před tabulí a před škamnami.

„Nic plátno, musím s ním promluvit!" povídal si farář a povstav již chtěl zavolati Rézinku. Ale v tom .inspektor podav Pondělíčkovi ruku, zvolna kráčel k faře.

„Tafraporte, návštěva, výborně!" bzučel si farář a již se chystal přivítati ho.

Inspektor vešed, uklonil se a pozdravoval: „Hluboká úcta, důstojnosti!"

Farář pospíchal mu naproti.

293 Inspektor stál chvilku bez hnutí — ten malounký starec v černém kyrýsku, v širokých nohavicích, v šíji skloněný, s hílými vlasy pěkně do zadu sčesanými ho překvapil a dojal.

„Profesor Vosyka — okresní školní dozorce — mám za svou povinnost poklonit se vaší důstojnosti, o níž jsem již slyšel tolik krásného," znova se kloně představoval se inspektor.

Farář honem mával rukama, odháněje chválu jako nekuřák obláčky kouře, poklonil se bystře, oběma rukama sevřel ruku podávanou a patře inspektorovi přímo do modrých očí, žvatlal: „Těší mě — velmi mě těší — račte se posadit!" a ukázal na pohovku.

Host zavrtěl hlavou: „Tam prosím, račte vy, já, když ráčíte dovolit, usednu na židli."

Kalous se usmál, opět se uklonil a zalezl si za stůl. Usednuv ptal se srdečně: „Ráčil jste navštívit Studenec — jsme tu skoro na konci světa, že ano?"

„Chůdo je tu," přisvědčil inspektor, „podle polí jsem to poznával. Ale vy tu ráčíte být dlouhá léta —" „Dvaapadesáté dochází — ano, ano, to jsou léta —" „Skutečně veliká oběť!"

Farář se živě pohnul: „Jak se to vezme, drahý pane! Nevím, nevím, kdo jsme komu dal více, zda Studenec mně nebo já jemu! Jenom, že teď už —" zamlknuv lítostivě sklonil hlavu.

Inspektor nespouštěl s něho klidných očí.

294 „A všecko mi odchází — téct — téct — —" Tu povznesl hlavu a patře zase přímo do očí, řekl: „Ráčil jste navštívit našeho Pondělíčka —" Inspektor se uklonil.

„Ještě že mám je — přes deset roků jsme pohromadě a rádi se mánie. Jenom že jemu, chuďasovi, je hůř — co pak já, ale tam je šest dětí!"

„Šest — to jsou arci starosti!" z myšlenek řekl inspektor.

„Jsou! Jednoho má v Hradci na ústavě, ale druhý, chlapíček nadaný, musel už na řemeslo. Nedávno přijel domů po nemoci — zápal plic si uhnal — ó, to jsou žalosti! Však ten tatík je už napolo umučen," rozechvěn vypravoval farář.

Inspektor zamyšlen čechral si hradu.

„Ráčil jste být spokojen?" dychtivě zeptal se farář.

„Spokojen!" zvolna, ale s důrazem odpověděl inspektor.

Farářovy oči zasvítily a pohled zjasněl.

„Jak se sem dostal, ráčíte znáti?"

„Četl jsem o tom úřadní akta," odpovídal inspektor; „škoda — byla to tenkrát se strany Pondělíčkovy chyba, neopatrnost."

Farář se nepokojné pohnul a rty se mu zatřásly.

Zadívav se na hosta řekl vážně: „Neopatrnost?" a volně zavrtěl hlavou.

„Nechci mu ubližovat — Bůh zachraň — pravím jen, co jsem vyčetl," překvapen honem odpovídal inspektor.

295 Farář si zvolna kýval hlavou; v očích měl vlhko.

Potom vzal inspektora za ruku, chvilku naň hleděl zamyšlen a řekl vroucné: „Ráčíte dovolit několik slov starému muži?"

„Prosím — prosím — budu jen vděčen!"

Stařec přejel si vlasy od čela k temeni, opřel se o stůl a zahovořil: „Je tomu už přes dvanáct roků, co se Pondělíček stal řídícím dvoutřídky v Bystrém. Přistěhoval se tam ze Samohvizd, kde kdysi jako podučitel nastoupil, kde později dostal místo učitelské a oženil se s dcerou svého řídícího Emilkou —" „Než jsem se do Studence vydal, hleděl jsem se s minulostí zdejších učitelů seznámiti — činím tak vždy," mírné vmísil se inspektor.

Farář se uklonil, usmál, ale pokračoval klidně dále: „Pondělíčkovým se v Bystrém výborně zalíbilo. — Říkali si: Tady už zůstaneme, do města není daleko, a až nám hoši dorostou, budou moci z domova pěkně běhat do gymnasia. Je to lepší než na škole velké, ale od města vzdálené. Služby bylo jenom pět set, ale k tomu osm korců dobrých krajských polí za malou službu v kostelíčku."

Zamlčel se zkoumaje inspektorův pohled a sbíraje myšlenky.

„Pane inspektore, jsem starý muž nad hrobem, ale co teď řeknu, pravím z plné duše, a pravím to, když jsem od vás slyšel, že jste byl spokojen: Pondělíček je dobrý, upřímný a pracovitý člověk! — V Bystrém brzy poznali, že ve škole nastal jiný život, a Pondělíček nemusel si na sousedy naříkat. Ale přišly také tram296 poty. Sotva že s jarem nastal v polích a lukách život, děti začaly nepořádněji docházet; ale Pondělíček nechtěl to trpět. Povstávaly mrzutosti: zámožní broukali, že příliš pronásleduje jejich pasáčky a pomáhače, chudí hubovali nahlas, že jim řídící děti živit nebude a na zimu že jim ani na kalhoty nekoupí!"

„Ano, ano, tak to bývá," přisvědčoval inspektor.

„Ráčíte vědět, že je u Bystrého dvůr?"

„Arnsteinův," přisvědčil inspektor.

„Tenkrát byl Arnstein pouhým nájemcem — teď je pánem — ale tak to po cechách chodí! Do dvora přivalil se každým jarem i k podzimku notný houfec cizích dělníků; přišly celé rodiny a zůstaly vždy po řadu neděl."

„Je tak dosud," podotkl inspektor.

„S těmi měl Pondělíček největší kříž; že mají i jejich děti chodit do školy, tomu rodiče nechtěli rozumět, a také Arnstein vrčel, že je to zbytečný pronásledek. Tenkrát stala se ta nešťastná příhoda s klukem Taláckem. Jen jednou mi řídící trampoty své vypravoval, ale nikdy na to nezapomenu. Byl prý ten kluk o dvě hlavy větší než druzí, vypadal prý jako cikán, jakoby byl právě utekl z divokých lesů. Pondělíček sebral všecku dovednost svoji a snažil se hocha obrátit. Ve škole jednal s ním jako otec, to on umí, znám jej, a po škole stavoval se kluk ještě v kuchyni, kde už paní řídící pamatovala."

„To často u takových dokáže víc než všecka dobrá slova," s úsměvem kýval inspektor.

297 „Pravda! Ale po několika dnech kluk zvětřil. Když se Pondělíček po něm vyptával, druzí vypravovali, že na pastvě kouří, ba že mívá v kapse lahvičku s kořalkou. A povídal prý: ,Ať mi dá ten kantor pokoj, nebo mu pořádně zatopím, já se od něho tejrat nedám!; Pondělíčka to trápilo, ale nepovolil. Stěžoval si na všecko u starosty — ten ho vždycky podporoval — a žádal, aby rodiče byli předvoláni, poněvadž syn jejich kazí i domácí mládež. Za nějaký den Talácko přišel.

Jako divoch vstoupil a choval se, jen aby školu rozesmál a Pondělíčka co nejvíc pozlobil. Řídící je mírný člověk, ale divme se. že byl rozčilen. Přece však snažil se zachovati největší klid. Stavěl se, jakoby neviděl hrubostí, jež Talácko prováděl, a mírně zavolal jej k sobě. Zajisté, že jen ten klid způsobil, že kluk poslechl; přišel k řídícímu a směle podíval se mu do očí. ,Talácko, ty prý na pastvě kouříš, je to pravda?' ptal se Pondělíček." Farář sedě vzpřímen, díval se přísně a rozkládal, jakoby sám stál před lavicemi.

„Talácko kývl. ,A ještě něco horšího — ty prý i kořalku piješ a jiným dáváš!' Kluk mlčel. ,Odpovídej!' — .A co je jim po tom! Budou oni mě pořád sekýrovat!' zařval kluk a vykulil na učitele oči. A v té chvíli dopadl mu na hlavu pohlavek. — Divme se, byl-li pořádný. Kdybych já byl stál na Pondělíčkově místě, byl bych mu ho dal taky, a myslím, že by se byl pan inspektor také sotva zdržel!"

Inspektor se usmál, ale nepromluvil.

„Kluk potom zaskřípal zuby, zlostně sebou škubl, 298 křikl: ,Myslej, že se jim tu dám otloukat?' a vztekle šel z třídy. Práskl dveřmi, až okna zařinčela!"

„Jsou takoví hrubci, jsou," kýval inspektor, „nepatří takový výhonek do školy, ale někam, kde mají ještě jiné kázeňské prostředky."

Farář přisvědčil. „Ale pravá muka Pondělíčkovi teprve začala. Na večer, když se lidé vraceli z práce, starý Talácko i s ní postavili se na návsi proti škole a láteřili zle. Kdo zná naše školské lidi jako já, dovede si pomyslit, jak Pondělíčkovým bylo! To však ještě nebylo nejhorší. Asi po dvou dnech školáci vypravovali, že Talácko stůně a staří že říkají: To je z té rány, kterou dostal od učitele. — ,To byly noci!' povídal mi Pondělíček, a já inu věřím. Paní ho do očí těšila, ale po straně trápila se taky. Vyzvídala, jak s klukem je, a slyšela, že zle — tuze zle. Za nějaký den, právě když řídící pouštěl děti ze školy, přiletěl starý Talácko rozedraný, prostovlasý, s košilí na prsou rozhalenou, bos a zařval: Bůh tě musí potrestat, ty vražedníku mého dítěte! Hocha jsi mi zabil — slyšíš zvonit umíráčkem?"

„Hrozno!" vydechl inspektoY.

„Ano, ano, muka! Dovedu si pomyslit, co se potom pod školní střechou dělo, co ten nebohý člověk procítil.

Hanba — starost — strach o budoucnost, ale k tomu děsná tíha myšlenky, jaké výčitky sypou se mu na hlavu."

„Račte dovolit — nenamáhá vás — —?"

299 Farář zatřepal rukou a spěšně pokračoval: „Přijela komise a s ní inspektor školní. Přišel vyšetřovat — Pondělíčkovi ani ruky nepodal a byl jako led. V kabinetě vyšetřovali — podučitel psal protokol. Byl to ještě mladý hoch, ale řádné prý se svého principála zastával.

Pondělíček už předchozími dni umučen, jen se chvěl a zmateně odpovídal, ale. ten mladý hoch bez bázně vypověděl, jaké brutálnosti zakouší jeho řídící za svou dobrou snahu, za svou upřímnou vůli. Ráčíte jej také poznati —" „Je v Hrozdéjové!" pronesl inspektor.

„Ano — je tam už taky kolik roků jako Robinson.

Dobrá duše a botanik, broučkař! Přišel do Hrozdějova později než Pondělíček sem."

„Ale ne z trestu —" „Nikoliv, žádného pro Hrozdějov nebylo, jenom že pro svobodného člověka jsou to těžkosti. Také mi o té historii v Bystrém vypravoval, ale všecko důrazněji než ten skromný Pondělíček. Inspektor při tom vyšetřování i několik dětí zavolal a vyptával se, co a jak se tenkrát ve škole dělo. Říkal Pondělíček, ta hanba že byla nejhroznější! Ale v to vyšetřování najednou na síni zahlučelo: ,Nepovídal jsem to? Prudkým zánětem pobřišnice zemřel a ne po pohlavku!' Byl to starosta, běžel od komise. Radost — radost! — — Tím se arci smutná záležitost obrátila ve prospěch Pondělíčkův. Ale vypravovala mi paní, že když tenkrát přišel domů, usedl a dal se do hlasitého pláče. Všechen ten bol, ponížení, vnitřní muka provalila se v slzách."

300 Farář se zamlčel; byl vlastním živým, cituplnýin vypravováním rozrušen. Také inspektor byl dojat.

„Takto jsem arci oné záležitosti neznal," řekl po chvilce.

„Ale útrapám ještě nebylo konce," trpce usmál se farář. „Pravda, po zprávě komise se v obci uklidnili a jenom drsnější nespokojenci stranou říkali: Bodejť by ta komis uznala, že hoch umřel po rané do hlavy.

Páni jsou vždycky při sobě a všecko pro sebe vykličkujou! Pondělíčkovi do očí nikdo tak nepromluvil, ale on ty úsudky tušil, četl je lidem s tváří a trápily jej.

V těch časech se klidná povaha jeho změnila . . . Nastaly mu cesty k členům okresní školní rady, aby sám celý případ vysvětlil. Ty cesty a zvláště pak stálé výklady o záležitosti, jemu tak bolestné, zle ho unavovaly.

Zvěděl také, že ,nahoru' došlo anonymní udání, že vyskytly se i lokálky v novinách — v jedněch Pražských německých i v jedněch krajinských českých — o brutálním trestání, jaké provádí řídící v B., kteréž trestání mělo už za následek smrt žákovu. Okresní školní radě přišel pokyn s vyšších míst, aby se záležitost přísné vyšetřila. Inspektor byl v okresu nedávno, a zrovna se mu tahle nepříjemnost stala — divme se, že Pondělíčka nevelebil. Řídící mezi tím Talácka žaloval, a dělník dostal tři neděle. Opravu novinám poslal sám Bysterský starosta. Ale co plátno!"

„Že Pondělíček chlapce tělesně potrestal, nemohlo být vyvráceno, arciť. arciť." přisvědčoval inspektor.

301 „Nemohlo! Okresní školní rada uznávala, že řídící Pondělíček povinnosti své dosud řádné plnil, udělila mu jen důtku a přeložila jej na školu stejné kategorie a se stejnými příjmy — do Studence. Že prý tak učinila pro dobro školy v Bystrém, jejíž vážnosti prý beztoho již dosti bylo ublíženo. Ono se řeklo: se stejnými příjmy! Pravda, zákonité služné bylo stejné, ale v Bystrém měli osm korců výborných krajských polí, zde jsou asi tři korečky kamenité horské půdy. A vesnice je ze světa, — konec bylo nadějím, že hoši budou jednou z domova chodit do blízkých škol! Stěhovali se v zimě — — dole bylo mírno, tady vše zasněženo a samá mlha."

„Račte dovolit," mírné vmísil se inspektor, „mám starost, že ta dlouhá řeč důstojnosti ublíží!" Viděl, že stařec mluví již sípavé a že chvilkami sotva dechu popadá.

Farář zamával rukou. „Povinnost mne ve Studenci nikdy nenamáhala, a ta dnešní je z nejsvétéjších.

Ostatně — odpočinu si potom pořádné, vždyť beztoho jen odpočívám! — Pamatuju dobře, jak Pondělíček poprvé přišel: ohnutý byl, hubený, a rozpaky nevěděl, co počít. Do očí se mi nepodíval — jisté že se styděl.

Po vsi ho s velikou radostí nevítali, bývalý učitel Potápka, stará vojna, je popichl; říkal jim kdesi cosi, že Studence má být spokojen tím, co krajáci nechtěli.

Měl zlost, že jsem se přičinil o druhou třídu, a že byl dán do pense. Pondělíčka měl jsem rád hned na poprvé ; když si potom naříkával na malou přízeň po vsi, 302 říkal jsem mu: ,Nic si z toho, miláčku, nedělejte, na oko jsou prapisky, ale uvnitř to není tak zlé. Nevědí, co jste zač, a mají z vás strach. Jen mírně s nimi a pomalu, lžící medu člověk tady víc dokáže než sudem octa, však oni také poznají rozdíly!' Měl jsem pravdu. — Spřátelili jsme se a nikdy jsme se za všecka léta nepohne váli!"

„To je krásné!" zavelebil inspektor.

„Roky utíkaly jeden za druhým — a tak jste nás tu, pane inspektore, našel!" a farář se s úsměvem uklonil.

Inspektor podal mu ruku a dojat děkoval za vypravování. Potom povídal: „Už cestou jsem se ptal — ne že bych sbíral klepy, ale abych slyšel nějaký úsudek.

Vím, že někdy může být naprosto nesprávný. Ženština tamhle pod kopcem žala, i zastavil jsem se u ní a pomalu začal jsem o Pondělíčkovi."

Farář ani nemrkal; byl unaven, ale všecku sílu sebral.

„Povídala: Ó, co pak náš pan řídící — ten pořád vy měj šlí, co by nám lepšího poradil. Inu, máme tady u nás chůdo - • co pak na těch půdách roste! I začal do nás, abysme se chytili zas starého a šili více lenu, potom radil, abysme to zkusili s makem, a stromy nutí sázet, vždyť vidíme už odtud, jak to kolem školy kvete. To oni s naším panem farářem se o všem radí — jeden to říká dětem ve škole, druhý to káže s kazatelny — pravda, teď už chudinka sám nemůže, je tuze starý."

30$ Farář rozchychtal se jako dítě, a očka mu jen jen kmitala.

Inspektor vida, že mu způsobil radost, pokračoval r „I povídám: Mají tu lidé Pondělíčka rádi ? Trošku mě zkoumala, ale potom povídala: I toť mají, vždyť jsou v té škole jako kuřata. Já jsem chodila ještě k bývalému — inu, mnoho toho neumím, ale tenkrát byly ještě jiné časy. Teď se kolikrát s tátou divíme, co všecko ty děti ze školy přinesou a o čem vypravují.

Jenom že tady u nás je to bída — co je plátno velké učení!"

„V tom je kus pravdy," přerušil jej Kalous, „čáry se tu nedají dělat. Odjinud musí přijít pomoc — podnikavost. průmysl, dráhy. Sněm a úřady musí pamatovat! My jsme zatím jenom připravovali půdu — sloužili jsme, chtěli jsme tem lidem našim život zveselit.

Pravda, já už tuze nemohl, leda že jsem někdy přidal kousek rady, ale Pondělíček — ó je!"

„Po chvíli jsem viděl, že tetka měla pravdu," veseleji pokračoval inspektor, „krásná zahrada u školy — radost se podívat, jak to kvete — je to oasa v poušti, — řada úlů — tělocvična pěkná —" Farář se jen blaženě chrul.

„Ve škole jsem také shledal všecko v pořádku — pěkně četli, psali, počítali, poznal jsem, že i z reálií hodně znají —" „Ze zeměpisu, ano?" rychle zeptal se farář.

„Také — také — pěkně vypravovali, vykládali.* 804 Starec se opět radostné rozesmál: „Tak vida, vida, jak pravda vychází — — a co bylo posměšků!"

Inspektorův pohled pravil, že nerozumí.

„Račte dovolit — přijel jednou bývalý pan inspektor do Studenecké školy a přivezl jí globus, fiídící přivítal ho uctivě — ba s úsměvem. Bylo to již za tři roky po události v Bystrém, a tu si Pondělíček říkal: Chvála Bohu, odpykáno, jak přijede, promluvím s ním. Chtěl vypověděti stesky své a přání, všecko vyložiti, a nebyl bez naděje, že to dobře dopadne. Přijímaje globus děkoval za novou pomůcku, prohlížel ji a povídal žertovně: ,Trochu se nakřivil, nakřivil, — musíme ho narovnat!' Cekal, že se pan inspektor také zasměje, ale ten stáhl čelo a povídal důrazné: ,To by scházelo, vždyť zemská osa je nakloněna!' a počal to řídícímu vykládati. Ale Pondělíček se jen usmíval, přikyvoval a říkal: ,1 já jen žertem, Vážnosti, žertem — —' Při inspekci šlo prý všecko hladce, tak že naděje ještě vzrostly. Když potom vyprovázel, začal skromně o svých trampotách.

Inspektor všecko vyslechl, ale když Pondělíček domluvil, pokrčil rameny, že nic teď zrovna není uprázdněno, že nutno pamatovat na to, co se přihodilo v Bystrém, a že dnes také zpozoroval vážné nedostatky. Toť se rozumí, že řídící byl, jako když ho pokropí. — Ale to ještě není všecko: Po několika nedělích přiběhl Hrozdějovský a povídal rozdurděn: ,Poslouchejte, pane řídící, víte, co se o vás povídá?' Pondělíček už tou otázkou byl polekán, je plachý, každá maličkost ho roztřese — zvláště tenkráte! ,Jdu schválně, abych vám to řekl,' 305 povídá Hrozdějovský; ,když vám inspektor přivezl globus, povídal jste prý, že se to musí spravit, protože stojí na křivo.' Pondělíček zůstal omámen a jen hořel. ,Dole to povídali.1 — ,A věřili tomu?' jektal Pondělíček, ,vždyť já chtěl žertovat, chtěl jsem. aby se zasmál!' — Ale Hrozdějovský huboval, že se v takovém případě žertovat nemá!"

„Ale, ale —" nepokojně přesedaje vrtěl hlavou inspektor.

„Pondělíček potom panu inspektorovi psal a všecko vyložil. To bylo dobře, ale možná dost, že to dosud o něm vypravují."

„Neslyšel jsem —" „Ale ráčíte snad uslyšet — vypravoval jsem, abych ukázal pravdu. Divme se potom, že Pondělíček byl pořád jako na vodě, že se světu uzavřel a skoro nikomu nevěřil. Dvakrát se mohl odtud dostat, žádal — i já jsem sem tam ťukl — ale nepovedlo se. Pokaždé ho to zabolelo, znova sklíčilo, ale za krátko opét dával se do práce. S mladším kollegou a s hudebníky i malé produkce o svátcích pořádal, aby sebral nějaký groš na kus šatu a na vánoční stromek pro ty děti chudinky —" „A na pomůcky — na knihovnu — viděl jsem.

viděl, i tu školní, i tu pro dospělé, již jste ráčil založit —" „Ale Pondělíček tuze ji rozšířil, tuze!" kázal farář.

„Tedy jste ráčil poznat sám, že jsem pravdu mluvil — díky Bohu, rád, tuze rád to slyším!"

K. V. Rais: Západ. 20 306 „Neopomenu v okresní školní radě dáti plné svědectví pravdě!"

„Díky, díky! Ale račte dovolit ještě slovíčko!

Ráčíte mne vidět — je mne poslední trošek, záchvat mrtvice jsem nedávno přestál, noha i ruka ještě brní, smutek života na mne dolehl, nic už tu nečekám, nic, než na tu — — ale jedno bych přece ještě rád!"

Zamlčel se, mnul si čelo a náhle zaštkal: „A bude to nová bolest — hluboká —" Opět zadíval se na inspektora, sepjal ruce a řekl vřele: „Prosím snažně, račte se se přičinit, aby té jejich dlouholeté trampotě byl konec — aby těm dětem šťastné pomohli do světa — nějaké místečko dole u města —" Inspektor sevřel starcovy ruce ve svých, a oči se mu zalily.

„Důstojnosti." pravil dojat, „ráčíte mé zahanbovati.

Vy ruce přede mnou spínáte! Račte být ujištěn, že všecko učiním — všecko, co budu moci!"

„Díky — díky! Bolest bude to loučení — velký zármutek — ale rád bych umíral s vědomím, že jsou spokojenější!"

„Všecko učiním, seč budu! A na dnešní den nezapomenu!" srdečně řekl inspektor a povstal.

„Díky — díky!" šeptal farář.

„Už ode dneška budu se těšit na svou návštěvu v Studená v budoucím roce," podávaje ruku hovořil inspektor.

807 „Ale spolu se tu už neshledáme — ne, ne, dokonce ne —" „I doufám pevně, že shledáme," usmál se inspektor.

„Velmi mě těšilo — za vše děkuji a všeho dobrého přeji —" „Díky, díky, podobně," ukláněl se farář.

Když host odešel, znaven klesl do pohovky, sepjal ruce a vzdychl: „Poručeno Bohu!" — Pondělíček byl v zahradě a vida inspektora, chvátal mu naproti.

„Mám v kapse kousek šunky, to je můj oběd, když jedu do vsi," směje se povídal mu inspektor, „naobědvám se ve vaší zahrádce —" ..Prosím, prosím, ale račte raději k nám — v pokoji není nikdo —" mna si dlaně ukláněl se Pondělíček.

„Děkuji — tamhle ve vašem altánku bude nejlíp chutnati. Chládek je tam, vůně, kolem samý květ — radost! Když mi však chcete prokázat službu, prosím o sklenici vody."

„Prosím, prosím," ukláněl se Pondělíček a již uháněl domů. Inspektor pomalu, zamyšlen následoval a v síni čekal. Kuželka utíkala se džbánem, co mohla.

Pondělíček objevil se ve dveřích kuchyně nesa tác se sklenicí. Vida inspektora zval: „Prosím, račte dále—" a vystoupil ze dveří.

Kolem stolu seděla celá rodina. Na stole stála mísa s knedlíky v zelí. a děti majíce naloženo na talířích jedly.

20° 308 „Prosím, račte dále," chvátajíc ke dveřím zvala i paní.

„Děkuji," uklonil se inspektor.

„Mám tam v pokoji také naše sbírky," přidával se Pondělíček.

„Odpoledne se podíváme," smál se inspektor a hleděl na děti. ..Chutná jim?" ptal se s úsměvem.

„O, těm chutná — vrchovatá mísa byla a nic nezbude!" radostně odpovídala paní, a štěstí mateřské zíralo jí z očí.

Inspektor pohleděl jí do tváře a potom znova obrátil se k dětem.

„To je ten z Jihlavy?" ptal se ukazuje na Vášu.

Pondělíček byl tou otázkou překvapen, ale hned si vzpomněl na faráře.

„Ano, náš Váša, ale teď už je jiný, než byl, když jsem k němu přijela," vypravovala paní.

Inspektor napiv se z operlené sklenice, podal ruku paní i řídícímu, poklepal mu na rameno a řekl: „Ted se, pane řídící, pěkně naobědvejte, a já půjdu do zahrady. Odpoledne se ještě podíváme do prvé třídy!"

Ukloniv se oběma, odešel. — Po odpoledním vyučování řídící Pondělíček vyprovodil inspektora až na půl cesty ke Skalsku. Vracel se již při západním slunci a byl by nejraději utíkal: Ani si nevšiml divů. jež opálové paprsky tvořily po lesích provádějíce na rozličné zeleni nejkouzelnější hru barvami.

30» Pondělíček utíkal rovnou do fary; farář byl v lůžku, ale nespal.

„Vítám vás, vítám vás, miláčku," v ústrety volal řídícímu, „vyť na mou milou chodíte jako mladík!"

„Chodím, důstojnosti, chodím," radostně smál se Pondělíček.

„Tak jak inspektor?"

Pondělíček zamnul rukama. „Dobře — dobře — důstojnosti — po tolika letech zas jednou velká chvála, spokojenost a naděje — naději dal, důstojnosti, že všecko učiní, povídal —" „Tak, tak, to je hezké," usmívaje se kýval farář.

Ale tu již jej Pondělíček vzal za ruku a povídal nadšeně: „Vždyť já vím, kdo pomohl, vždyť vím, kdo to dokázal —" Farář podíval se mu vážně do očí a řekl klidně: „Vy jste to dokázal, příteli, vy jediný, nikdo jiný, svou pracovitostí, svou trpělivostí!"

Pondělíček se rozpačitě usmíval a vrtěl hlavou.

„Nic neodpírejte — jen a jen vaše zásluha je to — vás chválil, s vámi byl spokojen —" „Ale slovíčko jste přece ráčil přidat — 6, to já vím, vždyť věděl o všem, A jestli se to s námi zlepší, Václava bych už do Jihlavy neposlal, šel by na reálku, vždyť bychom to nějak —" a zase počal přebíhati.

„Tak, tak, jen už zas dělejte plány, miláčku," smál se farář, „dobře — dobře — sedněte si tuhle a povídejte, co a jak bylo a o čem jste hovořili."

310 Pondělíček usednuv úryvkovité vypravoval o celé inspekci, o výjevu y síni, když se inspektor díval na děti, potom o všem. nač se ho cestou vyptával. „A důstojnosti — jdeme, jdeme, on se vyptává, já pořád ještě nevěděl, jak a co bude, vlídný byl, ale já jsem přece měl strach; najednou sáhne do kapsy, vyndá doutníky a také mně podává. Já děkoval — děkoval — ale on nepovolil. I vezmu si teda jeden, ukousnu špičku, ale tu mi napadlo, že nemám, čím bych zapálil.

Ale již sám škrtl a chce mi zapalovat — — honem, honem dávám doutník do úst, ale v tom inspektor povídá: ,Máte doutník obrácené, pane řídící!' Byl jsem celý pomaten, hořel jsem, styděl jsem se a povídám, že jsem už dávno nekouřil —" Farář se smál, až se mu hlava klepala: ..Já vás vidím, miláčku, já vás vidím! To jste vy — ano, ano!"

Pondělíček se také zasmál: „Ale dobře to dopadlo — jenom že mi doutník pořád shasínal, asi třikrát mi ještě připaloval. Brzy potom jsem viděl, že je vyhráno, že všecko dopadlo dobře. Má lidské srdce v těle, nevidí v učiteli jenom stroj, ale živého člověka, který má také hlavu i srdce!"

„Dobře, dobře, hochu," volal farář a posadil se.

„pěkně mluvíte! Každý má v bratru>svém i v nejbídnějším viděti člověka živého, sobě rovného, s živým, cítícím srdcem v těle!"

Pondělíček rychle přisvédčoval. „S panem kollegou odpoledne také pěkné mluvil, radil, ale ne aby trápil, toto, aby povzbudil," vypravoval rozohněn.

311 „Tak samá spokojenost —" „Ano, ano," smál se Pondělíček a již zas nepokojně běhal po pokoji.

„A co maminka říká, co?': „Ještě jsem nebyl doma — běžel jsem rovnou sem," odpověděl Pondělíček.

„Tak ted1 honem k ní — všecko vypovězte a zas přijďte!"

Když mu Pondělíček podával ruku, farář si ji přidržel a chvilku mlčky, upřeně hleděl mu do očí. Potom pohladil ho po tváři a řekl: „Tak, tak, miláčku!"

Sotva že se Pondělíček obrátil, hlava kmetova sklonila se do podušky, oči se zalily a z úst vyplynulo: „Ale co já?" — Ráno dostali na Studenecké faře psaní z Oujezda — od Prokůpka.

Psal, že je zas chvála Bohu zdráv, že opět sílí, že na svatodušní svátky přijede do Studence a asi dvě neděle pobude, aby se v horském vzduchu nadobro zotavil; potom že opět půjde do Hradce, aby počátkem srpna nadobro se přistěhoval na Studeneckou faru.

Unavená, žalem sklíčená duše starcova oživěla.

Prokůpek, Prokůpek přijede — a těší se!

„Nic plátno, Rézinko, teď se musíme sebrat."

šveholil, „nějaká kuřátka, holoubátka, i však ty už něco vymyslíš, aby nám hošek sesílil. Vidíš, jak pěkné píše!

Chvála Bohu, chvála Bohu! Poslouchej, snad abychom 312 psali panu starému o nějaké vědárko, víš, aby bylo dobré," šeptal tajemně, „a nějakého vína bude potřeba, aby hoch stloustl. či nemyslíš?"

„Jak je libo, pane strýčku, škodit to nebude.

A dárne Prokopa nahoru?-' ptala se.

„Nahoru, — nahoru — do salonu — ať si hoví na biskupské pohovce! S panem páterem budou na blízku a bude jim veseleji!"

B temné hluboké oblohy spouštěl se podvečer; zastiňoval nivy, zachumlával lesy, charými záhyby vlečného roucha svého obtáčel koše stromů i hřebeny chalup.

Do ticha, jež táhlo před blížící se nocí, šplíchala řeka, les tiše hučel, kola chalupnického vozu s párem zapražených kravek zvolna, vrzavě plížila se po tvrdé silnici. I dětská písnička, bukot krávy projely vlažným vzduchem, řezačka zaklepala, okov, spouštěný do studně, zavrzal — ale byly to zvuky ojedinělé, kolem nichž leželo večerní ticho.

Dvě tři hvězdné oči prohledly do temna nad lesy. Bílý kouř vypínal se nad chalupou v jasných závinech.

Farář Kalous odšoural se od otevřeného okna na pohovku: opřev se o lenoch díval se vzhůru, kde břečťanové mraky víc a více mizely v temnu. Myslil, nemyslil.

Bylo mu, jakoby při hlubokém šumu velkých hvozdů tiše, volné plul vesmírem. Kam? Jak daleko?

.314 Sklonil hlavu a hleděl do šerého pokoje, v jehož tichu jen hodiny žily . . . Zdálo se mu, že každou chvilku musí zacupati kroky Kristinky, přibíhající ze dvora.

Těžší kroky zaduněly na síni, a v temnu otevřených dveří ozval se Rézin hlas: „Račte se podívat, pane strýčku, koho vedu."

Přimhouřil oči a díval se do tmy; nepoznával.

„Pochválen buď Pán Ježíš — dobrý večer —"a •host vykročil o krok, o dva.

„I pro Pána Boha — Prokůpku — hochu —" radostí se chvěje zajektal stařec. Honem vylezl a již ležel v Prokopové náručí.

„Přišel jsi potěšit starého člověka — díky, díky —" a stará hlava chvěla se na mladých prsou, jež vetché ruce objímaly.

Rézi honem rozsvěcela. Když se žlutavé světlo rozlilo pokojem, farář se vzpřímil a směje se, svítícíma očkarna zadíval se do tváře hostovy. Chvilku pozoroval ji nedutaje, jen hlava se trochu zaklepala, potom povznesl ruce, objal mu hlavu a políbil ho na ústa. Bohoslovec přitiskl jeho ruku ke rtům.

„Maminka dává ruku líbat," vyřizoval.

„Díky, díky — prosím té, Kristinko, honem mu pomoz z kabátu, okno zavři, a ty si sedni, miláčku, pojď, tuhle vedle mne si sedni!" a sám napřed vlezl ZSL stůl.

Prokop Líska svléknuv svrchník zůstal jen v krátkém, moherovém kabátku; stoje tiše, s dětinným, sou315 •citným úsměvem hleděl na starce. Byl vytáhlý, ale dosti širokých ramen; tmavé vlasy měl hladce učesány, tiché oči a úzké, bledé rty.

„Pojď, miláčku, pojď ke mně!" znova pobízel stařec.

Bohoslovec usedl k němu. Farář uchopil ho za ruku a radostné žvatlal: „Tak jsi se vydal k nám — už jsem se těšil, nedočkavě jsem se těšil!"

„Já také, pane strýčku, ale nebylo dřív možná — maminka měla starosti," srdečně řekl Prokop.

Stařec poklepal mu po zádech: „Také jsem je mel — dlouho jsi nepsal — ale jen když tě tu, chlapíčku, mám! A kde pak jste se setkali?" ptal se obrátiv oči k Rézince.

„Šla jsem ze školy a tu najednou vidím štíhlého l pána — I že je to Prokop! povídám si a běžím 'k němu."

„A byl — viď?" dětsky smál se Kalous a vzav bohoslovce pod bradou, radostně zaštípl a potřásal skromným jeho lalůčkem.

„Ze Skalska jsi běžel?" ptal se.

„Jen šel, pane strejčku, běhat já tuze nesmím," odpověděl Prokop.

„Pane, já taky ne," zasmál se farář, „ale to nic — budeme běhat — jen počkej, ony tě hory naučí!" a za řeči stranou Prokopa pozoroval.

Bohoslovec spozorovav to rozpačité vypravoval: „Tak mé nemoc přepadla, že jsem se jí ani nenadal.

316 Jarní mrazivá vlhka to udělala, ale teď už je zas dobře.

Bylo mi tuze líto, že jsem nemohl, když tetinka —" Umlkl, vida. že se stařec tuze schoulil. Až po chvilce farář třaslavě zahovořil: „Ani bych tě byl, hochu, neuvítal, Bůh se tenkrát smiloval a svět na néjaký čas přede mnou uzavřel — ó miláčku!" a vzpomínaje hleděl do prázdna.

„Na dvě neděle jsem se vydal — teď je tu pěkně, snad zas budu, jak jsem býval. Potom se vrátím doHradce, budu mít co dohánět —" „Jen žádné starosti," rychle vpadl farář, „teď musíš být, jak říká Přílepský: Starost, žalost lesním ptákům poručím! Něco sej; ti promine! — Co pak budeš pít, miláčku, pivo či víno? Všecko máme!"

..I děkuju, pane strýčku!"

„Nic neděkuj, teď musíš jíst a pít — tafraporte, maminka musí vidět, že jsi k nám nadarmo nejel!"

Rézi přinesla pivo, chléb s máslem a šla chystat večeři. Farář poposedl, aby Prokop měl pohodlí, a po očku ho pozoruje přes tu chvíli nutil: „Jez, jez, hochu, vždyť už musíš mít hlad — no počkej, tady, pane, tráví jinač než u vás, tady člověk má pořád hlad!"

Bohoslovec podíval se na kmeta s úsměvem.

„Inu, já už tomu mnoho neudělám, jsem jakostehlík — ale vidíš na mně, jak je tu zdrávo. Považ si: dvaadevadesát hnedle, a smrt mne nemůže zmoci —" K večeři přiběhl kaplan a bohoslovce pozdravoval: „Vítám vás, vítám — jsem rád, že poznávám svéhonástupce — ale věřte mi, kdybych nebyl už takový 317 parízek starý, nepustil bych vás sem. S naším jemnostpánem jsou zlaté časy!"

„Mlčte, mlčte, čtveráku,1' mávaje rukama volal farář, „nevěř panu páterovi — trápení je se mnou.

nic než trápení —" Přišel i řídící, také paní přiběhla na skok. a ve farářově pokoji bylo živo, jak už dávno nebývalo.

Když Pondělíček bohoslovci velebil zdejší kraj a vypravoval, jaké je tu všude zdraví, farář mu hrozil: „Také takový — velebí, ale bude utíkat —" Prokop tázavé na ne pohleděl.

„Ano, ano — bude utíkat — už se něco klube —" žvatlal stařec. „Tak to vidíš, hošíčku, každý mi utíká — jeden za druhým — — Ale pij, vždyť nic nepiješ!"

„Fiju, pane strýčku!"

„Jako konipásek! Ach, když já jsem byl v tvých letech!"

Všichni se zasmáli.

„Nic se nesmějte — nic!" durdil se farář.

Při hovoru chvíle utíkaly. Vypravovali hostu o všem.

ťo se ve zdejším kraji v poslední době udalo, a Prokop hovořil o domové i o svém životě v semináři. Farář tkvěl mu očima na ústech i na lících, každé slůvko zrovna lapal, a bohoslovec snažil se proto vypravovati svěže a vesele. Ale ostatní dobře pozorovali, že je již zemdlen.

Paní řídící konečné řekla: „Ale, důstojnosti, snad by si milý host mel už jít odpočinout — je po té cestě dojista unaven —" 318 Farář honem pohleděl, co tomu Prokop říká.

„I nejsem — dobře mi je!" odporoval.

„Ale abys si hned prvého dne neublížil!" napomenula Rézi.

Bohoslovec jen mlčky zavrtěl hlavou.

Pondělíčkovi povstavše dávali dobrou noc.

„Už nám utíkáte ?" potřásaje řídícímu rukou hrozil farář. „To vám povídám, příteli, ať na nás pro samé plány o novém životě nezapomínáte a přiběhnete. Budeme chodit do přírody — v zahradě posedíme —" Pondělíček sliboval, že bude chodit, až je to bude mrzet, a přál Prokopovi, aby tu nabyl železného zdraví jako pan farář . . .

Doma v pokoji ptal se pan řídící: „Všimla jsi si, jak se po straně pozorovali?"

Paní řídící přisvědčila. „Bojí se jeden druhého — chudáci! Ale je dobře, že už přijel, bude tam trochu veseleji!"

Farář louče se s Prokopem hladil jej po tvářích a říkal: „Tak, tak, jdi, miláčku, hezky se vyspi, a když ti bude chutnat, ráno si polež. A dej ti Pánbůh dobrou noc!"

Rézi dovedši bohoslovce nahoru do ,salonu', vrátila se opět k starci. Seděl zamyšlen, ruce maje sepjaty v klíně.' Pohleděv na ni usmál se: „Dnes tu měla s námi být maminka! Však ona Prokopovi taky chyběla, viděl jsem to dobře — a co mu říkáš ?"

Rézi honem chvátala odestlat. „Trošku bledší jeT ale po nemoci jinač nebývá!"

Radostně zamžikal. „Víš, Rézinko, to hlavní jer že je čilý, veselý!" Ubíraje se potom do lůžka, bručel si.

„Snad to tady přece spolu dožijeme — —" Probudil se, když již bílé světlo naplnilo pokoj, a kvetoucí stromy na školské zahradě koupaly se v jasném slunečnu. Leže nehnutě hleděl na ně — stály jako opéněny, krůpěje dosud se jiskřily na bílých i růžových květech. Bylo mu sladko při tom pohledu — při vzpomínce na Prokopa líbeznost kvetoucího jara zvláště blažila. Ještě několik měsíců a bude tu nadobro — a rád. Večer poznal, jak se mladík těší! Potom bude možno poklidně čekat — ať už se slunce života o chvíli dřív nebo později nadobro skloní a tma zahalí starou hlavu . . .

Bohoslovec si ráno pospal. Přišed k snídaní ptal se po faráři a zvěděl, že hned po snídaní šel si na sluníčko do zahrady a tam čeká. Posnídav vyšel k starci.

Ten vida jej, radostně se smál a kýval dlaní. Ale když Prokop došel k lavičce, úsměv na tváři starcově ztrnul.

Tiskna mladíkovi ruku, přimhouřenýma očima hleděl mu do tváře — — Ted1, při světle slunečném viděl, jak zbledla i zhubla, a také postava že schátrala. Mráz projel mu tělem.

„Sedni — sedni —" pobízel rychle, „jak jsi se vyspal, jak?"

„Výborné, pane strýčku, v těch měkkých peřinách spal jsem jak zabitý."

„To je dobře — to je dobře —" bručel rychle, ale zmámené oči upíral v před, jakoby se odtamtud 320 blížilo něco děsivého. Zachvěv se přitulil se k Prokopovi a ruku svou provlekl mu pod paží.

„Tady krásně hřeje," pochválil Prokop.

„Hřeje — tak seďme pěkně spolu, jaro posiluje."

Seděli stuleni nemluvíce.

Kostelní věž slunila se v plném světle, kolem bujně zelených kaštanů poletovaly pěnkavy, a v koších jejich cvrlikali vrabci. Cacorka zaletěla do zahrádky, po zdupané stezce cupitala blíž a blíž a uklonivši bělošedou drobnou hlavu, černým očkem zadívala se na oba.

Stařec hleděl na ni, ale ani rys nezměnil se •v tesklivém jeho pohledu. Také Prokop konipáska pozoroval, a když ptáče opět tak rychle odcupalo stranou, hlasité se zasmál.

Ten smích starce probudil. Nerozuměje, díval se .na Prokopa.

„Není k smíchu?" ukazuje na konipáska opět smál se mladík. „Je na něm vidět, jak mu to jaro chutná!"

Farář podíval se na cacorku — a suše se zasmál.

„Radost pozorovat," pokračoval bohoslovec. „U nás už bylo skoro všecko odkvetlé — taky vidím nové jaro a libuj u si."

Stařec se živěji zachrul a stiskl Prokopovo rámě.

„Jenom že je tu všecko chudší než tam — vid!? Ó, já pamatuji, jak rozkvetlé stromy zahalovaly všecky střechy, a stráně byly jediné bělo. Jenom že to tenkrát byly jiné stromy než teď — mám je dosud v hlavě všecky, jak okolo naší chalupy stály: v předu u plotu jabloň, krátká, ale košatá, u studně druhá, u stodoly hruše, 321 prašivka jsme jí říkali, v zadu zas makovka — veliké byly, košaté, mech a houby rostly jim po kmenech, ale na jaře byly jako obaleny; když jsem chodil z Hradce, z daleka jsem je poznal — jsou ještě?"

„Nejsou," odpovídal Prokop, „zahrada je plna jabloní, hruší, sliv, ale na těch místech, o kterých pan strejček povídá, takové stromy nejsou."

„Nejsou — inu, kdež by byly — toť jsou léta —" „Však jsme si s maminkou kolikrát povídali, že by se pan strejček měl podívat —" „K nám domů — viď?" farář pronesl třaslavě.

„Inu, kdyby byla Kristinka živa, kdo ví, jestli bychom se nepodívali, možná dost —" ..Zas jednou s kopce rozhlédnout se po kraji —" „A to ne — už se, holečku, špatně rozhlížím — ale podívat se na známá místa, na hroby otce, matky —" „Vím o nich dobře —" „Zapadlé, že?"

„Trochu — prababička, pradědeček, babička, dědeček, strýc, teta i náš tatínek tam leží — kříž je tam s nápisem .Rod Kalousův i Liškův', kosatec na nich roste i letní fijaly."

Stařec se zamyslil: Rod Kalousův — kde jsou ty zlaté ručičky — rod Liškův — všichni tam leží, trouchniví, se zemí se pojí. Když s otcem a matkou doma sedávali šťastni, kdež by si byli pomyslili, co z nich bude, až on — syn — bude ještě vzpomínat!

Stesk ho pojal, že dokud byla Kristinka živa, nejeli tam aspoň na chvíli — nebo i zemřít . . . Sotva že K. V. Rais: Západ. 21 322 však povznesl hlavu a podíval se ke kostelu, stichl stesk a myšlenka: „Jen tady — jen tady!" mu opět naplnila hruď. Rychle povstav prosil: „Pojď se podívat ke Kristince — pojd1 —" A šli ...

Otřes, jenž farářovým nitrem ráno zalomcoval.

chvílemi opět se mírnil. Naděje a důvěra staré duše byly pořád ještě větší než starost, sklárnám'.

Staral se o Prokopa jako o květinu. Hladil ho, nutil do jídla. Když spolu seděli u stolu nebo na zahrádce, pořád ho pozoroval a vyptával se, jak se cítí.

Prokop chválil a říkal, že se s ním pan strýček tuze mazlí. Stařec měl z toho radost — ale přece ne čistou, takovou, po jaké prahnul.

V duši jeho již zapustila kořínek myšlenka, že zlepšené zdraví Prokopovo nebude ještě to, čeho je třeba ke konečné spokojenosti ustarané duše . . .

Ráno o Božím hodě svatodušním byli v kostele všichni; Voříšek sloužil velkou, Prokop přisluhoval.

Farář opět ve své hedvábné, květované klerice seděl po straně jako tenkrát o půlnoční. Se zálibou Prokopa pozoroval, oči s něho nespouštěl — ale v duši se nevyjasňovalo.

Když po mši seděl v sakristii, přicházeli osadníci, šeptem chválili Prokopa a říkali: „Krásné mu to sluší, je jako panna, ale slabý, chudinka."

Netušili, jak se srdce starcovo chvěje.

Přišel starý Vondráček, radoval se z jemnostpána a velebil, jak důstojně si pan inajstr vedl, že může 323 jemnostpán mít radost, a ptal se, nebude-li mladý zas kázat.

Farář šeptal, že nebude, že je po nemoci.

„Však proto — je to vidět — a po nějaké zlé — s takovými se musí dát dobrý pozor," žvatlavé rozkládal vejminkář. „Inu. sám jsem si myslíval, že si ho jemnostpán vychová pro Studenec, ale teď se mi skoro zdá, že je potřeba, aby přišel někam na lepší, do kraje, kde není taková Siberie a k tomu tolik vesnic a škol."

Farář div hlasité nezakvílel.

„Kde pak tady," Vondráček mudrcky pokračoval, „to je štace pro pány železného zdraví, jako náš jemnostpán míval."

Farář rychle povstal, ale klesl zase. Všecek se třásl.

Teprve když mu Prokop s kaplanem pomohli, odcházel zlomen. Ani u Kristinky se nezastavil, jen pohleděl a hlava se mu zaklepala. Osadníci ho na hřbitove radostně pozdravovali, přáli dobrého zdraví, ale on jedva se truchlivé usmál. Kaplan s bohoslovcem jej více nesli než vedli.

Strejcové a tetky hleděli za nimi smutně.

„To ho to. chudáčka, sebralo —" „Mně se zdá, že Kristinka dlouho čekat nebude!"

povídaly tetky.

A Hrozdějovský Šorejs rozprávěl: „Inu, lidičky, když jsem ho vídával, myslil jsem, že už člověk nemůže být vetšejší — ale teď ještě vidím ukrutný rozdíl!"

21* 324 Bézi se při návratu knězi podivila, jak sklíčen se farář vrátil.

„Pan strejček se unavil, trvalo to dlouho," povídala, „je to chyba přemáhat se a dělat víc, než člověk může."

„Slabost přišla — odestel — trošku si lehnu —" vzdychal.

„A co oběd?"

„Pan páter s Prokůpkem budou obědvat, já si jen trochu odpočinu."

Když ho uložili, kaplan zaskočil si nahoru, Prokop přisedl k lůžku.

Farář přikryt až na bradu, zamkl oči. Zdálo se.

že usíná — ale neusínal, při plném vědomí ležel sklácen bolestí v duši.

Prostá, ale rozumná slova starého vejminkáře pověděla jasně a určitě, co faráři rostlo v duši. co však dusil. Ano, ano, tak je tomu, tak! Není možná, aby Prokop zde v horách žil a pracoval, aby chodil zaopatřovat, na pohřby, do škol, aby zakoušel všech zimních trampot zdejšího kraje. Vondráček mluvil pravdu netuše, jak každým slovem srdce proniká. Hřích by byl. hocha sem pustit. Hezky se sbírá a sílí — ale až by přišla zima!

Náhle otevřev oči nepokojně pohnul hlavou, usmál se na Prokopa a ptal se šeptem: „Prosím tě, hochu, ani jsi mi neřekl, jak ta tvá nemoc přišla."

Bohoslovec se divil, odkud nenadále tato otázka.

325 „I pověděl a psal jsem, pane strýčku, neráčíte se snad pamatovat. Bylo víc práce a nějak jsem se nastudil, jinak nevím. Zimnice byly, musel jsem ležet, a když přišla ta krev, tuze jsem seslábl."

„Krev? krev?" zajektal stařec a oči vypoulil. „To jsi mi nepovídal!"

„Proč bych strašil?" usmál se Prokop, „povídal lékař, že to není tak zlé — jen dvakráte jsem kašlal krev — ale plíce jsou úplně zdrávy, to cítím sám," klidně vypravoval.

Farář hleděl naň dosud tak poděšen.

„Když bylo trošku lip, musel jsem domů, abych v pokoji úplně okřál. Také Hořický doktor mne prohlížel a řekl, že plíce jsou zcela zdravé. Musím být opatrný, zvláště teď, ale jiné starosti není. Tamhle Všeborský pan páter to měl kdysi také, a dnes je jako turek."

Stařec ještě chvíli, ale již láskyplně, mírně naň hleděl. Potom zašeptal: „Tak jen se šetři, miláčku!"

a zavřel oči.

Konec! Konec! chvělo se mu v duši. Nesmí to být, i kdyby sám chtěl! Stařec nad hrobem nesmí k vůli sobě zničit mladý život. . .

Obrazy, jež si tvoříval, ještě se objevily: Budou s Prokopem chodit do kostela, vždycky se staví u Kristinky, popovídají s vesničany, snad i kousek na procházku vyjdou, a na faře bude spokojenost, tiché čekání — — Ne — ne — konec! konec! Nesmí to být!

326 Cítil tesknotu, úplnou nemožnost vetchého stáří svého bez útěchy, bez nadějí. Ta poslední je ta tam — marná byla, blouznivá, hned tenkrát, když zvěděl, že Prokop je nemocen, mel ji nadobro vypustit z hlavy.

Ale vždyť nevěděl, že miláček i krev chrlil. Myslil nemoc — horečka, katarrh. sesláblost — ale že i krev —!

A Přílepský tenkrát tak utěšoval, nářky zaháněl, ukazoval klidný život na faře. Ano, ano — utěšovali jiní, utěšoval se sám, dokud se dalo. Vždyť už ten život je na krátko vyměřen, proč neutěšovati, neposilovati — snad smrt sama dříve rozhodne! — — Když páter Voříšek s Prokopem přišli z požehnání.

Rézi jim řekla, že pan strejček se už po nich ptal.

Vešli, tedy do pokoje.

Farář leže usmíval se na ně, a když Prokop přistoupil, podal mu ruku, sevřel mladou dlaň a zase zamkl oči.

„Je zas dobře, pane strýčku?" láskyplné ptal se Prokop.

Stařec jen pohybem hlavy přisvědčil.

„Teď půjdeme s panem páterem na procházku, je tam pěkně," opět Prokop hovořil.

„Jděte, miláčkové, jděte, užijte — já už dnes zůstanu v posteli, až zejtra snad půjdu s vámi — —" Úsměvným pohledem vyprovodil je ze dveří . . .

Pondělíček přichvátal do farářova pokoje všecek polekán.

327 „Co pak se stalo, důstojnosti, ani potuchy jsme neměli, až po požehnání mi vypravovali," ptal se jda k loži.

„Nic, hochu, nic. žádnou starost — únava, nic víc.

ale už je zas dobře. Do Skalska bych zas mohl běžet.

Krásné jste dopoledne hráli a zpívali, krásné! Ach, poslouchejte, příteli, co říkáte Prokopovi?" zeptal se a hleděl Pondělíčkovi do očí.

Víčka se nad nimi zachvěla.

„Dobře vypadá — dobře —" nejistým, jako uhoněným hlasem odpovídal řídící. „Když přišel, skoro jsem se zarazil, jak zbledl, ale teď vidím, že je dobře."

Farář pohnul rty, jakoby polykal hořkost.

„Za ten čas ještě více se zotaví — a potom v semináři musí se pamatovat, aby si neuškodil," stále tak pokračoval řídící a rozpaky potahoval prsty.

Farář klidně poslouchal. Po chvilce usednuv, hlavu maje skloněnu, zpod víček zadíval se na Pondělíčka.

„Poslechněte, příteli, poctivě, myslíte, že může po vysvěcení být u mne v Studenci ?"

Pondělíček zbledl a díval se na faráře s lítostí, jakoby říkal: Proč, proč se mne tak tážeš?

„Pravdu — pravdu!'' nutil farář.

„Kaplanem, důstojnosti? Jak jste si prával — ano?"

rozpačitě tázal se řídící.

„Ano v duchovní správě —" Pondělíček neodpověděl; ruce se mu zachvěly, a slza mu tryskla do řas.

328 „To jsem chtěl od vás zvědět," porozuměv řekl kmet a ulehl.

Řídící se chvěl. „No — abych řekl — nevím, jen tak mi napadlo — snad se přece všecko změní —" Farář zamával rukou. „Už ne, příteli, už bych nedopustil, na svědomí bych si to nevzal. Nějak to už, dá Pánbůh, doklepu a nebudu si vyčítat. Dnes je rozhodnuto."

Pondělíček porozuměl, co vlastně dnes starce zhroutilo . . .

Když se kaplan s Prokopem vrátili z procházky, farář honem usedl.

„Vítám vás, miláčkové, a kde jste byli?" volal jim v ústrety.

„Až tamhle daleko v lese," ukazoval Prokop, druhou ruku starci podávaje.

„Tak, tak — hezky jste se prošli — no. to je dobře —" žvatlal, ruky Prokopovy nespouštěje. Zadíval se mu do očí — chvíli se žalně díval... Prokop byl všecek rozpáčit nevěda, co starci napadlo. Zdálo se, že pozoruje každou mladíkovu vrásku, každý záhyb v jemné bledé tváři s malými ruměnci. Ještě pohladil mladou ruku a řekl: „Tak, tak, dušičko! A je tam hezky?"

„Krásné, pane strýčku, pořád jsme vzpomínali, kdybyste byl s námi! To jsou lesy hluboké, staré, jaké u nás už nejsou - samá vůně —•' Stařec s úsměvem přikyvoval. „Zejtra, pozejtří poběhnu s vámi! Inu, tak daleko ne. jen tuhle přes 329 louku na kraj lesa, tam ještě dojdu; sedneme, budeme se dívat na Studenec a povídati si budeme."

„Tak je dobře, jemnostpane, platí!" smál se kaplan.

V následujících dnech byl farář čilejší než v prvých dnech Prokopovy návštěvy. Jakoby s něho byl spadl poslední zbytek nemoci. Paní řídící říkala, že omladl láskou k svému bohoslovci, ale Pondělíček soudil, že je to následek farářova rozhodnutí, jež je sice bolestno, ale nemučí snad tak, jako hrozná nejistota.

Ve středu svatodušní nedal si stařec zabrániti a šel do kostela, aby opět po dlouhé době sloužil svou Mariánskou. Vejpalka přisluhoval jako mladík, a když se potom vrátili do sakristie, povídal: „Jemnostpane, o kolik roků jsem zas omladl — však na mouté milou, všecko už na mne padalo, zrovna se stýskalo —" a jen jen se houpal.

Farář pohladil ho po tváři a řekl: „No dobře, dobře, Matěji — vždyť já vím —" Když se vraceli po hřbitově k domovu, zastavil se s lidmi, již u kostela čekali.

„Tak jsem se zas na vás podíval, dušičky," žvatlal přehlížeje si posváteční zástup — „ale, ale, Kubla mezi vámi není, a Mrkvička se nám taky ztratil — smutno!"

„Taky nám bylo smutno, jemnostpane," zvolna, stydlavé, očí ani nepozvednuvši pravila Teklička.

Farář s úsměvem na ni pohleděl a řekl: „Tak jste si na mne vzpomněli — no, dobře, dobře. Ale musím 330 se přec také podívat ke Kublovi a k Mrkvičkovi — pojíme je navštívit!"

Opíraje se o kaplana i bohoslovce, lidičkami obklopen, drobnými krůčky cupal k rovům starých brachů.

Byly už obloženy drnem, i macošky na nich rozkvétaly.

„Tak tady — Requiem aeternam dona eis, Domine!"

Žehnaje hroby, šeptal: „A světlo věčné ať jim svítí!

Pomodleme se za ně třikrát Otčenáš a Zdrávas Maria — —" Byly také přítomny Kublova dcera švadlena a Mrkvičkova vdova; při tlumené modlitbě hlasité vzlykaly, a když farář znova požehnal hroby, obě mu líbaly ruce.

„Zaplať to jemnostpánovi Kristus Ježíš, že tak pamatuje!" žehnala mu Mrkvičkova.

„Pánbůh vás opatruj — nepomyslil jsem si, že mě předejdou — inu, inu —"a patře na Tekličku dodal: „Na světě musí člověk mít svatou trpělivost!"

Vyprovázeli ho až k faře ...

Ve čtvrtek hned po snídaní běžel páter Voříšek do Hrozdějova do školy, a farář slíbil, že před polednem budou s Prokůpkem čekat u lesa.

K jedenácté vyšli, a Pondělíček se přidal.

„Pojďte, příteli, pojďte," vítal jej farář, „musíte podpírat i z druhé strany, ruka už sukovkou nevládne!"

Starý širák měl hluboko naražený, černý svrchník volně na něm visel a div že se neploužil.

Slunce pálilo do luk, jež byly pokropeny zlatými kapkami pryskyřníků; mezi hustou travou zardívaly se Jkukačky a vyhlížela blankytná rybí očka. Pestří pří331 slušníci nesčíslné rodiny hmyzu kmitali se mezi kvítím a v jasném slunečnu hráli třpytnými křidélky.

„Vidíš tamhle Žákovu?" zastaviv se, shrben, hlavou kýval farář. „Kdykoli byla s touhle strakatou hlavou, vždycky se mi tuze líbila!" a s úsměvem hleděl k temeni lesnaté hory, blíže jejíhož vrcholu v temnu smrčin svítila jasnější zeleň, místa šedá i přirůžovélá. Kopce hrbily a krčily se kolem ní, modré nebe zapadalo za jejich tmavými hvozdy. V polích vlnily se již kožichy obilí, sem tam bělaly se rukávy lidiček okopávajících bandory, protrhávajících len.

Přešli můstek a po několika krocích byli na kraji lesa. Usedli na výslunný břeh. Za nimi stmívala se hloub lesní; jen pruhy namodralého světla spouštěly se do jejího stínu. Celý akkord zvuků lesních vos přilétal s výše mezi vrcholy sluncem přehřívanými.

Farář klidným pohledem přehlížel dol. Modré čisté nebe a lesy jemné zamžené ho objímaly, hladce zelená, měkce rozčeřená nebo řádkami rozkrájená pole ležela po jeho stráních, bílá silnice plazila se s kopce, balvany, z nichž blýskaly křemínky. hrbily se na pastvinách.

A uprostřed Studenec — kostel na kopečku, v levo fara. naproti škola, dále řady stavení dřevěných, shrbených, se střechami deskovými, porostlými tmavým mechem; jenom nad předkem Vondráčkovy živnosti mdle leskla se šedá břidla, nad novým přístavkem Sedmíkovým červenaly se nové tašky. Několik přímých topolů vypínalo se vysoko nad střechy, mezi nimiž 332 po zahradách probělával květ a šedé koše osyk se blyštěly.

„Můj svět, Prokůpku," tiskna bohoslovcovu ruku ukazoval farář.

„Dvaapadesát roků!" přisvědčil Prokop.

„Ano — a tak to uteklo jako rok! Pravda, když vzpomínám, vidím, jak tak mnohé jest už ve veliké dáli, ale dohromady je všeho přece jen trocha. Kapka v moři! A když beru rok po roce — lidičky, zbývá toho malinko, pramalinko, co se mi pevné udrželo v paměti. A to jsem já — co pak zbude jiným z mého života?" hledě stále klidně ku protějším stráním, volně, ale s nádechem veselí hovořil.

„Dost, důstojnosti — dost — v každé chalupě.

Kromě toho, co budou pamatovat všickni, každé stavení bude mít ještě své zvláštní vzpomínky." vmísil se Pondělíček.

„Myslíte? Inu, inu, člověk dělal, co mohl. Tihle snad budou trochu pamatovat, sem tam v hovoru kmitne se farář Kalous, ale druhé, třetí pokolení — — Co plátno, jinač to není, naposledy zbude těch pár řádek ve farní kronice, ostatní zmizí jako dech tohoto lesa — ale žíti se tady bude dál, jiní lidé sice, ale ostatní bude skoro stejno. Ano, ano, když se starý člověk dívá na život, dívá se zpátky, a tu vypadá to jinač, než když mladík směle hledí ku předu!"

„Taky o tom přemýšlívám," usmál se Pondělíček, .,sám s sebou jsem hotov, ale jsou tu děti. ty vlastně teprve začínají."

333 Farář přisvédčoval: „Dobře, dobře, miláčku, tak je to v pořádku! Starý ožije v mladých. Ale podívejme — odtud je skoro vidět do místa, kde leží Kristinka a kde brzy budu já. Hezké poležení, ne? .Na hřbitově za stěnou tam mi postel ustelou,' zanotoval suchým, stařecky vetchým hlasem. „Ale to nic, to nic — duše má čeká Pána víc. než ponocní svítání!" a položiv hlavu na Prokopovo rámě hleděl ke kostelu.

„Důstojnosti, nač pak najednou takovou — je tu přec hezky, zdrávi jsme chvála Bohu," srdečně zavyčítal Pondělíček.

„Dobře, dobře, příteli, moudře vzpomínáte. Starost, žalost lesním ptákům poručím! Sakulente. sakulente.

jak se tak člověk zabere, a už by mohl mít rozum!"

a pleskl se do čela.

Drozd spustil nad lesem polední svůj koncert.

Hladké tóny jásavé tryskaly do vonného, jasného vzduchu. Poslouchali mlčky — až když stichl, usmál se farář: „To je chlapík! A teď vypravujte něco veselého!" — Po návratu z té procházky farář stěží něco poobědval a ulehl; byl velmi zemdlen.

„To dělá ten silný, jarní vzduch," hovořil, „člověk jako já měl by ho již užívat jen po lžičkách!"

V ostatních dnech bohoslovcovy návštěvy již nezatesknil — mír hleděl mu z očí. Když se Prokop vracíval z lesa, stařec pleskal mu po tvářích nebo po bedrách a štípaje ho pod bradou hlásal: „Chlapík, chlapík!

334 Ale to ti povídám, hošíčku. ať se mi pamatuješ a už se tak neměříš!"

„Račte být bez starosti, až se přistěhuju. budu jako rys!" smál se Prokop.

„No dobře, dobře, tak mi uděláš největší radost."

V neděli o sv. Trojici, o předposledním dni Prokopova pobytu ve Studenci, po požehnání vyšel farář Kalous s Voříškem, Pondělíčkem i s Prokopem na poslední procházku s milým hostem. Pořád ještě bylo tak slunno, teplo, ale listy stromů i křovin visely schlíple a vzduchem volně vznášely se květné lupínky.

Sváteční klid vlál nad údolím.

Osadníci trousili se ještě z požehnání, jiní stáli u plotů nebo seděli na záhrobních. Spatřivše známou skupinu, pozdravovali a šli až k brankám, aby se za farářem podívali. Šel opět tak sehnut, klobouk až na uších, na těle dlouhý, řasný svrchník, jenž široké nohavice téměř zastíral. Odpolední slunce polévalo mu tváře i šediny v týle. Za pozdravy volal jen: „Pozdrav Pánbůh!" ale průvodcové jeho smekali.

Jak šli podél chalup, stranou po nich mžoural, pohledem proměřoval je od zahrádky až na lomenici a říkal si: „U Oplištilů — u Pejchů — u Boušků — u Daleckých — u Čejku — u Korýtku — u Šmahelů — u Pešavů — u Dopitu —" Spatřiv nový přístavek u Sedmíků zasmál se: „I hle, hle, totě jako v městě — hezký domeček, ne? Tuze hezký!"

„Klec, jen kleci" broukl Voříšek.

335 Sedmík, jen bez kabátu, seděl také venku na kameni, ale vida, kdo se blíží, honem běžel naproti.

„Podívejme, podívejme se, co se ze Studence začíná klubat!" směje se volal farář.

Sedlák dívaje se na nový domek, hladil si vlasy kolem uší a povídal: „No, je jen tak, jemnostpane, aby mladí měli kde být!"

„Dobře, dobře — kolik jste nastavěl pokojů?"

Sedmík se hrčivě zasmál. „Tuhle dvě okna jsou jedna seknice. to třetí je druhá a vzadu je ještě jedna — jako kuchyňka, to bude vejměnek."

„Aha, aha, no, pěkně jste jim to pořídil!" farář chválil.

„Jenže teď, jemnostpane, nevím, jak to dopadne.

Slyšel náš pan učitel, že se jako Hrozdějovský chce taky hnout někam do kraje —" „Včera odpoledne se tam pustil," přisvědčil Pondělíček.

„A tak si náš myslí, že by se mohl dostat do Hrozdějova. To by arci bylo ještě lepší — byl by jako sám!" zvolna rozprávěl Sedmík tváře i vlasy stále si hlade.

„To je pravda — přál bych jim, aby se to oběma povedlo! No, pozdrav vás Pánbůh, ještě se kousek proběhneme!" a cupal dál.

„Že to není hezké?" začal zas po chvilce. „Zahrádka — samotnému by se mi to líbilo!"

Voříšek stranou naň přes brejle pohleděl a hlučně se zasmál: „To by tak hrálo, jemnostpane!"

336 Došli až na konec vesnice, pod borovinku. kde se silnice zahýbá zvolna vystupujíc k pahrbku, za jehož temenem vyčnívala Přílepská věž.

„Aáá — Přílepy — co pak on Vendelínek dělá —" povídal si stařec přimhouřenýma očima patře v dál.

Když se vraceli, Hrozdějovský správce školy chvátal jim od školy naproti.

„I podívejme," upozorňoval Pondělíček, „Hrozdéjovský se už z kraje vrátil!"

Hrozdějovský přicházel dlouhými kroky a potahoval •černé kníry.

„Tak jak jste pořídil, příteli, jak?" v ústrety volal mu farář.

Příchozí pozdravil, podal všem ruce, zatahal kníry .a bručel: „I učitelských míst je kolik — no, sliby jsem dostal, tak nevím!" Ale —" obrátil se k Pondělíčkovi — „poslouchejte, pane řídící, ve Vlastiboři už je to jisto, starý má pensi, povídal inspektor, že konkursy už vyjdou, a zmínil se o vás!"

„Zmínil —" vyjekl Pondělíček a trošku popoběhl.

„Krásné — krásné!" hlučel Hrozdéjovský.

„Tak, tak, miláčkové, všichni mi Titečete — a co já pak?" s tesklivým úsměvem řekl farář.

„Jenom já se, pane strejčku, vrátím!" odvětil Prokop.

Farář se naň stranou zahleděl, přikýval a smál se: „Jako holubice do archy Noemovy! Tak pojďte do fary, .pojďte!"

A volně vystupovali do dveří . . .

337 Ráno stál opět před Studeneckou farou strejc čejka se svým baculatým koněm; měl odvézti Prokopa do Skalska.

Ve farářově pokoji byl Pondělíček se ženou. Prokop, Voříšek i Rézi. Stařec seděl schoulen jako tenkrát, když odjížděl Letošník; poslouchal, ale nemluvil. Až když bohoslovec, na cestu úplně připraven, přistoupil, aby se rozloučil, stařec z těžká vylezl, padl do mladíkova náručí a hlava se mu na prsou Prokopových rozklepala.

Ale brzy se zase narovnal, pohladil Prokopa po tvářích a řekl: „No, chvála Bohu — hezky, hezky — maminka bude mít radost — ale to ti povídám!" a vážně zahrozil. „Pozdravuj maminku, všecko přátelstvo — a víš — celý ten kraj! Od starého syna ho pozdravuj!"

Pokřižoval ho, zlíbal a dodal: „Tak s Pánembohem, miláčku, On ti dej všecko štěstí!"

Zůstal v pokoji a oknem díval se, jak Prokop ostatními vyprovázen, přistoupil k vozu, vyhoupl se a usedl. Bohoslovec smekl a kýval k oknu. Stařec také kynul hlavou i rukama.

Když se koník dal do klusu, farář rychle utřel oči, vlezl si na pohovku a vzdychl: „Poručeno Bohu — jaká už rada!" — — Do Studenecké fary padlo zas ticho a jednotvárnost.

Kaplan chodil za povinnostmi, Rézi s Vejpalkorými hospodařili, a farář polehoval nebo sedal za stolem, na němž ležela rozevřená bible s brejlemi na listech. Někdy si je stařec nasadil, zahleděl se do knihy, ale za K. V. Kais: Západ. 22 338 krátko je opět sundal, opřel se, ruce sepjal v klíně a dumal. S Rézinkou i s kaplanem hovořil jen, co musel.

Ptala se paní řídící, co pan farář dělá, zda si nestýská, nenaříká, ale Rézi odpovídala, že ne, ani slovem že nezavadil, jen když večer ulehal, že si vzdychl nahlas.

Po krásných dnech přišly lijavce — prudké, cedivé.

Obloha byla jako pytel, lesy v chumlech mlhy. Stromy ve školské zahradě stály nehnutě a blažené snášely bujnou sprchu.

Farář teď ani na zahrádku ani do kostela nemohl; od rána do večera žil jen ve vytopeném pokoji.

Jednou posnídav sám snesl si psací náčiní, dopisní papír a obálku.

„Pan strejček bude psát?" smějíc se divila se Rézi.

„Několik řádek," odpověděl a vlezl za stůl.

Rézi odešla, aby nevyrušovala.

Nasadil brejle, namočil a z daleka hlede na papír, třesoucí se rukou, skroucenými literami napsal: „Miláčku! Poslední prosbičku starého člověka: navštivte mne! Až do hrobu Váš Kalous, farář."

Vše stálo ve čtyřech řádkách, ale byla jich plná strana. Když dopis oschl, farář drže jej daleko před očima, znova jej přehlížel. Měl radost, že to dokázal.

Složil jej, uložil do obálky a zalepil.

V poledne prosil pátera Voříška: „Velebný pane, buďte tak laskav, napište tuhle adresu Letošníkovi — prosím ho, aby mne navštívil."

339 „Napíšu — s radostí!" hučel kaplan.

„A poslyšte, příteli, hned jak Letošník přijede, vy si pojedete do Hradce; dá se to tak bezstarostně pořídit."

„Proč, jemnostpane, proč?" ptal se kaplan.

„Máte tam přece žádost o tu farku v Zákopech, musíte se ukázat!"

„Mhm — nebylo by snad potřeba, byl jsem tam na podzim a znají mě dobře —" zasmál se.

„Nic, nic. nic," stařec živě volal a máchal rukou, Jen vy jeďte, nemáte-li dost peněz, dám vám sám —" „To by bylo — to by bylo —" bublal Voříšek.

„Chci být upokojen, abyste na mne nikdy nezastýskal."

„Ale, ale. jemnostpane!" a kaplan přes brejle dobrácky hleděl na starce.

„Vždyť já vím, že teď ne, ale třeba po letech, člověk nikdy neví. Poslechněte, prosím vás za to, rád bych všecko měl v pořádku."

„Inu, inu — pojedu tedy už k vůli jemnostpánovi."

Páter Letošník přijel hned po neděli, a Voříšek odjel do Hradce . . .

Když Chvaletický kaplan faráře spatřil, byl hluboce dojat — jemnostpán scvrkl se tuze a lopatky mu velmi vyvstaly.

„To jste hodný, příteli," dekoval objímaje mladého kněze.

22* 340 „S největší radostí jsem jel!" odpověděl Letošník nemoha se vybaviti ze smutné stísněnosti.

Rézinka snesla, co mohla, aby se host po cestě posilnil . . .

Po chvíli seděl bývalý Studenecký kaplan se starým farářem svým, jak sedávali. Hned ani nemluvili — vzpomínek měli plné hlavy.

„Nehněvejte se, příteli, že jsem vás volal." hladě kaplana na rukou, prosil stařec.

„Už jsem se sám také chystal — vždyť jsem to slíbil!" odporoval Letošník.

„A hned vám, příteli, povím, proč jsem vás volal, hned!"

Zamyslil se a přimhouřenýma očima chvilku hleděl na kaplana.

„Pane bratře —" tu se farář ke kaplanovi nahnul a rychle zašeptal — „napíšete mi žádost o pensi." Povéděv to. sklonil hlavu a všecek se rozklepal.

Letošník zůstal omámen. Strnule hleděl na starce a potom vyjekl: „Jemnostpán žertuje!"

Stařec pohleděl mu do očí a zavrtěl hlavou.

„Račte odpustit, ale nechápu skutečně. Téct do pense? Ach, ne, jemnostpane!" a lítostně se usmál.

„Mnoho jsem o tom přemýšlel, uvažoval v dlouhých dnech i nocech — je ustanoveno nezvratně, půjdu, příteli. Finis!"

„Ale vždyť jste sám ráčil říkat: Jenom ne z fary.

ted!, po padesáti letech!" připomínal kaplan domnívaje se dosud, že je to pouhý vrtoch starcův.

341 Farář zvolna, zamyšlen přisvědčoval. Vzav potom kaplana za ruku, zasténal: „Máte pravdu, ale tenkrát byla Kristinka, a já jsem byl ještě jinačí —" „Ale vždyť snad Rézinka vede všecko dobře —" „Ano, ano, dobře, Bůh jí to zaplatí, ale smutno je mi, teskno —" „To bude potom ještě horší —" Stařec vrtěl hlavou: „Nebude, nebude — zde už zůstat nemohu, ty rány dopadly tuze těžce, zlomily, co zbývalo — už ve mně není síly za nehet, žádnou starost neunesu, všecko mě schválí!"

„Ale vždyť toho nebude třeba — ted1 je tu Voříšek, potom Prokůpek přijde," stále udiven vysvětloval kaplan.

„Nepřijde, miláčku, nepřijde — byl tu —" „Nechce?" překvapen zvolal kaplan.

„Ó chce, chce — rád! Sloužil by, jak by mohlr ale nesmí to být!" Vypravoval potom o chorobě, kterou Prokop přestál, a dodal: „Myslíte, že by zdejší povinnosti zastal a nezhynul? Mohu si to vzít na svědomí?

Řekněte sám!"

Kaplan mlčel.

„Už jsem se dříve chystal — cítil jsem nemožnost — úplnou neschopnost, ale když jsem se trochu sebral, ještě byl ten kousek naděje. Toť víte, že jsem se jí chytal jako nemocní roucha Kristova. Ale Prokop přijel — a je konec! Starý člověk nemá spoléhat na kousek naděje!"

342 „Račte být ujištěn, že té bolesti aspoň trochu rozumím," promluvil kaplan, „ale že by jemnostpán musel proto do pense, toho přece nechápu. Pravda: Bůh dopustil, a paní Kristinka odešla — Prokop nemůže, vlastně jemnostpán nechce — ale proč do pense, proč?"

Farář poslouchal s klidem. „Proto, příteli! Voříška nemohu zdržovat — přišel by opět nový —" „Ano, a vše by zas bylo dobře!" hbitě vpadl kaplan.

„Nebylo, nebylo — už není možno. Nemám síly někoho jiného opět zasvěcovat a žít jen tak tupé vedle něho. Vím, že jste všecko konali za mne, ale přece, přece jen jsem povinnosti míval v hlavě — teď už je konec, není možno dál — osadníci potřebují faráře, hřích by byl, abych tu ještě zůstával. Do kostela nemohu, ve škole musejí páni učit za mne, žádnou starost neunesu — paměť slábne, ty řádky, které jsem vám psal, daly mi práci náramnou — — ne. ne, příteli, všecko jsem rozvážil, procítil, nehněvejte se, každé slovo je marno!"

„Ví to Pondělíček?" ptal se kaplan.

„Nikdo — jen vy."

„Ani Přílepský?"

„Když jsem po těch ranách trochu ožil, mluvil jsem s ním o tom, ale zradil mi to. To bylo, než Prokop přijel. Ted1 jste vy prvý, jemuž srdce otvírám.

Pane bratře, chci míti pokoj v srdci, osada nesmí trpět.

Potřebují rady — já jim jí nedám. Umírají, a já o tom 343 sotva zvím. Protože je mám rád — půjdu! Odstěhuju se někam na vejměnek a budu dřímat."

„Ale kam?" rychle řekl kaplan, domnívaje se. že o to vše se ještě zlomí.

Farář pokrčil rameny. „To ještě nevím — rozvažuji — někam do ticha, kde bych spokojeně čekal," řekl klidně.

„Snad ne ze Studence?"

„Inu — to víte — nepotřebuju povídat, že bych —" ,.Do některé chalupy? Ale, ale, jemnostpane, to není možná — račte povážit — to by nebyl pokoj, mír, ale tíseň, smutek! A myslím si, kdyby už ta pense musela být, že je tady ve faře místa dost, že by nástupce —" „Nenene, to ne," rychle vpadl stařec, „žádnou překážku nikomu — to by nebylo v pořádku, nevím ostatně, kdo přijde!"

„Snad by mu to bylo jedno!"

„Ne, ne. — ano, kdyby to byl páter Letošník — to bych arci nepotřeboval odcházet, ale to být nemůže, nesmí!"

„Ale jinde v Studenci to také být nemůže! Račte jen zůstati klidně ve faře, všecko půjde pěkně dál — v pořádku!" znova kaplan obrátil.

„Nebo jinam!" usmál se farář a dětinně hleděl na kaplana.

Kaplan rozjímal a potom začal s novou rozhodností: „Račte dovolit, ať je to kdekoliv, jakmile to nebude tady ve faře. bude všude hůř; stesky ještě větší! Nový 344 život — samá nezvyklost! Račte si jen vzpomenout na Korosa!"

Farář se tiše, dobromyslně usmál. „I to bylo jiné, bratříčku, ten byl ještě při síle, ale já jen sedím.

Není-li to jedno, sedět tu nebo tam?"

„Právě že!" kývl Letošník.

„Ale tam budu bez starosti, žádná povinnost, žádná péče, ouzkost, smutek —" a šeptem dodal: „Víte, když nebudu vidět, nebude té lítosti!"

Kaplan přestal odporovat. Poznal, že všecky domluvy byly by marný, a napadlo mu, že se může vyskytnout něco, po čem se farář sám rozhodne jinak — nebo že ty kořeny, jimiž ve faře a v osadě zarostl, nepovolí, že se sám nebude moci rozloučit.

Farář ho s úsměvem pozoroval.

„Papír, péra, všecko je tuhle na stole — svoje lejstra mám tamhle v šuplíku srovnaná — prosím vás!

A já si lehnu!"

„Vidíte, jemnostpane, jak vás pouhá řeč o tom sklátila. Ó, kdyby tu byla paní Kristinka, ta by mi pomohla!"

„Kdyby byla — stesku by tolik nebylo — ale možná, že by teď už řekla sama: ,Pojďme, musíš si trochu odpočinout, tady to nejde, všecko si připouštíš!' To by snad řekla. Rézinko!" zavolal hlasitěji.

Když Rézi přišla, prosil, aby mu pomohla do lůžka.

„Co pak, pane strýčku?" divila se tuze. že i od Letošníka odchází.

345 „Vždyť víš, že teď každou chvilku musírn odpočívat!'' Když ho uložili a Rézi odešla, kaplan zůstal u lůžka zadumán.

„Napíšete mi to, viďte, miláčku?" vesele žvatlal stařee.

Kaplan přikyvoval.

„A vikáři napíšeme psaníčko, známým u kousistoře také. aby to brzy bylo v pořádku, Prokůpkovi všecko vysvětlíme —" „Ano, ano," z myšlenek svědčil Letošník.

„Tak vidíte, jaká starost a práce na vás čekala!"

„Kdyby nebylo toho druhého," vzdychl kaplan a volně šel ku psacímu stolu.

Farář zamkl oči. Letošník schystal si, čeho potřeboval, a snesl vše na velký stůl. Usednuv a vzav péro do ruky zahleděl se na šedivou hlavu, klidně spočívající na pruhovaném polštáři.

Slzy vhrkly mu do očí ...

Žádost o pensi vypravil páter Letošník ještě téhož dne. Po ránu pak psali dopisy vikáři, ke konsistoři a Prokůpkovi.

XI.

ézi i Pondělíčkovi řekli si po návštěvě pátera Letošníka, že Chvaletický kaplan byl tentokráte všecek zamlklý, smutný, čtverák nebýval sice nikdy.

zažertoval málokdy, ale tak zamyšlen a nemluvný jako tecf přece jenom nebýval. A přece sám jemnostpán se přičiňoval, aby rozveselil.

Páter Voříšek vrátiv se večer týmž povozem, jenž Letošníka do Skalska odvezl, vyřizoval mnohá poručení a pozdravy; vypravoval, jak se v Hradci na jemnostpána vyptávali, zda ještě pořád studuje a tak dobře činí, jak činíval.

Farář poslouchaje, mával rukou, a pohled mu zhořkl.

Ale když Voříšek dopověděl, ptal se: „A co Prokůpek?"

„Také pozdravuje, ruku líbá a chlapík je, dobře se mu vede, teď snad už nezastůně. Farku v těch Zákopech mám slíbenou, a hned potom že přijde Prokůpek," vypravoval kaplan.

„Deo gratias — jsem rád, že všecko bude v pořádku, všecko dobře!" — 347 Den utíkal za dnein, Rézi chodila jako po špendlíkách, ale farář ani muk. Jen někdy potměšile na ni zamžoural, jakoby řekl: Dráždí tě to. viď? Jindy zas tesklivě zakýval, a pohled jeho pravil: Ó. kdybys věděla!

Ke konci téhodne dostal dopisů hned několik, přečetl je, uložil, ale mlčel pořád. Seděl, rozjímal. Rézi o tom ve škole vypravovala, ptala se, zda se pan strýček někomu z nich nezmínil, ale nevěděli také o ničem.

A měli již své starosti! Pondělíček podal totiž žádost za místo řídícího na dvoutřídce ve Vlastiboři a chystal se, že každou neděli bude putovati, aby získal příznivců . . .

Až jednou večer, když farář s Rozinkou sami seděli v pokoji, dlouze se na ni zahleděl, podepřel hlavu a konečně pravil: „Povídalas tenkrát, že bychom mohli ty krávy prodat — prodej je tedy!': Byla překvapena. „Co pak že tak najednou?"

ptala se.

„l tak jsem si vzpomněl. Nemusíš je prodat zrovna zítra, abys je dala za to, r.o kdo honem dá, ale když se ti dobří kupci nahodí, prodej je! Porad! se s panem páterem, rozumí tomu. abys se neošidila — budou to tvoje peníze!" klidně jí vykládal.

„Ale ted! už je v poli všecko oseto."

„Právě, právě — dobytka tak hned potřeba nebude — ať to s Pánembohem roste!"

848 „Ale až bude jetel, tráva —" pokračovala nechápajíc.

Zatřepal rukou: „I to se obstará — jen je prodej!

Budeš mít starostí méně — a já také."

„A nebude se pan strejček časem mrzet?"

„Bud" bez starosti — povídám ti — jen je prodej!"

Když o tom Rézi vypravovala tetce Vejpalkové, kostelnice se bublavě divila: „Bože, Bože, jak už náš jemnostpán je dětinský — teď prodávat krávy, když už je všude zeleně dost, když by se mohlo tržit za mléko i za máslo!"

A Vejpalka zvěděv o tom od „matky" sedě doma při práci, položil rozešitý rukáv na kolena, ostře zadíval se na ženu, vzdechl, zakýval a dal se do práce zas. Až po chvilce myšlení ozval se: „Holka, holka, kdyby tak věděla paní Kristinka, že její kravičky milé pro nic za nic povedou z chléva. Člověka zrovna lítost chytá!"

Zas po dvou dnech večer, když kaplan a Pondělíček odešli, farář s Rézinkou osaměv podepřel si hlavu a zahovořil: „Říkala jsi, Rézinko, že bych jako měl čas pořádně si odpočinout" — a tázavě díval se jí do očí. .

„Ach Bože, už dávno, pane strejčku!" vesele odvětila.

„Tak, tak! Vidíš, holčičko, já, již také o tom myslím —" Rézi se maně usmála; připadala jí ta kmetova řeč tak dětinská.

349 „Nic se nesměj — doopravdy!" zadurdil se trošku.

„Prosím tě, co teď už — ne? Letošník je pryč — Voříšek odejde — Kristinka mě opustila — Prokůpka sem nepustím, i kdyby chtěl, protože by tu zahynul —" „To jsem si já dávno myslila," přikývla.

„Myslila — i jiní myslili, ale nikdo neřekl slova!

Inu, inu, pravda, člověk může umřít dřív, než by Prokop přišel. . . Půjdu!"

Kézi teprve teď nechala šití a s úžasem hleděla na starce.

„Ty se divíš ? Ale budeš ráda, viď, vždyť jsi si toho přála!"

„Bůh zachovej, pane strejčku, abych tím chtěla trápit! V dobrém úmyslu jsem to tenkrát říkala, ale abych teď nutila — to ne!"

„I to já vím, dušičko! Víš, tenkrát jsem si ještě myslíval: Kde jsi padesát roků pracoval, tam také dokonáš, — ale teď je konec, trápení by to bylo! Půjdeme odtud — a budeme pěkné krásně odpočívat — tiše dřímat —" „Ale potřeba toho není — Bůh zachraň, abych nutila — jinde se třeba bude stejskat —" „Tady se stejská nejvíc!" zašeptal.

„A kam. pane strejčku?" ptala se stále udivena.

Pokrčívaje rameny, přimhouřil oči a usmíval se: „To nevím — to nevím —" „Do Jičína!" vyhrkla nadšeně.

Usmíval se, ale neřekl tak ani tak.

350 „Pane strejčku, tam by bylo odpočinutí! Pěkný domeček se zahrádkou někde blízko ,lip', aby se za pěkných časů mohlo hned na procházku. Ach, tam je krásně, zvláště když lípy kvetou! Po celém městě je cítit jejich vůni. Ráda jsem tam chodila — všecky přední paničky se tam procházejí, vždycky se už se mnou zastavily —" a oči Réziny touživě planuly při myšlence, jak by to zvláště ted1 bylo krásné, kdyby nebyla jen švadlenou, ale hospodyní pana strejčka, jenž by dozajista měl velikou vážnost a úctu . . .

„Hm, hm — do Jičína — jenom že bude málo peněz, nevím, přivedeme-li to na sedm stovek," smál .

se stařec.

..l to je dost — pokoj a kuchyňka stačí, ne?"

živě ptala se Rézi.

„Docela, docela," kýval. „Tak vidíš, že budeš ráda, když půjdem z fary — pěkně tiše budu sedět a čekat, až Kristinka zakývá!"

Rézi znova zabočila do Jičína, o polích a lukách vypravovala, jak je tam všude krásně, zvláště takhle v máji, kdy zahrady i sady jsou bílé květem, i o tom, jaká by tam byla dobrota, protože se všecko dostane na trhu a všecko dobré a pěkné!

Farář klidně poslouchal, ale šel spát nerozhodnuv tak ani onak . . .

Ve škole zvěděli o všem hned ráno a nemohli se vynadiviti. Pondělíček chodil pokojem vrtě hlavou a říkal: „To není možná — to není možná — zas to 351 pana faráře přejde — stesk ho chytil, lítost, a dětinský je. Uvidíme, že to přeletí všecko!"

Když potom přišel do fary, stařec začal sám: „Tak už víte, miláčku? A co říkáte?" a při těch otázkách se blaženě, radostně usmíval.

Řídící usednuv, chvilku zamyšlen starce pozoroval, ale potom řekl: „Nemohu tomu věřiti, důstojnosti!

Pořád jste si přál zůstati zde — a teď by najednou —" „Inu, inu, máte pravdu, ale časy se mění!" A farář vypravoval, jak k tomu rozhodnutí došel.

Pondělíček poznával, že jde to do pravdy, a začal vyvraceti. Všecky důvody proti tomu uvedl, ale farář znova všecky vyvracel.

„Zůstane při tom, příteli! Pan páter Letošník také říkal, co vy pravíte, pan vikář psal, že není toho třeba, z Hradce psali, Prokůpek — ale já vím nejlíp! Dřív mi každý přál odpočinku, a ted1 byste zrazovali?"

„Vždyť je možno tady s pokojem odpočívati!" řekl Pondělíček.

„Vy půjdete a já taky — do pokoje půjdu, do ticha a vzpomínat budu na vás na všecky!"

„Ale kam. důstojnosti, do Jičína?"

Stařec pokrčíval rameny.

„Ještě nevím, přemýšlím, hledám! Do Jičína?

Trošku daleko — ne? Ani bych tam už nedojel — a co Kristinka tady? Ležet musím na hřbitově vedle ní, to je hlavní, a z Jičína je trošku daleko! V krátkém čase byly by dvě cesty — tam a zpátky — naposledy 352 bych uvízl tam — víme, jak to chodí!" a dobromyslně se smál.

„Ale kam jinam?" horlivě vpadl Pondělíček, jakoby řekl: Vida, o tu záležitost se rozbije všecko!

„l to se najde, příteli! Třeba do Studence."

Pondělíček přisedl a řekl: „Kdyby bylo do čeho!"

„Vždyť tu lidé bydlí — ne?"

Řídící velmi zvážněl. „Důstojnosti," začal rozhodné, „takové myšlenky račte zapudit! Neměli bychom vás rádi, kdybychom něco takového připustili. Není to možná — to by nebyl odpočinek — račte ty chalupy znáti — ani místa není —" Farář se jen usmíval. „Co pak u Sedmíků? Hezké světničky vystavěl, a kdyby se dobře zaplatilo — zvláště když Vydra hodlá do Hrozdějova —" Ale Pondělíček ještě prudčeji odporoval: „Račte přece všecko uvážit! V hospodářství — tady u nás — to že by byl pokoj ? Ne, ne, důstojnosti, když odpočinek, tedy odpočinek, ale ne nespokojenosti!"

Farář vzal jej za ruku a hladě ji pravil: „Nemrzte se, příteli, vždyť se už něco najde!"

Rézi zvěděvši, jaké má stařec myšlenky, byla všecka neklidná. Do Jičína ne — ale do nějaké chalupy! Jaký by v tom byl rozum — za několik dní byl by nespokojen, trápil by se, a jaký by to byl život!

Hned večer o tom začala velmi rozhodně. Ale farář se jen usmíval. „Jdi, jdi, že se soužíš," žvatlal klidně, „vždyť nic ještě není ustanoveno, přemýšlím jen, zkoumám —" 353 Ze všeho bylo patrno, že mu to myšlenkové hledání nového bydla působí radost.

„Když by pan strejček nechtěl do Jičína, tedy snad do Hořic, nebo tam někam; přece by se našel slušný příbytek — a zdrávo tam je, veselo —" „Myslíš k nám domů?" opět se toho chopil, „inu.

taky máš pravdu! Otec tam leží, matka, krásně tam je! Však si o tom ještě pohovoříme — vždyť my něco najdeme!" a očka mu radostné mžourala . . .

Opět chodil sedat do zahrádky i „na šplecht" do školské kuchyně, s Pondělíčkem nebo s kaplanem šoural se po vsi až k Sedmíkům, ale o novém bydle svém se nezmiňoval, ačkoli Rézi byla jako na jehlách. Už si s Pondělíčkovými i Vejpalkovými říkali, že jemnostpán na všecko zas zapomněl, že to opravdu byly jen stařecké vrtochy.

Na lukách byla tráva již pokosena. Farář po několik dní hledíval do louky, v níž chalupníci s ženami i dětmi na svých kouscích hrabali, obraceli, dělali kupy, rozhazovali, nakládali na vůz. Po silnici ležely chumáče sena, na snětech stromů visela jeho vlákna, a nad celým dolem vznášela se silná vůně jeho.

Pondělíček měl už poloviční jistotu, že u místní školní rady ve Vlastiboři bude prvý v ternu, a celá rodina jeho plánovala o nové budoucnosti. Váša již do Jihlavy nešel, tatík ho připravoval do třetí reálky.

Také kaplan Voříšek čekal už své jmenování do Zákop — jenom farář pořád ještě se nezmiňoval . . .

K. V. Eaií: Západ. 23 354 V neděli odpoledne před sv. Petrem a Pavlem, Studeneckou poutí, povídal Rézi: „Ať Vejpalka zjedná čejku, pojedeme spolu do Skalska."

Rézi spráskla ruce údivem.

„Nic plátno — snad to přec ještě dokážu," povídal, do očí se jí nedívaje. „Pan farář mě navštívil, Kristinku doprovodili, byla by nezdvořilost, abych nepoděkoval a návštěvy neoplatil, viď?"

Rézi chvilku mlčela. „Inu, dívám se jak vyjevena, co že tohle pana strejčka napadlo!" povídala potom zamyšlena.

„Proč? Proč? Povinnost — nic víc," rozpačitě vykládal. Viděl, že Rézi zkoumavě naň pohlíží a že jí něco bouří v hlavě.

„Pane strejčku, já vím," spustila skoro plačky, „vy jedete do Skalska k vůli novému bytu!"

Nepokojně se zachvěl a rychle hladil si šediny.

„Povídám — do fary — ty vždycky hned!" broukal, ale po chvilce spustil srdečněji: „Ale konečně — což pak by se ti ve Skalsku nelíbilo ? Není to město ?

A není tam pěkně? Jen půldruhé hodinky odtud, městečko jasné, veselé, domky jako klece! Hezky bychom tam byli v pokoji, mohla bys častěji k maminčinu hrobu, a až bych tento — — sem byste mě lehounce donesli. Rád bych tady, ale když se vám žádnému nezdá, tedy tam — blizoučko. — Potom bys mohla do Jičína!"

355 Rézi poslouchala uděšena. To si tedy pan strejček v minulých dnech upředl! „Do Skalska se stehovati!"

vyjekla. „Vždyť tam nikoho neznám, je to cizí místo —" „I což je o to — za tři dni bys tam byla jako doma — dobří lidé — a blizoučko to je, skoro jako tady, jen pro ten kopec že sem člověk nevidí. Ale ostatně — vždyť se tam ještě nestěhujeme, ale podívat se člověk může, podívat, přeptat — potom bys jela ty.

Jen se toho neboj!" • Rézi chtěla ještě odporovat, ale v tom na síni zadupaly kroky, prudce zaklepáno na dvéře a páter Vendelín Čečetka vešel. Pozdraviv utíral si pot s vlasů i zardělých tváří; hodiv klobouk stranou, přistoupil k starci a podával mu ruku.

..Vítám vás, Vendelínku, vítám vás srdečně!"

žvatlal Studenecký.

Čečetka dívaje se mu přísně do oček, zachmuřen kýval a potom bručel: „Pěkné, pěkné věci slyším!

Já v Přílepech klidné pečuju o boží ourodu, vzdělávám pole, sklízím seno, a tady se zatím dějou takové historie.

K neuvěření!"

„Co pak miláčku, co se stalo?" usmíval se Kalous.

Přílepský pustil mu ruku, odstoupil o krok, ruce strčil do kapes, podíval se na Rézi, a zas na faráře upřel zasmušené oči.

„Tak do pense — opravdu do pense — a dřív pořád: „My, Vendelínku, dodržíme, my dodržíme, krátce a dobře!" broukal spíše k sobe.

23* 35fi Stařec se na pohovce rozklepal a očka se mu zarosila.

Přílepský, zpozorovav to odvrátil se a zamračen, kaftan maje rozhalený, chodil pokojem. Mel už ty nové kalhoty — přes boty, ne do holínek.

„Kde bych já si byl pomyslil!" začal zas. „Pravda, tenkrát v zahrádce ti pavouci začali, ale myslil jsem, to že je dávno to tam! Tuhle mi fořt něco začal zvonit, lidé s tím chodili, ale já to do pravdy nebral, soudil jsem, že to jsou řeči, které po těch pavučinkách zůstaly. Pravda, pokoje nebylo! Jenže ta sena a jiné starosti člověka držely. Ale dneska jsem už letěl!"

Šňupaje, chmurně díval se na podlahu.

„Sedněte si, bratříčku," vřele poprosil farář, a Rézi mlčky odešla.

čečetka se usadil; šosy urovnav na kolenou zeptal se: „Tak je to přece pravda?"

Stařec posvědčil.

„Hm — hm — k víře nepodobno! Všecky kořeny tady — a najednou! Povídám, k víře nepodobno!"

Kalous vzal jej za ruku a řekl: „Miláčku, poslouchejte pěkné a nehubujte!"

Přílepský kývl a stařec počal vykládati.

Když znovu, jako tenkrát na zahrádce, povídal o svých stescích, Přílepský chvilkami jen zabručel nebo mávl rukou, jakoby odháněl mouchu.

„Ale to jsme už přece rozhodli, jemnostpane!"

konečně řekl zachmuřen.

357 Stařec však klidné pokračoval o Prokůpkovi, o poznání svém, že mladý kněz by tu žíti nemohl, o svých těžkých chvílích, když o všem uvažoval, o smutku z úplné kleslosti své — — Konečně sepjal ruce a prosebně dodal: „Nehubujte, příteli, nevyvracujte, je rozhodnuto — darmo znova rozrývat — brzy bude všecko v pořádku!"

Páter Vendelín seděl jako zařezán; náhle rychle povstal, přistoupil k oknu a hleděl ven. Opět chvilku přecházel, šůupal, ale na jemnostpána se nepodíval.

Zas usedl, bručel si, kýval a potom povídal: „Ale kam, jemnostpane, řekněte kam?"

„To ještě není rozhodnuto, bratříčku — nejraději bych tady ve Studenci, víte, nepotřebuju povídat, vy rozumíte — ale není tu kale místa —" „Právě že není!" zvolal Přílepský.

„Rézi radí do Jičína nebo k nám domů, ale to je zlé — víte, je tu Kristinka —" „Právě, právě — vždyť povídám —" „A tak chci zejtra do Skalska, to je blizoučko, o byt nebude zle —" „Ze Studence do Skalska," zabručel Přílepský, „mhm — mhm —" Opět povstal a sehnut chodil pokojem; zamračen byl, zamyšlen a často šňupal. Najednou se vzpřímil, zadíval se do prázdna a dal se do hlasitého smíchu.

Studenecký na pohovce schoulen díval se naň lítostně; ale Přílepský smál se opět.

358 Postaviv se před starce, svitě očima spustil hlučně: „Jemnostpane. jemnostpane — to jsou nápady, to jsou nápady!" a pleskal se do čela. „Na odpočinek! No dobrá, když to musí být, ale do Jičína, do Skalska a kam ještě —"a znova se zasmál — „byl by v tom rozum?

Co pak tu nejsou Přílepy? Co pak tu není starý věrný kozák Vendelín? Co pak není u nás místa, až Bůh brání? Ne jeden, dva pokoje třeba! Pravda, jako tady v naší faře není, ale klid úplný! V právo farář Přílepský, v levo farář Studenecký —" Tu mu pohled i hlas změkly: „No, jemnostpane, uděláte mi tu radost?"

Kalous se klepal, rty se mu chvěly, očka měl přivřena.

Tu Rézi přinášela Přílepskému kávu. Postavil se před ní a svým rázným spůsobem počal i jí o všem vykládati. Vypověděv, oč se jedná, dodal: „Když odpočinek, tak odpočinek, ale v cizině žádný odpočinek!

Tady jste doma — v Přílepech budete jako doma. Nic se nestarejte, Rézinko, nikdo vám a vy nikomu překážeti nebudete! Kdež pak Skalsko — nebo dokonce ta dálka! Vyjdeme s jemnostpánem na kopeček u fary a vidíme sem, všecko tu vidíme — pár kroků sem máme. A kdyby se zastesklo — můj Bože, pojedeme!

Já jemnostpána do světa nepustím — to je konec!

A když ho jednou Pánbůh povolá, potom vy můžete jít do Jičína anebo budete-li chtít, zůstanete u nás.

Už vidím, jakou radost bude mít maminka, až já jí tohle řeknu!" A všecek tím rozohněn neposeděl.

359 „Inu. než do Skalska," po chvíli zticha pravila Rézi, „to by skoro bylo lepší —" Stařec poslouchal, ale neříkal nic.

„Tak co, jemnostpane? Pokoj úplný — ve zdejším kraji, blízko Kristinky a celé kolatury — farář Vendelín snad taky kus srdce má, zůstane, i když všecko odchází — nuže, dušičko křesťanská!"

Kalous vyhrabal se s pohovky, přistoupil k Přílepskému, potřásl mu rukama a šeplal: „Bůh vám to zaplatí, miláčku — to by snad bylo — ale dnes nerozhodujme, dřív s maminkou promluvte — nechceme překážet —" „Žádné překážky — radost z toho bude! Každý ať si hospodaří pro sebe, každý ve svém, to je jistá cesta k pokoji, a přátelé snad jsme, ne? Když bude dlouhá chvíle, půjde jeden k druhému, a veselo bude!"

a Přílepský radostně si mnul ruce.

„Bůh vám to zaplatí, příteli, ale jak povídám, promluvte dřív doma. Za pár dní přijdete k nám na tu pouť a tu si o tom popovídáme. Ale radost mám — radost. — Ustel mi, Rézinko, všecko se ve mně roztřáslo!" a stařec chystal se do lůžka.

„Dobrá, dobrá!" kýval Přílepský. „Ale vy, Rézinko.

přiběhnete se některý den podívat — uhlídáte — nač byste, lidičky, chodili do světa, když je na Přílepské faře místa až dost. V paláci to není, ale přece lepší než v nějakém baráku — aspoň pokoj svatý!"

Farář Cečetka toho dne uháněl k domovu, jako když jej honí . . .

360 Kézi byla sklamána, že se touhy její po Jičíně nadobro zhatily, ale paní řídící slyšíc, co se stalo, povídala jí: „Buďte ráda, Rézinko! Dnes vám řeknu přímo, že s Jičínem by to bylo nešlo — snad byste tam pana strýčka ani nedovezla. A potom ty starosti, až by navždy zamkl oči! Na Přílepské faře budete mít tichý život, stařenka je dobrá, bude ráda, trošku jí ulehčíte, a farář Čečetka se už postará, aby pana strýčka rozveselil — jinde byste s ním měla trampoty, brzy by naříkal a stýskal by si!"

A Pondělíček Přílepského velebil, že našel nejkrásnější cestu, jak by starce upokojil. . .

Rézi podívala se v těch dnech do Přílep a vrátila se upokojena; stará paní Čečetková ji zrovna prosila, aby se k nim přistěhovali, a ve faře se jí také dost líbilo, ačkoli proti Studenecké byla malá a sešlá.

O Svatopetrské pouti mel farář Čečetka v Studenci velkou, a při obědě potom bylo pevně ujednáno, že jakmile Studenecký bude pensionován, přestěhuje se do Přílep . . .

Po pouti večer seděl farář Kalous v pokoji sám; na židli schoulen, hlavu maje v ramenou. hleděl ven.

Slunce stálo již nad samým lesem; v modré, parami potemnělé obloze tkvělo klidné, velké, rudé, bez sršících paprsků. Kdykoli k němu stařec přes luka a stráň pohleděl, v duchu si vzdechl: Kolikrát ještě — odtud?

A v té chvíli celý život svůj přehlížel . . . Domů do Oujezda zaletěl představuje si všecko i s těmi hroby, na nichž roste hustý kosatec a letní fijaly. Na 361 Hradecký studentský pokojík vzpomněl, na školu, na profesory, na radostné cesty k domovu a veselí o prázdninách. Plulo to před ním jako barevný sen, a samotnému připadalo mu, že sní. Bylo to všecko už dávno a dávno — — čím lišilo se to od snu? Vždyť nebylo snad ani všecko tak, jak se to dnes jeví! Dlouhými lety ledacos zbledne a ledacos vystoupí jinak, než jak bývalo . . .

Protější les již již chystal se zakryti krvavé slunce; špičky stromů dostávaly zardělý nádech.

Farář vzpomínal na svou prímici, na chvíli, kdy ve vesnickém útulném kosteliku bledé, třesoucí se ruce položil na otcovu a matčinu hlavu. Jak se mu ty hlavy pod rukama chvěly pláčem, cítil dosud . . . Potom odjížděl z domova — deset mil, do Bořku, kde radostně pustil se do práce duchovní. Z Bořku na Čáslavsko — několikaletý pobyt v šlechtické rodině, v létě ve venkovském zámečku, v zimě v Praze — potom tříletá činnost na školách — a zas kaplanky — — A potom Studence, světa kout, dřív úplně mu neznámý! Ne blahobyt — strádání, ne odpočinek — lopota! Ten kraj s lidem svým vyžadoval jen lásky, jen obětování se. Farář pomáhaje, jak možno bylo, nejednou zanaříkal a zahuboval: Jak možno dobře činit, když není z čeho, jak možno podporovat, když by časem nebylo na chléb!

Sem je potřeba lepší prebendy!

A potom Kristinka . . .

Tu se farář zadíval na slunce, které už jen posledním okrajem vyčnívalo nad les. Hleděl tam bez 362 hnutí, až nadobro se ztratilo. Ale nyní prozařovalo mezi stromy — z hlubin lesních ploužily se zardělé paprsky víc a více slábnouce. Vlaštovky zdvihly se s hřebene a s hlasitým štiřikotem počaly ve velkých obloucích poletovati. Chřástalův hlas, vřeštivý jako postní řehtačka dětská, prorážel tichem. V koších stromů na školní zahradě probouzel se ukrytý větřík . ..

Farář myslil na léta s Kristinkou, léta prožitá nad knihami, ve školách, v polích, lesích i chalupách. Tu byly vzpomínky nejmilejší, ale také nejkratší, den za dnem stejný, nic vzrušujícího, žádné zvláštní události, jež byly by mezníky v tom síru časovém. Až pak začalo doléhati stáří — kvíčalky mučívaly — kaplani přicházeli, aby za nedlouho zase odešli, a starosti o poslední chvíle života rostly, temněly, strašily. Ještě přišel výslunnější kousek cesty: léta prožitá s páterem Letošníkem. Byla jako hezký podzimek . . .

Světlo, vynikající z lesa, potuchlo, obloha ztemněla, les počínal černati. . .

V životě farářově začaly dopadati rány: Duchoň odešel — Letošník . . . Ještě se zdálo, že bude trochu jasná, ale tu Kristinka —!

Farář skrčil se ještě více, jakoby s tím temnem, jež z hlubin lesních počalo se vkrádati do údolí, přicházel i mráz.

Poslední naděje s Prokůpkern zmizela — tělo i duch víc a více vypovídají službu, je život jako ve snách — a kolaturníci jsou ovce bez pastýře!

363 Odejdou všickni. kdož v tom soumraku života byli blízcí srdci jeho — jiní lidé přijdou, a kdož by jim už rozuměl, když síly není . . .

Rézinka vešla do pokoje; zastavivši se u dveří pátrala * temnu, co stařec dělá. Vidouc jej u okna schouleného, ptala se tlumené: „Mám rozsvítit?"

Pohnul sebou, jakoby se byl probudil, a řekl rychle: „Rozsvěť, dítě, rozsvěť — teď už budeme jen při lampě!" — — Po úplném farářově rozhodnutí, že odstěhuje se k Vendelínkovi do Přílep, se rozčeřená mysl jeho opět utišila.

Přílepy — Přílepy — nový domov! a veselé obrazy z budoucích dní počaly vystupovati a vábiti svou novostí. Představoval si nový příbytek svůj; pravda, tak pěkný, jako v Studenci nebude, ale útulný přece. Zahrádka opět bude před okny, ale dále za ní prostranná náves, baráky a chalupami vroubená. Stařec sedne k oknu a bude se dívat: děti honí se po trávníku, stařenky pasou husy, chovají a povídají si. sousedé jezdí na pole, z pole, strejc pod lipami zvoní, baráčník pošívá střechu — pořád něco nového! Vendelínek ráno půjde do kostela, odslouží mši svatou, vrátí se do fary.

posnídá a poběhne do školy, nepřijde-li si zatím někdo pro útěchu nebo pro radu; po hospodářství půjde, svatby odbude, pohřby . . . Přes tu chvíli však přiběhne na návštěvu. Pootevře dvéře, prostrčí hlavu, zasměje se od srdce a již se zeptá tím svým jadrným hlasem: Tak jak se vede. jemnostpane, v Přílepech, jak? Vy364 pravovat bude, žertovat, aby rozveselil; všecky noviny poví, o starostech se zmíní, radit se bude. Bude-li hezky, vyvede starce na zahradu, na louku, snad až na vršek, odkud je vidět Studenec. Usednou na vyhřátý drn, přehlednou celý dol, zastaví se u milého hejna Studeneckých stavení, a starý kostel bude se na ně usmívat, z daleka pozdravovat. Nebude-li Vendelínek doma, přišourá se stará maminka jeho a budou si vypravovat o bývalých časech. Kdo ze starých známých přijde do Přílep, dozajista se staví ve faře, aby spatřil bývalého faráře a pověděl, jak jdou časy.

Zavolal si Vejpalku a důrazné mu připomínal: „To ti povídám, Matěji, ať na člověka nezapomeneš a přijdeš taky do Přílep!"

„Bože, jemnostpane, jak pak bych já nepřišel — přes tu chvíli taní budu, až omrzím — jak mě chytne stesk, už poletím!" a hlavu i krk měl daleko vpředu, jakoby už ploval po silnici.

..No dobře, dobře, a tetka ať taky přijde a hochy vezměte s sebou, popovídáme o kolatuře. Tak jenom nezapomeňte!" hrozil.

„I Bože, jemnostpane, zapomenout — zapomenout —" Vejpalka honem utíkal do kuchyně, aby nevybuchl nahlas a jemnostpána třeba nerozlítostnil.

Také Pondělíčkovi i paní farář domlouval, aby se, dokud ještě budou v Studenci, někdy podívali do Přílep, děti aby přivedli, a až budou tam dole, aby si vzpomněli, že je tady v horách starý přítel, který je vždycky z duše rád uvidí.

365 „Přijdu, důstojnosti, přijdu." vroucně sliboval Pondělíček, Jak bude volno, poletím do hor. do Přílep —" Ale takovéto hovory a vzpomínky byly příčinou, že se stařec zvolna rozlítostňoval. Smuten, zamyšlen sedal v zahrádce, ale několikrát doplížil se i na dvůr a tam šedé kolik hodin, pozoroval holuby, vrabce, králíky. Šoural se podle stěny a dále podle plotu k stodole, k chlévu, nahlížel, prohlížel. V chlévě stála již jen jedna kráva; ohledla se po něm černým okem a zabučela. „Stejská se ti, vid1 — inu. inu, jaká pomoc, co je dělat!" povídal jí upřímně.

Jindy musela jej Rézinka vyvésti na schody, a pan páter byl překvapen starcovou návštěvou. Usedl, prohlížel pokoj, oknem díval se na stráně a potom povídal : „Vida, dvanáct let byla v Studenci kaplanka, ale zas bude po ní. Pokojíček osiří ..." Vzpomínal na všecky mladé kněze, kteří tu bývali, s radostí o nich vypravoval a potom prosil, aby ho pan páter dovedl také do ,salonu'. Když vyšli na chodbu, zadíval se na Betlém a žvatlal: „Milí pastouškové, postěhujete se z hor do hor!"

V saloně cupal k oknu, přehledl vesnici a oči upřel do dálky.

„Přílepská věž, bratříčku, vidíte ji?" žvatlal ukazuje, „tam ted1 budeme, tam. A vy daleko, na jiném konci světa — ale vzpomeneme, viďte, že vzpomeneme?"

„Nikdy nezapomenu, jemnostpane!"

„Tak je dobře — tak je dobře—" a pořád upjaté hleděl do dálkv. — 366 Jak den za dnem ubíhal, žalu starcova přibývalo.

Nejsem-li jako člověk na smrt nemocný, jenž si hledá místo? říkal si. Ale nikomu se nezmínil, neposteskl, aby neříkali, že sám dřív tolik naléhal, ale ted že se mu nechce, že je to samá dětinská choutka. Denně plížíval se farní chodbou, po dvoře, zámky prohlížel, vrata, na zahrádce každý keř i stromek. Pondělíčka prosil, aby si spolu vyšli na hřbitov; tam loudali se od hrobu k hrobu, a farář mlčky vzpomínal, kde kdo leží. Do kostela zašli a všecko kolem dokola přehlíželi. I do vsi chtěl, že půjde pomalounku, polehounku. Zastavil se s lidmi, vyptával se, ale když začali o jeho odchodu, honem kýval, aby mlčeli. Vracívali se brzy. „Už to nejde, příteli, duše by chtěla, ale tělo neposlouchá!" Na silnici před farou se však farář zastavil a přehlížel budovu zkoumavě, jakoby ji byl chtěl přestavovati. Ke kostelu se obrátil, ke škole, na silnici ke Skalsku; potom řekl: „Pojďme!" a sotva přišel do pokoje, volal, že chce do postele.

Pondělíček doma říkával: „Den ze dne je chatrnější../' A jindy povídal: „Ať zapírá, jak chce, vidím, že se trápí a mučí!"

Přišla zpráva, že páter Voříšek ustanoven je farářem v Zákopech pod Krkonošemi; také Pondělíček zvěděl, že je okresní školní radou zvolen řídícím ve Vlastiboři.

V tom čase byl farář Kalous těkavý, očí ustrašených, a stále jako poplašen.

367 Jednou v neděli si vzpomněl, že půjde sloužit mši svatou, a Eézinka měla nařídit Vejpalkovi. aby po kázání pro jemnostpána zaskočil. Když kostelník přišel, farář seděl v klerice na židli, ruce měl sepjaty v klíně a rychle dýchal. Povstal, narovnával se, ale najednou povídal: „Přece nepůjdu, Matěji — nedokázal bych to — ornát bych snad už neunesl. Zavolej Rézinku, aby mi pomohla do postele! . . ."

Před polednem přišel-Skalský poslíček s telegramem.

Stařec honem se v lůžku posadil, uchopil telegram, ale nebyl s to rozbaliti jej: zavolal Rézinku. Piozevřela a četla: „Pan strejček dán na odpočinek; Brodský katecheta Chmelař administrátorem. Prokop."

Farář klesl na polštář. „Konec — konec — " šeptal polykaje sliny. „To bude už můj nástupce — dobře — dobře, půjdeme — poručeno Bohu!" — — XII.

*\7* Studenecké faře chystali se k stěhování; Rézi ~ a Vejpalkovi byli jako v kole. ale farář nestaral se o nic, jen sám v sobě byl pohřížen. Rézinka několikráte uprostřed největší práce musela pana strejčka dovésti nahoru do salonu; usadiv se u okna řekl, aby pro něj za půl hodiny přišla, a hleděl oknem ... I když Pondělíčkovi ho přišli navštívit, stařec seděl za stolem skrčen a skoro nemluvil. Viděli, že se mučí, a proto školská paní začala jednou, že by snad přece bylo lépe, kdyby pan farář zůstal tady ve faře, místa že je dost, ale stařec honem odporoval: „Ne, ne — do Přílep půjdeme!"

Nový administrátor páter Chmelař přišel se podívat na Studenec a zeptat se, kdy může přijeti. Byl pomalý, kulatý, červenolící a veselí svítilo mu z očí. Farář Kalous přehledl si jej od hlavy do paty, zadíval se mu do očí, objal jej, zlíbal, pohladil a žvatlal: „Dobře, dobře, miláčku, chlapíček do Studence. Zůstanete, viďte, že zůstanete?"

Páter Chmelař pokrčil rameny: „Aspoň bych tuze rád!"

„Dobře to dopadne, uvidíte," pokračoval farář. „Už jsem slyšel, že jste k lidem, a mám radost. Bůh vás požehnej a posilni — práce je tu pořádná! A kdyby ti lidičky nějak zlobili, viďte, že nebudete hubovat, pane bratře? Víte, zde se musí sloužit, sloužit a odpouštět — já to zde dělal padesát dvě léta a byl bych zůstal ještě, ale Hospodin dopustil na starého člověka. Ve třech dnech všecko bude připraveno, v pořádku, bu<fte bez starosti. A prosím vás, pane bratře, ostatní všecko vyjedná s vámi pan páter a naše Rézinka. Já jsem už bez síly!"

Administrátor také začal, že je-li jemnostpánovi libo, aby jen zůstal, místa že je tu ještě dost a dost, že bude se sestrou, a rádi že by byli — — ale farář honem odpovídal, že by se mu zde stýskalo a Přílepský že by se mrzel.

Když administrátor odešel s kaplanem, stařec si hučel: „Nový hospodář — starý jde na vejměnek!" — A tři dni přeletěly . . .

Kostelní zvonek už ohlašoval požehnání, ale v pokoji farářové byl ještě klid. Stařec přes půlnoc ponocovav usnul potom tvrdým spánkem. Rézi už několikráte nahlédla, zda pan strýček procitnul, ale vidouc, jak blaženě spí, litovala ho zbuditi. Teprve když zástupy kolaturníků počaly vycházeti ze hřbitovních vrat a scházeti k silnici, vstoupila do pokoje a stojíc u lůžka řekla polohlasně: „Pane strejčku —" K. T. Kais: Západ. 24 370 Oči se otevřely, ale hleděly tupě.

„Už je, pane strejčku, po mši svaté, a lidé se staví před farou," mírně, jakoby s dítětem mluvila a nechtěla ho polekati, pravila Rézi.

Povznesl ruku a několikráte přejel si dlaní čelo.

Posadiv se, rozhlédl se pokojem. Jen klekátko, stůl, pohovka a postel zde ještě stály, a záplava břečtanového listí halila stěny. Teprve teď uvědomil si, který je den a co naň čeká. Když dával nohy s postele, pohled jeho byl pln bolesti.

„Pane strejčku," začala Rézi vroucně, Jestli byste snad — — vždyť nás nikdo nevyhání, všecko by se zas urovnalo —" „Ne, ne, ne —" rychle vpadl, „jen mi pomoz, ať je to honem!"

S mytím a strojením tuze pospíchal, ale šlo to tím hůře, protože se velmi klepal.

Páter Voříšek v klerice vešed kuchyní, pozdraviv vypravoval: „Dnes bylo v kostele lidí jako o největší svátek!"

„Ale, ale —" sklouzlo s farářových rtů.

Rézi vytáhla žaluzii a ukazujíc ven upozorňovala: „Račte se podívat, už jich tu stojí zástupy!"

„Ach, to je chyba, to je chyba, a prosil jsem —" připínaje si kollár vzdychal.

„Učinil jsem včera, jak jste si ráčil přát — všechen vzkaz jsem vyřídil, požehnání i pozdravení, a to, že jemnostpán prosí, aby mohl odejet v tichosti, že nejede 371 někam do ciziny, že se s každým uvidí ještě kolikrát," ujišťoval kaplan.

Farář pohladil ho po tvářích: „I to já vím, miláčku — ale jsou to lidičky! Inu, jaká pomoc, musíme do toho! To mi ten týden pěkně začíná, jako tomu cikánovi!" zamrkal na kaplana a ušklíbl se. „A kde vy dnes budete obědvat?"

„Já se odtud, pane strejčku, sotva před polednem vypravím, dá to ještě sháňky, než bude všecko, co zbývá, naloženo; něco ještě ukuchtím, velebný pán už odpustí, že to bude jen tak —" odpovídala Eézi svazujíc peřiny, aby i postel připravila k stěhování.

„I to jsou zbytečné starosti — paní řídící už taky říkala — a nevídáno, kdybych jednou snědl jen kus chleba," pravil kaplan.

Farář obleknuv kyrysek sklonil se na klekátko.

Rézi po špičkách odešla do kuchyně, kaplan usedl ke stolu.

Když se kmet pomodlil a vlezl si za stůl, Rézi přinášela snídaní. Klepaje se, přeléval jako obyčejné z hrnečka do koflíka, ale více teklo na tácek. Hodiv cukru, míchal, okusil, ale honem lžičku položil a řekl : „Nebudu jíst!"

„Proč pak, pane strejčku?" zvolala Rézi. „Jak pak by to bylo s hladovým žaludkem — snad trochu čaje abych uvařila —" „Nic, nic — vezmi to, vezmi, nemám dnes chuti," a rukama třepal, aby honem snídaní odnesla.

24* 372 Potom seděl skrčen, ruce v klíně sepjaty a nemluvil. Jenom když povznesl oči a přehlížel kyprá oblaka břečtanových listů, povídal kaplanovi: „Tohle mi tam bude chybět — ale není možná, kdo by to oddělal a přidělal — zkazilo by se všecko!"

Přišel Pondělíček i s paní, a Vejpalka vyhlížel z kuchyně, není-li třeba i jeho pomoci. Ale kdykoli se odklonil zpátky, utíral zarudlé oči a říkal zené: „Matko, smutno podívat — —" Přiběhl i Přílepský vymodén jako ve svátek a hladce učesán. Podával ruce, hřmotně pozdravoval a usadiv se proti starci, povídal: „Všecko čeká — pokojíčky jsou jako kapličky, a naše maminka se dočkat nemůže!"

Ale farář seděl při tom shroucen a hleděl tak umučeně, že paní řídící pravila: „Snad by přec bylo dobře, abyste dnes neráčil jezdit!"

Pohnul rukou záporné, ale nepromluvil.

Teprve když vstoupili představení i výboři vesnic a všichni učitelé, aby poděkovali za všecku lásku a přátelství a rozloučili se, stařec vyšoural se od stolu, přistoupil k nim a žvatlal: „Zaplať vám Pánbůh, miláčkové, zaplať Pánbůh — já vím. co chcete říci, dekuji, děkuji, ale prosím vás" — a sepjal ruce — „nic neříkejte, nic. já vím — vždyť nejdu někam až daleko, budu se sem přes tu chvíli dívat, uvidíme se leckdy — a dlouho-li pak to bude trvat, než přijdu nadobro k vám? Tak, tak, pozdravujte všecky!"

373 Usednuv podával všem ruku, ukláněl se, potřásal.

Tiše odcházeli.

V pokoji zas bylo ticho. V tom všecky Studenecké zvony zahlaholily — farář poslouchal nehnutě.

„No tak vidíte, dušičko, že to jde dobře," náhle s úsměvem obrátil se ke školské paní. Povstav ptal se: „A strejc čejka je tady?"

„Je. čeká — koníčka si nějak slavně vyšňořil!"

odpovídal kaplan.

„No tak — s pomocí Boží — Rézinko, pomoz!"

Oblekla mu svrchník a podala klobouk.

Připlížil se Vejpalka se ženou i s hochy ministranty. Kloně se k ruce svého faráře, řekl jen: „Zaplať Kristus —" ale dále nemohl pro pláč.

Stařec klepaje se, tak že ho Voříšek musel podepříti, položil ruku na Vějpalkovu hlavu a šeptal: „Mlč, Matěji — mlč —" Naraziv si klobouk, rychle přehledl pokoj a řekl hlasitě: „Pojďme, lidičky, pojďme —" Pondělíček vzal jej z jedné, kaplan z druhé strany, a šli; Přílepský před nimi, jakoby razil cestu.

Na stupních přede dveřmi se zastavili, a farář drže se obou přátel, přimhouřenýma očkama rozhlédl se po silnici. Byla plna lidstva, hlava vedle hlavy — mužští, ženské, staří, mladí; řada dětí z celé kolatury táhla se daleko po silnici.

Slunce stojíc právě nad kostelem osvěcovalo celý dol s pozadím tichých lesů. Vlaštovky kmitaly se vzduchem, hlučně štiříkajíce.

374 Farář vyprošťuje ruce, šeptal: „Podržte mé, miláčkové, požehnám! ..."

Vzepjal paže a rty se mu rozechvěly. Na silnici rozvlnil se pláč zástupu.

Když mu ruce sklesly, kaplan a řídící vzali jej opět pod pažemi a více jej nesli než vedli k vozu.

Hustý dav tísnil se kolem vozu víc a víc. Čejka stál v košatinkách, aby jemnostpána přijal a usadil. Řídící a kaplan starce objali a vznášeli do vozu — — ale v tom hlava farářova klesla stranou, a řídící zajektal: „Ježíš, Maria — vždyť je bez sebe!"

Farář ležel jim v náručí — ruka bezvládně klesla / mu dolů.

„Honem, honem zpátky!" křičela paní řídící, a s Rézinkou utíkaly do fary pro vodu. Pondělíček, kaplan i Vejpalka nesli faráře zpět do fary.

Davy tlačily se za nimi.

„Zpátky, lidičky, zpátky!" prudce rozbolněným hlasem volal Přílepský. „Netlačte se, počkejte, ať neublížíte!" a mezi zahrádkami roztáhl ruce, aby nikdo nemohl ke schůdkům. Když se stišili, běžel do fary a a zavřel za sebou.

Když donesli starce do pokoje, Věj pálková honem odstrčila stůl, aby jemnostpána mohli uložiti na pohovku.

Ležel bez hnutí. Paní řídící chvátala z kuchyně s namočeným ručníkem. V tom ji Pondělíček křečovité chytil za ruku . . .

375 Farářova hlava se trošku pohnula a oči se otvíraly . . . Tupé utkvěly nahoře, kde zelenaly se závěje břečtanových listů . . .

Tu v těch očích zasvitlo, jas rozložil se po tvářích, i rty se pohnuly: „Jsem — —" Náhle však škublo mu v ramenou i v tvářích, z pootevřených úst vyletěl kratinký vzdech — — Stařec zůstal bez hnutí.

V pokoji bylo chvíli hluboké ticho. Paní řídící prvá se vzpamatovala, přiklekla k pohovce, vzala starce za skleslou ruku a hleděla mu do líce. „Skonal —" vydechla po chvilce.

Stáli strnulí . . .

„Ale viděli jste tu poslední radost, když otevřel oči a poznal, že je doma —" Pondělíček roztřásl se pláčem.

Přílepský, oči maje zality, na tvářích stružky slz, vymotal se ze dveří. Ze síně prudce otevřev a stoje tam, kde farář Kalous prve žehnal, chraplavým hlasem křikl: „Jemnostpán právě skonal!" a přimknuv dlaně k očím, dal se do usedavého pláče. — — — A za tři dni potom spočívala ve farní síni na katafalku prostá černá rakev a v ní v hedvábné klerice ležel malinký, bělovlasý stařeček.

Osadníci chodili kolem rakve, dělali křížek, líbali bílé ruce, na prsou sepjaté.

„Jako živý —" „A usmívá se, jako se na nás usmíval," bylo slyšeti ze vzlykotu.

376 Zvony hlaholily od rána. Na silnici daleko do vsi tlačily se davy z celé kolatury i ze široka daleka . . .

Chvějné prapory spolků Skalských i vzdálenějších vynikaly ze zástupu.

Přišla dlouhá řada knězi v rochetách i v pluviálech . . . Vejpalka s Pondělíčkem tiše zavřeli rakev, a lid vycházel, aby učinil místo.

Síně Studenecké fary naplnily se bílými oblaky kadidla, a mohutný sbor, zpívaný učitelstvem z dalekého okolí, zaduněl pod klenbami.

A za chvíli potom páter Letošník, Prokůpek, farář Čečetka a řídící Pondělíček vynášeli k márám zavřenou rakev, v níž odpočíval dvaadevádesátiletý Antonín Kalous, čestný děkan, konsistoriální rada, senior diecése, prvofarář v Studenci.

„Tak přece z fary a ne z chalupy!" povídal vikář, když se průvod hnul. . .


Citation Suggestion for this Object
TextGrid Repository (2022). Czech Novel Corpus (ELTEC-cze). Západ (vydání ELTeC). Západ (vydání ELTeC). European Literary Text Collection (ELTeC). ELTeC conversion. https://hdl.handle.net/21.T11991/0000-001B-D852-3